Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF


Titulní list





















Číslo fondu: 1775














Růžek Martin














Růžek














(1831)1918 - 1995(2008)














Inventář














Číslo pomůcky: 1702














Zpracovala:






Vladimír RůžekPraha 2008








I. Vývoj původce







I. Vývoj původce        Martin
Růžek se narodil 23. září 1918 v Červeném Kostelci u Náchoda. Dostal
křestní jméno Erhard a příjmení Martin po svém otci Antonínu Martinovi.
Jeho otec Antonín Martin (* 30. 7. 1892) se vypracoval ve váženého a
úspěšného obchodníka se suknem v Červeném Kostelci. Pocházel z rodiny
rolníka a tkalce, rovněž Antonína Martina, usedlého ve Rtyni v
Podkrkonoší a jeho manželky Marie Dymtrové, též pocházející z rodiny
rolníka ve Rtyni. Byl nejstarším z pěti sourozenců. Erhardova matka Ida
provdaná Martinová (* 8. 3. 1891) pocházela z rodiny státního úředníka,
poštmistra Františka Růžka. Jeho manželka Emilie pocházela z německé
rodiny Schmuckerů usedlé v Malé Černoci na Žatecku, kde byl její otec
obchodníkem. Ida byla nejstarší z šesti sourozenců. František Růžek
náležel k rozvětvenému starému rodu svobodníků a erbovníků Růžků
z Rovného usedlého od 16. století na Ledečsku.        Po
náhlé a nečekané smrti otce 11. 12. 1929, když Erhardovi bylo 11 let,
jeho matka prodala manželovu firmu, splatila dluhy vzniknuvší odbytovou
krizí a se synem se odstěhovala nejprve do Hradce Králové a posléze do
Prahy, kde po poradě se svým bratrem důstojníkem škpt. gšt. Otmarem
Růžkem hledala větší pracovní uplatnění a existenční jistotu. Erhard
studoval reálná gymnázia v Náchodě, Hradci Králové a po opakovaném
ročníku studia 1932 a přerušení 1935-1936
maturoval v roce 1939 na reálném gymnáziu v Praze -
Karlíně. Po maturitě se zapsal na studium lesního inženýrství na pražské
technice. Jeho studium však skončilo poté, co byly nacisty zavřeny
vysoké školy. Žil tehdy se svoji matkou v materiálním nedostatku a velmi
skromně. Protloukal se jak se dalo: pomáhal matce v její živnosti
mandlování prádla, pracoval na magistrátě, maloval obrazy, živil se jako
číšník, byl nasazen do protiletecké obrany (Luftschutz), kde sloužil
s bývalými demobilizovanými důstojníky čs. armády (mimo jiné
spisovatelem MUDr. Jaroslavem Durychem).        Jeho strýc Otmar
Růžek byl za tzv. prvního stanného práva 1. října 1941 popraven za
odbojovou činnost ve vojenské organizaci Obrana národa a posléze ÚVOD.
S ním se až do jeho zatčení 21. 3. 1941 s matkou stýkal. V roce 1946 byl
Otmar Růžek povýšen prezidentem republiky Edvardem Benešem in memoriam
na podplukovníka generálního štábu.        Martin
Růžek se stýkal a spolupracoval s rodinou libeňského řezníka Bohumila
Vosmíka, který byl zapojen do odboje a pomáhal účastníkům atentátu na
zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. M. Růžek např. obstaral
pokrývky ze skladových zásob Luftschutzu, kde tehdy pracoval; ty se poté
dostaly prostřednictvím B. Vosmíka ukrytým parašutistům, kteří vykonali
atentát na Heydricha. B. Vosmík byl s celou šestičlennou rodinou
popraven za pomoc atentátníkům 24. 6. 1942. Později např. poskytl své
osobní doklady ilegálním osobám.        V roce
1944 (nikoliv až po válce, jak uvádějí chybně biografie) přijal Erhard
Martin na památku popraveného strýce Otmara jeho a matčino rodné
příjmení Růžek (úředně proběhla změna jména až v roce 1962). Tehdy začal
užívat jméno Martin Růžek jako jméno rodové i umělecké. Po zavření
českých divadel v roce 1945 pracoval v Interfarmě.        Martin
Růžek od dětství toužil hrát divadlo. V roce 1935 však nebyl přijat na
konzervatoř v Praze. Poté se ještě dvakrát připravoval na zkoušky, avšak
nikdy se již neodhodlal na ně přijít. Již za okupace se Růžek intenzivně
sebevzdělává, studuje divadelní a dramatickou literaturu. Jeho
neformálním učitelem se stal redaktor, režisér, pedagog, filmový kritik
a tvůrce A. F. Šulc (* 1909 -
† 1992), v němž našel adept herectví chápavého a ochotného rádce, který
mu též otevřel svoji bohatou divadelní knihovnu.        Růžek
je typickým představitelem hereckého „selfmademana, který si své budoucí
postavení a herecké mistrovství vydobyl vlastním úsilím a odhodláním
stát se hercem navzdory nepřijetí na uměleckou školu. Odtud také
pramenila jeho pozdější, až přílišná rezervovanost, nechuť a nevíra
v možnosti oficiálního hereckého školství, která byla příčinou toho, že
odmítal nabídky stát se divadelním pedagogem a vyučovat na DAMU. Výjimku
ovšem zpočátku učinil v brněnském období, kdy velmi krátce jeden semestr
vyučoval na JAMU. Tehdy byl jeho jediným žákem přítel Alois Hajda (*
1928), pozdější významný divadelní režisér působící v Brně, Praze,
Českých Budějovicích, Zlíně a šéf činoher v Uherském Hradišti a Kladně,
profesor JAMU a v letech 1997-2003
její rektor. Pamětníci však charakterizovali Růžkovy pedagogické metody
jako poněkud neobvyklé, neboť výuka a konzultace s žákem spíše probíhaly
v brněnských kavárnách.        Martin Růžek
byl dvakrát ženat. Poprvé krátce s operní pěvkyní Jarmilou Palivcovou
v letech 1951-1955,
kdy se oba partneři po dohodě rozvedli. Podruhé od roku 1956 až do své
smrti s paní Milenou (* 17. 2. 1926), s níž vychovával syna Vladimíra (*
12. 12. 1950), manželčina syna z prvního manželství.        V roce
1969 byl několik měsíců členem prozatímního vedení Národního divadla
(spolu s J. Dohnalem, R. Hrušínským a Č. Řandou). Z této funkce na
vlastní žádost odstoupil. Martin Růžek byl členem KSČ v letech 1963 až
1969, kdy na vlastní žádost ze strany vystoupil (vyškrtnut byl v roce
1972). Ačkoliv pocházel z typického maloburžoazního prostředí, jeho
světonázorový pohled na svět byl levicový se silným sociálním cítěním.
V Národním divadle pracoval několik let v odborech. Výraznou hodnotou
jeho života a občanských postojů bylo vlastenectví. Byl přesvědčen, že
posláním umělce je zušlechťovat každodenní život a nabízet lidem
uměleckými prostředky poznání lidského nitra v dobrém i ve zlém.        Martin
Růžek byl jedním z nejvýznamnějších českých herců druhé poloviny 20.
století. Jeho vynikající herectví se vyznačovalo širokým hereckým
rejstříkem, hlubokou psychologickou analýzou lidských typů,
přesvědčivostí a realismem. Za svůj umělecký život vytvořil velkou škálu
postav klasického i moderního repertoáru v rolích hlavních i vedlejších.
V divadle, které vždy bylo jeho hlavní uměleckou doménou, vytvořil
nejméně 135 rolí. Účinkoval v 99 filmech a 190 televizních inscenacích,
filmech a pořadech. Jeho charakteristický kultivovaný hlas byl hojně
využíván v četných rozhlasových inscenacích, čteních, přednesech a
pásmech. Často byl angažován i ve filmovém a televizním dabingu.        Za
své umělecké výkony a občanskou aktivitu byl Martin Růžek mnohokrát
vyznamenán. V roce 1965 byl Martin Růžek jmenován ministrem kultury a
školství Čestmírem Císařem zasloužilým umělcem. V roce 1974 ministr
kultury Milan Klusák udělil Martinu Růžkovi čestný titul „Zasloužilý
člen Národního divadla. V roce 1978 mu byl propůjčen prezidentem
republiky Gustávem Husákem titul národní umělec. V prosinci 1989 se M.
Růžek tohoto titulu cestou ministra kultury Milana Lukeše zřekl a
symbolicky vrátil jako projev nesouhlasu s postupem stranické a
policejní moci proti listopadové studentské demonstraci. V roce 1978
Československý svaz tělesné výchovy udělil Martinu Růžkovi veřejné
uznání I. stupně za zásluhy o rozvoj československé tělesné výchovy.
V roce 1988 jmenoval předseda Městského národního výboru v Červeném
Kostelci Jaroslav Bendák Martina Růžka čestným občanem města Červeného
Kostelce za upřímný vztah k rodnému městu a působivou popularizaci
výsledků života a práce jeho obyvatel. V roce 1993 Nadace Život umělce
Intergram udělila Martinu Růžkovi Senior Prix ´93 za dlouholetou činnost
v oblasti záznamu uměleckých výkonů.        Martin
Růžek byl velkým a obětavým příznivcem fotbalového klubu SK Slavia
Praha. Na počátku 60. let patřil k těm aktivistům, kteří se významně
zasadili, aby byl klubu (od padesátých let přejmenovanému na Dynamo)
navrácen tradiční název Slavia. V letech 1965 až 1983 byl předsedou
Odboru přátel Slavie.        Byl členem Společnosti bratří
Čapků, členem Českého svazu ochránců přírody a členem Svazu dramatických
umělců.         Na vlastní žádost odešel z Národního
divadla do důchodu v roce 1990. Martin Růžek zemřel po rok a půl dlouhé
těžké nemoci 18. prosince 1995. Veřejnost se rozloučila s Martinem
Růžkem 28. prosince při smutečním obřadu ve strašnickém krematoriu. Urna
s ostatky byla uložena do rodinného hrobu v jeho rodišti za přítomnosti
představitelů města Červeného Kostelce a občanů 18. května 1996.        Charakteristika
Růžkovy herecké tvorbyDivadlo        Láska
k divadlu, projevující se již od dětství, a nepřestávající touha jej
hrát, přivádí M. Růžka nejprve mezi ochotníky již v roce 1938. Svoji
praktickou hereckou školu začíná v roce 1941 v souboru Čin, který
založil a vedl jeho přítel režisér Déda Papež. Poté v souboru D -
Tvář, který založil s dalšími mladými herci. Poté našel uplatnění
v divadélku Rokoko v poloprofesionální skupině Živé jeviště pod vedením
satirika Václava Laciny, a konečně v souboru divadelního podnikatele,
režiséra a konferenciéra Jana Snížka, který inscenoval úspěšný,
mnohokrát reprízovaný seriál Nekonečný trojúhelník, v němž na sebe Růžek
upozornil svým komediálním talentem v několika rolích. Ačkoliv toto
divadlo nemělo vysokých uměleckých ambicí, bylo pro Růžka výbornou
školou herecké pohotovosti a konverzační lehkosti, herecké miniatury a
výrazové zkratky.        Po osvobození v létě 1945
vyslyšel Martin Růžek naléhání Jaroslava Průchy na shromáždění
divadelníků v Divadle 5. května, aby herci odešli na český venkov
zakládat síť nových krajských divadel. Nesetrvává tedy v Praze jako
mnozí z jeho souputníků, nýbrž přijímá angažmá v nově ustaveném
Středočeském divadle v Mladé Boleslavi. Toto pionýrské období, naplněné
četnými zájezdy po českém venkově, využívá k rozšíření svého hereckého
rejstříku, který již není jenom komediální. Zde začíná směřovat
k charakternímu herectví. Kritiku zaujal výrazností charakteristiky,
temperamentem i hereckou osobitostí v přístupu ke svým postavám, daří se
mu zvláště v suchém, intelektuálně bystrém humoru. Stává se dynamickým
středem inscenace. Výrazně se zapsala jeho mnohovrstevná interpretace
císaře Zikmunda v Jiráskově Janu Roháči, kterou hraje jako vnitřně
složitě motivovanou postavu. Začíná též režírovat.        Po
ročním angažmá odchází v roce 1946 na pozvání prof. Jaroslava Hurta do
Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Zde pod vedením a
profesionální režií Karla Konstantina ztvárnil řadu závažných komických
i charakterních postav. Jeho herecké prostředky se zde vybrušují a
ukázňují. Růžek poznává tajemství jemných charakterizujících detailů a
jeho schopnost precizního konverzačního projevu se tříbí a zjemňuje. Je
veden k hlubšímu psychologickému promýšlení role. Jeho postavy mají
nepopiratelnou schopnost navázat bezprostřední spojení s životním
pocitem diváků v hledišti. Českobudějovické publikum a kritiku zaujal
zvláště Růžkův zemědělský dělník Jiří v Steinbeckově hře O myších a
lidech, Ezer Manon v O´Neillově hře Smutek sluší Elektře a Malvolius
v Schakespearově komedii Večer tříkrálový. Růžek se od svých prvních
hereckých kroků rád pohybuje mezi lidmi nejrůznějšího zaměstnání a
vzdělání a záměrně vyhledává společnost prostých lidí; jeho herecká
vnímavost a paměť tak shromažďuje nesmírně cenné poznatky o myšlení a
cítění lidí a navíc vsakuje atmosféru doby i názor širokých vrstev.
Lidskou bezprostřednost, citové bohatství a emocionální působivost jeho
výkonu v roli Jiřího odrážejí a potvrzují i recenzenti. „Překvapením byl
však Jiří … další nový člen Martin Růžek, který svou prostotou a
přirozeností mne úplně okouzlil … Scéna, kdy vypráví mezkaři Slimovi,
jak přišel k Lenniemu, je tak přirozená, že pociťujete touhu zasednout
také ke stolu na jevišti a zúčastnit se debaty. (zn. „Milčan, Jihočech
č. 45/1946)        Vedle činoherních děl režíruje zde Růžek i
několik operet. Režie souvisela neoddělitelně s jeho hereckým
sebevzdělávacím programem a potřebou poznat hereckou práci „z vnějšku,
nikoliv ambicí stát se režisérem. Později, v Brně, pak režii již
definitivně opouští. V Českých Budějovicích se také seznamuje se
světově významných divadelním scénografem Joanem Brehmsem, autorem
proslulého otáčivého hlediště v Českém Krumlově, s nímž ho pojí
celoživotní přátelství.        V roce 1948
opouští Růžek České Budějovice a odchází do Brna již jako zralý herec
úctyhodné profesionální vyspělosti se schopností navázat bezprostřední
kontakt s divákem, projevující velkou pohybovou i slovní kulturu a
schopnost několika ostrými tahy charakterizovat i zhodnotit postavu.        Soubor
získal herce průrazného a osobitého výrazu, který má výtečné předpoklady
pro kresbu rozporných, psychologicky komplikovaných charakterů, jak
dokázal na klasickém a historickém repertoáru. Jeho herectví je ve
srovnání s převládajícím výrazem brněnského souboru zjevně dynamičtější,
aktivnější směrem k partnerům i publiku, vyhýbá se ustáleným
charakterovým klišé a šablonám. Brněnské období Růžkovy herecké tvorby
rámují dvě postavy, v němž Růžek rozvíjí svoje herecké schopnosti. Je to
podmanivá studie rozvráceného člověka Jakova Bardina v československé
premiéře Gorkého Nepřátel a vyvrcholení jeho brněnského angažmá
v Shakespearově Othellovi. Jeho biskup Cauchon z Shawovy Svaté Jany,
zaujal jako pevně a celistvě uchopený charakter, okouzlující přesnou
elegantní jevištní formou. Zde směřoval k hereckému výrazu, který mohl
plně rozvinout v dalším období své tvorby. Podobně i starosta Fuente
Ovejuny Esteban v tragédii Lope de Vegy. V historickonaučném
dramaturgickém programu vytvořil několik klíčových postav: Zikmunda
v Jiráskově Janu Roháči i Janu Žižkovi (pod vlastní režií), titulního
Boleslava I. v Jarišově stejnojmenném dramatu a Šándora v Mahenově
Jánošíkovi. Růžek hraje Zikmunda v Janu Roháčovi nejen jako odpůrce
revoluce, ale i jako císařovo lidské drama, postavu individualizuje a
psychologizuje a dospívá k sugestivnímu hereckému portrétu. Vrcholem
této žánrové tvorby je Růžkův Boleslav I. „Jeho Boleslav, Puškin,
Zikmund nejsou věšáky ani pro historické kostýmy, ani pro sebesprávnější
idee -
jsou to živí, svými rozpory a psychologií současníkům blízcí nebo aspoň
plně srozumitelní lidé, kteří na uzlech historického vývoje prožívají
svá osobní dramata. (J. Balvín). Růžkova brněnská éra končí a vrcholí
dvěma shakespearovskými postavami. Petruccia ve Zkrocení zlé ženy
ztvárnil plastickým hereckým výrazem, živelností své komiky a zásobou
osobitých výrazových prostředků, které přinesly šťavnatý a vynalézavý
herecký výkon, jenž dominoval představení. Vyvrcholením pak byl na
brněnském jevišti Růžkův Othello, který se ukázal být smělým výletem do
nových oblastí, jenž se namnoze rozcházel se vžitými diváckými
představami, kde mnoha silnými scénami naznačil další možnosti svého
vývoje. Růžek s nezvyklou intenzitou a se schopností mohutně stupňovat
účin svého výkonu, postihl složité protiklady a procesy zraňovaného
Maura. Obsazení Růžka do role Othella a nikoliv Jaga bylo překvapením,
ale i svědectvím Růžkovy reakce na způsob, jakým ho začínalo využívat
divadlo, ale především film, kde se stává, na určitou dobu, po úspěšném
debutu v roli Koniáše, představitelem záporných typů všeho druhu. Růžek
vycítil nebezpečí, jaké mohlo znamenat takové zúžení pro zdravý herecký
vývoj a s podporou režiséra Podhorského svedl zápas o své pojetí složité
Shakespearovy postavy důvěřivého Othella.        Koncem
roku 1957 Růžek odchází z Brna do pražského Divadla čs. armády (dnešního
Divadla na Vinohradech) na podnět jeho uměleckého vedoucího, režiséra
Jana Škody. Následujících pět a půl roku na této scéně je pro Růžka
šťastným obdobím tvůrčí herecké práce, kde vytvořil řadu vynikajících
hereckých portrétů historických i současných postav rozmanitého žánru.
Růžkovo herectví bylo zde také šťastně zasazeno do prostředí dělné a
kolegiální atmosféry kvalitního činoherního souboru divadla a pozvolna
se uvolňujícího celospolečenského klimatu. Brzy po příchodu je mu
svěřena titulní role Dvořákova Václava IV. v režii Jana Škody. Růžkovi
neobyčejně vyhovoval Dvořákův markantně individualizující dramatický
jazyk, založený na změnách rytmu. Růžek vystavěl roli velmi promyšleně,
nasadil postavu velmi intenzivně a přitom si ponechával stále rezervu,
která mu umožňovala výraz ještě stupňovat. Divákův zájem upoutává stále
něco nedořečeného a utajeného. Růžkův Václav zaujal kritiku mimořádně.
Recenzenty strhl k nebývale rozsáhlým popisům herecké postavy, všichni
si uvědomili, že touto postavou vstoupil na pražské jeviště herec
významných a velmi osobitých kvalit. Tak jeden recenzent píše: „Je to
trochu nudné, ten třiapůlhodinový dějepis Dvořákova Václava IV. A přece
stojí za to představení vidět: pro to, jak v něm Martin Růžek hraje
titulní roli. Ta široká stupnice psychologických rysů a odstínů, ten
moderní duch psychologického hereckého transponování ,nesoučasné' role,
ta okázalá nevšímavost ke všemu, co patří jen do muzea a do učebnic, ta
smělost jít až do konce v rozporných složkách postavy a především to
umění svázat je v celek, nerozdrobit postavu, neztratit její logiku a
prostou přirozenost, ta vzácná herecká inteligence, ta tvůrčí poctivost
i při repríze, ten neskrývaný požitek z dobrého divadla a ten
temperament a koneckonců i ten vyčerpávající fyzický výkon, aniž je na
herci sebemenší námahu znát ­­-­
něco takového se hned tak na jevišti nevidí. (značka „š; Čas. Květen č.
7, 1958).        „Václav IV. znamená v jistém smyslu dovršení
Růžkových snah v jedné oblasti herecké práce -
v postavách historických osobností. Růžek v nich osvědčil umění
strhující a poutavé individualizace, umění postihnout v živém,
bezprostředním výkonu jak historickou podmíněnost, tak neopakovatelnou
individuální psychologii postavy. … Navíc umí v postavě nenásilně a
organicky akcentovat ty charakterové rysy, myšlenkové a psychologické
momenty, které korespondují s mentalitou a senzibilitou hlediště. S tím
je pak spojena schopnost domyslet současný smysl historické postavy. (J.
Balvín) Tyto tvůrčí přístupy interpretace historických osobností rozvíjí
Růžek i v pozdějším období v Národním divadle v klíčových rolích
světového dramatu (král Jindřich v Anouilho Tomáši Becketovi, biskup
Arnessön v Ibsenových Nápadnících trůnu, v titulní roli krále Jana ve
stejnojmenném dramatu F. Dürrenmatta -
pohostinsky opět na vinohradské scéně v roce 1968).        Pro
tyto vlastnosti byl Václav IV. prvním vrcholem Růžkovy práce na jevišti
vinohradského divadla a jedním z nejsilnějších hereckých výkonů divadla
těch let vůbec. Další jeho postavy z této dramatické sféry si uchovávají
vysokou úroveň. Z nich jmenujme zvláště pozoruhodný výkon v roli
Koriolana ze stejnojmenné Shakespearovy hry. Růžek vystavěl postavu
velmi oproštěným, ukázněným hereckým výrazem, ve velkých, čistých
liniích. „Je to postava z jednoho kusu žuly. (Fr. Götz). Z dalších
postav Filka ze Slavinovy Intervence a zvláště nepateticky, civilně
pojatý Napoleon z Piscatorovy dramatizace Vojny a míru.        Mezi
výjimečné výkony patří nesporně v žánru současných postav Růžkovo
ztvárnění starého dělníka z kamenolomu Palivce ve výtečně konverzačně
napsaném komorním dramatu Ludvíka Aškenazyho Host v režii Luboše
Pistoria. Ačkoliv tato postava nebyla pro Růžka prvním setkáním
s postavou ze současnosti, byla to herecká příležitost zcela výjimečná,
využitá a mimořádně úspěšně uchopená. Postava Palivce je ve hře téměř na
okraji konfliktu, neboť není přímo zasažena konfliktem mezi hostinským
Kalousem (Jiří Vala) a arogantním Němcem Huppertem (Čestmír Řanda),
z něhož vyzařuje jistá nacistická minulost. V interpretaci Růžkově se
stává nikoliv žánrovou figurkou, jak může herce svádět skvělý dialog,
nýbrž rovnocenným Huppertovým protihráčem, kterého nelze pro jeho osobní
vlastnosti nikdy porazit. Růžek rozvíjí Palivce ve velkou, jedinečnou
lidskou postavu a velký charakter. Kritici se shodují, že jde o
skutečnou hereckou tvorbu a patří k nejsilnějším hereckým činům té doby
na českých jevištích. Zásluhou této postavy zazněl epizodický konflikt
náhodného setkání jako historický konflikt epochy. „Růžek vytváří kladný
český typ. (Fr. Götz) Za postavu Palivce byl Martin Růžek vyznamenán
cenou Národního výboru hl. m. Prahy v roce 1961. Úspěšnou hru představil
soubor v létě 1961 na zájezdovém turné po Čechách a Moravě. Dostalo se
jí i filmové podoby pod názvem Noční host pod režijním vedením Otakara
Vávry v roce 1961, kde Růžkovým partnerem byl v roli Němce Hupperta
Rudolf Hrušínský. Filmová podoba však setřela některé dialogické rysy
divadelní inscenace a neměla na diváky stejnou bezprostřední účinnost.        Z dalších
současných postav na vinohradském jevišti je třeba zaznamenat především
postavu architekta Jan Háby ve „vážné komedii Bohuslava Březovského
Nebezpečný věk, kterou Růžek rozvíjí v poutavý, konverzačně komediální
portrét typu tehdejšího čtyřicátníka pohlceného prací a utíkajícího od
otcovských funkcí. Postava působila při naprosté promyšlenosti a
záměrnosti až dojmem jakési bravurní improvizace. Jinou postavu ztvárnil
ve Frici Weilerovi, která má nejeden blízký rys v Aškenazyho Palivcovi
ve hře H. Baierleho Odvážná matka Flincová v režii Jaroslava Dudka.
Konečně z rolí „současných je to Vantoch a Harden -
dvojrole v Čapkově Válce s mloky v dramatizaci Pavla Kohouta. „obě
postavy podřizuje Růžek ukázněně řádu a stylu inscenace (režie Jaroslav
Dudek) -
kreslí je určitými, jistými tahy bez jakýchkoliv okrasných barviček,
v jednoduchých, přehledných konturách. Nepředstavují výboj ani vrchol,
ale práci vysoké profesionální úrovně, schopnou v přesné, lapidární
zkratce naznačit celou lidskou existenci, úplný lidský typ. (J. Balvín)        Zcela
specifickou se ukazuje Růžkova komika, která provází Růžkův herecký
život od jeho hereckých počátků. Na Vinohradech se uplatnila měrou
vrchovatou ve třech inscenacích. V roce 1959 vytvořil postavu kapitána
Brazena ve Farquaharově komedii Verbíř, která v úpravě Bertolda Brechta
dostala název Bubny a trumpety a získala charakter ostře
antimilitaristické satiry. Růžek používá k demaskování a zesměšňování
svého hrdiny osobitých a ve svém účinu bezpečných prostředků. Našel si
pro svého svůdnického Brazena nepřebernou zásobu intonací, gest, způsobů
svádění. Z Růžkovy hry dýchala nakažlivá radost ze hry, šťavnatý a
bohatě odstíněný humor.        Velkou dávku
bystrého pozorovatelského umění a znalost malého člověka osvědčil Růžek
v tragikomické postavě číšníka Alberta Heytmanna v satirické komedii
Zázračná kariéra Alberta Heytmanna východoněmeckých autorů S. Dudowa a
M. Tschesno-Hella. Růžek vytvořil z nepříliš silného textu velkou
tragikomickou postavu ubohého číšníčka toužícího stát se majitelem
hospody a shodou okolností považovaného za válečného zločince na
militaristickém srazu frontových bojovníků. Výkon srší nápady, vtipem,
strhuje oslnivou hereckou technikou, která herci dovoluje vidět postavu
neustále z „nadhledu.        Konečně z klasických komedií
znovu Růžek vynikl v roli Petruccia ve Shakespearově Zkrocení zlé ženy
po boku Vlasty Chramostové v roli Kateřiny. Štěpánkova režie se lišila
od brněnské inscenace (zde byla Růžkovou partnerkou Vlasta Fialová)
novým přístupem, vycházejícím z málo hraného prologu, který rámuje
příběh Katušky a Petruccia a který se stává hrou ve hře. Komika
jednotlivých scén ztrácí fraškovitost a mění se v lidský teplý a zdravý
humor. I Petruccio potvrzuje, že Růžkovo komické herectví se zjevně
zlidšťuje a prohlubuje. Komika postavy je herci prostředkem k vyjádření
vyhraněného vztahu k životu. Komika se stává výrazem životní filosofie.        V roce
1963 odchází Martin Růžek do Národního divadla. Je to v období jeho plné
herecké zralosti, která však zdaleka ještě nevydala všechny plody
hercovy umělecké invence.        [Pro zhodnocení
hercovy umělecké činnosti do odchodu z Vinohradského divadla byla
využita v citacích a parafrázích monografie Josefa Balvína: Martin
Růžek. Praha, Orbis 1964.]        Za 27 let v Národním
divadle vytvořil 50 rolí, z nichž mnohé se zapsaly výrazně do povědomí
diváků i divadelní kritiky. Toto Růžkovo období není speciálně
zpracováno a zhodnoceno divadelními historiky. Připomenout je možné
výběrem jen některé Růžkovy výjimečné role, které měly značný ohlas u
obecenstva a kritiky.        Pro Růžka mělo zvláštní význam osobní
setkání s Jean Paul Sartrem, který na podzim roku 1963 navštívil Prahu a
účastnil se v Národním divadle inscenování své hry Vězňové z Altony, kde
Růžek ztvárnil hlavní roli Franze. Sartre vysoce ohodnotil jeho výkon a
projevil mu uznání. Podobně se setkal v Praze v roce 1968 s Friedrichem
Dürrenmattem, který ocenil jeho velkorysý výkon v roli rytíře Johanna
von Büren v jeho hře Novokřtěnci.        Mezi
důležité kreace patří role Dostigajeva v Gorkého hře Dostigajev a ti
druzí (1964), Vrchní v Jiráskově Lucerně (1964), Otakar v Ze života
hmyzu bratří Čapků (1965), a zvláště pak titulní Tartuffe v Molierově
hře (1965), Milt Malville v Schisgalově A co láska? (1965) a Hjalmar
Ekdal v Ibsenově Divoké kachně (1966).        Z dalších
představení velkého významu je třeba jmenovat především Růžkův mimořádný
výkon v roli krále Jindřicha v Anouilhově Tomáši Becketovi spolu s
Radovanem Lukavským v titulní roli. Z dalších rolí budiž uveden kuchař
v Brechtově Matce Kuráži (1970), Don Juan v Poquelinově Posledním
dobrodružství dona Juana (1971), Valenta v Tylově Paličově dceři (1973),
Baron Hrdopyška v Tylově Tvrdohlavé ženě (1974), Otec Demeter v Kákošově
Dům pro nejmladšího syna (1974), starý kníže Bolkonskij v Tolstého Vojna
a mír (1975), strýc Sokrates v Nezvalových Milencích z kiosku (1975),
Nozdrev v Gogolových Mrtvých duších (1975), Josef Roškot v Šrámkově
Měsíci nad řekou (1976), Leonato v Shakespearově Mnoho povyku pro nic
(1976), Slattery v Storeyově Farmě (1977), Ignjat Glembay v Krležových
Páni Glembayové (1977).         K  vrcholům Růžkovy tvorby
patří Mikuláš Arnessön v Ibsenových Nápadnících trůnu (1978). Z dalších
rolí jmenujme Lízala v Maryše bratří Mrštíků (1980), Dvojtečku v Gorkého
Letních hostech (1981), Millera v Schillerových Úklady a láska (1982).
Velký ohlas mělo představení Hubačovy hry Stará dobrá kapela, kde se
Růžek v roli Pinďase sešel ve znamenité konverzační souhře s Vlastimilem
Brodským, Rudolfem Hrušínským a Josefem Kemrem (1984). Konečně Gajev
v Čechovově Višňovém sadu (1984), sochař v Nezvalově Dnes ještě zapadá
slunce nad Atlantidou (1985) a Teobaldo v O´Neillově Miliónovém Marcovi
(1988).Film        Martin Růžek za svoji hereckou kariéru
natočil okolo stovky filmů. Přesto se nedá říci, že se v tomto množství
titulů měla příležitost plně uplatnit šíře jeho hereckého rejstříku a
výrazových možností, které jeho talentu nabídlo divadlo a posléze i
televize a rozhlas. Ač si nikdy nestěžoval, neboť k filmu měl neméně
srdečný vztah, považoval divadlo vždy za svoji hlavní doménu. Jestliže
v divadle byly hercovy možnosti výběru rolí omezeny, pak ve výběru
nabízených filmových rolí je postavení herce svobodnější. Sám říkával,
že si divadelní role nevybírá, neboť se považuje za pokorného služebníka
Thálie. V případě filmových rolí byl však na konci prvního desetiletí
své filmové tvorby nucen zásadně usměrnit výběr nabízených rolí, neboť
ze strany režisérů byla tendence obsazovat jej poněkud schematicky často
do záporných charakterových postav. Toto období předznamenala výrazná
role fanatického rekatolizátora Antonína Koniáše ve filmové adaptaci
Jiráskova Temna. Režisér Karel Steklý jej angažoval na doporučení
Růžkova kolegy z brněnského divadla Josefa Beyvla. Tento film v pravém
slova smyslu zahájil v roce 1950 Růžkovu kariéru filmového herce,
pomineme-li jeho účinkování v krátkometrážním snímku Vladimíra Síse
Dýmka míru z roku 1949, či Růžkovo účinkování z osobního zájmu
v komparzech filmů ze 40. let. Růžek interpretoval Koniášovu postavu
velmi sugestivně a upozornil tak na své možnosti. Z tohoto typového
druhu vynikla jeho postava válečné zlo šířícího krále Kazisvěta
v poetické pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele z roku 1959
v režii Martina Friče, která předznamenala jeho popularitu u nejmladší
ale i starší generace filmových diváků. Z rodu škůdců je i postava
zločince Josefa Lachmana z filmu Konec cesty v režii Miroslava Cikána
z roku 1959, jdoucí svojí interpretací pod povrch zločinné motivace
postavy.        Předělem v jednotvárnosti nabízených záporných
postav ovšem byl již v roce 1957 mistrovsky vykreslený portrét
nešťastného člověka bez vůle, alkoholika Pešty v neorealistickém snímku
režisérů J. Kadára a E. Klose Tam na konečné na motivy Ludvíka
Aškenazyho. V tomto období se M. Růžek setkal i s komickými postavami,
jako např. ve Steklého filmu Poslušně hlásím z roku 1957, kde obohatil
plejádu komických postav o jiskřivou karikaturu důstojníka Tayerleho
nebo v roli kariéristického ředitele komunálu Korejse v prvním
režírovaném filmu Zdeňka Podskalského Mezi zemí a nebem z roku 1958, kde
mu roli napsal přímo „na tělo jeho herecký kolega z divadla Vlastimil
Brodský.        Mezi výrazné herecké kreace postav z rodu
prostých lidí patří postava minéra Kožicha ve filmu Jaroslava Macha
Tažní ptáci z roku 1961 a již mezi divadelními rolemi zmiňovaná postava
kameníka Palivce (Remundy) ve filmu Noční host. Ve filmu je postava
Remundy úspornější a dialogicky redukovanější něž postava Palivce
v divadelní hře. Růžek musí pracovat na menším prostoru s niternějším
prožitkem. Herec se zde ovšem nenechává strhnout k opakování toho, co
vytvořil již výtečně na jevišti.        Mezi
specifickou kapitolu Růžkových rolí nesporně patří role lékařů, primářů,
jichž vytvořil pozoruhodnou škálu typů s jejich vnitřním životem, ale i
vyjádřením rozporuplnosti vztahu lékaře jako odborníka a jeho pacientů,
k nimž je nezbytné z profesionálního hlediska zachovávat lékařský
odstup, avšak s hlubokým pochopením jejich lidského údělu. V roce 1959
je to postava primáře v poetickém filmu Sny na neděli podle scénaře Oty
Hofmana v režii Václava Gajera, v roce 1963 lékař ošetřující zraněného
partyzána (Jan Kačer) ve filmu režisérů Kadára a Klose Smrt si říká
Engelchen, natočeného podle předlohy Ladislava Mňačka, postava dr. Fitze
ve snímku Antonína Moskalyka Dita Saxová z roku 1967, natočeného podle
novely Arnošta Lustiga, postava primáře Kalisty z Vávrova přepisu románu
Vladimíra Neffa Třináctá komnata z roku 1968 a konečně výrazná postava
primáře Hrůzy ve filmu Jana Matějovského Pět mužů a jedno srdce z roku
1971, která vyšla z pera Jaroslava Dietla, ne nepodobná pozdější
seriálové postavě primáře Sovy.        S Růžkem
se setkáme i v rolích uniformovaných mužů -
strážníků, příslušníků VB, vojáků. V roce 1955 v roli kapitána Renče ve
filmu Tanková brigáda v režii Ivo Tomana, která ještě patřila do
kategorie výrazně negativních typů (při natáčení tohoto filmu byl M.
Růžek vážně zraněn na hlavě), 1956 v roli nadporučíka Žáčka ve filmu
Neporažení v režii Jiřího Sequense, 1957 v roli četníka Sojky ve filmu
Jurášek v režii Miroslava Cikána, 1958 v roli staršiny SNB ve filmu Hry
a sny v režii Milana Vošmika, týž rok v roli por. Hejzlara ve filmu Smrt
v sedle v režii Jindřicha Poláka, 1962 v roli koloniálního plukovníka
Boeklindera v čs.-indonéském filmu Akce Kalimantan v režii Vladimíra
Síse, 1964 rakouského vojáka Kovala ve filmovém dramatu Hvězda zvaná
Pelyněk v režii Martina Friče, 1964 v roli odbojáře Štěpána Hradeckého
ve filmu Skok do tmy v režii Vladislava Delonga, v letech 1965-1966
v roli plukovníka VB v dětských dobrodružně detektivních filmech
režiséra Milana Vošmika Volejte Martina, Martin a červené sklíčko,
Martin a devět bláznů, U telefonu Martin, 1973 v roli generála Dvořáka
ve filmu Vysoká modrá zeď v režii Vladimíra Čecha, 1976 v roli npor. VB
ve sci-fi filmu Odysseus a hvězdy v režii Ludvíka Ráži.        Svůj
vřelý vztah k cirkusovému umění vyjádřil M. Růžek v roli prchlého
cirkusáka Lotyše ve filmu Lidé z maringotek z roku 1966 (na motivy
z díla Eduarda Basse) v režii Martina Friče. Později měl příležitost
tuto tématiku herecky zpracovat v roli principála Humberta v televizním
seriálu Cirkus Humberto.        Většina Růžkových rolí má
charakter současných postav, přesto v jeho filmografii zaujímají
výjimečné postavení historické filmy s reálnými či fiktivními
historickými postavami. Ty jsou velmi blízké Růžkovu hereckému
temperamentu a jeho pojetí dramatické herecké tvorby. Mezi těmito tituly
a postavami jmenujme jen některé, kde se jeho herectví mohlo uplatnit
zvláště výrazně a kde herec příležitost také plně využil. Stejně jako na
divadle je Růžek aktualizuje, přibližuje dnešním divákům, před nimiž
stojí skutečný člověk se svými problémy a nikoliv schéma historické
postavy. Mimo již zmíněného Koniáše v adaptaci Jiráskova Temna to byly
dvě postavy z režisérské a autorské dílny Oldřicha Daňka. První z nich
v roce 1962 v autorském filmu tohoto dramatika Spanilá jízda, kde se
Růžek se zhostil velkoryse a zcela moderně postavy Prokopa Velikého.
„Prezentuje nám velkého husitského bojovníka nejen jako hrdinu, ale jako
člověka, přísného, poctivého, ale také krutě trestajícího bezpráví. Je
důstojný, tvrdý, ale i chápající a citlivý. Růžek se vyhnul všem
úskalím, ke kterým postava sváděla, k deklamativnosti, velkoleposti a
rozlehlosti gest, soustředil se spíše na drobnokresbu, na nejasnosti
charakteru, na povahové jemnosti. Tam, kde bychom čekali velké gesto,
použil nuancí hlasu, tam, kde nastávají dramatické akce, použil mimiky
k vyjádření konfliktu. Oproti velkým Štěpánkovým historickým postavám
volí jemnější vnitřní psychologickou kresbu. Postava Prokopa Velikého
získává na monumentálnosti ne tím, co řekne a vykoná, ale především tím,
co zůstává zamlčeno a co herec dotvoří svou hrou. (Václav Merhout, 1983)        Druhou
velkou příležitostí byla postava týřovského purkrabí Hýty od Tří stromů
v Daňkově režii podle vlastní románové předlohy Král utíká z boje. Film
dostal název Královský omyl a měl premiéru v prosinci roku 1968.
Ústředním dějovým motivem byla skutečná historická událost, jíž bylo
zatčení nejvyššího maršálka Královstí českého mocného Jindřicha z Lipé
v roce 1316 králem Janem Lucemburským, jeho věznění na hradě Týřově a
jeho propuštění králem pod nátlakem vzbouřivších se příbuzných Jindřicha
z Lipé z velkého rozrodu Ronovců. Z rozkazu krále je přímým věznitelem
pana Jindřicha (hraje Miroslav Macháček) fiktivní historická postava
purkrabího Hýty. Oldřich Daněk rozehrává důmyslnou rekonstrukci
psychologických motivací jednání věznitele i vězněného, jejich vztahu ke
královskému dvoru včetně královny Elišky Přemyslovny (hraje Jana
Hlaváčová) a na základě jednání protagonistů názorně ukazuje podmíněnost
moci a nastoluje téma bezmoci mocných (máme-li použít parafráze titulu
později známého eseje Václava Havla). Pro Martina Růžka to byla
mimořádná příležitost zobrazit složitý charakter zchytralého, ale i
bojácného člověka ocitnuvšího se v mocenském soukolí, kde může jít i o
život. Snad v žádném jiném filmu neměl takovou možnost rozehrát všechny
výrazové prostředky své tváře, hlasu a gest i komických prvků jeho
herectví, než na této postavě otrhaného, buranského, ale i vychytralého
purkrabí. Tento mnohovrstevný portrét patří nesporně k mistrovským
hereckým dílům moderního českého filmu. Film patří k „lahůdkám mezi
historickými filmy a je předurčen milovníkům intelektuálně zaměřených
náročných snímků. Je ovšem třeba říci, že pro plné docenění ideje filmu
se navíc očekává od diváka jistá znalost historických skutečností. Tu je
možno jen doporučit, neboť sám film (na rozdíl od románové předlohy) mu
příliš tento úkol neusnadňuje. Film se řadí do skupiny vynikajících,
specificky českých snímků tohoto žánru, jako je Markéta Lazarová, Údolí
včel, Čest a sláva, Kladivo na čarodějnice. Jistě ne náhodou právě tyto
snímky vznikly ve stejné době (1967-1968),
jíž byla vlastní svoboda tvorby a řešily také příbuzné problémy umělecké
i ideové. Ke škodě diváků se však film Královský omyl netěší takové
pozornosti současné filmové kritiky i filmových historiků a je neprávem
upozaďován (viz např. zcela neadekvátní komentář a hodnocení filmu
z pera V. Březiny v jeho Lexikonu českého filmu).        Třetí
velkou rolí v historickém filmu byla postava legendárního českého
aristokrata Petra Voka z Rožmberka ve snímku Karla Steklého Pan Vok
odchází z roku 1979. Film je volným pokračováním úspěšného filmu téhož
režizéra Svatby pana Voka z roku 1970 (s Milošem Kopeckým v roli Petra
Voka). Volné pokračování přineslo zcela nové pojetí, jak v interpretaci
Petra Voka, tak v celém ideovém vyznění filmu. Scénář i režie K.
Steklého nese pečeť jisté nadhozené skicy, velkoryse konturované, pro
některého hodnotitele snad až odbyté, která záměrně nevyvolává
autenticitu historické reality, včetně účelně a moderně stylizovaných
kostýmů a přítomnosti některých anachronických nehistorických prvků jako
rekvizit. Nedbalost je ovšem zdánlivá, neboť jde o cílevědomou snahu o
moderní uchopení historické látky se silnými aktualizačními akcenty,
oproštěné i po formální stránce od tradičních atributů historického
filmu. V prvním plánu i tento snímek je komedií s prvky jednoduchého,
místy i drsného humoru. Proto se v současnosti stal pro některé kritiky
(např. J. Rejžka či V. Březinu, ale i některé historiky, jako např. V.
Bůžka, J. Hrdličku, kteří hodnotili tento film jako příklad umělecké
interpretace předbělohorské epochy) příkladem bezduchého či pokleslého
humoru, jenž je třeba připsat k tíži režiséra Steklého a jeho scénáře.
Tito kritici ovšem předpojatě nepostřehli, či nechtěli postřehnout, že
funkce tohoto humoru byla jen nekompromisním pokusem o ilustraci konce
jedné epochy se všemi příznaky úpadku a nastávající společenské krize
(tomuto pojetí se snad přiblížila historička M. Koldínská). Petr Vok je
v podání Růžkově šlechticem plně si uvědomujícím toto směřování české
aristokratické společnosti. Ve stáří je zbaven všech iluzí a před koncem
života je naplněn jen hlubokou skepsí s projevy ironie až cynismu.
Typickým rysem je i osobní melancholie hlavní postavy. Růžkem zpodobněný
Petr Vok se vymyká dosavadnímu stereotypu renesančního záletníka a
požitkáře a je akcentována jeho intelektuální stránka. Silným
aktualizačním akcentem filmu je pak motiv lidské touhy po svobodě,
metaforicky vyjádřený příběhem fiktivního nemanželského syna Rožmberka
Žabky (hraje Václav Neckář), který se na jím vyrobeném křídle vznese,
krátce letí, ale ztroskotá a zabije se. V roce 1979, kdy byl film uveden
do kin a kdy v zemi vrcholila tzv. politická a společenská normalizace,
nebylo takové obrazové podobenství zanedbatelné. Toto poselství plné
reflexivní skepse pramenící ze znechucení dobou (režisérova záměrná
aktualizace i jako scénáristy je zde evidentní) však kritici jak filmu,
tak jeho tvůrcům, upřeli a povšimli si nanejvýš aktualizačních
satirických motivů, které chápali jen jako jakousi „komunální satiru,
tepající nešvary doby (např. M. Koldínská).        Z dřívějších
i pozdějších historických snímků, kde Růžek vytvořil menší, ale stejně
pozoruhodné portréty historických postav jako typů, jmenujme především
jeho biskupa Lichtenštejna  ve Vávrově Kladivu na čarodejnice (1969),
dokreslujícího obludnost církevní inkviziční justice prostředky mrazivě
racionální kalkulace. Zcela jiného rázu je Růžkova postava bílého
biskupa, přesně zasazená do komediálního kontextu tragické filmové
frašky Farářův konec (1968) v režii Evalda Schorma.Televize        Televize
nabídla Martinu Růžkovi velké pole uplatnění a dá se říci, že využila
jeho hereckého umění ve větší míře než film. První prokazatelný doklad
Růžkova účinkování na televizní obrazovce je doložen k roku 1958
v titulní roli inscenace Můj generál v režii Pavla Blumenfelda na scénář
Jaroslava Dietla podle předlohy K. L. Opitze. Na počátku šedesátých let
následovalo několik přejatých představení (Jariš, Aškenazy, Baierl,
Březovský, Schiller) a teprve od poloviny 60. let, kdy začíná televize
pořizovat záznamy ze své inscenační tvorby, můžeme sledovat Růžkovo
účinkování systematicky. Do roku 1993, kdy natáčí v televizi naposledy,
je to za celé období na dvě stě titulů, na nichž se podílí. Jde o pořady
širokého žánrového rozptylu, od přejatých představení, původních
inscenací, televizních filmů, hlasových komentářů, průvodců
dokumentárních pořadů, osobního účinkování v pořadech v úloze hosta,
sporadicky též v recitačních pořadech. Řada inscenací a televizních
filmů, v nichž Růžek vytvořil hlavní či významné role se po právu
zařazuje do tzv. zlatého fondu televizní tvorby. Mezi nejvýznamnější
herecké kreace je třeba jmenovat Hermana Cohena v proslulé a mezinárodně
oceněné inscenaci Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou v režii Antonína
Moskalyka na námět Arnošta Lustiga (1964), Francisca Goyu v Buřiči
jejího veličenstva v režii Ludvíka Ráži (1969), Honoré de Balzaca ve
stejnojmenné inscenaci v režii Pavla Blumenfelda (1969), filmového
producenta Draganta v televizním filmovém dramatu Kat nepočká v režii
Františka Filipa (1971), titulní roli v Návratu pana Ryšánka v režii
Ludvíka Ráži (1971), Joe Manxe ve Velké šanci v režii Pavla Háši (1974),
Silvestra v Tři na lavičce v režii Pavla Háši (1978), Karla IV. v Smrt
císaře a krále Karla IV. v režii Evžena Němce (1978), vévodu v Na dvoře
vévodském v režii Evžena Němce (1979), dr. Sarrasina v Tajemství
ocelového města v režii Ludvíka Ráži (1979), zámeckého pána v V zámku a
podzámčí v režii Ludvíka Ráži (1981). Ve všech těchto rolích prokazuje
Růžek suverenní znalost lidských charakterů a schopnost jejich umělecké
transpozice do roviny herecké realistické stylizace sděleného vnitřního
prožitku a silného emotivního účinku na diváka. Tento účinek je stejný
jak v postavách historických, tak soudobých, i když je možno říci, že
v historických postavách má herec příležitost ještě více využívat široký
rejstřík svých hereckých prostředků.        Z historických
postav stojí za zaznamenání též Růžkovy výkony ve dvou dílech, v nichž
vytvořil dvakrát postavu císaře Rudolfa II. Prvním je umělecky působivý
třídílný německo-český televizní hraný dokument První sekunda o hodináři
a astronomu Jostu Bürgim na dvoře Rudolfa II. v režii Michaela Havase
z roku 1988 a druhým je televizní přepis povídky Ilji Hurníka Rudolf II.
o tajném komponování císařově v režii Ladislava Rychmana též z roku 1988.        Za
zaznamenání stojí též jedna inscenace, která má pro Martina Růžka zcela
osobní význam. Je jí hra Nuž, brány dokořán již otevřete z roku 1983.
Inscenace na námět Průchových Hrdinů okamžiku v režii Františka Laurina,
v níž Růžek ztvárnil postavu slavného herce Národního divadla Jakuba
Seiferta v jeho poslední roli Cyrana z Bergeracu. Pro Růžka to byla
příležitost interpretovat svoji milovanou postavu Rostandova Cyrana
alespoň prostředkovaně, neboť toto, jako jedno z mála hereckých přání,
nebylo nikdy Růžkovi na divadelním jevišti splněno. Proto si také
závěrečný monolog Cyranův Martin Růžek zvolil na své gramofonové desce
Supraphonu „Národní umělec Martin Růžek. Portrét herce v roce 1981. Při
poslechu hercova projevu musí posluchače zamrzet, že s touto klasickou
postavou se v podání Růžkově nemohl nikdy na jevišti setkat. Ještě jedno
herecké přání se téměř Martinu Růžkovi vyhnulo. Je to role Shakespearova
Krále Leara, kterou sice nikdy nehrál v divadle, zato na konci jeho
herecké dráhy v roce 1988 mu ji nabídl Československý rozhlas v
působivé dvoudílné inscenaci v režii Jiřího Horčičky.        Růžkovo
mistrovství a kultivovaný jazyk ovšem využila televize nejen v pořadech,
doprovázených hercovým slovem, ale i v dabingu, této pro herce náročné,
pro diváky však skryté disciplině. Jmenujme zde jen příkladem jím
namluvenou postavu Jindřicha VIII. v britském televizním seriálu Šest
žen Jindřicha VIII., či v britské televizní adaptaci Shakespearova Kupce
benátského roli Shylocka s Laurencem Olivierem.        Televize
dala širokou příležitost Růžkovi i v komediálním žánru, kde využila jeho
schopnost jemného komorního humoru či břitké ironie. Jmenujme např.
komedii Kapacita na námět Bedřicha Zelenky v režii Stanislava Strnada
z roku 1970, mikrokomedii Silnice šedivá týchž tvůrců z roku 1972, účast
v několika povídkách v cyklu Bakaláři (např. Lalůček z roku 1977 či
Zástava z roku 1979). Zvláště pak v komediálním seriálu Doktor
z vejminku v režii Zdeňka Podskalského, který pro Martina Růžka napsal
Jaroslav Dietl, kde ztvárnil sympatického dr. Kostrhuna -
advokáta na penzi. Jmenujme též komediální příběh s vážným podtextem
Případ Platfus na námět Zdeňka Svěráka v režii Františka Filipa z roku
1985 a postavu Taussiga v cyklu židovských anekdot Uctivá poklona pane
Kohn v režii Jitky Němcové z roku 1992.        Zvláštní
kapitolu tvoří Růžkovo účinkování v televizních seriálech, z nichž
některé se staly trvale hodnotnými díly, jiné pak, které vznikaly
z pohnutek ideologického působení na diváky v období po roce 1970 dnes
již zcela námětově a ideově vyhasly a mohou sloužit jako látka pro
historiky (Muž na radnici 1976, Zákony pohybu 1978, Okres na severu
1980, Gottwald 1986). I v těchto dílech, zpravidla dobré režijní úrovně
(Evžen Sokolovský), se svých postav zhostil Růžek se ctí a jeho
profesionální výkon byl úměrný scénáristicky předepsané dramatičnosti
postav (ředitel Draxler v Zákonech pohybu).        Mezi
díla tohoto období patří i populární kriminalisticko-špionážní seriál
Třicet případů majora Zemana v režii Jiřího Sequense, kde Růžek v 3.
díle detektivního příběhu Loupež sladkého „I vytvořil zajímavou postavu
deklasovaného a alkoholem ničeného lékaře dr. Knappa.        Mezi
seriály, jejichž uměleckou kvalitu prověřila doba a jež svými náměty
mají i dnešnímu divákovi stále co říci, patří i jedno z vrcholných děl
české seriálové tvorby, jímž je adaptace románu Aloise Jiráska F. L. Věk
v režii Františka Filipa z roku 1971. V něm Růžek vytvořil krásný typ
obrozeneckého kněze -
učitele profesora StanislavaVydry. V roce 1973 to byla účast v seriálu
Haldy v roli továrníka Perutze v režii Aloise Müllera. V roce 1975
v roli kuchaře v dětském seriálu My z konce světa v režii Ludvíka Ráži,
v roce 1979 postava Petrboka v seriálu Dnes v jednom domě v režii
Františka Filipa, vypravěč a průvodce v seriálu Zlá krev v režii
Františka Filipa v roce 1986, postava principála Carlo Humberta
v seriálu Cirkus Humberto natočeného podle stejnojmenného románu Eduarda
Basse v režii opět Františka Filipa v roce 1988 a konečně v roli Louše
v dětském seriálu Území bílých králů v režii Ludvíka Ráži v roce 1991.        Martin
Růžek účinkuje v řadě pořadů pro děti, zvláště v pohádkách, a též
v několika večerníčcích pro nejmenší děti, z nichž nejznámější je
Čapkova Dášeňka v režii Břetislava Pojara, kde čte komentář.Rozhlas        Martin
Růžek účinkoval v množství rozhlasových her, pásem, čtení a recitací.
Spolupracoval s pražským a brněnským rozhlasem na přednesu klasického i
moderního repertoáru. Rozhlasová tvorba byla jeho oblíbenou hereckou
disciplinou, neboť si byl vědom, že rozhlas vyžaduje přesnost a
kultivovanou správnost přednesu českého jazyka, který byl pro Martina
Růžka hlavním uměleckým nástrojem jeho herectví. Systematický přehled
jeho rozhlasového účinkování nebyl dosud zpracován. Završením Růžkovy
rozhlasové tvorby byla již zmíněná titulní role v rozhlasové dramatizaci
Shakespearova Krále Leara v režii Jiřího Horčičky v roce 1988. Ocenění
se dostalo Martinu Růžkovi v roce 1980, kdy obdržel prémii Prix Bohemia
za mužský herecký výkon ve hře Smetanův klavír. V roce 1982 mu byla
udělena Cena Československého rozhlasu za vynikající interpretační
úspěchy a ztvárnění významných rolí ve vysílání Čs. rozhlasu.Gramofonová
deska        V roce 1981 vydal Supraphon dlouhohrající desku Martin
Růžek. Portrét herce, která je v devíti vybraných monolozích a dialozích
vynikajícím průřezem hercovy divadelní tvorby a skutečným reprezentantem
jeho umění (zasvěcený komentář na desce napsal Jiří Tvrzník).




II. Vývoj a dějiny archivního souboru







II. Vývoj a
dějiny archivního fondu        Osobní
archivní fond Martina Růžka vznikal průběžně za umělcova života vědomým
uchováváním dokumentů, náhodným i uvědomělým sběrem či vědomým
ponecháváním některých jednotlivin ve svém vlastnictví. Martinem Růžkem
nebyly dokumenty žádným způsobem tříděny či pořádány ani nevznikly žádné
pomůcky k jejich vyhledávání. Šlo o nesourodý soubor dokumentů, o
jejichž uložení a obsahu měl přehled jen Martin Růžek. Dokumenty byly
uloženy ve složkách, deskách či volně. Tento soubor nebyl uchováván
s vědomím, že se v budoucnu stane archivním fondem, nýbrž z jisté
intuitivní potřeby zachovat více či méně cenné svědectví dokumentů,
k nimž měl Růžek citový vztah a též z praktických potřeb vyhledávání
dokladů o vlastní umělecké činnosti. Třebaže Martin Růžek nevynaložil
žádné úsilí k uspořádání své osobní dokumentace, jeho postoj
k písemnostem byl veskrze pozitivní, a proto sám za života vyřazoval a
ničil písemnosti minimálně v předtuše, že mohou mít někdy v budoucnu
pramennou hodnotu. Původní soubor osobních dokumentů byl ovšem větší.
Nedochovaly se např. dopisy Růžkovy matky Idy synovi, které nevhodným
uložením v neprodyšném obalu v garáži chalupy v Chřibské byly zničeny
plísní. Jiný soubor v rozsahu objemu dvou kufrů s rozsáhlou divadelní
dokumentací, literaturou (scénáře) a patrně i divadelní korespondencí od
40. do 60. let byl v roce 1975 zničen ve sklepě tehdejšího bydliště na
Táborské ulici v Nuslích, kam se vloupali zloději. Současný stav
archivního fondu odpovídá rozsahu dokumentů, které byly soustředěny
v bytě v Londýnské ulici v Praze 2, posledním bydlišti Martina Růžka.
Odtud byly po jeho smrti odvezeny jeho synem Vladimírem Růžkem do bytu
v Holešovicích a zde v průběhu let 1997-2007
postupně tříděny a pořádány. Do fondu byly zařazeny i rodinné dokumenty
jeho matky Idy, jejího manžela Antonína Martina, rodičů a jejích
sourozenců. Tuto dokumentaci převzal Martin Růžek po smrti své matky
v roce 1977. Zařazena byla i část fotografické dokumentace Rudolfa
Pospíšila, otce Růžkovy manželky Mileny, zvláště cenné fotoalbum
s doklady o pořádání charitativních akcí Vánočních stromů republiky
v letech 1930-1938
a 1945 v Brně. Do fondu byly ovšem během pořádání zařazeny i
jednotliviny, které nebyly původně uloženy v  Růžkově písemné
pozůstalosti, nebo vznikly až po smrti M. Růžka, mají však k jeho
osobnosti přímý vztah.        Mimo tento soubor se
v rodině původce fondu ponechávají některá výtvarná umělecká díla
dokumentující vztah umělců k Martinu Růžkovi (např. grafická díla
věnovaná Janem Werichem, Otou Janečkem, Jaroslavem Seifertem, Jiřím
Švengsbírem, Františkem Hudečkem, Zdeňkem Seydlem, Jiřím Procházkou,
Milenou Těhníkovou, Jiřím Dratvou, Vladimírem Komárkem, Jiřím Prádlerem,
souborem opery Národního divadla), portréty Martina Růžka od Vojtěcha
Štolfy, Jiřího Procházky a Františka Zvaríka, a rodinná fotografická
alba.        Bezprostředním podnětem k uspořádání osobního fondu
Martina Růžka byl zájem Národního archivu (do roku 2004 nazývaného
Státní ústřední archiv v Praze) o převzetí písemné pozůstalosti, který
tlumočil v roce 1995 PhDr. Vladimíru Růžkovi, pracovníkovi archivní
správy MV ČR, vedoucí pracovník Národního archivu PhDr. Jiří Křesťan,
CSc. Po uspořádání a zinventarizování je osobní archivní fond Martina
Růžka darován v roce 2008 Národnímu archivu.





III. Archivní charakteristika archivního souboru







III. Archivní
charakteristika archivního fondu        I
přes uvedené úbytky písemností, způsobené nešťastnou souhrou okolností,
se písemná pozůstalost zachovala v relativně uceleném souboru dokumentů,
kde nechybí žádné podstatné charakteristické položky. Osobní i
profesionální profil zůstavitele je tak dokumentován poměrně velmi
zdařile. Rovněž fyzický stav dokumentů je velmi dobrý, snad s výjimkou
několika starších fotografií.        Při
pořádání souboru bylo možné využít jen několika málo dosavadních
inventářů hereckých pozůstalostí jako příkladu možných pořádacích
schémat a metodiky zpracování. Žádný však po analýze nebyl využit jako
vzor. V českých archivech je podle evidence listů Národního archivního
dědictví uloženo 73 osobních fondů herců a 22 fondů hereček, tedy celkem
95 osobních archivních fondů. V převážné většině jde ale o neuspořádané
soubory. Většina z nich je malého až velmi malého rozsahu (1 karton) a
tedy nutně neúplné tematické struktury (zpravidla obsahuje především
korespondenci). Archivních fondů o rozsahu alespoň 5 kartonů (ca 0,5 bm)
a větších je pouze asi 21. Osobní archivní fond Martina Růžka o rozsahu
35 kartonů (asi 4,4 bm) je sedmým největším fondem a patří k větším
pozůstalostem. Je však nutno zdůraznit, že jde o fond osobnosti
profilované jednoznačně v profesi čistě herecké. Řada jiných fondů
náleží zůstavitelům, kteří vystupovali profesionálně nejen jako herci,
ale i jako režiséři, ředitelé divadel, spisovatelé a dramatici, či
divadelníci obecně. Herectví jim bylo často vedlejší profesí.        Velikostí
stojí před Růžkovou pozůstalostí tyto herecké či profesionálně smíšené
fondy:




        


Uspořádaný
fond Jana Wericha, avšak bez archivní pomůcky (LA PNP, 16 bm v 160
kartonech);neuspořádaný fond Vojtěcha Rona (SOKA Semily, 13,2
bm v 23 kartonech a s 54 ev. jedn.);uspořádaný fond
Vendelína Budila, který však nemá samostatnou archivní pomůcku a
materiál je evidován v inventáři Sbírky literárních rukopisů
(Archiv města Plzně, 7,3 bm v 60 kartonech a s 70 ev. jedn.);



        neuspořádaný
fond Ljuby Hermanové (Národní archiv, 10,1 bm v asi 60 kartonech);




        


uspořádaný
fond Olgy Scheinpflugové se soupisem materiálu (LA PNP; 6,3 bm v
ca 60 kartonech);



        neuspořádaný
fond Emila Františka Buriana (LA PNP; 5 bm v 50 kartonech);




        


následuje
uspořádaný fond Martina Růžka s inventářem (Národní archiv; 4,4 bm
v 35 kartonech);



menší fondy
následují v tomto sestupném pořadí:




        


neuspořádaný
fond Zuzany Kočové (vl. jménem Liběny Buriánové) (LA PNP; 3,5 bm
v 35 kartonech)






   


     neuspořádaný
fond Václava Kotvy (SOKA Rokycany; 2,8 bm s 106 ev. j.);






         


uspořádaný
fond Ludmily Salmové-Wegenerové s inventářem (Národní filmový
archiv; 2, 7 bm v 20 kart.a 3 krabice s 453 ev. jedn.);uspořádaný
fond Františka Sokola Tůmy, avšak bez archivní pomůcky (Slezské
zemské muzeum; 2,5 bm v 25 kartonech);neuspořádaný
fond Lilly Hodáčové (vl. jm. Ludmily Hodáčové) (LA PNP; 1,8 bm
v 18 kartonech);uspořádaný fond Rudolfa Rittnera
s inventářem (SOKA Jeseník; 1,6 bm v 8 kartonech a s 514 ev.
jedn.);uspořádaný fond Marie Hübnerové se soupisem materiálu
(LA PNP; 1,5 bm v 15 kartonech);neuspořádaný fond
Jindřišky Slavínské (LA PNP; 1,3 bm v 13 kartonech);neuspořádaný
fond Abigail Hedviky Horákové (Muzeum Českého ráje; 1 bm v 9
kartonech a s 161 ev. jedn.);neuspořádaný fond Antonína
Fencla (LA PNP; 0,9 bm v 9 kartonech);uspořádaný fond
Hany Kvapilové se soupisem materiálu (LA PNP; 0,8 bm v 8
kartonech);neuspořádaný fond Karly Slavíkové-Welsové (LA PNP;
0,7 bm v 7 kartonech);uspořádaný fond Václava Mengera se
soupisem materiálu (LA PNP; 0,5 bm v 5 kartonech);uspořádaný
fond Jiřího Myrona, avšak bez archivní pomůcky (Slezské zemské
muzeum; 0,5 bm v 5 kartonech).



         Řada
osobních pozůstalostí herců je uložena i v muzeích, resp. jsou zde stopy
po těchto pozůstalostech, neboť tyto soubory nebývají zde zpracovávány
archivní metodikou s respektem k jejich celistvosti a fondové integritě.
Jejich materiál bývá rozdělen do tematických umělých sbírek a zde
zařazen společně k materiálu jiné provenience (např. do alfabeticky
setříděné sbírky korespondence, sbírky tisků, sbírky plakátů apod.). Na
tomto principu donedávna pracovalo divadelní oddělení Historického muzea
Národního muzea. Zdá se, že takto je strukturována i nezpracovaná Sbírka
dokumentů k dějinám divadla na Moravě, uložená v Moravském zemském muzeu
v Brně o rozsahu 50 bm. Ta má též obsahovat pozůstalosti herců. Není to
však v muzeích všeobecný rys přístupu k osobním fondům, jak dokládají
uchované a uspořádané fondy herců Františka Sokola Tůmy a Jiřího Myrona
v Slezském zemském muzeu v Opavě nebo Abigail Hedviky Horákové v Muzeu
Českého ráje v Turnově. Tyto fondy však nejsou zpracovány archivní
metodikou, nýbrž podle muzejních zásad v 1. nebo 2. stupni (muzejní)
evidence sbírek a jako metodická inspirace pro pořádání fondu určeného
k uložení v Národním archivu jsou tedy nevyužitelné.        Z uvedeného
přehledu je zřejmé, že ze srovnatelných osobních fondů by mohlo být
metodicky využito pouze uspořádání velké pozůstalosti Olgy
Scheinpflugové. Ta, jako jedna z mála uspořádaných, by mohla teoreticky
svým objemem a skladbou splňovat kriteria vzoru pořádacího schématu,
hodného nápodoby, přestože se zde z hlediska obsahu soustřeďoval
materiál nejen z  herecké, ale i spisovatelské činnosti zůstavitelky.
Případná aplikace pořádacího schématu této pozůstalosti se však ve
srovnání se skladbou Růžkova fondu ukázala jako sice možná, ale ne plně
adekvátní skladbě a bohatosti obsahu Růžkovy pozůstalosti.        V Literárním
archivu PNP se tradičně využívá následujícího pořádacího schématu
(hlavních kapitol 1-9),
který byl v podkapitolách třetí úrovně aplikován na individuální fond
Olgy Scheinpflugové:        1.
Doklady




             


a)        vlastníb)        rodinnéc)        cizí



2. Korespondence




             


a)        vlastní    aa)
přijatá    bb) odeslanáb)        rodinnác)        cizí



3. Rukopisy




             


a)        vlastní






                 


aa) poeziebb)
prózacc) divadelní hry a rozhlasové úpravydd)
filmové scénáře a televizní úpravyee)
články, rozhovory, přednášky






             


b)        cizí






                 


aa) poezie



                bb)
divadelní hry a dramatizace                cc) články, projevy
a přednášky                dd) překlady4.
Tisky




             


a)        vlastníb)        cizí



5. Výstřižky




             


a)        vlastníb)        články
o díle O. Sch.c)        články
o osobnosti O. Sch.



6. Fotografie7.
Dokumentace8. Varia[9. Fragmenty cizích fondů]        Je
zjevné, že je zde materiál strukturován jen základním, málo podrobným
způsobem, s těžištěm v bohaté korespondenci a rukopisech. Materiál se
třídí jen podle hmotné formy dokumentů bez přihlédnutí k oblastem
činnosti a životním dějům zůstavitelky, k nimž mají dokumenty vazbu.
Podrobnější identifikace se ponechává na iniciativě badatele. Výsledkem
pořádacích prací nebyla po formální stránce pomůcka zpracovaná jako
inventář, nýbrž jen soupis materiálu, a to bez uvedení inventárních
čísel a ukládacích jednotek (kartonů). Úvodní pasáže přinášejí pouze
základní informaci o původci fondu a stručnou charakteristiku obsahu (2
str.) [Olga Scheinpflugová (1902-1968).
Soupis osobního fondu.
Zpracovala Marta Dandová. LA PNP, Praha 2000, 34 str.].        Tento
způsob zpracování fondů v Literárním archivu PNP na základě uvedeného
pořádacího schématu a formálního rozčlenění materiálu odpovídá potřebě
rychlého praktického zpřístupnění velkého množství osobních
pozůstalostí, s nimiž se v tomto archivu tradičně pracuje a které tvoří
jeho fundament. Ten stojí svým charakterem na pomezí archivní a současně
muzejní institucionalizace v kontextu celého Památníku národního
písemnictví. Teoreticko-archivní činnost zde ustupuje poněkud do pozadí
před úkoly historicko-literárněvědnými.        Obecně
se i ukázalo, že přes typologické shody materiálu v obou fondech je zde
také mnoho růzností a obsahových disproporcí. Při pořádání Růžkovy
pozůstalosti byla proto využita praxe Archivu Akademie věd a Archivu
Národního muzea, třebaže v těchto archivech žádné herecké osobní fondy
nejsou uloženy (s výjimkou dvou torz v ANM). Pořádací schéma, které
teoreticky i prakticky vyhodnotila dvojice archivářů tehdejšího
Ústředního archivu Československé Akademie věd R. Edererová a V. Podaný
se po aplikaci na konkrétní individuální osobní fondy ukazuje jako
univerzálně použitelné a obecně vhodné [K
problematice osobních archivních fondů. Sborník
archivních prací, 34, 1984, s. 310-350;
R. Edererová, Výběr archiválií z osobních archivních fondů.
Zpravodaj pobočky ČSVTS, č. 37, 1990, s. 121-131].        Potvrzuje
to i kvalitní inventář osobního fondu Ludmily Wegenerové-Salmonové,
vyhotovený v Národním filmovém archivu Helenou Malinovou v roce 1998 [Osobní
fond Ludmily Wegenerové-Salmonové 1897-1969
(1999), * 1889-†
1968.
Zpracovala Helena Malinová, NFA, Hradištko pod Medníkem 1998], s nímž se
zpracovatel fondu M. Růžka mohl seznámit teprve nedávno, až po ukončení
vlastních prací, a který potvrzuje oprávněnost patrně vůbec prvního
známého využití akademického schématu při pořádání herecké pozůstalosti.
Je přitom důležité, že inventář Růžkův i Wegenerové-Salmonové prokazují
ve způsobu zpracování řadu styčných bodů zcela nezávisle na sobě.        Z hlediska
potřeby uspořádání plnohodnotného osobní archivního fondu umělce
s výlučně hereckou profesí je možná překvapující konstatování o
univerzální použitelnosti akademického schématu, neboť Edererová i
Podaný vzhledem k místu svého odborného působení analyzovali pořádací
metodiku výlučně osobních fondů vědců případně ještě vědeckých
pracovníků -
literátů. S možností zpracování osobních fondů výkonných umělců -
interpretů se v jejich teoretických úvahách vůbec nepočítá. Ostatně ani
dříve pro tento typ uměleckých osobnostních pozůstalostí nebyl navržen
žádný model pořádacího schématu s výjimkou literárních pozůstalostí
spisovatelů [Milada Wurmová, Z problematiky písemných
pozůstalostí. Archivní časopis, 9, 1959, s. 14-25].        Po
analýze obsahu Růžkovy pozůstalosti se ukázalo, že je možno plně
aplikovat většinu kapitol z akademického návrhu a praxe:I.
Životopisný materiál




             


a)        osobní
dokladyb)        autobiografické
materiályc)        dokumenty
o hospodářských a majetkových záležitostechd)        doklady
o zdravotním stavu



neuplatnila se
podkapitola ad b) studijní a odborná přípravaII.
Korespondence




             


a)        rodinnáb)        osobní




        Celá kapitola III. Vědecká, odborná a literární činnost
akademického návrhu byla obsahově a věcně transponována do Umělecké
činnosti s využitím smyslu několika dříve definovaných podkapitol.
Vědecké práce a přednášky nahradily fotografie divadelní, filmové
televizní a z rozhlasových natáčení jako obrazové stopy umělecké
činnosti. Podkapitola „c) recenze byla v podstatě ponechána a adaptována
jako Kritiky, recenze a anotace z divadelní, filmové, televizní
činnosti. Zařazeny byly nově Přednesové a recitační předlohy. Jako
samostatná podkapitola byly zařazeny Poznámky a úvahy M. Růžka o
divadle, filmu, televizi a herectví, jako samostatná intelektuálně a
teoreticky tvůrčí činnost umělce. Ponechána byla podkapitola Pomocný a
studijní přípravný materiál (zde míněno pro uměleckou činnost).        Ponechána
byla kapitola IV. Veřejná činnost s veřejnými projevy, rozhovory a
interview a dokumentací členství ve společenských a profesních
organizacích.        Ponechána byla kapitola V. Ilustrační
materiály (o M. Růžkovi) dokumentované z vnitřku samotným původcem
(fotografie, amatérské rodinné filmy), tak z vnějšku (medailony v tisku,
karikatury, výstřižky z tisku, nekrology).        Nově
přibyla kapitola VI. Divadelní a jiná dokumentace bohatě zastoupená
divadelními programy, plakáty, letáky, cizími úvahami o divadle,
dramatickými texty doručenými M. Růžkovi, zápisy z divadelních porad,
dokumentací ze zahraničních cest, hereckými portréty a autografy a
doklady hereckého folklóru.        Ponechána byla kapitola
VII. (dříve VI.) Rodinní příslušníci a příbuzenstvo a dále kapitola
VIII. (dříve VII.) Cizí osoby s doklady o třech umělcích a smutečními
projevy M. Růžka k úmrtí herců.        Nově
přibyly kapitoly adekvátně k tematickým celkům zastoupeným v materiálu:
IX. Soubor autografů osobností, X. Soubor grafických listů, XI. Soubor
medailí, plaket a odznaků, XII. Dokumentace k politickým událostem
(úmrtí TGM a J. Masaryka, 1948, 1967-1968-1969,
Charta 77, Listopad 1989-1991)
a kapitola XIII. Varia.        Inventární jednotky byly při pořádání
stanoveny s ohledem na věcnou soudržnost a tematickou uzavřenost skupin
archiválií popř. na samostatný věcně izolovaný charakter jednotlivin.
Pokud některé dokumenty jsou diplomaticky klasickými listinami -
privilegii, jsou samostatnými inventárními jednotkami (typicky např.
vyznamenání), jiné dokumenty listinné povahy naopak vytvářejí skupiny
s jednou inventární jednotkou (vysvědčení, smlouvy o dílo apod.).
Samostatnou inventární jednotkou jsou např. skupiny dopisů jednoho
ročníku témuž příjemci (např. manželce Mileně), nebo naopak dopisy
manželky Mileny manželovi za několik let. V případě ostatní
korespondence nejsou dopisy jednoho odesilatele samostatnou inventární
jednotkou, jak bývá při pořádání osobních fondů obvyklé, nýbrž vždy
skupina dopisů odesilatele jednoho počátečního písmene nebo více
počátečních písmen, je inventární jednotkou (např. dopisy odesilatelů
začínající písmeny A, B, C, Č atd.) s ohledem na přiměřené množství
korespondence, její adjustaci v obalech a praktickou manipulaci při
předkládání badatelům. Fotografie jsou uspořádány do tematických skupin
s jednou inventární jednotkou. Podobně jsou organizovány tiskové
materiály do tematických skupin s jednou inventární jednotkou (např.
soubor novinových medailonů věnovaných M. Růžkovi). Protože řada
inventárních jednotek obsahuje více položek se samostatným obsahem a
názvem, jsou v takovém případě všechny položky v rámci jedné inventární
jednotky podrobně popsány. Tím dostává archivní pomůcka charakter
analytického inventáře.        Vzhledem k široké
společenské popularitě, které se M. Růžek za svého života těšil,
dostával velké množství dopisů od sympatizantů a ctitelů jeho umění. Na
každý dopis odepisoval. Koncepty těchto odpovědí si však nepsal nebo jen
zcela výjimečně. Dopisy těchto ctitelů netvoří v kapitole korespondence
zvláštní skupinu či inventární jednotku jako dopisy neurčitelných
bezvýznamných osob (je tomu tak např. ve fondu Olgy Scheinpflugové),
nýbrž jsou alfabeticky řazeny do skupin odesilatelů ostatní
korespondence. Třebaže tito občané nejsou dnes zpracovateli ve většině
případů známi, jejich dopisy vytvářejí plastický obraz o citovém,
kulturním a občanském charakteru recipientů Růžkova umění a působení.
Jsou spontánní občanskou reflexí hereckého umění své doby a
spoluvytvářejí profil celého archivního fondu.        Pomůcka
ve formě analytického inventáře byla sestavena na základě pravidel
metodického pokynu Základní terminologie vztahující se
k evidenci JAF a k archivním pomůckám,
kterou odbor archivní správy a spisové služby (tehdy s názvem odbor
řízení archivnictví MV ČR) vydal 12. 8. 1998 (čj. AS/1-2882/98) a
vyhlášky č. 645/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona
o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (příloha č.
2).        V průběhu pořádacích prací bylo skartováno zcela
minimálně, odhadem bylo vyřazeno jen okolo třiceti formálně i obsahově
bezcenných dokumentů a vyřazeny byly duplicitní dokumenty a fotografie.
Pokud se některé dokumenty octnuly na hranici možné skartace z hlediska
obsahového i věcného, byly v souboru přesto ponechány, třebaže jen
okrajově doplňovaly tematický obraz nějaké skutečnosti, protože měly pro
zpracovatele fondu, který je nejbližším příbuzným původce fondu, citový
nebo i praktický informační význam. Zpracovateli se nejevilo rozumným
vyjímat je ze souboru a zvláště si je ponechávat v soukromém držení.        Při
posuzování předkládané pomůcky z hlediska jejího zpracování a míry
podrobnosti, je třeba vzít v úvahu, že ji zpracovával nejbližší rodinný
příslušník, byť shodou okolností profesí archivář, který měl za cíl
pořídit nejen dobrou pomůcku pro badatelskou veřejnost, ale také
podrobný repertář pro případné pozdější rodinné využití.        





IV. Stručný rozbor obsahu archivního souboru







IV. Stručný
rozbor obsahu archivního fondu                Osobní
fond Martina Růžka je bohatý na rozmanité druhy dokumentů. Bohatá škála
pramenů ilustruje a prostředkuje živý obraz hercovy osobnosti
v relativní úplnosti. Mnohé typy archiválií jsou však dochovány jen
náhodně v omezeném výběru, jako určité ukázky daného typu (např. III.6.
Přednesové a recitační předlohy), jindy jsou zachovány v poměrné
úplnosti, resp. v reprezentativní úplnosti (např. III.1-3.
Umělecká činnost, herecké fotografie).        Z životopisného
materiálu (I.) je cenný soubor osobních dokladů, vyznamenání a ocenění,
dokladů o zaměstnání včetně příkladu kádrových materiálů Národního
divadla. Ze smluv o dílo na vytvoření hereckých rolí byl ponechán vzorek
jen 26 ukázek. Martin Růžek nenapsal své paměti, ačkoliv o této možnosti
později přemýšlel. Mnoho jeho autobiografických vzpomínek je však
uloženo do četných vyprávění publikovaných v časopiseckém tisku nebo
vystoupeních pro rozhlas se zachovanými podklady.         Korespondence
(II.1 a 2) je rovněž dobře zastoupena. Je však třeba konstatovat, že
v ní badatel najde jen málo případů společenské reflexe umělecké nebo
politické, případně uměleckého teoretizování mezi jeho souputníky -
profesionály. Jde většinou o prátelská sdělení s projevy sympatií,
pozdravy či věcná sdělení. Reakce na společenské události, dění či
vyjádření společenských postojů ke konkrétním situacím najdeme např. jen
v několika málo případech dopisů (Dédy Papeže, Miroslava Mráze, Václava
Zimy, spisovatele Jana Procházky, Oldřicha Rambouska, Vlasty
Chramostové, Rudolfa Mertlíka).         Mezi dopisy
sympatizantů zaujme například dopis staré paní A. Šenderové z Kaplice
(ič. 110) dojemně vzpomínající takřka folklorním způsobem na své dětství
na vesnici na počátku 20. století. Zaujme též dopis MUDr. Jarmily
Šrámkové (ič. 110) jako pozitivní společenský ohlas na uvedení
televizního seriálu F. L. Věk. Zvláštní kapitolu tvoří dopisy s projevy
sympatií i antipatií občanů (včetně sociálně patologických anonymů)
z Listopadu 1989 a pozdějších, reagujících kriticky na polistopadový
vývoj.         Rodinná korespondence dokládá vřelý vztah M.
Růžka k rodině, manželce Mileně a synovi. Emotivní výpovědní hodnotu
mají dopisy o těžkých hercových začátcích po příchodu z Brna do Prahy.
Cenná je korespondence z cest do Londýna, Paříže a Indonesie se
sdělenými zážitky. Blahopřejné dopisy k hercovým jubilejím dokládají
vysokou míru obliby a respektu, které se těšil, jak ze strany kolegů,
tak od neznámých občanů. V tomto kontextu je zajímavý i soubor
blahopřání vládních činitelů s větší či menší mírou oficiality. Zvláštní
cenu mají pak blahopřání k novému roku, mezi nimiž badatel najde
hodnotné grafické listy našich významných výtvarníků.         Cenný
je soubor fotografické herecké dokumentace divadelní, filmové, televizní
a z veřejných vystoupení (III.1-4),
kterou sice herec dostával náhodně a příležitostně, ale soustavným
sběrem se z ní vytvořil relativně kompaktní soubor, třebaže
nezachycující hercovu tvorbu ani zdaleka v úplnosti.         Velmi
nahodilý je však soubor divadelních kritik a recenzí (III.5), který
nezachycuje všechny inscenace. Růžek je sledoval a uchovával ve výběru
ještě do konce vinohradského angažmá a poté již velmi zřídka.         Martin
Růžek se nezabýval aktivně teorií hereckého umění, třebaže pasivním
recipientem odborné herecké literatury byl. Proto v jeho fondu nalezneme
jen málo vlastních úvah o hereckém umění (III.7), zato velmi
reprezentativních a lapidárních, se zásadními formulacemi.        Veřejná
činnost (IV.) je nejlépe dokumentována projevy a zamyšleními k různým
společenským příležitostem a texty rozhovorů a interview (IV.1-2).
Stanoviska politická jsou zde zastoupena jen několika projevy,
požadovaná ad hoc sdělovacími prostředky. Převládají projevy ke
kulturním událostem, vánoční projevy a smuteční projevy. Ve větším
množství je zachován vzorek dokumentace z Růžkova členství a
předsednictví fotbalového Odboru přátel Slavie.         Ilustrační
materiály (V.) obsahují cenný soubor civilních fotografií M. Růžka
pořízených při různých společenských příležitostech. Mezi souborem
amatérsky natočených 8 mm filmů zaujmou mimo tradiční rodinné sekvence
záběry z roku 1963, pořízené při přestávkách natáčení exteriérů filmu
Bez svatozáře ve Vysokém Chlumci s portréty význačných, ve filmu
účinkujících herců (Zdeněk Štěpánek, Bohuš Záhorský, Otmar Krejča, Karel
Höger, režisér Ladislav Helge; ič. 633). Podobně mají dokumentární
hodnotu a kouzlo amatérského filmu civilní záběry ze zájezdového turné
Vinohradského divadla po Čechách a Moravě z roku 1961 s hrou L.
Aškenazyho Host (ič. 629), kde jsou zachyceni herci souboru v různých
situacích včetně návštěvy ateliéru sochaře Konráda Babraje v Brně (Jiří
Pleskot, Vladimír Krška, Čestmír Řanda. Jiří Vala, Olga Čuříková, Jana
Hlaváčová, Svatopluk Skládal a další). Dobře jsou dokumentovány
medailony v tisku, portréty a karikatury umělce.        Z divadelní
dokumentace je relativně úplný soubor divadelních programů brněnského
Státního divadla s účinkováním M. Růžka. Z básnických a dramatických
textů doručených M. Růžkovi (VI.3) je možno zmínit neznámé divadelní hry
Zdeňka Krippnera a zvláště zaujme báseň Jana Skácela věnovaná Martinu
Růžkovi k 60. narozeninám. Cenné jsou pak zápisy z několika pracovních
divadelních porad aktivů a jednání (VI.4), z nichž pozoruhodné jsou
zvláště autentické poznámky z porady ve Vinohradském divadle, věnované
krizi v Národním divadle a úvahám o fůzi obou divadel v roce 1963.        Překvapivě
cenný je soubor archiválií v oddílu VII. Rodinní příslušníci a
příbuzenstvo.        V osobní dokumentaci manželky Mileny (VII.1) je
uloženo zajímavé fotografické album jejího druhého, nevlastního otce
Rudolfa Pospíšila (* 1895-
† 1946), významného sociálního pracovníka, vedoucího kanceláře (od 1928)
a poté ředitele Okresní péče o mládež pro Velké Brno a tajemníka České
zemské péče o mládež, do roku 1928 spolupracovníka básníka a novináře
Rudolfa Těsnohlídka, který byl iniciátorem tradice Vánočních stromů
republiky v Brně (od 1924). R. Pospíšil byl ve své funkci hlavním
spoluorganizátorem charitativních akcí Vánočních stromů republiky v Brně
až do okupace a po osvobození jejich obnovitelem. Též byl i
spoluorganizátorem výstavby dětského domova Dagmar v Brně -
Žabovřeskách, postaveného z výnosu dobrovolných sbírek pořádaných u
příležitosti Vánočních stromů republiky (otevřen v prosinci 1929).
[Nekrolog otištěn v 32. výroční zprávě Okresní péče o mládež pro Velké
Brno za rok 1944-1945,
s. 7n.] R. Pospíšil byl pohřben na centrálním hřbitově v Brně v čestné
aleji mezi občany zaslouživšími se o město Brno. Fotografické album
dokumentuje záběry z  bílovického polesí během výběru vhodných stromů,
jejich slavnostní převoz do Brna a scény ze slavnostních veřejných
proslovů funkcionářů z let 1930-1938
a 1945.        Mezi kondolencemi k úmrtí M. Růžka je cenný dopis
Oldřicha Brýdy, npor. v. z., s nímž byl Růžek společně zaměstnán v roce
1942 v  tzv. Luftschutzu a který je zajímavým svědectvím o činnosti M.
Růžka za okupace.        Poměrně bohatá je i osobní
dokumentace rodičů Martina Růžka -
otce Antonína Martina a matky Idy rozené Růžkové. Dokládá rodinné zázemí
i sociální status rodičů, profesionální i majetkový vzestup otce
Antonína, jeho společenské i obchodnické renomé v náchodském okrese.
Zvláštním doplňkem k obrazu Antonína Martina je pak jeden z dopisů prof.
Oldřicha Šimka z Horního Adršpachu (ič. 110), popisující dobročinost a
mecenášství Antonína Martina při podpoře nemajetných mladých lidí na
studiích.        V korespondenci Idy Martinové-Růžkové zaujmou
např. dopisy blíže neznámého Dipl. Merc. Viktora Wachutky (ič. 781),
s nímž se Ida Martinová seznámila patrně ve Spolku pro chemickou a hutní
výrobu, kde v letech 1942-1945
pracovala jako telefonistka, v nichž popisuje útrapy, které po odsunu
z Moravské Ostravy zažil on v americkém a jeho manželka s dcerou po
internaci v Terezíně a odsunu v sovětském okupačním pásmu, jeho snahy po
spojení rodiny a administrativní těžkosti s tím spojené (kde informacemi
od jeho příbuzných pomohla i Ida Martinová), jeho líčení bídných
hmotných poměrů jeho rodiny v Mnichově ještě v roce 1947 (kde pracoval u
americké vojenské vlády) a kdy věcně konstatoval: „Jak se zachází
z poraženým lidem, mohli jsme se v posledních 2 letech teprve řádně
naučiti.        V dokumentaci děda Františka Růžka zaujme jeho
rodinná kronika psaná německy pro jeho manželku Emilii, která pocházela
z německé rodiny, a propouštěcí list z rakouské armády z roku 1831 pro
jeho děda z matčiny strany Josefa Mayera, jakož i vzácná stará
fotografie téhož asi z roku 1850.        Z dokumentace
týkající se popraveného strýce škpt. gšt. Otmara Růžka má význam soubor
fotografií z prostředí předválečných vojenských cvičišť dělostřelectva a
jezdeckého výcviku, jakož i pamětní list z roku 1945 na popravené
důstojníky československé armády.        Z korespondence
a dokumentace smíšené česko-německé rodiny Františka a Emile Růžkových
vyplývá, že z jejich dětí, které byly vychovávány nepochybně
dvojjazyčně, se k němčině později přiklonil jen Josef Růžek, který se po
válce vystěhoval do Vídně a své sestře Idě psal již jen německy a své
jméno upravil na Ruscheck, zatímco setra Elsa žijící se svou dcerou
Margit v Dachau u Mnichova si dopisovala se sestrou Idou výlučně česky.
Čeština byla též vlastní jak Idě -
ačkoliv své dětství prožila v německy mluvícím Novém Světě -
Harrachově, kde její otec byl poštmistrem -
tak i její sestře Marii a bratrovi Otmarovi. U své mateřštiny zůstala
samozřejmě jejich matka Emilie, která ve vysokém věku sepsala svoji
závěť v němčině, ačkoliv česky uměla též.        V oddělení
Cizí osoby (VIII.) jsou cenné originální scénické návrhy Joana Brehmse
pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích.        Mezi
souborem autografů (IX.) vynikají dvě zahraniční osobnosti, které
věnovaly svoji dedikaci Martinu Růžkovi: Jean-Paul Sartre a Friedrich
Dürrenmatt.        Cenný je soubor medailí, plaket a odznaků
(XI.) z různých oblastí umělcovy činnosti a jeho občanské a sportovní
angažovanosti. Nejcenější je patrně medaile k padesátému výročí otevření
Národního divadla z roku 1933. Některé vynikají svou uměleckou kvalitou
(např. autoportrétní medaile Jiřího Prádlera).        Z dokumentace
událostí let 1967-1969
(XII.) je cenný soubor letáků, tiskovin a novin ze srpnových dnů roku
1968, zvláště pak těch, které byly vytištěny v okresech Severočeského
kraje a které se v prvních dnech okupace dostaly do rukou Martina a
Vladimíra Růžka v Chřibské (okr. Děčín), kde rodina tehdy pobývala na
své chalupě.





V. Záznam o uspořádání arch. souboru a pomůcky







V. Záznam o
uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky                Fond
uspořádal a inventář sestavil PhDr. Vladimír Růžek v letech 1997-2008
ve svém bydlišti v Antonínské ulici 6 v Praze 7 -
Holešovicích a poté jej předal v roce 2008 jako dar Národnímu archivu.
Po dokončení inventáře byly nalezeny ještě jednotliviny, založené
náhodně v některých knihách Martina Růžka. Většinu z nich bylo možno
začlenit do již vytvořených inventárních jednotek (korespondence,
rukopisy), některé však bylo nutno přiřadit do dodatků, které navazují
na dokončenou řadu inventárních jednotek.





Prameny a literatura










Prameny a
literaturaJosef
Balvín: Martin Růžek, Praha 1964




      


L. Beneš -
K. Herčík -
Fr. Skřípek -
J. Šimonek -
M. Šovar: Městské divadlo Mladá Boleslav 1909-1999,
Mladá Boleslav 1999Václav Březina: Lexikon
českého filmu. 2000 filmů 1930-1996,
Praha 1996Jindřich Černý: Martin Růžek,
Rodným krajem, č. 9, 1994, s. 29-30Jiří
Černý: Opony a horizonty Jihočeského divadla,
České Budějovice 1998Český biografický
slovník XX. století. III. Díl Q-Ž,
za redakce Josefa Tomeše, Praha -
Litomyšl 1999, s. 66



Český hraný
film III. 1945-1960,
Vladimír Opěla a kol., Národní filmový archiv, Praha 2001




      


Český
hraný film IV. 1961-1970,
Vladimír Opěla a kol., Národní filmový archiv, Praha 2004Český
hraný film V. 1971-1980,
Vladimír Opěla a kol., Národní filmový archiv, Praha 2007Divadlo
na Vinohradech 1907-1997,
za spolupráce se Z. Paulusovou uspořádal Z. Hedvábný, Praha 1997



Zdeněk Heřman: Herectví
jako umění výběru, Divadlo 12, 1961, č. 10, s.
777-784Zdeňka
Kazilová a kol.: Jihočeské divadlo, České
Budějovice 1990Milan Lukeš: Jeden problém tří Hostů,
Divadlo 12, 1961, č. 1, s. 15nDavid Laňka: Nekončící
potlesk, aneb, Galerie nezapomenutelných, Praha 2000, s. 194-219




      


Václav
Merhaut: Martin Růžek, Československý filmový
ústav, Praha 1983Rudolf Mikola: Všichni dobří (herci a
zpěváci), Praha 2005, s. 81-84Národní
divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců Vlastenského,
Stavovského, Prozatímního a Národního,
za redakce Vladimíra Procházky, Praha 1988, s. 419-420Josef
Petrů: Martin Růžek. Příběh českého herce,
Praha 2006Postavy brněnského jeviště 1884-1984.
Český divadelní slovník: Umělci Národního, Zemského a Státního
divadla v Brně,
uspořádala a redigovala Eugenie Dufková, Bořivoj Srba, Státní
divadlo, Brno 1984, s. 349-352Soupis
repertoáru Národního divadla v Praze 1881-1993.
Sv. 1-4,
za redakce Hany Konečné a Zdeny Benešové, Národní divadlo,
Praha1983-1993



Marie Valtrová: Herci
lásky a osudu, Praha 1995




      


Líba
Zelenková -
Déda Papež: Dramatické studio ČIN. Faktografie o dnes
už legendárním divadle herců z libosti,
Praha 1998, strojopis, 143 str. + 29 obr. příloh (uloženo
v knihovně Divadelního ústavu v Praze)Václav
Zima: Třicet let bojovné kultury Mladé Boleslavě,
Mladá Boleslav 1959, zvl. s. 84-89Václav
Zima: Stálé divadlo v Mladé Boleslavi (1945-1966).
In:
Boleslavica ´68, Mladá Boleslav 1969, s. 225-248Václav
Zima: Před dvaceti lety. In: Krajské divadlo Mladá
Boleslav 1945-1965,
Mladá Boleslav 1965, nestránkováno (tamtéž, M. Růžek: Boleslavské
vzpomínání)Václav Zima: Posledním
půlstoletím mladoboleslavské kultury. In: Mladá
Boleslav od minulosti k dnešku, Mladá Boleslav 1974, s. 231-244








Seznam používaných zkratek










Seznam používaných
zkratek





Poznámky










Poznámky        PřílohaSoupisy
rolí a účinkování Martina RůžkaSoupis
divadelních rolí a režií Martina Růžka na profesionálních jevištíchStředočeské
divadlo v Mladé Boleslavi1945-1946N.
V. Gogol                 Ženitba                        KočkarevAristofanes                Ženský
sněm                        opatrný občanN.
V. Pogodin                Aristokrati                        BotkinJ.
K. Tyl                Tvrdohlavá žena                HrdopyškaN.
Coward                Duchové na zemi                CondomineG.
de Maupassant        Tlustý anděl z Rouenu        de BrévilleA.
Jirásek                Jan Roháč                        SigmundG.
B. Shaw                Pygmalion                        HigginsJihočeské
divadlo v Českých Budějovicích1946-1947J.
Steinbeck                O myších a lidech                JiříV.
K. Klicpera                Zlý jelen                        IvanN.
Coward                Duchové na zemi                CondomineSuchovo-Kobylin        Svatba
Krečinského                KrečinskijZd.
Němeček                Zač lidský život                BondettiE.
Linclater                Krize na nebi                        PuškinJ.
Brandon Thomas        Charleyova teta                CharleyF.
G. Lorca                Krvavá svatba                        ženichJ.
Mahen                Janošík                        IlčíkC.
Puget                Šťastný věk                        letecK.
Hoffmeister        Zpívající Benátky                LelioF.
Knorre                Jednou v noci                        vojínW.
Shakespeare        Večer tříkrálový                Malvolio1947-1948L.
Stroupežnický        Naši furianti                        HabršperkA.
Christie                Deset malých černoušků        ArmstrongLope
de Vega                Vzbouření na vsi                JuanM.
Begovič                Srdce v bouři                        GeryW.
Shakespeare        Kupec benátský                Princ aragonskýG.
B. Shaw                Pygmalion                        HigginsE.
O´Neill                Smutek sluší Elektře                Ezra ManonJ.
Drda                        Hrátky s čertem                ŠkolastykusJ.
B. Pristley                Už Adam a Eva                VilémA.
Jirásek                Lucerna                        SejtkoW.
Shakespeare        Sen noci svatojánské                truhlář ŠvihlíkNárodní
(Státní) divadlo v Brně1948-1949M.
Gorkij                Nepřátelé                        Jakov BardinJ.
B. Pristley                Už Adam a Eva                VilémP.
Karvaš                Pevnost                        zrádceA.
N. Ostrovskij        Les                                BulanovIsajev-Galič                Volá
vás Tajmyr                člověk v kostkovaném kabátěJ.
Mahen                Janošík                        ŠandorG.
B. Shaw                Svatá Jana                        CauchonL.
Stroupežnický        Naši furianti                        Petr Dubský1949-1950V.
Káňa                Parta brusiče Karhana                LojzaLope
de Vega                Fuente Ovejuna                EstébanP.
A. Baumarchais        Figarova svatba                FigaroA.
Sofronov                Moskevská povaha                KrivošejinG.
B. Shaw                Živnost paní Warrenové        FrankJ.
B. Moličre                Bařtipán                        učitel
filosofieW. Shakespeare        Jak se vám líbí                PrubíkV a
W                        Nebe na zemi                        Merkur1950-1951J.
Nesvadba                Svárov                                ArnoštF.
Šamberk                Palackého třída 27                TrnkaM.
Jariš                15. Březen                        Pepík BláhaA.
Jirásek                Jan Roháč                        SigmundZápotocký
- Nezval        Bouřlivý rok                        Franta1951-1952N.
V. Gogol                Revizor                        ChlestakovTchaj-Djan-Čun        Na
jih od 38. Rovnoběžky        JohnsonA.
Jirásek                Jan Žižka                        Sigmund1952-1953M.
Jariš                Boleslav I.                        BoleslavJ.
B. Moličre                Tartuffe                        Tartuffe1953-1954J.
Čepurin                Stalingradci                        HannesM.
Stehlík                Nositelé řádu                        PoljakW.
Shakespeare        Večer tříkrálový                MalvolioK.
Paustovský                Puškin                                Puškin1954-1955W.
Shakespeare        Zkrocení zlé ženy                Petruccio1955-1956H.
Ibsen                Nora                                HelmerW.
Shakespeare        Othello                        OthelloDivadlo
československé armády (Vinohradské divadlo), Praha1957-1958P.
Kohout                Sbohem smutku                Dr. ŠťastnýA.
Dvořák                Václav IV.                        Václav IV.F.
Schiller                Marie Stuartovna                Leicester1958-1959L.
Slavin                Intervence                        FilkaL.
N. Tolstoj -                                        -
E. Piscator                Vojna a
mír                        Napoleon        G.
Farquhar -                                                                                -
B. Brecht                Bubny a trumpety                Brazen        L.
Sevastikoglu        Angela                                Stratos1959-1960W.
Shakespeare        Koriolanus                        KoriolanusS.
Dudov -
                                -
M. Tschesno-Hell        Zázračná kariéra




                  


         Alberta
Heytmanna                Heytmann




1960-1961L.
Aškenazy                Host                                PalivecM.
Jariš                Šerif se vrací                        HonzaB.
Březovský                Nebezpečný věk                Jan Hába1961-1962M.
Stehlík                O korunu a lásku                BurkoňH.
Baierl                Kurážná matka Flincová        WeilerW.
Shakespeare        Zkrocení zlé ženy                Petruccio1962-1963E.
O´Neill                Miliónový Marco                Tebaldo, papežský
legátK. Čapek -                                        -
P. Kohout                Válka
s mloky                        Vantoch-HardenL.
N. Tolstoj -                                -
J. Pleskot                Anna Kareninová                Karenin1967B.
Březovský                Všechny zvony světa                Ludvík
Svěrák (pohostinsky)                                                        (alternuje
s Josefem Bláhou)1968F.
Dürrenmatt                Král Jan                        Král Jan
(pohostinsky)Národní
divadlo, Praha1963-1964I.
Dobozy                Zítra pokračujeme                LaczkóJ.-P.
Sartre                Vězňové z Altony                FranzM.
Gorkij                Dostigajev a ti druzí                Dostigajev
VasilijA.
Jirásek                Lucerna                        Vrchní1964-1965K.
a J. Čapkové        Ze života hmyzu                Otakar (v r. 1968
Viktor)J. B.
Moličre                Tartuffe                        TartuffeM.
Schisgal                A co láska?                        Milt Manville1965-1966H.
Ibsen                Divoká kachna                Hjalmar EkdalM.
Gorkij                Poslední                        Lešč, Naděždin muž1966-1967J.
Giraudoux                Bláznivá ze Chaillot                PředsedaW.
Shakespeare        Antonius a Kleopatra                Domicius Enobarbus1967-1968L.
Aškenazy                Rasputin                        Poslanec
PuriškievičFr.
Dürrenmatt                Novokřtěnci                        Rytíř
Johann von Büren1968-1969A.
Jirásek                Jan Roháč                        Sigmund1969-1970J.
Anouilh                Tomáš Becket (Čest Boží)        Král JindřichJ.
K. Tyl                Krvavý soud                        Beneš z Vaitmile1970-1971B.
Brecht                Matka Kuráž a její děti        KuchařV.
Štech                Třetí zvonění                        PilzJ.
B. Poquelin                Poslední dobrodružství                                Dona
Juana                        Don Juan                                1971-1972R.
B. Sheridan                Škola pomluv                        Sir
Oliver Surface1972-1973B.
Březovský                Železný strop                        Dr. FišarM.
Gorkij                Děti slunce                        Nazar Avdějevič1973-1974J.
K. Tyl                Paličova dcera                        Valenta1974-1975J.
K. Tyl                Tvrdohlavá žena a                 Hrdopyška                        zamilovaný
školní                        mládenecJ.
Kákoš                Dům pro nejmladšího syna        Otec DemeterL.
N. Tolstoj                Vojna a mír                        Starý kníže
Bolkonskij1975-1976V.
Nezval                Milenci z kiosku                Strýc SokratesN.
V. Gogol                Mrtvé duše                        NozdrevFr.
Šrámek                Měsíc nad řekou                Josef RoškotFr.
Langer                Periferie                        SoudceW.
Shakespeare        Mnoho povyku pro nic        Leonato1976-1977D.
Storey                Farma                                SlatteryM.
Stieber                Poslední prázdniny                Václav Morávek1977-1978J.
Bednář -                                -
K. Štorkán                Střílej oběma rukama                Bedřich
KotálM. Krleža                Páni
Glembayové                Ignjat GlembayH.
Ibsen                Nápadníci trůnu                Mikuláš Arnessön1978-1979L.
N. Tolstoj                Není nad vzdělanost                Alexej V.
Krugosvětlov1979-1980V.
Rozov                Hnízdo tetřeva hlušce                Stěpan SudakovA.
a V. Mrštíkové        Maryša                                Lízal1980-1981F.
M. Dostojevskij        Idiot                                Ivan
Fjodorovič Jepančin1981-1982M.
Gorkij                Letní hosté                        DvojtečkaFr.
Schiller                Úklady a láska                        Miller1983-1984B.
Adámek                Salomena                        Zdislav Berka
z Dubé (četba role)J. Hubač                Stará
dobrá kapela                Pinďas1984-1985A.
P. Čechov                Višňový sad                        GajevV.
Nezval                Dnes ještě zapadá slunce        Sochař                        Nad
Atlantidou1986-1987H.
von Kleist                Rozbitý džbán                        Soudní
rada Walter1987-1988E.
O´Neill                Miliónový Marco                Tebaldo, papežský
legát1988-1989W.
Shakespeare        Král Jindřich IV. -
2. díl        Nejvyšší soudceSoupis
režií Martina RůžkaStředočeské
divadlo v Mladé BoleslaviR.
Rolland                Vlci                                1945V.
Nezval                Schovávaná na schodech        1945Jihočeské
divadlo v Českých BudějovicíchN.
Coward                Duchové na zemi                1946V.
Sardou                Madame Sans-Gene                1946A.
Javorin                Vrabec v hrsti                        1947M.
Begovič                Srdce v bouři        (Bez třetího)        1947Alexandrov                Svatba
v Malinovce                1947E.
Kalmán                Čardášová princezna                1948G.
Dusík                Modrá růže                        1947L.
Fall                        Růže ze Stambulu                1948Státní
divadlo v BrněA. Jirásek                Jan
Žižka                        1952I.
Kremljev                Pevnost na Volze                1952L.
N. Tolstoj                Anna Kareninová                1953N.
Hikmet                První den sváteční                1954 (spolu s A.
Podhorským)J. A. Fredro                Pan
Jowialski                        1955Slovácké
divadlo v Uherském HradištiW.
Shakespeare        Zkrocení zlé ženy                1955Soupis
filmových rolí a účinkování Martina Růžka1949Dýmka
míru, krátký film, námět a scénář: Fedor Kaucký, Vladimír Sís,
režie: Vladimír Sís, M. R. (Young), 19491950Temno,
na námět stejnojmenného románu Aloise Jiráska, scénář a režie: Karel
Steklý, M. R. (Koniáš), 19501952Anna
Proletářka, na námět stejnojmenného románu Ivana
Olbrachta, scénář a režie: Karel Steklý, M. R. (Podhradský), 19521955Rudá
záře nad Kladnem, na námět stejnojmenného románu Antonína
Zápotockého, scénář a režie: Vladimír Vlček, M. R. (hejtman Rozsypal),
1955Tanková brigáda, námět a scénář: Jaroslav
Klíma, režie: Ivo Toman, M. R. (kapitán Renč), 19551956Nevěra,
na námět románu Svatopluka Turka Bez šéfa, scénář: K. M. Walló, Marie
Walló, režie: K. M. Walló, M. R. (Anderle), 1956Neporažení,
na námět divadelní hry Milana Jariše Přísaha, scénář: Milan Jariš,
Vladimír Born, Jiří Sequens, režie: Jiří Sequens, M. R. (npor. Žáček),
1956Roztržka, námět a scénář: Jiří Mucha, Miroslav
Hubáček, Zbyněk Brynych, režie: Miroslav Hubáček, M. R. (Král), 1956
(premiéra 1957)Zlatý pavouk, námět: Miloš
Velínský, scénář: Miloš Velínský, Pavel Blumenfeld, režie: Pavel
Blumenfeld, M. R. (Halouzka), 1956 (premiéra 1957)Jurášek,
námět: Jura Sosnar-Gazda, scénář: Miroslav Cikán, Vladimír Bor, režie:
Miroslav Cikán, M. R. (četník), 1956 (premiéra 1957)1957Tam
na konečné, námět: Ludvík Aškenazy, scénář: Jan Kadár,
Elmar Klos, Ludvík Aškenazy, režie: Jan Kadár, Elmar Klos, M. R.
(Pešta), 1957Bomba, námět a scénář: Jiří Mareš,
František Břetislav Kunc, režie: Jaroslav Balík, M. R. (Krahulík), 1957
(premiéra 1958)Poslušně hlásím,
na námět románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka, scénář a
režie: Karel Steklý, M. R. (Tayerle), 1957 (premiéra 1958)1958Rodiče,
etuda, krátký film FAMU, scénář a režie: Milan Růžička, M. R. (otec),
1958Kasaři, námět a scénář: Miloš. V. Kratochvíl,
Zdeněk Podskalský, režie: Pavel Blumenfeld, M. R. (ředitel Prokeš), 1958Mezi
zemí a nebem, námět a scénář: Vlastimil Brodský, Zdeněk
Podskalský, režie: Zdeněk Podskalský, M. R. (Korejs/svatý Tadeáš), 1958Občan
Brych, námět: Jan Otčenášek podle svého stejnojmenného románu,
scénář: Jan Otčenášek, Otakar Vávra, režie: Otakar Vávra, M. R.
(Lazecký), 1958 (premiéra 1959)Hry a sny, námět
a scénář: Ludvík Aškenazy, režie: Milan Vošmik, M. R. (staršina SNB),
1958 (premiéra 1959)Smrt v sedle, námět a
scénář Jiří Cirkl, Jindřich Polák, režie: Jindřich Polák, M. R. (por.
Hejzlar), 1958 (premiéra 1959)1959Život
pro Jana Kašpara, námět: Vladimír Stibořík, scénář: Otto
Zelenka, Vladislav Delong, režie: Vladimír Sís, M. R. (major Váňa), 1959První
a poslední, námět a scénář: Jiří Mucha, režie: Vladimír Čech,
M. R. (Tarbus), 1959Sny na neděli, námět a scénář:
Ota Hofman, režie: Václav Gajer, M. R. (primář), 1959Princezna
se zlatou hvězdou, námět: K. M. Walló na motivy pohádky Boženy
Němcové, scénář: K. M. Walló, Martin Frič, režie: Martin Frič, M. R.
(král Kazisvět), 1959Zpívající pudřenka,
námět: Svatopluk Hrnčíř podle své povídky Případ skončil v pátek,
scénář: Milan Pavlík, Ota Hofman, Milan Vošmik, režie: Milan Vošmik, M.
R. (muž v šedém), 1959Konec cesty,
námět: Jiří Mareš podle své povídky Za peníze všecko, scénář: Jiří
Mareš, Bohumil Brejcha, Otakar Kirchner, Miroslav Cikán, režie: Miroslav
Cikán, M. R. (Josef Lachman), 1959 (premiéra 1960)Mstitel,
námět a scénář: Karel Steklý na motivy románu Karla Matěje Čapka-Choda
Kašpar Lén mstitel, režie: Karel Steklý, M. R. (milostpán), 1959
(premiéra 1960)Zkouška pokračuje, námět:
Jiří Fried, scénář: Jiří Fried, Ján Kadár, Elmar Klos, režie: Jaroslav
Balík, M. R. (Vladimír Tůma), 1959 (premiéra 1960)1960Nenávist,
krátký film FAMU, na námět stejnojmenné povídky Jana Drdy ze sbírky Němá
barikáda, scénář: Vladimír Goldmann, režie: Hynek Bočan, M. R. (Tomek),
1960 (premiéra 1963 -
jako součást povídkového filmu Hlídač dynamitu)Zlé
pondělí, námět a scénář: Václav Nývlt, Jan Valášek, režie:
Milan Vošmik, M. R. (Smetana), 1960Všude žijí lidé,
námět: Jiří Hanibal, scénář: Jiří Hanibal, Věra Kalábová, Jiří Marek,
Štěpán Skalský, režie: Štěpán Skalský, Jiří Hanibal, M. R. (strýc
Arnošt), 1960Pochodně, námět: Vladimír Neff
podle své novely Zelené pochodně, scénář: Vladimír Neff, režie: Vladimír
Čech, M. R. (pihovatý tajný), 1960 (premiéra 1961)Procesí
k Panence, námět a scénář: Miloslav Stehlík, režie: Vojtěch
Jasný, M. R. (předseda Václav Rambousek), 1960 (premiéra 1961)1961Noční
host, námět: Ludvík Aškenazy podle své divadelní hry Host, scénář:
Otakar Vávra, Ludvík Aškenazy, režie: Otakar Vávra, M. R. (Remunda), 1961Tažní
ptáci, námět: Jaroslav Zrotal, scénář: Miloš Velínský, Jaroslav
Zrotal, František A. Dvořák, Jaroslav Mach, režie: Jaroslav Mach, M. R.
(Kožich), 1961Florián, na námět románu Karla
Matěje Čapka-Choda Jírovec a jeho patron, scénář: Josef Mach, Karel
Feix, Vladimír Dvořák, Josef Hanuš, režie: Josef Mach, M. R.
(šéfredaktor Hladký), 19611962Akce
Kalimantan, námět: Vladimír Sís, scénář: Vladimír Sís, Miroslav
Oplt, S. Suryadarma, režie: Vladimír Sís, M. R. (plukovník Boeklinder),
1962Tarzanova smrt, námět: Josef Nesvadba, scénář:
Jaroslav Balík, Josef Nesvadba, režie: Jaroslav Balík, M. R. (von
Hoppe), 1962Turista, krátký film FAMU, námět a scénář:
Antonín Máša, Evald Schorm, režie: Evald Schorm, M. R., 1962Horoucí
srdce, námět a scénář: František Pavlíček, Otakar Vávra, režie:
Otakar Vávra, M. R. (dr. Václav Staněk), 1962 (premiéra 1963)1963Smrt
si říká Engelchen, námět: Ladislav Mňačko podle svého
stejnojmenného románu, scénář a režie: Ján Kadár, Elmar Klos, M. R.
(lékař), 1963Spanilá jízda, námět,
scénář a režie: Oldřich Daněk, M. R. (Prokop Veliký), 1963Tři
chlapi v chalupě, námět a scénář: Jaroslav Dietl, režie:
Josef Mach, M. R. (muž z ministerstva), 1963Bez
svatozáře, námět: Jan Otčenášek podle svého románu Plným
krokem, scénář a režie: Ladislav Helge, M. R. (Petrák), 1963 (premiéra
1964)1964Preclík, námět a scénář: Václav Jelínek,
režie: Jaroslav Mach, M. R. (Košvara), 1964Skok do
tmy, námět: Vladislav Delong, scénář: Vladislav Delong, Otto
Zelenka, režie: Vladislav Delong, M. R. (Štěpán Hradecký), 1964Zpívali
jsme Arizonu, námět: Jiří Jánoška, scénář: Václav Sklenář, František
Kožík, režie: Václav Sklenář, M. R. (řidič), 1964Strakatí
andělé, námět: Pavel Blumenfeld, scénář: Pavel Blumenfeld,
Jiří Cirkl, režie: Pavel Blumenfeld, M. R. (ředitel), 1964 (premiéra
1965)Kdyby tisíc klarinetů, námět: Jiří Suchý,
scénář: Jiří Suchý, Ján Roháč, režie: Ján Roháč, Vladimír Svitáček, M.
R. (ministr), 1964 (premiéra 1965)Hvězda zvaná Pelyněk, námět:
Jiří Procházka, scénář: Jiří Procházka, Jiří Fried, režie: Martin Frič,
M. R. (Koval), 1964 (premiéra 1965)1965Fotbal,
námět: Jaroslav Mach, scénář: Jaroslav Mach, Vladimír Bor, František
Břetislav Kunc, režie: Jaroslav Mach, M. R. (pan Růžek), 1965Ztracená
tvář, námět: Josef Nesvadba, scénář: Pavel Hobl, Josef
Nesvadba, režie: Pavel Hobl, M. R. (prof. Kirchenbruch), 1965Volejte
Martina, námět a scénář: Ota Hofman, režie: Milan Vošmik, M. R.
(plukovník VB), 1965 (premiéra 1966)1966U
telefonu Martin, námět a scénář: Ota Hofman, Milan Pavlík, režie:
Milan Vošmik, M. R. (plukovník VB), 1966Lidé
z maringotek, na námět stejnojmenného románu Eduarda Basse,
scénář: Martin Frič, Antonín Máša, režie: Martin Frič, M. R. (Lotyš),
1966Nahá pastýřka, námět: Jiří Karásek,
Josef Pohl, scénář: Jiří Karásek, František Břetislav Kunc, režie:
Jaroslav Mach, M. R. (Maudr), 1966Martin a červené sklíčko,
námět a scénář: Ota Hofman, režie: Milan Vošmik, M. R. (plukovník), 1966
(premiéra 1967)Martin a devět bláznů,
námět a scénář: Ota Hofman, režie: Milan Vošmik, M. R. (plukovník), 1966
(premiéra 1967)1967Happy end, námět:
Miloš Macourek, scénář: Miloš Macourek, Oldřich Lipský, režie: Oldřich
Lipský, M. R. (žalobce), 1967Na Žižkově válečném
voze, na námět románu Josefa Františka Karase, scénář: J. A.
Novotný, režie: Milan Vošmik, M. R. (Švamberk), 1967Dita
Saxová, námět: Arnošt Lustig podle své stejnojmenné novely,
scénář: Antonín Moskalyk, Arnošt Lustig, režie: Antonín Moskalyk, M. R.
(dr. Fitzl), 1967 (premiéra 1968)Muž, který stoupl v ceně,
námět, scénář a režie: Jan Moravec, M. R. (předseda soudu), 1967
(premiéra 1968)Markéta Lazarová,
námět: František Pavlíček na námět stejnojmenného románu Vladislava
Vančury, scénář: František Pavlíček, František Vláčil, režie: František
Vláčil, M. R. (dabing -
Lazar), 19671968Královský omyl,
námět, scénář a režie: Oldřich Daněk, M. R. (Hýta od Tří stromů), 1968Farářův
konec, námět: Josef Škvorecký, scénář: Josef Škvorecký, Evald
Schorm, režie: Evald Schorm, M. R. (bílý biskup), 1968 (premiéra 1969)Třináctá
komnata, námět: Vladimír Neff podle svého stejnojmenného románu,
scénář: Vladimír Neff, Otakar Vávra, režie: Otakar Vávra, M. R. (primář
Kalista), 1968 (premiéra 1969)Pražské noci,
námět, scénář a režie: Jiří Brdečka (povídka Poslední Golem), M. R.
(císař), 1968 (premiéra 1969)Všichni dobří
rodáci, námět, scénář a režie: Vojtěch Jasný, M. R (mluví
komentář), 1968 (premiéra 1969)1969Kladivo
na čarodějnice, na námět stejnojmenného románu Václava
Kaplického, scénář: Otakar Vávra, Ester Krumbachová, režie: Otakar
Vávra, M. R. (biskup), 1969 (premiéra 1970)1970Svatá
hříšnice, na námět románu Františka Langra Obrácení
Ferdyše Pištory, scénář: Vladimír Čech, Jiří Karásek, Jiří Marek, režie:
Vladimír Čech, M. R. (Rosenštok), 1970Pět mužů
a jedno srdce, námět: Jaroslav Dietl, scénář: Jaroslav Dietl, Jan
Matějovský, režie: Jan Matějovský, M. R. (primář Hrůza), 1970 (premiéra
1971)1971Pěnička a Paraplíčko,
námět: Jiří Marek podle své stejnojmenné povídky, scénář: Jiří Marek,
Jiří Sequens, režie: Jiří Sequens, M. R. (domácí), 19711972Slečna
Golem, námět: Josef Nesvadba, scénář: Josef Nesvadba, Jaroslav
Balík, režie: Jaroslav Balík, M. R. (Karen), 1972 (premiéra 1973)Lupič
Legenda, námět, scénář a režie: Karel Steklý, M. R. (Křikava), 1972
(premiéra 1973)1973Kronika žhavého léta,
na námět románu Václava Řezáče Bitva, scénář a režie: Jiří Sequens, M.
R. (Rosmus), 1973Známost sestry Aleny, na námět
románu Marie Pujmanové Sestra Alena, scénář: Miroslav Hubáček, Vladimír
Bor, Václav Šašek, režie: Miroslav Hubáček, M. R. (Hlaváč), 1973Pokus
o vraždu, námět: Zdeněk Bláha, scénář: Zdeněk Bláha, Jiří
Sequens, režie: Jiří Sequens, M. R. (JUDr. Šeda), 1973 (premiéra 1974)Vysoká
modrá zeď, námět: Václav Podzimek podle své novely Osm a
půl sestřelu, scénář: Václav Podzimek, Milan Růžička, Vladimír Čech,
Miroslav Vydra, režie: Vladimír Čech, M. R. (gen. Dvořák), 1973
(premiéra 1974)Větrné moře, na námět
povídky Jiřího Marka Život pod praporem, scénář: Jusif ogly Samed,
Ludvík Toman, režie: Eldar Kulijev, M. R. (dabing -
Vasin), 1973 (premiéra 1974)1974Dobrodružství
s Blasiem, námět: Fred Rodrian, Gerhart Holz-Baummert, scénář:
Claus Dobberke, Egon Schlegel, Milan Pavlík, režie: Egon Schlegel, M. R.
(dabing -
náměstek), 1974 (premiéra 1975)1975Tobě
hrana zvonit nebude, námět, scénář a režie: Vojtěch Trapl, M. R.
(dr. Kahan), 1975Akce v Istanbulu, námět: Ivan Gariš
podle svého stejnojmenného románu, scénář: Ivan Gariš, Vladimír Čech,
Zbyněk Brynych, režie: Vladimír Čech, M. R. (Streiter), 1975Páni
kluci, na námět románu Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera,
scénář: Vít Olmer, Jan Procházka (skutečný autor scénáře v titulcích
neuvedený), režie: Věra Šimková-Plívová, M. R. (mluví -
vypravěč), 1975 (premiéra 1976)1976Odysseus
a hvězdy, námět a scénář: Ota Hofman, režie: Ludvík Ráža, M. R. (npor.
VB), 1976Paleta lásky, námět: František Kožík podle
svého románu Josef Mánes, scénář: Josef Mach, František Kožík, režie:
Josef Mach, M. R. (Ruben), 1976Běž, ať ti neuteče,
námět a scénář: Arno Kraus, režie: Stanislav Strnad, M. R. (Martinec),
1976 (premiéra 1977)1977Vítězný lid,
námět, scénář a režie: Vojtěch Trapl, M. R (Zenkl), 1977 (premiéra 1978)Adéla
ještě nevečeřela, námět a scénář: Jiří Brdečka,
režie: Oldřich Lipský, M. R. (baron Kaunitz), 1977 (premiéra 1978)1978Tajemství
ocelového města, na námět stejnojmenného románu Julese
Vernea, scénář: Ondřej Vogeltanz, Ludvík Ráža, režie: Ludvík Ráža, M. R.
(dr. Sarrasin), 1978 (premiéra 1979)1979Causa
králík, námět a scénář: Jaroslav Dietl, režie: Jaromil
Jireš, M. R. (soudce Petřík), 1979 (premiéra 1980)Pan
Vok odchází, námět, scénář a režie: Karel Steklý, M. R.
(Petr Vok), 1979 (premiéra 1980)1980Hra o
královnu, námět, scénář a režie: Karel Steklý, M. R. (císař
Rudolf), 1980 (premiéra 1981)1982Poslední
propadne peklu, námět: Ondřej Vogeltanz, scénář: Ondřej Vogeltanz,
Ludvík Ráža, režie: Ludvík Ráža, M. R. (Holoubek), 1982Má
láska s Jakubem, námět, scénář a režie: Václav Matějka, M.
R. (Kuneš), 1982Příhody pana Příhody,
námět: Karel Steklý, scénář: Karel Steklý, Karel Cop, režie: Karel
Steklý, M. R. (Pilát), 1982 (premiéra 1983)1984Komediant,
námět: Miloš V. Kratochvíl podle své stejnojmenné novely, scénář: Miloš
V. Kratochvíl, Otakar Vávra, režie: Otakar Vávra, M. R. (Fortunatus),
1984Kouzelníkův návrat, námět: Věra
Sládková podle své sbírky povídek, scénář: Vladimír Bor, Antonín
Kachlík, režie: Antonín Kachlík, M. R. (Krejcarův otec), 1984 (premiéra
1985)1985Veronika, námět: Miloš Kratochvíl
podle své stejnojmenné novely, scénář: Miloš Kratochvíl, Otakar Vávra,
režie: Otakar Vávra, M. R. (Paümann), 1985 (premiéra 1986)1987Přátelé
bermudského trojúhelníku, námět a scénář: František
Ringo Čech, Petr Novotný, Jiří Just, režie: Petr Šícha (3. povídka Linka
do Prahy), M. R. (profesor), 19871989Evropa
tančila valčík, námět: Miloš V. Kratochvíl podle
svého stejnojmenného románu, scénář: Miloš V. Kratochvíl, Otakar Vávra,
režie: Otakar Vávra, M. R. (dr. Paul Schönbeck), 19891994V erbu
lvice, na námět románu Aleny Vrbové Zdislava z Lemberka, scénář a
režie: Ludvík Ráža, M. R. (převor; dabing Lubor Tokoš)Soupis
televizních rolí a účinkování Martina Růžka(Poděkování
patří panu Mgr. Vítu Charousovi, vedoucímu Archivu České televize, který
laskavě poskytl pro tento soupis výtah z archivní databáze a další
dostupné podklady.)Blíže neurčené převzaté divadelní
hry a televizní inscenace patrně do roku 1964:Ohně
na horách, inscenace, námět: ? scénář: ? režie: ?, M. R.
(generál), 1958 (?)Šerif se vrací,
divadelní hra Milana Jariše, režie: M. Stehlík, M. R. (Honza), 1961 (?)Nebezpečný
věk, divadelní hra B. Březovského, režie: Fr. Štěpánek, M. R.
(Jan Hába), 1961 (?)Němci, inscenace, námět: ?
scénář: ? režie: ? M. R. (Sonnenbruck), 1961 (?)Kurážná
matka Flincová, divadelní hra H. Baierla, režie: J. Dudek, M.
R. (Weiler), 1962 (?)Úklady a láska, divadelní
hra Fr. Schillera, režie J. Bělka, M. R. (president), rok: (?)Určené
pořady:1958Můj generál, inscenace,
podle předlohy K. L. Opitze, scénář: Jaroslav Dietl, režie: Pavel
Blumenfeld, M. R. (generál), 19581960Loutka,
televizní adaptace klasické francouzské operety, režie: Karel
Konstantin, M. R. (Hilarius, vynálezce), 19601963Podivuhodný
pan Barnabášek, dětský televizní film, scénář:
Navrátilová, režie: Ludvík Ráža, M. R.(mluví loutku), 19631964Host,
převzaté divadelní představení na námět stejnojmenné divadelní hry
Ludvíka Aškenazyho, režie: Luboš Pistorius, M. R. (Palivec) 1964Záhadný
pan Hyde, inscenace, podle předlohy: L. R. Stevensona Podivný případ
doktora Jakylla a pana Hyda, scénář: Miloš Řehák, režie: Georgis
Skalenakis, M. R. (dr. Jakyll), 1964Máte rádi Mozarta?,
hudební a taneční revue/balet/pantomima, námět: Zdeněk Moravec, scénář a
režie: Boris Moravec, M. R. (Mozart), 1964Příběh
dušičkový, inscenace, podle povídky Ignáta
Hermanna, scénář: J. Procházka, režie: František Filip, M. R. (advokát),
1964Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, inscenace,
podle stejnojmenné povídky Arnošta Lustiga, scénář: Vladislav Čejchan,
režie: Antonín Moskalyk, M. R. (Herman Cohen), 1964; Cena kritiky na
festivalu Prix Italia, hlavní cena na festivalu v Monte Carlu1965Trapné
povídky, inscenace, podle předlohy Karla Čapka, povídka Tři,
scénář a režie: Eva Sadková, M. R. (Karel), 1965Konec
velké epochy, inscenace, sci-fi drama o okupaci země
mimozemšťany, námět a scénář: Jindřiška Smetanová, režie: Antonín
Moskalyk, M. R. (doktor -
matematik), 1965; Cena kritiky na festivalu Prix Italia1966Spravedlnosti
se meze nekladou, na motivy povídky Ivana Olbrachta Dobrý soudce
Bezloja, scénář: Jaroslav Klíma, režie: František Filip, M. R. (ministr
spravedlnosti), 1966Maigret a smutný Alfréd,
inscenace, dramatizace detektivního románu Georgese Simeona, scénář: Fr.
Ditrich, režie: Jaroslav Novotný, M. R. (dentista Balthasar), 19661967Děvčátko
s petrklíči, incenace, podle detektivního románu
Cartera Dicksona, scénář: Ondřej Vogeltanz, režie: Zdeněk Kubeček, M. R.
(Sir Ruffus), 1967Jegor Buličov, inscenace, podle
románu Maxima Gorkého, scénář a režie: Jaroslav Dudek, M. R.
(Dostigajev), 1967Pinocchiova dobrodružství,
večerníček, 13dílný seriál podle stejnojmenné předlohy Carla Collodiha,
scénář a režie: Zdeněk Sirový, M. R., 1967Věštba
z ruky, mikrokomedie na námět O´Henryho, režie: Petr Schulhoff
, M. R. (muž s nosem), 1967Deštník,
soudnička podle povídky Guy de Maupassanta, scénář a režie: Pavel
Blumenfeld, M. R. (komentář), 1967Případ paní
Luneové, soudnička podle povídky Guy de Maupassanta, scénář a
režie: Pavel Blumenfeld, M. R. (soudce), 1967Soud pana
Havleny, inscenace podle povídky Karla Čapka, scénář a režie:
Marie Eva Bergerová, M. R. (Uražený), 1967Navštívenka,
inscenace, podle stejnojmenné povídky A. P. Čechova, scénář a režie:
Ludvík Ráža, M. R. (statkář -
advokát), 1967Špion přijede v sedm,
12. díl seriálu Hříšní lidé Města pražského podle povídky Jiřího Marka,
scénář a režie: Jiří Sequens, M. R. (plukovník Ríša), 1967Tajemství
Viléma Storitze, francouzsko-český televizní film, na námět
románu Julese Vernea Le secret de Wilhelm Storitz, scénář: Claude
Santelli, režie: Eric Le Hung, Jiří Svoboda, M. R. (Hermann, v roce 1996
byl part M. R. namluven nově Dalimilem Klapkou, poté, co Česká televize
získala kopii filmu z Francie, neboť původní česká verze se v Archivu
České televize nedochovala), 1967/19961968Prostředky
lásky, inscenace, dramatizace tří povídek Guy de Maupassanta
Večerní zábava, Jaká to rodina, Prostředky lásky, scénář a režie: Pavel
Blumenfeld, M. R. (Ornouf), 1968Vražda na dálku,
inscenace, hraný kriminální příběh ze seriálu Kriminalistické sondy,
námět: Jaroslav Šikl, Vladimír Škutina, scénář: Jaroslav Šikl, režie:
Ladislav Kohout, M. R., 1968Bylo jednou jedenáct, 1.
díl seriálu Klapzubova jedenáctka, na námět románu Eduarda Basse,
scénář: Pavel Hanuš, režie: Eduard Hofman, M. R. (předseda fanklubu),
1968Když Sparta válí, 4. díl seriálu
Klapzubova jedenáctka, na námět románu Eduarda Basse, scénář: Pavel
Hanuš, režie: Eduard Hofman, M. R, 19681969Zločin
v duhovém zálivu, inscenace, námět: Jiří
Brabenc, Zdeněk Veselý, scénář: Karel Urbánek,
režie: Pavel Kraus, M. R. (major Roden), 1969Buřič
jejího veličenstva, inscenace, na motivy životopisného
románu Liona Feuchtwangera o španělském malíři Francisco Goyovi, scénář:
D. Makovička, režie: Ludvík Ráža, M. R. (Francisco Goya), 1969Smrt
počestné paní, inscenace, na motivy detektivního
románu Anthony Berkeleyho, scénář: D. Makovička, režie: Miloslav
Zachata, M. R. (lord Harogayt), 1969Obžalovaná,
inscenace, námět a scénář: Vratislav Blažek, režie: Jaroslav Dudek, M.
R. (mlynář Míka, Zdenin otec), 1969Dickensovy
povídky, anglický 12dílný seriál povídek na motivy romanopisce
Charlese Dickense, M. R. (předmluva k povídkám a český dabing), 1969Obr
z Černé skály, inscenace, islandská pohádka ze
seriálu Rozmarýnek, scénář: Květa Kuršová, režie: Věra Jordánová, M. R.
(obr), 1969Neohrožený Mikeš, inscenace, na
motivy stejnojmenné pohádky Boženy Němcové, scénář: Božena Šimková,
režie: Ludvík Ráža, M. R. (kouzelník), 1969Zločin
pro SS-684, pořad ze seriálu Kriminalistické sondy, námět a scénář:
Jaroslav Šikl, režie: Ladislav Kohout, M. R. (provází pořadem), 1969Zločin
telefonem, pořad ze seriálu Kriminalistické sondy, námět a scénář:
Jaroslav Šikl, Vladimír Škutina, režie: Jaroslav Šikl, M. R. (provází
pořadem), 1969Zločin podle vzorku, pořad ze
seriálu Kriminalistické sondy, námět a scénář: Jaroslav Šikl, Vladimír
Škutina, režie: Ladislav Kohout, M. R. (provází pořadem), 1969Vražda
na Horatiovi, dokumentární pořad -
pátrání v historii 2. světové války, o akci zvané Horatius, scénář:
Jaroslav Šikl, režie: Ladislav Kohout, M. R. (provází pořadem), 1969Jihočeská
romance, hudební film -
muzikantská hříčka, námět a scénář: Jaroslav Dietl, režie: Stanislav
Strnad, M. R. (otec dirigent), 1969Rozhovor před smrtí,
inscenace, na námět psychologického příběhu Antuna Šoljana, scénář a
režie: Jiřina Pokorná, M. R. (najatý vrah), 1969Honoré
de Balzac, inscenace, na motivy románu André Mauroise, scénář a
režie: Pavel Blumenfeld, M. R. (Honoré de Balzac) 1969Jak
se dělá divadlo, inscenace, na motivy stejnojmenné knihy
Karla Čapka, scénář a režie: Jiřina Pokorná, M. R. (jako účinkující
reálný herec), 19691970Za ranních
červánků, inscenace, na motivy stejnojmenného románu
A. Šmikovského o Josefu Dobrovském, scénář: Vladislav Čejchan, režie:
Václav Hudeček, M. R. (hrabě Černín), 1970Pátrání,
4. díl ze seriálu Rozsudek, námět: Jaroslav Šikl, Oldřich Šilhavý,
scénář: Oldřich Železný, režie: Otto Haas, M. R. (Dr. Kurt Henke), 1970Kapacita,
televizní komedie, námět a scénář: Bedřich Zelenka, režie: Stanislav
Strnad, M. R. (profesor Vydra), 1970Příští léto v Locarnu,
inscenace, námět, scénář a režie: Oldřich Daněk, M. R. (prof. Dufréne),
19701971Kat nepočká, televizní
film, na námět novely Norberta Frýda inspirovaný příběhem herečky Anny
Letenské, scénář: Norbert Frýd, režie: František Filip, M. R. (Stanislav
Dragant, filmový producent), 1971F. L. Věk,
seriál, na námět pentalogie Aloise Jiráska, scénář: Otto Zelenka, režie:
František Filip, M. R. (profesor Vydra), (účinkování v 3., 4., 5., 8.,
12. díle), 1971Princ a chuďas, dvoudílný
televizní film, Králova smrt a Zrození krále, na námět stejnojmenného
románu Marka Twaina, scénář: Ondřej Vogeltanz, režie: Ludvík Ráža, M. R.
(lord Saint John), 1971Návrat pana Ryšánka,
televizní film, na námět povídky Jana Nerudy Přítel, který to myslí
poctivě (Malostranské povídky), scénář: Oldřich Vogeltanz, režie: Ludvík
Ráža, M. R. (pan Ryšánek), 1971Vojtěch
Sedláček -
vybírání brambor,
dokumentární pořad z cyklu Dílo a osobnost o malíři Vojtěchu Sedláčkovi
(1892-1973),
scénář a režie: Svatopluk Studený, M. R. (provází pořadem), 1971Král,
kejklíř a hvězdář, pohádka, náměta scénář:
Karel Šiktanc, režie: Ludvík Ráža, M. R. (král), 1971Růže
a prsten, inscenace, na námět W. M. Thackeraye, scénář a režie:
Vlasta Janečková, M. R. (socha)Slečnám nic nevadí,
incsenace, námět podle detektivního románu Petera Cheyneye Dames Don´t
Care, scénář: Merunka, režie: Jaroslav Novotný, M. R. (šerif Mets), 19701972Konec
knihy šesté, inscenace hry polského dramatika Jerzy
Broszkiewicze o Mikuláši Koperníkovi, scénář a režie: Zdeněk Kubeček, M.
R. (Johannes biskup), 1972Jak to bylo v únoru,
dokumentární hra o událostech února 1948, námět a scénář: Bedřich Pilný,
režie: Antonín Dvořák, M. R. (Berman), 1972Duhový
luk, 13dílný dobrodružný seriál z čs.-polského pohraničí po skončení
2. světové války, námět: Karel Valtera, scénář a režie: Josef Mach, M.
R. (Werner, pošťák), (účinkování v 3. až 13. dílu, 1972Záhada
červeného pudru, detektivní komedie podle povídky J.
Golembowicze, scénář: Jan Skopeček, režie: Josef Vondráček, M. R.
(profesor Brounhild), 1972Královna Černá růže,
pohádka, námět a scénář: Karel Šiktanc, režie: Josef Vondráček, M. R.
(král), 1972Capriccia, hudební povídka, námět: Jiří
Berkovec, Jaromír Svoboda, scénář a režie: Jiřina Pokorná, M. R.
(profesor), 1972Kamenný kvítek, pohádka na
ruské motivy, scénář: Anna Jurásková, režie: Josef Vondráček, M. R.
(pán), 1972Silnice šedivá, televizní film,
mikrokomedie, námět a scénář: Bedřich Zelenka, režie: Stanislav Strnad,
M. R. (profesor), 1972Jak se dělá televizní soutěž,
mikrokomedie hlásící se k odkazu Karla Čapka, námět a scénář: Jaroslav
Dietel, režie: Jiřina Pokorná, M. R. (režisér), 1972Lyra
Pragensis, výroční pořad k založení Lyry Pragensis, scénář: Boris
Rösner, režie: Jana Michajlová, M. R. (vzpomíná a recituje Papyrus
vezíra Ptahotepa), 19721973Šest žen Jindřicha
VIII., 6dílný anglický seriál BBC, režie českého znění Bl. Nováková,
M. R. (mluví Jindřicha VIII.), 1973Obhájce, dvoudílná
inscenace o historii nevinně odsouzených Sacca a Vanzetiho, námět a
scénář: Jiří Hubač, režie: Antonín Dvořák, M. R. (Katzmann), 1973Já,
Bedřich Smetana 1, 2, televizní film o Bedřichu Smetanovi,
námět , scénář a režie: Petr Ruttner, M. R. (F. Pivoda), 1973O
Emince a Havlíčkovi, krkonošská pohádka, scénář: Zdena
Podhrázská, režie: Jiřina Pokorná, M. R. (Krakonoš), 1973Hvězda
první velikosti, inscenace, námět a scénář: Jiří Vilímek,
režie: Ludvík Ráža, M. R. (Plávek), 1972Haldy,
seriál, námět a scénář: Otto Zelenka, režie: Alois Müller, M. R.
(Perutz), (účinkování v 1.-6.
díle), 19731974Velká šance,
inscenace, podle románu Paddy Chayefskyeho The Big Deal, scénář: Jana
Dudková, režie: Pavel Háša, M. R. (Joe Manx), 1974Královský
gambit, inscenace, námět, scénář a režie: Jaromil Jireš, M. R.
(Hynek z Dubé), 1974Nádraží, povídka
z cyklu Bakaláři na námět Táto mámo, pojďte si hrát, námět: Jiří
Poddubecký, Jaroslav Douša, scénář: Jaroslav Dietl, režie: Jaroslav
Dudek, M. R., 1974Hop děti do života, komedie
z cirkusového prostředí, scénář: Viktor Dusil, režie: Stanislav Strnad,
M. R. (Otto Bellinson), 1974Vlněné zrcadlo času,
dokumentárně publicistický pořad o restaurování gobelínů, námět, scénář
a režie: Jaroslav Bouma, M. R. (provází pořadem), 19741975Poslední
exil, dvoudílná dramatizace románu Jamese Aldridge o suezském
konfliktu 1956, scénář: Josef Eismann, režie: Pavel Háša, Jaroslav
Novotný, M. R. (plukovník Tim Peacock), 1975První
pohled, povídka z cyklu Bakaláři na námět Mami, já se musím vdávat,
námět: Vilém Semerák, scénář: Jaroslav Dietl, režie: Jaroslav Dudek, M.
R. (porodník), 1975Ta naše láska k divadlu,
medailon scénografa Miloše Tomka, námět, scénář a režie: Karel Texel, M.
R. (recitace a vzpomínka), 1975Svatba, povídka
z cyklu Bakaláři na námět Vždyť zalhat dítěti je tak snadné, námět:
Tomáš Vrbka, scénář: Jaroslav Dietl, režie: Jaroslav Dudek, M. R.
(otec), 1975Nedorozumění, povídka z pořadu Pan
Selichar se osvobodil podle povídek Karla Poláčka, scénář: Jaroslav
Kotouč, režie: Václav Hudeček, M. R. (obchodník Singer), 1975Šavlojedy,
večerníček, 13dílný seriál, scénář: Petr Chvojka, režie: Ladislav Čapek,
M. R. (komentář), 1975My z konce světa,
13dílný seriál na námět novely Kláry Jarunkové Bratr mlčenlivého vlka,
scénář: Ota Hofman, režie: Ludvík Ráža, M. R. (kuchař), (účinkování v 5.-10.,
12., 13. dílu), 19751976Tady bude město,
inscenace, hra ze stavby Jižního města, námět a scénář: Miloš Smetana,
režie: Jiří Bělka, M. R. (Hronek), 1976Taková
divná ženská, inscenace, námět a scénář: Božena
Fixová, režie: Jiří Bělka, M. R. (Mrzena), 1976Muž
na radnici, 11dílný seriál o osudech obětavého poslance Františka
Bavora, námět a scénář: Jaroslav Dietl, režie: Evžen Sokolovský, M. R.
(Chovanec, předseda MěNV) (účinkování v 1.-4,
6., 8., 9., 11. díle), 1976Milenci z Kiosku,
převzaté představení Národního divadla, lyrická komedie, námět a scénář:
Vítězslav Nezval, režie: Eva Sadková, M. R. (strýc Sokrates), 1976O
třech bratřích, inscenace, perská pohádka, námět a
scénář: Karel Šiktanc, reřie: Jiří Adamec, M. R. (hostinský Ali), 1976Básník,
jenž miloval svět, inscenace inspirovaná životem a dílem
Jiřího Wolkera, scénář: Otto Zelenka, režie: Jiří Adamec, M. R.
(profesor), 1976Loupež sladkého I, 3. díl
seriálu Třicet případů majora Zemana, námět: Vlastimil Kroupa, scénář:
Jiří Sequens, M. R. (dr. Knapp), 1976Sto postav
našlo herce, medailon herce Bohuše Záhorského, režie: J.
Kratochvíl, M. R. (vzpomíná a čte komentář), 1976Paličova
dcera, televizní adaptace stejnojmenné hry J. Kajetána Tyla s herci
Národního divadla, scénář a režie: František Filip, M. R. (Valenta), 19761977Smuteční
hudba za padlé hrdiny, televizní hra o českém hudebníkovi A.
Rejchovi, námět a scénář: Olga Šotolová, Josef Bouček, režie: Miroslava
Valová, M. R. (nakladatel), 1977Stane se, inscenace,
komorně laděný příběh z posledního roku Velké vlastenecké války, námět:
Konstantin Simonov, Otakar Fencl, scénář: Konstantin Simonov, režie:
Pavel Romanovič Reznikov, M. R. (Voroncov), 1977Člověk
odjinud, inscenace, na námět předlohy I. Dvoreckého, scénář: Jiří
Svetozár Kupka, režie: Jiří Bělka, M. R., 1977Říjen
v nás, pásmo poezie a prózy k 60. výročí VŘSR, scénář:
Antonín Dvořák, režie: Antonín Dvořák, M. R. (četba z díla Ivana
Olbrachta), 1977Rána jistoty, hra z české vesnice
z období združstevňování, námět a scénář: Bohuš Pastorek, režie: Evžen
Sokolovský, M. R. (primář) , 1977Lalůček,
povídka z cyklu Bakaláři na námět Takovou legraci jsem ještě nezažil,
námět: Josef Skřivánek, scénář: Jaroslav Dietl, režie: Jaroslav Dudek,
M. R. (lékař), 19771978Zákony pohybu,
13dílný seriál z prostředí podniku Radiana, námět a scénář: Miloš
Smetana, Lumír Dvořák, režie: Evžen Sokolovský, M. R. (ředitel Draxler),
(účinkování v 1.-8.,
10. a 13. díle), 1978Lakomec, inscenace, na námět
stejnojmenné komedie Jeana Baptisty Moličra, scénář a režie: Antonín
Dvořák, M. R. (Anselm), 1978Tři na lavičce,
inscenace, na námět divadelní hry Aldo Nicolaje, dramatický příběh tří
starých lidí na sklonku života, scénář a režie: Pavel Háša, M. R.
(Silvestr), 1978Smrt císaře a krále Karla IV.,
inscenace, námět a scénář: Jiří Šotola, režie: Evžen Němec, M. R. (císař
a král Karel IV.), 1978Léto s Venuší,
2. díl seriálu ze života celníků Ve znamení Merkura, námět a scénář:
Ivan Gariš, Antonín Prchal, režie: František Filip, M. R. (mjr. Vaněk),
1978Babička je ráda, komedie, námět a scénář:
Marie Dufková, režie: Miroslav Sobota, M. R. (pan Karlík), 1978Čarovné
prstýnky, inscenace, pohádka na lidové motivy z Jizerských hor,
námět a scénář: Markéta Zinnerová, režie: Věra Jordánová, M. R. (Hromous
- zámecký pán), 1978Smutný autobus,
5. díl seriálu pro děti Pohádky pro benjamínky silničního provozu,
scénář a režie: Josef Kluge, M. R., 19781979Ve
věci J. V. Oppenheimera, dvojdílná dokumentární inscenace, na
námět hry Heinara Kipphardta, Josef Balvín, scénář: Roman Hlaváč, režie:
Pavel Háša, M. R. (Morgan), 1978Poslední prázdniny, záznam
představení činoherního souboru Národního divadla,
na námět divadelní hry Jiřího Schmitzera, Mirko Stiebera, scénář:
Mirko Stieber, režie: Miroslav Macháček, režie televizního záznamu: Anna
Procházková, M. R. (Morávek), 1979Na dvoře
vévodském, inscenace na námět historického románu Aloise
Jiráska, scénář: Jana Dudková, režie: Evžen Němec, M. R. (vévoda), 1979Zmizení
herce Bendy, inscenace, na námět kriminální povídky Karla Čapka,
scénář a režie: Miroslava Valová, M. R. (komisař Bartošek), 1979Dnes
v jednom domě, 9dílný seriál, námět a scénář: Oldřich
Daněk, Jan Otčenášek, režie: František Filip, M. R. (Petrbok),
(účinkování v 1.-9.
dílu), 1979Zástava, povídka z cyklu Bakaláři na
téma Jak jsem bojoval s pokušením, námět: Jiřina Novotná, scénář:
Jaroslav Dietl, režie: Jaroslav Dudek, M. R. (muž), 1979O
jabloni se zlatými jablky, loutková pohádka, z cyklu Babička
vypravuje, scénář: Lucie Schönauerová-Loňková, režie: Ivan Procházka, M.
R. (hlas krále), 1979Dášeňka, 7dílný
seriál, hraný a animovaný večerníček, na námět knihy Karla Čapka Dášeňka -
život štěněte, scénář: Květa Kuršová, Břetislav Pojar, režie: Břetislav
Pojar, M. R. (průvodce a komentář), 1979Tajemství
ocelového města, televizní film, na námět románu Julese
Vernea, scénář a režie: Ludvík Ráža, M. R. (dr. Sarrasin), 1979Největší
pouť světa, dokumentární pořad ve spolupráci s Čedokem,
putování po evropských městech, scénář a režie: Jiří Věrčák, M. R.
(komentář), 19791980Plná bílá čára,
inscenace, hra o vztazích pracujících v průmyslu, námět a scénář: Miloš
Smetana, režie: Evžen Sokolovský, M. R. (Pekař), 1980Okres
na severu, 13dílný seriál, o vedoucím okresním tajemníkovi KSČ
Pláteníkovi, námět a scénář: Jaroslav Dietl, režie: Evžen Sokolovský, M.
R. (Prokopův otec), (účinkování v 5., 8., 10.-13.
dílu), 1980Královská hra, inscenace, na
motivy Šachové novely Stefana Zweiga, scénář: Jiří Hubač, režie:
Miroslava Valová, M. R. (Mc Connor), 1980Martin Růžek,
střihový pořad, herec vzpomíná v cyklu Kino mého mládí na své oblíbené
filmy, režie: neuvedeno, M. R. (průvodce pořadem a komentář), 1980Nositelé
zeměkoule, seriál pro mládež, o mládeži v letech
1944-1947,
námět a scénář Václav Podzimek, režie: Evžen Sokolovský, M. R. (statkář
Morák), (účinkování v 1. a 2. dílu), 1980První
máj 1890, inscenace, námět a scénář: Jiří Šotola, režie: Evžen
Sokolovský, M. R. (Stejskal, policejní ředitel), 1980Křeslo
pro hosta, publicistický cyklus, do čestného křesla jsou zvány
osobnosti a zde za účasti moderátora (Vladimír Menšík, Zdeňka Vařechová)
jsou dotazovány diváky z publika, M. R. (osobnost pozvaná do pořadu),
19801981Velké malé vody, inscenace,
o výstavbě vodních elektráren, námět a scénář: Jiří Svetozár Kupka,
režie: Evžen Sokolovský, M. R. (Ing. Polan), 1981Nemocnice
na kraji města, 20dílný seriál o lékařích a sestrách v okresní
nemocnici, námět a scénář: Jaroslav Dietl, režie: Jaroslav Dudek, M. R.
(předseda komise), (účinkování v 17. a 18. dílu), 1981Doktor
z vejminku, 7dílný komediální seriál o advokátovi na penzi,
námět a scénář: Jaroslav Dietl, režie: Zdeněk Podskalský, M. R. (dr.
Kostrhun), (účinkování v 1.-7.
dílu), 1981Štědrý den bratří Mánesů,
inscenace s vánočními písničkami a koledami na námět povídky Jakuba
Arbese, scénář: Jaroslav Dietl, režie: Jaromír Vašta, M. R. (vypravěč,
prodavač ryb), 1981Posedlost, inscenace, o
prosazování nových metod při výstavbě sídlišť, námět a scénář: Milan
Cais, režie: Alois Müller, M. R. (Beneš), 1981Hvězdný
prach kolem zasloužilého umělce Karla Vlacha, medailon
Karla Vlacha, námět a scénář: Adam
Rezek, Ivan Štědrý, režie: Adam Rezek, M. R. (vzpomínky a vyprávění),
1981Pozdrav z přístavu, inscenace, o
hornících v roce 1882, kdy sociálně demokratická strana byla
v ilegalitě, námět a scénář Ondřej Vogeltanz, režie: Jiří Adamec, M. R.
(soudce), 1981Pohádka o mokrosuchém štěstí,
inscenace, pohádka na námět příběhu Jana Drdy Hastrmani, scénář: Anna
Jurásková, režie: Ludvík Ráža, M. R. (Hastrman Šmikuranda), 1981V zámku
a podzámčí, televizní film, podle stejnojmenné knihy
Boženy Němcové, scénář: Otto Zelenka, režie: Ludvík Ráža, M. R. (zámecký
pán), 1981Národní divadlo, 13dílný
dokumentární cyklus k 100. výročí Národního divadla, námět a scénář:
Hana Jemelíková, režie: Jan Boněk, M. R. (umělecký přednes), (účinkování
v 1.-4.
díle), 19811982Předehra,
inscenace, o ilegálním pobytu Jiřího Dimitrova v Břeclavi, námět a
scénář: Jiří Svetozár Kupka, scénář: Evžen Sokolovský, M. R.
(Hohenstein), 1982Farma, inscenace divadelní hry Davida
Storeye, scénář: Marie Loucká, režie: Evžen Němec, M. R. (Slattery), 1982Tři
cesty k domovu, třídílná televizní inscenace, o současnosti a
budoucnosti naší architektury, námět a scénář: Rudolf Ráž, Eduard
Verner, režie: František Filip, M. R. (Tůma), (účinkování v 2. a 3.
části), 1982Diplomat, dvojdílná inscenace, na
námět stejnojmenného románu Jamese Aldridge, scénář: Jiří Hubač, režie:
Antonín Moskalyk, M. R. (Asquith), 1982Příjemce platí
v dolarech, inscenace, celníci odhalují pašeráky falešných
dolarů, scénář: J. Klíma, režie: Evžen Sokolovský, M. R. (Rybak), 1982Tentokrát
o dialogu herců s publikem, 4. část cyklu rozhovorů
Miroslava Horníčka s herci Než se zvedne opona, námět: scénář Miroslav
Horníček, Ivo Paukert, režie: Ivo Paukert, M. R. (účastník živého
dialogu), 1982Spor dramaturga Stroupežnického,
2. část třídilného cyklu Tři spory o osobnostech Národního divadla,
námět a scénář: Jaroslav Dietl, režie: Ludvík Ráža, M. R. (Dubský), 1982Miloš
Nedbal, medailon národního umělce Miloše Nedbala, režie: Jiří
Věrčák, M. R. (komentář), 19821983Nuž,
brány dokořán již otevřete, inscenace,
série portrétů zakladatelské generace našeho divadla, na námět Jaroslava
Průchy Hrdinové okamžiku a Josefa Šmahy Dělali jsme divadlo, námět a
scénář: Jiří Bednář, režie: František Laurin, M. R. (Jakub Seifert -
Cyrano), 1983Druhý domov, povídka z cyklu Bakaláři
na téma Jak jsme hráli divadlo, scénář: Ivan Bednář, režie: Václav
Hudeček, M. R. (režisér -
učitel), 1983Létající Čestmír,
sci-fi seriál pro děti, námět a scénář: Miloš Macourek, režie: Václav
Vorlíček, M. R. (profesor Ohlson), (účinkování v 5. dílu), 1983Moje
srdcová sedma, čtyřdílná dramatizace románu Zdeňka
Pluhaře V šest večer v Astorii, scénář: Jiří Bednář, režie: Ludvík Ráža,
M. R. (ředitel), (účinkování v 2.-
4. části), 1983Pražské jaro v roce českého divadla,
rozhovor v přestávce MHF PJ 1983 o historii vzniku festivalu, režie:
neuvedeno, M. R. (v TV studiu recitace básně Karla Bouška Pražskému jaru
v roce českého divadla), 19833 ´
s…, 30dílný
cyklus představující domácí i zahraniční herce a režiséry a jejich díla,
M. R. (úvodní slovo k jednotlivým tvůrcům), 1983-19841984Odhalení
jednoho spiknutí, inscenace, na námět reportážní knihy Günthera
Wallraffa, scénář: Jan Martinec, Bedřich Pilný, režie: Zdeněk Kubeček,
M. R. (Spínola), 1984Aféra Fénix,
dvojdílná inscenace, o aféře úpadku pojišťovny Fénix, námět a scénář:
Jiří Svetozár Kupka, režie: Evžen Sokolovský, M. R. (Schindler), 1984Na
dosah ruky, trojdílná inscenace, z prostředí velkého průmyslového
závodu, námět a scénář: Vlastimil Nesrsta, režie: Evžen Sokolovský, M.
R. (ředitel), 1984Májová vyznání, pořad
písniček a vyprávění o máji -
měsíci zamilovaných, scénář: Jindřich Švehla, režie: Ivo Paukert, M. R.
(mluvené slovo), 1984Krkonošská pohádka,
20dílný seriál pohádek o Krakonošovi, M. R. (vypravěč), (účinkování v 14.-20.
dílu), 19841985Případ Platfus,
inscenace, komediální příběh s vážným podtextem o jednom soudním
případu, námět a scénář: Zdeněk Svěrák, režie: František Filip, M. R.
(Dr. Vomáčka), 1985Nultá série,
satirická komedie, námět a scénář: Vlastimil Nesrsta, režie: Evžen
Sokolovský, M. R. (Krejčí), 1985Pokus o
izolaci viru N, inscenace, dramatický příběh vědce z prostředí
tropických chorob, námět a scénář: Pavel Hanuš, režie: Václav Hudeček,
M. R. (ředitel), 1985Akademik Filip, dokumentární
pořad -
medailon archeologa akademika Jana Filipa, scénář: A. Hynková, režie: J.
Hanuš, M. R. (komentář a vzpomínky), 19851986Zlá
krev, 7dílný seriál, pokračování seriálu Sňatky z rozumu na námět
románu Vladimíra Neffa, scénář: Otto Zelenka, režie: František Filip, M.
R. (vypravěč), (účinkování v 1.-7.
dílu), 1986Gottwald, 5dílný seriál, dramatická
rekonstrukce vůdce čsl. proletariátu v letech 1928-1947,
námět a scénář: Jaroslav Matějka, režie: Evžen Sokolovský, M. R.
(prezidiální šéf), (účinkování v 1.-3.
dílu), 1986Atentát na ministerského předsedu,
3. část ze seriálu kriminálních příběhů Panoptikum města pražského,
námět a scénář: Jiří Marek, režie: Antonín Moskalyk, M. R. (ministerský
předseda), 1986Echo, 2. díl hudebně zábavného
čtvrletníku Orchestru a baletu Čs. televize a jejich hostů, scénář:
Oldřich Dudek, režie: Jan Eisner, M. R (osobnost vystoupení), 19861987O
Josefu Ladovi, kocouru Mikešovi a jejich světě,
dokumentární pořad k 100. výročí narození Josefa Lady, scénář: Olga
Strusková, režie: Josef Platz, M. R. (komentář), 19871988Mnichov,
pořad z cyklu Nedělní chvilka poezie, k výročí mnichovské zrady, scénář:
Karel Major, režie: Ludvík Ráža, M. R. (recitace básně Josefa Hory), 1988Cirkus
Humberto, 12dílný seriál, na námět stejnojmenného románu Eduarda
Basse, scénář: Otto Zelenka, Oldřich Lipský, režie: František Filip, M.
R (Carlo Humberto), (účinkování v 1.-
3. díle), 1988Případ pro zvláštní skupinu,
6dílný seriál skutečných kriminálních příběhů, námět a scénář: Ivan
Gariš, režie: Jaroslav Dudek, M. R. (ředitel), (účinkování v 5. dílu),
1988Rozhodni obraze krásný, inscenace, pohádka
na motivy Boženy Němcové, scénář a režie: Jiřina Pokorná, M. R.
(zlatnický mistr), 1988První sekunda, trojdílný
německo-český dokumentární hraný film o hodináři Jostu Bürgim na dvoře
Rudolfa II., scénář a režie: Michael Havas, M. R. (Rudolf II.), 1988Rudolf
II., televizní přepis povídky Ilji Hurníka o tajném komponování
Rudolfa II., scénář a režie: Ladislav Rychman, M. R. (Rudolf II.), 19881989Přísahám
a slibuji, čtyřdílná hra o lékaři, který po válce hledá domov
v pohraničí, námět a scénář: Otto Zelenka, režie: František Filip, M. R.
(Dr. Vácha), (účinkování v 1. a 3. dílu), 1989Stopa,
1. díl z cyklu Dobrodružství kriminalistiky, námět a scénář: Jaroslav
Šikl, Antonín Moskalyk, režie: Antonín Moskalyk, M. R. (ministr), 1989Humberto
trochu jinak, hraný dokument o lidech okolo cirkusu, námět: Alena
Berková, Viktor Polesný, Zdeněk Všelicha, scénář: Milan Novák, režie:
Viktor Polesný, M. R. (principál Carlo Humberto), 1989Malé
televizní sezení, povídka Žaluji v povídkovém cyklu na
téma Neplač přírodo, já za to nemohu, námět: František Mudra, scénář: M.
Štveráček, režie: František Mudra, M. R (JUDr. Hrubeš), 19891990Cesta
vzhůru, španělský televizní seriál o F. Goyovi, M. R. (mluví F.
Goyu), 1990Jak s Kubou šili všichni čerti,
pohádka, námět a scénář: Miroslav Procházka, režie: Jiřina Pokorná, M.
R. (Lucifer), 1990O Janovi a podivuhodném příteli,
pohádka na námět Hanse Christiana Andersena, scénář a režie: Ludvík
Ráža, M. R. (soudce), 1990Král, kejklíř a hvězdář,
pohádka, námět a scénář: Karel Šiktanc, režie: Ludvík Ráža, M. R.
(král), 19901991Území bílých králů,
7dílný seriál, námět a scénář: Jiří Melíšek, Josef Skácel, režie: Ludvík
Ráža, M. R. (Louš), (účinkování v 1.-7.
dílu), 1991Nepokořená křídla,
dokument o letecké bitvě o Británii a našich letcích, námět a scénář:
Karel Forst, režie: Karel Forst, Jiří Weis, M. R. (průvodce pořadem),
1991Ecce Constancia, inscenace na námět stejnojmenné
divadelní hry Pavla Kohouta o kostnickém koncilu 1414-1418,
scénář: Pavel Kohout, režie: Luboš a Jitka Pistoriovi, M. R.
(kanonista), 19911992Život a dílo skladatele Foltýna,
inscenace, na námět stejnojmenného románu K. Čapka, scénář: František
Pavlíček, režie: Pavel Háša, M. R. (Mašek), 1992Noc
pastýřů, inscenace, adaptace stejnojmenné divadelní
hry Josefa Boučka o skladateli Jakubu Janu Rybovi a vzniku slavné
pastorální mše „Hej mistře, scénář: Josef Bouček, režie: František
Filip, M. R. (školní inspektor Kreuzenfeld), 1992Uctivá
poklona pane Kohn, cyklus volného zpracování židovských anekdot,
scénář a režie: Jitka Němcová, M. R. (Taussig), (účinkování v 1.-5.
díle), 19921993Arabela se vrací aneb Rumburak
králem Říše pohádek, 26dílný seriál, námět
a scénář: Miloš Macourek, režie Václav Vorlíček, M. R. (primář),
(účinkování v 8. dílu), 1993Náhrdelník,
12dílný seriál, námět: Jürgen Starbatty, Peter Wolf Klaus; scénář a
režie: František Filip, M. R. (dr. Sojka), (účinkování v 1. a 2. dílu),
1993Papoušek, mikropovídka, na námět mikropovídky
Ilji Hurníka, scénář a režie: Jan David, M. R. (starý pán), 1993Sedmero
krkavců, televizní film, pohádka na motivy Boženy Němcové,
scénář: Pavel Aujezdský, režie: Ludvík Ráža, M. R. (slunce), 1993Medailon
Martina Růžka k 75. narozeninám, osobní účast M.
R., 1993





Způsob objednávání







Způsob
objednávání z archivního souboru        Osobní
fond Martina Růžka je zpřístupňován podle čl. VI Darovací smlouvy: 1.
Zpřístupnění darované věci bude prováděno v souladu s platnou právní
úpravou, zejména zákonem č. 499/2005 Sb. o archivnictví a spisové službě
a o změně některých zákonů a předpisy souvisejícími. 2. Dárce si
vyhrazuje právo povolovat nahlížení do archiválií a pořizování jejich
kopií badateli od zpřístupnění fondu do roku 2030. Od roku 2031 je možno
archiválie předkládat badatelům bez povolení dárcem či jeho manželkou za
obecných podmínek v té době platné archivní legislativy. Případná změna
podmínek nahlížení do archiválií a pořizování jejich kopií bude řešena
dárcem v písemném dodatku k darovací smlouvě. Povolení k nahlížení do
archiválií proběhne formou signování badatelského listu zájemce o
studium ve fondu dárcem, případně signováním žádosti badatele o pořízení
kopií. Podmínkou k povolení nahlížení je předchozí písemná žádost
badatele, adresovaná dárci prostřednictvím Národního archivu, v níž
žadatel vyjádří zřetelně svůj badatelský záměr, důvody nahlížení, účel,
způsob a formy použití výsledků studia archiválií. Též uvede přesný
výčet inventárních čísel, o která má badatelský zájem. Inventář fondu je
možno předkládat badatelům bez omezení.        Archiválie
z tohoto archivního fondu se objednávají a půjčují (pouze prezenčně) ve
studovně Národního archivu v Praze na Chodovci (archivní areál).
Vzhledem k nutné přípravě archiválií je lhůta předložení 1 pracovní den.        Pro
objednání je nutno uvést:1) číslo fondu (1775)2)
karton (zkratka "ka")3) číslo kartonu (z rozsahu 1-35)        V
případě zájmu o studium se informujte podrobně o podmínkách na
internetových stránkách Národního archivu nebo osobně ve studovně.





Tiráž







Tiráž













Název archivní pomůcky:




Růžek Martin






Časové rozmezí archivní pomůcky:




(1831) 1918 - 1995 (2008)






Počet zpřístupněných evidenčních jednotek:




2282 (35 kartonů, 17 diplomů, 2103 fotografií, 11 filmů, 2
zvukové záznamy, 1 mapa, 83 grafických listů, 30 medailí)






Počet inventárních jednotek:




992






Rozsah zpřístupněných archiválií:



4,2 bm





Stav ke dni:




1.1.2009






Archivní soubor zpracoval:




PhDr. Vladimír Růžek






Archivní pomůcku sestavil:




PhDr. Vladimír Růžek, Mgr. Jan Kahuda






Počet stran:



178





Schválil:



PhDr. Eva Drašarová, CSc.; čj. NA 1172/2009-06