Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF
Inventáře a katalogy Zemského archivu v Opavě
pobočka Olomouc
Číslo listu NAD: 1848 Evidenční číslo
pomůcky:1597
DOSTÁL-LUTINOV Karel
1882 – 1923 (1974)
Inventář
Zpracoval: Štěpán Kohout
Olomouc 2007
- . -
O BSAH
ÚVOD............................................................................................................................. 3
Poznámky.....................................................................................................................47
Prameny a literatura....................................................................................................50
Seznam zkratek............................................................................................................ 51
- . -
Ú VOD
I.
Vývoj původce archivního fondu
Život kněze, básníka, redaktora, spolkového činovníka a organisatora
vpravdě neúnavného Karla Dostála-Lutinova byl cílem pozornosti řady
historiků. Své k jeho osobnosti řekli pamětníci a nejbližší spolupracovníci,
nejčastěji Ladislav Zamykal a Vilém Bitnar, z generace následující Oldřich
Svozil a nakonec po uvolnění stísněných a tomuto výzkumu vysloveně
nepřejících politických poměrů též badatelé nedávní a současní, zesnulý
Stanislav Batůšek a naposledy zejména Pavel Marek a literární historik Ladislav
Soldán svou rozsáhlou třísetstránkovou biografií, nepočítáme-li další knižní
tituly a časopisecké studie otázkou katolicismu a katolického modernismu se
obírající.
Není úlohou úvodu k inventáři překonávat starší a obsáhlá díla, třebas i
zpracovaná z velké části na základě literatury a dobového tisku, takže by k nim
archivní bádání mohlo přinést zajímavá paralipomena. Stačí na ně jednoduše
odkázat v seznamu literatury. Proto se obvyklý životopisný medailon omezí na
základní údaje o Dostálově životě.
Básníkův otec Leonard Dostál se narodil 29. 10. 1847 v Lutíně č. 38 jako
syn domkáře Františka Dostála a Anny, dcery hněvotínského domkáře Šimona
Konvaliny a jeho manželky Anny rozené Gabrišové z Třebčína.1 Odtud pochází
Lutinovova přezdívka „Gabryš“, kterou podepisoval své dopisy mladšímu
příteli Jaroslavu Řehulkovi. A podle otcova rodiště, obce Lutína, si zvolil svůj
umělecký pseudonym „Lutinov“. A třebaže se už v roce 1895 chtěl „toho
přívěsku Lutinov zbavit“, nakonec mu vydržel až do smrti a dodnes patří
nesmazatelně k jeho jménu. 2
V prostějovské matrice čteme záznam, že se v čísle 98 na olomouckém
předměstí 22. 9. 1871 narodil a příštího dne byl pokřtěn Karl Leonard
Dostal, syn místního obuvníka Leonarda Dostala a Josefy, dcery
rovněž místního předměšťana Františka Purßeila a jeho ženy Cecilie rozené
Legauové. Zápis je psán německy v převážně česky vedené matrice, kmotr
Martin Hikl byl také německého jazyka, což vedlo k různým dohadům o
národnostních poměrech v rodině a o otci, jenž se prý cítil více Němcem než
Čechem. Nemožné to samozřejmě není, ale v úvahu vezměme i to, že otec
Leonard psal svému synu dopisy velmi slušnou češtinou, přinejmenším stejně
dobře, jako ostatní Češi bez vzdělání. Připomeňme i poznámku Karlova
bratrance Theodora Dostála, zakladatele prostějovského uměleckého podniku
Vulkania: když se přišel do Vídně učit uměleckému kovářství, neuměl prý ani
slovo německy. Pravda, Karel uměl znamenitě německy už za studií a do konce
života měl sklony ke kulturnímu germanofilství, na druhou stranu u jeho
Dětství
Rodinné prostředí
mladších sester o sklonech k němčení nevíme vůbec nic, obě si též vzaly za
muže Čechy. Naopak, před chystanou návštěvou své sestry Elišky, jež měla za
ním v září 1894 přijet na samý sever Moravy, nabádá otce: „Bětka ať se pilně učí
německy... Jinak by sem nemohla nikdy přijet“ – neuměla tedy ani natolik, aby
se mohla v německém kraji dohovořit. A nikoho zatím nenapadlo, že by
němčina do rodiny pronikla ze strany matky Josefy. Zato se často připomíná, že
ať už se doma mluvilo jakkoli, byl mladý Karel od počátku vlastenec a roku
1892, kdy prostějovskou samosprávu konečně převzali Češi a začali smývat
německý nátěr města, oslavil tuto událost básní Alleluja, zhudebněnou místním
skladatelem Ezechielem Ambrozem.
Z dalších jazyků se Dostál ještě za studií naučil vlašsky do té míry, aby mohl
číst a překládat, základy franštiny ovládl ovšem jen „comme une vache
espagnole“. Roku 1911 pak projevil zájem i o angličtinu,3 nelze však určitě říci
kam až pokročil. Samozřejmá a přirozeně nezbytná byla znalost latiny.
Slovanské jazyky (polštinu, srbochorvatštinu) zvládal spíše intuitivně, než na
jakémkoli pevnějším základě.
Chlapec, třebas ve škole nebyl podle známek zrovna primus,
projevil přece jenom nadání k vyššímu studiu, a tak jej rodiče poslali
roku 1882 do nedaleké Kroměříže, kde se měl v arcibiskupském
chlapeckém semináři připravovat na budoucí studia kněžská.
Nastoupil tedy, tak jako mnoho jiných, takřka jedinou cestu ke vzdělání, která
se nabízela chuďasům bez prostředků.
Kroměřížské učiliště mělo jen soukromý ráz, chovanci tedy poslední dva
roky studovali a maturitní zkoušku skládali na německém státním gymnasiu. Z
učitelů Dostálovi v semináři přirostli k srdci studijní prefekt Ignát Bečák a
magistr zpěvu Ludvík Holain, známý skladatel, jehož písně jsou dosud živé.
Snad to byl on, který u Dostála podnítil zájem o hudbu a alespoň příležitostné
skladatelské pokusy. Na gymnasiu si jeho náklonnost zcela získal profesor
František Nábělek, vynikající češtinář (také matematik a fysik, ale v těchto
předmětech Dostál zrovna neoslňoval), veřejně velmi čilý, s nímž zůstal Dostál
ve spojení až do jeho smrti roku 1915.
Po maturitě 28. 7. 1890 byl hned přijat jako alumnus kněžského semináře v
Olomouci. Jak si zde vedl? Z mravů a píle měl až na jednu výjimku u všech
předmětů malé eminenter, tedy druhý nejlepší stupeň. Ale ten prospěch...
Slušně si vedl v církevních dějinách, metodice a pastorální theologii, průměrně
ve většině ostatních předmětů, ale ve fundamentální theologii, staro- i
novozákonní exegesi sotva prolézal. Nejhorší známky měl z dogmatiky, kde
navíc projevoval mizivou píli. Dogmatiku přednášel jistý Karel Wisnar.
Ten s Dostálem nebyl vůbec spokojen, snad proto, že krom profesury
zastával i místo představeného semináře, superiora, spravedlivého
sice a nestranného, ale velmi přísného. Nerad sledoval početné a s
vážným duchem bohosloví těžko slučitelné Dostálovy aktivity. V semináři byl
přece mladík proto, aby jednou sloužil v duchovní správě, a ne aby zbytečně
ztrácel čas literaturou. V těchto případech byla vždy vznášena otázka
dostatečného a pravého povolání ke kněžství. Navíc měl pocit –
Školní léta
Seminář chlapecký
a kněžský
Konflikty v semináři
Americký sen
předpokládejme, že oprávněný – že se k němu nedospělý mladík chová
vzpurně.
Nedobrým dojmem též jistě působilo pravděpodobné odhalení Dostálova
písemného styku s Annou Kalmanovou, o tři léta starší brněnskou učitelkou
původem z Želátovic u Přerova. Neznámo jak se seznámili asi na podzim roku
1892 a Dostálovi přineslo toto přátelství další osobní krisi. Kdyby přikývla –
opustil by jistě seminář okamžitě a dobrovolně. Jenže ona řekla ne – a on musel
málem odejít z donucení.
Nebylo to poprvé, kdy byla jeho kněžská dráha takřka navždy zahrazena.
Už jako gymnasista pomýšlel krátce před maturitou na odchod do Ameriky.
Seminář pro něj v rozháranosti, pro dospívání tak typické, nebyl také klidným
přístavem. Náboženský postoj byl jasný, ale pevné kněžské povolání opravdu
neměl. Už od jara 1891, jak ukazuje korespondence s Ignátem Bečákem,
nespokojen uvažuje o odchodu do jižních krajů jako misionář. Americký sen se
mu takřka splnil v srpnu 1892, kdy ho měl spolu s dvěma konseminaristy
odvézt za oceán Thomas Bonacum, biskup v nebraském Lincolnu. Proč nakonec
zůstal? Přemluvili jej rodiče, známí? Nelze říci.
Jistě však jeho rozhodnutí nepotěšilo superiora Wisnara. O dalších
prázdninách rozhodl, že do posledního, čtvrtého ročníku už Dostál nenastoupí,
alespoň ne v Olomouci. Postižený sice uvažoval o přestupu do jiné české
diecese (na Ameriku už nemyslel), pak ale raději napsal 17. 8. 1893 přímo
arcibiskupu Theodoru Kohnovi, který uvěřil slibům naprostého polepšení a
vyhověl žádosti o znovupřijetí. Ale příště, poznamenal hierarcha v dopisu
Wisnarovi, mu nebude neposlušnost a pýcha vůči představeným ani
neuměřenost k ostatním kolegům prominuta a bude propuštěn bez výstrahy.4
Nebylo to naposledy, co se dráhy arcibiskupa a kněze proťaly – kolikrát asi
první z nich své shovívavosti litoval?
Dostál se zřejmě polepšil a byl tradičně na svátek moravských
věrozvěstů 5. 7. 1894 vysvěcen na kněze, primiční mši svatou
odsloužil hned 8. 7. v Prostějově. Jeho první „štací“ byla přirozeně obec čistě
německá, Wiesenberg, dnes Loučná nad Desnou severně od Šumperka. Místo
bylo zastrčené a skrovňoučké, farnost sotva sto let stará, kostel představovala
někdejší zámecká kaple, přilepená k sídlu svobodných pánů Kleinů z
Wisenbergu, farní dům, proměněný dnes na hostinec, také nevelký. Naštěstí
alespoň farář Josef Boess byl laskavý a vstřícný. Na svátek Nanebevzetí Panny
Marie 15. 8. 1894 zde odbýval Dostál své první kázání.
Služba v německém kraji byla nutným začátkem takřka pro každého
novokněze, i pro toho, jenž byl jazyka Schillerova sotva mocen, natož pro tak
nadaného překladatele Schillerových básní, jakým byl právě Dostál. Jak byla
taková služba oblíbená, ukazuje soustrast jeho kolegy Josefa Navrátila,
známějšího pod básnickým pseudonymem Rudolf Stupavský: „Lituji, že Tě dali
mezi zvířata a ne mezi naše lidi, však v tom měl prsty ten hofpolicajt Dr.
Wisnar [...] No, však tam dosud neumíráš.“5 Neumíral a jakž takž se tam zařídil,
jen ta samota a vzdálenost od všech kulturních středisek ho mrzela.6 Naštěstí
neměl pobyt na drsném severu dlouhého trvání: s platností k 27. 11. 1895 byl
přeložen do Nového Jičína.
Kaplanem v Loučné
Tam už se dalo leccos podnikat: město sice naprostou převahou
německé, ale s četným houfem českého dělnictva, dojíždějícího z okolí
do místních továren. Hlavu začala zvedat i hrstka české novojičínské
intelligence, v níž hrál už půl třetího roku důležitou roli Dostálův o rok starší
kroměřížský i olomoucký spolužák Jan Šrámek, pozdější známý politik. Oba
byli Němcům málo po chuti, o sobě si mohl Dostál – dobrovolný český kazatel
v kapli sv. Ondřeje – jednou přečíst v Deutsche Volkszeitung, že je
„Hetzprediger“.7 Přesto mohl na tomto svém působišti plně rozvinout svou
bohatou kulturní i organisační činnost, o níž bude ještě řeč.
Mnohem samostatnější i materiálně nesrovnatelně lepší postavení mu
nabídlo nově zřízené místo spirituála, duchovního správce v novojičínské
zemské polepšovně, jež nastoupil k 4. 8. 1897.8 Katechisoval zde již předtím v
rámci svých kaplanských povinností a zřejmě úspěšně, neboť mu byla 13. 1.
1897 při generální visitaci udělena arcibiskupem písemná pochvala a
povzbuzení. Mohl tedy být spokojen, přesto pomýšlel na odchod z Jičína, a to
prokazatelně od roku 1902, kdy vykonal farní konkurs, zkoušku budoucích
farářů. Slibně už vyhlíželo jednání s maltézským rytířem Františkem
Doubravou v únoru 1904 o převzetí správy studentské koleje sv. Prokopa v
Praze. Doubrava už stál jednou nohou v manželství a druhou v protestantismu,
naléhavě hledal nástupce.9 Přechodem do Prahy by Dostál jen získal a byl k
němu též svými přáteli a stoupenci vybízen, například J. Š. Baarem. Naneštěstí
však jeho plány zmařila domácí ženská intrika.
Brzo se mu dostalo náhrady vskutku dokonalé, vrátil se totiž do svého
rodiště. Myšlenka nespadla z nebe a jistě byla – na rozdíl od cizí a
daleké Prahy – podporována i jeho matkou a sestrami. Ostatně, už v květnu
1899 mu arcibiskup doporučoval požádat o přeložení za katechetu do
Prostějova, čímž by si ulehčil ve starostech s vydáváním časopisu Nový život.10
V katechetské roli by měl přibližně stejně nezávislé postavení jako spirituál, a
navíc by byl doma v českém prostředí. Žádost byla sice napsána, ale zůstala
nejspíše neodeslána. Zato v létě 1904, když se odchodem prostějovského faráře
Ludvíka Hoffmanna do pense uvolnilo toto prestižní místo, pustil se bez váhání
do boje proti ostatním dvanácti uchazečům. Silnou podporou Dostálovy
kandidatury byla široká proslulost, méně pak místní původ. Tehdejší Dostálův
příznivec, prostějovský advokát a zemský poslanec Václav Perek, se sice
otevřeně vyjádřil, že městská rada při uplatnění svého presentačního práva
dává pravidelně přednost místním rodákům, ale takových si krom Dostála
zažádalo dalších pět a ještě tři k tomu, kteří ve městě zrovna působili. Všichni
měli mnohem větší zkušenost s praktickou duchovní správou – konkurence
byla veliká.11
Leč stalo se: Dostál přeskočil všechny protikandidáty a starosta mu
večerním telegramem 24. 10. 1904 oznámil, že byl zvolen. Jistě to bylo velké
ocenění, Prostějov byl městem s jedinou farou na 30.000 obyvatel, byl po Brnu a
Jihlavě třetím největším moravským městem, z jazykově českých měst pak
vůbec největší, přičemž v národní obci usiloval o povýšení na jakousi
vlasteneckou moravskou metropoli, obdobu toho, čím byl českým Němcům
Kaplanem a spirituálem
v N. Jičíně
Farářem v Prostějově
Liberec. Nad rámec výkladu prozraďme, že z toho nebylo nic: do světové války
se myšlenka neprosadila a po válce se poměry otočily jak na hrnčířském kruhu
– sbohem, velkolepé plány...
Společensky šlo o nesmírný vzestup mladého kněze, který se po
slavnostní instalaci 18. 12. 1904 stal terčem závistivého obdivu ze strany četných
spolubratří, kteří se cítili neprávem přeskočeni. Ani pastorační práce mezi lidmi
neslibovala jen úspěchy: Prostějov, jako město převahou dělnické, byl zasažen
silným socialistickým hnutím. Pro rudou internacionálu pak bylo jakékoli
náboženství pustým švindlem a jakýkoli duchovní podvodným řemeslníkem.
Dobře prorokoval svému příteli Šrámek, tišiv už předem jeho nadšení větou:
„Bude mnoho radosti z Prostějova, ale i sem tam upřímná zlosť!“12
Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se Šrámkovo proroctví mělo
vyplnit. První dva roky věnoval nový duchovní pastýř obnově vnitřku svého
farního chrámu, aby nedělal církvi ostudu ve srovnání se současně budovaným
moderně vyzdobeným Národním domem jakožto investicí městskou. První
etapa, na níž se podíleli známí umělci František Bílek a Jano Köhler, byla
slavnostně ukončena 15. 9. 1906, den po svátku Povýšení sv. Kříže, jemuž byl
kostel zasvěcen. Celkovou rekonstrukci však farář nestihl do své smrti
dokončit. O pár dní později, 21. 10., se zúčastnil slavnostního vysvěcení
opraveného kostela sv. Cyrila a Metoděje na Brněnské ulici, dokončení rovněž
velkorysé opravy převzal po svém předchůdci. Ustavičná opravářská činnost
mu vynesla členství v arcidiecesní umělecké radě, zřízené roku 1914 pro péči o
zachování církevních památek.13 Dalším zdrojem povinností bylo jmenování
komisařem pro dohled nad měšťanskými školami ve městě (8. 2. 1905).
První a hned velmi hlučnou srážkou s prostějovskými liberálními a
protináboženskými kruhy byla tzv. Judova aféra. Prostějované mohli
v prosinci 1905 shlédnout putovní výstavu obrazů Františka Kupky. Navštívil ji
i Dostál, zakoupil obraz Cesta ticha, ale nelíbil se mu cyklus kreseb nazvaný
Náboženství a už vůbec nebyl spokojen s komentářem, který do výstavního
katalogu napsal češtinář místní reálky Karel Juda. V novinách jej vyzval veřejně
k odvolání a položil řečnickou otázku, zda člověk, schopný tak povážlivých
výroků, může být vychovatelem mládeže. Vypukl poprask na Moravě i v
Čechách, který ještě zesílil poté, co byl hned v lednu příštího roku zahájen
proces, vedoucí k Judově přeložení na stejnou školu do Příbora, poněvadž
delikvent jakožto profesor s definitivou nemohl být propuštěn. Spor,
projednávaný nakonec i v říšském sněmu, otřásal půl roku veřejným míněním,
které se nedokázalo shodnout, zda je vhodné, aby se profesor státní školy
choval ve svém volném čase jako nedospělý klacek (respektive jako
svobodomyslný muž – z úhlu pohledu Judových zastánců), a zda byl Dostál
oprávněn poukázat na zjevný nesoulad s povinnostmi pedagoga (respektive
zda směl denuncovat nebožáka s úmyslem připravit jej o už tak bídný chléb
učitelský).
Ze sporu vyšel Dostál sice jako vítěz, ale politicky a veřejně nesmírně
poškozen. Polarisace táborů konservativního a pokrokového byla již počátkem
20. století nepředstavitelně vyhrocena a v Prostějově měl jasnou početní i
mocenskou převahu ten druhý jmenovaný, v němž byl Dostálův obraz do
Judova aféra
nemožnosti zkarikován a rozšířen od Plzně po Vsetín. Co si o něm
myslí jinde, to ho bezprostředně nepálilo, místní pokrokáři mu však
od té doby nepřestávali silně zatápět. Ve snaze jim čelit aktivisoval
Dostál zase své přívržence a vstoupil do obecního politického ringu.
Zdůrazňoval, že to dělá nerad, ale byl by prý špatným pastýřem, kdyby
nehnutě přihlížel, jak mu vlci rdousí ovce. Nahrával mu i vzestup posic
katolického hnutí ve volbách do říšského sněmu roku 1907, které skončily
velkým a pro liberální strany nepříjemným překvapením. V červnu příštího
roku zahájil i v Prostějově ofensivu velkou slavností na oslavu jubileí císaře
Františka Josefa a papeže Pia X.
Partie na prostějovské šachovnici však již byla rozehrána a ani jedna ze stran,
radniční mladočeská a oposiční socialistická, nevítala příchod nadbytečného
třetího spoluhráče. Zvláště opory místní „vládní koalice“ vnímaly Dostálův
krok jako zradu. Hned po volbě farářem totiž probleskovaly pověsti, že svým
volitelům slíbil o politiku se nestarat.14 Nelhali a nevymýšleli si. Skutečně se
tehdy v přihlášce ke konkursu zavázal nedělat v žádném směru politiku,
udržovat shodu s obecním zastupitelstvem a zachovat ve městě mír – to slíbil
nejurčitěji ze všech kandidátů a také na to byl při rozhodování vzat zřetel. Teď
zástupci města obvinili Dostála naplno z porušení závazku a proti konání
slavnosti se ohradili. Jen díky ozbrojenému zásahu neskončila pouliční rvačkou.
Bylo by zbytečné rozebírat nekonečné Dostálovy spory s městskou
správou a polemiky, kvůli nimž si hned v říjnu 1908 založil vlastní týdeník
Ječmínek, aby mohl čelit radničním Hlasům z Hané, socialistickým Hlasům lidu a
jiným listům. Představení města se pokusili dokonce dosáhnout u arcibiskupa
Františka S. Bauera Dostálova přeložení, avšak Bauer kněze, jenž mu
mimochodem působil i jiné starosti, vždy podržel, ba ještě mu udělil v září 1915
maličké vyznamenání, právo nosit collare maius, široký děkanský límec. V
zápalu boje nešetřil Dostál ani své straníky, takže se nakonec bil zcela sám.
Naprostý rozvrat katolického tábora pak znamenaly dva krátce po sobě
následující a přitom na sobě nezávislé spory s profesory náboženství
Antonínem Vránou a Augustinem Štanclem, spadající do let 1911 – 1913.
Druhý z nich, delší a zhoubnější, byl podnícen Dostálovou snahou
vybudovat na okraji městského centra v ulici Na vápenici nový representativní
Katolický dům a soustředit kolem něj celé hnutí. Úmysl začal naplňovat od
prosince 1909, kde však vzít peníze? Potřeba byla veliká, jeho prostředky
zdaleka nedostačovaly, po roce úsilí nebyla nastřádána ani desetina z
potřebných 190.000 korun.15 Ber kde ber, Dostál se tedy pokusil přimět městské
katolické spolky, aby vyprázdnily své pokladny a když to nešlo po dobrém,
tedy úskokem. Dům nakonec postavili, byť za Dostálova života jen zčásti,
zaplacená cena byla však ohromná – znechucení a resignace mnoha jeho
dosavadních a nezištných pomocníků.
Dostál totiž vyžadoval naprostou poslušnost vůči své osobě a
nepřipouštěl kritiku vlastních činů, jako diktátor v úzkých. Na diktaturu měl
ovšem příliš málo skutečné moci, na druhou stranu autorita, vyplývající z váhy
jeho funkce a síly osobnosti, po řadě zbrklých kroků rychle slábla. A našlo se
dost protivníků bývalých i současných, kteří vnitrostranické spory rádi
Politické střety
s městskou radou
přiživovali. Vtipně vystihuje ostře nabroušené prostějovské poměry Dostálovi
přátelsky nakloněný kněz a spisovatel Jan Vyhlídal v epigramu, v němž
rozeznáváme jména oponentů Františka Obrtela, Josefa Konvičky, Rudolfa
Bechyněho, Josefa Krapky, Jana Prachaře a Karla Judy: „Hádej město hanácké,
/ které takto zázračné: / Hostí jako redaktora obrtele, / konvička v něm chrlí
škopek špíny šedé. / V zimě létala tam můra, slyš, bechyně, / krapka nemění se
tamo v horku – zimě. / Prachař střílí v městě papírovým prachem, / farář, ode
všech ač bit, neusýchá strachem. / Tamtéž Judas zradil Mistra předobrého, /
oprátkou však neopletl hrdla zlého. // Hádej, kde to město v kraji orlice? / Za
odměnu bude ti jitrnice.“ Jiný jeho přítel a rádce, Sigismund Bouška, jej naopak
varoval: „Zadrž a přestaň! Zanech půtek a neomylnictví, teologie a katechismů
– náš lid nepotřebuje klerikalism – ale lásky a pomoci. […] Naříkáš si, ale věř, že
je to většinou Tvou vinou! Vzpomeň, jak Tě přijali v městě radostně.“ 16
Do krve vedené hádky otřásaly Prostějovem až do světové války:
teprve její tlak na čas přidusil doznívající a znovu bohatě rašící
různice. Přišly vážnější starosti a odvály žabomyší kejkle. Šlo o život. Dostál
sice jako farář nebyl frontovou službou povinen, ale o smutné chvíle nouzi
neměl. Zpočátku dával najevo svou upřímnou loyalitu a svým listům určil
austroslavistický směr, čímž se, pravda, nijak nelišil od profesionálních politiků
s výjimkou malého kroužku emigrantů. Bylo však stále těžší podpírat
habsburské soustátí. Obrat přišel v roce 1917, kdy byl osobně zasažen dvěma
ranami. Nejprve dubnovou střelbou do demonstrantů, kdy zahynuly dvě
desítky lidí, především žen a dětí – hned jim navrhl nápis na pomník:
„Poutníče, pomni obětí, jež padly zde v den prokletí“. Druhou ranou byla ztráta
mnoha kostelních zvonů, jež měly být přelity na děla. Dostála nesmírně
dráždilo, že se musí dohadovat s vojenskou správou o zvony, varhanní píšťaly
a měděnou střechu kostela, zatímco se mu ze dvorku vily továrníka Kovaříka
vysmívá nikým nerušená nahá měděná bakchantka.17 Jen díky zásahu vlivného
olomouckého poslance Mořice Hrubana unikly alespoň tři nejcennější zvony
zkáze.
Vůbec válečná drahota znamenala pro Dostála dosud nevídané
problémy zásobovací a finanční. Nezasvěcenému čtenáři to připadá
nepochopitelné, neboť jmenovaný byl vždy a znovu představován
jako hamoun pobírající z bohaté fary těžké desetitisíce, na nichž doslova sedí –
ještě v nekrologu Arne Novák ironicky připomínal jeho „malé, ale příjemné a
výnosné království z tohoto světa“. Nu, pomluvám o cizím bohatství věří lidé
odedávna nejraději, ale jak se to shodovalo se skutečností?
Dostál dobrým hospodářem či podnikatelem nebyl, tak jako nebyl
vynikajícím organisatorem. Ohromnou pílí a úmornou dřinou nahrazoval
nedostatek nadání, nebyl praktický. Věnoval se organisaci i podnikání proto, že
to považoval za svou povinnost, ale jen tím vyčerpával své prostředky. Vše jej
stálo nesmírnou námahu, i to, co by jiný řešil obratem ruky. Byl přesným
opakem kněží typu vyšehradského kanovníka Mikuláše Karlacha, jenž stvořil z
mála rozsáhlé finanční imperium kolem Svatováclavské záložny, pražského
kaplana Tomáše Škrdleho, jehož Družstvo Vlasť představovalo mimořádně
silnou figuru v řadách katolického tisku, rajhradského benediktina Placida
Světová válka
Dostálovy poměry
hospodářské
Mathona, Jana Šrámka, který autoritativně stmelil a vedl celou politickou
stranu, anebo koneckonců v menším měřítku i svého blízkého přítele
pelhřimovského děkana Františka B. Vaňka, jehož Chrámové družstvo úspěšně
zásobovalo české kostely uměleckými předměty. Dostál sršel velkorysými
nápady – uskutečňoval je ale jenom s největšími obtížemi, jež vyplývaly snad i
z přílišného rozptýlení a nedostatku soustředěnosti.
Nespočetné peníze utopil ve ztrátových tiskových podnicích. Byla již řeč o
časopisu Ječmínek, teď nám poslouží za příklad. Šestistránkový týdenník
vycházel před válkou v nákladu 1.300 výtisků, při zvláštních příležitostech
1.500, měsíční výlohy na tisk se tedy pohybovaly ve výši 300 – 400 K. Už v roce
1915 náklad poklesl v průměru na 1.200 kusů a rozsah na dvě, nejvýš na čtyři
strany, aby měl časopis stále bilanci jakž takž vyrovnanou, další ročník (při
poklesu nákladu na 1.050 kusů) už skončil dvoutisícovým deficitem, v ročníku
1917 byl schodek ještě o 500 K vyšší. V posledním válečném roce se situace o
něco zlepšila, v říjnu dokonce vyskočil náklad na předválečnou úroveň a v
osmistránkovém provedení, ale rok 1919 znamenal pro Ječmínka konečnou
stanici. Samé dluhy, zisk žádný. Korespondence s tiskařem Václavem Horákem
je řetězem upomínek, výzev k zaplacení, dohod o vzájemných výměnách
směnek a jiných finančních kouzlech. Za celou dobu vydávání musel Dostál
pokrýt schodek 20.000 K.18 Že tiskaři a nakladatelé za takových podmínek
nejásali radostí nad podobně lukrativními zakázkami, marno připomínat. Za
doklad berme kousavá slova pražského knihkupectví Grosman & Svoboda,
které mu v souvislosti s prodejem Otčenáše Františka Bílka napsalo: „Bylo by
velice záhodno, aby i soukromá nakladatelství a různé ty administrace počítaly
také s tím, že knihkupci jsou v prvé řadě také obchodníky, kteří musí prodávat
aspoň s částečným ziskem, aby mohli krýti režii, a ne podporovat soukromé
pány nakladatele tím, že prodávají jejich publikace z křesťanské lásky k
bližnímu.“19
A tak to bylo se vším. Pokud snad některý vydavatelský počin skončil v
mírném plusu, byly prostředky okamžitě vloženy do jiného. Naprostou
většinou však musel krýt ztrátu ze svých osobních prostředků. Akumulace
kapitálu byla pro Dostála pojem neznámý. Příjmy nebyly sice nízké (v roce 1905
pobíral z výnosu farního obročí služné 1.800 K pololetně), ale na vše opravdu
nestačily. Chyběla i rozvaha: „Neznaje, kolik fara zdejší vynáší, udělal jsem si
hned z počátku příliš velké vydání, takže teď nevycházím z úzkých.“20 Není
tedy divu, že jeho pozůstalost byla nakonec předlužena a universální dědička si
i po dražbě movitostí musela na krytí pohledávek a výplatu legátů vypůjčit. O
takovém „bohatství“ se závistivcům ani nesnilo. A to podotýkám, že Dostál žil
prostě a nenáročně, peníze neprojídal, a pokud utrácel za něco vysloveně
zbytného, pak jen za umělecké předměty.
Budiž nám prominuto, připomeneme-li málo příklady i jeho dobročinnost.
Prostějovského malíře Oldřicha Lasáka podporoval na studiích, přispíval
grafiku Josefu Váchalovi, za války se staral o polské uprchlíky a zajatce. Jsa
vyznavačem lázeňské léčby dopřával ji i jiným, například P. Ferdinandu
Chýlkovi z Přerova, známému zakladateli Kněžské nemocenské pokladny.21
Po válce dočasně Poválečné hnutí utlumené stranické spory vypukly s ještě větším
odpadů od církve
zápalem. Celostátní záležitostí se stalo odčiňování Bílé hory a účtování s
kdekým, Vídní počínaje a Římem zdaleka nekonče. V Prostějově se poválečný
kulturní boj projevil silným odpadovým hnutím. Výzvy k apostasi od církve se
zde ve větší míře projevily již v roce 1906 v souvislosti s bojem o záchranu
Judovu: odhlašovací lístky byly na veřejnosti hromadně rozšiřovány, stačilo jen
vzít, na protest proti faráři vyplnit a odeslat. Vzhledem k pokřiku, jaký se
kolem toho točil, nutno pokládat agitaci za neúčinnou. Ve městě opouštělo
církev ročně 5 – 10 lidí, zpravidla z důvodu sňatku s jinověrcem, roku 1906 jich
odešlo přes sto.22 K evangelické reformované (helvetské) církvi přestoupil sám
protagonista K. Juda i se ženou, čímž na sebe přivolal veršovaný posměšek
Viktora Dyka: „Není pánbů jako pánbů. / Hledíme-li kriticky, / každý Jehova
je horší / nežli evangelický! // Hledí s nebes shovívavě, / mírné posty ukládá,
/ dobráček, on od věřících / ani víry nežádá.“23 – nejen Dyka překvapil
vskutku nečekaný krok od muže pokrokového, pro něhož bylo veškeré
náboženství podle vlastních slov jen obchodem. Důslednější byl tehdy Stanislav
Manhard, po letech první poválečný prostějovský starosta, jenž vystoupil a
zůstal bez vyznání.
Zcela jinak se vedlo po válce a především po vzniku československé
církve v lednu 1920: Prostějované vystupovali po tisících. Zatímco v roce 1918
vystoupilo 8 lidí a počátkem roku 1919 čítal Prostějov 31.470 katolíků, 20
katolíků řeckého obřadu, 236 protestantů, 1.850 židů a 100 osob bez vyznání,
ubyla do roku 1923 celá pětina věřících: katolíků bylo nyní jen 25.100, 2.097 lidí
se hlásilo k CČS, 415 k různým protestantským církvím, 1.428 k židům a 1.953
zůstalo bez vyznání. Nejhůře bylo v roce 1921, kdy odešlo celkem 3.629 lidí,
pak hlavní vlna pominula a napřesrok počet vystoupivších klesl na 442.24 Počty
navrátilců byly ovšem nepatrné, sotva desetina všech ztrát. Splnily se časté
předpovědi kněží z pastorace, kteří viděli úpadek náboženského života,
lhostejnost, nezájem, formální a matrikové katolictví.
Jistě měla na ztrátách podíl i nejednoduchá povaha Dostálova, byť byl
právě on pravým opakem kněze-chlebaře, uzavřeného uvnitř fary a jen naoko
či se zjevnou nechutí plnícího své holé povinnosti. Dostál byl totiž „Pfarrer und
Dichter dazu“, nevšední, umělecky založený, veřejně široce působící a navíc s
bohatou minulostí církevního reformátora.
K reformním myšlenkám jej dovedlo kupodivu právě umění. Básnit
začal již na střední škole roku 1884 a talent nepostrádal,25 z
mladistvých nápadů ostatně čerpal i v dospělosti. Coby seminarista náležel k
funkcionářům Literární jednoty bohoslovců olomouckých, začal publikovat v
brněnském bohosloveckém měsíčníku Museum, postupně pak i v Nivě a Hlídce
literární a v olomouckém Našem domově. Rozhodující bylo seznámení s o čtyři
roky starším břevnovským benediktinem Sigismundem Ludvíkem Bouškou,
toho času (1892) kaplanem v Machově u Police nad Metují, rovněž básníkem a
ještě spíše překladatelem. Společná náklonnost utužila čerstvé přátelství,
pěstované pro velkou vzdálenost spíše korespondenčně, než v osobním styku
obou mladíků. Bouška zasvětil svého mladšího společníka do tajů a zákoutí
pražského literárního ruchu, bohužel ho však, jako osoba věčně svárlivá a
netýkavá, zapletl i do své osobní pře s představiteli vlivného Družstva Vlasť. Z
První básnické kroky
obou těchto zdrojů pramení Dostálovy potíže v semináři, o nichž jsme se
zmiňovali: z přemíry básnického nadšení i z jeho aktivit vůči Vlasti. Nepříjemné
kázeňské „popotahování“ však v hrdém hochu budilo spíše odpor, než
zřetelnější snahu po nápravě. Osobní nespokojenost jej přirozeně učinila
vnímavějším vůči nedostatkům nejprve v systému seminární výchovy, posléze i
v celé organisaci církevní.
Zatím se však soustředil na povznesení katolické literatury, která byla v
době jeho vystoupení opravdovou Popelkou v koutě národní kultury. Spolu s
Bouškou se snažili prosazovat modernější básnické směry, což naráželo na v
církvi odedávna zabydlený a ne vždy opodstatněný pocit, že co bylo dobré
doposud, postačí stejně dobře i nadále. Pomalu se utvořil hlouček moderně
píšících mladých kněží i laiků, kteří usilovali o samostatné vystoupení. Oporou
se jim kupodivu stal slepý vetchý kmet, takřka osmdesátiletý vyšehradský
kanovník Beneš Metod Kulda, rodák z Ivančic, známý na Moravě sbírkami
lidových pohádek, jenž oslovil na podzim 1894 Boušku a finančně podpořil
následujícího roku vydaný almanach Pod jedním praporem, který sice umělecky
nedopadl podle představ kritické dvojice redaktorů Boušky a Dostála, nicméně
byl určitým odrazovým můstkem a hlavně – poskytl prostředky pro zřízení
stálé tiskové tribuny.
Tou se stal z dnešního pohledu klíčový měsíčník Nový život, vytištěný
poprvé v lednu 1896 a naposledy v prosinci 1907. Dvanáct ročníků
Dostál redigoval, sháněl kvalitní příspěvky (nekvalitní mu docházely po celých
koších samy), staral se o tisk, zpočátku i o administraci, na kterou – i když do
práce zapřáhl známé (Marii Kavánovou) a příbuzné (sestry Žofii, Elišku a jejího
manžela Eduarda Čípa) – stejně musel dohlížet. Objem práce nesmírný.
V prvních čtyřech letech časopis nesporně rostl, publikovali zde i známí a
všeobecně cenění autoři jako Julius Zeyer, Otokar Březina, Růžena Svobodová,
z výtvarníků pak Zdena Braunerova, Felix Jenewein či Vojtěch E. Šaff. Ty
přivedl Bouška, jenž rozhledem po kultuře Dostála převyšoval. Časopis si také
vychoval vlastní tvůrce, z nichž nejvýznamnějšími byli Jindřich Šimon Baar a
František Bílek. Jejich podpora připravila Dostála o moře úsilí a peněz, avšak
nakonec, když mohl z jejich rostoucí proslulosti také něco hmotně pro časopis
vytěžit, si je zčásti i svou neobratností odpudil.
Aby ale vina nezůstala lpět jenom na něm, nutno rovněž přiznat, že
jednání s řadou spolupracovníků nebylo jednoduché, a zkusme si také
představit, jaké obtíže mu „genus irritabile vatum“ připravovalo. Skupinka
aktivních členů tohoto uměleckého hnutí, které brzo přijalo za své původně
zlehčující označení „katolická moderna“ (autorem byl známý básník Josef S.
Machar), se od počátku otřásala vnitřními spory. Ne neprávem odpovídal roku
1906 na výtku nesnášenlivosti: „Rád bych viděl druhého, který by tak
choulostivou společnost aspoň tak dlouho udržel pohromadě!“26 Už volba
názvu časopisu byla kritická: ve hře byla jména Kulda, Katolická moderna, Zora,
Vyšehrad a další, nakonec zvítězil Dostálem prosazovaný dantovsky zabarvený
Nový život. Jeden z „otců zakladatelů“, pražský katecheta a snad nejnadanější
reformistický básník František Xaver Dvořák, se vzdal spolupráce na protest
hned po přenesení redakce z Prahy do Nového Jičína. Redakční dřiny se
nakonec chopil Dostál, poněvadž Bouškovi ji nadřízený opat nedovolil převzít
Časopis Nový život
a ostatní sice ochotně radili, ale vážně pomoci s prací nemohli či nechtěli.
Časem, když zjistili, že Dostál jejich rady ignoruje, odpadali bez zájmu.
Naneštěstí Dostál ignoroval rady i svého stínového spoluredaktora
Boušky. Mnohdy však bylo nutno rozhodovat rychle a rakouská pošta
okamžitou domluvu neumožňovala. Nakonec si Dostál zvykl rozhodovat sám i
o věcech podstatnějších a časem odkázal Boušku do role pouhého přispěvatele,
což tento nesl s nechutí a čím dál otrávenějšími protesty. Viděl, že na svůj
toužebně vysněný časopis ztrácí vliv a list se ubírá směrem, kam ho následovat
nemůže. Osobní roztržka měla i jiné důvody… Byť se s Dostálem stýkal i v
pozdějších letech, kdy se setkáme s nepochybnými projevy náklonnosti,
skutečné přátelství dvou tak různých povah nepřežilo rok 1899.
Nejvíce však Dostál chybil, když proti sobě popudil arcibiskupa
Theodora Kohna. Ten měl pro literární práci pochopení, alespoň do té
míry, pokud ji vnímal jako representaci či přímo propagaci
katolicismu. Velkoryse přehlédl, že si Dostál neobstaral žádné potřebné
církevní schválení,27 a finančně jej podporoval, celkem částkou 1.500 K, což by
stačilo pro srovnání na úhradu tisku tří čísel. Neustálé popichování s pražským
konservativním časopisem Vlasť jej nechávalo klidným, i konsistorní assesor
František Vaculík, pověřený dohledem na reformistický list, je charakterisoval
jako běžné novinářské tahanice. Mávnutím ruky odbyl dosavadní protektor i
první Dostálovu srážku s hierarchií: agilní královéhradecký biskup Eduard
Brynych se v prosinci 1898 cítil popuzen veřejným zesměšněním své, třebas
neobratné snahy ulomit hrot neustálým výčitkám klerikalismu a na Dostála
žaloval. Vyšetřování bylo krátké, bez následků, hradecký seminář a po něm i
brněnský však zrušili předplatné.28
První hromobití přišlo teprve po sjezdu příznivců Nového života na
Velehradě začátkem srpna 1899. To už byl Dostál podezřelý z přílišného
liberalismu, velehradští jesuité (snad po domluvě s příslušnými místy) odmítli
dát svůj klášter k disposici, sjezd se musel konat v hostinci, což bylo zase
záminkou pro Kohna i jeho brněnského sufragána Bauera k zákazu účasti
bohoslovců z obou diecesí. Prozíravost byla na místě. Pod čestným
předsednictvím jmenovaného kroměřížského kanovníka Vaculíka, jenž bral
účast jako součást své dohlížitelské povinnosti, se zde ozývaly „strašné
revoluční řeči, které konservativní odpůrce až k nepříčetnosti doháněly“.29
Nejostřejší řeč pronesl klimkovický farář a budoucí socialistický žurnalista
Josef Svozil. Mluvil o vnitrocírkevních poměrech, o duchovním útlaku kněžstva
ze strany nadřízených, počínaje seminární výchovou, o potřebě demokratisace
církevní ústavy a nevyhnul se ani sociálnímu postavení dělnictva na církevních
statcích, což byla rukavice mrštěná přímo do arcibiskupské tváře. Přítomní byli
tak konsternováni, že se do diskuse ke Svozilově řeči nikdo nepřihlásil.
Dostála jako zodpovědného svolavatele a řídícího čekalo okamžité
konsistorní vyšetřování, podnícené a udržované přímo arcibiskupem. Ten se
rozhodl využít převahy úřadu nad jednotlivcem a zasypával novojického
spirituála neustálými přípisy, na něž vyžadoval okamžitě odpovědi, volal jej k
protokolárním výslechům s cílem ne zlomit, nýbrž zaměstnat nepokojného
kněze, aby neměl čas věnovat se takovým nepravostem, jako je církevní
Spor s arcibikupem T.
Kohnem
reforma. V říjnu mu pro změnu poslal 100 zlatých příspěvku na Nový život.
Jenže na Dostála neplatil ani cukr, ani bič, takže se nátlak stupňoval a trval
celé čtyři roky. Výslechy z nejmalichernějších důvodů neustávaly včetně
obvyklého nabádání, aby zachoval „decorum clericale“ a byl pamětliv
„conditionis sacerdotalis“. Mimo to byl třikrát krátkodobě, vždy na dva – tři
dny, internován v olomouckém kapucínském klášteře. Dostál na otázky
vyšetřovatele odpovídal jednou poníženě, jindy zase tak, že i dnes by to
znamenalo povážlivý příklad narušení discipliny ze strany podřízeného.
Mnohdy se, jako novodobý Jan Hus, domáhal poučení, v čem že to chybuje, že
potom rád odvolá všechny své přestupky. Četba Nového života byla v
olomouckém semináři přísně zakázána a Dostálovi přívrženci mezi bohoslovci
byli pronásledováni, odejít museli Inocenc Arnošt Bláha (náš pozdější přední
sociolog a masarykovec), Ignác Husička (nakonec plukovník duchovní služby),
Oldřich Zlámal (kněz v americkém Clevelandu a přední agitátor v boji za
samostatnost Československa), František Hrachovský (tajemník Matice
cyrilometodějské, novoříšský premonstrát, zavražděn nacisty), František
Odvalil (básník a vězeňský kaplan) a další. Začátkem října 1900 proskočily
novinami první zvěsti o Dostálově suspensi, zatím předčasné.30
Když arcibiskup viděl, že nic nepomáhá, rozhodl se pro poslední pokus,
než k suspensi přikročí: konsistorním výnosem z 16. 4. 1903 byla Dostálovi
dána tříměsíční lhůta, aby si vyjednal přestup do jiné diecese, jinak se prý uvidí.
Chápejme dobře jeho postavení: v boji proti úřední přesile byl Dostál
takřka bezmocný a mohl si ulevit jen úsměšky v tisku. Například otiskl pod
pseudonymem František Kalina v novém reformistickém časopisu Rozvoj báseň
Ó Ninive: „Tvůj kníže skoupý, marnivý, / tvůj národ hloupý, svárlivý / a tvoje
listy špinivé – / Ó Ninive, ó Ninive! [...] Psi hladoví už štěkají, / smrdutí supi
čekají / a já volám své strašlivé: / Ó Ninive, ó Ninive!“ V následujícím čísle pak
uveřejnil noticku, že městem Ninive rozhodně nebyla míněna Olomouc, „neb v
Olomouci a okolí nejsou ale pražádní supové“. Že si těmito legráckami
nepomohl, je více než jisto.
Přesto nutno ocenit Dostálovu odvahu a vytrvalost. Jiný by zápas vzdal,
odešel by jinam a navíc s aureolou protiklerikálního mučedníka. Ne tak Dostál.
Uvažoval sice v červenci 1903 o přechodu na místo katechety v Polské Ostravě,
tedy ve vratislavské diecesi, ale odradily jej složité národnostní poměry.31
Raději se zkoušel udržet doma.
Oč se ale mohl opřít? Politické krytí měl dosud slaboučké, snad jen říšští
poslanci Mořic Hruban z Olomouce a František Reichsstädter z Prostějova by se
jej zastali.32 Veřejnost v Čechách nechápala zpočátku jeho spor vůbec.
Pokroková veřejnost moravská zase s chutí využila věci ve svůj prospěch
(pohleďte, klerikálové se už bijí navzájem) a radovala se z dostatku munice
proti nenáviděnému arcibiskupovi. Katolická se rozštěpila na Dostálovy
zastánce a odpůrce, poukazující na těžké následky, které v lidu působí divoké
reformistické novinářské nájezdy na osobu už z titulu svého úřadu
úctyhodnou. A pánové z vídeňské vlády i u dvora se smáli, jak se v tom ten
židáček Kohn – je vůbec pokřtěný?33 – hezky koupe a polehoučku tahali za
nitky.
Jediná možnost obrany, která byla Dostálovi k disposici, byla žaloba na
představeného u římské kurie. Nesrovnávalo se totiž s právy arcibiskupovými
nutit kněze k opuštění diecese. Žalobu podal 7. 5. 1903, z jiných důvodů na
Kohna žalovali další dva kněží, Josef Hofer a František Ocásek. Proces se táhl
měsíce, Kohn byl dvakrát povolán do Říma, podruhé tam strávil celé tři měsíce
a tentokrát už skutečně všechna veřejnost napjatě očekávala, s jakou se vrátí.
Nikdo nepochyboval, že bude-li očištěn, sežere své odpůrce zaživa.
Nevrátil se už nikdy, 9. března 1904 mu bylo sděleno, že se má své
hodnosti vzdát a navždy pobývat jen mimo olomouckou diecesi. Důvodů bylo
sto a jeden, nebudeme se jimi zabývat. Jedna výmluvná maličkost však svědčí o
zcela osobním charakteru arcibiskupova boje proti Dostálovi: po dobu
velepastýřovy nepřítomnosti dala konsistoř našemu hrdinovi svatý pokoj ode
všech reskriptů, dotazů a protokolů. Všichni byli únavného sporu syti a nenašel
se horlivec, který by v pronásledování pokračoval. Pozoruhodné také je, že
prokazatelně od ledna 1903 byl Dostál v písemném styku s arcibiskupovým
ceremoniářem a nejoddanějším osobním sekretářem Františkem Botkem – ten
Dostálovi radil, jak má ve sporu pokračovat. Snad byl právě Botek oním
neznámým knězem, který Dostála zásoboval zprávami z olomouckého paláce a
jehož jméno Dostál odmítl prozradit, za což byl v březnu 1903 potřetí odsouzen
k exerciciím u olomouckých kapucínů.34
Novým arcibiskupem se stal dosavadní dlouholetý brněnský biskup
František Saleský Bauer. Dostál si mohl oddechnout a v klidu pokračovat ve
vydávání Nového života, ale s povýšením na prostějovského faráře přišly jiné
starosti. Na měsíčník už nebylo tolik času a řadu přispěvatelů svými prudkými
zápasy odvrátil, sám si jednou Bouškovi posteskl, že „pro Judu mne všeci »čistí
umělci« opustili“.35 Úroveň listu pomalu klesala.
Ranou z milosti pak byl dekret římské kongregace posvátného officia
Lamentabili sane exitu z 3. 7. 190736 a encyklika papeže Pia X. Pascendi
dominici gregis, publikovaná 8. 9. téhož roku. Oba dokumenty konkretisovaly a
podrobně rozpracovaly nepříliš důrazné odsouzení právě se vzmáhajícího
opravného hnutí se závažnými theologickými důsledky, takzvaného
modernismu, v instrukci Nessuno ignora kongregace mimořádných církevních
záležitostí ještě za papeže Lva XIII. (27. 1. 1902)37 či v Piově nástupní encyklice
E supremi apostolatus cathedra (4. 10. 1903).38 Teď to bylo řečeno naprosto jasně:
„Co se týče kněží, kteří píší do novin a časopisů jako spolupracovníci nebo
dopisovatelé, protože se častěji stalo, že tam otiskovali články nakažené
modernismem, ať na ně biskupové dohlédnou, aby již nehřešili. Stane-li se něco
takového, ať je napomenou a zakážou jim dále psát. [...] I kdyby byli tito lidé
udiveni, že je počítáme k nepřátelům církve, jistě nebude oprávněně udiven
ten, kdo – bez ohledu na úmysl, který může posoudit jenom Bůh – poznal jejich
učení včetně pohnutek k řečem a činům.“39
To jsou slova dodnes drtivá a tehdy nutila k opravdu vážnému zamyšlení.
Dostál vyjádřil přesvědčení všech svých straníků, že Nového života se odsouzení
modernismu netýká a chtěl pokračovat,40 odhodlání mu ovšem dlouho
nevydrželo a v prosinci 1907 vyšel Nový život naposledy. Příčinou nebyl ani tak
nátlak nelítostné církevní vrchnosti, jak by byli někteří rádi viděli, nýbrž
vzrůstající obtíže technické.
Zánik Nového života
O jakých obtížích je řeč? Aniž bychom chtěli sebeméně naznačit, že byl
Nový život špatný časopis, přece jen je poučné sledovat, jak jej Dostál vytvářel
doslova „na koleně“. Samozřejmě za sebou neměl žádné bohaté vydavatelství
jako časopisy jiné a cenu, přes pestrou výpravu, držel poměrně nízko (roční
předplatné během let stouplo ze 3 na 10 K), takže se dostával do neustálého
kolotoče: málo prostředků – malé honoráře – málo kvalitních přispěvatelů –
málo platících čtenářů, sotva tisíc – malý výtěžek – dluhy. Pověděli jsme si již
něco o jeho nepraktičnosti a zde bychom našli další doklady: Bouška si stěžoval,
že jeho knihu Vánoce vydal Dostál vinou své liknavosti až v únoru 1903, nikde ji
neinseroval, nerozesílal redakcím recensní výtisky... Kdo vydává roční kalendář
až v prosinci, musí také počítat se ztrátou.
Nedostatek peněz podvazoval časopisu žílu doslova u kořene. Dostál se
snažil, aby časopis přinášel i příspěvky osob známých, byl v tom i nemalý kus
representace. Neustále bombardoval kupříkladu Zeyera a Březinu žádostmi, až
jim to nebylo milé. „Věřím, že jste jako člověk beránek, jako redaktor jste ale
tygr.“, píše mu Zeyer nespokojeně.41 Autorům však mohl nabídnout jen o málo
více než ideální motivaci. To je druhá část pravdy, proč svou spolupráci
s Novým životem přerušili Baar, Bílek, Bouška… Jejich práce si záhy povšimli i
jiní (sdružení výtvarníků Mánes, spisovatelský spolek Máj), kteří přišli
s nabídkami nesrovnatelně výhodnějšími. Tu mohl Dostál apelovat pouze na
přátelství a pocit povinnosti. Snažil se, nedokázal však rozptýlit protistranou
vštěpovaný nepříjemný pocit, že své spolupracovníky jen lacino využívá ke
svému prospěchu, že si je drží jen jako redakční otroky píšící na rozkaz a jejich
práce si necení. Pravda to nebyla, Dostál si byl dobře vědom, co pro něj
znamenají, ale zaplatit jim nemohl a uchlácholit je nedovedl. Nouze o solidní
příspěvky byla stále viditelnější.
K tomu připočtěme nepravidelné vycházení, administrace nepořádná,
redakci docházel neustálý proud stížností na nedodaná čísla. Odběratele
znechucoval i nepořádek v účetnictví, ve snaze vymoci dlužné předplatné byli
upomínáni i ti řádně platící a dokonce i častí přispěvatelé, kteří měli mít list
zdarma.42 Nakonec dluhy na předplatném vzrostly takřka na 12.000 K.43 Dostál
uvažoval už roku 1906 o prodeji titulu s výhradou vlastní redakce. Bohužel, po
zákazu modernismu se stal Nový život zcela neprodejným ležákem – kdo by
koupil časopis, který může být ze dne na den zakázán? Znechucený redaktor,
opuštěný spolupracovníky i odběrateli, získal sice církevní povolení k dalšímu
vydávání svého listu, když slíbil, že se vyhne všem nástrahám, vyplývajícím z
encykliky Pascendi. Povolení k distribuci časopisu v královéhradecké diecesi
vydal tamní biskup Josef Doubrava již v únoru 1905. Otevřená byla i možnost
přechodu na čtvrtletní periodicitu. Nakonec se ale Dostál rozhodl trápení
ukončit.44
Ve své přecitlivělosti i v obavách o budoucnost dával vše za vinu opět
svému novému arcipastýři: „Náš milý tatíček pan arcibiskup raduje se v
kurendě z nové encykliky, [...] stařec zlomyslný a senilní na mne číhá, oprátka
je připravena.“45 Reagoval jako dítě, jemuž vzali oblíbenou sice, leč
nebezpečnou hračku. Pravda, arcibiskup Bauer nebyl přívržencem reformních
směrů, již dříve o své vůli zakázal četbu reformistického listu Bílý prapor, v říjnu
1907 přišel na řadu i nástupce Rozkvět. Přesto nelze říci, že by byl Dostálovým
nepřítelem hrdelním. Koncem téhož osudného roku mu nepřímo nabídl
hodnost místoděkana pod podmínkou, že se vzdá redakce Nového života, Dostál
odmítl, viděl v tom pokus o úplatek. Sám ale cítil, že své síly a prostředky,
potřebnější jinde, vyčerpává ve věci, která za to už nestojí. Vztah k
představenému se brzo urovnal, třebas nezahladil. Dostál, jenž Bauera ještě v
květnu 1901 hájil před útoky Rozvoje a psal o něm jako o „nejinteligentnějším
biskupu rakouském, který se k nám chová celkem tolerantně“,46 si na tato svá
slova zřejmě vzpomněl a byl v čilém kontaktu s Bauerovým osobním
důvěrníkem Františkem Ehrmannem.
Je-li Nový život označován za vlajkovou loď hnutí, v čem spočíval jeho
význam? Byl pokusem uskutečnit představy o moderní katolické
tvorbě literární a výtvarné, přičemž tento pokus lze považovat přinejmenším
z části za zdařilý s ohledem na okolnosti jeho vzniku a na niveau dalších
dobových českých časopisů. Spornou otázkou pak zůstává, zda odklonem od
stránky umělecké a příklonem k církevnímu reformismu rozšířil Dostál vhodně
jeho záběr, anebo zničil jeho vysoké umělecké ambice nízkým politikařením.
Druhou spornou otázku řešíme, tážeme-li se na míru vlivu Nového života na
jemu současná či snad dokonce budoucí umělecká díla, vznikající nejen
v církevně zainteresovaném, nýbrž rovnou v obecném okruhu tvůrců,
poněvadž jeho zakladatelé si nekladli menší cíl, než působit na všechny umělce
a obrátit co nejširší pozornost ke katolicismu jako k živému a produktivnímu
ideovému směru.
Křížovým porovnáním všech záměrů a výsledků by se zdálo, že
Dostálova orientace na reformní myšlenky byla šťastnější a životnější, neboť se
řada jeho programových bodů časem prosadila, zatímco umělecky skončil
okruh Nového života na vedlejší koleji: po té hlavní svištěla staroříšská družina
Josefa Floriana, která sice v jádře z uvedeného okruhu vzešla, ale brzy se od něj
odloučila a právě její práce oslovila řadu lidí z necírkevního prostředí, či si
alespoň vydobyla uznání.
Opačný úhel pohledu naproti tomu ukazuje, že se Florian držel daleko od
všeho, co jenom trochu zavánělo politikou a církevní reformou obzvláště, byl
v tomto ohledu naprostým Dostálovým antipodem. A tak navzdory své
haštěřivosti, neomezené autoritativnosti a bez ohledu na své názory hluboce
konservativní mohl jako nepolitický a do sebe uzavřený tvor snáze pronikat
mezi jiné. Dostál působil ve světě, veřejně, a to mu, jak si ukážeme, cestu k
veřejnosti paradoxně odřízlo: mluvil k ní, ale nedokázal ji oslovit. Snad by –
dovolme si výjimečně to prožluklé „kdyby“ –setrvání v čistě uměleckých
sférách Novému životu pomohlo. To by ovšem – a zde rychle končí veškerá
diskuse v rámci „kdyby“ – nesměl být redaktorem Dostál, jenž podobného
sebeomezení nebyl schopen. A jiný redaktor, vhodnější, se nenašel: ani dnes
není jednoduché ukázat prstem a jednoznačně říci: Ten by si počínal lépe!
Co nesmíme rovněž pustit ze zřetele, a co se přitom rádo skrývá naší
pozornosti, je věk všech zúčastněných. Dostálovi bylo v okamžiku, kdy se ujal
vydávání Nového života, rovných čtyřiadvacet, Bílkovi bylo o rok méně,
naopak Baar byl o dvě léta starší a Bouška o čtyři. Bitnar byl v jejich očích
„mladíček“, vždyť mu bylo teprve dvaadvacet. Naopak Xaver Dvořák už byl
Vliv Nového života
podle Boušky „vážný a také již starší muž“, osmatřicetiletý pán, který mezi ně
příliš nezapadal. Vzpomínka na naše vlastní skutky z dob, kdy nám nebylo
ještě třicet, mírní každý příkrý soud.
A tak, přes uváděné výhrady, byl Nový život časopisem, který při všech
omezeních ideových, technických, finančních a zejména v nesmírně úzkých
mezích disciplinárních, na které mnohokrát a bolestivě narazil, vykonal kus
práce, byť ne tolik, co si předsevzal. Smíme-li se uchýlit k tautologii, pak
dokladem jeho významu je i pozornost, která je mu dodnes věnována.
Padla zde dosud jen mimochodem jména dalších dvou časopisů, s
nimiž byl Dostál úzce spojen. I jejich historie se zdá poučná. Aby
ulehčil Novému životu od věčných polemik, zakládá v lednu 1900 ve
spolupráci s olomouckou tiskárnou Kramář & Procházka nový týdeník Rozvoj,
který po přeložení do Prahy pod vedením tamního kaplana Emila Dlouhého-
Pokorného brzo sklouzával do stále bezohlednější neurvalosti, třebas věcně
měly jeho kritiky v lecčems pravdu. To pochopitelně budilo pozornost a tak
byla v lednu 1902 všem duchovním četba Rozvoje zakázána. Podobně skončil o
měsíc dříve i jeho mladší a kultivovanější sourozenec Rozkvět, který si Dostál
založil jako svou vlastní tribunu, když na Rozvoj ztrácel vliv. Také v souvislosti
se startem Rozkvětu v srpnu 1900 uvažoval o zastavení Nového života, nakonec
však vydával oba tituly zároveň.47 Proponovaná latinská mutace Rozvoje
šiřitelná celosvětově nikdy uskutečněna nebyla.48
Skupinka reformátorů však naznala, že potřeba týdeníku jako listu
nesrovnatelně pohotovějšího v porovnání s měsíčníkem trvá i nadále, hned v
lednu 1902 tedy začíná vycházet Mane, jehož název značí v latině „ráno“ a je též
vědomou alusí na biblickou výstrahu mene – tekel – ufarsin. Časopis kráčel ve
stopách Rozvoje, téměř okamžitému zákazu se pokusil vyhnout přeložením do
Prahy, kde jej vedl málo osvědčený Dlouhý-Pokorný až do prosince.
To už v Olomouci od května 1902 vycházel čtrnáctidenník Bílý prapor,
zprvu vedený „divým mužem“ J. Svozilem, který však koncem roku
všeho zanechal a zakrátko přešel otevřeně na proticírkevní půdu. Nahradil jej
kroměřížský kaplan František Světlík, pozdější známý „rudý prelát“ a
obdivovatel sovětského Ruska. Posledním redaktorem, jakmile Světlíka v
prosinci 1904 donutil arcibiskup Bauer k resignaci, pak shledáváme
křenovického faráře Vincence Lázeňského. Jako všechny předtím jmenované
časopisy byla i „Fangle“ hojně čtena kněžstvem pro svůj kritický obsah i,
přiznejme si, pikantní podrobnosti... Důležitým požadavkem českých
reformátorů bylo totiž z velké části odstranění celibátu. Anonymně
zveřejňované zprávy o cizích poklescích jsou vždy oblíbeným čtivem, zvláště
když se vhodně pojí s kritikou představených. Jistě, časopis přinášel především
vážné články, ale nežádoucí pozornost na sebe poutala právě ona pokoutní
klepařina a výpady proti arcibiskupu Kohnovi. Přesto vydržel ze všech
politicko-církevně-reformních časopisů nejdéle, až do zákazu v listopadu 1906.
Jako ostatně všechno Dostálovo podnikání končily i tyto projekty finančním
deficitem.
Nástupcem byl od ledna 1907 Rozkvět, toho jména druhý, zakázaný hned v
říjnu. Navazující časopisy Křesťanská myšlenka (listopad 1907 – březen 1908) a
Reformní časopisy
Rozvoj
Bílý prapor
Nezmar (duben – prosinec 1908) vedli již mezitím odpadlí kněží Dlouhý-
Pokorný a František Loskot, Dostál s nimi už neměl mnoho společného a
později se jich výslovně zřekl: „Některé excentrické živly ještě zrádnou
působností kálely štít katolické moderny, až v Loskotově Nezmaru zanikly“.49
Obraz Dostála-novináře by nebyl úplný, kdybychom nezmínili i další
listy, jež sám založil, nebo alespoň ovlivňoval, a které se věnovaly
spíše jiným otázkám než církevním. Při vědomí velkého dosahu a
vlivu tisku na širokou veřejnost usiloval o časopis lidový, přístupný, šířící
myšlenky národní a křesťansko-sociální. Už v roce 1897 plánoval časopis
Palacký, ale z plánů sešlo. Náhradou bylo Kravařsko, jehož plán nosil v hlavě jistě
v dubnu 1901,50 vydávat jej pak začal od února 1902 až do svého odchodu v
prosinci 1904. Jak název naznačuje, byl to list povýtce lokální, Kravařskem
(Kuhland) se nazývalo novojičínské okolí. Perličkou se nám zdá kratičká
spolupráce se známým staroříšským nakladatelem Josefem Florianem. Ač tento
novinami veskrze pohrdal, z nouze přijal místo redaktora. Jen pár týdnů
vydržel znásilňovat své svědomí, pak napsal Dostálovi, že list je hnusný a
pitomý a práce zanechal.51 Krejcarový plátek nebyl s Dostálovým přestupem do
Prostějova zastaven, nabral však tón jízlivě protikatolický.
O prostějovském „farním časopisu“ Ječmínek zde již slovo padlo, dodáme
jen, že se z finančních důvodů v roce 1919 spojil v Hanácké listy s katolickým
Hanáckým krajem z nedalekých Určic. Ani ty se však záhy neobešly bez
podpory, alespoň zčásti však na ně přispívala Československá strana lidová,
třebaže se tomu její předseda Šrámek zpočátku vzpíral.52
Pro ženy Dostál založil v lednu 1904 Evu a redakci svěřil svým
spolupracovníkům Marii Kavánové, Aloisi Kolískovi a Bedřichu Konaříkovi.
Eva svého zakladatele dokonce o dva roky přežila – posledním vydavatelem
byl olomoucký kněz a vedoucí redaktor tamního Našince Ladislav Zamykal.
Do řeky jménem Nový život se pokusil podruhé vstoupit v prosinci
1912, kdy poprvé vydal umělecký měsíčník Archa. Ta měla bohužel
všechny nedostatky svého předchůdce a žádnou z jeho předností. Osoba
redaktora tentokrát již přímo odpuzovala autory, a tak se Archa namísto hrdé
plavby po hladině české literatury topila v hanáckém pobřežním bahně. Za
války brzo nastalé měli také lidé jiné starosti, Dostál nadto zpočátku zatížil
časopis austroslavistickou orientací, která ovšem tou dobou nebyla právě
populární a na sklonku roku 1918 definitivně vyšla z módy. Když si jeho bývalí
čeští společníci raději založili roku 1917 svůj vlastní časopis Týn, mrzelo ho to
nesmírně, nahlédl však také neudržitelnost vlastního postavení a složil vedení
do rukou redakčního kolektivu, což listu velmi prospělo – vycházel pak,
s přestávkou za nacistické okupace, až do roku 1949.
Ještě méně štěstí měl s časopisem pro děti. Ačkoli si už v únoru 1901
nechal vypracovat rozpočet na Malého čtenáře,53 uskutečnil svůj záměr až po
válce. Mladý máj byl bohužel jenom episodkou roku 1921, nenašel dostatek
odběratelů.
Vtipně Dostálovu novinářskou vášeň glosoval Jindřich Š. Baar: „S Bohem,
Politické časopisy
Eva
Archa – literární list
drahoušku, mám strach o Tebe – nech se lékařsky prohlédnout, jsi-li duševně
zdráv. To zakládání nových a nových časopisů je mi podezřelé.“54 Naopak
nespokojeně a oprávněně vytýkal Dostálovi jeho sklony Bouška: „Všecky ty
půtky žurnalistické, jež z duše vždy jsem nenáviděl, ty Ti otrávily život. [...] Ty
jsi žurnalista a ne básník, žurnalista básníka v Tobě zabil!“55
Básníka... Nu ano, kam zmizel básník? Dosud jsme se dozvídali jen o
ustavičných sporech a vádách, snad tu a tam kořeněných epigramem... U
Lutinova se naštěstí nemusíme v nouzi uchylovat k takovým kličkám, jako
Viktor Dyk v proslovu nad rakví literárního kritika, protagonisty konkurenční
České moderny, dlouholetého redaktora Moderní revue, autora skandálního
poetického cyklu Prostibolo duše a – jak jinak – Dostálova odpůrce Arnošta
Procházky: „Byl básníkem, třebaže básní nebylo.“
U Dostála básní bylo, z předešlého víme, že je psal už jako gymnasista
a nadějně pokračoval v semináři. Svou první básnickou sbírku
Sedmikrásy vydal na podzim 1895. Nakladatele přirozeně sháněl těžce.
Postupně jej odmítli pražský Otto, olomoucký Promberger, brněnský Barvič,
třebíčský Šolc. Nakonec ji vydal více méně vlastním nákladem, respektive za
peníze z daru kanovníka Kuldy, zbylé po prodeji almanachu Pod jedním
praporem.
Dostálova bibliografie čítá přes třicet knižních titulů. Básnických sbírek je
jedenáct. Po již připomenutých Sedmikrásách (Holešov 1895) následovalo
Království Boží na zemi (Nový Jičín 1899), připravované dlouho pod pracovním
názvem Ecclesia militans. Sbírku Potulný zpěvák (Nový Jičín 1902) vydal pod
pseudonymem Karel Skřivan, aby ji nemusel předkládat k předběžné církevní
censuře v obavě, že by mu úmyslně zdržela tisk. Pseudonym nebyl novinkou,
užíval ho už od roku 1897, tak se předložení svazečku stejně nevyhnul –
nenašlo se tam ostatně nic závadného.
Pak nastala dlouhá prodleva, zaviněná přemírou práce a politických bojů.
Ohlasy na jeho první tři sbírky nebyly ostatně nijak přesvědčivé a od další
práce spíše odrazovaly, než k ní pobízely. Během té desetileté přestávky se
zřejmě Dostál také smiřoval s myšlenkou, že nebude zpívat národu, jak touží
každý básník, ale bude jen veršovat sobě pro radost.
Další sbírka Ryme a špryme (Prostějov 1912) jakoby vyrůstala z kořenů
lidových, hanáckých, je psána zčásti v nářečí a v satirickém tónu. Zato Orlí
fanfáry (Prostějov 1913) jen srší očividnou tendencí. Dostál silně podporoval
tehdy vznikající tělovýchovné jednoty, jež se odštěpily od Sokola pro jeho ostře
protikatolické vystupování, a napsal pro ně řadu bojovných a vzdorných písní.
Osudy (Prostějov 1913) nemají jednotící linku, je to řada thematicky
různorodých novějších i starších básní. Druhou satirickou sbírkou byly Šlehy a
něhy (Prostějov 1914), v níž se s dlouhým odstupem vrací do doby sporů s
arcibiskupem T. Kohnem, neopomíjí však ani své současné odpůrce.
Přišla válka a Dostál, který měl odedávna slabost pro vojenskou poesii,
uveřejnil na jejím počátku několik básní, jež pobouřily zprvu jen úzký okruh
jeho čtenářů, zato po osvobození jim byla dána až nepřiměřeně široká a málo
spravedlivě zahrocená publicita. Nejvíce mu byla vyčítána vlastenecká píseň
Rakouská, zhudebněná Adolfem Piskáčkem, za níž roku 1917 obdržel druhou
Básnická činnost
Válečná poesie
cenu České akademie věd a umění. Potom následovala kolibří sbírečka
Vojáčkům do vesty, na cesty, na štěstí, k vítězství (Prostějov 1916), která i z
uměleckého hlediska nestála vskutku za mnoho, byla však – nezapomeňme –
psána pro pobavení i útěchu prostých vojáků, nikoli estétů. Třetím důvodem ke
skandalisaci byla jediná věta z úvodu k překladům německé poesie Duch
Německa (Praha 1917), kde přitom najdeme i básně jasně protiválečné. Obecně
pak podotkněme, že v překladech byl Dostál jako básník nejšťastnější.
Naopak mnohem méně rozporná a tendenční je sbírka Písně tvorů
(Prostějov 1917), zavírající v sobě lyriku osobní, přírodní a náboženskou. Sám
autor ale v nenápadné poznámce přiznává, že řada básní je bolestnou
památkou na léta nesvárů: s arcibiskupem Kohnem, s Bouškou, s představiteli
protináboženských směrů. Paradoxně právě Bouškovi je sbírka věnována, přijal
ji ovšem vlídně jako pomník doby, konec konců ty dávné verše o své neúprosné
strohosti si přečetl už před léty v Novém životě.
Další sbírky vyšly až posmrtně. Strážce Dostálovy pozůstalosti Ladislav
Zamykal ve snaze připravit „vybrané spisy“ vydal znovu rozšířené a upravené
Orlí fanfáry (Olomouc 1928). Základ pro Květiny (Olomouc 1930) měl Dostál
hotov již roku 1917, Zamykal jej doplnil dalšími vhodnými verši s přírodním a
společenským námětem. Posledním svazkem v Zamykalově redakci byla sbírka
Ve mlýně světa (Olomouc 1934), která měla na příkladech Dostálovy poesie z
doby světové války rozptýlit neustálé obviňování z nečešství a nevlastenectví.
Po Zamykalově smrti převzal štafetu Oldřich Svozil. Jím připravená sbírka
Tajemná Sfinx (Olomouc 1940) rovněž vycházela z původního, jakkoli ještě málo
vyjasněného Dostálova konceptu, k němuž přiřadil jinou, jen časopisecky
dochovanou lyriku osobní a eschatologickou.
Svozil připravil ještě další sbírky do tisku, pracoval na úkolu až do své
smrti v osmdesátých letech, třebaže naděje na vydání nebyla a není dosud.
Takřka před vytištěním už byla v krátkém polosvobodném poválečném období
Hudba touhy, jak v březinovské inspiraci změnil původní Dostálův název
Barbiton sonans. Dalšími soubory jsou baladicky laděné Plané růže a Z cizích
zahrad, vybrané ukázky Dostálova překladatelského umění.
Na okraj poznamenejme, že Dostál pečoval i o dobrou typografickou
úpravu svých knih, na níž se podíleli zprvu nadaní samouci S. Bouška a český
kněz Antonín Thein-Runié, potom olomoucký profesor kreslení Karel Zdeněk
Wellner, výjimečně Mikoláš Aleš a ze všech nejvíce skromný umělec Jano
Köhler. Z cizích děl, jimž byl Dostál vydavatelem, si zaslouží připomínku
Hanácká legenda jeho krajana a jmenovce, novojičínského advokáta Ferdinanda
Dostála-Bystřiny, pro niž opatřil ilustrace od Adolfa Kašpara (zde byl snad
prostředníkem Kašparův tchán, olomoucký nakladatel a Dostálův dobrý známý
Romuald Promberger).
S poesií souvisí též tvorba písňová. Dostál nebyl geniálním
hudebníkem, hrál však velmi obstojně na housle a violu a pochytil
dost, aby se mohl pokusit o složení jednoduchého nápěvu, vyhovujícího
neškolenému lidovému zpěvu. S harmonisací pak vypomohli prostějovští
ředitelé kůru Ezechiel Ambros a Alois Hanuš. Značnější obliby dosáhly písně
Matičko Kristova, Pozdraven buď svatý Kříž (povýšení sv. Kříže byl zasvěcen
Písně, drama, prosa
Dostálův farní kostel), k poutním průvodům se zpívalo Chvátejme křesťané a při
pohřbech zase Po práci je spánek sladký. Památku sv. Jana Sarkandra připomněl
písní Sláva buď muži.
Několik desítek Dostálových básní bylo též zhudebněno jinými skladateli.
Kromě dvou výše jmenovaných to byli olomoučtí dómští hudebníci Jan
Nešvera (Zvoňte zvony – Velehradská koleda) a Antonín Petzold (Slavné kříže
znamení). Známý františkánský dějepisec Klemens Minařík zhudebnil Dostálův
překlad Sluneční písně sv. Františka z Assisi, Alois Šlesinger zase složil na slova
básně Hoj, Orli, mocnou perutí oblíbený Orelský pochod.56
Okrajově zaznamenejme ještě Dostálovy překlady českých písní do
němčiny. Pozornost si získal hlavně překlad slavné Soukopovy a Křížkovského
cyrilometodějské mešní písně Ejhle oltář Hospodinův září, v Dostálově převodu
vlastně „Himmelsleuchten liegt auf dem Altare...“57
Dostálova tvorba dramatická není tak početná, jako básnická, ani kvalitou
ji nedosahuje. Dostál se omezoval naprostou většinou na veršovaná pásma pro
děti a mládež. Proto volil často příběhy pohádkové. Rok a jeho děti (Nový Jičín
1901) byl napsán na žádost olomouckého ústavu kanovníka Pöttinga pro
vzdělání českých dívek. Operní libreto Honza hrdina (Nový Jičín 1903),
otiskované zprvu na pokračování v Novém životě v roce 1898, mu vyneslo sice
čestné uznání poroty Národního divadla v Praze, původní název Hloupý
Honza mu však málem přivodil obtíže, poněvadž hradecký biskup E. Brynych
přesvědčoval Theodora Kohna, že je tím znevažován jako arcibiskup z lidu.58
Název trochu mate, příběh byl určen spíše dospělým. Nejrozsáhlejším
dramatickým kusem byla pohádka Popeluška (Prostějov 1917), zhudebněná
Antonínem Mlčouškem a poprvé provedená na samém sklonku Dostálova
života v létě 1923.
Prosaické dílo se naprostou většinou omezuje na novinářské příspěvky. Z
nepřehledné masy ovšem vyčnívají dva celky stojící za připomenutí. Dostál
uveřejňoval od března 1918 kulturní podčárníky Literární neděle v olomouckém
deníku Našinec, od května 1919 až do konce života pak psával tytéž črty do
brněnského deníku Den pod názvem Hovory literární a umělecké. Z nich byl
sestaven dvousvazkový výběr Hovory Dne (Brno 1923, 1924). Při úhrnném počtu
bezmála tří set pokračování nepřekvapí námětová různorodost: literatura
především, pak hudba, výtvarné umění, církevně-reformní otázky (kupříkladu
čeština jako liturgická řeč), nicméně nechybí ani trocha politiky, přibíjení
pokrokových výstřelků na tabuli hanby, příležitostná sebereflexe a tu a tam i
sebeobrana.
Nakonec by neměl být opomenut překlad italského souboru příběhů ze
života zakladatele františkánského řádu, Kvítka svatého Františka (Nový Jičín
1901, 1902). Dostál na něm pracoval spolu s Annou Kalmanovou, kresbami ve
stylu beuronských benediktinů jej vyzdobil emauzský řeholník Pantaleon
Jaroslav Major.
Ukázali jsme, že Dostálova osobní tvorba nebyla počtem zanedbatelná,
přesto není nikterak pochvalně ceněna. Povědomí o ní je i mezi literárně
orientovanými badateli chabé a přehlíživé. Důvod vidíme dvojí.
První příčinou mlčení jsou rozpaky ze samotné četby. Je zřejmo, že
přikládat na Dostálovu tvorbu dnešní měřítka by vedlo na scestí,
avšak rozpačitě se cítili už jeho současníci. Řada básní je okatě tendenčních, což
by nemuselo být na závadu, kdyby ovšem byly umělecky na výši. Právě to se
ale ne vždy dařilo. Prostřední talent se jen těžko vypne k výšinám, zvláště když
tvoří v zápalu každodenních bojů. Zde měl Bouška naprostou pravdu: básník
potřebuje klid na zamyšlení, nemůže se vybíjet politickými sváry. Viděl, že to
Dostálovi nesvědčí. Lutinov mohl být slušným lyrikem, každodenní dostihy
mezi farou, školou, spolky, novinami a schůzováním však budí lyrické snění jen
v málokteré hlavě. Nemůže to být omluva všeobecně platná, kupříkladu Jan
Neruda byl také novinář v denním zápřahu a přesto nám zanechal dílo subtilní,
živé a v mnoha číslech nábožensky nádherné a vřelé, třebaže s církví necítil.
Stejně jako Dostál plodil i Neruda nejvíce poesii časovou, která ve shodě se
svou povahou přirozeně časem slábne, dokázal ji však nechat v rozhodující
chvíli za vraty a putovat na Parnas jen s tím nejcennějším. To prostějovský
básník nedovedl, i tam, kde měl vystupovat jako výsostný umělec, tahal s sebou
zátěž zbytečného všednodenního haraburdí, s nímž vystoupíte sotva na Kosíř,
ale nikdy výše. Rozdíl talentu, jistě... I soudnosti. Jinak bychom nemuseli při
četbě Dostálových sbírek krčit rameny nad násilným veršováním církevněpolitickým,
nad orelskou propagandou, nad nekonečnými epickými legendami
složenými ve sdruženém rýmu.
Ale aby soud nebyl zbytečně příkrý: po odhrnutí balastu by se
samozřejmě dala vybrat z celého díla kniha třebas historickou formou psaných
ale dobrých, i dnešního čtenáře oslovujících niterných slok, jež by autorovi
nedělaly ostudu. O kolik více bychom pak vybrali ze sebraných spisů velikánů
typu Vrchlického, Čecha, Krásnohorské? A zmíněný Neruda byl za básníka
uznán bezmála až po své smrti, poněvadž jeho tvorba veršová svého času
dlouho zapadala mezi pomíjivostmi.
Nedokázal-li sám Dostál v sobě oddělit žurnalistu, každodenního
bojovníka a básníka, jaký div, že toho nebyli schopni jeho oponenti? Zde je
druhý důvod zbytečně nízkého úsudku o jeho uměleckých kvalitách. Básník se
totiž stává klasikem z velké části na základě svého života. Případy
nepovšimnutých prokletých rozervanců, jejichž dílo vystoupilo jako skála poté,
co z kopce jejich věku odnesl čas všechny hlinité nánosy bezcenných tlachů,
jsou sice krásné, ale nečasté. Ovšem vděčné, Máchu a Hlaváčka čteme dosud. A
pak jsou tu klasici, kteří svou slávu pilně nastřádali za živa a ještě sto let po
smrti z ní pobírají úroky, třebas je už nikdo nesleduje, v jejich stopách dávno
nekráčí, jen jsou pro kdysi právem nabyté, dnes však zaprášené zásluhy stále
vedeni v učebnicích.
Byla to právě mimoumělecká činnost, která Dostálovi cestu do učebnic
literatury zahradila. Sám si dobře uvědomoval, jak své pověsti škodí, nakonec
přece jen po té troše uznání normálně lidsky toužil.59 Neměl na něj nárok?
Vystupovali proti němu ti, kteří se jinak zajíkali nadšením pro „angažovanou
poezii“, jenže ouha, Dostálova poesie byla pro ně „angažovaná“ špatně. L.
Zamykal v životopisné črtě to vyjádřil slovy: „Lutinov za to, že se nikdy nebál,
že nemlčel, že postavil se proti komukoliv, v němž rozpoznal nepřítele
katolictví, měl býti degradován na bezvýznamného literáta, na nicku, jíž vůbec
Umělecké meze
nepřísluší, aby byla v literární historii zaznamenána. A v tom opravdu se proti
Lutinovovi postupovalo systematicky. [...] Pohrdlivý a snižující úsudek o
Dostálovi razilo několik lidí. Masa nepřátelská, neznajíc z jeho díla vůbec nic a
vědouc o Dostálovi pouze z některé aféry, bezmyšlenkovitě nespravedlivé
úsudky o hodnotě jeho literárního díla přijímala a papouškovala dále do
omrzení“60
Dostál se totiž od počátku jako přední postava katolického literárního
hnutí octl v zaměřovači těch, kterým bylo veškeré katolictví zištným
klerikalismem a náboženské umění jalovou chimérou. Bylo by zbytečné zde
citovat posměšky, jimiž jej zahrnuli přívrženci České moderny, anarchisté
kolem Stanislava K. Neumanna anebo estéti a la František X. Šalda.61 Byl by to
seznam dlouhý a trapný, tím více, že podobné surovosti neměly za cíl
zhodnotit, nýbrž zadusit.
Nejvíce si ale Dostál vytrpěl od realistů, myšlenkového směru, jehož
vliv byl už koncem 19. století silně patrný a stále stoupal. Realistické
názory na náboženství a obzvláště katolicismus nebyly vyhraněné a sám vůdce
hnutí, Tomáš G. Masaryk, ve svých stanoviscích kolísal. Obecně však zastávali
posici nepříznivou, na socialismu založenou, tudíž pojímali katolicismus zcela
povrchně především jako politického odpůrce.
Dostál ve snaze o nepředpojatý přístup udržoval na doporučení svých
známých veršujících kněží F. Kužely Chlumeckého a F. Pěčky Místeckého styky
s předním realistickým tvůrcem J. S. Macharem. Jejich vztah nepostrádal určitý
vzájemný respekt při vědomí odlišných ideových východisek – pokoušeli se
spolu vyjít jako dva umělci. Macharovým prostřednictvím se také na sklonku
srpna 1899 setkal přímo s Masarykem, který si nového směru také všímal,
ovšem kriticky, a toto setkání bylo příčinou rozchodu, jenž by přijít musel tak
jako tak. Masaryk, snící tehdy o jakémsi novém náboženství mravnosti a
humanity, se utvrdil v názoru, že od české katolické moderny pomoc očekávat
nemůže; Dostál se zase přesvědčil, že Masarykova představa o katolicismu je
naplněna neznalostmi a nepřátelstvím. Vzájemný nelad vybouřil poprvé v roce
1901 kvůli Dostálovu rozhovoru s Františkem L. Riegrem, jenž se o
masarykismu vyjádřil jako o „neštěstí pro náš národ“, hned příštího roku v
lednu začíná Machar v Masarykem redigované Naší době anonymně otiskovat
naprosto bezohledné útoky, které se táhly sedm měsíců, Dostál mu zase ostře
odpovídal v Novém životě, hádanice málo chutná zabrala celý rok. Několik dní
po prvním Macharově článku přišel na kolbiště E. Dlouhý-Pokorný, zveřejniv
neautorisovaný rozhovor s Masarykem, jemuž vložil do úst odpovědi naprosto
protiřečící dosavadní obecné představě o známém profesoru, propagátorovi
bezbožectví. Velmi kritický byl rok 1906, kdy se Masaryk rozhodl pro politické
využití Judova případu a Dostálovu pověst osobní i uměleckou zničil nadobro.
Od samého počátku potíral Dostála také s Masarykem úzce spřízněný bojovný
Čas, jehož redaktor Jan Herben ještě v roce 1912 vyzýval, aby tomu
prostějovskému patriarchovi konečně někdo přerazil obě ruce – škoda ho
nebude. Jakkoli se Dostál snažil odpovídat, leckdy stejně ironicky a posměšně,
realistický hlas byl silnější a zůstala po něm ozvěna naprosto nepříznivá. Už po
prvních srážkách významná část pražské inteligence Nový život jednoduše
Spory s Masarykem
odepsala: „Je tam bahno cítit.“62
Dostál neměl za svého života štěstí na spravedlivého a objektivního
hodnotitele. Zahrnován byl buď nekritickou chválou od příznivců, anebo stejně
nekritickým odsudkem od početnějších odpůrců. Ani jedno není na místě, psal
věci slabé i dobré, z důvodů mimouměleckých byly však vypichovány a
zveličovány jen slabiny. Náprava je už obtížná, sotva se někdy naplní proroctví
V. Bitnara: „Pečlivý výbor z moře Dostálových veršů ukáže jednou užaslému
národu, jakého umělce slova měl v prostějovském faráři. A národ, který jej znal
jen ze špinění Macharova, Kapižonova [pseudonym K. Judy – pozn. Š.K.], z
poslední aféry s Českou akademií a z neuctivého nekrologu universitního
profesora Arne Nováka, skloní se uctivě před jeho památkou.“63
Nepřeceňujeme nikterak vliv Masarykův, ale bylo i jeho vinou, že pod
dojmem zatracování všeho katolického bez výjimky neměla tzv. pokroková
veřejnost správnou představu ani o podstatě reformních snah a pronásledování
reformistů přijímala beze stopy soucitu, bez projevu zastání. Pro ty reformisty,
kteří měli v tomto ohledu nějaké iluse, to bylo nesmírné zklamání. J. Š. Baar
například vyjádřil své překvapení takto: „Dotýká se mě tupost naší
žurnalistiky. Zákaz prostě konstatovali a nikdo ani perem netrhl, aby se nás
ujal, boj náš obhájil a křivdu na svobodě přesvědčení spáchanou obratně před
českou veřejností přibil. […] Kdyby bylo pácháno to, co na nás se páše, na
komkoli v Čechách, vykřikl by zlostně celý tisk. […] Co z toho pro nás? To
pokořující, že nás ostatní dělníci pérem za své druhy nepovažují, s námi
solidární nejsou.“64
Co si vlastně Masaryk od Katolické moderny sliboval, v čem jeho
představám nedostála? České hnutí totiž nenavázalo plynně na
zahraniční, především italské, francouzské, angloamerické a německé koncepce,
jež se souhrnně nazývaly taktéž modernismem. Jejich cílem ovšem naprosto
nebyla pouhá obroda katolické literatury, ale celé církve, její přizpůsobení
současným poměrům politickým v praxi a poznatkům vědeckým v theorii:
demokratisace církevního života, zmírnění napětí mezi církví a státem, úleva v
disciplinárních předpisech, rozsáhlé změny v liturgii a nakonec i kritické
zkoumání pramenů víry.
Na tak rozsáhlé změny však zřejmě nebyla vhodná doba a papežství v boji
proti vzrůstajícímu laickému agnosticismu považovalo za potřebné spíše sevřít
pevně řady, než oslabovat jednotu zbrklými pokusy o reformu zdola. Výše
citované antimodernistické dokumenty z roku 1907 pak byly formulovány tak
obecně, že v jejich světle byl modernistou každý, kdo se zmínil o jakékoli
změně. Sám Pius X. se však podjal reformy v záležitostech liturgických,
církevně-právních a vnitřně-organisačních, reformy nejvýznamnější a
nejrozsáhlejší od časů Tridentina.
Česká větev reformního hnutí, hnutí celoevropsky teprve počínajícího,
nesjednoceného, stojícího spíše na výrazných jednotlivcích, než na společné
základně, se ovšem špičkových výsledků nedopracovala, v tom měl Masaryk
pravdu. V čem jí křivdil, bylo obvinění z neupřímnosti, polovičatosti a
jesuitismu.65 Oproti zahraničí mělo české reformní hnutí složitější postavení:
zatímco v cizině stáli v popředí pozornosti theologové ze školních a
České reformní hnutí
universitních katheder, u nás se nikdo takový nenašel. Čeští reformisté byli
málo početnou skupinkou svým vlivem bezvýznamných kaplanů, začínajících
katechetů či farářů na nejzapadlejších místech.66 Nemohli se ani pořádně setkat,
domluvit se osobně. Proberme si jejich životopisy a uvidíme, že Dostál jako
prostějovský farář dosáhl daleko nejvyššího postavení a i za to své místo vděčil
vlastně reformnímu zápasu proti autoritě představeného – nelze vyloučit, že jej
městské zastupitelstvo volilo „na truc“ neoblíbené hirarchii.
Opravné hnutí se u nás redukovalo na otázky sociální, církevnědisciplinární
a liturgické. Tak to bylo už na velehradském sjezdu v srpnu 1899,
tak to čteme i v programovém prohlášení, jež po sedmi letech diskusí
vykrystalisovalo na sjezdu v Přerově 31. 7. 1906.67 Resoluce obsahovala dvanáct
bodů: 1) Katolicismus podporuje rozkvět mravní, kulturní, hmotný. 2)
Hierarchii ať nejmenuje vláda, nýbrž volí kněžstvo; popřát i vlivu laikům;
výnos majetku více využívat pro účely kulturní a charitativní. 3) Bohoslužba ať
je vedena slovanským jazykem; zřízena samostatná církevní provincie česká;
založena cyrilometodějská bohoslovecká akademie. 4) Protest proti zneužívání
moci maďarských biskupů vůči Slovákům. 5) V oblastech s českou menšinou
zavést české bohoslužby. 6) Kněžský celibát upravit přiměřeně současné době.
7) Posílit obecné i didaktické vzdělání učitelů i katechetů. 8) Pěstovat
křesťanský socialismus mezi dělnictvem, zlepšit i materiální podmínky
kněžstva. 9) Poněvadž politika zasahuje do náboženství, věnovat se i jí. 10)
Svobodu spolčování i pro duchovenstvo. 11) Podpora seriosního katolického
tisku jakožto moderní formy apoštolátu ze strany laiků, duchovních i
hierarchie; vychovávat budoucí kněze i k práci se sdělovacími prostředky. 12)
Zřizuje se Sbor katolické intelligence českoslovanské pro umělecké povznesení.
Nepřekvapí, že pořadatelem a výkonným předsedou přerovského
sjezdu byl Karel Dostál, neboť byl celá ta léta v popředí reformního
dění. Kdo jej ale odvedl od literatury na toto horké pole? Byl to jeho
spolužák a novojičínský spolupracovník Jan Šrámek, jenž se raději vzdal jistého
místa v duchovní správě, aby měl čas na zakládání křesťanských odborů.
Dalším spolužákem, který Dostála na této cestě vedl, byl klimkovický kaplan
Josef Svozil, který nakonec přestal věřit v možnost obnovy, složil roku 1904
kněžství, vystoupil z církve, přešel k národním socialistům a k bývalému příteli
se obrátil zády. Posledním, avšak neméně významným, byl vícekrát jmenovaný
pražský kaplan Emil Dlouhý-Pokorný, zkušený spolkový a stranický
pracovník, publicista, méně zkušený redaktor. Spojení s ním zprostředkoval už
v roce 1896 sudoměřický kaplan František B. Vaněk,68 Dlouhý byl však povahy
nestálé, bouřlivé, roku 1906 kněžské práce zanechal, oženil se, o dva roky
později byl vyobcován a zájem o hnutí přirozeně ztratil, promýšlel raději
základy nového nedogmatického křesťansko-humanistického náboženství,
které po letech doufal nalézt v československé církvi.
Dostál už roku 1898 mluví o „dvou falangách, jdoucích v boj za jednu
poctivou křesťanskou myšlenku sociální“, kdy se jedna falanx stará o hladovící
těla a druhá o hladovící duše.69 Nevůlí nadřízených se pak všichni ocitli na téže
lodi, Dostál nakonec musel plout s nimi, i kdyby nechtěl. Jedinou alternativou
byla totiž zrada ideálů a podrobení.
Dostálova účast
na reformách
Otázku, kudy vedla cesta od umění k církevní reformě, mu samozřejmě
položili už současníci. Odpověděl na ni výstižně a věrohodně známým
manifestem, který snad neuškodí citovat:
„Začali jsme jako Církev zpívající. Ani nám nenapadlo reformovat Církev
katolickou [...] Proč Katolická moderna nezůstala při programu čistě literarním
a uměleckém? Proč se pustila do navrhování reformy v církvi? Dokud
reformovala pouze literaturu, byla kaceřována pouze od Vlasti. Jakmile však se
dala do reformování života a názorů církevních, povstala proti ní hierarchie,
odpůrce nejstrašnější [...] Tu se každý musel ptát: Provokovala Katolická
moderna tento boj proti sobě úmyslně? Běželo jí o to, aby podráždila duchovní
představené k odporu? Nikoliv!
My, mladí kněží, vydali jsme se do kulturního zápasu, plni jsouce nadšení
pro církev katolickou. Ani vrásky jsme na ní neviděli a pro krásu její chtěli jsme
otvírat oči celému světu.
My volali: Neseme kritiku, poesii a umění! A český svět nás přijímal dosti
vlídně.
My volali, jak jsme naučeni byli: Církev nese pravdu a vědu pravou! Ale
svět se nás ptal: Dokažte! Podívejte se na bajky ve svých latinských knihách. A
když jsme se ohlíželi po své zbrojnici, viděli jsme, že je špatně zásobená! Že
jsme nebyli dobře vychováni pro tento boj.
My volali jsme světu, jak jsme byli naučeni od starých: Církev jediná
rozřeší otázku socialní! Ale svět ukazoval nám na bídu a nespravedlnost mezi
vlastními služebníky církve. Medice, cura te ipsum!
My jsme volali: Církev nese svobodu! A svět s jízlivým úšklebkem
ukazoval na naše otroctví: Nesmíte ani číst, co za dobré uznáte!
My volali: v církvi je čistota a řád rodinný. A svět nám ukázal na následky
nynějšího celibátu.
My volali: Církev nese rovné právo národům. A svět nám ukazoval na
křivdy, které pášou zástupcové církve [...]
Poznali jsme, že s reformou literatury musí jít reforma života. A tak
bezděky dostal se Saul mezi proroky a Katolická moderna mezi reformatory.
Tak s Katolickou modernou se sbratřili pracovníci socialní: Emil Dlouhý-
Pokorný a Jan Šrámek se svými družinami.“70
Není sporu o tom, že program zůstal nenaplněn. Zákaz přišel příliš brzo.
Také není sporu o tom, že úsilí našich reformistů nepřineslo originální plody.
Uvědomovali si svou nedostatečnost, ale teprve se začali rozhlížet po světě.
Dostál sám zajišťoval překladatele spisů Ehrhardových, Fogazzarových,
Spaldingových, tíhl k německé větvi reformismu (především A. Ehrhard, J.
Müller, H. Schell), jež také dávala přednost praktickým otázkám před
theologickými úvahami. Nebylo to jen z jazykových důvodů, nýbrž snad i
proto, že osobně pro theologii smysl neměl – z celého okruhu k ní ostatně tíhli
jedině František Loskot či Ladislav Kunte, prefekt pražské koleje Arnošta z
Pardubic pro katolické akademiky. Navazoval zahraniční styky, mimo jiné
plánoval už v květnu 1901 mezinárodní sjezd modernistů v Kostnici či Ženevě.
Z toho ovšem sešlo, jistou náhradou byla srpnová schůzka v Mnichově u
Müllera a vídeňský kněžský sněm, Clerustag, kde jednal se Schellem.71 Sám
nesměřoval ke krajnostem, nabádal netrpělivé společníky k setrvání v církvi,72
neboť jen tak je možno něco změnit: „Odmítáme heslo Pryč od Říma. Naším
heslem jest: Uplatniti se v Římě“.73 Spolupracovníky církev opustivší nechválil:
„Ti lidé nemají o reformě ponětí, jsou jako děcka: když se mu nepodaří za
hodinu přestavět dům, který byl stavěn tisíciletí, uteče s křikem, že dům ten
nedá se vůbec opravit.“74
Mýlil by se, kdo by Dostálovo postavení v kroužku reformistů považoval
za neotřesitelné. Kompromisní postoje, zčásti přirozené a zčásti vynucené
obezřetností v boji s T. Kohnem, u něj odsuzoval zprvu J. Svozil v roce 1902, na
jaře příštího roku, kdy Dostálova snaha o udržení vrcholila a dospěla do
podoby „kdo z koho“, se ke kritikům přidalo i české křídlo, representované J. Š.
Baarem a kladenským kaplanem Josefem Kuškou. Nutili jej k větší aktivitě a
vyhrožovali odtržením, založením vlastního křídla a listu. Dostál to oprávněně
vnímal jako podrážení nohou v nejnevhodnější chvíli. Nakonec k ničemu
nedošlo, ale pohled na nesvornost mezi „Moravou“ a „Čechami“ v tak malinké
skupince je dodnes tristní: obě části byly navzájem přesvědčeny, že ta druhá
nechápe její potřeby a zájmy. Ano, nechápaly – ale kvůli tomu snad nebylo
nutno se hned štěpit.
Slabiny hnutí byly tedy zřetelné i jeho příslušníkům, nás pak do očí
přímo bijí. Ptejme se však, zdali přikládáme správné měřítko,
posloužíme-li si euroamerickým modernismem. Není to jen terminologická
shoda, zavádějící a uměle nafukující naše očekávání? Pojmenování „moderna“
má přece původ literární jakožto aluse na Českou modernu. V době jeho přijetí
u nás o nových theologických směrech nikdo nic určitého nevěděl, jednotící
označení „modernisté“ bylo jejich představitelům vtištěno až později. Slova nás
tedy nesmí mást. Bouška ještě v roce 1938 považoval za nutné ujišťovat o
smyslu jména Katolická moderna: „My název ten přijali, ale smysl jsme mu dali
zcela jiný, svůj čestný a nezávadný. Když pak později zatraceno bylo učení
»modernistů« – s nímž jsem nikdy nic společného neměl, ani Lutinov ne! – tu
lidé mladí, po nás přišlí, a dnes už kolikátá generace, z ignorance spletli si nás
s modernismem […] Byli jsme vždy Církvi věrni.“
Není to tak alibistické a neobjektivní tvrzení, jak by se zdálo, neplatí
samozřejmě o těch, kteří církev opustili, ale o Bouškovi samotném ano: on
veřejně(!) nikdy modernistická hesla nevyznával, své kritické názory, které
ovšem také povětšinou setrvávaly u pranýřování nadřízených, ventiloval leda
v soukromí. Nakolik ale platilo o Dostálovi?
Otázka se bude leckomu přirozeně zdát zbytečná, vždyť se sám výslovně
k modernismu přihlásil ve fiktivním interview v prvním čísle Nového života
roku 1899: „My však katolicismus s prof. Schellem považujeme za princip
pokrokový, chceme pokrok v duchu a pravdě. – To je krásné. Ale pak by to
hnutí mělo býti ne poze českým, nýbrž světovým! – A jest jím též! Jde
Amerikou, Francií, Německem. […] Jen mi není známo, že by v Evropě hnutí to
mělo kde už čtvrtý rok svůj orgán, jako je »Nový život«. – Čím se stalo, že
právě na české půdě hnutí to vyklíčilo tak samostatně? – Tomu se nedivte. Víte,
že vlasť Štítných, Milíčů, Husů, Chelčických byla od jakživa v náboženských
věcech velmi citlivá.“
Cítíte sami, jak Dostál nadsazuje ohledně role svého časopisu, jak si stoupá
na špičky, aby se zdál větší? Nelze mu však upřít odvahu k takovému vyznání,
Dostál modernistou?
jímž na sebe okamžitě upoutal nevítanou pozornost. Výslovně to ocenil J. Š.
Baar, jenž mu bezprostředně poté napsal: „Karlíčku – Caesare – »alea iacta est«
– to už nejsou slova – to už není tabák – to je dynamit. Jsem napjat jako struna
očekávaje „výbuchy“... Podepsal jsi se »Impavidus«... Etsi fractus illabatur orbis
– impavidum… A svět – ten malý pidimuží svět se bude chvíti – ty ho rozstřílíš
– rozboucháš... Co jim zbude ubožákům... A jak jasně – jak přímo – hrdě –
sebevědomě to všecko povídáš, až jsem se dusil, když jsem ty věty četl, a přece
jsem na tučná sousta zvyklý...“
Dostál se však naštěstí zarazil na samém začátku cesty k modernismu,
sám v uvedeném rozhovoru píše: „Míníte-li pak též reformovat katolickou
církev?“, a odpovídá si: „Míníte-li reformu jejich údů, tedy také. Její jádro, ona
sama, se reformovat nedá, neboť jest dílem Božím […]“ Ostatně, Schellův
modernismus byl spíše amerikanismem, upraveným pro evropské poměry.
Probíráme-li výčet modernistických thesí, zavržených dekretem Lamentabili,
mohli bychom Dostálovi připsat všeho všudy jednu či nanejvýš dvě. Bod 53
praví: „Uspořádání církevních orgánů není neměnné, křesťanská společnost
podléhá stejnému vývoji, jako lidská.“ Zde vidíme soulad s úsilím našich
reformistů po demokratisaci církevní ústavy, kam spadaly kupříkladu volby
děkanů či – už méně – omezení státního vlivu na jmenování biskupů, úprava
patronátního práva, odstranění sporné podmínky šlechtictví pro členství
v olomoucké kapitule a jiné. Bod 63 odsuzuje tvrzení: „Církev se zjevně
nedokáže vyrovnat s účinnou evangelijní ethikou, neboť zatvrzele lpí na
nezměnitelných poučkách, neshodujících se s dnešním pokrokem.“ Pokud ony
„doctrinae immutabiles“ také spadají do oborů christologie a ecclesiologie, jako
drtivá většina ostatních bodů soupisu, je Dostál i zde naprosto nevinen. Jedině
při zahrnutí praktických záležitostí (úprava celibátu, breviáře, národní liturgie,
zrušení indexu zakázaných knih) můžeme říci, že se prohřešil. Rovněž by
neměl mít nejmenší problém s podpisem tzv. antimodernistické přísahy, kterou
museli od roku 1910 skládat všichni novokněží – přinejmenším by mu nevadila
obsahově, jen jako proti vynucenému aktu by vůči ní nejspíše vznášel námitky.
Různá úskalí, plynoucí pro něj z encykliky Pascendi, jsme již popsali,
nebyla však nevyhnutelná. Encyklika sice zavrhuje v jednom z mnoha odstavců
i ty jedince, kteří požadují obnovu seminárního studia v novodobém duchu,
především v oboru filosofie, kteří chtějí do církve zavléci demokratické prvky a
po vzoru protestantských kazatelů by rádi zrušili celibát, činí tak ale jenom na
okraji a bez důrazu. Dostál uveřejnil v Novém životě anonymní rozklad, jehož
autorem byl obořišťský redemptorista a prefekt tamního řádového učiliště Jan
Hudeček, jímž se české hnutí obhajuje proti prakticky všem výtkám z encykliky
plynoucím, s výjimkou uvedených bodů, a předvídá nebezpečí, že vše
nepohodlné bude vhozeno do příliš velikého a pružného pytle modernismu.
Obava nebyla planá. Je všeobecně rozšířeno poznání, že český
„modernismus“ byl z nemalé části (pomineme li větve umělecko- a církevněreformní)
křesťanským socialismem. Pravda je, že i takoví „modernisté“ byli
pronásledováni, dílem z podezíravosti ke všemu novému, dílem z osobních
pohnutek a zdaleka nejvíce z důvodů politických, průhledně přikrývaných
rouškou vyžadované církevní discipliny. To je patrno především v Itálii, kde
křesťanští demokraté v čele s Romolem Murrim vyzývali k odvolání zásady
„non expedit“, podle níž se katolík nesměl účastnit politického života
v novodobém antiklerikálním státě, vyrostlém na troskách Patrimonia sv. Petra,
a v praxi tuto zásadu porušovali. Podobně ve Francii bylo položeno takřka
rovnítko mezi modernistou a republikánem, což v době hlubokého rozkolu do
značné míry monarchisticky orientované místní církve s naopak proticírkevně
ostře postupující republikou znamenalo pro ocejchovaného okamžitý problém.
U nás politický zádrhel spočíval v žádosti o omezení státních zásahů do
církevních záležitostí, v kritice chování převážně katolickou barvou natřené
velkostatkářské šlechty, v kritice hospodaření s církevním majetkem a
nerovnoměrného rozdělování výnosů a nakonec v kritice zacházení se
zaměstnanci v hospodářských podnicích, nalézajících se v rukou buď přímo
církve, anebo katolických laiků. Je ale toto skutečným a příslušnými výnosy
odsouzeným modernismem? Stěží.
Z uvedených důvodů zde raději nazýváme Dostálovy spolupracovníky
včetně jeho samotného reformisty (alespoň dokud nebudou lépe prozkoumána
jejich názorová východiska). O reformu jim také šlo, o praktickou reformu a
prohloubení církevního života, ne o modernismus, poněvadž ten je ve své
podstatě založen theologicko-filosoficky. Ani nelze jednoznačně potvrdit, že by
bylo české hnutí důsledkem zahraničního modernismu. Vyrůstalo samostatně,
jako součást obecné vlny široké demokratisace evropské společnosti, valící se
neodvratně i na církevní struktury. Teprve dodatečně, ve chvíli ohrožení a ve
snaze o položení theoretických základů, se začalo poohlížet po sourozencích
v cizině.
To mějme na paměti, tvrdíme-li, že český „modernismus“ za zahraničním
zaostával: hnutí v katolické části Evropy bylo dosud rozptýlené, jeho větve
směřovaly každá za jiným cílem podle místních potřeb. Stanovit pevně, která
vedla a která zaostávala, znamená vnášet do hodnocení hledisko vlastních
preferencí, které nadřazují jedny jevy jiným, jakoby snad byl theoretický
modernismus „nejvyšším stadiem“ církevního reformismu. Dostál o změnu
dogmatu jako vůdčí postava české větve nikdy neusiloval, nepokládal ji za
nutnou, proto však dnes nemusí být považován za omezence či zaostalce.
Už bylo řečeno, jakým přelomem v Dostálově životě byla světová válka,
přidusivší načas všechny spory, které po jejím skončení vypukly s ještě větší
silou. Stalo se přesně to, co předvídal už v lednu 1915: v ještě větší míře se
rozbujelo stranictví, demagogie a kulturní boj.75 Co to znamenalo pro něj
osobně?
V první řadě oživlo reformní hnutí. Tentokrát už Dostál nestál v čele,
iniciativu převzala Praha. Od listopadu 1918 pomáhal alespoň v
arcidiecesi organisovat duchovenstvo do proreformní jednoty, ale v
dubnu 1921 přišel i o místopředsednickou funkci. Na jednu stranu ho to jistě
mrzelo, považoval to za nevděk, neuvědomil si, že se za války přece jen
zkompromitoval a nadto, že osoba tak často veřejně skandalisovaná by
společné věci nepřinesla štěstí. Své názory navíc během času takřka nezměnil a
to, co se snad někomu před dvaceti lety zdálo radikální, bylo zčista jasna
zoufale zastaralé, což jen potvrzuje skepsi o hloubce a opravdovosti jeho
modernismu v pravém slova smyslu.
Poválečné oživení
Česká mše, celibát
Mohl alespoň soustředit svůj zájem na prosazování svého reformního
programu, předneseného v Přerově 17. 2. 1919. Čítal čtyři body: 1) znárodnění
liturgie, 2) reforma kněžského studia a udržení katolické školy, 3) spravedlivější
rozdělení výnosů církevního majetku, 4) demokratisace církve, výběr
hodnostářů, rozdělení diecesí a úprava celibátu. Program byl zveřejněn pod
názvem Reformy v církvi katolické (Prostějov 1919) a my se nyní blíže podívejme
na dva okruhy.
Prvním je česká bohoslužba. Od počátku Dostál prosazoval užívání
češtiny pokaždé, kdy se kněz obrací nahlas k lidu. Už v červnu 1905 se
soukromě tázal arcibiskupa Bauera, zda může číst mešní modlitby a
evangelium česky.76 Po převratu se očekávalo, že římská kongregace ritů tento
způsob schválí, a proto často docházelo k reformě via facti. Tak i on sloužil
bohoslužby česky, byl na to připraven už dvacet let, spolu s Bouškou pořídili
řadu překladů. Tiskem vydal částečnou agendu křestní, oddací, pohřební aj.
pod názvem Obřady I (Olomouc 1920), přičemž si počínal dosti volně,77 překlad
společných částí matutina z breviáře jako Hodinky jitřní (Olomouc 1921) a
nakonec Pobožnost Božího Těla (Olomouc 1921). Svůj požadavek přednesl 20. 5.
1920, o dva dny později jako člen deputace žádal o totéž nuncia Clementa
Micaru,78 psal pražskému arcibiskupu Kordačovi, svému uznalému odpůrci z
časů moderny... Marnost nad marnost, v prosinci papež Benedikt XV. všechny
požadavky zamítl a většina kněžstva se spokojila s českým lekcionářem a
agendou. Česká mše vynesla Dostálovi jen udání u církevních úřadů. Zcela
v logice doby: obřadní řeč byla tehdy šiboletem rozlišujícím kněze pravověrné,
latinské, od těch podezřelých z apostase.79
V otázce celibátní zastával Dostál původně jen odložení kněžského
svěcení do vyššího věku, kupříkladu 30 let, kdy už se může kandidát
zodpovědně rozhodnout, zda je tuto obět schopen přinést, či nikoli.80 Tentokrát
vznesl nově i požadavek ženitby již svěcených, ovšem se souhlasem biskupa,
případně společného souhlasu dvojice ustanovených kněží-konsultorů.81
Nepřestal hlásat úplné zdobrovolnění, až byl podezříván, že je sám ženat – měl
jej oddat dávný známý z dob kohniády, velmi svérázný kněz Josef Hofer.82 Také
údajně prohlásil, spíše žertem, než vážně, že pokud se úprava neprosadí, měli
by kněží odstranit z far všechny ženy.83
Skutečně by se byl schopen oženit? Nemožné by to nebylo: Dostál byl
rodinný typ, podobný druh života by mu jistě prospíval. Každý člověk
potřebuje nějaké zázemí, ulitu, do níž se unaven stáhne k odpočinku. Zpravidla
tou ulitou bývá domov. Jaký však může mít domov kněz? Za studií v
Kroměříži a Olomouci byl odkázán na internátní bydlení s velmi přísným
řádem a jen pololetními prázdninami k návštěvě rodiny. Po vysvěcení jako
kaplan měl v Loučné i v Novém Jičíně k disposici kaplánku, malou místnůstku
na faře, kam sotva složil své věci. Teprve mnohem samostatnější postavení
spirituála v polepšovně mu umožnilo přestěhovat k sobě někdy v září 1897
nejprve sestru Elišku, která vypomáhala s administrací jeho vydavatelských
podniků, a čas od času poskytnout pohostinství i matce s nemocným otcem.
Jinak ne zrovna šťastná koupě domu v Tovární ulici umožnila od léta 1898
skutečně rodinný život, narušený teprve předčasnou smrtí otcovou (1901) a
Dostál a ženy
sňatkem sester Elišky (1902) a Žofie (1903). Co však bylo možné v malém Jičíně,
nedařilo se ve velkém Prostějově: Josefa Dostálová si netroufala vést synovu
náhle tak rušnou domácnost, tak jako jiné matky kněží, a přebývala raději mezi
vnoučaty o pár ulic dál u své dcery Žofie. Dostál zprvu podržel Annu
Pospíšilovou, starší ženu, která již byla na faře zaměstnána. Ta se však zakrátko
vzdala místa pro oční chorobu, a tak si Dostál na radu matky vzal
dvaadvacetiletou Františku Řezníčkovou, která vedla jeho domácnost až do
konce života.84 Ona měla být tou šťastnou nevěstou, jí psal Dostálův mladší, ale
přesto důvěrný přítel B. Konařík: „Těšil jsem se, že mě pozvete na svoji svatbu –
já to mám zatraceně zmodrchané, už je mi zůstati svobodným. Ale když papež
řekl Kordáčovi, ať se netěšíme!“. Jakoby vskutku bylo na všelijakém šprochu
pravdy trochu… A Hofer skutečně nabádal ostatní kněze, aby se ženili, třebas
formálně, a dokázali tak římské kurii naléhavost svého požadavku.
Že se statná Hanačka ocitla v pozornosti místních klepen obojího pohlaví,
je vlastně samozřejmé. Příležitost útočit na nepohodlného kněze přes jeho
hospodyni se nabízela sama sebou: je v jejím vleku, holka sama dělá farskou
politiku, bůhví, co spolu vlastně mají, je mladá, však to známe... a hezky znovu
da capo al fine. Redaktoři a přispěvatelé novin, s nimiž byl farář ve sporu (v
Prostějově skoro všechny), nenechali šanci nevyužitou a své vulgární výpady si
v případě censurního zásahu nechávali immunisovat až na říšské radě – za
příklad zde může sloužit skutečně málo chutný výtvor K. Judy (ano, toho
Judy...) z března 1910 nazvaný Výslužky páterských trachtací, otištěný nakonec v
olomouckém Pozoru. Na druhou stranu nutno na základě zlomků v pozůstalosti
přiznat, že, „farská politika“ by se bez Fanynky Řezníčkové sice možná obešla,
ale „farská rozvědka“ určitě ne...85
Stejně jako před lety, tak i nyní, na druhý pokus, nebyly všechny
Dostálovy požadavky uskutečněny. Ani tentokrát žádná pochvala „shora“ za
reformní návrhy nepřišla, nepočítáme-li planý titul konsistorního rady, udělený
mu v březnu 1921 spolu s dalšími 150 kněžskými spolubratry u příležitosti
nastolení arcibiskupa Antonína C. Stojana. Tomu se opravdu neříká ocenění.
Zato postihů byl nadbytek, až si – jistěže s nadsázkou – povzdechl: „Už
jsem přemnoho prodělal v žití, ale takové persekuce a křivdy jsem ještě
nezažil.“86 Z intrik podezříval svého dávného odpůrce A. Štancla, odpadlý kněz
Jan Roháček, bývalý prostějovský kaplan z kritických let 1918 – 1920, žaloval v
létě 1922 novému arcibiskupovi: „Prokletý Prostějov, prokletá fara a prokletý
farář, tam jsem zašel na cesty nepravé.“87 Další z kaplanů, Josef Štolfa, mu v té
době začal přebíhat k československé církvi a při kázáních proti němu
vystupoval.88 Dostál si s nimi poradil, jenže čteme-li jeho obhajobu autority
nadřízených a konsistoře, musí nám vytanout úsloví o mladých buřičích a
starých hofrátech.
Vzpomínáte si ještě, jak před volbou farářem slíbil podpořit založení
druhé městské fary? Nuže, pod dojmem odpadu pětiny věřících se Stojan
rozhodl uskutečnit dávný plán a zřídit v Prostějově novou farnost u kostela sv.
Petra a Pavla, aby zintensivnil pastoraci, na kterou jeden farář nestačil. Záměr
objektivně prospěšný by Dostála pochopitelně velmi citelně poškodil. Bránil se
úspěšně, ale starosti mu to přineslo veliké.
Nezapomeňme také, Politická práce v ČSL že Dostál válčil vždy na dvou frontách: proti
církevním konservativcům i proti světským pokrokářům. Po válce jeho
politické engagement nijak nezesláblo, naopak. Staří místní protivníci se znovu
ozývali. Prostějovská Národní demokracie vyzvala v srpnu 1919 rovnou k jeho
odstranění, na toto místo patří český člověk, lidumil, ne sluha reakce a
habsburský agitátor.89 Zapojil se tedy bez váhání do Šrámkovy akce za
sjednocení českých katolických stran. Stálý sekretariát Katolicko-politické
jednoty byl z jeho návodu v Prostějově zřízen v březnu 1919, sekretářem se stal
Karel Trunečka, pozdější předseda prostějovské Křesťansko-socialní besedy
svatojosefské. Takto se zřejmě vyvinula místní organisace Československé
strany lidové. Jako vůdčí představitel strany na místní i okresní úrovni přijal
Dostál 28. 5. 1919 první místo na kandidátce ČSL do městské rady prostějovské
a po volbách 15. 6. mandát získal. V radě pak zasedal až do smrti.
Pro tak známou a veřejně odedávna silně exponovanou osobu to však
nebylo kdovíjaké postavení, čekalo se, že postoupí do vyšších funkcí. V
souvislosti s nemocí olomouckého arcibiskupa Stojana se uvažovalo o jeho
resignaci na místo senátora a proskočila zpráva, že nástupcem je Dostál, jenž
tou dobou obdržel v této souvislosti několik gratulací. Bohužel předčasně: jak
mu 29. 10. 1923 dopsal jiný senátor, strahovský opat M. Zavoral, byla to
příslovečná novinářská kachna, Dostál byl náhradníkem po Dr. Procházkovi.
To už bylo Dostálova života namále a snad sám tušil blízký konec,
cítil se už několik měsíců starý a unavený, v únoru 1923 navíc ztratil
matku. Nedoléčená trombosa v noze přivodila ještě téhož roku náhlou smrt.
Dne 29. 11. nedbal na výstrahy lékaře a svých blízkých a odešel do Katolického
domu na Vápenici řídit schůzi místního výboru ČSL. Cestou zpátky se kousek
krevní sraženiny uvolnil... Ještě jej náhodní noční kolemjdoucí stihli donést
živého na faru, kaplan Glos jej narychlo zaopatřil posledními svátostmi.
Pohřben byl 3. 12. na prostějovském hřbitově.90
Nad hrobem básníka bývá zvykem citovat některé z jeho veršů. U
Lutinova se nejčastěji v této pochmurné roli objevují básně Až umru, Odkaz a
Finis. Položme zde jinou, publikovanou už v jeho druhé sbírce Království Boží na
zemi (1899) a úspěšně zhudebněnou následujícího roku Josefem Bohuslavem
Foerstrem:
Píseň oráčova
Orám, orám, orám, od západů k zorám.
Orám, orám, orám v srdci dolům horám.
Od zor do západů, orám do úpadu,
nohy rozedrány, ruce rudé rány,
tváří naléhaje, krví zalévaje.
Svaté seju zrní, klaté klidím trní,
posmívaný, štvaný, hložím zasypaný,
dva tisíce roků pořád slzy v oku
orám, orám, orám.
Lze-li vůbec malé přirovnati k velkému, pak nám vyvstane pozoruhodná
Náhlá smrt
podoba Dostálova s jeho nesrovnatelně významnějším, nicméně stejně
opomíjeným velikánem Járou Cimrmanem, jehož dílo zhodnotil italský
publicista Gennaro Castelli slovy: „Sopka, která svou činností zasypala sama
sebe.“ Stejně tak i Dostál, jak jsme viděli, napřel své úsilí do tolika směrů, až mu
na to nestačil dech. Výstižně napsal V. Bitnar: „Představiti si životní dílo Karla
Dostála-Lutinova znamená dáti před duchovním zrakem zarojiti se
nesčíslnému množství postav, idejí, námětů, problémů, plánů, šťastných
výsledků i trpkých zklamání. Ohňostroj nápadů, kaleidoskop činů, nekonečné
rozptylování vzácných sil i času, z toho pochodící nemohoucnost koncentrace k
dotvoření započatého díla... To je Lutinov.“91
Že byly Dostálovy aktivity ve svém souhrnu vyčerpávající, o tom není
pochyb. A to jsme zdaleka nestačili postihnout vše: kolik by se dalo
napsat kupříkladu o jeho práci pro Družinu literární a uměleckou, svaz
katolických umělců, jenž pomáhal svému příteli L. Zamykalovi roku 1914
zakládat a byl mu místopředsedou (1917 – 1919) a předsedou (1919 – 1923).
Kolik nadějí a úsilí vkládal do družstva Paxfilm, jehož vznik inicioval ve snaze
využít filmu jako moderního prostředku apoštolátu!
Prchající čas jej stále popoháněl, odpočinek také příliš neznal, odmítal
přijmout zdravější způsob života, k němuž jej nabádal kupříkladu Bouška.
Každý z naložených úkolů vyžadoval celého muže, Dostálova tělesná a duševní
konstituce však byla chatrná a nebyla na větší zátěž stavěna. Už za sporů s
arcibiskupem Kohnem si stěžoval, že mu srdce vypovídá a trpěl silnou
neurosou, následující časté polemiky mu také nepřidaly.
Vyšší věk jej už k alespoň občasnému zvolnění donutil. Své nalomené
zdraví léčil Dostál v lázních Teplice nad Bečvou, kam jezdívalo více kněží.
Proč byla léčba nutná? Poněvadž v podstatě polemikem nebyl, sváry ho
duševně nesmírně vyčerpávaly, neměl onu, například Macharovu, sekernickou
říznost a krobiánství, po němž se cizí rány svezou jak po železe. Rozený
polemik je typ, který se cítí tím lépe, čím více a hruběji do něj protivníci bijí.
V tom si Dostál jako převážný introvert nikdy neliboval. Trpěl, ale přestat
nedokázal. Věřil, že zastávat společnou věc vždy a všude je jeho povinnost,
vhod i nevhod, vždy a všude. Každý to nesnesl: i mnozí spolupracovníci mu
vyčítali kohnismus, pašovství, diktátorské sklony, s řadou z nich se rozešel ve
zlém. Tím byla také vinna jeho introverse, za níž kráčí hned v patách nedůvěra,
nedůvěra ke komukoli, i k včerejšímu příteli, jen při záblesku podezření z
přítelovy zrady.
Neobyčejně snadno si tak dělal z přátel nepřátele. Opravdu jen málokterý
vztah přetrval. Původní družina z roku 1895 se rozešla záhy a leckdy prudce,
ztroskotala na mezilidských vztazích. Z vrstevníků si Dostál udržel jen Jana
Köhlera, s nímž se však sblížil poměrně pozdě, až roku 1905. Navíc byl Köhler
povaha dobrácká, nekonfliktní (snad i trochu submisivní), kterou jen tak něco
nepodráždilo.
Rozpadl se mu i vztah s Annou Kalmanovou. Už roku 1899 žárlil na
Boušku, sklízejícímu u „Calmy“ více úspěchů. I ona sama, povznesená nad
každodenní strázně, nesouhlasila s Dostálovou hašteřivou redakční politikou.
Jak by mohlo být jejich souznění obohacující, říkáme si, čteme-li klasické dopisy
Náčrt povahopisu
Březinovy Anně Pammrové. A zatím? Krátký vzkaz, uzavírající roku 1919 před
čtvrt stoletím slibně započatou korespondenci obou kdysi tak blízkých lidí,
začíná oslovením, z nehož vanou stíny vzpomínek na šťastnější minulost:
„Slovutný pane! (quondam amice…)“ – a my se v očekávání filmového happy
endu bouříme, božínku, to přece nemůže takto skončit! Jenže ono to skončilo,
život není film. Jí zbýval jeden, jemu čtyři roky života.
Ale snad to bylo jen bláto každodenních půtek, jež nám zakrylo pravý
charakter? Dostálovo písmo, droboučké až k nečitelnosti, svědčí k velkému
překvapení o pokoře, ba přímo o touze sloužit. Tím se vysvětluje i jeho
celoživotní obdiv k sv. Františku z Assisi: zdá se to sice nevěrohodné, ale přes
všechnu zdánlivou odlišnost povah si Dostál přinejmenším zčásti podržel svůj
mladický ideál.92 Doufal, že i on projde onou podivuhodnou očistou, jako jeho
vzor, vždyť i Františkova povaha bývala živá a výbušná a teprve léty se
zklidnila a dospěla k pověstné stálosti, skromnosti a pokoře. U Dostála to
nakonec bylo jen zbožné přání, neměl výhodu života v tichém závětří,
nedokázal včas uplatnit svou vlohu, a tak vstoupil do povědomí jako málo
příjemný svárlivec.
Jeho osobní zjev také nebyl imponující. Jako mladík měl jemný výraz,
bezmála ještě dětský, jak se na lyrického básníka sluší, ale čas a únava setřely
rysy jeho tváře, zakulatily obličej, vtiskly mu pečeť přísnosti, zvýrazněnou ještě
cvikrem a odvály vlasy z čela až kamsi k temeni. Nevysokou a subtilní postavu
též postihlo to, s čím bojuje většina mužů kolem čtyřicítky, totiž nárůst objemu
v pase, na což bývá veřejnost u duchovních obzvlášť alergická. Povahu měl
navíc dosti chladnou, jako pravý introvert se dokázal rozveselit jen v nejužším
kroužku dobrých známých, například malíře Jana Köhlera. V soukromí dovedl
být i skutečně vtipný. Zdánlivá odtažitost a nesrdečnost měla také vážné
důsledky, výstižně o nich napsal Dostálův bývalý kaplan Bedřich Konařík:
„Nepochopil včas, že zdrženlivost a tichost tomu, kdo chce být vůdcem, lehce
se vyčítají jako povznešenost a pýcha, a že spíše odpuzují, než přitahují a
získávají.“93
Navzdory všemu předřečenému o ruchu a životním shonu žil navenek
jednoduše: v neděli sloužíval hlavní mši v osm hodin, přibližně jednou do
měsíce míval kázání, pravidelně pak s koncem roku. Zpovídal málokdy, na
rozdíl od obecné představy je to totiž nudná, časově náročná a přitom
namáhavá práce. Odpoledne kolem páté hodiny chodíval chvíli na procházku,
měl stálý okruh kolem synagogy a gymnasia k poště, pak přes náměstí zpět,
výjimečně chodíval až ke hřbitovu.94 Jinak seděl doma na faře, pracovnu si
zřídil v uzavřené klenuté místnosti bez světla, kde byl mezi nahromaděnými
písemnostmi jako zapadlý.
Jak ale v kostce posoudit Karla Dostála, aby soud nevyzněl zbytečně
příkře? I předložený nástin osobnosti Dostálovy může na někoho působit
zbytečně kriticky. Chyba je v tom, že podle Artura Koestlera bychom neměli
hrdiny zkoumat drobnohledem, nýbrž výhradně dalekohledem. Jenže archivář
při pořádání pozůstalosti má po ruce právě jen ten mikroskop. Dalekohledem
by spatřil asi toto: největší Dostálovou ctností byla oddanost svému povolání;
největším hříchem pak nedůtklivost, jež mu nadháněla protivníky a zapuzovala
přátele. Obdivuhodná je pak na něm síla vpravdě antaiovská, s níž se po tolika
pádech vrhával do dalších úkolů. Odkud ji to slabé tělo bralo, ne-li z ducha?
Odchod do záhrobí znamenal pro Dostálovu památku poměrně brzké
zapomnění, viditelněji přežívala jen v prostředí lidoveckém a ještě
přesněji orelském. K nedožitým šedesátinám mu například v Olomouci ve
spolupráci s DLU vypravili vzpomínkový večer, k sedmdesátinám nenáročný
sborníček. V Prostějově tři roky po jeho odchodu přejmenovali trojici ulic
Příční, Na náspech a Tylovu na jednu jedinou Lutinovovu (jaké lepší ocenění by
si zasloužil aktivní člen městské komise pro pojmenování ulic?), k desátému
výročí úmrtí vskutku slavnostně odhalili pamětní desku. Ale ani Orli nebyli
ochotni kvůli němu otevřít peněženku zeširoka. Od úmrtí uběhlo patnáct let a
anonymní autor několikařádkové upomínky si veřejně povzdychl: „Zatím jest i
pro jeho básnické dílo tak málo pochopení v naší veřejnosti, že vydavatelka
jeho literární pozůstalosti DLU nemůže bez finančních obětí dokončiti soubor
spisů.“95
Co se nejvíce podepsalo na Dostálově definitivním odchodu do historie?
Ohromná poválečná změna mentality, která na vše starší shlížela s despektem a
neporozuměním obecně a v případě modernismu speciálně – tento myšlenkový
směr v katolicismu meziválečného Československa jednoduše vyšel z módy, ba
co hůře: zdál se být přímým předchůdcem a inspirátorem církevního rozkolu,
představovaného u nás československou církví. Další příčinou byl příchod
nových básnických směrů, vedle nichž vyhlížely dvacet či třicet let staré
Dostálovy verše přinejlepším druhohorně a neměly přitom bohužel kvalitu, jež
by jim dávala punc klasiky.
Poslední stopy života projevil duch Lutinovův za německé okupace, kdy
byla jeho jménem nazvána ilegální orelská organisace, vedená Vítem
Příkaským, náčelníkem brněnské Šilingerovy župy. Čítala prý sedm set členů a
zaměřovala se na protiněmeckou agitaci a výzvy k odporu, byla však roku 1941
odhalena a rozprášena. Příkaský byl 1. 7. 1942 ukopán dozorcem
v koncentračním táboře Mauthausen, žena a dcera zahynuly v listopadu 1944
při náletu na Hodonín.96
V poměrech po druhé světové válce už Lutinova nikdo nepotřeboval a
Vítězný únor 1948 byl jen ranou z milosti jeho památce. S koncem Orelstva a
veřejným umlčením katolické církve ztichla i ústa vyslovující jeho jméno. Přišli
noví básníci a psaly se úplně jiné básně. Jenom moravští věřící každoročně o
první listopadové neděli rozezvučí své kostely písní „Matičko Kristova, klíčnice
nebe, za duše v očistci prosíme Tebe...“, aniž by jim autorovo jméno bylo něčím
více, než zvukem.
II.
Vývoj a dějiny archivního fondu
Sám Dostál asi nijak zvlášť nedbal na řádné a uspořádané uložení svých
písemností. Z korespondence například se S. Bouškou a J. Š. Baarem se častěji
dozvídáme, že měl nepořádek i v redakčních záležitostech. Zřejmě odkládal
Posmrtná památka
došlé papíry na volná místa a kupil je na hromady, v nichž potom nebylo
možno nic najít. Bouška kriticky popsal Dostálovu pracovnu a zmínil se i o
marné snaze jeho hospodyně vnést do ní jistý pořádek. Při pořádání fondu byly
do samostatných složek uloženy pouze rukopisy připravovaných básnických
sbírek a potom už jen doklady ke sporům s Karlem Judou a Augustinem
Štanclem, uložené zvlášť do obálek, nadepsaných „Dopisy z boje contra Judam“
a „Stanceliana“. Vše ostatní se nalézalo v nepořádku.
Není ovšem divu, neboť Dostálova pozůstalost měla poměrně pestré
osudy. Závětí z 30. 12. 1921 ustanovil hlavní dědičkou Družinu literární a
uměleckou, které „připadne také má literární pozůstalost (korespondence,
rukopisy, právo nakladatelské a autorské)“. Dostál chtěl tak Družině nahradit
škodu, kterou jí nechtě způsobil organisací výpravného sborníku Dante a Češi:
sborník se potkal s naprostým nezájmem veřejnosti a zruinoval spolkovou
pokladnu na řadu let.
Odkaz byl však zatížen četnými legáty, a tak byla DLU nucena si další
peníze dokonce vypůjčit (!) a navíc i zpeněžit sklad Dostálových neprodaných
knih (zde se nacházely ještě výtisky Nového života) redakci přerovského
časopisu Nový národ, vedené známými v dobrém slova smyslu podnikavými
knězi Ferdinandem Chýlkem a Aloisem Čápem. Ti si přibrali i některé
rukopisy, například sbírky Potulný zpěvák (inv. č. 1046), které se potom vrátily
Družině zpět jako součást pozůstalosti Jana Vyhlídala, který pro změnu
odkázal svou literární pozůstalost Kněžské nemocenské pokladně, založené a
vedené taktéž oběma jmenovanými duchovními.
Té části pozůstalosti, která zůstala v rukou DLU, se ujal spolkový
pokladník Ladislav Zamykal. Jeho úkolem bylo vydat dosud nevydané
Dostálovy verše (Básnická tvorba KDL z let bohosloveckých v Arše 1928, sbírky
Květiny 1930 a Ve mlýně světa 1934) a sepsat jeho životopis (stručně vyšel jako
doslov druhého vydání sbírky Orlí fanfáry 1928). Krom toho ještě částečně vydal
Dostálovu korespondenci s Juliem Zeyerem a Benešem Metodem Kuldou
(Archa 1927, 1929). Pro svou potřebu tedy Zamykal část pozůstalosti uspořádal
– byla to zřejmě jeho píle, jíž padly za oběť obálky četných dopisů: data
poštovních razítek přepisovala na listy Zamykalova ruka.
Jedna část dokumentů byla oddělena ještě za Dostálova života. Když jeho
střídavý přítel a naopak zase „pražský jidáš“ literární historik Vilém Bitnar
pracoval v letech 1920 – 1921 v Brně jako redaktor Občanských novin, třikrát zajel
do Prostějova, vypomáhal s pořádáním korespondence, činil si poznámky k
Lutinovovu životopisu a nakonec v červnu 1921, jak napsal s desetiletým
odstupem Zamykalovi. „velkou partii materiálu, který jsme stačili pročísti a
uznali za literárně nejdůležitější, předal mně Dostál ke zpracování a ten mám u
sebe. Jsou to dokumenty velkého významu, bez nichž je celek, jak leží u Vás v
Olomouci, přece jen torsem.“97 Bitnar zemřel v říjnu 1948, aniž by ve zpracování
Dostálova životopisu výrazněji pokročil, u něj uložené materiály se ocitly v
Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově.
Zamykal, jenž byl jakožto Dostálův mladší, ale velmi důvěrný přítel k
sepsání životopisu také oprávněn, však zemřel předčasně roku 1937 a nadto
silně předlužen – dá se říci, že literární pozůstalost bylo to jediné, co po něm
zůstalo. Družina ji ve sběhu událostí nestačila zachránit. Po osudu jejích částí
pátral dlouholetý jednatel Družiny, ostravský gymnasijní profesor Oldřich
Svozil, vedený svými literárně-historickými zájmy, a skutečně se mu podařilo
něco vystopovat. Předseda DLU Emanuel Masák mu například sdělil dopisem
z 27. 1. 1942: „Možná také, že při loupení pozůstalosti P. Zamykala padlo také
za oběť leccos z korespondence KDL.“ Domněnku potvrdil Masákův nástupce
v předsednictví František Dohnal, když ve dvou dopisech z 11. 7. a 24. 9. 1951
popisuje čachry, které s nekale ukořistěnými dopisy Bouškovými provozuje
známý bývalý staroříšský pracovník a tehdejší profesor pražského
konservatoria Otto Albert Tichý.
To už byla „po smrti“ i Dostálova universální dědička DLU. Totalitární
restrukturalisace spolkového života na základě zákona z roku 1949
neumožňovala další existenci, její přechod pod hlavičku České katolické charity
nebyl povolen a tak se v květnu 1952 definitivně rozešla. Písemnosti, pokud je
nestihl nikdo z členů uschovat, byly již v říjnu 1951 zajištěny pro archiv
Státního úřadu pro věci církevní, než ale stihl být archiv zřízen, sám úřad
zanikl. Přinejmenším Dostálovy dokumenty se dostaly do bezpečné úschovy
olomoucké Státní vědecké knihovny, jak 25. 2. 1952 sděluje O. Svozilovi bývalý
lidovecký aktivista Arnošt Ondruška. Jemu prý podal informaci „profesor
Králíkov“ (jde samozřejmě o známého olomouckého profesora bohemistiky
Oldřicha Králíka, který měl k DLU opravdu hodně blízko).
Další stopa Dostálovy pozůstalosti se objevuje až s odstupem let, kdy
pracovník našeho archivu Miloš Kouřil shledával rozptýlené části fondu DLU.
Olomoucký knihovník Jaroslav Vlach jej odkázal na ostravského katechetu P.
Josefa Marcola Svobodu, který zasedal ve výboru Družiny po dvacet let. Žádost
o předání jejích písemností, má-li vůbec jaké, postoupil P. Svoboda již
zmíněnému O. Svozilovi, toho času z pankrácké věznice propuštěnému
jeřábníkovi Ústředních dílen Ostravsko-karvinského revíru. Ten odpověděl 13.
10. 1964 kladně, prosil jen o časové poshovění. Měl totiž svůj „archiv“ uložen
doma na půdě a musel ho postupně roztřídit. Následujících dvacet let, až do
své smrti roku 1984, pak Svozil po částech materiály archivu skutečně předával.
Kromě vlastních dokumentů DLU a trosek pozůstalostí jejích členů (L.
Zamykal, F. Světlík, F. Večeřa, F. Dohnal, J. Řehulka aj.) také některé drobnosti
k Dostálu-Lutinovovi: rukopis sbírky Potulný zpěvák (č.j. 290/66 z 21. 2.),
rukopisy básnických sbírek Tajemná sfinx, Osudy, Orlí fanfáry (č.j. 619/67 z 30.
5.), 43 dopisy různých odesilatelů – za mírnou cenu 100 Kčs (čj. 795/77 z 26. 5.,
př.č. 3/77), 49 dopisů Jana Köhlera (čj. 328/81 z 29. 4., př.č. 1/81) a nakonec dva
dopisy s rukopisy básní a prosy (čj. 339/84 z 6. 4., př.č. 3/84).
To však byly – z hlediska kvantity – vcelku jen drobty, i když samozřejmě
nijak nechceme Svozilův kvalitativní přínos snižovat. Zajímavé je jen to, že
přesně v téže době, to jest v letech 1964, 1967 a pak v nepřetržitém sledu let
1973 – 1981 prodával Svozil Dostálovu pozůstalost po částech do Literárního
archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, celkem v
rozsahu 13 kartonů – proč tam nakonec nedal všechny Dostálovy dokumenty,
které u sebe měl a sporadicky něco poslal i do Olomouce, není zcela zřejmé.
Jistěže, nelze v případě Strahova říci, že by volil místo uložení nevhodně
(peníze ve své situaci také potřeboval) a literární archiv zřejmě platil lépe, než
státní oblastní. Ještě dnes na čtenáře nemile působí nekonečné průtahy s
vyplacením slíbené tisícikorunové odměny za práci a výdaje spojené s tříděním
a zasíláním dosti hodnotných materiálů, kdy po takřka tříletém čekání mu byla
poukázána sotva polovina předem dojednané částky. Říká se sice, že historie
nezná žádná „kdyby“, ale kdyby byla opavská archivní účtárna rychlejší,
možná by dnes nebyl fond rozštěpen na dvě části bez naděje na sloučení.
Hlavní jádro naší části fondu získal archiv již v polovině 60. let. 18. 12.
1965 sděluje Svozilovi v soukromém listě nejmenovaný archivář (podle
poznámky o zdržení vinou „návalu práce“ to byl zřejmě opět M. Kouřil), „že
jsme nedávno zachránili dosti početnou korespondenci Dostála-Lutínova[!]
(jednu bednu), kterou máme nyní ve zdejším archivu“. Byla to právě ta část,
kterou uchovávala olomoucká vědecká knihovna v depositáři na Sv. Kopečku a
kterou archiv převzal společně s dalšími dokumenty DLU a Stojanovy literární
jednoty bohoslovců (čj. 825/65 z 25.5., př.č. 16/65). Dvěma kartony pak fond
doplnil olomoucký okresní archiv (čj. 522/70 z 6.5., př.č. 4/70), když předal to,
co sám od knihovny dříve obdržel, totiž redakční korespondenci Nového života a
spisy vztahující se k Dostálově působnosti v prostějovské městské radě.
Z knihovny prostějovského rodáka Dušana Řezaniny (1919 – 1998),
naposledy faráře v Kralupech nad Vltavou, jehož rodina byla s Dostálem
spřátelena, se podařilo opět pomocí M. Kouřila obstarat řadu originálních
výtisků básníkových knih, svou troškou k nim nakonec přispěl ze svých zásob i
zpracovatel.
Archiválie byly tedy lidově řečeno „pod střechou“, zbývalo je jen
uspořádat. Jejich stav byl ovšem odrazující, nacházely se totiž v dokonalém
rozsypu, který zcela zaplnil 22 kartonů (část byla ovšem přiřazena jako dodatek
k fondu DLU). Bylo jasné, že si inventarisace vyžádá úsilí zcela neúměrné
významu fondu. Antonín Roubic, pracovník olomoucké pobočky a správce
fondu, hodlal pozůstalost uspořádat po svém odchodu do pense, což byla asi
nejschůdnější a nejméně bolestivá cesta. Bohužel, po jeho předčasném úmrtí v
červenci 1995 bylo nutno alespoň výhledově hledat řešení jiné, zvláště když s
popřevratovým uvolněním badatelské práce došlo k očekávanému vzestupu
zájmu o dříve zamlčovanou či hanobenou Katolickou modernu.
Přibližně v době Roubicovy smrti selhalo také řešení náhradní,
inspirované vlastně do jisté míry zmíněným badatelským zájmem. Amatérský
vlastivědec a literární historik Stanislav Batůšek, Svozilův synovec, navázal na
práci svého strýce a připravoval o Dostálovi knihu, nepočítáme-li řadu
časopiseckých článků v Hostu, Akordu, Boxu a podobně. V listopadu 1992
předložil A. Roubicovi návrh: v rámci svých studií si bude brát karton či dva k
sobě domů do Starého Města u Uherského Hradiště, tam archiválie prohlédne,
pořídí jakýsi lokační soupis a zase vrátí. „Už by tomu nemohl víc uškodit“, píše
po pravdě 17. 11. 1992 Roubic opavskému řediteli Karlu Müllerovi. Ten s
návrhem souhlasil a dne 26. 11. téhož roku podepisuje s Batůškem dohodu o
zpracování, jíž se zpracovatel zavazuje seřadit korespondenci podle odesilatelů,
pořídit soupis a dořadit do fondu archiválie, které má ve svém držení. Jeden
karton si novopečený dobrovolný archivář hned odvezl.
Bohužel, spolupráce nebyla taková, jak si archiv představoval. Dohoda
neobsahovala žádné termíny, a tak se styk se zpracovatelem brzy změnil v řetěz
urgencí. Výsledky jeho úsilí také nebyly oslnivé: tři balíčky, zabalené do
dodacích listů podniku Barvy-laky (Batůškova posledního zaměstnavatele),
nesly popisky „Různé dokumenty“, „Dopisy s obálkou i bez“ a nakonec
„Dopisnice“. To bylo vše. Batůšek sice řadu dokumentů, jak se později ukázalo,
doslova opsal, ale předpokládaný lokační soupis nikdo nikdy neviděl. Celkem
si za celou dobu vypůjčil devět kartonů, a když v březnu 1996 náhle zemřel
(dva roky po poslední návštěvě!), dva z nich měl stále ještě u sebe. V listopadu
1998 začalo rok se táhnoucí vyjednávání s pozůstalými o jejich vrácení, které
skončilo odkoupením celé Batůškovy pozůstalosti, poněvadž jinak nebylo
možno archiválie získat.
Pro archiv to byl nakonec nepopiratelný zisk, neboť mimo navrácené
dokumenty se jeho fondy rozhojnily o pozoruhodnou pozůstalost Svozilovu,
která navíc ještě některé jednotliviny dostálovského původu obsahovala, ale
přece jen bylo zřejmé, že cestou externích spolupracovníků napříště kráčet
nelze.
III.
Archivní charakteristika archivního fondu
Na listopad 1998 svolal do Prostějova známý badatel v oboru dějin
Katolické moderny Pavel Marek, tehdy ještě docent olomoucké filosofické
fakulty, konferenci na thema Česká katolická moderna. Autor předkládaného
inventáře byl rovněž animován k účasti a v té souvislosti zběžně prohlédl
většinu kartonů a jen velmi zhruba roztřídil obsah na korespondenci, rukopisy
literární povahy, ostatní dokumenty, vzešlé z Dostálovy činnosti spolkové či
politické, účty, notový a obrazový materiál a tiskoviny. Tak mohl podat
předběžnou zprávu o obsahu olomoucké části pozůstalosti. Tehdy se též
zavázal k brzkému zpracování.
Pořádání pak začalo v roce 2000 tříděním korespondence. Jak již bylo
řečeno, fond se nacházel v dokonalém rozsypu, tak, jak byl smeten ze
zůstavitelova stolu do krabic, přičemž se navíc skloubil Lutinovův smysl pro
méně organisovaný nepořádek s pílí badatelů, kteří se během let pozůstalostí
doslova prohrabovali. Jen spojením obou nepříznivých okolností se mohly
jednotlivé listy téhož dopisu s příslušnou obálkou ocitnout v různých kartonech
(jev spíše pravidelný než výjimečný!), anebo účet za stavbu lešení kolem
sanktusové vížky prostějovského farního kostela vedle rukopisu známé
sarkandrovské písně „Sláva buď muži, který vědám sloužil“. Třídění a
inventarisace korespondence zabralo celá čtyři léta a protáhlo se až do roku
2003. Mezitím však zpracovatel ještě inventarisoval pozůstalosti Batůška i
Svozila. Další dvě léta si vyžádala inventerisace atomisovaných rukopisů
literárních prací Dostálových i cizích, jakož i zbývajících kategorií spisů.
Již během hrubého třídění na samém počátku se vylouplo schema
budoucího inventáře:
I. Osobní doklady a písemnosti
II. Korespondence
1) Korespondence s jednotlivci
a) Korespondence přijatá
b) Korespondence odeslaná
2) Korespondence s institucemi
a) Korespondence přijatá
b) Korespondence odeslaná
3) Korespondence jiných osob
III. Zaměstnání
IV. Spolková a politická činnost
V. Literární činnost
1) Vydávání knižních publikací
2) Vydávání časopisů
3) Rukopisy prací vlastních
a) Poesie
b) Drama
c) Prosa
4) Rukopisy prací cizích
a) Poesie a básnická prosa
b) Drama
c) Prosa, essaye, publicistika
VI. Tisk a tiskoviny
1) Tisk
2) Tiskoviny
VII. Hudebniny
1) Písně a zhudebněné básně K. Dostála
2) Skladby jiných autorů
VIII. Obrazový materiál
1) Originální kresby a grafiky
2) Fotografie a tištěné reprodukce
IX. Mapy a plány
X. Účetní materiál
1) Účetní knihy
2) Účetní spisy
V oddílu II. byla materie části 1a) rozčleněna v zásadě podle odesilatelů.
Aby však nebyl inventář přemírou položek přetížen, byla řada dopisů
shromážděna do věcných celků, typicky například různá blahopřání,
poděkování, prosby o podporu a podobně. Do uvedených celků byly zařazeny
jen dopisy takových odesilatelů, z jejichž strany šlo o jediný dokumentovaný
kontakt a kteří navíc nebyli význačnějšími osobnostmi. Odesilatel, od něhož se
dochovaly nejméně dva dopisy jakéhokoli rázu, je již zařazen podle jména. Do
jednoho celku byly též přirozeně shrnuty dopisy anonymní a neurčené. Do části
2a) pak byla zařazena korespondence s advokáty (ať už zastupovali K. Dostála
či jeho oponenty) a jinými firmami, nesoucími v názvu vlastní jméno majitele
(ponejvíce knihkupci a nakladateli). Výjimku z tohoto pravidla tvoří Mořic
Hruban se svým spolupracovníkem Jaroslavem Řehulkou, kteří sice též
vykonávali advokátní praxi, ale nebyli výhradně Dostálovými právními
zástupci, dopisovali si spolu i soukromě.
Do oddílu III. byly vřazeny i nepočetné dokumenty k Dostálovým středoa
vysokoškolským studiím.
Oddíl IV. obsahuje mimo jiné jednatelskou knihu Katolického klubu
Prostějov, poněvadž pro obecně mizivý počet knih ve fondu nebyly tyto
vyčleněny do samostatného celku.
Oddíl V. v pododdílech 1) a 2) také obsahuje korespondenci, jež je
specifická svým obsahem: objednávky či naopak rušení předplatného, nabídky
příspěvků k otištění a podobně. Platí zde stejná zásada, kterou jsme stanovili
pro část II.1a): odesilatelé těchto dopisů jsou ve fondu zastoupeni právě jen jimi.
Navíc je korespondence sem zařazená zpravidla adresována nikoli osobě K.
Dostála, nýbrž výslovně redakci toho kterého časopisu. Pododdíl 3) byl
rozčleněn podle hlavních literárních forem na poesii, drama a prosu, inventární
jednotku zde tvoří buďto větší útvary, sestavené samotným Dostálem či jeho
posmrtnými editory (básnické sbírky, divadelní hry, soubory textů), anebo
umělé celky, vytvořené zpracovatelem z nezařazených jednotlivin nikoli podle
genrové příslušnosti, jak by snad bylo vhodné, nýbrž praktičtěji podle
obsahového hlediska. Názvy a incipity všech Dostálových prací jsou
v abecedním řazení podrobně rozepsány v příloze č. 1. Pododdíl 4) byl také
rozčleněn podle zmíněných tří literárních forem, ale v jejich rámci pokračuje už
jen abecední třídění podle jmen přispěvatelů. Nevýhodou zvoleného postupu je
však skutečnost, že několik přispěvatelů (J. Š. Baar, S. Bouška aj.) je zastoupeno
ve všech třech částech, poetické, dramatické i prosaické. Všechny příspěvky v
pododdíle zařazené jsou rozepsány podle jména přispěvatele, názvu či incipitu
v příloze č. 2. Anonymní díla byla zařazena na konec a každý z těchto
neurčených autorů je označen číselnou siglou. Třetí přílohu pak tvoří soupis
určených pseudonymů, s nimiž se badatel může při studiu pozůstalosti setkat.
Oddíl IX obsahuje účetní materiály. Knihy prostějovského Katolického
klubu, za jehož zániku byl Dostál místopředsedou, byly ve fondu ponechány.
Účetní přílohy byly roztříděny podle let. Kromě soukromých Dostálových účtů,
vystavených na jeho jméno, jsou zde rovněž jednotlivě dochovány účty jiných
osob: kaplanů, hospodyně Františky Řezníčkové, švagra Josefa Hanáka a pod.,
našly se i účty farního úřadu, účty časopisů Dostálem vydávaných a spolků jím
organisovaných. Jakkoli tyto materiály tvoří někdy souvislejší chronologickou
řadu, neuznali jsme za vhodné je vyčlenit jako samostatné inventární jednotky
právě pro jejich ojedinělé dochování. Tam, kde je podobných účtů větší
skupina, brali jsme zase ohled na potřeby badatele: tak například účty za tisk
Nového života jsou vystaveny na jméno K. Dostála, účty za zhotovení štočků
však byly adresovány redakci časopisu, ovšem jen od některých firem. Při
oddělení samostatné řady účtů redakce NŽ by musel badatel procházet v
každém ročníku dvě inventární jednotky, zatímco takto bude mít před sebou
složku jedinou, v níž jsou – pro snadnost hledání – účty jednotlivých příjemců
zřetelně odděleny.
K inventáři byly sestaveny rejstříky osobní a místní. Poněvadž do
osobního rejstříku byly odkazy na pseudonymy zahrnuty jen v nejnutnější
míře, doporučujeme nahlédnutí do přílohy č. 3.
Fond obsahuje celkem 1615 inventárních čísel a 326 evidenčních jednotek,
z toho 33 kartony spisů, 80 originálních kreseb a grafik, 201 fotografii, 9 map a
plánů a 3 úřední knihy. Celková metráž čítá 4,2 bm.
Jazyk archiválií je naprostou většinou český, v menší míře též německý,
výjimečně latinský (např. inv. č. 839). Fysický stav archiválií je dobrý.
Skartováno nebylo nic s výjimkou makulatury a bezvýznamných zlomků
poznámek v rozsahu cca 0,3 bm.
IV.
Stručný rozbor archivního fondu
Před pokusem o rozbor je nutno si uvědomit, že olomoucká část zahrnuje
asi dvě třetiny dochované pozůstalosti, přičemž ona třetina uložená v LA PNP
není zatím plně inventarisována, takže k jejímu obsahu (a následnému
porovnání s částí olomouckou) se lze vyjádřit jen obecně: pojímá rovněž z velké
části korespondenci, která se s olomouckou částí v případě řady významných
celků kříží. Tak je ve dví roztržena korespondence Baarova, Bouškova,
Jebavého-Březinova – a do dalších písmen abecedy je zbytečné se pouštět. Větší
části uvedených korespondenčních celků jsou ovšem uloženy v LA PNP. Stejně
tak se zde nalézají rukopisy básnických sbírek. To vše je tedy třeba mít na
paměti při studiu naší části fondu.
Shrneme-li však obě části, olomouckou i pražskou, do jednoho útvaru,
získáme poměrně dobře a dosti úplně dochovanou pozůstalost. Je to dáno tím,
že Dostál jako nepořádník zpravidla jen ukládal a málo co vyhazoval; spíše
ztrácel, než plánovitě odstraňoval nepotřebná akta (ztrácel i potřebná, což – s
výjimkou Bitnarovy spolupráce – jen potvrzuje bezděčný charakter jeho
zásahů). Při snaze zavést pořádek napáchá zpravidla zůstavitel neuváženou
skartací nedozírné škody, k nimž se přičítají škody vzniklé uplatněním
censurního náhledu na svou minulost. Dostál zemřel náhle a nečekaně,
případnou „očistnou práci“ tak mohli provést nanejvýš jeho nástupci. Učinili
tak? V. Bitnar píše v již citovaném dopise L. Zamykalovi z 29. 6. 1931: „V listech
každé literární korespondence je vždy mnoho materiálu osobně choulostivého.
Ale to nás nesmí nijak mýliti. Nejsme andělé, ale ubozí hříšní lidé. Lutinov měl
své chyby jako je mám já a jako se jich nezhostí ani jiní. Těchto dopisů se
přirozeně nikdy nepoužívá k publicitě, ale historik literární je musí znáti [obě
místa zvýraznil V.B.]. Vysvětlí se mu jimi mnohé a jeho názor se přiblíží
pravdě, o níž nám jedině jde. Právě mnohé z listů nejchoulostivějších svěřil mně
Lutinov v originálech k uschování s přesným komentářem. Prosím, aby tedy
nebyly ani takové kusy vyjímány, ať se týkají kohokoliv.“ Předpokládejme
oprávněně, že příjemce, navzdory ostře napjatému vztahu k odesilateli, jeho
rady uposlechl – bylo-li mu jí vůbec třeba! V Bitnarově pozůstalosti,
uspořádané v LA PNP Pavlem Křivským, se pak některé Dostálovy dopisy
opravdu nalezly a byly dořazeny k jeho tamnímu fondu. Zda se nalezly
všechny, toť otázka. Vezmeme-li však měřítko kvantitativní, nebyla to patrně
ztráta nijak rozsáhlá.
A nyní k obsahu jednotlivých oddílů. Oddíl I. nenabízí krom početných
spolkových legitimací (inv. č. 1) a neúplné dokumentaci k soudním sporům
(inv. č. 7) příliš zajímavého.
Oddíl II. je zato nejzajímavější z celého fondu a přináší nejvíce k poznání
Dostálovy osobnosti. Výčet důležitých korespondentů by byl dosti obsáhlý,
zájemce ostatně sám na první pohled vidí důležitá jména E. Ambroze, J. Š.
Baara, V. Bitnara, I. A. Bláhy, S. Boušky, E. Čípa, J. Demla, E. Dlouhého-
Pokorného, F. X. Dvořáka, J. Floriana, J. Hofra, F. Holečka, M. Hrubana, I.
Husičky, M. Kavánové, J. Köhlera, A. Kolíska, B. Konaříka, J. A. Korába, Š.
Kožušníčka ml., J. Kušky, F. Kužely, A. Langa, V. Lankaše, F. Loskota, A.
Musila, F. Odvalila, J. Olivy, J. Řehulky, F. Skalíka, F. Světlíka, J. Svozila, V.
Šaffa, J. Šrámka, P. Šupa, F. B. Vaňka, Z. Vorlové, P. Vychodila, K. Z. Wellnera a
L. Zamykala. Tím samozřejmě není řečeno, že méně obsáhlé celky nemohou
přinášet zajímavé informace (např. F. Botek, F. Ehrmann, F. Kordač, V.
Lázeňský). Naopak zase najdeme i celky rozsáhlejší, ty však pojednávají pouze
o úzce vymezených otázkách (např. A. Koutný, P. Major, J. Svítil), anebo jsou
jen málo lichotivým obrazem odesilatelova nitra (ukázkově R. B. Mácha, M.
Šťoudová). Nelze vynechat pododdíl korespondence s institucemi, kde
dominuje korespondence s arcibiskupskou konsistoří a tiskaři L. Klabusayem a
P. Zapletalem.
Oddíl III. nás krátce zpravuje o peripetiích Dostálova pobytu v semináři
(inv. č. 950) a o jeho kariérním postupu včetně sporu s arcibiskupem Kohnem
(inv. č. 952), o zdejším církevním životě včetně sporů s K. Judou a
čechoslovakisticky orientovaným knězem J. Štolfou (inv. č. 965 a 966).
Doplňkově též o opravách prostějovského chrámu a o ostatních
administrativních záležitostech, o nichž bychom jinak hledali hlavní poučení v
archivu farním.
Oddíl IV. si zaslouží pozornost kvůli dokladům k Dostálově působení v
politicky a reformně orientovaných spolcích a stranách. Tak například členství
v Československé straně lidové bylo spojeno s místem v prostějovské městské
radě, na jejíchž zasedáních si Dostál činil podrobné poznámky (inv. č. 973).
Významné dokumenty k před- i poválečnému reformistickému hnutí a jeho
sjezdům se naleznou shrnuty ve složce Jednoty katolického duchovenstva (inv.
č. 982). Místní prostějovský ruch se zase odráží v písemnostech Jednoty
katolických tovaryšů (inv. č. 983), Katolického klubu (inv. č. 988) a Společnosti
Katolického domu (inv. č. 1009). Upozorňujeme též na doklady intensivní
spolupráce s nově vznikající tělovýchovnou jednotou Orel, katolickou
konkurencí tehdy již programově protiřímského Sokola (inv. č. 999), a na
Dostálův pokus využít filmu jakožto moderního prostředku k propagaci
náboženských a ušlechtile kulturních cílů (inv. č. 1000).
Oddíl V. v žebříčku důležitosti následuje sice hned po oddílu druhém,
avšak s velkým odstupem. Dostálova vydavatelská agenda je bohužel velmi
málo zachována, větší pozornost na sebe asi soustředí jen akta ohledně Archy,
Evy, Nového života a Rozvoje (inv. č. 1023, 1026, 1033, 1036), nicméně i zde bude
badatel asi zklamán. O poznání zajímavější jsou pododdíly literárních rukopisů
vlastních, především básnických sbírek (inv. č. 1039 – 1056) i cizích, kde
vynikají dochované rukopisy Baarovy, Bouškovy, Demlovy, Dvořákovy,
Kalmanové, Skalíkovy a Zeyerovy. Zajímavou drobnůstkou jsou s
přihlédnutím ke kontextu příspěvky V. Dyka (inv. č. 1119), V. Hánka (inv. č.
1128), K. Hašlera (inv. č. 1129), M. Hýska (inv. č. 1140) a A. Travěnce (inv. č.
1232), kteří se záhy od katolicismu moderního i nemoderního prudce odvrátili.
Smutnými perličkami jsou pak příspěvky grafomanů a duševních rozervanců
A. Ječmínka (inv. č. 1144), J. E. Sequardta (inv. č. 1356) a již zmíněné M.
Šťoudové (inv. č. 1228 a 1368).
Oddíl VI. přináší jednotlivá čísla reformistických či ideově indiferentních,
ale Dostálem redigovaných či ovlivňovaných novin a časopisů Bílý prapor, Eva,
Hanácké listy, Ječmínek, Kravařsko, Nezmar, Nový život, Právo národa, Rozkvět.
Dochované množství však stačí většinou jen na to, abychom si učinili představu
o jejich vnějším vzhledu. Celý oddíl je pak dokumentací k Dostálovým
nekonečným tiskovým polemikám. Ucelenější povahu mají výstřižky
Dostálových kulturních podčárníků z listů Den a Našinec, připravené k
soubornému vydání (inv. č. 1494, 1495), k němuž bohužel došlo pouze v
případě Dne. Najdeme zde v originálech řadu Dostálových knižních publikací,
např. Království Boží na zemi, Honza hrdina, Potulný zpěvák, Ryme a špryme, Šlehy a
něhy, Duch Německa, Písně tvorů, Orlí fanfáry (2. vydání) aj. Polemicky jsou
zahroceny i dochované brožury, např. Meze kanonické poslušnosti, Svaté tyranství
(inv. č. 1523), Lutinov contra Juda, naopak poeticky laděné a nekonfliktní jsou
výtisky Dostálovy pohádkové hry Popeluška a oslavné knihy M. Kavánové Naši
básníci. Zvláště připomeňme jeden z mála dochovaných výtisků knihy B.
Konaříka Dalila, která byla pro svůj skandální obsah zničena (inv. č. 1509).
Oddíl VII. nás seznamuje s Dostálovými písněmi nebo s jeho
zhudebněnými básněmi. Kromě názvu je v závorce uveden také incipit. První
místo zaujímají písně k poctě J. Sarkandra (inv. č. 1535), dosud živá dušičková
píseň Matičko Kristova, klíčnice nebe (inv. č. 1536), velehradská koleda Zvoňte
zvony (inv. č. 1542) a orelská hymna (inv. č. 1534). Druhou málo významnou
část oddílu tvoří tisky či rukopisy cizích a lidových písní, z nichž dosud u nás
žije pouze Fryčajův a Nankeho velikonoční hymnus Alleluja! Zdráv buď nad
smrtí zvítězitel (inv. č. 1545).
O něco významnější je již oddíl VIII. s četnými grafickými díly autorů z
okruhu Nového života s dominantním podílem K. Wellnera (inv. č. 1560 – 1562),
jednotlivě pak S. Boušky, J. Köhlera, M. Alše aj. Z fotografií si zmínku zaslouží
Dostálovy fotografie osobní a rodinné, kam byl také s mimořádným
přihlédnutím ke kontextu zařazen vlastnoruční návrh náhrobku (inv. č. 1570),
snímky děl F. Bílka a V. Šaffa (inv. č. 1568). Dodejme, že pododdíl fotografií je
zčásti prokazatelně fotoarchivem Nového života, což dokazují i četné reprodukce
a otisky štočků (inv. č. 1572, 1573).
Z trochy archiválií oddílu IX. upoutá jedině Dostálův orientační náčrt
plánku vycházky z roku 1883 (inv. č. 1574) a Fialův návrh půdorysu moderního
chrámu (inv. č. 1579).
Poslední oddíl X. umožňuje pohled na Karla Dostála z hospodářské
stránky. Většinu badatelů zaujmou asi účty jeho vydavatelských aktivit: Nového
života, Archy, Ječmínka nebo i samostatných knižních publikací. Nechybí tu ani –
třebas jen náhodně a spoře dochované – účty stavebních výdajů za opravy
kostela a fary. Dokumenty osobní povahy pak přibližují osobu zůstavitele, a
když vidíme účty za knihy, potraviny, oděvy, brýle, zubního lékaře nebo i za
vyčištění kuřácké soupravy, nahlížíme tím vskutku do Dostálova nejběžnějšího
dne. K němu bohužel patřily, zvláště v pozdějších letech, i neustálé advokátské
upomínky a hrozby žalobou pro neplacení dluhů.
Celkem pak lze závěrem bez obav říci: postavení Karla Dostála-Lutinova
ve skupince českých reformistů bylo takové, že význam jeho pozůstalosti jako
celku pro zainteresovaného badatele snad ani nelze přecenit. Nemalá část
vysokého hodnocení pak samozřejmě dopadá i na olomouckou část. Třebaže je
díky postupujícímu výzkumu dějin Moderny již řada fakt zde obsažených
známa, a třebaže byla již řada dokumentů z Dostálovy pozůstalosti vydána
tiskem (a další budou nepochybně následovat), stále se ještě může stát
pramenem ne snad sice ohromujících objevů, nýbrž docela jistě řady
zajímavých podrobností k dokreslení celého vývoje.
V.
Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky
Fond uspořádal v letech 2000 – 2005 Štěpán Kohout, který k němu též
pořídil inventář, dokončený v roce 2007 včetně úvodu, rejstříků a příloh.
Poznámky
1)ZAO-OS, inv. č. 185: opis rodného listu L. Dostála z 31.5. 1947.
2)ZAO-JŘ, inv. č. 14. P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“. Olomouc – Rosice 2002, s.
214: Dostál Bouškovi č. 218, září 1895.
3)ZAO-KDL, inv. č. 1602: účet z 12. 11. 1911 za hodiny angličtiny v The Symes School of
Languages v Olomouci.
4)ZAO-KDL, inv. č. 814: Dostál Kalmanové 9. 3. 1893. Ibidem, inv. č. 763: Wisnar Dostálovi 10.
9. 1893. ZAO-AO, inv.č. 2625, kt. 1012: Kohn Wisnarovi 19. a 26. 8. 1893.
5)ZAO-KDL, inv. č. 459: J. Navrátil Dostálovi 6. 10. 1894.
6)K. Dostál: Království Boží na zemi. [Nový Jičín 1899], s. 26 – 29, báseň Sám (Z wiesenberské
kaplánky).
7)ZAO-KDL, inv. č. 909: Deutsche Volkszeitung 1. 5. 1903.
8)Tak podle ZAO-ACO, kn. 105, Matrica cleri saecularis archidioeceseos Olomucensis, f. 49. Ve
skutečnosti se asi funkce ujal již v dubnu či květnu, jak naznačují poznámky v korespondenci. P.
Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 385: Dostál Bouškovi č. 449, duben 1897: „Doufám,
že se tento měsíc vystěhuji z fary.“ Ibidem, s. 402, č. 468, 9. 6. 1897: „Já mám chéfa dračisko
Němčisko.“
9)ZAO-KDL, inv. č. 133. O Doubravově přestupu P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od
Katolické moderny…, s. 270 – 271: Dlouhý-Pokorný Dostálovi č. 183, asi z konce 1906.
10)LA PNP-BMK: Dostál – Kuldovi 29. 5. 1899.
11)LA PNP-KDL: J. Šrámek Dostálovi 16. 10. 1904. SOkA Prostějov, Farní úřad Prostějov.
12)ZAO-KDL, inv. č. 672: J. Šrámek Dostálovi 22. 9. 1904.
13)Členem zvolen 21. 9. 1915 – A (3) 1915, s. 327.
14)LA PNP-KDL: J. Šrámek Dostálovi 4. 11. 1904.
15)ZAO-KDL, inv. č. 580: M. Růžička Dostálovi 24. 2. 1911.
16)ZAO-KDL, inv. č. 749: Vyhlídal Dostálovi 25. 2. 1908. P. Marek – O. Svozil: „Jsem
disgustován…“, s. 614: Bouška Dostálovi č. 826, 14. 10. 1912
17)K. Dostál: Ve mlýně světa. Olomouc 1934, s. 52: báseň Triumf bachantky.
18)ZAO-KDL, inv. č. 815: Dostál Kašparovi 18. 11. 1918
19)ZAO-KDL, inv. č. 849: Grosman a Svoboda Dostálovi 17. 10. 1901.
20)SOkA Prostějov, FÚ Prostějov, přiznání k dani z příjmu za I. pol. 1905. Též P. Marek – O.
Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 585, Dostál Bouškovi č. 776 z 6. 3. 1906: „Také stále mluvíš o
tom »bohatém faráři« jako judovci. Prostějovský farář má hrubého příjmu 12.000 K. Z toho platí
daň přes 1.000 K, vydržuje zcela tři kaplany, má na krku legii chudiny, musel provést
v budovách náklady 2.000 K, upsat na opravu kostela 400 K, na stavbu městského divadla 500
K, rozpůjčil 1.300 K, má za neplatícími dlužníky kostelních úroků 1.000 K, zařízení místností
farních jej stálo 7.000 K, v tiskárně dluží 8.000 K, soukromě dluží 2.000 K. Spočítáš-li to, uznáš,
že to »bohatství« je velmi pasivní.“ P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s.
299, Dostál Dlouhému-Pokornému č. 225 asi z 1. pololetí 1907.
21)ZAO-KDL, inv. č. 401: Lasák Dostálovi, passim. Ibidem, inv. č. 1613: stvrzenka B. Konaříka
na 250 Kč pro J. Váchala, 26. 2. 1922. Ibidem, inv. č. 305: Kadlčák J. M. Dostálovi 19. 2. 1906.
Ibidem, inv. č. 271: Chýlek Dostálovi 18. 6. 1923.
22)SOkA Prostějov, FÚ Prostějov, 159, Vm, výstupy z církve 1903 – 1918: zde se uvádí za leden
až duben 1906 celkem 39 vystouplých. NŽ (11) 1906, s. 401.
23)NŽ (11) 1906, s. 401.
24)Catalogus cleri dioecesis Olomucensis ad annum 1919, 1923. ACO kt. 2258 – 2259.
25)ZAO-KDL inv. č. 1494: Den 26. 6. 1919, Hovory č. 6.
26)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 592: Dostál Bouškovi č. 788 z 6. 6. 1906.
27)AAS (29) 1896 – 1897, s. 398: Apoštolská konstituce Officiorum ac munerum, tit. II, cap. III, §
42: „Iidem [sc. viri e clero seculari] prohibentur quominus, absque praevia Ordinariorum venia,
diaria vel folia periodica moderanda suscipiant.“ Ustanovení přešlo i do CIC z r. 1917, can.
1386.
28)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 471: Bouška Dostálovi č. 579 z 27. 12. 1898.
Ibidem, s. 472: Dostál Bouškovi č. 580 z 29. 12. 1898.
29)B. K. Bečvan: Čím byl Lutinov mládeži. A (9) 1921, s. 233
30)ZAO-KDL, inv. č. 639: Svítil Dostálovi 20. 9. 1900. Ibidem, inv. č. 638: Světlík Dostálovi 27.
10. 1900. Ibidem, inv. č. 1434: Moravská orlice 7. 10. 1900.
31)LA PNP-KDL: Šrámek Dostálovi č. 31 z 20. 6./20. 7. 1903.
32)ZAO-KDL, inv. č. 251: Hruban Dostálovi, 1901 passim. Ibidem, inv. č. 906: P. Zapletal
Dostálovi 8. V. 1903.
33)Tribuna (5) 1923, 7. 10., s. 1: Z pamětí olomouckého arcibiskupa dra Theodora Kohna.
Ministerský předseda E. Taafe komentoval prý Kohnovu volbu slovy: „Hoffentlich ist der Mann
schon getauft!“ S přezíravým postojem od šlechticů a vysokých úředníků se nový arcibiskup
setkával často, židovský původ byl jen špičkou ledovce animosity.
34)ACO, kt. 2362. Druhým kandidátem na informátora je Augustin Štancl, adjunkt olomoucké
bohoslovecké fakulty.
35)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 638: Dostál Bouškovi č. 865 z 20. 2. 1917.
36)AAS (40) 1907, s. 470 – 478.
37)AAS (34) 1901 – 1902, s. 401 – 413, zvláště s. 409.
38)AAS (36) 1903 – 1904, s. 129 – 139, zvláště s. 136.
39)AAS (40) 1907, s. 594 a 646.
40)NŽ (12) 1907, obzvlášť s. 406 – 410.
41)LA PNP-KDL: Zeyer Dostálovi 27. 11. 1896.
42)ZAO-KDL, inv. č. 510: Pěčka Dostálovi, nedat., cca 1900.
43)Ibidem, inv. č. 111: Číp Dostálovi, s.d. [1907?]
44)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 580: Dostál Bouškovi č. 770 z 9. 1. 1906, s.
592, č. 788 z 6. 6. a s. 594, č. 794 z 1. 10. 1906.
45)Ibidem, s. 606: Dostál Bouškovi č. 815 z 23. 10. 1907.
46)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 213: Dostál Dlouhému-
Pokorném č. 97, kolem 25. 5. 1901.
47)ZAO-KDL, inv. č. 642: Svozil Dostálovi 11. 7. 1900.
48)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 213: Dostál Dlouhému-
Pokornému č. 97 z cca 25. 5. 1901. MJŠB: Dostál Baarovi 25. 5. 1901.
49)A (3) 1915, s. 94.
50)ZAO-KDL, inv. č. 706: Ugwitz Dostálovi 4. 4. 1901.
51)Ibidem, inv. č. 161: Florian Dostálovi č. 36 z 16. 8. 1902.
52)Ibidem, inv. č. 973: 1. 1. a 4. 1. 1920.
53)Ibidem, inv. č. 906: Zapletal Dostálovi 25. 2. 1901.
54)LA PNP-KDL: Baar Dostálovi 29. 10. 1901.
55)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 536: Bouška Dostálovi č. 697 z 29. 7. 1903, s.
614, č. 826 z 14. 10. 1912 [nikoli 17. 10., jak omylem uvedeno v tisku].
56)Bezdíček Karel: Zhudebnění básní Karla Dostála-Lutinova. In: P. Marek (ed.): Česká
Katolická moderna…, s. 49 – 51.
57)ZAO-KDL, inv.č. 796: dopis Zmeškalův. Ibidem, inv.č. 1521. LA PNP-KDL: Kulda Dostálovi
z 14. 2. 1896.
58)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 471: Dostál Bouškovi č. 578 z 26. 12. 1898.
59)ZAO-KDL inv. č.1494: Den 26. 6. 1919, Hovory č. 6.
60)K. Dostál: Orlí fanfáry. Olomouc 1928, doslov na s. 89. Namátkou uvádím doklad
z Macharových výlevů v Naší době (9) 1902, s. 873: „Umělecky a literárně neznamená celá tato
klika pranic. Škrtněte si jen ty Dvořáky, Boušky, Bláhy, Leubnery, Dostály, Baary atd.
z literatury – nic se v ní nezmění, nikdo v ní nepohřeší jediného tonu, jediného akordu.
Dilettanti v nejhorším slova smyslu.“ Podobně anonymní příspěvek ibidem (13) 1906, s. 391.
61)Nový kult (2) 1898/1899, s. 235 – 236: „Satan je přec jen lepší než ten Kristus páně Dostálův
– tato kniha aspoň zřejmě to dokazuje. Positivního nenajdete v knize ani zrnka. Probůh, to má
být moderní katolicismus? […] Na tom niveau stojí už jen svíčkové báby. Celá kniha je
klerikální, sprostě naze klerikální. Zevšad čiší nějaké mravné naučení, pointa, vtip. S umělecké
stránky chtít psát o těch verších by bylo šílenstvím. Vivat humoristická produkce!“ Tak
Dostálovu knihu Království Boží na zemi „odstřelil“ archivní úředník Antonín Bernášek alias
lyrický básník Karel Toman. Dostál na to reagoval povzdechem v listě F. Bílkovi z 25. 7. 1899:
„Četl jsi v Novém kultu, jak nemilosrdně ztrhal mou knížku? Po něm Česká stráž, Světozor a
tak poběhnu ještě celou ulicí prutů. […] Já jsem to sice vše očekával, totiž ty útoky, ale v takové
surovosti ne.“
62)LA PNP-KDL: Bílek Dostálovi, č. 122 z konce r. 1902. P. Marek – O. Svozil: „Jsem
disgustován…“, s. 521: Dostál Bouškovi, č. 677 z 20. 2. 1903. „Pražská klika [v edici mylně
„kritika“] – hlavně realisté – pracují proti nám mezi umělci. Užasl jsem, jak nám odcizili
Jeneweina, když jsem byl u něho. Ale jiní – Kalvoda, Švabinský – jsou upjati. Páni se bojí
Macharů.“ F. Bílka, F. Jeneweina, A. Kalvodu, F. Kavána a Z. Braunerovou znectil právě Machar
v Naší době (9) 1902, s. 874.
63)A (11) 1923, s. 496.
64)Baar Dlouhému-Pokornému, únor 1902. Citováno dle P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od
Katolické moderny…, s. 76.
65)M. Šmíd: Masaryk a česká Katolická moderna, s. 147. Poznamenáváme, že uvedená kniha je
shrnutím a rozvedením starších autorových příspěvků, které pojímají otázku z hlediska
masarykovského – s problematikou Katolické moderny se sice také seznámil, ale zdaleka
neposkytl stejný prostor její protiargumentaci.
66)Výjimkou byl Ladislav Kunte, krátkodobý prefekt pražské akademické koleje Arnošta
z Pardubic.
67)NŽ (11) 1906, s. 277 – 278: Katolická moderna.
68)ZAO-KDL, inv. č. 721: Vaněk Dostálovi 2. 10. 1896.
69)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 154: Dostál Dlouhému-
Pokornému č. 3 z února 1898.
70)K. Dostál: K vývoji a snahám Katolické moderny. NŽ (8) 1903, s. 50 – 51.
71)ZAO-KDL, inv. č. 808: Dostál Dlouhému-Pokornému, září 1901
72)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 303: Dostál Dlouhému-
Pokornému č. 230 z 14. 1. 1908.
73)Katolická moderna (přerovský program, bod 1). NŽ (11) 1906, s. 277.
74)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 305: Dostál Dlouhému-
Pokornému č. 232 z 18. 3. 1908.
75)ZAO-KDL inv. č. 1418: Ječmínek 20. 1. 1915, s. 1.
76)ZAO-KDL, inv. č. 146: Ehrmann Dostálovi 21. 6. 1905.
77)Ibidem, inv. č. 839: Konsistoř Dostálovi 15. 12. 1920.
78)Ibidem, inv. č. 1494: Hovory Dne č. 99, 12. 4. 1921.
79)Ibidem, inv. č. 839: Dostál Konsistoři 20. 6. 1920.
80)K. Dostál: Vojna o celibát. NŽ (6) 1901, s. 204.
81)K. Dostál: Reformy v církvi katolické, s. 14 – 15.
82)ZAO-KDL inv. č. 1494 Hovory Dne č. 27, 12. 11. 1919. Ibidem, inv. č. 818: Dostál Kordačovi,
passim. Ibidem, inv. č. 609: B. J. Skácel Dostálovi 29. 11. 1919, 15. 5. 1920. Ibidem, inv. č. 832:
Dostál Vyvlečkovi 26. 3. 1922.
83)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 668: Bouška Dostálovi č. 910 z 21. 5. 1919; s.
670, č. 912 z 22. 5. 1919.
84)ZAO-KDL, inv. č. 839: Dostál konsistoři, 11.10. 1914
85)Ibidem, inv. č. 940: Sychrová Řezníčkové píše o Štolfově aféře. Ibidem, inv. č. 993: 3. 8. 1912
odsouzena Řezníčková k pokutě za rozdávání letáků členkám Ludmily.
86)Ibidem, inv. č. 832: Dostál Vyvlečkovi, 26. 3. 1922. Takřka stejná slova píše Bouškovi, viz P.
Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 676, č. 917 z 16. 9. 1921.
87)ZAO-KDL, inv. č. 246: Hrachovský Dostálovi 2. 8. 1922.
88)Ibidem, inv. č. 940: Sychrová Řezníčkové.
89)Ibidem, inv. č. 1439. Národní demokracie 10. 8. 1919, s. 2.
90)ZAO-OS, inv. č. 185, kart. 10: zpráva I. Dragouna o Dostálově smrti. K. Dostál: Květiny.
Olomouc 1934, doslov L. Zamykala.
91)Citováno dle P. Marek: KDL bez mýtů, předsudků a iluzí, s. 13.
92)Š. Kohout – H. Veličková: Literáti Olomoucka očima historika a grafoložky. In: Z paměti
literární Olomouce 2. Bohumír Kolář (ed.), Olomouc 2006, s. 279. O Dostálově františkánské úctě
psal, ovšem jen povrchně, František Všetička: Olomouc literární. Olomouc 2002, s. 40 – 44.
93)B. K. Bečvan: Čím byl Lutinov mládeži. A (9) 1921, s. 233.
94)ZAO-OS, inv. č. 185, kart. 10: Vzpomínky A. Talandy.
95)Básník K. Dostál Lutinov. A (26) 1938, s. 296.
96)Příkaský Vít: Orli vzpomínají. Národní osvobození č. 14, 2001, s. 5.
97)ZAO-LZ, dopis V. Bitnara z 29. 6. 1931. Bitnar také píše, že jej Dostál pověřil zpracováním
životopisu a navrhuje Zamykalovi další společný postup při zpracování celého Dostálova
listáře. Vzájemný vztah obou mužů byl však natolik narušen, že mu Zamykal ani neodpověděl.
Prameny a literatura
Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc
Arcibiskupství olomoucké
Arcibiskupská konsistoř Olomouc
Dostál-Lutinov Karel
Svozil Oldřich
Řehulka Jaroslav
Zamykal Ladislav
Památník národního písemnictví, literární archiv, Praha-Strahov
Bouška Sigismund
Dostál-Lutinov Karel
Státní okresní archiv Prostějov
Farní úřad Prostějov
Batůšek Stanislav: Katolická moderna. Karel Dostál-Lutinov, jeho přátelé a
spolupracovníci. Třebíč 1996.
Kučera Zdeněk – Kořalka Jiří – Lášek Jan B. (edd.): Živý odkaz modernismu.
Sborník příspěvků z mezinárodní konference v Praze 29. 11. 2002. Brno
2003.
Marek Pavel – Soldán Ladislav: Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a
iluzí. Třebíč 1998 [zde obšírná bibliografie starších prací].
Marek Pavel: Apologetové nebo kacíři? Studie a materiály k dějinám české
Katolické moderny. Rosice u Brna 1999.
Marek Pavel: České schisma. Příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického
duchovenstva v letech 1917 – 1924. Olomouc – Rosice u Brna 2000.
Marek Pavel (ed.): Česká Katolická moderna. Sborník z konference konané 10.
11. 1998 v Prostějově. Olomouc – Prostějov 2000.
Marek Pavel – Červený Vladimír – Lach Jiří: Od Katolické moderny k českému
církevnímu rozkolu. Nástin života a díla E. Dlouhého-Pokorného. Rosice
2000.
Marek Pavel – Svozil Oldřich (edd.): „Jsem disgustován…“ Vzájemná
korespondence Sigismunda L. Boušky a Karla Dostála-Lutinova. Olomouc
– Rosice 2002.
Marek Pavel: Český katolicismus 1890 – 1914. Olomouc 2003.
Musil Roman – Filip Aleš (edd.): Zajatci hvězd a snů. Katolická moderna a její
časopis Nový život (1896 – 1907). Brno 2000.
Putna Martin C.: Česká katolická literatura 1848 – 1918. Praha 1998.
Salve. Revue pro teologii a duchovní život. Č. 3/07: (Anti-)modernismus 1907 –
2007. Hradec Králové 2007.
Šmíd Marek: Masaryk & česká Katolická moderna. Brno 2007.
Seznam zkratek
A = Archa
AAS = Acta Apostolicae sedis
ACO = Arcibiskupská konsistoř Olomouc
AO = Arcibiskupství Olomouc
BF = Bohoslovecká fakulta
BMK = Beneš Metod Kulda
DLU = Družina literární a umělecká
JŘ = Jaroslav Řehulka
KDL = Karel Dostál-Lutinov
LA PNP = Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha-
Strahov
LZ = Ladislav Zamykal
MJŠB = Muzeum Jindřicha Šimona Baara Klenčí pod Čerchovem
NŽ = Nový život
od. = odesilatel
OS = Oldřich Svozil
PL = Psychiatrická léčebna
ps. = pseudonym
SOkA = Státní okresní archiv
ZAO = Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc
Název fondu: .................................... Dostál-Lutinov Karel
Značka fondu: .................................. Pz KDL
Časové rozmezí: ............................... 1882 – 1923 (1974)
Počet evidenčních jednotek: 326 (33 kartonů, 80 kreseb a grafik, 201
fotografii, 9 map a plánů, 3 úřední knihy)
Počet inventárních jednotek:........... 1615
Rozsah fondu v bm:......................... 4,2 bm
Stav ke dni:........................................ 14. prosince 2007
Fond zpracoval:................................ Štěpán Kohout
Inventář sestavil................................ Štěpán Kohout
Počet stran:........................................ 188
Inventář schválil:.............................. PhDr. Karel Müller (č.j. ZA-Ol/625/2007)