Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF

Inventáře a katalogy Zemského archivu v Opavě pobočka Olomouc Číslo listu NAD: 1848 Evidenční číslo pomůcky:1597 DOSTÁL-LUTINOV Karel 1882 – 1923 (1974) Inventář Zpracoval: Štěpán Kohout Olomouc 2007 - . - O BSAH ÚVOD............................................................................................................................. 3 Poznámky.....................................................................................................................47 Prameny a literatura....................................................................................................50 Seznam zkratek............................................................................................................ 51 - . - Ú VOD I. Vývoj původce archivního fondu Život kněze, básníka, redaktora, spolkového činovníka a organisatora vpravdě neúnavného Karla Dostála-Lutinova byl cílem pozornosti řady historiků. Své k jeho osobnosti řekli pamětníci a nejbližší spolupracovníci, nejčastěji Ladislav Zamykal a Vilém Bitnar, z generace následující Oldřich Svozil a nakonec po uvolnění stísněných a tomuto výzkumu vysloveně nepřejících politických poměrů též badatelé nedávní a současní, zesnulý Stanislav Batůšek a naposledy zejména Pavel Marek a literární historik Ladislav Soldán svou rozsáhlou třísetstránkovou biografií, nepočítáme-li další knižní tituly a časopisecké studie otázkou katolicismu a katolického modernismu se obírající. Není úlohou úvodu k inventáři překonávat starší a obsáhlá díla, třebas i zpracovaná z velké části na základě literatury a dobového tisku, takže by k nim archivní bádání mohlo přinést zajímavá paralipomena. Stačí na ně jednoduše odkázat v seznamu literatury. Proto se obvyklý životopisný medailon omezí na základní údaje o Dostálově životě. Básníkův otec Leonard Dostál se narodil 29. 10. 1847 v Lutíně č. 38 jako syn domkáře Františka Dostála a Anny, dcery hněvotínského domkáře Šimona Konvaliny a jeho manželky Anny rozené Gabrišové z Třebčína.1 Odtud pochází Lutinovova přezdívka „Gabryš“, kterou podepisoval své dopisy mladšímu příteli Jaroslavu Řehulkovi. A podle otcova rodiště, obce Lutína, si zvolil svůj umělecký pseudonym „Lutinov“. A třebaže se už v roce 1895 chtěl „toho přívěsku Lutinov zbavit“, nakonec mu vydržel až do smrti a dodnes patří nesmazatelně k jeho jménu. 2 V prostějovské matrice čteme záznam, že se v čísle 98 na olomouckém předměstí 22. 9. 1871 narodil a příštího dne byl pokřtěn Karl Leonard Dostal, syn místního obuvníka Leonarda Dostala a Josefy, dcery rovněž místního předměšťana Františka Purßeila a jeho ženy Cecilie rozené Legauové. Zápis je psán německy v převážně česky vedené matrice, kmotr Martin Hikl byl také německého jazyka, což vedlo k různým dohadům o národnostních poměrech v rodině a o otci, jenž se prý cítil více Němcem než Čechem. Nemožné to samozřejmě není, ale v úvahu vezměme i to, že otec Leonard psal svému synu dopisy velmi slušnou češtinou, přinejmenším stejně dobře, jako ostatní Češi bez vzdělání. Připomeňme i poznámku Karlova bratrance Theodora Dostála, zakladatele prostějovského uměleckého podniku Vulkania: když se přišel do Vídně učit uměleckému kovářství, neuměl prý ani slovo německy. Pravda, Karel uměl znamenitě německy už za studií a do konce života měl sklony ke kulturnímu germanofilství, na druhou stranu u jeho Dětství Rodinné prostředí mladších sester o sklonech k němčení nevíme vůbec nic, obě si též vzaly za muže Čechy. Naopak, před chystanou návštěvou své sestry Elišky, jež měla za ním v září 1894 přijet na samý sever Moravy, nabádá otce: „Bětka ať se pilně učí německy... Jinak by sem nemohla nikdy přijet“ – neuměla tedy ani natolik, aby se mohla v německém kraji dohovořit. A nikoho zatím nenapadlo, že by němčina do rodiny pronikla ze strany matky Josefy. Zato se často připomíná, že ať už se doma mluvilo jakkoli, byl mladý Karel od počátku vlastenec a roku 1892, kdy prostějovskou samosprávu konečně převzali Češi a začali smývat německý nátěr města, oslavil tuto událost básní Alleluja, zhudebněnou místním skladatelem Ezechielem Ambrozem. Z dalších jazyků se Dostál ještě za studií naučil vlašsky do té míry, aby mohl číst a překládat, základy franštiny ovládl ovšem jen „comme une vache espagnole“. Roku 1911 pak projevil zájem i o angličtinu,3 nelze však určitě říci kam až pokročil. Samozřejmá a přirozeně nezbytná byla znalost latiny. Slovanské jazyky (polštinu, srbochorvatštinu) zvládal spíše intuitivně, než na jakémkoli pevnějším základě. Chlapec, třebas ve škole nebyl podle známek zrovna primus, projevil přece jenom nadání k vyššímu studiu, a tak jej rodiče poslali roku 1882 do nedaleké Kroměříže, kde se měl v arcibiskupském chlapeckém semináři připravovat na budoucí studia kněžská. Nastoupil tedy, tak jako mnoho jiných, takřka jedinou cestu ke vzdělání, která se nabízela chuďasům bez prostředků. Kroměřížské učiliště mělo jen soukromý ráz, chovanci tedy poslední dva roky studovali a maturitní zkoušku skládali na německém státním gymnasiu. Z učitelů Dostálovi v semináři přirostli k srdci studijní prefekt Ignát Bečák a magistr zpěvu Ludvík Holain, známý skladatel, jehož písně jsou dosud živé. Snad to byl on, který u Dostála podnítil zájem o hudbu a alespoň příležitostné skladatelské pokusy. Na gymnasiu si jeho náklonnost zcela získal profesor František Nábělek, vynikající češtinář (také matematik a fysik, ale v těchto předmětech Dostál zrovna neoslňoval), veřejně velmi čilý, s nímž zůstal Dostál ve spojení až do jeho smrti roku 1915. Po maturitě 28. 7. 1890 byl hned přijat jako alumnus kněžského semináře v Olomouci. Jak si zde vedl? Z mravů a píle měl až na jednu výjimku u všech předmětů malé eminenter, tedy druhý nejlepší stupeň. Ale ten prospěch... Slušně si vedl v církevních dějinách, metodice a pastorální theologii, průměrně ve většině ostatních předmětů, ale ve fundamentální theologii, staro- i novozákonní exegesi sotva prolézal. Nejhorší známky měl z dogmatiky, kde navíc projevoval mizivou píli. Dogmatiku přednášel jistý Karel Wisnar. Ten s Dostálem nebyl vůbec spokojen, snad proto, že krom profesury zastával i místo představeného semináře, superiora, spravedlivého sice a nestranného, ale velmi přísného. Nerad sledoval početné a s vážným duchem bohosloví těžko slučitelné Dostálovy aktivity. V semináři byl přece mladík proto, aby jednou sloužil v duchovní správě, a ne aby zbytečně ztrácel čas literaturou. V těchto případech byla vždy vznášena otázka dostatečného a pravého povolání ke kněžství. Navíc měl pocit – Školní léta Seminář chlapecký a kněžský Konflikty v semináři Americký sen předpokládejme, že oprávněný – že se k němu nedospělý mladík chová vzpurně. Nedobrým dojmem též jistě působilo pravděpodobné odhalení Dostálova písemného styku s Annou Kalmanovou, o tři léta starší brněnskou učitelkou původem z Želátovic u Přerova. Neznámo jak se seznámili asi na podzim roku 1892 a Dostálovi přineslo toto přátelství další osobní krisi. Kdyby přikývla – opustil by jistě seminář okamžitě a dobrovolně. Jenže ona řekla ne – a on musel málem odejít z donucení. Nebylo to poprvé, kdy byla jeho kněžská dráha takřka navždy zahrazena. Už jako gymnasista pomýšlel krátce před maturitou na odchod do Ameriky. Seminář pro něj v rozháranosti, pro dospívání tak typické, nebyl také klidným přístavem. Náboženský postoj byl jasný, ale pevné kněžské povolání opravdu neměl. Už od jara 1891, jak ukazuje korespondence s Ignátem Bečákem, nespokojen uvažuje o odchodu do jižních krajů jako misionář. Americký sen se mu takřka splnil v srpnu 1892, kdy ho měl spolu s dvěma konseminaristy odvézt za oceán Thomas Bonacum, biskup v nebraském Lincolnu. Proč nakonec zůstal? Přemluvili jej rodiče, známí? Nelze říci. Jistě však jeho rozhodnutí nepotěšilo superiora Wisnara. O dalších prázdninách rozhodl, že do posledního, čtvrtého ročníku už Dostál nenastoupí, alespoň ne v Olomouci. Postižený sice uvažoval o přestupu do jiné české diecese (na Ameriku už nemyslel), pak ale raději napsal 17. 8. 1893 přímo arcibiskupu Theodoru Kohnovi, který uvěřil slibům naprostého polepšení a vyhověl žádosti o znovupřijetí. Ale příště, poznamenal hierarcha v dopisu Wisnarovi, mu nebude neposlušnost a pýcha vůči představeným ani neuměřenost k ostatním kolegům prominuta a bude propuštěn bez výstrahy.4 Nebylo to naposledy, co se dráhy arcibiskupa a kněze proťaly – kolikrát asi první z nich své shovívavosti litoval? Dostál se zřejmě polepšil a byl tradičně na svátek moravských věrozvěstů 5. 7. 1894 vysvěcen na kněze, primiční mši svatou odsloužil hned 8. 7. v Prostějově. Jeho první „štací“ byla přirozeně obec čistě německá, Wiesenberg, dnes Loučná nad Desnou severně od Šumperka. Místo bylo zastrčené a skrovňoučké, farnost sotva sto let stará, kostel představovala někdejší zámecká kaple, přilepená k sídlu svobodných pánů Kleinů z Wisenbergu, farní dům, proměněný dnes na hostinec, také nevelký. Naštěstí alespoň farář Josef Boess byl laskavý a vstřícný. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. 8. 1894 zde odbýval Dostál své první kázání. Služba v německém kraji byla nutným začátkem takřka pro každého novokněze, i pro toho, jenž byl jazyka Schillerova sotva mocen, natož pro tak nadaného překladatele Schillerových básní, jakým byl právě Dostál. Jak byla taková služba oblíbená, ukazuje soustrast jeho kolegy Josefa Navrátila, známějšího pod básnickým pseudonymem Rudolf Stupavský: „Lituji, že Tě dali mezi zvířata a ne mezi naše lidi, však v tom měl prsty ten hofpolicajt Dr. Wisnar [...] No, však tam dosud neumíráš.“5 Neumíral a jakž takž se tam zařídil, jen ta samota a vzdálenost od všech kulturních středisek ho mrzela.6 Naštěstí neměl pobyt na drsném severu dlouhého trvání: s platností k 27. 11. 1895 byl přeložen do Nového Jičína. Kaplanem v Loučné Tam už se dalo leccos podnikat: město sice naprostou převahou německé, ale s četným houfem českého dělnictva, dojíždějícího z okolí do místních továren. Hlavu začala zvedat i hrstka české novojičínské intelligence, v níž hrál už půl třetího roku důležitou roli Dostálův o rok starší kroměřížský i olomoucký spolužák Jan Šrámek, pozdější známý politik. Oba byli Němcům málo po chuti, o sobě si mohl Dostál – dobrovolný český kazatel v kapli sv. Ondřeje – jednou přečíst v Deutsche Volkszeitung, že je „Hetzprediger“.7 Přesto mohl na tomto svém působišti plně rozvinout svou bohatou kulturní i organisační činnost, o níž bude ještě řeč. Mnohem samostatnější i materiálně nesrovnatelně lepší postavení mu nabídlo nově zřízené místo spirituála, duchovního správce v novojičínské zemské polepšovně, jež nastoupil k 4. 8. 1897.8 Katechisoval zde již předtím v rámci svých kaplanských povinností a zřejmě úspěšně, neboť mu byla 13. 1. 1897 při generální visitaci udělena arcibiskupem písemná pochvala a povzbuzení. Mohl tedy být spokojen, přesto pomýšlel na odchod z Jičína, a to prokazatelně od roku 1902, kdy vykonal farní konkurs, zkoušku budoucích farářů. Slibně už vyhlíželo jednání s maltézským rytířem Františkem Doubravou v únoru 1904 o převzetí správy studentské koleje sv. Prokopa v Praze. Doubrava už stál jednou nohou v manželství a druhou v protestantismu, naléhavě hledal nástupce.9 Přechodem do Prahy by Dostál jen získal a byl k němu též svými přáteli a stoupenci vybízen, například J. Š. Baarem. Naneštěstí však jeho plány zmařila domácí ženská intrika. Brzo se mu dostalo náhrady vskutku dokonalé, vrátil se totiž do svého rodiště. Myšlenka nespadla z nebe a jistě byla – na rozdíl od cizí a daleké Prahy – podporována i jeho matkou a sestrami. Ostatně, už v květnu 1899 mu arcibiskup doporučoval požádat o přeložení za katechetu do Prostějova, čímž by si ulehčil ve starostech s vydáváním časopisu Nový život.10 V katechetské roli by měl přibližně stejně nezávislé postavení jako spirituál, a navíc by byl doma v českém prostředí. Žádost byla sice napsána, ale zůstala nejspíše neodeslána. Zato v létě 1904, když se odchodem prostějovského faráře Ludvíka Hoffmanna do pense uvolnilo toto prestižní místo, pustil se bez váhání do boje proti ostatním dvanácti uchazečům. Silnou podporou Dostálovy kandidatury byla široká proslulost, méně pak místní původ. Tehdejší Dostálův příznivec, prostějovský advokát a zemský poslanec Václav Perek, se sice otevřeně vyjádřil, že městská rada při uplatnění svého presentačního práva dává pravidelně přednost místním rodákům, ale takových si krom Dostála zažádalo dalších pět a ještě tři k tomu, kteří ve městě zrovna působili. Všichni měli mnohem větší zkušenost s praktickou duchovní správou – konkurence byla veliká.11 Leč stalo se: Dostál přeskočil všechny protikandidáty a starosta mu večerním telegramem 24. 10. 1904 oznámil, že byl zvolen. Jistě to bylo velké ocenění, Prostějov byl městem s jedinou farou na 30.000 obyvatel, byl po Brnu a Jihlavě třetím největším moravským městem, z jazykově českých měst pak vůbec největší, přičemž v národní obci usiloval o povýšení na jakousi vlasteneckou moravskou metropoli, obdobu toho, čím byl českým Němcům Kaplanem a spirituálem v N. Jičíně Farářem v Prostějově Liberec. Nad rámec výkladu prozraďme, že z toho nebylo nic: do světové války se myšlenka neprosadila a po válce se poměry otočily jak na hrnčířském kruhu – sbohem, velkolepé plány... Společensky šlo o nesmírný vzestup mladého kněze, který se po slavnostní instalaci 18. 12. 1904 stal terčem závistivého obdivu ze strany četných spolubratří, kteří se cítili neprávem přeskočeni. Ani pastorační práce mezi lidmi neslibovala jen úspěchy: Prostějov, jako město převahou dělnické, byl zasažen silným socialistickým hnutím. Pro rudou internacionálu pak bylo jakékoli náboženství pustým švindlem a jakýkoli duchovní podvodným řemeslníkem. Dobře prorokoval svému příteli Šrámek, tišiv už předem jeho nadšení větou: „Bude mnoho radosti z Prostějova, ale i sem tam upřímná zlosť!“12 Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se Šrámkovo proroctví mělo vyplnit. První dva roky věnoval nový duchovní pastýř obnově vnitřku svého farního chrámu, aby nedělal církvi ostudu ve srovnání se současně budovaným moderně vyzdobeným Národním domem jakožto investicí městskou. První etapa, na níž se podíleli známí umělci František Bílek a Jano Köhler, byla slavnostně ukončena 15. 9. 1906, den po svátku Povýšení sv. Kříže, jemuž byl kostel zasvěcen. Celkovou rekonstrukci však farář nestihl do své smrti dokončit. O pár dní později, 21. 10., se zúčastnil slavnostního vysvěcení opraveného kostela sv. Cyrila a Metoděje na Brněnské ulici, dokončení rovněž velkorysé opravy převzal po svém předchůdci. Ustavičná opravářská činnost mu vynesla členství v arcidiecesní umělecké radě, zřízené roku 1914 pro péči o zachování církevních památek.13 Dalším zdrojem povinností bylo jmenování komisařem pro dohled nad měšťanskými školami ve městě (8. 2. 1905). První a hned velmi hlučnou srážkou s prostějovskými liberálními a protináboženskými kruhy byla tzv. Judova aféra. Prostějované mohli v prosinci 1905 shlédnout putovní výstavu obrazů Františka Kupky. Navštívil ji i Dostál, zakoupil obraz Cesta ticha, ale nelíbil se mu cyklus kreseb nazvaný Náboženství a už vůbec nebyl spokojen s komentářem, který do výstavního katalogu napsal češtinář místní reálky Karel Juda. V novinách jej vyzval veřejně k odvolání a položil řečnickou otázku, zda člověk, schopný tak povážlivých výroků, může být vychovatelem mládeže. Vypukl poprask na Moravě i v Čechách, který ještě zesílil poté, co byl hned v lednu příštího roku zahájen proces, vedoucí k Judově přeložení na stejnou školu do Příbora, poněvadž delikvent jakožto profesor s definitivou nemohl být propuštěn. Spor, projednávaný nakonec i v říšském sněmu, otřásal půl roku veřejným míněním, které se nedokázalo shodnout, zda je vhodné, aby se profesor státní školy choval ve svém volném čase jako nedospělý klacek (respektive jako svobodomyslný muž – z úhlu pohledu Judových zastánců), a zda byl Dostál oprávněn poukázat na zjevný nesoulad s povinnostmi pedagoga (respektive zda směl denuncovat nebožáka s úmyslem připravit jej o už tak bídný chléb učitelský). Ze sporu vyšel Dostál sice jako vítěz, ale politicky a veřejně nesmírně poškozen. Polarisace táborů konservativního a pokrokového byla již počátkem 20. století nepředstavitelně vyhrocena a v Prostějově měl jasnou početní i mocenskou převahu ten druhý jmenovaný, v němž byl Dostálův obraz do Judova aféra nemožnosti zkarikován a rozšířen od Plzně po Vsetín. Co si o něm myslí jinde, to ho bezprostředně nepálilo, místní pokrokáři mu však od té doby nepřestávali silně zatápět. Ve snaze jim čelit aktivisoval Dostál zase své přívržence a vstoupil do obecního politického ringu. Zdůrazňoval, že to dělá nerad, ale byl by prý špatným pastýřem, kdyby nehnutě přihlížel, jak mu vlci rdousí ovce. Nahrával mu i vzestup posic katolického hnutí ve volbách do říšského sněmu roku 1907, které skončily velkým a pro liberální strany nepříjemným překvapením. V červnu příštího roku zahájil i v Prostějově ofensivu velkou slavností na oslavu jubileí císaře Františka Josefa a papeže Pia X. Partie na prostějovské šachovnici však již byla rozehrána a ani jedna ze stran, radniční mladočeská a oposiční socialistická, nevítala příchod nadbytečného třetího spoluhráče. Zvláště opory místní „vládní koalice“ vnímaly Dostálův krok jako zradu. Hned po volbě farářem totiž probleskovaly pověsti, že svým volitelům slíbil o politiku se nestarat.14 Nelhali a nevymýšleli si. Skutečně se tehdy v přihlášce ke konkursu zavázal nedělat v žádném směru politiku, udržovat shodu s obecním zastupitelstvem a zachovat ve městě mír – to slíbil nejurčitěji ze všech kandidátů a také na to byl při rozhodování vzat zřetel. Teď zástupci města obvinili Dostála naplno z porušení závazku a proti konání slavnosti se ohradili. Jen díky ozbrojenému zásahu neskončila pouliční rvačkou. Bylo by zbytečné rozebírat nekonečné Dostálovy spory s městskou správou a polemiky, kvůli nimž si hned v říjnu 1908 založil vlastní týdeník Ječmínek, aby mohl čelit radničním Hlasům z Hané, socialistickým Hlasům lidu a jiným listům. Představení města se pokusili dokonce dosáhnout u arcibiskupa Františka S. Bauera Dostálova přeložení, avšak Bauer kněze, jenž mu mimochodem působil i jiné starosti, vždy podržel, ba ještě mu udělil v září 1915 maličké vyznamenání, právo nosit collare maius, široký děkanský límec. V zápalu boje nešetřil Dostál ani své straníky, takže se nakonec bil zcela sám. Naprostý rozvrat katolického tábora pak znamenaly dva krátce po sobě následující a přitom na sobě nezávislé spory s profesory náboženství Antonínem Vránou a Augustinem Štanclem, spadající do let 1911 – 1913. Druhý z nich, delší a zhoubnější, byl podnícen Dostálovou snahou vybudovat na okraji městského centra v ulici Na vápenici nový representativní Katolický dům a soustředit kolem něj celé hnutí. Úmysl začal naplňovat od prosince 1909, kde však vzít peníze? Potřeba byla veliká, jeho prostředky zdaleka nedostačovaly, po roce úsilí nebyla nastřádána ani desetina z potřebných 190.000 korun.15 Ber kde ber, Dostál se tedy pokusil přimět městské katolické spolky, aby vyprázdnily své pokladny a když to nešlo po dobrém, tedy úskokem. Dům nakonec postavili, byť za Dostálova života jen zčásti, zaplacená cena byla však ohromná – znechucení a resignace mnoha jeho dosavadních a nezištných pomocníků. Dostál totiž vyžadoval naprostou poslušnost vůči své osobě a nepřipouštěl kritiku vlastních činů, jako diktátor v úzkých. Na diktaturu měl ovšem příliš málo skutečné moci, na druhou stranu autorita, vyplývající z váhy jeho funkce a síly osobnosti, po řadě zbrklých kroků rychle slábla. A našlo se dost protivníků bývalých i současných, kteří vnitrostranické spory rádi Politické střety s městskou radou přiživovali. Vtipně vystihuje ostře nabroušené prostějovské poměry Dostálovi přátelsky nakloněný kněz a spisovatel Jan Vyhlídal v epigramu, v němž rozeznáváme jména oponentů Františka Obrtela, Josefa Konvičky, Rudolfa Bechyněho, Josefa Krapky, Jana Prachaře a Karla Judy: „Hádej město hanácké, / které takto zázračné: / Hostí jako redaktora obrtele, / konvička v něm chrlí škopek špíny šedé. / V zimě létala tam můra, slyš, bechyně, / krapka nemění se tamo v horku – zimě. / Prachař střílí v městě papírovým prachem, / farář, ode všech ač bit, neusýchá strachem. / Tamtéž Judas zradil Mistra předobrého, / oprátkou však neopletl hrdla zlého. // Hádej, kde to město v kraji orlice? / Za odměnu bude ti jitrnice.“ Jiný jeho přítel a rádce, Sigismund Bouška, jej naopak varoval: „Zadrž a přestaň! Zanech půtek a neomylnictví, teologie a katechismů – náš lid nepotřebuje klerikalism – ale lásky a pomoci. […] Naříkáš si, ale věř, že je to většinou Tvou vinou! Vzpomeň, jak Tě přijali v městě radostně.“ 16 Do krve vedené hádky otřásaly Prostějovem až do světové války: teprve její tlak na čas přidusil doznívající a znovu bohatě rašící různice. Přišly vážnější starosti a odvály žabomyší kejkle. Šlo o život. Dostál sice jako farář nebyl frontovou službou povinen, ale o smutné chvíle nouzi neměl. Zpočátku dával najevo svou upřímnou loyalitu a svým listům určil austroslavistický směr, čímž se, pravda, nijak nelišil od profesionálních politiků s výjimkou malého kroužku emigrantů. Bylo však stále těžší podpírat habsburské soustátí. Obrat přišel v roce 1917, kdy byl osobně zasažen dvěma ranami. Nejprve dubnovou střelbou do demonstrantů, kdy zahynuly dvě desítky lidí, především žen a dětí – hned jim navrhl nápis na pomník: „Poutníče, pomni obětí, jež padly zde v den prokletí“. Druhou ranou byla ztráta mnoha kostelních zvonů, jež měly být přelity na děla. Dostála nesmírně dráždilo, že se musí dohadovat s vojenskou správou o zvony, varhanní píšťaly a měděnou střechu kostela, zatímco se mu ze dvorku vily továrníka Kovaříka vysmívá nikým nerušená nahá měděná bakchantka.17 Jen díky zásahu vlivného olomouckého poslance Mořice Hrubana unikly alespoň tři nejcennější zvony zkáze. Vůbec válečná drahota znamenala pro Dostála dosud nevídané problémy zásobovací a finanční. Nezasvěcenému čtenáři to připadá nepochopitelné, neboť jmenovaný byl vždy a znovu představován jako hamoun pobírající z bohaté fary těžké desetitisíce, na nichž doslova sedí – ještě v nekrologu Arne Novák ironicky připomínal jeho „malé, ale příjemné a výnosné království z tohoto světa“. Nu, pomluvám o cizím bohatství věří lidé odedávna nejraději, ale jak se to shodovalo se skutečností? Dostál dobrým hospodářem či podnikatelem nebyl, tak jako nebyl vynikajícím organisatorem. Ohromnou pílí a úmornou dřinou nahrazoval nedostatek nadání, nebyl praktický. Věnoval se organisaci i podnikání proto, že to považoval za svou povinnost, ale jen tím vyčerpával své prostředky. Vše jej stálo nesmírnou námahu, i to, co by jiný řešil obratem ruky. Byl přesným opakem kněží typu vyšehradského kanovníka Mikuláše Karlacha, jenž stvořil z mála rozsáhlé finanční imperium kolem Svatováclavské záložny, pražského kaplana Tomáše Škrdleho, jehož Družstvo Vlasť představovalo mimořádně silnou figuru v řadách katolického tisku, rajhradského benediktina Placida Světová válka Dostálovy poměry hospodářské Mathona, Jana Šrámka, který autoritativně stmelil a vedl celou politickou stranu, anebo koneckonců v menším měřítku i svého blízkého přítele pelhřimovského děkana Františka B. Vaňka, jehož Chrámové družstvo úspěšně zásobovalo české kostely uměleckými předměty. Dostál sršel velkorysými nápady – uskutečňoval je ale jenom s největšími obtížemi, jež vyplývaly snad i z přílišného rozptýlení a nedostatku soustředěnosti. Nespočetné peníze utopil ve ztrátových tiskových podnicích. Byla již řeč o časopisu Ječmínek, teď nám poslouží za příklad. Šestistránkový týdenník vycházel před válkou v nákladu 1.300 výtisků, při zvláštních příležitostech 1.500, měsíční výlohy na tisk se tedy pohybovaly ve výši 300 – 400 K. Už v roce 1915 náklad poklesl v průměru na 1.200 kusů a rozsah na dvě, nejvýš na čtyři strany, aby měl časopis stále bilanci jakž takž vyrovnanou, další ročník (při poklesu nákladu na 1.050 kusů) už skončil dvoutisícovým deficitem, v ročníku 1917 byl schodek ještě o 500 K vyšší. V posledním válečném roce se situace o něco zlepšila, v říjnu dokonce vyskočil náklad na předválečnou úroveň a v osmistránkovém provedení, ale rok 1919 znamenal pro Ječmínka konečnou stanici. Samé dluhy, zisk žádný. Korespondence s tiskařem Václavem Horákem je řetězem upomínek, výzev k zaplacení, dohod o vzájemných výměnách směnek a jiných finančních kouzlech. Za celou dobu vydávání musel Dostál pokrýt schodek 20.000 K.18 Že tiskaři a nakladatelé za takových podmínek nejásali radostí nad podobně lukrativními zakázkami, marno připomínat. Za doklad berme kousavá slova pražského knihkupectví Grosman & Svoboda, které mu v souvislosti s prodejem Otčenáše Františka Bílka napsalo: „Bylo by velice záhodno, aby i soukromá nakladatelství a různé ty administrace počítaly také s tím, že knihkupci jsou v prvé řadě také obchodníky, kteří musí prodávat aspoň s částečným ziskem, aby mohli krýti režii, a ne podporovat soukromé pány nakladatele tím, že prodávají jejich publikace z křesťanské lásky k bližnímu.“19 A tak to bylo se vším. Pokud snad některý vydavatelský počin skončil v mírném plusu, byly prostředky okamžitě vloženy do jiného. Naprostou většinou však musel krýt ztrátu ze svých osobních prostředků. Akumulace kapitálu byla pro Dostála pojem neznámý. Příjmy nebyly sice nízké (v roce 1905 pobíral z výnosu farního obročí služné 1.800 K pololetně), ale na vše opravdu nestačily. Chyběla i rozvaha: „Neznaje, kolik fara zdejší vynáší, udělal jsem si hned z počátku příliš velké vydání, takže teď nevycházím z úzkých.“20 Není tedy divu, že jeho pozůstalost byla nakonec předlužena a universální dědička si i po dražbě movitostí musela na krytí pohledávek a výplatu legátů vypůjčit. O takovém „bohatství“ se závistivcům ani nesnilo. A to podotýkám, že Dostál žil prostě a nenáročně, peníze neprojídal, a pokud utrácel za něco vysloveně zbytného, pak jen za umělecké předměty. Budiž nám prominuto, připomeneme-li málo příklady i jeho dobročinnost. Prostějovského malíře Oldřicha Lasáka podporoval na studiích, přispíval grafiku Josefu Váchalovi, za války se staral o polské uprchlíky a zajatce. Jsa vyznavačem lázeňské léčby dopřával ji i jiným, například P. Ferdinandu Chýlkovi z Přerova, známému zakladateli Kněžské nemocenské pokladny.21 Po válce dočasně Poválečné hnutí utlumené stranické spory vypukly s ještě větším odpadů od církve zápalem. Celostátní záležitostí se stalo odčiňování Bílé hory a účtování s kdekým, Vídní počínaje a Římem zdaleka nekonče. V Prostějově se poválečný kulturní boj projevil silným odpadovým hnutím. Výzvy k apostasi od církve se zde ve větší míře projevily již v roce 1906 v souvislosti s bojem o záchranu Judovu: odhlašovací lístky byly na veřejnosti hromadně rozšiřovány, stačilo jen vzít, na protest proti faráři vyplnit a odeslat. Vzhledem k pokřiku, jaký se kolem toho točil, nutno pokládat agitaci za neúčinnou. Ve městě opouštělo církev ročně 5 – 10 lidí, zpravidla z důvodu sňatku s jinověrcem, roku 1906 jich odešlo přes sto.22 K evangelické reformované (helvetské) církvi přestoupil sám protagonista K. Juda i se ženou, čímž na sebe přivolal veršovaný posměšek Viktora Dyka: „Není pánbů jako pánbů. / Hledíme-li kriticky, / každý Jehova je horší / nežli evangelický! // Hledí s nebes shovívavě, / mírné posty ukládá, / dobráček, on od věřících / ani víry nežádá.“23 – nejen Dyka překvapil vskutku nečekaný krok od muže pokrokového, pro něhož bylo veškeré náboženství podle vlastních slov jen obchodem. Důslednější byl tehdy Stanislav Manhard, po letech první poválečný prostějovský starosta, jenž vystoupil a zůstal bez vyznání. Zcela jinak se vedlo po válce a především po vzniku československé církve v lednu 1920: Prostějované vystupovali po tisících. Zatímco v roce 1918 vystoupilo 8 lidí a počátkem roku 1919 čítal Prostějov 31.470 katolíků, 20 katolíků řeckého obřadu, 236 protestantů, 1.850 židů a 100 osob bez vyznání, ubyla do roku 1923 celá pětina věřících: katolíků bylo nyní jen 25.100, 2.097 lidí se hlásilo k CČS, 415 k různým protestantským církvím, 1.428 k židům a 1.953 zůstalo bez vyznání. Nejhůře bylo v roce 1921, kdy odešlo celkem 3.629 lidí, pak hlavní vlna pominula a napřesrok počet vystoupivších klesl na 442.24 Počty navrátilců byly ovšem nepatrné, sotva desetina všech ztrát. Splnily se časté předpovědi kněží z pastorace, kteří viděli úpadek náboženského života, lhostejnost, nezájem, formální a matrikové katolictví. Jistě měla na ztrátách podíl i nejednoduchá povaha Dostálova, byť byl právě on pravým opakem kněze-chlebaře, uzavřeného uvnitř fary a jen naoko či se zjevnou nechutí plnícího své holé povinnosti. Dostál byl totiž „Pfarrer und Dichter dazu“, nevšední, umělecky založený, veřejně široce působící a navíc s bohatou minulostí církevního reformátora. K reformním myšlenkám jej dovedlo kupodivu právě umění. Básnit začal již na střední škole roku 1884 a talent nepostrádal,25 z mladistvých nápadů ostatně čerpal i v dospělosti. Coby seminarista náležel k funkcionářům Literární jednoty bohoslovců olomouckých, začal publikovat v brněnském bohosloveckém měsíčníku Museum, postupně pak i v Nivě a Hlídce literární a v olomouckém Našem domově. Rozhodující bylo seznámení s o čtyři roky starším břevnovským benediktinem Sigismundem Ludvíkem Bouškou, toho času (1892) kaplanem v Machově u Police nad Metují, rovněž básníkem a ještě spíše překladatelem. Společná náklonnost utužila čerstvé přátelství, pěstované pro velkou vzdálenost spíše korespondenčně, než v osobním styku obou mladíků. Bouška zasvětil svého mladšího společníka do tajů a zákoutí pražského literárního ruchu, bohužel ho však, jako osoba věčně svárlivá a netýkavá, zapletl i do své osobní pře s představiteli vlivného Družstva Vlasť. Z První básnické kroky obou těchto zdrojů pramení Dostálovy potíže v semináři, o nichž jsme se zmiňovali: z přemíry básnického nadšení i z jeho aktivit vůči Vlasti. Nepříjemné kázeňské „popotahování“ však v hrdém hochu budilo spíše odpor, než zřetelnější snahu po nápravě. Osobní nespokojenost jej přirozeně učinila vnímavějším vůči nedostatkům nejprve v systému seminární výchovy, posléze i v celé organisaci církevní. Zatím se však soustředil na povznesení katolické literatury, která byla v době jeho vystoupení opravdovou Popelkou v koutě národní kultury. Spolu s Bouškou se snažili prosazovat modernější básnické směry, což naráželo na v církvi odedávna zabydlený a ne vždy opodstatněný pocit, že co bylo dobré doposud, postačí stejně dobře i nadále. Pomalu se utvořil hlouček moderně píšících mladých kněží i laiků, kteří usilovali o samostatné vystoupení. Oporou se jim kupodivu stal slepý vetchý kmet, takřka osmdesátiletý vyšehradský kanovník Beneš Metod Kulda, rodák z Ivančic, známý na Moravě sbírkami lidových pohádek, jenž oslovil na podzim 1894 Boušku a finančně podpořil následujícího roku vydaný almanach Pod jedním praporem, který sice umělecky nedopadl podle představ kritické dvojice redaktorů Boušky a Dostála, nicméně byl určitým odrazovým můstkem a hlavně – poskytl prostředky pro zřízení stálé tiskové tribuny. Tou se stal z dnešního pohledu klíčový měsíčník Nový život, vytištěný poprvé v lednu 1896 a naposledy v prosinci 1907. Dvanáct ročníků Dostál redigoval, sháněl kvalitní příspěvky (nekvalitní mu docházely po celých koších samy), staral se o tisk, zpočátku i o administraci, na kterou – i když do práce zapřáhl známé (Marii Kavánovou) a příbuzné (sestry Žofii, Elišku a jejího manžela Eduarda Čípa) – stejně musel dohlížet. Objem práce nesmírný. V prvních čtyřech letech časopis nesporně rostl, publikovali zde i známí a všeobecně cenění autoři jako Julius Zeyer, Otokar Březina, Růžena Svobodová, z výtvarníků pak Zdena Braunerova, Felix Jenewein či Vojtěch E. Šaff. Ty přivedl Bouška, jenž rozhledem po kultuře Dostála převyšoval. Časopis si také vychoval vlastní tvůrce, z nichž nejvýznamnějšími byli Jindřich Šimon Baar a František Bílek. Jejich podpora připravila Dostála o moře úsilí a peněz, avšak nakonec, když mohl z jejich rostoucí proslulosti také něco hmotně pro časopis vytěžit, si je zčásti i svou neobratností odpudil. Aby ale vina nezůstala lpět jenom na něm, nutno rovněž přiznat, že jednání s řadou spolupracovníků nebylo jednoduché, a zkusme si také představit, jaké obtíže mu „genus irritabile vatum“ připravovalo. Skupinka aktivních členů tohoto uměleckého hnutí, které brzo přijalo za své původně zlehčující označení „katolická moderna“ (autorem byl známý básník Josef S. Machar), se od počátku otřásala vnitřními spory. Ne neprávem odpovídal roku 1906 na výtku nesnášenlivosti: „Rád bych viděl druhého, který by tak choulostivou společnost aspoň tak dlouho udržel pohromadě!“26 Už volba názvu časopisu byla kritická: ve hře byla jména Kulda, Katolická moderna, Zora, Vyšehrad a další, nakonec zvítězil Dostálem prosazovaný dantovsky zabarvený Nový život. Jeden z „otců zakladatelů“, pražský katecheta a snad nejnadanější reformistický básník František Xaver Dvořák, se vzdal spolupráce na protest hned po přenesení redakce z Prahy do Nového Jičína. Redakční dřiny se nakonec chopil Dostál, poněvadž Bouškovi ji nadřízený opat nedovolil převzít Časopis Nový život a ostatní sice ochotně radili, ale vážně pomoci s prací nemohli či nechtěli. Časem, když zjistili, že Dostál jejich rady ignoruje, odpadali bez zájmu. Naneštěstí Dostál ignoroval rady i svého stínového spoluredaktora Boušky. Mnohdy však bylo nutno rozhodovat rychle a rakouská pošta okamžitou domluvu neumožňovala. Nakonec si Dostál zvykl rozhodovat sám i o věcech podstatnějších a časem odkázal Boušku do role pouhého přispěvatele, což tento nesl s nechutí a čím dál otrávenějšími protesty. Viděl, že na svůj toužebně vysněný časopis ztrácí vliv a list se ubírá směrem, kam ho následovat nemůže. Osobní roztržka měla i jiné důvody… Byť se s Dostálem stýkal i v pozdějších letech, kdy se setkáme s nepochybnými projevy náklonnosti, skutečné přátelství dvou tak různých povah nepřežilo rok 1899. Nejvíce však Dostál chybil, když proti sobě popudil arcibiskupa Theodora Kohna. Ten měl pro literární práci pochopení, alespoň do té míry, pokud ji vnímal jako representaci či přímo propagaci katolicismu. Velkoryse přehlédl, že si Dostál neobstaral žádné potřebné církevní schválení,27 a finančně jej podporoval, celkem částkou 1.500 K, což by stačilo pro srovnání na úhradu tisku tří čísel. Neustálé popichování s pražským konservativním časopisem Vlasť jej nechávalo klidným, i konsistorní assesor František Vaculík, pověřený dohledem na reformistický list, je charakterisoval jako běžné novinářské tahanice. Mávnutím ruky odbyl dosavadní protektor i první Dostálovu srážku s hierarchií: agilní královéhradecký biskup Eduard Brynych se v prosinci 1898 cítil popuzen veřejným zesměšněním své, třebas neobratné snahy ulomit hrot neustálým výčitkám klerikalismu a na Dostála žaloval. Vyšetřování bylo krátké, bez následků, hradecký seminář a po něm i brněnský však zrušili předplatné.28 První hromobití přišlo teprve po sjezdu příznivců Nového života na Velehradě začátkem srpna 1899. To už byl Dostál podezřelý z přílišného liberalismu, velehradští jesuité (snad po domluvě s příslušnými místy) odmítli dát svůj klášter k disposici, sjezd se musel konat v hostinci, což bylo zase záminkou pro Kohna i jeho brněnského sufragána Bauera k zákazu účasti bohoslovců z obou diecesí. Prozíravost byla na místě. Pod čestným předsednictvím jmenovaného kroměřížského kanovníka Vaculíka, jenž bral účast jako součást své dohlížitelské povinnosti, se zde ozývaly „strašné revoluční řeči, které konservativní odpůrce až k nepříčetnosti doháněly“.29 Nejostřejší řeč pronesl klimkovický farář a budoucí socialistický žurnalista Josef Svozil. Mluvil o vnitrocírkevních poměrech, o duchovním útlaku kněžstva ze strany nadřízených, počínaje seminární výchovou, o potřebě demokratisace církevní ústavy a nevyhnul se ani sociálnímu postavení dělnictva na církevních statcích, což byla rukavice mrštěná přímo do arcibiskupské tváře. Přítomní byli tak konsternováni, že se do diskuse ke Svozilově řeči nikdo nepřihlásil. Dostála jako zodpovědného svolavatele a řídícího čekalo okamžité konsistorní vyšetřování, podnícené a udržované přímo arcibiskupem. Ten se rozhodl využít převahy úřadu nad jednotlivcem a zasypával novojického spirituála neustálými přípisy, na něž vyžadoval okamžitě odpovědi, volal jej k protokolárním výslechům s cílem ne zlomit, nýbrž zaměstnat nepokojného kněze, aby neměl čas věnovat se takovým nepravostem, jako je církevní Spor s arcibikupem T. Kohnem reforma. V říjnu mu pro změnu poslal 100 zlatých příspěvku na Nový život. Jenže na Dostála neplatil ani cukr, ani bič, takže se nátlak stupňoval a trval celé čtyři roky. Výslechy z nejmalichernějších důvodů neustávaly včetně obvyklého nabádání, aby zachoval „decorum clericale“ a byl pamětliv „conditionis sacerdotalis“. Mimo to byl třikrát krátkodobě, vždy na dva – tři dny, internován v olomouckém kapucínském klášteře. Dostál na otázky vyšetřovatele odpovídal jednou poníženě, jindy zase tak, že i dnes by to znamenalo povážlivý příklad narušení discipliny ze strany podřízeného. Mnohdy se, jako novodobý Jan Hus, domáhal poučení, v čem že to chybuje, že potom rád odvolá všechny své přestupky. Četba Nového života byla v olomouckém semináři přísně zakázána a Dostálovi přívrženci mezi bohoslovci byli pronásledováni, odejít museli Inocenc Arnošt Bláha (náš pozdější přední sociolog a masarykovec), Ignác Husička (nakonec plukovník duchovní služby), Oldřich Zlámal (kněz v americkém Clevelandu a přední agitátor v boji za samostatnost Československa), František Hrachovský (tajemník Matice cyrilometodějské, novoříšský premonstrát, zavražděn nacisty), František Odvalil (básník a vězeňský kaplan) a další. Začátkem října 1900 proskočily novinami první zvěsti o Dostálově suspensi, zatím předčasné.30 Když arcibiskup viděl, že nic nepomáhá, rozhodl se pro poslední pokus, než k suspensi přikročí: konsistorním výnosem z 16. 4. 1903 byla Dostálovi dána tříměsíční lhůta, aby si vyjednal přestup do jiné diecese, jinak se prý uvidí. Chápejme dobře jeho postavení: v boji proti úřední přesile byl Dostál takřka bezmocný a mohl si ulevit jen úsměšky v tisku. Například otiskl pod pseudonymem František Kalina v novém reformistickém časopisu Rozvoj báseň Ó Ninive: „Tvůj kníže skoupý, marnivý, / tvůj národ hloupý, svárlivý / a tvoje listy špinivé – / Ó Ninive, ó Ninive! [...] Psi hladoví už štěkají, / smrdutí supi čekají / a já volám své strašlivé: / Ó Ninive, ó Ninive!“ V následujícím čísle pak uveřejnil noticku, že městem Ninive rozhodně nebyla míněna Olomouc, „neb v Olomouci a okolí nejsou ale pražádní supové“. Že si těmito legráckami nepomohl, je více než jisto. Přesto nutno ocenit Dostálovu odvahu a vytrvalost. Jiný by zápas vzdal, odešel by jinam a navíc s aureolou protiklerikálního mučedníka. Ne tak Dostál. Uvažoval sice v červenci 1903 o přechodu na místo katechety v Polské Ostravě, tedy ve vratislavské diecesi, ale odradily jej složité národnostní poměry.31 Raději se zkoušel udržet doma. Oč se ale mohl opřít? Politické krytí měl dosud slaboučké, snad jen říšští poslanci Mořic Hruban z Olomouce a František Reichsstädter z Prostějova by se jej zastali.32 Veřejnost v Čechách nechápala zpočátku jeho spor vůbec. Pokroková veřejnost moravská zase s chutí využila věci ve svůj prospěch (pohleďte, klerikálové se už bijí navzájem) a radovala se z dostatku munice proti nenáviděnému arcibiskupovi. Katolická se rozštěpila na Dostálovy zastánce a odpůrce, poukazující na těžké následky, které v lidu působí divoké reformistické novinářské nájezdy na osobu už z titulu svého úřadu úctyhodnou. A pánové z vídeňské vlády i u dvora se smáli, jak se v tom ten židáček Kohn – je vůbec pokřtěný?33 – hezky koupe a polehoučku tahali za nitky. Jediná možnost obrany, která byla Dostálovi k disposici, byla žaloba na představeného u římské kurie. Nesrovnávalo se totiž s právy arcibiskupovými nutit kněze k opuštění diecese. Žalobu podal 7. 5. 1903, z jiných důvodů na Kohna žalovali další dva kněží, Josef Hofer a František Ocásek. Proces se táhl měsíce, Kohn byl dvakrát povolán do Říma, podruhé tam strávil celé tři měsíce a tentokrát už skutečně všechna veřejnost napjatě očekávala, s jakou se vrátí. Nikdo nepochyboval, že bude-li očištěn, sežere své odpůrce zaživa. Nevrátil se už nikdy, 9. března 1904 mu bylo sděleno, že se má své hodnosti vzdát a navždy pobývat jen mimo olomouckou diecesi. Důvodů bylo sto a jeden, nebudeme se jimi zabývat. Jedna výmluvná maličkost však svědčí o zcela osobním charakteru arcibiskupova boje proti Dostálovi: po dobu velepastýřovy nepřítomnosti dala konsistoř našemu hrdinovi svatý pokoj ode všech reskriptů, dotazů a protokolů. Všichni byli únavného sporu syti a nenašel se horlivec, který by v pronásledování pokračoval. Pozoruhodné také je, že prokazatelně od ledna 1903 byl Dostál v písemném styku s arcibiskupovým ceremoniářem a nejoddanějším osobním sekretářem Františkem Botkem – ten Dostálovi radil, jak má ve sporu pokračovat. Snad byl právě Botek oním neznámým knězem, který Dostála zásoboval zprávami z olomouckého paláce a jehož jméno Dostál odmítl prozradit, za což byl v březnu 1903 potřetí odsouzen k exerciciím u olomouckých kapucínů.34 Novým arcibiskupem se stal dosavadní dlouholetý brněnský biskup František Saleský Bauer. Dostál si mohl oddechnout a v klidu pokračovat ve vydávání Nového života, ale s povýšením na prostějovského faráře přišly jiné starosti. Na měsíčník už nebylo tolik času a řadu přispěvatelů svými prudkými zápasy odvrátil, sám si jednou Bouškovi posteskl, že „pro Judu mne všeci »čistí umělci« opustili“.35 Úroveň listu pomalu klesala. Ranou z milosti pak byl dekret římské kongregace posvátného officia Lamentabili sane exitu z 3. 7. 190736 a encyklika papeže Pia X. Pascendi dominici gregis, publikovaná 8. 9. téhož roku. Oba dokumenty konkretisovaly a podrobně rozpracovaly nepříliš důrazné odsouzení právě se vzmáhajícího opravného hnutí se závažnými theologickými důsledky, takzvaného modernismu, v instrukci Nessuno ignora kongregace mimořádných církevních záležitostí ještě za papeže Lva XIII. (27. 1. 1902)37 či v Piově nástupní encyklice E supremi apostolatus cathedra (4. 10. 1903).38 Teď to bylo řečeno naprosto jasně: „Co se týče kněží, kteří píší do novin a časopisů jako spolupracovníci nebo dopisovatelé, protože se častěji stalo, že tam otiskovali články nakažené modernismem, ať na ně biskupové dohlédnou, aby již nehřešili. Stane-li se něco takového, ať je napomenou a zakážou jim dále psát. [...] I kdyby byli tito lidé udiveni, že je počítáme k nepřátelům církve, jistě nebude oprávněně udiven ten, kdo – bez ohledu na úmysl, který může posoudit jenom Bůh – poznal jejich učení včetně pohnutek k řečem a činům.“39 To jsou slova dodnes drtivá a tehdy nutila k opravdu vážnému zamyšlení. Dostál vyjádřil přesvědčení všech svých straníků, že Nového života se odsouzení modernismu netýká a chtěl pokračovat,40 odhodlání mu ovšem dlouho nevydrželo a v prosinci 1907 vyšel Nový život naposledy. Příčinou nebyl ani tak nátlak nelítostné církevní vrchnosti, jak by byli někteří rádi viděli, nýbrž vzrůstající obtíže technické. Zánik Nového života O jakých obtížích je řeč? Aniž bychom chtěli sebeméně naznačit, že byl Nový život špatný časopis, přece jen je poučné sledovat, jak jej Dostál vytvářel doslova „na koleně“. Samozřejmě za sebou neměl žádné bohaté vydavatelství jako časopisy jiné a cenu, přes pestrou výpravu, držel poměrně nízko (roční předplatné během let stouplo ze 3 na 10 K), takže se dostával do neustálého kolotoče: málo prostředků – malé honoráře – málo kvalitních přispěvatelů – málo platících čtenářů, sotva tisíc – malý výtěžek – dluhy. Pověděli jsme si již něco o jeho nepraktičnosti a zde bychom našli další doklady: Bouška si stěžoval, že jeho knihu Vánoce vydal Dostál vinou své liknavosti až v únoru 1903, nikde ji neinseroval, nerozesílal redakcím recensní výtisky... Kdo vydává roční kalendář až v prosinci, musí také počítat se ztrátou. Nedostatek peněz podvazoval časopisu žílu doslova u kořene. Dostál se snažil, aby časopis přinášel i příspěvky osob známých, byl v tom i nemalý kus representace. Neustále bombardoval kupříkladu Zeyera a Březinu žádostmi, až jim to nebylo milé. „Věřím, že jste jako člověk beránek, jako redaktor jste ale tygr.“, píše mu Zeyer nespokojeně.41 Autorům však mohl nabídnout jen o málo více než ideální motivaci. To je druhá část pravdy, proč svou spolupráci s Novým životem přerušili Baar, Bílek, Bouška… Jejich práce si záhy povšimli i jiní (sdružení výtvarníků Mánes, spisovatelský spolek Máj), kteří přišli s nabídkami nesrovnatelně výhodnějšími. Tu mohl Dostál apelovat pouze na přátelství a pocit povinnosti. Snažil se, nedokázal však rozptýlit protistranou vštěpovaný nepříjemný pocit, že své spolupracovníky jen lacino využívá ke svému prospěchu, že si je drží jen jako redakční otroky píšící na rozkaz a jejich práce si necení. Pravda to nebyla, Dostál si byl dobře vědom, co pro něj znamenají, ale zaplatit jim nemohl a uchlácholit je nedovedl. Nouze o solidní příspěvky byla stále viditelnější. K tomu připočtěme nepravidelné vycházení, administrace nepořádná, redakci docházel neustálý proud stížností na nedodaná čísla. Odběratele znechucoval i nepořádek v účetnictví, ve snaze vymoci dlužné předplatné byli upomínáni i ti řádně platící a dokonce i častí přispěvatelé, kteří měli mít list zdarma.42 Nakonec dluhy na předplatném vzrostly takřka na 12.000 K.43 Dostál uvažoval už roku 1906 o prodeji titulu s výhradou vlastní redakce. Bohužel, po zákazu modernismu se stal Nový život zcela neprodejným ležákem – kdo by koupil časopis, který může být ze dne na den zakázán? Znechucený redaktor, opuštěný spolupracovníky i odběrateli, získal sice církevní povolení k dalšímu vydávání svého listu, když slíbil, že se vyhne všem nástrahám, vyplývajícím z encykliky Pascendi. Povolení k distribuci časopisu v královéhradecké diecesi vydal tamní biskup Josef Doubrava již v únoru 1905. Otevřená byla i možnost přechodu na čtvrtletní periodicitu. Nakonec se ale Dostál rozhodl trápení ukončit.44 Ve své přecitlivělosti i v obavách o budoucnost dával vše za vinu opět svému novému arcipastýři: „Náš milý tatíček pan arcibiskup raduje se v kurendě z nové encykliky, [...] stařec zlomyslný a senilní na mne číhá, oprátka je připravena.“45 Reagoval jako dítě, jemuž vzali oblíbenou sice, leč nebezpečnou hračku. Pravda, arcibiskup Bauer nebyl přívržencem reformních směrů, již dříve o své vůli zakázal četbu reformistického listu Bílý prapor, v říjnu 1907 přišel na řadu i nástupce Rozkvět. Přesto nelze říci, že by byl Dostálovým nepřítelem hrdelním. Koncem téhož osudného roku mu nepřímo nabídl hodnost místoděkana pod podmínkou, že se vzdá redakce Nového života, Dostál odmítl, viděl v tom pokus o úplatek. Sám ale cítil, že své síly a prostředky, potřebnější jinde, vyčerpává ve věci, která za to už nestojí. Vztah k představenému se brzo urovnal, třebas nezahladil. Dostál, jenž Bauera ještě v květnu 1901 hájil před útoky Rozvoje a psal o něm jako o „nejinteligentnějším biskupu rakouském, který se k nám chová celkem tolerantně“,46 si na tato svá slova zřejmě vzpomněl a byl v čilém kontaktu s Bauerovým osobním důvěrníkem Františkem Ehrmannem. Je-li Nový život označován za vlajkovou loď hnutí, v čem spočíval jeho význam? Byl pokusem uskutečnit představy o moderní katolické tvorbě literární a výtvarné, přičemž tento pokus lze považovat přinejmenším z části za zdařilý s ohledem na okolnosti jeho vzniku a na niveau dalších dobových českých časopisů. Spornou otázkou pak zůstává, zda odklonem od stránky umělecké a příklonem k církevnímu reformismu rozšířil Dostál vhodně jeho záběr, anebo zničil jeho vysoké umělecké ambice nízkým politikařením. Druhou spornou otázku řešíme, tážeme-li se na míru vlivu Nového života na jemu současná či snad dokonce budoucí umělecká díla, vznikající nejen v církevně zainteresovaném, nýbrž rovnou v obecném okruhu tvůrců, poněvadž jeho zakladatelé si nekladli menší cíl, než působit na všechny umělce a obrátit co nejširší pozornost ke katolicismu jako k živému a produktivnímu ideovému směru. Křížovým porovnáním všech záměrů a výsledků by se zdálo, že Dostálova orientace na reformní myšlenky byla šťastnější a životnější, neboť se řada jeho programových bodů časem prosadila, zatímco umělecky skončil okruh Nového života na vedlejší koleji: po té hlavní svištěla staroříšská družina Josefa Floriana, která sice v jádře z uvedeného okruhu vzešla, ale brzy se od něj odloučila a právě její práce oslovila řadu lidí z necírkevního prostředí, či si alespoň vydobyla uznání. Opačný úhel pohledu naproti tomu ukazuje, že se Florian držel daleko od všeho, co jenom trochu zavánělo politikou a církevní reformou obzvláště, byl v tomto ohledu naprostým Dostálovým antipodem. A tak navzdory své haštěřivosti, neomezené autoritativnosti a bez ohledu na své názory hluboce konservativní mohl jako nepolitický a do sebe uzavřený tvor snáze pronikat mezi jiné. Dostál působil ve světě, veřejně, a to mu, jak si ukážeme, cestu k veřejnosti paradoxně odřízlo: mluvil k ní, ale nedokázal ji oslovit. Snad by – dovolme si výjimečně to prožluklé „kdyby“ –setrvání v čistě uměleckých sférách Novému životu pomohlo. To by ovšem – a zde rychle končí veškerá diskuse v rámci „kdyby“ – nesměl být redaktorem Dostál, jenž podobného sebeomezení nebyl schopen. A jiný redaktor, vhodnější, se nenašel: ani dnes není jednoduché ukázat prstem a jednoznačně říci: Ten by si počínal lépe! Co nesmíme rovněž pustit ze zřetele, a co se přitom rádo skrývá naší pozornosti, je věk všech zúčastněných. Dostálovi bylo v okamžiku, kdy se ujal vydávání Nového života, rovných čtyřiadvacet, Bílkovi bylo o rok méně, naopak Baar byl o dvě léta starší a Bouška o čtyři. Bitnar byl v jejich očích „mladíček“, vždyť mu bylo teprve dvaadvacet. Naopak Xaver Dvořák už byl Vliv Nového života podle Boušky „vážný a také již starší muž“, osmatřicetiletý pán, který mezi ně příliš nezapadal. Vzpomínka na naše vlastní skutky z dob, kdy nám nebylo ještě třicet, mírní každý příkrý soud. A tak, přes uváděné výhrady, byl Nový život časopisem, který při všech omezeních ideových, technických, finančních a zejména v nesmírně úzkých mezích disciplinárních, na které mnohokrát a bolestivě narazil, vykonal kus práce, byť ne tolik, co si předsevzal. Smíme-li se uchýlit k tautologii, pak dokladem jeho významu je i pozornost, která je mu dodnes věnována. Padla zde dosud jen mimochodem jména dalších dvou časopisů, s nimiž byl Dostál úzce spojen. I jejich historie se zdá poučná. Aby ulehčil Novému životu od věčných polemik, zakládá v lednu 1900 ve spolupráci s olomouckou tiskárnou Kramář & Procházka nový týdeník Rozvoj, který po přeložení do Prahy pod vedením tamního kaplana Emila Dlouhého- Pokorného brzo sklouzával do stále bezohlednější neurvalosti, třebas věcně měly jeho kritiky v lecčems pravdu. To pochopitelně budilo pozornost a tak byla v lednu 1902 všem duchovním četba Rozvoje zakázána. Podobně skončil o měsíc dříve i jeho mladší a kultivovanější sourozenec Rozkvět, který si Dostál založil jako svou vlastní tribunu, když na Rozvoj ztrácel vliv. Také v souvislosti se startem Rozkvětu v srpnu 1900 uvažoval o zastavení Nového života, nakonec však vydával oba tituly zároveň.47 Proponovaná latinská mutace Rozvoje šiřitelná celosvětově nikdy uskutečněna nebyla.48 Skupinka reformátorů však naznala, že potřeba týdeníku jako listu nesrovnatelně pohotovějšího v porovnání s měsíčníkem trvá i nadále, hned v lednu 1902 tedy začíná vycházet Mane, jehož název značí v latině „ráno“ a je též vědomou alusí na biblickou výstrahu mene – tekel – ufarsin. Časopis kráčel ve stopách Rozvoje, téměř okamžitému zákazu se pokusil vyhnout přeložením do Prahy, kde jej vedl málo osvědčený Dlouhý-Pokorný až do prosince. To už v Olomouci od května 1902 vycházel čtrnáctidenník Bílý prapor, zprvu vedený „divým mužem“ J. Svozilem, který však koncem roku všeho zanechal a zakrátko přešel otevřeně na proticírkevní půdu. Nahradil jej kroměřížský kaplan František Světlík, pozdější známý „rudý prelát“ a obdivovatel sovětského Ruska. Posledním redaktorem, jakmile Světlíka v prosinci 1904 donutil arcibiskup Bauer k resignaci, pak shledáváme křenovického faráře Vincence Lázeňského. Jako všechny předtím jmenované časopisy byla i „Fangle“ hojně čtena kněžstvem pro svůj kritický obsah i, přiznejme si, pikantní podrobnosti... Důležitým požadavkem českých reformátorů bylo totiž z velké části odstranění celibátu. Anonymně zveřejňované zprávy o cizích poklescích jsou vždy oblíbeným čtivem, zvláště když se vhodně pojí s kritikou představených. Jistě, časopis přinášel především vážné články, ale nežádoucí pozornost na sebe poutala právě ona pokoutní klepařina a výpady proti arcibiskupu Kohnovi. Přesto vydržel ze všech politicko-církevně-reformních časopisů nejdéle, až do zákazu v listopadu 1906. Jako ostatně všechno Dostálovo podnikání končily i tyto projekty finančním deficitem. Nástupcem byl od ledna 1907 Rozkvět, toho jména druhý, zakázaný hned v říjnu. Navazující časopisy Křesťanská myšlenka (listopad 1907 – březen 1908) a Reformní časopisy Rozvoj Bílý prapor Nezmar (duben – prosinec 1908) vedli již mezitím odpadlí kněží Dlouhý- Pokorný a František Loskot, Dostál s nimi už neměl mnoho společného a později se jich výslovně zřekl: „Některé excentrické živly ještě zrádnou působností kálely štít katolické moderny, až v Loskotově Nezmaru zanikly“.49 Obraz Dostála-novináře by nebyl úplný, kdybychom nezmínili i další listy, jež sám založil, nebo alespoň ovlivňoval, a které se věnovaly spíše jiným otázkám než církevním. Při vědomí velkého dosahu a vlivu tisku na širokou veřejnost usiloval o časopis lidový, přístupný, šířící myšlenky národní a křesťansko-sociální. Už v roce 1897 plánoval časopis Palacký, ale z plánů sešlo. Náhradou bylo Kravařsko, jehož plán nosil v hlavě jistě v dubnu 1901,50 vydávat jej pak začal od února 1902 až do svého odchodu v prosinci 1904. Jak název naznačuje, byl to list povýtce lokální, Kravařskem (Kuhland) se nazývalo novojičínské okolí. Perličkou se nám zdá kratičká spolupráce se známým staroříšským nakladatelem Josefem Florianem. Ač tento novinami veskrze pohrdal, z nouze přijal místo redaktora. Jen pár týdnů vydržel znásilňovat své svědomí, pak napsal Dostálovi, že list je hnusný a pitomý a práce zanechal.51 Krejcarový plátek nebyl s Dostálovým přestupem do Prostějova zastaven, nabral však tón jízlivě protikatolický. O prostějovském „farním časopisu“ Ječmínek zde již slovo padlo, dodáme jen, že se z finančních důvodů v roce 1919 spojil v Hanácké listy s katolickým Hanáckým krajem z nedalekých Určic. Ani ty se však záhy neobešly bez podpory, alespoň zčásti však na ně přispívala Československá strana lidová, třebaže se tomu její předseda Šrámek zpočátku vzpíral.52 Pro ženy Dostál založil v lednu 1904 Evu a redakci svěřil svým spolupracovníkům Marii Kavánové, Aloisi Kolískovi a Bedřichu Konaříkovi. Eva svého zakladatele dokonce o dva roky přežila – posledním vydavatelem byl olomoucký kněz a vedoucí redaktor tamního Našince Ladislav Zamykal. Do řeky jménem Nový život se pokusil podruhé vstoupit v prosinci 1912, kdy poprvé vydal umělecký měsíčník Archa. Ta měla bohužel všechny nedostatky svého předchůdce a žádnou z jeho předností. Osoba redaktora tentokrát již přímo odpuzovala autory, a tak se Archa namísto hrdé plavby po hladině české literatury topila v hanáckém pobřežním bahně. Za války brzo nastalé měli také lidé jiné starosti, Dostál nadto zpočátku zatížil časopis austroslavistickou orientací, která ovšem tou dobou nebyla právě populární a na sklonku roku 1918 definitivně vyšla z módy. Když si jeho bývalí čeští společníci raději založili roku 1917 svůj vlastní časopis Týn, mrzelo ho to nesmírně, nahlédl však také neudržitelnost vlastního postavení a složil vedení do rukou redakčního kolektivu, což listu velmi prospělo – vycházel pak, s přestávkou za nacistické okupace, až do roku 1949. Ještě méně štěstí měl s časopisem pro děti. Ačkoli si už v únoru 1901 nechal vypracovat rozpočet na Malého čtenáře,53 uskutečnil svůj záměr až po válce. Mladý máj byl bohužel jenom episodkou roku 1921, nenašel dostatek odběratelů. Vtipně Dostálovu novinářskou vášeň glosoval Jindřich Š. Baar: „S Bohem, Politické časopisy Eva Archa – literární list drahoušku, mám strach o Tebe – nech se lékařsky prohlédnout, jsi-li duševně zdráv. To zakládání nových a nových časopisů je mi podezřelé.“54 Naopak nespokojeně a oprávněně vytýkal Dostálovi jeho sklony Bouška: „Všecky ty půtky žurnalistické, jež z duše vždy jsem nenáviděl, ty Ti otrávily život. [...] Ty jsi žurnalista a ne básník, žurnalista básníka v Tobě zabil!“55 Básníka... Nu ano, kam zmizel básník? Dosud jsme se dozvídali jen o ustavičných sporech a vádách, snad tu a tam kořeněných epigramem... U Lutinova se naštěstí nemusíme v nouzi uchylovat k takovým kličkám, jako Viktor Dyk v proslovu nad rakví literárního kritika, protagonisty konkurenční České moderny, dlouholetého redaktora Moderní revue, autora skandálního poetického cyklu Prostibolo duše a – jak jinak – Dostálova odpůrce Arnošta Procházky: „Byl básníkem, třebaže básní nebylo.“ U Dostála básní bylo, z předešlého víme, že je psal už jako gymnasista a nadějně pokračoval v semináři. Svou první básnickou sbírku Sedmikrásy vydal na podzim 1895. Nakladatele přirozeně sháněl těžce. Postupně jej odmítli pražský Otto, olomoucký Promberger, brněnský Barvič, třebíčský Šolc. Nakonec ji vydal více méně vlastním nákladem, respektive za peníze z daru kanovníka Kuldy, zbylé po prodeji almanachu Pod jedním praporem. Dostálova bibliografie čítá přes třicet knižních titulů. Básnických sbírek je jedenáct. Po již připomenutých Sedmikrásách (Holešov 1895) následovalo Království Boží na zemi (Nový Jičín 1899), připravované dlouho pod pracovním názvem Ecclesia militans. Sbírku Potulný zpěvák (Nový Jičín 1902) vydal pod pseudonymem Karel Skřivan, aby ji nemusel předkládat k předběžné církevní censuře v obavě, že by mu úmyslně zdržela tisk. Pseudonym nebyl novinkou, užíval ho už od roku 1897, tak se předložení svazečku stejně nevyhnul – nenašlo se tam ostatně nic závadného. Pak nastala dlouhá prodleva, zaviněná přemírou práce a politických bojů. Ohlasy na jeho první tři sbírky nebyly ostatně nijak přesvědčivé a od další práce spíše odrazovaly, než k ní pobízely. Během té desetileté přestávky se zřejmě Dostál také smiřoval s myšlenkou, že nebude zpívat národu, jak touží každý básník, ale bude jen veršovat sobě pro radost. Další sbírka Ryme a špryme (Prostějov 1912) jakoby vyrůstala z kořenů lidových, hanáckých, je psána zčásti v nářečí a v satirickém tónu. Zato Orlí fanfáry (Prostějov 1913) jen srší očividnou tendencí. Dostál silně podporoval tehdy vznikající tělovýchovné jednoty, jež se odštěpily od Sokola pro jeho ostře protikatolické vystupování, a napsal pro ně řadu bojovných a vzdorných písní. Osudy (Prostějov 1913) nemají jednotící linku, je to řada thematicky různorodých novějších i starších básní. Druhou satirickou sbírkou byly Šlehy a něhy (Prostějov 1914), v níž se s dlouhým odstupem vrací do doby sporů s arcibiskupem T. Kohnem, neopomíjí však ani své současné odpůrce. Přišla válka a Dostál, který měl odedávna slabost pro vojenskou poesii, uveřejnil na jejím počátku několik básní, jež pobouřily zprvu jen úzký okruh jeho čtenářů, zato po osvobození jim byla dána až nepřiměřeně široká a málo spravedlivě zahrocená publicita. Nejvíce mu byla vyčítána vlastenecká píseň Rakouská, zhudebněná Adolfem Piskáčkem, za níž roku 1917 obdržel druhou Básnická činnost Válečná poesie cenu České akademie věd a umění. Potom následovala kolibří sbírečka Vojáčkům do vesty, na cesty, na štěstí, k vítězství (Prostějov 1916), která i z uměleckého hlediska nestála vskutku za mnoho, byla však – nezapomeňme – psána pro pobavení i útěchu prostých vojáků, nikoli estétů. Třetím důvodem ke skandalisaci byla jediná věta z úvodu k překladům německé poesie Duch Německa (Praha 1917), kde přitom najdeme i básně jasně protiválečné. Obecně pak podotkněme, že v překladech byl Dostál jako básník nejšťastnější. Naopak mnohem méně rozporná a tendenční je sbírka Písně tvorů (Prostějov 1917), zavírající v sobě lyriku osobní, přírodní a náboženskou. Sám autor ale v nenápadné poznámce přiznává, že řada básní je bolestnou památkou na léta nesvárů: s arcibiskupem Kohnem, s Bouškou, s představiteli protináboženských směrů. Paradoxně právě Bouškovi je sbírka věnována, přijal ji ovšem vlídně jako pomník doby, konec konců ty dávné verše o své neúprosné strohosti si přečetl už před léty v Novém životě. Další sbírky vyšly až posmrtně. Strážce Dostálovy pozůstalosti Ladislav Zamykal ve snaze připravit „vybrané spisy“ vydal znovu rozšířené a upravené Orlí fanfáry (Olomouc 1928). Základ pro Květiny (Olomouc 1930) měl Dostál hotov již roku 1917, Zamykal jej doplnil dalšími vhodnými verši s přírodním a společenským námětem. Posledním svazkem v Zamykalově redakci byla sbírka Ve mlýně světa (Olomouc 1934), která měla na příkladech Dostálovy poesie z doby světové války rozptýlit neustálé obviňování z nečešství a nevlastenectví. Po Zamykalově smrti převzal štafetu Oldřich Svozil. Jím připravená sbírka Tajemná Sfinx (Olomouc 1940) rovněž vycházela z původního, jakkoli ještě málo vyjasněného Dostálova konceptu, k němuž přiřadil jinou, jen časopisecky dochovanou lyriku osobní a eschatologickou. Svozil připravil ještě další sbírky do tisku, pracoval na úkolu až do své smrti v osmdesátých letech, třebaže naděje na vydání nebyla a není dosud. Takřka před vytištěním už byla v krátkém polosvobodném poválečném období Hudba touhy, jak v březinovské inspiraci změnil původní Dostálův název Barbiton sonans. Dalšími soubory jsou baladicky laděné Plané růže a Z cizích zahrad, vybrané ukázky Dostálova překladatelského umění. Na okraj poznamenejme, že Dostál pečoval i o dobrou typografickou úpravu svých knih, na níž se podíleli zprvu nadaní samouci S. Bouška a český kněz Antonín Thein-Runié, potom olomoucký profesor kreslení Karel Zdeněk Wellner, výjimečně Mikoláš Aleš a ze všech nejvíce skromný umělec Jano Köhler. Z cizích děl, jimž byl Dostál vydavatelem, si zaslouží připomínku Hanácká legenda jeho krajana a jmenovce, novojičínského advokáta Ferdinanda Dostála-Bystřiny, pro niž opatřil ilustrace od Adolfa Kašpara (zde byl snad prostředníkem Kašparův tchán, olomoucký nakladatel a Dostálův dobrý známý Romuald Promberger). S poesií souvisí též tvorba písňová. Dostál nebyl geniálním hudebníkem, hrál však velmi obstojně na housle a violu a pochytil dost, aby se mohl pokusit o složení jednoduchého nápěvu, vyhovujícího neškolenému lidovému zpěvu. S harmonisací pak vypomohli prostějovští ředitelé kůru Ezechiel Ambros a Alois Hanuš. Značnější obliby dosáhly písně Matičko Kristova, Pozdraven buď svatý Kříž (povýšení sv. Kříže byl zasvěcen Písně, drama, prosa Dostálův farní kostel), k poutním průvodům se zpívalo Chvátejme křesťané a při pohřbech zase Po práci je spánek sladký. Památku sv. Jana Sarkandra připomněl písní Sláva buď muži. Několik desítek Dostálových básní bylo též zhudebněno jinými skladateli. Kromě dvou výše jmenovaných to byli olomoučtí dómští hudebníci Jan Nešvera (Zvoňte zvony – Velehradská koleda) a Antonín Petzold (Slavné kříže znamení). Známý františkánský dějepisec Klemens Minařík zhudebnil Dostálův překlad Sluneční písně sv. Františka z Assisi, Alois Šlesinger zase složil na slova básně Hoj, Orli, mocnou perutí oblíbený Orelský pochod.56 Okrajově zaznamenejme ještě Dostálovy překlady českých písní do němčiny. Pozornost si získal hlavně překlad slavné Soukopovy a Křížkovského cyrilometodějské mešní písně Ejhle oltář Hospodinův září, v Dostálově převodu vlastně „Himmelsleuchten liegt auf dem Altare...“57 Dostálova tvorba dramatická není tak početná, jako básnická, ani kvalitou ji nedosahuje. Dostál se omezoval naprostou většinou na veršovaná pásma pro děti a mládež. Proto volil často příběhy pohádkové. Rok a jeho děti (Nový Jičín 1901) byl napsán na žádost olomouckého ústavu kanovníka Pöttinga pro vzdělání českých dívek. Operní libreto Honza hrdina (Nový Jičín 1903), otiskované zprvu na pokračování v Novém životě v roce 1898, mu vyneslo sice čestné uznání poroty Národního divadla v Praze, původní název Hloupý Honza mu však málem přivodil obtíže, poněvadž hradecký biskup E. Brynych přesvědčoval Theodora Kohna, že je tím znevažován jako arcibiskup z lidu.58 Název trochu mate, příběh byl určen spíše dospělým. Nejrozsáhlejším dramatickým kusem byla pohádka Popeluška (Prostějov 1917), zhudebněná Antonínem Mlčouškem a poprvé provedená na samém sklonku Dostálova života v létě 1923. Prosaické dílo se naprostou většinou omezuje na novinářské příspěvky. Z nepřehledné masy ovšem vyčnívají dva celky stojící za připomenutí. Dostál uveřejňoval od března 1918 kulturní podčárníky Literární neděle v olomouckém deníku Našinec, od května 1919 až do konce života pak psával tytéž črty do brněnského deníku Den pod názvem Hovory literární a umělecké. Z nich byl sestaven dvousvazkový výběr Hovory Dne (Brno 1923, 1924). Při úhrnném počtu bezmála tří set pokračování nepřekvapí námětová různorodost: literatura především, pak hudba, výtvarné umění, církevně-reformní otázky (kupříkladu čeština jako liturgická řeč), nicméně nechybí ani trocha politiky, přibíjení pokrokových výstřelků na tabuli hanby, příležitostná sebereflexe a tu a tam i sebeobrana. Nakonec by neměl být opomenut překlad italského souboru příběhů ze života zakladatele františkánského řádu, Kvítka svatého Františka (Nový Jičín 1901, 1902). Dostál na něm pracoval spolu s Annou Kalmanovou, kresbami ve stylu beuronských benediktinů jej vyzdobil emauzský řeholník Pantaleon Jaroslav Major. Ukázali jsme, že Dostálova osobní tvorba nebyla počtem zanedbatelná, přesto není nikterak pochvalně ceněna. Povědomí o ní je i mezi literárně orientovanými badateli chabé a přehlíživé. Důvod vidíme dvojí. První příčinou mlčení jsou rozpaky ze samotné četby. Je zřejmo, že přikládat na Dostálovu tvorbu dnešní měřítka by vedlo na scestí, avšak rozpačitě se cítili už jeho současníci. Řada básní je okatě tendenčních, což by nemuselo být na závadu, kdyby ovšem byly umělecky na výši. Právě to se ale ne vždy dařilo. Prostřední talent se jen těžko vypne k výšinám, zvláště když tvoří v zápalu každodenních bojů. Zde měl Bouška naprostou pravdu: básník potřebuje klid na zamyšlení, nemůže se vybíjet politickými sváry. Viděl, že to Dostálovi nesvědčí. Lutinov mohl být slušným lyrikem, každodenní dostihy mezi farou, školou, spolky, novinami a schůzováním však budí lyrické snění jen v málokteré hlavě. Nemůže to být omluva všeobecně platná, kupříkladu Jan Neruda byl také novinář v denním zápřahu a přesto nám zanechal dílo subtilní, živé a v mnoha číslech nábožensky nádherné a vřelé, třebaže s církví necítil. Stejně jako Dostál plodil i Neruda nejvíce poesii časovou, která ve shodě se svou povahou přirozeně časem slábne, dokázal ji však nechat v rozhodující chvíli za vraty a putovat na Parnas jen s tím nejcennějším. To prostějovský básník nedovedl, i tam, kde měl vystupovat jako výsostný umělec, tahal s sebou zátěž zbytečného všednodenního haraburdí, s nímž vystoupíte sotva na Kosíř, ale nikdy výše. Rozdíl talentu, jistě... I soudnosti. Jinak bychom nemuseli při četbě Dostálových sbírek krčit rameny nad násilným veršováním církevněpolitickým, nad orelskou propagandou, nad nekonečnými epickými legendami složenými ve sdruženém rýmu. Ale aby soud nebyl zbytečně příkrý: po odhrnutí balastu by se samozřejmě dala vybrat z celého díla kniha třebas historickou formou psaných ale dobrých, i dnešního čtenáře oslovujících niterných slok, jež by autorovi nedělaly ostudu. O kolik více bychom pak vybrali ze sebraných spisů velikánů typu Vrchlického, Čecha, Krásnohorské? A zmíněný Neruda byl za básníka uznán bezmála až po své smrti, poněvadž jeho tvorba veršová svého času dlouho zapadala mezi pomíjivostmi. Nedokázal-li sám Dostál v sobě oddělit žurnalistu, každodenního bojovníka a básníka, jaký div, že toho nebyli schopni jeho oponenti? Zde je druhý důvod zbytečně nízkého úsudku o jeho uměleckých kvalitách. Básník se totiž stává klasikem z velké části na základě svého života. Případy nepovšimnutých prokletých rozervanců, jejichž dílo vystoupilo jako skála poté, co z kopce jejich věku odnesl čas všechny hlinité nánosy bezcenných tlachů, jsou sice krásné, ale nečasté. Ovšem vděčné, Máchu a Hlaváčka čteme dosud. A pak jsou tu klasici, kteří svou slávu pilně nastřádali za živa a ještě sto let po smrti z ní pobírají úroky, třebas je už nikdo nesleduje, v jejich stopách dávno nekráčí, jen jsou pro kdysi právem nabyté, dnes však zaprášené zásluhy stále vedeni v učebnicích. Byla to právě mimoumělecká činnost, která Dostálovi cestu do učebnic literatury zahradila. Sám si dobře uvědomoval, jak své pověsti škodí, nakonec přece jen po té troše uznání normálně lidsky toužil.59 Neměl na něj nárok? Vystupovali proti němu ti, kteří se jinak zajíkali nadšením pro „angažovanou poezii“, jenže ouha, Dostálova poesie byla pro ně „angažovaná“ špatně. L. Zamykal v životopisné črtě to vyjádřil slovy: „Lutinov za to, že se nikdy nebál, že nemlčel, že postavil se proti komukoliv, v němž rozpoznal nepřítele katolictví, měl býti degradován na bezvýznamného literáta, na nicku, jíž vůbec Umělecké meze nepřísluší, aby byla v literární historii zaznamenána. A v tom opravdu se proti Lutinovovi postupovalo systematicky. [...] Pohrdlivý a snižující úsudek o Dostálovi razilo několik lidí. Masa nepřátelská, neznajíc z jeho díla vůbec nic a vědouc o Dostálovi pouze z některé aféry, bezmyšlenkovitě nespravedlivé úsudky o hodnotě jeho literárního díla přijímala a papouškovala dále do omrzení“60 Dostál se totiž od počátku jako přední postava katolického literárního hnutí octl v zaměřovači těch, kterým bylo veškeré katolictví zištným klerikalismem a náboženské umění jalovou chimérou. Bylo by zbytečné zde citovat posměšky, jimiž jej zahrnuli přívrženci České moderny, anarchisté kolem Stanislava K. Neumanna anebo estéti a la František X. Šalda.61 Byl by to seznam dlouhý a trapný, tím více, že podobné surovosti neměly za cíl zhodnotit, nýbrž zadusit. Nejvíce si ale Dostál vytrpěl od realistů, myšlenkového směru, jehož vliv byl už koncem 19. století silně patrný a stále stoupal. Realistické názory na náboženství a obzvláště katolicismus nebyly vyhraněné a sám vůdce hnutí, Tomáš G. Masaryk, ve svých stanoviscích kolísal. Obecně však zastávali posici nepříznivou, na socialismu založenou, tudíž pojímali katolicismus zcela povrchně především jako politického odpůrce. Dostál ve snaze o nepředpojatý přístup udržoval na doporučení svých známých veršujících kněží F. Kužely Chlumeckého a F. Pěčky Místeckého styky s předním realistickým tvůrcem J. S. Macharem. Jejich vztah nepostrádal určitý vzájemný respekt při vědomí odlišných ideových východisek – pokoušeli se spolu vyjít jako dva umělci. Macharovým prostřednictvím se také na sklonku srpna 1899 setkal přímo s Masarykem, který si nového směru také všímal, ovšem kriticky, a toto setkání bylo příčinou rozchodu, jenž by přijít musel tak jako tak. Masaryk, snící tehdy o jakémsi novém náboženství mravnosti a humanity, se utvrdil v názoru, že od české katolické moderny pomoc očekávat nemůže; Dostál se zase přesvědčil, že Masarykova představa o katolicismu je naplněna neznalostmi a nepřátelstvím. Vzájemný nelad vybouřil poprvé v roce 1901 kvůli Dostálovu rozhovoru s Františkem L. Riegrem, jenž se o masarykismu vyjádřil jako o „neštěstí pro náš národ“, hned příštího roku v lednu začíná Machar v Masarykem redigované Naší době anonymně otiskovat naprosto bezohledné útoky, které se táhly sedm měsíců, Dostál mu zase ostře odpovídal v Novém životě, hádanice málo chutná zabrala celý rok. Několik dní po prvním Macharově článku přišel na kolbiště E. Dlouhý-Pokorný, zveřejniv neautorisovaný rozhovor s Masarykem, jemuž vložil do úst odpovědi naprosto protiřečící dosavadní obecné představě o známém profesoru, propagátorovi bezbožectví. Velmi kritický byl rok 1906, kdy se Masaryk rozhodl pro politické využití Judova případu a Dostálovu pověst osobní i uměleckou zničil nadobro. Od samého počátku potíral Dostála také s Masarykem úzce spřízněný bojovný Čas, jehož redaktor Jan Herben ještě v roce 1912 vyzýval, aby tomu prostějovskému patriarchovi konečně někdo přerazil obě ruce – škoda ho nebude. Jakkoli se Dostál snažil odpovídat, leckdy stejně ironicky a posměšně, realistický hlas byl silnější a zůstala po něm ozvěna naprosto nepříznivá. Už po prvních srážkách významná část pražské inteligence Nový život jednoduše Spory s Masarykem odepsala: „Je tam bahno cítit.“62 Dostál neměl za svého života štěstí na spravedlivého a objektivního hodnotitele. Zahrnován byl buď nekritickou chválou od příznivců, anebo stejně nekritickým odsudkem od početnějších odpůrců. Ani jedno není na místě, psal věci slabé i dobré, z důvodů mimouměleckých byly však vypichovány a zveličovány jen slabiny. Náprava je už obtížná, sotva se někdy naplní proroctví V. Bitnara: „Pečlivý výbor z moře Dostálových veršů ukáže jednou užaslému národu, jakého umělce slova měl v prostějovském faráři. A národ, který jej znal jen ze špinění Macharova, Kapižonova [pseudonym K. Judy – pozn. Š.K.], z poslední aféry s Českou akademií a z neuctivého nekrologu universitního profesora Arne Nováka, skloní se uctivě před jeho památkou.“63 Nepřeceňujeme nikterak vliv Masarykův, ale bylo i jeho vinou, že pod dojmem zatracování všeho katolického bez výjimky neměla tzv. pokroková veřejnost správnou představu ani o podstatě reformních snah a pronásledování reformistů přijímala beze stopy soucitu, bez projevu zastání. Pro ty reformisty, kteří měli v tomto ohledu nějaké iluse, to bylo nesmírné zklamání. J. Š. Baar například vyjádřil své překvapení takto: „Dotýká se mě tupost naší žurnalistiky. Zákaz prostě konstatovali a nikdo ani perem netrhl, aby se nás ujal, boj náš obhájil a křivdu na svobodě přesvědčení spáchanou obratně před českou veřejností přibil. […] Kdyby bylo pácháno to, co na nás se páše, na komkoli v Čechách, vykřikl by zlostně celý tisk. […] Co z toho pro nás? To pokořující, že nás ostatní dělníci pérem za své druhy nepovažují, s námi solidární nejsou.“64 Co si vlastně Masaryk od Katolické moderny sliboval, v čem jeho představám nedostála? České hnutí totiž nenavázalo plynně na zahraniční, především italské, francouzské, angloamerické a německé koncepce, jež se souhrnně nazývaly taktéž modernismem. Jejich cílem ovšem naprosto nebyla pouhá obroda katolické literatury, ale celé církve, její přizpůsobení současným poměrům politickým v praxi a poznatkům vědeckým v theorii: demokratisace církevního života, zmírnění napětí mezi církví a státem, úleva v disciplinárních předpisech, rozsáhlé změny v liturgii a nakonec i kritické zkoumání pramenů víry. Na tak rozsáhlé změny však zřejmě nebyla vhodná doba a papežství v boji proti vzrůstajícímu laickému agnosticismu považovalo za potřebné spíše sevřít pevně řady, než oslabovat jednotu zbrklými pokusy o reformu zdola. Výše citované antimodernistické dokumenty z roku 1907 pak byly formulovány tak obecně, že v jejich světle byl modernistou každý, kdo se zmínil o jakékoli změně. Sám Pius X. se však podjal reformy v záležitostech liturgických, církevně-právních a vnitřně-organisačních, reformy nejvýznamnější a nejrozsáhlejší od časů Tridentina. Česká větev reformního hnutí, hnutí celoevropsky teprve počínajícího, nesjednoceného, stojícího spíše na výrazných jednotlivcích, než na společné základně, se ovšem špičkových výsledků nedopracovala, v tom měl Masaryk pravdu. V čem jí křivdil, bylo obvinění z neupřímnosti, polovičatosti a jesuitismu.65 Oproti zahraničí mělo české reformní hnutí složitější postavení: zatímco v cizině stáli v popředí pozornosti theologové ze školních a České reformní hnutí universitních katheder, u nás se nikdo takový nenašel. Čeští reformisté byli málo početnou skupinkou svým vlivem bezvýznamných kaplanů, začínajících katechetů či farářů na nejzapadlejších místech.66 Nemohli se ani pořádně setkat, domluvit se osobně. Proberme si jejich životopisy a uvidíme, že Dostál jako prostějovský farář dosáhl daleko nejvyššího postavení a i za to své místo vděčil vlastně reformnímu zápasu proti autoritě představeného – nelze vyloučit, že jej městské zastupitelstvo volilo „na truc“ neoblíbené hirarchii. Opravné hnutí se u nás redukovalo na otázky sociální, církevnědisciplinární a liturgické. Tak to bylo už na velehradském sjezdu v srpnu 1899, tak to čteme i v programovém prohlášení, jež po sedmi letech diskusí vykrystalisovalo na sjezdu v Přerově 31. 7. 1906.67 Resoluce obsahovala dvanáct bodů: 1) Katolicismus podporuje rozkvět mravní, kulturní, hmotný. 2) Hierarchii ať nejmenuje vláda, nýbrž volí kněžstvo; popřát i vlivu laikům; výnos majetku více využívat pro účely kulturní a charitativní. 3) Bohoslužba ať je vedena slovanským jazykem; zřízena samostatná církevní provincie česká; založena cyrilometodějská bohoslovecká akademie. 4) Protest proti zneužívání moci maďarských biskupů vůči Slovákům. 5) V oblastech s českou menšinou zavést české bohoslužby. 6) Kněžský celibát upravit přiměřeně současné době. 7) Posílit obecné i didaktické vzdělání učitelů i katechetů. 8) Pěstovat křesťanský socialismus mezi dělnictvem, zlepšit i materiální podmínky kněžstva. 9) Poněvadž politika zasahuje do náboženství, věnovat se i jí. 10) Svobodu spolčování i pro duchovenstvo. 11) Podpora seriosního katolického tisku jakožto moderní formy apoštolátu ze strany laiků, duchovních i hierarchie; vychovávat budoucí kněze i k práci se sdělovacími prostředky. 12) Zřizuje se Sbor katolické intelligence českoslovanské pro umělecké povznesení. Nepřekvapí, že pořadatelem a výkonným předsedou přerovského sjezdu byl Karel Dostál, neboť byl celá ta léta v popředí reformního dění. Kdo jej ale odvedl od literatury na toto horké pole? Byl to jeho spolužák a novojičínský spolupracovník Jan Šrámek, jenž se raději vzdal jistého místa v duchovní správě, aby měl čas na zakládání křesťanských odborů. Dalším spolužákem, který Dostála na této cestě vedl, byl klimkovický kaplan Josef Svozil, který nakonec přestal věřit v možnost obnovy, složil roku 1904 kněžství, vystoupil z církve, přešel k národním socialistům a k bývalému příteli se obrátil zády. Posledním, avšak neméně významným, byl vícekrát jmenovaný pražský kaplan Emil Dlouhý-Pokorný, zkušený spolkový a stranický pracovník, publicista, méně zkušený redaktor. Spojení s ním zprostředkoval už v roce 1896 sudoměřický kaplan František B. Vaněk,68 Dlouhý byl však povahy nestálé, bouřlivé, roku 1906 kněžské práce zanechal, oženil se, o dva roky později byl vyobcován a zájem o hnutí přirozeně ztratil, promýšlel raději základy nového nedogmatického křesťansko-humanistického náboženství, které po letech doufal nalézt v československé církvi. Dostál už roku 1898 mluví o „dvou falangách, jdoucích v boj za jednu poctivou křesťanskou myšlenku sociální“, kdy se jedna falanx stará o hladovící těla a druhá o hladovící duše.69 Nevůlí nadřízených se pak všichni ocitli na téže lodi, Dostál nakonec musel plout s nimi, i kdyby nechtěl. Jedinou alternativou byla totiž zrada ideálů a podrobení. Dostálova účast na reformách Otázku, kudy vedla cesta od umění k církevní reformě, mu samozřejmě položili už současníci. Odpověděl na ni výstižně a věrohodně známým manifestem, který snad neuškodí citovat: „Začali jsme jako Církev zpívající. Ani nám nenapadlo reformovat Církev katolickou [...] Proč Katolická moderna nezůstala při programu čistě literarním a uměleckém? Proč se pustila do navrhování reformy v církvi? Dokud reformovala pouze literaturu, byla kaceřována pouze od Vlasti. Jakmile však se dala do reformování života a názorů církevních, povstala proti ní hierarchie, odpůrce nejstrašnější [...] Tu se každý musel ptát: Provokovala Katolická moderna tento boj proti sobě úmyslně? Běželo jí o to, aby podráždila duchovní představené k odporu? Nikoliv! My, mladí kněží, vydali jsme se do kulturního zápasu, plni jsouce nadšení pro církev katolickou. Ani vrásky jsme na ní neviděli a pro krásu její chtěli jsme otvírat oči celému světu. My volali: Neseme kritiku, poesii a umění! A český svět nás přijímal dosti vlídně. My volali, jak jsme naučeni byli: Církev nese pravdu a vědu pravou! Ale svět se nás ptal: Dokažte! Podívejte se na bajky ve svých latinských knihách. A když jsme se ohlíželi po své zbrojnici, viděli jsme, že je špatně zásobená! Že jsme nebyli dobře vychováni pro tento boj. My volali jsme světu, jak jsme byli naučeni od starých: Církev jediná rozřeší otázku socialní! Ale svět ukazoval nám na bídu a nespravedlnost mezi vlastními služebníky církve. Medice, cura te ipsum! My jsme volali: Církev nese svobodu! A svět s jízlivým úšklebkem ukazoval na naše otroctví: Nesmíte ani číst, co za dobré uznáte! My volali: v církvi je čistota a řád rodinný. A svět nám ukázal na následky nynějšího celibátu. My volali: Církev nese rovné právo národům. A svět nám ukazoval na křivdy, které pášou zástupcové církve [...] Poznali jsme, že s reformou literatury musí jít reforma života. A tak bezděky dostal se Saul mezi proroky a Katolická moderna mezi reformatory. Tak s Katolickou modernou se sbratřili pracovníci socialní: Emil Dlouhý- Pokorný a Jan Šrámek se svými družinami.“70 Není sporu o tom, že program zůstal nenaplněn. Zákaz přišel příliš brzo. Také není sporu o tom, že úsilí našich reformistů nepřineslo originální plody. Uvědomovali si svou nedostatečnost, ale teprve se začali rozhlížet po světě. Dostál sám zajišťoval překladatele spisů Ehrhardových, Fogazzarových, Spaldingových, tíhl k německé větvi reformismu (především A. Ehrhard, J. Müller, H. Schell), jež také dávala přednost praktickým otázkám před theologickými úvahami. Nebylo to jen z jazykových důvodů, nýbrž snad i proto, že osobně pro theologii smysl neměl – z celého okruhu k ní ostatně tíhli jedině František Loskot či Ladislav Kunte, prefekt pražské koleje Arnošta z Pardubic pro katolické akademiky. Navazoval zahraniční styky, mimo jiné plánoval už v květnu 1901 mezinárodní sjezd modernistů v Kostnici či Ženevě. Z toho ovšem sešlo, jistou náhradou byla srpnová schůzka v Mnichově u Müllera a vídeňský kněžský sněm, Clerustag, kde jednal se Schellem.71 Sám nesměřoval ke krajnostem, nabádal netrpělivé společníky k setrvání v církvi,72 neboť jen tak je možno něco změnit: „Odmítáme heslo Pryč od Říma. Naším heslem jest: Uplatniti se v Římě“.73 Spolupracovníky církev opustivší nechválil: „Ti lidé nemají o reformě ponětí, jsou jako děcka: když se mu nepodaří za hodinu přestavět dům, který byl stavěn tisíciletí, uteče s křikem, že dům ten nedá se vůbec opravit.“74 Mýlil by se, kdo by Dostálovo postavení v kroužku reformistů považoval za neotřesitelné. Kompromisní postoje, zčásti přirozené a zčásti vynucené obezřetností v boji s T. Kohnem, u něj odsuzoval zprvu J. Svozil v roce 1902, na jaře příštího roku, kdy Dostálova snaha o udržení vrcholila a dospěla do podoby „kdo z koho“, se ke kritikům přidalo i české křídlo, representované J. Š. Baarem a kladenským kaplanem Josefem Kuškou. Nutili jej k větší aktivitě a vyhrožovali odtržením, založením vlastního křídla a listu. Dostál to oprávněně vnímal jako podrážení nohou v nejnevhodnější chvíli. Nakonec k ničemu nedošlo, ale pohled na nesvornost mezi „Moravou“ a „Čechami“ v tak malinké skupince je dodnes tristní: obě části byly navzájem přesvědčeny, že ta druhá nechápe její potřeby a zájmy. Ano, nechápaly – ale kvůli tomu snad nebylo nutno se hned štěpit. Slabiny hnutí byly tedy zřetelné i jeho příslušníkům, nás pak do očí přímo bijí. Ptejme se však, zdali přikládáme správné měřítko, posloužíme-li si euroamerickým modernismem. Není to jen terminologická shoda, zavádějící a uměle nafukující naše očekávání? Pojmenování „moderna“ má přece původ literární jakožto aluse na Českou modernu. V době jeho přijetí u nás o nových theologických směrech nikdo nic určitého nevěděl, jednotící označení „modernisté“ bylo jejich představitelům vtištěno až později. Slova nás tedy nesmí mást. Bouška ještě v roce 1938 považoval za nutné ujišťovat o smyslu jména Katolická moderna: „My název ten přijali, ale smysl jsme mu dali zcela jiný, svůj čestný a nezávadný. Když pak později zatraceno bylo učení »modernistů« – s nímž jsem nikdy nic společného neměl, ani Lutinov ne! – tu lidé mladí, po nás přišlí, a dnes už kolikátá generace, z ignorance spletli si nás s modernismem […] Byli jsme vždy Církvi věrni.“ Není to tak alibistické a neobjektivní tvrzení, jak by se zdálo, neplatí samozřejmě o těch, kteří církev opustili, ale o Bouškovi samotném ano: on veřejně(!) nikdy modernistická hesla nevyznával, své kritické názory, které ovšem také povětšinou setrvávaly u pranýřování nadřízených, ventiloval leda v soukromí. Nakolik ale platilo o Dostálovi? Otázka se bude leckomu přirozeně zdát zbytečná, vždyť se sám výslovně k modernismu přihlásil ve fiktivním interview v prvním čísle Nového života roku 1899: „My však katolicismus s prof. Schellem považujeme za princip pokrokový, chceme pokrok v duchu a pravdě. – To je krásné. Ale pak by to hnutí mělo býti ne poze českým, nýbrž světovým! – A jest jím též! Jde Amerikou, Francií, Německem. […] Jen mi není známo, že by v Evropě hnutí to mělo kde už čtvrtý rok svůj orgán, jako je »Nový život«. – Čím se stalo, že právě na české půdě hnutí to vyklíčilo tak samostatně? – Tomu se nedivte. Víte, že vlasť Štítných, Milíčů, Husů, Chelčických byla od jakživa v náboženských věcech velmi citlivá.“ Cítíte sami, jak Dostál nadsazuje ohledně role svého časopisu, jak si stoupá na špičky, aby se zdál větší? Nelze mu však upřít odvahu k takovému vyznání, Dostál modernistou? jímž na sebe okamžitě upoutal nevítanou pozornost. Výslovně to ocenil J. Š. Baar, jenž mu bezprostředně poté napsal: „Karlíčku – Caesare – »alea iacta est« – to už nejsou slova – to už není tabák – to je dynamit. Jsem napjat jako struna očekávaje „výbuchy“... Podepsal jsi se »Impavidus«... Etsi fractus illabatur orbis – impavidum… A svět – ten malý pidimuží svět se bude chvíti – ty ho rozstřílíš – rozboucháš... Co jim zbude ubožákům... A jak jasně – jak přímo – hrdě – sebevědomě to všecko povídáš, až jsem se dusil, když jsem ty věty četl, a přece jsem na tučná sousta zvyklý...“ Dostál se však naštěstí zarazil na samém začátku cesty k modernismu, sám v uvedeném rozhovoru píše: „Míníte-li pak též reformovat katolickou církev?“, a odpovídá si: „Míníte-li reformu jejich údů, tedy také. Její jádro, ona sama, se reformovat nedá, neboť jest dílem Božím […]“ Ostatně, Schellův modernismus byl spíše amerikanismem, upraveným pro evropské poměry. Probíráme-li výčet modernistických thesí, zavržených dekretem Lamentabili, mohli bychom Dostálovi připsat všeho všudy jednu či nanejvýš dvě. Bod 53 praví: „Uspořádání církevních orgánů není neměnné, křesťanská společnost podléhá stejnému vývoji, jako lidská.“ Zde vidíme soulad s úsilím našich reformistů po demokratisaci církevní ústavy, kam spadaly kupříkladu volby děkanů či – už méně – omezení státního vlivu na jmenování biskupů, úprava patronátního práva, odstranění sporné podmínky šlechtictví pro členství v olomoucké kapitule a jiné. Bod 63 odsuzuje tvrzení: „Církev se zjevně nedokáže vyrovnat s účinnou evangelijní ethikou, neboť zatvrzele lpí na nezměnitelných poučkách, neshodujících se s dnešním pokrokem.“ Pokud ony „doctrinae immutabiles“ také spadají do oborů christologie a ecclesiologie, jako drtivá většina ostatních bodů soupisu, je Dostál i zde naprosto nevinen. Jedině při zahrnutí praktických záležitostí (úprava celibátu, breviáře, národní liturgie, zrušení indexu zakázaných knih) můžeme říci, že se prohřešil. Rovněž by neměl mít nejmenší problém s podpisem tzv. antimodernistické přísahy, kterou museli od roku 1910 skládat všichni novokněží – přinejmenším by mu nevadila obsahově, jen jako proti vynucenému aktu by vůči ní nejspíše vznášel námitky. Různá úskalí, plynoucí pro něj z encykliky Pascendi, jsme již popsali, nebyla však nevyhnutelná. Encyklika sice zavrhuje v jednom z mnoha odstavců i ty jedince, kteří požadují obnovu seminárního studia v novodobém duchu, především v oboru filosofie, kteří chtějí do církve zavléci demokratické prvky a po vzoru protestantských kazatelů by rádi zrušili celibát, činí tak ale jenom na okraji a bez důrazu. Dostál uveřejnil v Novém životě anonymní rozklad, jehož autorem byl obořišťský redemptorista a prefekt tamního řádového učiliště Jan Hudeček, jímž se české hnutí obhajuje proti prakticky všem výtkám z encykliky plynoucím, s výjimkou uvedených bodů, a předvídá nebezpečí, že vše nepohodlné bude vhozeno do příliš velikého a pružného pytle modernismu. Obava nebyla planá. Je všeobecně rozšířeno poznání, že český „modernismus“ byl z nemalé části (pomineme li větve umělecko- a církevněreformní) křesťanským socialismem. Pravda je, že i takoví „modernisté“ byli pronásledováni, dílem z podezíravosti ke všemu novému, dílem z osobních pohnutek a zdaleka nejvíce z důvodů politických, průhledně přikrývaných rouškou vyžadované církevní discipliny. To je patrno především v Itálii, kde křesťanští demokraté v čele s Romolem Murrim vyzývali k odvolání zásady „non expedit“, podle níž se katolík nesměl účastnit politického života v novodobém antiklerikálním státě, vyrostlém na troskách Patrimonia sv. Petra, a v praxi tuto zásadu porušovali. Podobně ve Francii bylo položeno takřka rovnítko mezi modernistou a republikánem, což v době hlubokého rozkolu do značné míry monarchisticky orientované místní církve s naopak proticírkevně ostře postupující republikou znamenalo pro ocejchovaného okamžitý problém. U nás politický zádrhel spočíval v žádosti o omezení státních zásahů do církevních záležitostí, v kritice chování převážně katolickou barvou natřené velkostatkářské šlechty, v kritice hospodaření s církevním majetkem a nerovnoměrného rozdělování výnosů a nakonec v kritice zacházení se zaměstnanci v hospodářských podnicích, nalézajících se v rukou buď přímo církve, anebo katolických laiků. Je ale toto skutečným a příslušnými výnosy odsouzeným modernismem? Stěží. Z uvedených důvodů zde raději nazýváme Dostálovy spolupracovníky včetně jeho samotného reformisty (alespoň dokud nebudou lépe prozkoumána jejich názorová východiska). O reformu jim také šlo, o praktickou reformu a prohloubení církevního života, ne o modernismus, poněvadž ten je ve své podstatě založen theologicko-filosoficky. Ani nelze jednoznačně potvrdit, že by bylo české hnutí důsledkem zahraničního modernismu. Vyrůstalo samostatně, jako součást obecné vlny široké demokratisace evropské společnosti, valící se neodvratně i na církevní struktury. Teprve dodatečně, ve chvíli ohrožení a ve snaze o položení theoretických základů, se začalo poohlížet po sourozencích v cizině. To mějme na paměti, tvrdíme-li, že český „modernismus“ za zahraničním zaostával: hnutí v katolické části Evropy bylo dosud rozptýlené, jeho větve směřovaly každá za jiným cílem podle místních potřeb. Stanovit pevně, která vedla a která zaostávala, znamená vnášet do hodnocení hledisko vlastních preferencí, které nadřazují jedny jevy jiným, jakoby snad byl theoretický modernismus „nejvyšším stadiem“ církevního reformismu. Dostál o změnu dogmatu jako vůdčí postava české větve nikdy neusiloval, nepokládal ji za nutnou, proto však dnes nemusí být považován za omezence či zaostalce. Už bylo řečeno, jakým přelomem v Dostálově životě byla světová válka, přidusivší načas všechny spory, které po jejím skončení vypukly s ještě větší silou. Stalo se přesně to, co předvídal už v lednu 1915: v ještě větší míře se rozbujelo stranictví, demagogie a kulturní boj.75 Co to znamenalo pro něj osobně? V první řadě oživlo reformní hnutí. Tentokrát už Dostál nestál v čele, iniciativu převzala Praha. Od listopadu 1918 pomáhal alespoň v arcidiecesi organisovat duchovenstvo do proreformní jednoty, ale v dubnu 1921 přišel i o místopředsednickou funkci. Na jednu stranu ho to jistě mrzelo, považoval to za nevděk, neuvědomil si, že se za války přece jen zkompromitoval a nadto, že osoba tak často veřejně skandalisovaná by společné věci nepřinesla štěstí. Své názory navíc během času takřka nezměnil a to, co se snad někomu před dvaceti lety zdálo radikální, bylo zčista jasna zoufale zastaralé, což jen potvrzuje skepsi o hloubce a opravdovosti jeho modernismu v pravém slova smyslu. Poválečné oživení Česká mše, celibát Mohl alespoň soustředit svůj zájem na prosazování svého reformního programu, předneseného v Přerově 17. 2. 1919. Čítal čtyři body: 1) znárodnění liturgie, 2) reforma kněžského studia a udržení katolické školy, 3) spravedlivější rozdělení výnosů církevního majetku, 4) demokratisace církve, výběr hodnostářů, rozdělení diecesí a úprava celibátu. Program byl zveřejněn pod názvem Reformy v církvi katolické (Prostějov 1919) a my se nyní blíže podívejme na dva okruhy. Prvním je česká bohoslužba. Od počátku Dostál prosazoval užívání češtiny pokaždé, kdy se kněz obrací nahlas k lidu. Už v červnu 1905 se soukromě tázal arcibiskupa Bauera, zda může číst mešní modlitby a evangelium česky.76 Po převratu se očekávalo, že římská kongregace ritů tento způsob schválí, a proto často docházelo k reformě via facti. Tak i on sloužil bohoslužby česky, byl na to připraven už dvacet let, spolu s Bouškou pořídili řadu překladů. Tiskem vydal částečnou agendu křestní, oddací, pohřební aj. pod názvem Obřady I (Olomouc 1920), přičemž si počínal dosti volně,77 překlad společných částí matutina z breviáře jako Hodinky jitřní (Olomouc 1921) a nakonec Pobožnost Božího Těla (Olomouc 1921). Svůj požadavek přednesl 20. 5. 1920, o dva dny později jako člen deputace žádal o totéž nuncia Clementa Micaru,78 psal pražskému arcibiskupu Kordačovi, svému uznalému odpůrci z časů moderny... Marnost nad marnost, v prosinci papež Benedikt XV. všechny požadavky zamítl a většina kněžstva se spokojila s českým lekcionářem a agendou. Česká mše vynesla Dostálovi jen udání u církevních úřadů. Zcela v logice doby: obřadní řeč byla tehdy šiboletem rozlišujícím kněze pravověrné, latinské, od těch podezřelých z apostase.79 V otázce celibátní zastával Dostál původně jen odložení kněžského svěcení do vyššího věku, kupříkladu 30 let, kdy už se může kandidát zodpovědně rozhodnout, zda je tuto obět schopen přinést, či nikoli.80 Tentokrát vznesl nově i požadavek ženitby již svěcených, ovšem se souhlasem biskupa, případně společného souhlasu dvojice ustanovených kněží-konsultorů.81 Nepřestal hlásat úplné zdobrovolnění, až byl podezříván, že je sám ženat – měl jej oddat dávný známý z dob kohniády, velmi svérázný kněz Josef Hofer.82 Také údajně prohlásil, spíše žertem, než vážně, že pokud se úprava neprosadí, měli by kněží odstranit z far všechny ženy.83 Skutečně by se byl schopen oženit? Nemožné by to nebylo: Dostál byl rodinný typ, podobný druh života by mu jistě prospíval. Každý člověk potřebuje nějaké zázemí, ulitu, do níž se unaven stáhne k odpočinku. Zpravidla tou ulitou bývá domov. Jaký však může mít domov kněz? Za studií v Kroměříži a Olomouci byl odkázán na internátní bydlení s velmi přísným řádem a jen pololetními prázdninami k návštěvě rodiny. Po vysvěcení jako kaplan měl v Loučné i v Novém Jičíně k disposici kaplánku, malou místnůstku na faře, kam sotva složil své věci. Teprve mnohem samostatnější postavení spirituála v polepšovně mu umožnilo přestěhovat k sobě někdy v září 1897 nejprve sestru Elišku, která vypomáhala s administrací jeho vydavatelských podniků, a čas od času poskytnout pohostinství i matce s nemocným otcem. Jinak ne zrovna šťastná koupě domu v Tovární ulici umožnila od léta 1898 skutečně rodinný život, narušený teprve předčasnou smrtí otcovou (1901) a Dostál a ženy sňatkem sester Elišky (1902) a Žofie (1903). Co však bylo možné v malém Jičíně, nedařilo se ve velkém Prostějově: Josefa Dostálová si netroufala vést synovu náhle tak rušnou domácnost, tak jako jiné matky kněží, a přebývala raději mezi vnoučaty o pár ulic dál u své dcery Žofie. Dostál zprvu podržel Annu Pospíšilovou, starší ženu, která již byla na faře zaměstnána. Ta se však zakrátko vzdala místa pro oční chorobu, a tak si Dostál na radu matky vzal dvaadvacetiletou Františku Řezníčkovou, která vedla jeho domácnost až do konce života.84 Ona měla být tou šťastnou nevěstou, jí psal Dostálův mladší, ale přesto důvěrný přítel B. Konařík: „Těšil jsem se, že mě pozvete na svoji svatbu – já to mám zatraceně zmodrchané, už je mi zůstati svobodným. Ale když papež řekl Kordáčovi, ať se netěšíme!“. Jakoby vskutku bylo na všelijakém šprochu pravdy trochu… A Hofer skutečně nabádal ostatní kněze, aby se ženili, třebas formálně, a dokázali tak římské kurii naléhavost svého požadavku. Že se statná Hanačka ocitla v pozornosti místních klepen obojího pohlaví, je vlastně samozřejmé. Příležitost útočit na nepohodlného kněze přes jeho hospodyni se nabízela sama sebou: je v jejím vleku, holka sama dělá farskou politiku, bůhví, co spolu vlastně mají, je mladá, však to známe... a hezky znovu da capo al fine. Redaktoři a přispěvatelé novin, s nimiž byl farář ve sporu (v Prostějově skoro všechny), nenechali šanci nevyužitou a své vulgární výpady si v případě censurního zásahu nechávali immunisovat až na říšské radě – za příklad zde může sloužit skutečně málo chutný výtvor K. Judy (ano, toho Judy...) z března 1910 nazvaný Výslužky páterských trachtací, otištěný nakonec v olomouckém Pozoru. Na druhou stranu nutno na základě zlomků v pozůstalosti přiznat, že, „farská politika“ by se bez Fanynky Řezníčkové sice možná obešla, ale „farská rozvědka“ určitě ne...85 Stejně jako před lety, tak i nyní, na druhý pokus, nebyly všechny Dostálovy požadavky uskutečněny. Ani tentokrát žádná pochvala „shora“ za reformní návrhy nepřišla, nepočítáme-li planý titul konsistorního rady, udělený mu v březnu 1921 spolu s dalšími 150 kněžskými spolubratry u příležitosti nastolení arcibiskupa Antonína C. Stojana. Tomu se opravdu neříká ocenění. Zato postihů byl nadbytek, až si – jistěže s nadsázkou – povzdechl: „Už jsem přemnoho prodělal v žití, ale takové persekuce a křivdy jsem ještě nezažil.“86 Z intrik podezříval svého dávného odpůrce A. Štancla, odpadlý kněz Jan Roháček, bývalý prostějovský kaplan z kritických let 1918 – 1920, žaloval v létě 1922 novému arcibiskupovi: „Prokletý Prostějov, prokletá fara a prokletý farář, tam jsem zašel na cesty nepravé.“87 Další z kaplanů, Josef Štolfa, mu v té době začal přebíhat k československé církvi a při kázáních proti němu vystupoval.88 Dostál si s nimi poradil, jenže čteme-li jeho obhajobu autority nadřízených a konsistoře, musí nám vytanout úsloví o mladých buřičích a starých hofrátech. Vzpomínáte si ještě, jak před volbou farářem slíbil podpořit založení druhé městské fary? Nuže, pod dojmem odpadu pětiny věřících se Stojan rozhodl uskutečnit dávný plán a zřídit v Prostějově novou farnost u kostela sv. Petra a Pavla, aby zintensivnil pastoraci, na kterou jeden farář nestačil. Záměr objektivně prospěšný by Dostála pochopitelně velmi citelně poškodil. Bránil se úspěšně, ale starosti mu to přineslo veliké. Nezapomeňme také, Politická práce v ČSL že Dostál válčil vždy na dvou frontách: proti církevním konservativcům i proti světským pokrokářům. Po válce jeho politické engagement nijak nezesláblo, naopak. Staří místní protivníci se znovu ozývali. Prostějovská Národní demokracie vyzvala v srpnu 1919 rovnou k jeho odstranění, na toto místo patří český člověk, lidumil, ne sluha reakce a habsburský agitátor.89 Zapojil se tedy bez váhání do Šrámkovy akce za sjednocení českých katolických stran. Stálý sekretariát Katolicko-politické jednoty byl z jeho návodu v Prostějově zřízen v březnu 1919, sekretářem se stal Karel Trunečka, pozdější předseda prostějovské Křesťansko-socialní besedy svatojosefské. Takto se zřejmě vyvinula místní organisace Československé strany lidové. Jako vůdčí představitel strany na místní i okresní úrovni přijal Dostál 28. 5. 1919 první místo na kandidátce ČSL do městské rady prostějovské a po volbách 15. 6. mandát získal. V radě pak zasedal až do smrti. Pro tak známou a veřejně odedávna silně exponovanou osobu to však nebylo kdovíjaké postavení, čekalo se, že postoupí do vyšších funkcí. V souvislosti s nemocí olomouckého arcibiskupa Stojana se uvažovalo o jeho resignaci na místo senátora a proskočila zpráva, že nástupcem je Dostál, jenž tou dobou obdržel v této souvislosti několik gratulací. Bohužel předčasně: jak mu 29. 10. 1923 dopsal jiný senátor, strahovský opat M. Zavoral, byla to příslovečná novinářská kachna, Dostál byl náhradníkem po Dr. Procházkovi. To už bylo Dostálova života namále a snad sám tušil blízký konec, cítil se už několik měsíců starý a unavený, v únoru 1923 navíc ztratil matku. Nedoléčená trombosa v noze přivodila ještě téhož roku náhlou smrt. Dne 29. 11. nedbal na výstrahy lékaře a svých blízkých a odešel do Katolického domu na Vápenici řídit schůzi místního výboru ČSL. Cestou zpátky se kousek krevní sraženiny uvolnil... Ještě jej náhodní noční kolemjdoucí stihli donést živého na faru, kaplan Glos jej narychlo zaopatřil posledními svátostmi. Pohřben byl 3. 12. na prostějovském hřbitově.90 Nad hrobem básníka bývá zvykem citovat některé z jeho veršů. U Lutinova se nejčastěji v této pochmurné roli objevují básně Až umru, Odkaz a Finis. Položme zde jinou, publikovanou už v jeho druhé sbírce Království Boží na zemi (1899) a úspěšně zhudebněnou následujícího roku Josefem Bohuslavem Foerstrem: Píseň oráčova Orám, orám, orám, od západů k zorám. Orám, orám, orám v srdci dolům horám. Od zor do západů, orám do úpadu, nohy rozedrány, ruce rudé rány, tváří naléhaje, krví zalévaje. Svaté seju zrní, klaté klidím trní, posmívaný, štvaný, hložím zasypaný, dva tisíce roků pořád slzy v oku orám, orám, orám. Lze-li vůbec malé přirovnati k velkému, pak nám vyvstane pozoruhodná Náhlá smrt podoba Dostálova s jeho nesrovnatelně významnějším, nicméně stejně opomíjeným velikánem Járou Cimrmanem, jehož dílo zhodnotil italský publicista Gennaro Castelli slovy: „Sopka, která svou činností zasypala sama sebe.“ Stejně tak i Dostál, jak jsme viděli, napřel své úsilí do tolika směrů, až mu na to nestačil dech. Výstižně napsal V. Bitnar: „Představiti si životní dílo Karla Dostála-Lutinova znamená dáti před duchovním zrakem zarojiti se nesčíslnému množství postav, idejí, námětů, problémů, plánů, šťastných výsledků i trpkých zklamání. Ohňostroj nápadů, kaleidoskop činů, nekonečné rozptylování vzácných sil i času, z toho pochodící nemohoucnost koncentrace k dotvoření započatého díla... To je Lutinov.“91 Že byly Dostálovy aktivity ve svém souhrnu vyčerpávající, o tom není pochyb. A to jsme zdaleka nestačili postihnout vše: kolik by se dalo napsat kupříkladu o jeho práci pro Družinu literární a uměleckou, svaz katolických umělců, jenž pomáhal svému příteli L. Zamykalovi roku 1914 zakládat a byl mu místopředsedou (1917 – 1919) a předsedou (1919 – 1923). Kolik nadějí a úsilí vkládal do družstva Paxfilm, jehož vznik inicioval ve snaze využít filmu jako moderního prostředku apoštolátu! Prchající čas jej stále popoháněl, odpočinek také příliš neznal, odmítal přijmout zdravější způsob života, k němuž jej nabádal kupříkladu Bouška. Každý z naložených úkolů vyžadoval celého muže, Dostálova tělesná a duševní konstituce však byla chatrná a nebyla na větší zátěž stavěna. Už za sporů s arcibiskupem Kohnem si stěžoval, že mu srdce vypovídá a trpěl silnou neurosou, následující časté polemiky mu také nepřidaly. Vyšší věk jej už k alespoň občasnému zvolnění donutil. Své nalomené zdraví léčil Dostál v lázních Teplice nad Bečvou, kam jezdívalo více kněží. Proč byla léčba nutná? Poněvadž v podstatě polemikem nebyl, sváry ho duševně nesmírně vyčerpávaly, neměl onu, například Macharovu, sekernickou říznost a krobiánství, po němž se cizí rány svezou jak po železe. Rozený polemik je typ, který se cítí tím lépe, čím více a hruběji do něj protivníci bijí. V tom si Dostál jako převážný introvert nikdy neliboval. Trpěl, ale přestat nedokázal. Věřil, že zastávat společnou věc vždy a všude je jeho povinnost, vhod i nevhod, vždy a všude. Každý to nesnesl: i mnozí spolupracovníci mu vyčítali kohnismus, pašovství, diktátorské sklony, s řadou z nich se rozešel ve zlém. Tím byla také vinna jeho introverse, za níž kráčí hned v patách nedůvěra, nedůvěra ke komukoli, i k včerejšímu příteli, jen při záblesku podezření z přítelovy zrady. Neobyčejně snadno si tak dělal z přátel nepřátele. Opravdu jen málokterý vztah přetrval. Původní družina z roku 1895 se rozešla záhy a leckdy prudce, ztroskotala na mezilidských vztazích. Z vrstevníků si Dostál udržel jen Jana Köhlera, s nímž se však sblížil poměrně pozdě, až roku 1905. Navíc byl Köhler povaha dobrácká, nekonfliktní (snad i trochu submisivní), kterou jen tak něco nepodráždilo. Rozpadl se mu i vztah s Annou Kalmanovou. Už roku 1899 žárlil na Boušku, sklízejícímu u „Calmy“ více úspěchů. I ona sama, povznesená nad každodenní strázně, nesouhlasila s Dostálovou hašteřivou redakční politikou. Jak by mohlo být jejich souznění obohacující, říkáme si, čteme-li klasické dopisy Náčrt povahopisu Březinovy Anně Pammrové. A zatím? Krátký vzkaz, uzavírající roku 1919 před čtvrt stoletím slibně započatou korespondenci obou kdysi tak blízkých lidí, začíná oslovením, z nehož vanou stíny vzpomínek na šťastnější minulost: „Slovutný pane! (quondam amice…)“ – a my se v očekávání filmového happy endu bouříme, božínku, to přece nemůže takto skončit! Jenže ono to skončilo, život není film. Jí zbýval jeden, jemu čtyři roky života. Ale snad to bylo jen bláto každodenních půtek, jež nám zakrylo pravý charakter? Dostálovo písmo, droboučké až k nečitelnosti, svědčí k velkému překvapení o pokoře, ba přímo o touze sloužit. Tím se vysvětluje i jeho celoživotní obdiv k sv. Františku z Assisi: zdá se to sice nevěrohodné, ale přes všechnu zdánlivou odlišnost povah si Dostál přinejmenším zčásti podržel svůj mladický ideál.92 Doufal, že i on projde onou podivuhodnou očistou, jako jeho vzor, vždyť i Františkova povaha bývala živá a výbušná a teprve léty se zklidnila a dospěla k pověstné stálosti, skromnosti a pokoře. U Dostála to nakonec bylo jen zbožné přání, neměl výhodu života v tichém závětří, nedokázal včas uplatnit svou vlohu, a tak vstoupil do povědomí jako málo příjemný svárlivec. Jeho osobní zjev také nebyl imponující. Jako mladík měl jemný výraz, bezmála ještě dětský, jak se na lyrického básníka sluší, ale čas a únava setřely rysy jeho tváře, zakulatily obličej, vtiskly mu pečeť přísnosti, zvýrazněnou ještě cvikrem a odvály vlasy z čela až kamsi k temeni. Nevysokou a subtilní postavu též postihlo to, s čím bojuje většina mužů kolem čtyřicítky, totiž nárůst objemu v pase, na což bývá veřejnost u duchovních obzvlášť alergická. Povahu měl navíc dosti chladnou, jako pravý introvert se dokázal rozveselit jen v nejužším kroužku dobrých známých, například malíře Jana Köhlera. V soukromí dovedl být i skutečně vtipný. Zdánlivá odtažitost a nesrdečnost měla také vážné důsledky, výstižně o nich napsal Dostálův bývalý kaplan Bedřich Konařík: „Nepochopil včas, že zdrženlivost a tichost tomu, kdo chce být vůdcem, lehce se vyčítají jako povznešenost a pýcha, a že spíše odpuzují, než přitahují a získávají.“93 Navzdory všemu předřečenému o ruchu a životním shonu žil navenek jednoduše: v neděli sloužíval hlavní mši v osm hodin, přibližně jednou do měsíce míval kázání, pravidelně pak s koncem roku. Zpovídal málokdy, na rozdíl od obecné představy je to totiž nudná, časově náročná a přitom namáhavá práce. Odpoledne kolem páté hodiny chodíval chvíli na procházku, měl stálý okruh kolem synagogy a gymnasia k poště, pak přes náměstí zpět, výjimečně chodíval až ke hřbitovu.94 Jinak seděl doma na faře, pracovnu si zřídil v uzavřené klenuté místnosti bez světla, kde byl mezi nahromaděnými písemnostmi jako zapadlý. Jak ale v kostce posoudit Karla Dostála, aby soud nevyzněl zbytečně příkře? I předložený nástin osobnosti Dostálovy může na někoho působit zbytečně kriticky. Chyba je v tom, že podle Artura Koestlera bychom neměli hrdiny zkoumat drobnohledem, nýbrž výhradně dalekohledem. Jenže archivář při pořádání pozůstalosti má po ruce právě jen ten mikroskop. Dalekohledem by spatřil asi toto: největší Dostálovou ctností byla oddanost svému povolání; největším hříchem pak nedůtklivost, jež mu nadháněla protivníky a zapuzovala přátele. Obdivuhodná je pak na něm síla vpravdě antaiovská, s níž se po tolika pádech vrhával do dalších úkolů. Odkud ji to slabé tělo bralo, ne-li z ducha? Odchod do záhrobí znamenal pro Dostálovu památku poměrně brzké zapomnění, viditelněji přežívala jen v prostředí lidoveckém a ještě přesněji orelském. K nedožitým šedesátinám mu například v Olomouci ve spolupráci s DLU vypravili vzpomínkový večer, k sedmdesátinám nenáročný sborníček. V Prostějově tři roky po jeho odchodu přejmenovali trojici ulic Příční, Na náspech a Tylovu na jednu jedinou Lutinovovu (jaké lepší ocenění by si zasloužil aktivní člen městské komise pro pojmenování ulic?), k desátému výročí úmrtí vskutku slavnostně odhalili pamětní desku. Ale ani Orli nebyli ochotni kvůli němu otevřít peněženku zeširoka. Od úmrtí uběhlo patnáct let a anonymní autor několikařádkové upomínky si veřejně povzdychl: „Zatím jest i pro jeho básnické dílo tak málo pochopení v naší veřejnosti, že vydavatelka jeho literární pozůstalosti DLU nemůže bez finančních obětí dokončiti soubor spisů.“95 Co se nejvíce podepsalo na Dostálově definitivním odchodu do historie? Ohromná poválečná změna mentality, která na vše starší shlížela s despektem a neporozuměním obecně a v případě modernismu speciálně – tento myšlenkový směr v katolicismu meziválečného Československa jednoduše vyšel z módy, ba co hůře: zdál se být přímým předchůdcem a inspirátorem církevního rozkolu, představovaného u nás československou církví. Další příčinou byl příchod nových básnických směrů, vedle nichž vyhlížely dvacet či třicet let staré Dostálovy verše přinejlepším druhohorně a neměly přitom bohužel kvalitu, jež by jim dávala punc klasiky. Poslední stopy života projevil duch Lutinovův za německé okupace, kdy byla jeho jménem nazvána ilegální orelská organisace, vedená Vítem Příkaským, náčelníkem brněnské Šilingerovy župy. Čítala prý sedm set členů a zaměřovala se na protiněmeckou agitaci a výzvy k odporu, byla však roku 1941 odhalena a rozprášena. Příkaský byl 1. 7. 1942 ukopán dozorcem v koncentračním táboře Mauthausen, žena a dcera zahynuly v listopadu 1944 při náletu na Hodonín.96 V poměrech po druhé světové válce už Lutinova nikdo nepotřeboval a Vítězný únor 1948 byl jen ranou z milosti jeho památce. S koncem Orelstva a veřejným umlčením katolické církve ztichla i ústa vyslovující jeho jméno. Přišli noví básníci a psaly se úplně jiné básně. Jenom moravští věřící každoročně o první listopadové neděli rozezvučí své kostely písní „Matičko Kristova, klíčnice nebe, za duše v očistci prosíme Tebe...“, aniž by jim autorovo jméno bylo něčím více, než zvukem. II. Vývoj a dějiny archivního fondu Sám Dostál asi nijak zvlášť nedbal na řádné a uspořádané uložení svých písemností. Z korespondence například se S. Bouškou a J. Š. Baarem se častěji dozvídáme, že měl nepořádek i v redakčních záležitostech. Zřejmě odkládal Posmrtná památka došlé papíry na volná místa a kupil je na hromady, v nichž potom nebylo možno nic najít. Bouška kriticky popsal Dostálovu pracovnu a zmínil se i o marné snaze jeho hospodyně vnést do ní jistý pořádek. Při pořádání fondu byly do samostatných složek uloženy pouze rukopisy připravovaných básnických sbírek a potom už jen doklady ke sporům s Karlem Judou a Augustinem Štanclem, uložené zvlášť do obálek, nadepsaných „Dopisy z boje contra Judam“ a „Stanceliana“. Vše ostatní se nalézalo v nepořádku. Není ovšem divu, neboť Dostálova pozůstalost měla poměrně pestré osudy. Závětí z 30. 12. 1921 ustanovil hlavní dědičkou Družinu literární a uměleckou, které „připadne také má literární pozůstalost (korespondence, rukopisy, právo nakladatelské a autorské)“. Dostál chtěl tak Družině nahradit škodu, kterou jí nechtě způsobil organisací výpravného sborníku Dante a Češi: sborník se potkal s naprostým nezájmem veřejnosti a zruinoval spolkovou pokladnu na řadu let. Odkaz byl však zatížen četnými legáty, a tak byla DLU nucena si další peníze dokonce vypůjčit (!) a navíc i zpeněžit sklad Dostálových neprodaných knih (zde se nacházely ještě výtisky Nového života) redakci přerovského časopisu Nový národ, vedené známými v dobrém slova smyslu podnikavými knězi Ferdinandem Chýlkem a Aloisem Čápem. Ti si přibrali i některé rukopisy, například sbírky Potulný zpěvák (inv. č. 1046), které se potom vrátily Družině zpět jako součást pozůstalosti Jana Vyhlídala, který pro změnu odkázal svou literární pozůstalost Kněžské nemocenské pokladně, založené a vedené taktéž oběma jmenovanými duchovními. Té části pozůstalosti, která zůstala v rukou DLU, se ujal spolkový pokladník Ladislav Zamykal. Jeho úkolem bylo vydat dosud nevydané Dostálovy verše (Básnická tvorba KDL z let bohosloveckých v Arše 1928, sbírky Květiny 1930 a Ve mlýně světa 1934) a sepsat jeho životopis (stručně vyšel jako doslov druhého vydání sbírky Orlí fanfáry 1928). Krom toho ještě částečně vydal Dostálovu korespondenci s Juliem Zeyerem a Benešem Metodem Kuldou (Archa 1927, 1929). Pro svou potřebu tedy Zamykal část pozůstalosti uspořádal – byla to zřejmě jeho píle, jíž padly za oběť obálky četných dopisů: data poštovních razítek přepisovala na listy Zamykalova ruka. Jedna část dokumentů byla oddělena ještě za Dostálova života. Když jeho střídavý přítel a naopak zase „pražský jidáš“ literární historik Vilém Bitnar pracoval v letech 1920 – 1921 v Brně jako redaktor Občanských novin, třikrát zajel do Prostějova, vypomáhal s pořádáním korespondence, činil si poznámky k Lutinovovu životopisu a nakonec v červnu 1921, jak napsal s desetiletým odstupem Zamykalovi. „velkou partii materiálu, který jsme stačili pročísti a uznali za literárně nejdůležitější, předal mně Dostál ke zpracování a ten mám u sebe. Jsou to dokumenty velkého významu, bez nichž je celek, jak leží u Vás v Olomouci, přece jen torsem.“97 Bitnar zemřel v říjnu 1948, aniž by ve zpracování Dostálova životopisu výrazněji pokročil, u něj uložené materiály se ocitly v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově. Zamykal, jenž byl jakožto Dostálův mladší, ale velmi důvěrný přítel k sepsání životopisu také oprávněn, však zemřel předčasně roku 1937 a nadto silně předlužen – dá se říci, že literární pozůstalost bylo to jediné, co po něm zůstalo. Družina ji ve sběhu událostí nestačila zachránit. Po osudu jejích částí pátral dlouholetý jednatel Družiny, ostravský gymnasijní profesor Oldřich Svozil, vedený svými literárně-historickými zájmy, a skutečně se mu podařilo něco vystopovat. Předseda DLU Emanuel Masák mu například sdělil dopisem z 27. 1. 1942: „Možná také, že při loupení pozůstalosti P. Zamykala padlo také za oběť leccos z korespondence KDL.“ Domněnku potvrdil Masákův nástupce v předsednictví František Dohnal, když ve dvou dopisech z 11. 7. a 24. 9. 1951 popisuje čachry, které s nekale ukořistěnými dopisy Bouškovými provozuje známý bývalý staroříšský pracovník a tehdejší profesor pražského konservatoria Otto Albert Tichý. To už byla „po smrti“ i Dostálova universální dědička DLU. Totalitární restrukturalisace spolkového života na základě zákona z roku 1949 neumožňovala další existenci, její přechod pod hlavičku České katolické charity nebyl povolen a tak se v květnu 1952 definitivně rozešla. Písemnosti, pokud je nestihl nikdo z členů uschovat, byly již v říjnu 1951 zajištěny pro archiv Státního úřadu pro věci církevní, než ale stihl být archiv zřízen, sám úřad zanikl. Přinejmenším Dostálovy dokumenty se dostaly do bezpečné úschovy olomoucké Státní vědecké knihovny, jak 25. 2. 1952 sděluje O. Svozilovi bývalý lidovecký aktivista Arnošt Ondruška. Jemu prý podal informaci „profesor Králíkov“ (jde samozřejmě o známého olomouckého profesora bohemistiky Oldřicha Králíka, který měl k DLU opravdu hodně blízko). Další stopa Dostálovy pozůstalosti se objevuje až s odstupem let, kdy pracovník našeho archivu Miloš Kouřil shledával rozptýlené části fondu DLU. Olomoucký knihovník Jaroslav Vlach jej odkázal na ostravského katechetu P. Josefa Marcola Svobodu, který zasedal ve výboru Družiny po dvacet let. Žádost o předání jejích písemností, má-li vůbec jaké, postoupil P. Svoboda již zmíněnému O. Svozilovi, toho času z pankrácké věznice propuštěnému jeřábníkovi Ústředních dílen Ostravsko-karvinského revíru. Ten odpověděl 13. 10. 1964 kladně, prosil jen o časové poshovění. Měl totiž svůj „archiv“ uložen doma na půdě a musel ho postupně roztřídit. Následujících dvacet let, až do své smrti roku 1984, pak Svozil po částech materiály archivu skutečně předával. Kromě vlastních dokumentů DLU a trosek pozůstalostí jejích členů (L. Zamykal, F. Světlík, F. Večeřa, F. Dohnal, J. Řehulka aj.) také některé drobnosti k Dostálu-Lutinovovi: rukopis sbírky Potulný zpěvák (č.j. 290/66 z 21. 2.), rukopisy básnických sbírek Tajemná sfinx, Osudy, Orlí fanfáry (č.j. 619/67 z 30. 5.), 43 dopisy různých odesilatelů – za mírnou cenu 100 Kčs (čj. 795/77 z 26. 5., př.č. 3/77), 49 dopisů Jana Köhlera (čj. 328/81 z 29. 4., př.č. 1/81) a nakonec dva dopisy s rukopisy básní a prosy (čj. 339/84 z 6. 4., př.č. 3/84). To však byly – z hlediska kvantity – vcelku jen drobty, i když samozřejmě nijak nechceme Svozilův kvalitativní přínos snižovat. Zajímavé je jen to, že přesně v téže době, to jest v letech 1964, 1967 a pak v nepřetržitém sledu let 1973 – 1981 prodával Svozil Dostálovu pozůstalost po částech do Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, celkem v rozsahu 13 kartonů – proč tam nakonec nedal všechny Dostálovy dokumenty, které u sebe měl a sporadicky něco poslal i do Olomouce, není zcela zřejmé. Jistěže, nelze v případě Strahova říci, že by volil místo uložení nevhodně (peníze ve své situaci také potřeboval) a literární archiv zřejmě platil lépe, než státní oblastní. Ještě dnes na čtenáře nemile působí nekonečné průtahy s vyplacením slíbené tisícikorunové odměny za práci a výdaje spojené s tříděním a zasíláním dosti hodnotných materiálů, kdy po takřka tříletém čekání mu byla poukázána sotva polovina předem dojednané částky. Říká se sice, že historie nezná žádná „kdyby“, ale kdyby byla opavská archivní účtárna rychlejší, možná by dnes nebyl fond rozštěpen na dvě části bez naděje na sloučení. Hlavní jádro naší části fondu získal archiv již v polovině 60. let. 18. 12. 1965 sděluje Svozilovi v soukromém listě nejmenovaný archivář (podle poznámky o zdržení vinou „návalu práce“ to byl zřejmě opět M. Kouřil), „že jsme nedávno zachránili dosti početnou korespondenci Dostála-Lutínova[!] (jednu bednu), kterou máme nyní ve zdejším archivu“. Byla to právě ta část, kterou uchovávala olomoucká vědecká knihovna v depositáři na Sv. Kopečku a kterou archiv převzal společně s dalšími dokumenty DLU a Stojanovy literární jednoty bohoslovců (čj. 825/65 z 25.5., př.č. 16/65). Dvěma kartony pak fond doplnil olomoucký okresní archiv (čj. 522/70 z 6.5., př.č. 4/70), když předal to, co sám od knihovny dříve obdržel, totiž redakční korespondenci Nového života a spisy vztahující se k Dostálově působnosti v prostějovské městské radě. Z knihovny prostějovského rodáka Dušana Řezaniny (1919 – 1998), naposledy faráře v Kralupech nad Vltavou, jehož rodina byla s Dostálem spřátelena, se podařilo opět pomocí M. Kouřila obstarat řadu originálních výtisků básníkových knih, svou troškou k nim nakonec přispěl ze svých zásob i zpracovatel. Archiválie byly tedy lidově řečeno „pod střechou“, zbývalo je jen uspořádat. Jejich stav byl ovšem odrazující, nacházely se totiž v dokonalém rozsypu, který zcela zaplnil 22 kartonů (část byla ovšem přiřazena jako dodatek k fondu DLU). Bylo jasné, že si inventarisace vyžádá úsilí zcela neúměrné významu fondu. Antonín Roubic, pracovník olomoucké pobočky a správce fondu, hodlal pozůstalost uspořádat po svém odchodu do pense, což byla asi nejschůdnější a nejméně bolestivá cesta. Bohužel, po jeho předčasném úmrtí v červenci 1995 bylo nutno alespoň výhledově hledat řešení jiné, zvláště když s popřevratovým uvolněním badatelské práce došlo k očekávanému vzestupu zájmu o dříve zamlčovanou či hanobenou Katolickou modernu. Přibližně v době Roubicovy smrti selhalo také řešení náhradní, inspirované vlastně do jisté míry zmíněným badatelským zájmem. Amatérský vlastivědec a literární historik Stanislav Batůšek, Svozilův synovec, navázal na práci svého strýce a připravoval o Dostálovi knihu, nepočítáme-li řadu časopiseckých článků v Hostu, Akordu, Boxu a podobně. V listopadu 1992 předložil A. Roubicovi návrh: v rámci svých studií si bude brát karton či dva k sobě domů do Starého Města u Uherského Hradiště, tam archiválie prohlédne, pořídí jakýsi lokační soupis a zase vrátí. „Už by tomu nemohl víc uškodit“, píše po pravdě 17. 11. 1992 Roubic opavskému řediteli Karlu Müllerovi. Ten s návrhem souhlasil a dne 26. 11. téhož roku podepisuje s Batůškem dohodu o zpracování, jíž se zpracovatel zavazuje seřadit korespondenci podle odesilatelů, pořídit soupis a dořadit do fondu archiválie, které má ve svém držení. Jeden karton si novopečený dobrovolný archivář hned odvezl. Bohužel, spolupráce nebyla taková, jak si archiv představoval. Dohoda neobsahovala žádné termíny, a tak se styk se zpracovatelem brzy změnil v řetěz urgencí. Výsledky jeho úsilí také nebyly oslnivé: tři balíčky, zabalené do dodacích listů podniku Barvy-laky (Batůškova posledního zaměstnavatele), nesly popisky „Různé dokumenty“, „Dopisy s obálkou i bez“ a nakonec „Dopisnice“. To bylo vše. Batůšek sice řadu dokumentů, jak se později ukázalo, doslova opsal, ale předpokládaný lokační soupis nikdo nikdy neviděl. Celkem si za celou dobu vypůjčil devět kartonů, a když v březnu 1996 náhle zemřel (dva roky po poslední návštěvě!), dva z nich měl stále ještě u sebe. V listopadu 1998 začalo rok se táhnoucí vyjednávání s pozůstalými o jejich vrácení, které skončilo odkoupením celé Batůškovy pozůstalosti, poněvadž jinak nebylo možno archiválie získat. Pro archiv to byl nakonec nepopiratelný zisk, neboť mimo navrácené dokumenty se jeho fondy rozhojnily o pozoruhodnou pozůstalost Svozilovu, která navíc ještě některé jednotliviny dostálovského původu obsahovala, ale přece jen bylo zřejmé, že cestou externích spolupracovníků napříště kráčet nelze. III. Archivní charakteristika archivního fondu Na listopad 1998 svolal do Prostějova známý badatel v oboru dějin Katolické moderny Pavel Marek, tehdy ještě docent olomoucké filosofické fakulty, konferenci na thema Česká katolická moderna. Autor předkládaného inventáře byl rovněž animován k účasti a v té souvislosti zběžně prohlédl většinu kartonů a jen velmi zhruba roztřídil obsah na korespondenci, rukopisy literární povahy, ostatní dokumenty, vzešlé z Dostálovy činnosti spolkové či politické, účty, notový a obrazový materiál a tiskoviny. Tak mohl podat předběžnou zprávu o obsahu olomoucké části pozůstalosti. Tehdy se též zavázal k brzkému zpracování. Pořádání pak začalo v roce 2000 tříděním korespondence. Jak již bylo řečeno, fond se nacházel v dokonalém rozsypu, tak, jak byl smeten ze zůstavitelova stolu do krabic, přičemž se navíc skloubil Lutinovův smysl pro méně organisovaný nepořádek s pílí badatelů, kteří se během let pozůstalostí doslova prohrabovali. Jen spojením obou nepříznivých okolností se mohly jednotlivé listy téhož dopisu s příslušnou obálkou ocitnout v různých kartonech (jev spíše pravidelný než výjimečný!), anebo účet za stavbu lešení kolem sanktusové vížky prostějovského farního kostela vedle rukopisu známé sarkandrovské písně „Sláva buď muži, který vědám sloužil“. Třídění a inventarisace korespondence zabralo celá čtyři léta a protáhlo se až do roku 2003. Mezitím však zpracovatel ještě inventarisoval pozůstalosti Batůška i Svozila. Další dvě léta si vyžádala inventerisace atomisovaných rukopisů literárních prací Dostálových i cizích, jakož i zbývajících kategorií spisů. Již během hrubého třídění na samém počátku se vylouplo schema budoucího inventáře: I. Osobní doklady a písemnosti II. Korespondence 1) Korespondence s jednotlivci a) Korespondence přijatá b) Korespondence odeslaná 2) Korespondence s institucemi a) Korespondence přijatá b) Korespondence odeslaná 3) Korespondence jiných osob III. Zaměstnání IV. Spolková a politická činnost V. Literární činnost 1) Vydávání knižních publikací 2) Vydávání časopisů 3) Rukopisy prací vlastních a) Poesie b) Drama c) Prosa 4) Rukopisy prací cizích a) Poesie a básnická prosa b) Drama c) Prosa, essaye, publicistika VI. Tisk a tiskoviny 1) Tisk 2) Tiskoviny VII. Hudebniny 1) Písně a zhudebněné básně K. Dostála 2) Skladby jiných autorů VIII. Obrazový materiál 1) Originální kresby a grafiky 2) Fotografie a tištěné reprodukce IX. Mapy a plány X. Účetní materiál 1) Účetní knihy 2) Účetní spisy V oddílu II. byla materie části 1a) rozčleněna v zásadě podle odesilatelů. Aby však nebyl inventář přemírou položek přetížen, byla řada dopisů shromážděna do věcných celků, typicky například různá blahopřání, poděkování, prosby o podporu a podobně. Do uvedených celků byly zařazeny jen dopisy takových odesilatelů, z jejichž strany šlo o jediný dokumentovaný kontakt a kteří navíc nebyli význačnějšími osobnostmi. Odesilatel, od něhož se dochovaly nejméně dva dopisy jakéhokoli rázu, je již zařazen podle jména. Do jednoho celku byly též přirozeně shrnuty dopisy anonymní a neurčené. Do části 2a) pak byla zařazena korespondence s advokáty (ať už zastupovali K. Dostála či jeho oponenty) a jinými firmami, nesoucími v názvu vlastní jméno majitele (ponejvíce knihkupci a nakladateli). Výjimku z tohoto pravidla tvoří Mořic Hruban se svým spolupracovníkem Jaroslavem Řehulkou, kteří sice též vykonávali advokátní praxi, ale nebyli výhradně Dostálovými právními zástupci, dopisovali si spolu i soukromě. Do oddílu III. byly vřazeny i nepočetné dokumenty k Dostálovým středoa vysokoškolským studiím. Oddíl IV. obsahuje mimo jiné jednatelskou knihu Katolického klubu Prostějov, poněvadž pro obecně mizivý počet knih ve fondu nebyly tyto vyčleněny do samostatného celku. Oddíl V. v pododdílech 1) a 2) také obsahuje korespondenci, jež je specifická svým obsahem: objednávky či naopak rušení předplatného, nabídky příspěvků k otištění a podobně. Platí zde stejná zásada, kterou jsme stanovili pro část II.1a): odesilatelé těchto dopisů jsou ve fondu zastoupeni právě jen jimi. Navíc je korespondence sem zařazená zpravidla adresována nikoli osobě K. Dostála, nýbrž výslovně redakci toho kterého časopisu. Pododdíl 3) byl rozčleněn podle hlavních literárních forem na poesii, drama a prosu, inventární jednotku zde tvoří buďto větší útvary, sestavené samotným Dostálem či jeho posmrtnými editory (básnické sbírky, divadelní hry, soubory textů), anebo umělé celky, vytvořené zpracovatelem z nezařazených jednotlivin nikoli podle genrové příslušnosti, jak by snad bylo vhodné, nýbrž praktičtěji podle obsahového hlediska. Názvy a incipity všech Dostálových prací jsou v abecedním řazení podrobně rozepsány v příloze č. 1. Pododdíl 4) byl také rozčleněn podle zmíněných tří literárních forem, ale v jejich rámci pokračuje už jen abecední třídění podle jmen přispěvatelů. Nevýhodou zvoleného postupu je však skutečnost, že několik přispěvatelů (J. Š. Baar, S. Bouška aj.) je zastoupeno ve všech třech částech, poetické, dramatické i prosaické. Všechny příspěvky v pododdíle zařazené jsou rozepsány podle jména přispěvatele, názvu či incipitu v příloze č. 2. Anonymní díla byla zařazena na konec a každý z těchto neurčených autorů je označen číselnou siglou. Třetí přílohu pak tvoří soupis určených pseudonymů, s nimiž se badatel může při studiu pozůstalosti setkat. Oddíl IX obsahuje účetní materiály. Knihy prostějovského Katolického klubu, za jehož zániku byl Dostál místopředsedou, byly ve fondu ponechány. Účetní přílohy byly roztříděny podle let. Kromě soukromých Dostálových účtů, vystavených na jeho jméno, jsou zde rovněž jednotlivě dochovány účty jiných osob: kaplanů, hospodyně Františky Řezníčkové, švagra Josefa Hanáka a pod., našly se i účty farního úřadu, účty časopisů Dostálem vydávaných a spolků jím organisovaných. Jakkoli tyto materiály tvoří někdy souvislejší chronologickou řadu, neuznali jsme za vhodné je vyčlenit jako samostatné inventární jednotky právě pro jejich ojedinělé dochování. Tam, kde je podobných účtů větší skupina, brali jsme zase ohled na potřeby badatele: tak například účty za tisk Nového života jsou vystaveny na jméno K. Dostála, účty za zhotovení štočků však byly adresovány redakci časopisu, ovšem jen od některých firem. Při oddělení samostatné řady účtů redakce NŽ by musel badatel procházet v každém ročníku dvě inventární jednotky, zatímco takto bude mít před sebou složku jedinou, v níž jsou – pro snadnost hledání – účty jednotlivých příjemců zřetelně odděleny. K inventáři byly sestaveny rejstříky osobní a místní. Poněvadž do osobního rejstříku byly odkazy na pseudonymy zahrnuty jen v nejnutnější míře, doporučujeme nahlédnutí do přílohy č. 3. Fond obsahuje celkem 1615 inventárních čísel a 326 evidenčních jednotek, z toho 33 kartony spisů, 80 originálních kreseb a grafik, 201 fotografii, 9 map a plánů a 3 úřední knihy. Celková metráž čítá 4,2 bm. Jazyk archiválií je naprostou většinou český, v menší míře též německý, výjimečně latinský (např. inv. č. 839). Fysický stav archiválií je dobrý. Skartováno nebylo nic s výjimkou makulatury a bezvýznamných zlomků poznámek v rozsahu cca 0,3 bm. IV. Stručný rozbor archivního fondu Před pokusem o rozbor je nutno si uvědomit, že olomoucká část zahrnuje asi dvě třetiny dochované pozůstalosti, přičemž ona třetina uložená v LA PNP není zatím plně inventarisována, takže k jejímu obsahu (a následnému porovnání s částí olomouckou) se lze vyjádřit jen obecně: pojímá rovněž z velké části korespondenci, která se s olomouckou částí v případě řady významných celků kříží. Tak je ve dví roztržena korespondence Baarova, Bouškova, Jebavého-Březinova – a do dalších písmen abecedy je zbytečné se pouštět. Větší části uvedených korespondenčních celků jsou ovšem uloženy v LA PNP. Stejně tak se zde nalézají rukopisy básnických sbírek. To vše je tedy třeba mít na paměti při studiu naší části fondu. Shrneme-li však obě části, olomouckou i pražskou, do jednoho útvaru, získáme poměrně dobře a dosti úplně dochovanou pozůstalost. Je to dáno tím, že Dostál jako nepořádník zpravidla jen ukládal a málo co vyhazoval; spíše ztrácel, než plánovitě odstraňoval nepotřebná akta (ztrácel i potřebná, což – s výjimkou Bitnarovy spolupráce – jen potvrzuje bezděčný charakter jeho zásahů). Při snaze zavést pořádek napáchá zpravidla zůstavitel neuváženou skartací nedozírné škody, k nimž se přičítají škody vzniklé uplatněním censurního náhledu na svou minulost. Dostál zemřel náhle a nečekaně, případnou „očistnou práci“ tak mohli provést nanejvýš jeho nástupci. Učinili tak? V. Bitnar píše v již citovaném dopise L. Zamykalovi z 29. 6. 1931: „V listech každé literární korespondence je vždy mnoho materiálu osobně choulostivého. Ale to nás nesmí nijak mýliti. Nejsme andělé, ale ubozí hříšní lidé. Lutinov měl své chyby jako je mám já a jako se jich nezhostí ani jiní. Těchto dopisů se přirozeně nikdy nepoužívá k publicitě, ale historik literární je musí znáti [obě místa zvýraznil V.B.]. Vysvětlí se mu jimi mnohé a jeho názor se přiblíží pravdě, o níž nám jedině jde. Právě mnohé z listů nejchoulostivějších svěřil mně Lutinov v originálech k uschování s přesným komentářem. Prosím, aby tedy nebyly ani takové kusy vyjímány, ať se týkají kohokoliv.“ Předpokládejme oprávněně, že příjemce, navzdory ostře napjatému vztahu k odesilateli, jeho rady uposlechl – bylo-li mu jí vůbec třeba! V Bitnarově pozůstalosti, uspořádané v LA PNP Pavlem Křivským, se pak některé Dostálovy dopisy opravdu nalezly a byly dořazeny k jeho tamnímu fondu. Zda se nalezly všechny, toť otázka. Vezmeme-li však měřítko kvantitativní, nebyla to patrně ztráta nijak rozsáhlá. A nyní k obsahu jednotlivých oddílů. Oddíl I. nenabízí krom početných spolkových legitimací (inv. č. 1) a neúplné dokumentaci k soudním sporům (inv. č. 7) příliš zajímavého. Oddíl II. je zato nejzajímavější z celého fondu a přináší nejvíce k poznání Dostálovy osobnosti. Výčet důležitých korespondentů by byl dosti obsáhlý, zájemce ostatně sám na první pohled vidí důležitá jména E. Ambroze, J. Š. Baara, V. Bitnara, I. A. Bláhy, S. Boušky, E. Čípa, J. Demla, E. Dlouhého- Pokorného, F. X. Dvořáka, J. Floriana, J. Hofra, F. Holečka, M. Hrubana, I. Husičky, M. Kavánové, J. Köhlera, A. Kolíska, B. Konaříka, J. A. Korába, Š. Kožušníčka ml., J. Kušky, F. Kužely, A. Langa, V. Lankaše, F. Loskota, A. Musila, F. Odvalila, J. Olivy, J. Řehulky, F. Skalíka, F. Světlíka, J. Svozila, V. Šaffa, J. Šrámka, P. Šupa, F. B. Vaňka, Z. Vorlové, P. Vychodila, K. Z. Wellnera a L. Zamykala. Tím samozřejmě není řečeno, že méně obsáhlé celky nemohou přinášet zajímavé informace (např. F. Botek, F. Ehrmann, F. Kordač, V. Lázeňský). Naopak zase najdeme i celky rozsáhlejší, ty však pojednávají pouze o úzce vymezených otázkách (např. A. Koutný, P. Major, J. Svítil), anebo jsou jen málo lichotivým obrazem odesilatelova nitra (ukázkově R. B. Mácha, M. Šťoudová). Nelze vynechat pododdíl korespondence s institucemi, kde dominuje korespondence s arcibiskupskou konsistoří a tiskaři L. Klabusayem a P. Zapletalem. Oddíl III. nás krátce zpravuje o peripetiích Dostálova pobytu v semináři (inv. č. 950) a o jeho kariérním postupu včetně sporu s arcibiskupem Kohnem (inv. č. 952), o zdejším církevním životě včetně sporů s K. Judou a čechoslovakisticky orientovaným knězem J. Štolfou (inv. č. 965 a 966). Doplňkově též o opravách prostějovského chrámu a o ostatních administrativních záležitostech, o nichž bychom jinak hledali hlavní poučení v archivu farním. Oddíl IV. si zaslouží pozornost kvůli dokladům k Dostálově působení v politicky a reformně orientovaných spolcích a stranách. Tak například členství v Československé straně lidové bylo spojeno s místem v prostějovské městské radě, na jejíchž zasedáních si Dostál činil podrobné poznámky (inv. č. 973). Významné dokumenty k před- i poválečnému reformistickému hnutí a jeho sjezdům se naleznou shrnuty ve složce Jednoty katolického duchovenstva (inv. č. 982). Místní prostějovský ruch se zase odráží v písemnostech Jednoty katolických tovaryšů (inv. č. 983), Katolického klubu (inv. č. 988) a Společnosti Katolického domu (inv. č. 1009). Upozorňujeme též na doklady intensivní spolupráce s nově vznikající tělovýchovnou jednotou Orel, katolickou konkurencí tehdy již programově protiřímského Sokola (inv. č. 999), a na Dostálův pokus využít filmu jakožto moderního prostředku k propagaci náboženských a ušlechtile kulturních cílů (inv. č. 1000). Oddíl V. v žebříčku důležitosti následuje sice hned po oddílu druhém, avšak s velkým odstupem. Dostálova vydavatelská agenda je bohužel velmi málo zachována, větší pozornost na sebe asi soustředí jen akta ohledně Archy, Evy, Nového života a Rozvoje (inv. č. 1023, 1026, 1033, 1036), nicméně i zde bude badatel asi zklamán. O poznání zajímavější jsou pododdíly literárních rukopisů vlastních, především básnických sbírek (inv. č. 1039 – 1056) i cizích, kde vynikají dochované rukopisy Baarovy, Bouškovy, Demlovy, Dvořákovy, Kalmanové, Skalíkovy a Zeyerovy. Zajímavou drobnůstkou jsou s přihlédnutím ke kontextu příspěvky V. Dyka (inv. č. 1119), V. Hánka (inv. č. 1128), K. Hašlera (inv. č. 1129), M. Hýska (inv. č. 1140) a A. Travěnce (inv. č. 1232), kteří se záhy od katolicismu moderního i nemoderního prudce odvrátili. Smutnými perličkami jsou pak příspěvky grafomanů a duševních rozervanců A. Ječmínka (inv. č. 1144), J. E. Sequardta (inv. č. 1356) a již zmíněné M. Šťoudové (inv. č. 1228 a 1368). Oddíl VI. přináší jednotlivá čísla reformistických či ideově indiferentních, ale Dostálem redigovaných či ovlivňovaných novin a časopisů Bílý prapor, Eva, Hanácké listy, Ječmínek, Kravařsko, Nezmar, Nový život, Právo národa, Rozkvět. Dochované množství však stačí většinou jen na to, abychom si učinili představu o jejich vnějším vzhledu. Celý oddíl je pak dokumentací k Dostálovým nekonečným tiskovým polemikám. Ucelenější povahu mají výstřižky Dostálových kulturních podčárníků z listů Den a Našinec, připravené k soubornému vydání (inv. č. 1494, 1495), k němuž bohužel došlo pouze v případě Dne. Najdeme zde v originálech řadu Dostálových knižních publikací, např. Království Boží na zemi, Honza hrdina, Potulný zpěvák, Ryme a špryme, Šlehy a něhy, Duch Německa, Písně tvorů, Orlí fanfáry (2. vydání) aj. Polemicky jsou zahroceny i dochované brožury, např. Meze kanonické poslušnosti, Svaté tyranství (inv. č. 1523), Lutinov contra Juda, naopak poeticky laděné a nekonfliktní jsou výtisky Dostálovy pohádkové hry Popeluška a oslavné knihy M. Kavánové Naši básníci. Zvláště připomeňme jeden z mála dochovaných výtisků knihy B. Konaříka Dalila, která byla pro svůj skandální obsah zničena (inv. č. 1509). Oddíl VII. nás seznamuje s Dostálovými písněmi nebo s jeho zhudebněnými básněmi. Kromě názvu je v závorce uveden také incipit. První místo zaujímají písně k poctě J. Sarkandra (inv. č. 1535), dosud živá dušičková píseň Matičko Kristova, klíčnice nebe (inv. č. 1536), velehradská koleda Zvoňte zvony (inv. č. 1542) a orelská hymna (inv. č. 1534). Druhou málo významnou část oddílu tvoří tisky či rukopisy cizích a lidových písní, z nichž dosud u nás žije pouze Fryčajův a Nankeho velikonoční hymnus Alleluja! Zdráv buď nad smrtí zvítězitel (inv. č. 1545). O něco významnější je již oddíl VIII. s četnými grafickými díly autorů z okruhu Nového života s dominantním podílem K. Wellnera (inv. č. 1560 – 1562), jednotlivě pak S. Boušky, J. Köhlera, M. Alše aj. Z fotografií si zmínku zaslouží Dostálovy fotografie osobní a rodinné, kam byl také s mimořádným přihlédnutím ke kontextu zařazen vlastnoruční návrh náhrobku (inv. č. 1570), snímky děl F. Bílka a V. Šaffa (inv. č. 1568). Dodejme, že pododdíl fotografií je zčásti prokazatelně fotoarchivem Nového života, což dokazují i četné reprodukce a otisky štočků (inv. č. 1572, 1573). Z trochy archiválií oddílu IX. upoutá jedině Dostálův orientační náčrt plánku vycházky z roku 1883 (inv. č. 1574) a Fialův návrh půdorysu moderního chrámu (inv. č. 1579). Poslední oddíl X. umožňuje pohled na Karla Dostála z hospodářské stránky. Většinu badatelů zaujmou asi účty jeho vydavatelských aktivit: Nového života, Archy, Ječmínka nebo i samostatných knižních publikací. Nechybí tu ani – třebas jen náhodně a spoře dochované – účty stavebních výdajů za opravy kostela a fary. Dokumenty osobní povahy pak přibližují osobu zůstavitele, a když vidíme účty za knihy, potraviny, oděvy, brýle, zubního lékaře nebo i za vyčištění kuřácké soupravy, nahlížíme tím vskutku do Dostálova nejběžnějšího dne. K němu bohužel patřily, zvláště v pozdějších letech, i neustálé advokátské upomínky a hrozby žalobou pro neplacení dluhů. Celkem pak lze závěrem bez obav říci: postavení Karla Dostála-Lutinova ve skupince českých reformistů bylo takové, že význam jeho pozůstalosti jako celku pro zainteresovaného badatele snad ani nelze přecenit. Nemalá část vysokého hodnocení pak samozřejmě dopadá i na olomouckou část. Třebaže je díky postupujícímu výzkumu dějin Moderny již řada fakt zde obsažených známa, a třebaže byla již řada dokumentů z Dostálovy pozůstalosti vydána tiskem (a další budou nepochybně následovat), stále se ještě může stát pramenem ne snad sice ohromujících objevů, nýbrž docela jistě řady zajímavých podrobností k dokreslení celého vývoje. V. Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky Fond uspořádal v letech 2000 – 2005 Štěpán Kohout, který k němu též pořídil inventář, dokončený v roce 2007 včetně úvodu, rejstříků a příloh. Poznámky 1)ZAO-OS, inv. č. 185: opis rodného listu L. Dostála z 31.5. 1947. 2)ZAO-JŘ, inv. č. 14. P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“. Olomouc – Rosice 2002, s. 214: Dostál Bouškovi č. 218, září 1895. 3)ZAO-KDL, inv. č. 1602: účet z 12. 11. 1911 za hodiny angličtiny v The Symes School of Languages v Olomouci. 4)ZAO-KDL, inv. č. 814: Dostál Kalmanové 9. 3. 1893. Ibidem, inv. č. 763: Wisnar Dostálovi 10. 9. 1893. ZAO-AO, inv.č. 2625, kt. 1012: Kohn Wisnarovi 19. a 26. 8. 1893. 5)ZAO-KDL, inv. č. 459: J. Navrátil Dostálovi 6. 10. 1894. 6)K. Dostál: Království Boží na zemi. [Nový Jičín 1899], s. 26 – 29, báseň Sám (Z wiesenberské kaplánky). 7)ZAO-KDL, inv. č. 909: Deutsche Volkszeitung 1. 5. 1903. 8)Tak podle ZAO-ACO, kn. 105, Matrica cleri saecularis archidioeceseos Olomucensis, f. 49. Ve skutečnosti se asi funkce ujal již v dubnu či květnu, jak naznačují poznámky v korespondenci. P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 385: Dostál Bouškovi č. 449, duben 1897: „Doufám, že se tento měsíc vystěhuji z fary.“ Ibidem, s. 402, č. 468, 9. 6. 1897: „Já mám chéfa dračisko Němčisko.“ 9)ZAO-KDL, inv. č. 133. O Doubravově přestupu P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 270 – 271: Dlouhý-Pokorný Dostálovi č. 183, asi z konce 1906. 10)LA PNP-BMK: Dostál – Kuldovi 29. 5. 1899. 11)LA PNP-KDL: J. Šrámek Dostálovi 16. 10. 1904. SOkA Prostějov, Farní úřad Prostějov. 12)ZAO-KDL, inv. č. 672: J. Šrámek Dostálovi 22. 9. 1904. 13)Členem zvolen 21. 9. 1915 – A (3) 1915, s. 327. 14)LA PNP-KDL: J. Šrámek Dostálovi 4. 11. 1904. 15)ZAO-KDL, inv. č. 580: M. Růžička Dostálovi 24. 2. 1911. 16)ZAO-KDL, inv. č. 749: Vyhlídal Dostálovi 25. 2. 1908. P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 614: Bouška Dostálovi č. 826, 14. 10. 1912 17)K. Dostál: Ve mlýně světa. Olomouc 1934, s. 52: báseň Triumf bachantky. 18)ZAO-KDL, inv. č. 815: Dostál Kašparovi 18. 11. 1918 19)ZAO-KDL, inv. č. 849: Grosman a Svoboda Dostálovi 17. 10. 1901. 20)SOkA Prostějov, FÚ Prostějov, přiznání k dani z příjmu za I. pol. 1905. Též P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 585, Dostál Bouškovi č. 776 z 6. 3. 1906: „Také stále mluvíš o tom »bohatém faráři« jako judovci. Prostějovský farář má hrubého příjmu 12.000 K. Z toho platí daň přes 1.000 K, vydržuje zcela tři kaplany, má na krku legii chudiny, musel provést v budovách náklady 2.000 K, upsat na opravu kostela 400 K, na stavbu městského divadla 500 K, rozpůjčil 1.300 K, má za neplatícími dlužníky kostelních úroků 1.000 K, zařízení místností farních jej stálo 7.000 K, v tiskárně dluží 8.000 K, soukromě dluží 2.000 K. Spočítáš-li to, uznáš, že to »bohatství« je velmi pasivní.“ P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 299, Dostál Dlouhému-Pokornému č. 225 asi z 1. pololetí 1907. 21)ZAO-KDL, inv. č. 401: Lasák Dostálovi, passim. Ibidem, inv. č. 1613: stvrzenka B. Konaříka na 250 Kč pro J. Váchala, 26. 2. 1922. Ibidem, inv. č. 305: Kadlčák J. M. Dostálovi 19. 2. 1906. Ibidem, inv. č. 271: Chýlek Dostálovi 18. 6. 1923. 22)SOkA Prostějov, FÚ Prostějov, 159, Vm, výstupy z církve 1903 – 1918: zde se uvádí za leden až duben 1906 celkem 39 vystouplých. NŽ (11) 1906, s. 401. 23)NŽ (11) 1906, s. 401. 24)Catalogus cleri dioecesis Olomucensis ad annum 1919, 1923. ACO kt. 2258 – 2259. 25)ZAO-KDL inv. č. 1494: Den 26. 6. 1919, Hovory č. 6. 26)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 592: Dostál Bouškovi č. 788 z 6. 6. 1906. 27)AAS (29) 1896 – 1897, s. 398: Apoštolská konstituce Officiorum ac munerum, tit. II, cap. III, § 42: „Iidem [sc. viri e clero seculari] prohibentur quominus, absque praevia Ordinariorum venia, diaria vel folia periodica moderanda suscipiant.“ Ustanovení přešlo i do CIC z r. 1917, can. 1386. 28)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 471: Bouška Dostálovi č. 579 z 27. 12. 1898. Ibidem, s. 472: Dostál Bouškovi č. 580 z 29. 12. 1898. 29)B. K. Bečvan: Čím byl Lutinov mládeži. A (9) 1921, s. 233 30)ZAO-KDL, inv. č. 639: Svítil Dostálovi 20. 9. 1900. Ibidem, inv. č. 638: Světlík Dostálovi 27. 10. 1900. Ibidem, inv. č. 1434: Moravská orlice 7. 10. 1900. 31)LA PNP-KDL: Šrámek Dostálovi č. 31 z 20. 6./20. 7. 1903. 32)ZAO-KDL, inv. č. 251: Hruban Dostálovi, 1901 passim. Ibidem, inv. č. 906: P. Zapletal Dostálovi 8. V. 1903. 33)Tribuna (5) 1923, 7. 10., s. 1: Z pamětí olomouckého arcibiskupa dra Theodora Kohna. Ministerský předseda E. Taafe komentoval prý Kohnovu volbu slovy: „Hoffentlich ist der Mann schon getauft!“ S přezíravým postojem od šlechticů a vysokých úředníků se nový arcibiskup setkával často, židovský původ byl jen špičkou ledovce animosity. 34)ACO, kt. 2362. Druhým kandidátem na informátora je Augustin Štancl, adjunkt olomoucké bohoslovecké fakulty. 35)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 638: Dostál Bouškovi č. 865 z 20. 2. 1917. 36)AAS (40) 1907, s. 470 – 478. 37)AAS (34) 1901 – 1902, s. 401 – 413, zvláště s. 409. 38)AAS (36) 1903 – 1904, s. 129 – 139, zvláště s. 136. 39)AAS (40) 1907, s. 594 a 646. 40)NŽ (12) 1907, obzvlášť s. 406 – 410. 41)LA PNP-KDL: Zeyer Dostálovi 27. 11. 1896. 42)ZAO-KDL, inv. č. 510: Pěčka Dostálovi, nedat., cca 1900. 43)Ibidem, inv. č. 111: Číp Dostálovi, s.d. [1907?] 44)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 580: Dostál Bouškovi č. 770 z 9. 1. 1906, s. 592, č. 788 z 6. 6. a s. 594, č. 794 z 1. 10. 1906. 45)Ibidem, s. 606: Dostál Bouškovi č. 815 z 23. 10. 1907. 46)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 213: Dostál Dlouhému- Pokorném č. 97, kolem 25. 5. 1901. 47)ZAO-KDL, inv. č. 642: Svozil Dostálovi 11. 7. 1900. 48)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 213: Dostál Dlouhému- Pokornému č. 97 z cca 25. 5. 1901. MJŠB: Dostál Baarovi 25. 5. 1901. 49)A (3) 1915, s. 94. 50)ZAO-KDL, inv. č. 706: Ugwitz Dostálovi 4. 4. 1901. 51)Ibidem, inv. č. 161: Florian Dostálovi č. 36 z 16. 8. 1902. 52)Ibidem, inv. č. 973: 1. 1. a 4. 1. 1920. 53)Ibidem, inv. č. 906: Zapletal Dostálovi 25. 2. 1901. 54)LA PNP-KDL: Baar Dostálovi 29. 10. 1901. 55)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 536: Bouška Dostálovi č. 697 z 29. 7. 1903, s. 614, č. 826 z 14. 10. 1912 [nikoli 17. 10., jak omylem uvedeno v tisku]. 56)Bezdíček Karel: Zhudebnění básní Karla Dostála-Lutinova. In: P. Marek (ed.): Česká Katolická moderna…, s. 49 – 51. 57)ZAO-KDL, inv.č. 796: dopis Zmeškalův. Ibidem, inv.č. 1521. LA PNP-KDL: Kulda Dostálovi z 14. 2. 1896. 58)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 471: Dostál Bouškovi č. 578 z 26. 12. 1898. 59)ZAO-KDL inv. č.1494: Den 26. 6. 1919, Hovory č. 6. 60)K. Dostál: Orlí fanfáry. Olomouc 1928, doslov na s. 89. Namátkou uvádím doklad z Macharových výlevů v Naší době (9) 1902, s. 873: „Umělecky a literárně neznamená celá tato klika pranic. Škrtněte si jen ty Dvořáky, Boušky, Bláhy, Leubnery, Dostály, Baary atd. z literatury – nic se v ní nezmění, nikdo v ní nepohřeší jediného tonu, jediného akordu. Dilettanti v nejhorším slova smyslu.“ Podobně anonymní příspěvek ibidem (13) 1906, s. 391. 61)Nový kult (2) 1898/1899, s. 235 – 236: „Satan je přec jen lepší než ten Kristus páně Dostálův – tato kniha aspoň zřejmě to dokazuje. Positivního nenajdete v knize ani zrnka. Probůh, to má být moderní katolicismus? […] Na tom niveau stojí už jen svíčkové báby. Celá kniha je klerikální, sprostě naze klerikální. Zevšad čiší nějaké mravné naučení, pointa, vtip. S umělecké stránky chtít psát o těch verších by bylo šílenstvím. Vivat humoristická produkce!“ Tak Dostálovu knihu Království Boží na zemi „odstřelil“ archivní úředník Antonín Bernášek alias lyrický básník Karel Toman. Dostál na to reagoval povzdechem v listě F. Bílkovi z 25. 7. 1899: „Četl jsi v Novém kultu, jak nemilosrdně ztrhal mou knížku? Po něm Česká stráž, Světozor a tak poběhnu ještě celou ulicí prutů. […] Já jsem to sice vše očekával, totiž ty útoky, ale v takové surovosti ne.“ 62)LA PNP-KDL: Bílek Dostálovi, č. 122 z konce r. 1902. P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 521: Dostál Bouškovi, č. 677 z 20. 2. 1903. „Pražská klika [v edici mylně „kritika“] – hlavně realisté – pracují proti nám mezi umělci. Užasl jsem, jak nám odcizili Jeneweina, když jsem byl u něho. Ale jiní – Kalvoda, Švabinský – jsou upjati. Páni se bojí Macharů.“ F. Bílka, F. Jeneweina, A. Kalvodu, F. Kavána a Z. Braunerovou znectil právě Machar v Naší době (9) 1902, s. 874. 63)A (11) 1923, s. 496. 64)Baar Dlouhému-Pokornému, únor 1902. Citováno dle P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 76. 65)M. Šmíd: Masaryk a česká Katolická moderna, s. 147. Poznamenáváme, že uvedená kniha je shrnutím a rozvedením starších autorových příspěvků, které pojímají otázku z hlediska masarykovského – s problematikou Katolické moderny se sice také seznámil, ale zdaleka neposkytl stejný prostor její protiargumentaci. 66)Výjimkou byl Ladislav Kunte, krátkodobý prefekt pražské akademické koleje Arnošta z Pardubic. 67)NŽ (11) 1906, s. 277 – 278: Katolická moderna. 68)ZAO-KDL, inv. č. 721: Vaněk Dostálovi 2. 10. 1896. 69)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 154: Dostál Dlouhému- Pokornému č. 3 z února 1898. 70)K. Dostál: K vývoji a snahám Katolické moderny. NŽ (8) 1903, s. 50 – 51. 71)ZAO-KDL, inv. č. 808: Dostál Dlouhému-Pokornému, září 1901 72)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 303: Dostál Dlouhému- Pokornému č. 230 z 14. 1. 1908. 73)Katolická moderna (přerovský program, bod 1). NŽ (11) 1906, s. 277. 74)P. Marek – V. Červený – J. Lach: Od Katolické moderny…, s. 305: Dostál Dlouhému- Pokornému č. 232 z 18. 3. 1908. 75)ZAO-KDL inv. č. 1418: Ječmínek 20. 1. 1915, s. 1. 76)ZAO-KDL, inv. č. 146: Ehrmann Dostálovi 21. 6. 1905. 77)Ibidem, inv. č. 839: Konsistoř Dostálovi 15. 12. 1920. 78)Ibidem, inv. č. 1494: Hovory Dne č. 99, 12. 4. 1921. 79)Ibidem, inv. č. 839: Dostál Konsistoři 20. 6. 1920. 80)K. Dostál: Vojna o celibát. NŽ (6) 1901, s. 204. 81)K. Dostál: Reformy v církvi katolické, s. 14 – 15. 82)ZAO-KDL inv. č. 1494 Hovory Dne č. 27, 12. 11. 1919. Ibidem, inv. č. 818: Dostál Kordačovi, passim. Ibidem, inv. č. 609: B. J. Skácel Dostálovi 29. 11. 1919, 15. 5. 1920. Ibidem, inv. č. 832: Dostál Vyvlečkovi 26. 3. 1922. 83)P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 668: Bouška Dostálovi č. 910 z 21. 5. 1919; s. 670, č. 912 z 22. 5. 1919. 84)ZAO-KDL, inv. č. 839: Dostál konsistoři, 11.10. 1914 85)Ibidem, inv. č. 940: Sychrová Řezníčkové píše o Štolfově aféře. Ibidem, inv. č. 993: 3. 8. 1912 odsouzena Řezníčková k pokutě za rozdávání letáků členkám Ludmily. 86)Ibidem, inv. č. 832: Dostál Vyvlečkovi, 26. 3. 1922. Takřka stejná slova píše Bouškovi, viz P. Marek – O. Svozil: „Jsem disgustován…“, s. 676, č. 917 z 16. 9. 1921. 87)ZAO-KDL, inv. č. 246: Hrachovský Dostálovi 2. 8. 1922. 88)Ibidem, inv. č. 940: Sychrová Řezníčkové. 89)Ibidem, inv. č. 1439. Národní demokracie 10. 8. 1919, s. 2. 90)ZAO-OS, inv. č. 185, kart. 10: zpráva I. Dragouna o Dostálově smrti. K. Dostál: Květiny. Olomouc 1934, doslov L. Zamykala. 91)Citováno dle P. Marek: KDL bez mýtů, předsudků a iluzí, s. 13. 92)Š. Kohout – H. Veličková: Literáti Olomoucka očima historika a grafoložky. In: Z paměti literární Olomouce 2. Bohumír Kolář (ed.), Olomouc 2006, s. 279. O Dostálově františkánské úctě psal, ovšem jen povrchně, František Všetička: Olomouc literární. Olomouc 2002, s. 40 – 44. 93)B. K. Bečvan: Čím byl Lutinov mládeži. A (9) 1921, s. 233. 94)ZAO-OS, inv. č. 185, kart. 10: Vzpomínky A. Talandy. 95)Básník K. Dostál Lutinov. A (26) 1938, s. 296. 96)Příkaský Vít: Orli vzpomínají. Národní osvobození č. 14, 2001, s. 5. 97)ZAO-LZ, dopis V. Bitnara z 29. 6. 1931. Bitnar také píše, že jej Dostál pověřil zpracováním životopisu a navrhuje Zamykalovi další společný postup při zpracování celého Dostálova listáře. Vzájemný vztah obou mužů byl však natolik narušen, že mu Zamykal ani neodpověděl. Prameny a literatura Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc Arcibiskupství olomoucké Arcibiskupská konsistoř Olomouc Dostál-Lutinov Karel Svozil Oldřich Řehulka Jaroslav Zamykal Ladislav Památník národního písemnictví, literární archiv, Praha-Strahov Bouška Sigismund Dostál-Lutinov Karel Státní okresní archiv Prostějov Farní úřad Prostějov Batůšek Stanislav: Katolická moderna. Karel Dostál-Lutinov, jeho přátelé a spolupracovníci. Třebíč 1996. Kučera Zdeněk – Kořalka Jiří – Lášek Jan B. (edd.): Živý odkaz modernismu. Sborník příspěvků z mezinárodní konference v Praze 29. 11. 2002. Brno 2003. Marek Pavel – Soldán Ladislav: Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí. Třebíč 1998 [zde obšírná bibliografie starších prací]. Marek Pavel: Apologetové nebo kacíři? Studie a materiály k dějinám české Katolické moderny. Rosice u Brna 1999. Marek Pavel: České schisma. Příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického duchovenstva v letech 1917 – 1924. Olomouc – Rosice u Brna 2000. Marek Pavel (ed.): Česká Katolická moderna. Sborník z konference konané 10. 11. 1998 v Prostějově. Olomouc – Prostějov 2000. Marek Pavel – Červený Vladimír – Lach Jiří: Od Katolické moderny k českému církevnímu rozkolu. Nástin života a díla E. Dlouhého-Pokorného. Rosice 2000. Marek Pavel – Svozil Oldřich (edd.): „Jsem disgustován…“ Vzájemná korespondence Sigismunda L. Boušky a Karla Dostála-Lutinova. Olomouc – Rosice 2002. Marek Pavel: Český katolicismus 1890 – 1914. Olomouc 2003. Musil Roman – Filip Aleš (edd.): Zajatci hvězd a snů. Katolická moderna a její časopis Nový život (1896 – 1907). Brno 2000. Putna Martin C.: Česká katolická literatura 1848 – 1918. Praha 1998. Salve. Revue pro teologii a duchovní život. Č. 3/07: (Anti-)modernismus 1907 – 2007. Hradec Králové 2007. Šmíd Marek: Masaryk & česká Katolická moderna. Brno 2007. Seznam zkratek A = Archa AAS = Acta Apostolicae sedis ACO = Arcibiskupská konsistoř Olomouc AO = Arcibiskupství Olomouc BF = Bohoslovecká fakulta BMK = Beneš Metod Kulda DLU = Družina literární a umělecká JŘ = Jaroslav Řehulka KDL = Karel Dostál-Lutinov LA PNP = Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha- Strahov LZ = Ladislav Zamykal MJŠB = Muzeum Jindřicha Šimona Baara Klenčí pod Čerchovem NŽ = Nový život od. = odesilatel OS = Oldřich Svozil PL = Psychiatrická léčebna ps. = pseudonym SOkA = Státní okresní archiv ZAO = Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc Název fondu: .................................... Dostál-Lutinov Karel Značka fondu: .................................. Pz KDL Časové rozmezí: ............................... 1882 – 1923 (1974) Počet evidenčních jednotek: 326 (33 kartonů, 80 kreseb a grafik, 201 fotografii, 9 map a plánů, 3 úřední knihy) Počet inventárních jednotek:........... 1615 Rozsah fondu v bm:......................... 4,2 bm Stav ke dni:........................................ 14. prosince 2007 Fond zpracoval:................................ Štěpán Kohout Inventář sestavil................................ Štěpán Kohout Počet stran:........................................ 188 Inventář schválil:.............................. PhDr. Karel Müller (č.j. ZA-Ol/625/2007)