Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF
Inventáře a katalogy Zemského archivu v Opavě
pobočka Olomouc
Číslo listu JAF: 1625 Evidenční číslo pomůcky: 1609.
Zdislav ŠKRABAL
1933 – 2000
Inventář
Zpracoval: Štěpán Kohout
Miroslav Myšák
Olomouc 2009
- k -
OB S A H
ÚVOD.......................................................................................................................................4
Seznam zkratek......................................................................................................................12
Poznámky............................................................................................................................. 13
- k -
ÚV O D
I.
Vývoj původce archivního fondu
Zdislav Škrabal se narodil 10. 5. 1910 v Babicích u Uherského Hradiště jako
předposlední z pěti synů Antonína Škrabala (1877 – 1917) z Babic a Františky rozené
Dobešové (1882 – 1939) z nedalekého Starého Města. Otec zemřel ve slovinské Celji
na následky válečného zranění na italské frontě. O děti se staral otcův bratr Albert
Josef Škrabal, člen pražského konventu řádu dominikánů u sv. Jiljí a redaktor
časopisu Růže dominikánská. Synové Josef a Vladimír byli určeni pro studia již svým
otcem. První nakonec absolvoval pražskou právnickou fakultu. Druhý po jesuitském
Papežském misijním ústavu na Velehradě a Arcibiskupském gymnasiu v Praze – to
už jako dominikánský juvenista – vstoupil do olomouckého konventu bratří
kazatelů, zde pod řádovým jménem Pavel absolvoval studia kněžská. Nabyté
znalosti si rozšířil studiem na římském Angelicu (1923 – 1925) a na jeruzalémské
École biblique (1935 – 1936), působil pak jako profesor biblistiky olomouckého
řádového studia. Třetí syn Antonín neměl chuti k další návštěvě škol, a tak zůstal
hospodářem na otcově statku. Poslední, pátý bratr, Jaroslav, byl dlouhodobě
nemocen a zemřel ve wolkerovském věku 24 let.
I svého nejmladšího synovce Zdislava umístil strýc do pražského
dominikánského juvenátu, chlapec přitom získal středoškolské vzdělání na
Arcibiskupském gymnasiu v Praze-Bubenči (1921 – 1927), poslední dvě třídy pak na
Jiráskově gymnasiu v Resslově ul. (1927 – 1929), kde též 30. 6. 1929 složil maturitní
zkoušku s vyznamenáním. Kněžská studia si pak odbyl na Cyrilometodějské
bohoslovecké fakultě v Olomouci, kam jej doprovázelo vřelé doporučení.1 Na
Olomouc padla volba pro větší blízkost domovu a bratru Pavlovi. Zde byl také 5. 7.
1934 vysvěcen na kněze. Dosaženým stupněm vzdělání se nespokojil a v říjnu roku
1939 dokončil skutečně obsáhlou disertační práci Parusie v obou listech apoštola Pavla
k Soluňským, olomoucké fakultě ji ale kvůli uzavření vysokých škol předložil až
ve školním roce 1945/1946. Doktorát bohosloví však nezískal, na vědecký titul
zřejmě resignoval pod tlakem povinností a velmi praktických starostí, plynoucích
z duchovní správy: namísto dalšího zdokonalení v novozákonní exegesi se raději
věnoval potřebnějším řemeslům, především zámečnictví.
První a takříkajíc osudovou Škrabalovou „štací“ byl Místek, kde mimochodem
zakotvil i jeho starší bratr Josef. Místecké farnosti sloužil od té chvíle dlouhá léta,
zprvu jako II. kooperátor-kaplan od 1. 8. 1934 do 31. 12. 1942 s přestávkou
pětiměsíční vojenské služby na přelomu let 1935/1936. Od Nového roku 1943, po
resignaci dosavadního faráře Tomáše Kopeckého, už jako administrátor farnosti do 1.
4. 1946. Farářem byl jmenován až k 1. 12. 1948 po náhlém úmrtí svého předchůdce
Rudolfa Korce.2
Už od roku 1936 se věnoval charitní péči o opuštěné lidi bez domova a sestavil
skupinu několika prvních pomocnic, více méně na základě dobrovolnosti, za
okupace pak s finanční podporou protektorátní vlády. Po válce byla potřeba charitní
služby také velká, ale vznik Ústředí katolické charity v Praze dal jeho snaze pevnější
institucionální rámec, jakož i potřebnou podporu při jednání s úřady. Tak se podařilo
založit internátní školu pro charitní pracovnice spolu s dětským útulkem
(předchůdcem dnešních mateřských škol) a veřejnou vývařovnou.
Bohužel, tak jako pro celou církev, nebylo období po komunistickém převratu
v roce 1948 šťastným ani pro Škrabala. V posudcích, shromažďovaných Krajským
národním výborem v Ostravě, se objevují zlověstná znamení: „Jeho postoj k lidově
demokratickému zřízení je záporný“, „jeho závadné chování způsobilo již mnoho
obtíží“, „přítelem SSSR není“, „zdravici nepodepsal“ – mínilo se tím blahopřání k 70.
narozeninám J. V. Stalina. Podepsal alespoň prohlášení, že je pro dohodu církve a
státu, ale příliš si nepomohl, fémový soud již rozsudek vynesl: „Jeho případ bude
nutno řešiti jako jeden z prvních“.3
Záminka se našla brzy a snadno. Škrabal se vzepřel vůli státních a
bezpečnostních orgánů, když přečetl 19. 6. 1949 Oběžník katolickému duchovenstvu a
věřícímu lidu, varující křesťany před komunistickým hnutím a rozkolnou Katolickou
akcí. Její prohlášení odmítl podepsat, jak veřejně řekl v Hodoňovicích před začátkem
procesí na svátek Božího Těla. Bez ohledu na varování, či spíše výhrůžky, o týden
později četl i následující společný pastýřský list Hlas československých biskupů a
ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky. Při výslechu na ONV v Místku, kam byli
provinilci zváni, Škrabal uvedl, že složil slib poslušnosti biskupovi. Ostatně, na jeho
místě by prý každý postupoval stejně. Při této příležitosti se probíral i další jeho
přestupek: odepřel člence Katolické akce přístup ke svátostem.4
Tady je nutno vysvětlit, že po vyobcování signatářů Katolické akce dne 15. 6.
1949 a ještě více o dva týdny později (1. 7.) po vyobcování všech členů
komunistických stran papežem Piem XII. se dle stranických direktiv měli ti členové
KSČ, kteří ještě nestihli podat odhlášku z církve, domáhat svátostí a odmítnutí hlásit
jako trestný čin. Pro kněze to zakládalo důvod k obžalobě z velezrady podle § 1
zákona na ochranu republiky č. 231/1948 Sb. – tím, že provádějí příkazy římské
kurie, stávají se pomahači cizí mocnosti a rozvracejí lidově-demokratické zřízení.5 Jen
za první půlrok od vydání exkomunikačních dekretů bylo pro tento přečin
odsouzeno státním soudem jedenáct kněží a tresty byly exemplárně vysoké
v rozmezí 6 – 12 let. Kupříkladu Antonín Velický z Rožnova pod Radhoštěm byl
odsouzen k sedmi letům vězení a Theodor Funk z Olomouce na deset.6 Pokud tedy
nový místecký farář odmítl podat exkomunikované soudružce Eucharistii, názorně
tím dokázal svým dozíracím orgánům, že mají před sebou kněze zcela neústupného.
Bylo třeba jednat.
Hned 10. 7. byl po večerní bohoslužbě před kostelem zapleten do inscenované
potyčky se třemi členkami KSČ, kolportérkami Katolických novin, tehdy nově
vydávaných výborem státní Katolické akce. Nato byl vyšetřován, 29. 9. zatčen a 11.
10. obžalován z pobuřování proti republice, popuzování, vydírání (nutil svědkyně
násilím opustit prostor před kostelem) a zlomyslného poškození cizího majetku
(roztrhal Katolické noviny, které mu věřící donesli ukázat). Dne 21. 10. 1949 byl
během tajného zasedání Státního soudu v Praze odsouzen k trestu 2,5 roku vězení už
jenom za pobuřování, ostatní skutky se nepodařilo prokázat. Antonín Šíma, který
jedné z žen vytrhl noviny z ruky a hodil je na zem, byl Okresním soudem v Místku
odsouzen na 8 měsíců. Oba tresty byly nepodmíněné. 7
V rámci „akce M“ byla Škrabalovi týden po procesu společně s dalšími sedmi
stovkami kněží a laiků udělena při příležitosti státního svátku 28. 10. presidentem
Gottwaldem na vlastní žádost milost. V žádosti uvádí „…jako dříve chtěl bych i dále
pracovat jako katolický kněz pro sociální dobro, charitní práci, jako jsem pracoval
dosud, a pro blaho lidu Československé republiky v duchovních věcech a
potřebách“. Výtka kompromisnictví či zbabělosti by ale nebyla zcela spravedlivá. Jak
snadno se mohl hrdý člověk zamotat v soukolí socialistické zákonnosti, v němž
podat odvolání obvykle znamenalo zbytečně si zhoršit trest, nasvědčuje poznámka
ve zprávě ministerského úředníka o průběhu akce: ty, kteří o milost nežádali, povede
nadále „v přísné evidenci“. Režim potřeboval ukázat příznivější, milostivou tvář:
kdo se mu i v tomto postavil do cesty a odmítl pokálet svou čest prosbou o slitování,
měl být rovněž smeten.8
Svobody přirozeně dlouho neužil – podruhé byl zatčen 16. 1. 1950 a obviněn
pro jistotu rovnou ze špionáže v rámci akce Beskyd, procesu s uměle sestavenou
skupinou dvaceti sedmi obviněných v čele s Emilem Gomolkou a Janem Golou.9
První zatčení probíhala již od konce října 1949, mělo jít o ozbrojené spiknutí proti
lidově demokratické republice z řad vojska, SNB, Sokola a bývalých členů národně
sociální a lidové strany. Škrabal očekával verdikt ve vazební věznici Krajského soudu
v Ostravě, proti němu stála jako jediný důkaz viny výpověď štábního kapitána
Leopolda Peterky z místecké posádky, jenž tvrdil, že měl Škrabalovi po vzájemné
dohodě donášet vojenské informace a předávat mu je ve zpovědnici. Škrabal svou
vinu popíral naprosto, Peterku sice od vidění znal, ale jinak s ním žádné spojení
neměl. Přesto byl 31. 7. 1950 v Ostravě odsouzen brněnským oddělením Státního
soudu k 15 letům odnětí svobody za vyzvědačství.
V procesu nebyl podán žádný hmatatelný důkaz viny kohokoli z obžalovaných,
vše stálo na výpovědích účastníků, obviňujících se navzájem. Nakonec ani soud
v rozsudku neuvedl jediný případ, kdy by k předání informací mělo dojít, Škrabal
prý pouze spoluobžalovaného vyzval, aby mu případně informace poskytl. Podané
odvolání k Nejvyššímu soudu z 18. 9. se žádostí o zrušení rozsudku, rozvedené a
doplněné 6. 11., bylo 6. 12. 1950 zamítnuto. Škrabal poukázal na rozpory v Peterkově
výpovědi, na nesmyslnost předávání vojenských informací prostřednictvím zpovědi,
čímž by na sebe navíc uvalil trest odebrání zpovědní jurisdikce dle kanonického
práva. Vyslovil domněnku, že Peterka byl k výpovědi nepřímo donucen hrozbou
trestu smrti. Nejvyšší soud však prohlásil, že drobné rozpory lze přičíst na vrub
Peterkovu rozčilení z tvrdošíjného Škrabalova zapírání – obžalovaný Peterka se
nenadál, že by se mohl kněz dopustit takové lži, a ztratil původní pevnou jistotu.
Představy soudců o zpovědi v procesu z roku 1950 se tudíž nijak nelišily od
představ soudců v procesu s Janem Sarkandrem v roce 1620.
Rychlost soudního jednání je také pozoruhodná: 10. 7. 1950 navrhuje Státní
prokuratura Brno zavedení přípravného vyšetřování, 15. je podána obžaloba, 28.
zasedá poprvé soud a 31. je čten šestadvacetistránkový rozsudek nad sedmadvaceti
lidmi.
Trest si odpykával zpočátku v Ostravě, od 16. 10. 1951 ve věznici Mírov.
Usnesením státní prokuratury v Praze z 4. 9. 1952 mu byl navíc započten do délky
výkonu trestu i předchozí trest z roku 1949. Na druhou stranu mu byl po amnestii
z 4. 5. 1953 usnesením Krajského soudu v Brně z 11. 12. 1953 snížen trest o jeden rok,
usnesením krajského prokurátora v Brně z 30. 11. 1955 pak další dva roky po
amnestii z 9. 5. téhož roku. Tím svitla určitá naděje, bratr Josef se dotazoval 20. 2.
1956 olomoucké krajské prokuratury, kdy bude mít odsouzený odpykánu polovinu
trestu, aby mohl požádat o podmínečné propuštění.10 Pozdější žádost byla ovšem
Krajským soudem v Olomouci dne 20. 11. 1957 zamítnuta: odsouzený se nepolepšil,
nepřevychoval, nemá pocit viny, není přítelem lidové demokracie. Ani výstupní
posudek náčelníka mírovské věznice není uznalejší: je stále nepřátelsky zaměřen
proti dnešnímu státnímu zřízení.11
„Zavřít mohou, pustit musí“, železná zásada všech muklů se naplnila i v tomto
případě. Škrabal byl propuštěn při velké amnestii politických vězňů 10. 5. 1960,
přesně v den svých padesátých narozenin. Rehabilitován byl s jistotou až usnesením
Krajského soudu v Ostravě 26. 9. 1990, osud jeho žádosti z 27. 3. 1968 Nejvyššímu
soudu ohledně zrušení obou rozsudků nám není znám – snad ani nestihla být
projednána dříve, než se stěží rozběhlý proces rehabilitací nástupem normalisace
definitivně zadřel.
Po propuštění se odebral opět do Místku za svým bratrem Josefem. Jelikož
neměl potřebný státní souhlas s výkonem funkce duchovního, nalezl si místo
zámečníka a opraváře v Kovoslužbě Frýdek (později Okresní průmyslový podnik,
naposledy Okresní opravárenský podnik) na Sadové ulici: nyní se mu dobře hodilo,
že se zámečnickému řemeslu přiučil. Řádný výuční list v oboru opravář-zámečník
získal 13. 7. 1963. Bydlení si našel v místecké čtvrti Bahno (Pod puklí 1313).
Krátký čas Pražského jara znamenal i pro církev částečné uvolnění a P. Zdislav
požádal 28. 3. 1968 o opětné přijetí do duchovní služby. K 15. 8. 1968 získal opět
státní souhlas k výkonu funkce na místě administrátora v Kopřivnici.12 Nakonec tam
ale nenastoupil: pocit kolegiality k tamnímu faráři Vojtěchu Jestříbkovi mu to
nedovolil. Někteří místečtí farníci by jej rádi viděli na původním místě, tomu však
oponoval olomoucký kapitulní vikář Glogar: prý k tomu není zplnomocněn. Sotva
by také daly státní orgány souhlas k nahrazení vstřícného místeckého děkana
Nerychla knězem politicky nespolehlivým. Škrabalovi bylo zřejmé, že bude muset
převzít některou z neobsazených farností, ale nabídnuté místo na zapadlé Bílé u
Starých Hamrů po krátké zkušenosti s výpomocí trvale přijmout nechtěl. Nakonec se
našla dvě desetiletí prázdná farnost v Metylovicích, od Místku na dohled. Od 1. 1.
1969 až do svého nuceného pensionování 31. 8. 1973 zde působil jako farář. Pokud by
sám nepodal žádost o důchod, hrozil mu krajský církevní tajemník ztrátou státního
souhlasu s výkonem duchovní péče. Záminkou bylo údajně svévolné požehnání
nových zvonů, které pomáhal pro metylovickou farnost opatřit.13
Ani poté ale ještě vinici Páně neopustil, jenom přešel do Jihomoravského kraje,
kde zřejmě nebyl proticírkevní tajemník tak přísný. Vypomáhal v Otrokovicích (1973
– 1975) a v Lukově (1975 – 1976) u sester kongregace sv. Kříže. Teprve pak se vrátil
do nejtěsnějšího sousedství svého dlouholetého bydliště a pracoviště, totiž do
Starého Města u Frýdku (Jamnická 111).14
Návratem k břehům Ostravice však ztratil státní souhlas v Jihomoravském kraji
a nový pro severní Moravu mu tamním odborem kultury KNV udělen nebyl, až od 1.
3. 1985 mohl opět vypomáhat v duchovní službě. Dobrou zprávu navíc okořenil
tiskařský šotek ve formuláři: „V případě, že doposud nesložil slib věrnosti…, bude
vykonán za jeho účasti v pohodě s ONV Frýdek-Místek.“ Slib věrnosti republice
Škrabal složil už v roce 1969, takže bylo vše opravdu „v pohodě“.15
Jako formální ocenění jeho práce mu byly uděleny v té době již zcela
bezvýznamné tituly konsistorní rada (15. 12. 1969) a arcibiskupský rada (10. 5. 1980).
Ani v letech odpočinku Místek neopustil, zprvu našel přístřeší v domě blízko
fary (Farní nám. 50). Péči o něj převzaly dvě bývalé spolupracovnice z dob místecké
charitní práce, s nimiž udržoval čilé kontakty i dříve, Květoslava Čajanová a
Františka Kubalová, které v jeho deníkových vzpomínkách vystupují pod
přezdívkami „Květík“ a „Františ“. V jejich péči žil nedaleko městského středu,
v panelovém domě v ulici K. H. Máchy 203. Stářím zbavený možnosti pohybu už
nakonec byt neopouštěl. Smrt jej zde navštívila 7. října 2007, ve svátek P. Marie
Růžencové.
Tomuto zajisté nikterak výjimečnému kněžskému osudu dodává neobvyklé
zabarvení právě literární činnost, v jejím poznávání jsme ale na samém začátku.
Kromě rukopisů ve fondu dochovaných víme vlastně zatím jen o příspěvcích pro
olomoucký dominikánský časopis Na hlubinu.16 Teprve v popřevratových letech
vidíme ojedinělou snahu zpřístupnit alespoň části Škrabalova díla širší veřejnosti.17
Škrabalovy práce mají nicméně nepominutelnou hodnotu v tom punktu, že
představují čtyři odlišné kněžské typy, jejichž věkový odstup nebyl přitom nijak
veliký: František Jakubek z Lysůvek (1883 – 1975), vyrostlý ze selského stavu a až do
konce pevně tkvící ve venkovských hodnotách, vyznávající instinktivně ještě
patriarchální vztah mezi knězem-pastýřem a jemu svěřeným stádcem, svou
výchovou ještě rakouský kněz, jemuž je i světská vrchnost od Boha a ať už si myslí o
ní cokoli, myšlenka na odboj mu vůbec nepřijde na mysl. Politických převratů si
skoro nevšímá, průvodní náboženské zmatky však nese velmi těžce. Hledí mít svůj
kostel pěkně upravený a faru útulnou, k tomu dobrý vztah se všemi osadníky – to je
ta nejlepší pastorace.
Druhým typem je Jan Strakoš z Fryčovic (1899 – 1966), jenž je plodem sváru
dosud ještě monarchistické seminární výchovy s bouřlivými společenskými změnami
v prvních letech republiky. Emancipovaný, sebevědomý, s výrazně vědeckými
sklony. Vztah k ostatním lidem je ale chladný, budí dojem přezíravosti, nezahřeje,
nepotěší, imponovat může jen svou inteligencí a širokým rozhledem. Netouží proto
po místě v duchovní správě, snaží se vyniknout v prostředí intelektuálním, kde
může jedině zaujmout. Je na hony vzdálen praktickým problémům: ani jedinkrát
nezažil, jaké starosti přináší pouhá výmalba kapličky, buduje ale rozměrný chrám
duchovní. Vysoce aktivní společensky, ne politicky, se však v době osudem určené
nutně s politikou dvakrát bez vlastní viny sráží, poprvé se přikrčí, podruhé volí
raději emigraci, než nesvobodu.
Na třetím místě je to Pavel Vladimír Škrabal (1904 – 1964), jenž nachází zálibu v
klidném řeholním životě, láká jej věda, je příliš uzavřený na pastorační činnost,
nanejvýš si troufá působit jako učitel. V tom je podobný Strakošovi, postrádá však
jak jeho nemilou povýšenost, tak i společenskou aktivitu. Když je náhle vyrván
z ticha své cely a uvržen do internace na Želivi, jen těžko hledá – i po propuštění –
svou novou životní náplň, snadno jej tedy zdolá nemoc a smrt.
Naposledy je to sám Zdislav Škrabal (1910 – 2007). Dítě republikánského
zřízení, náboženská rozmanitost jej neděsí, je mu naopak pobídkou k usilovnější
práci. Dokáže správně zužitkovat cit venkovana, jakmile se ve městě srazí se sociální
bídou, jakou na vsi nepoznal: péče o bližního v nouzi je mu přirozeně bližší než
starosti o nablýskanou kostelní fasádu. Tam, kde Jakubek ještě bezmocně naříkal nad
utrpením městského dělnictva, kde Strakoš sice vnímal nespravedlnost, ale své místo
viděl jinde, tam Škrabal již chce a umí pomoci. Ví, že se může spolehnout už jen na
hrstku obětavců – kdysi sevřené pastýřovo stádo se dávno toulá po vzdálených
pastvinách. I on se drží od politiky co nejdále, v rozhodující chvíli však nemlčí, ani
neutíká. Na rozdíl od svého bratra má také aktivnější přístup k životu, i v době, kdy
nemůže podle státních zákonů působit jako kněz, věnuje se alespoň literární činnosti,
která později vyplňuje i volný čas pensisty.
Literární úroveň Škrabalových prací je dosti slušná, perem vládne obratně,
nedělá si psaním ostudu. Jím psané životopisy jsou beletrisovány, označení
„literatura faktu“ bychom se ale zdráhali použít v plném smyslu. Stylovým
zařazením je to mnohem spíše vyprávění, bohaté na fakta, prokládané přímými
citacemi dokumentů, ale přitom barvité, pestré, nikoli stroze popisné. Autorovi
výrazně pomáhá velmi vděčné a zajímavé thema: mnohé kapitoly si zaslouží širší
zveřejnění – za všechny příklady jmenujme alespoň memoirové líčení pobytu
v mírovské věznici.
Škrabal se také staral o vnější úpravu svých děl: opatřil je početnými
fotografiemi, pohlednicemi a plánky. Ilustracemi či ornamenty je zpravidla ozdobila
Františka Kubalová. Jednou přispěl Škrabalovi kresbou s názvem Hvězda jitřní i
frýdecký rodák Vilém Kocych, ochránce přírody, sochař a malíř, který to měl u
posrpnových politických představitelů také pěkně „rozlito“ (inv. č. 77). Jednotlivé
svazky každého titulu jsou vázány v deskách stejné barvy, odlišné od titulů
ostatních. I po technické stránce tedy představují pěknou ukázku domácího
církevního samizdatu.
Některá Škrabalova díla vyšla i tiskem. Již roku 1944 byla v Chicagu vytištěna
jeho kniha Jesuité, charitní studie. Vlastním nákladem vydal v Praze roku 1997
životopis švýcarského národního světce Mikuláše z Flüe (1417 – 1487) pod názvem
Bruder Klaus. Naposled vyšel Škrabalův překlad populárního životopisného díla
amerického passionisty Godfreye Poage (1920 – 2001) St. Maria Goretti in garments
all red (1971) o životě mučednice sv. Marie Gorettiové (1890 – 1902). Publikaci
českého znění Maria Goretti v šatu zcela rudém (inv. č. 87) obstaral ve svém nominálně
torontském nakladatelství Moravia Publishing frýdecko-místecký politický vězeň,
emigrant a mezinárodní dobrodruh Miloslav Komínek roku 2000. Knihy jsou však
raritní, takřka nedostupné, posledně jmenovaná se ani nenachází v žádné z našich
veřejných knihoven.
II.
Vývoj a dějiny archivního fondu
Materiály zčásti daroval našemu archivu sám zůstavitel: využíval totiž našich
fondů při psaní životopisů bratra Vladimíra a Jana Strakoše. Výsledky svého snažení
předal archivu dne 4. 12. 1985 (přírůstkové č. 82/85). Vbrzku poslal i opisy svých
starších prací, totiž pamětí (8. 4. 1986, přírůstkové č. 1/86), a životopisu P. Františka
Jakubka (5. 11. 1987, přírůstkové č. 6/87). Své dílo doplnil několika archivně již
neevidovanými dodatky, zasílanými v druhé polovině 80. let, naposledy 6. 3. 1990.
V létě roku 2004 byla pozůstalost přidělena studentu FF UP M. Myšákovi k
inventarisaci během jeho odborné praxe. Při pokusu o zpracování biogramu se však
po obtížích s upřesněním data úmrtí ukázalo, že domnělý zůstavitel ještě žije a těší se
poměrně dobrému zdraví. Proto bylo uzavření práce odloženo. Po Škrabalově smrti
pak jeho ošetřovatelky přistoupily na dohodu o předání literární části pozůstalosti
archivu, k čemuž došlo dne 9. 1. 2008 (předávací protokol z 25. 3. 2008, přírůstkové č.
47/2008). Tehdy archiv převzal osobní doklady a zlomek korespondence, 34 svazky
deníku, rodinnou kroniku a řadu dějepisných děl, z nichž nejobsáhlejší byly
životopisy Rudolfa Schikory a sv. Maxmiliána Kolbeho.
III.
Archivní charakteristika archivního fondu
Vzhledem ke specifickému charakteru pozůstalosti bylo zprvu při pořádání
zvoleno nejjednodušší možné schema:
I) Rukopisy vlastních prací
II) Korespondence
III) Fotografie
I toto vpravdě minimalistické rozvržení bylo při torsovitosti fondu značně
problémové: vždyť oddíl II byl tvořen jedinou jednotlivinou, oddíl III na tom nebyl
se dvěma kusy o nic lépe. Naštěstí umožnil podstatně obohacující přírůstek z roku
2008 přece jen poněkud košatější rozčlenění:
I. Osobní dokumenty a korespondence
II. Rukopisy prací
1) Osobní paměti, deníkové záznamy a rodinná kronika
2) Vlastní díla dějepisná
3) Vlastní díla homiletická
4) Cizí díla
5) Textová dokumentace
III. Tisky
IV. Fotografie
I tak jsou ovšem osobní doklady v oddíle I. dochovány jen z malé části, třebaže
alespoň v základech dokumentují zůstavitelův postup v kněžské službě.
Korespondence, tvořící v inventářích zpravidla samostatný oddíl, sem byla pro svůj
nicotný rozsah také přičleněna.
Některé svazky deníku v části II.1 obsahují i homiletické vložky. Škrabal nechal
do svazků vevázat i svá kázání k příslušným dnům. Z badatelského hlediska jsou
ovšem přednostní záznamy deníkové.
Opis díla Rudolfa Schikory byl ve fondu (pododdíl II.4) ponechán pro velký
zájem, který Škrabal této osobnosti věnoval, stejně tak dva drobné tisky (inv. č 85, 86)
vydané Exercičním domem Frýdek, který jmenovaný redemptorista založil a vedl.
Velmi zajímavé jsou i vzpomínky Msgre. Otto Furcha, kvalifikovaného autora
odstavce o vývoji na Těšínsku v Katalogu olomoucké arcidiecéze 1986 (inv. č. 79).18
Pro malý rozsah inventáře nebyly vyhotoveny rejstříky.
Fond obsahuje celkem 93 inventárních čísel a 63 evidenčních jednotek z toho 13
kartonů spisů, 2 alba, 45 fotografií a 3 tisky. Alba, fotografie a tisky jsou uloženy
v kartonu. Celková metráž čítá 1,6 bm.
Jazyk archiválií je český, výjimečně latinský (inv. č. 1). Skartováno nebylo nic.
IV.
Stručný rozbor archivního fondu
Pozůstalost je dochována jen z malé části. Representativně je dokumentována
literární činnost, naopak zcela postrádáme aktový materiál, především
korespondenci. Tu, která unikla navzdory četným stěhováním skartaci, a pochází
tudíž převážně z mladší doby, si ponechala rodina, žijící zčásti na Slovensku, a též
zůstavitelovy ošetřovatelky.
V oddílu II. stojí za upozornění osobní paměti, dovedené do propuštění
z mírovské věznice roku 1960, a podrobné deníky z let 1973 – 1974. Ty si Škrabal
pořizoval bezprostředně, s malým, třebas jen několikahodinovým časovým
odstupem od událostí, jsou tedy odrazem jeho okamžitých úvah a nálad.
V pododdílu II.2 pak mimo děl, rozvedených v první kapitole úvodu, nutno
připomenout životopisy R. Schikory, jenž na severní Moravě a v přilehlém Slezsku
působil víceméně jako misionář (inv. č. 58), J. E. Tagliaferra, popisující náboženský
rozkol na Ostravsku po vzniku československé církve (inv. č. 60), osvětimského
mučedníka sv. Maxmiliána Kolbeho, svatořečeného roku 1981 (inv. č. 64) a nakonec
tří rodinných kronik, poutavě zachycených na základě vyprávění v časech
lukovského pobytu (inv. č. 67, 69, 70).
Na otázku, čím může fond zaujmout badatele bez příbuzenské vazby
k zůstaviteli, lze odpovědět přibližně v následujícím smyslu: zajímavé může být
nahlédnutí do všedního života kněze v nevšední době 20. století, do zákoutí
řeholního života a vůbec do věcí souvisejících s církví. Získáme dosti výstižný obraz
toho, čím se duchovní v té době zabýval, kam směřoval svůj zájem, jaké byly jeho
starosti a radosti, jak se dokázal orientovat v kulturním prostředí, jež mu bylo
souhrou okolností přisouzeno. Fond může proto využít buď zájemce o dějiny církve,
anebo o dějiny Frýdecko-Místecka či Zlínska. Nejzajímavější a pro případnou
publikaci nejspíše perspektivní je pak průsečík obou thematických okruhů.
V.
Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky
Fond v červenci 2004 zčásti uspořádal Miroslav Myšák během výkonu své
archivní praxe za metodického dohledu Štěpána Kohouta, jenž pořádání v roce 2008
dokončil a je autorem úvodu a konečné podoby inventáře.
Seznam zkratek
KAV = Krajský akční výbor
KNV = Krajský národní výbor
KSČ = Komunistická strana Československa
MZA = Moravský zemský archiv
NA = Národní archiv
NF = Národní fronta
OV = Okresní výbor
SMO = Arcibiskupský kněžský seminář Olomouc
SOkA = Státní okresní archiv
ZAO = Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc
ZAOp = Zemský archiv v Opavě
ZŠ = Zdislav Škrabal
Poznámky
1)ZAO-SMO, kt. 91: Doporučující dopis gymnasiálního profesora náboženství Celestýna Pastora, Praha 14. 9.
1929. Škrabalova vysvědčení z posledního ročníku gymnasia ukazují, že chvála nebyla přehnaná, měl napůl
jedničky a dvojky, přičemž v přírodních vědách byl klasifikován lépe. Rovněž na fakultě patřil k eminentistům,
jen tu a tam se do indexu vloudilo „bene“. Později u pravidelných triennálních a prosynodálních zkoušek už tak
výborný prospěch neměl, ale ani tu nebyl nikdy hodnocen hůře než druhým stupněm (vysvědčení a index v
ZAO-ZŠ, inv. č. 1).
2)Všechny údaje ke Škrabalově služební dráze jsou čerpány z částečně dochovaných osobních dokumentů a jeho
pamětí (ZAO-ZŠ, inv. č. 1, 2, 4 – 16).
3)ZAOp-KNV Ostrava, církevní oddělení (neinventarisováno), osobní spis Z. Škrabala: tři anonymní posudky,
jeden podepsaný „K.“ s datem 16. 12. 1949.
4)SOkA Frýdek-Místek, OV NF, předběžně inventarisováno inv. č. 37, kt. 6: Výslechové protokoly kněží
místeckého okresu z 24. 6. 1949. Souhrnné hlášení z 26. 6. 1949 o průběhu bohoslužeb. Stranické a bezpečnostní
orgány zajišťovaly tou dobou zpravodajské pokrytí všech bohoslužeb, sledoval se obsah kázání, jeho účinek na
přítomné a počet účastníků, rozdělený na muže a ženy.
5)Tato politická linie, stanovená ministerstvem spravedlnosti 29. 7. 1949 (Rázek Adolf: Exkomunikační dekrety.
In: Securitas imperii, sv. 11, Praha 2005, dokument č. 38, s. 317), byla dodatečně teoreticky podepřena vývody
Antonína Hobzy, profesora církevního a konfesního práva právnické fakulty Karlovy university v Praze, který
v listopadu 1950 vystoupil jako soudní znalec v monstrprocesu proti biskupu Zelovi & spol.: „Režim států lidově
demokratických a socialistických zásadně a důsledně odmítá představu, že by jakýkoli cizí funkcionář mohl na
státním území uplatňovat právo, vzniklé mimo vůli lidu, mimo vůli státního suverénního národa. […] Stát, který
neuznává kanonického práva, neuznává následkem toho ani kanonické poslušnosti, a to zásadně. Církevní
funkcionář československý, jenž dává přednost kanonické poslušnosti naproti kterémukoli cizinci v rozporu se
státními zákony, stává se zrádcem.“ (Proces proti vatikánským agentům v Československu, Praha 1950, s. 136 –
137). Hobzova celoživotní aktivita ukazuje, že se tyto formulace – s výjimkou vět o vatikánské špionáži – nemusel
pro potřeby soudního jednání v žádném případě učit předem zpaměti.
6)Rázek: op. cit., s. 165 – 191.
7)NA Praha, Státní soud Praha, spis Or I 1398/49. Jako první byla o střetu samotnými aktivistkami uvědoměna
StB, ta předala vyšetřování SNB. Nakolik byl případ sledován z politických míst ukazuje hlášení o incidentu z 11.
7. 1949, podané Krajskému akčnímu výboru Národní fronty v Ostravě (ZAOp-KAV NF Ostrava, inv. č. 213, kt.
118). O potrestání A. Šímy Rázek: op. cit., dokument 58, s. 378 - 379.
8)Rázek: op. cit., dokument 52, s. 354, 357; dále s. 177; dokument 53, s. 358.
9)MZA Brno, Státní soud, pobočka Brno, spis Or II/II 68/50.
10)ZAO, Krajská prokuratura Olomouc, TKn 11/56.
11)NA Praha, Státní soud Praha, spis Pst I 1602/49. Posudky z 8. 12. 1952, 3. 9. 1956, 21. 1. 1960 a nakonec 10. 5.
1960 jsou ovšem ve svém znění dosti stereotypní.
12)ZAOp-KNV Ostrava, církevní oddělení (neinventarisováno), osobní spis Z. Škrabala: rozhodnutí KNV Ostrava
č.j. Kult/círk-463/1-148/68-Jas z 8. 7. 1968.
13)ZAO-ZŠ, inv. č. 17, s. 37, 72 - 73 a závěrečné přílohy.
14)Mohl se, pravda, vrátit zpět na Zlínsko, ale výzvy olomouckého administrátora Josefa Vrany k nástupu do
farnosti Hvozdná, datované 7. 11. 1980, nevyužil (ZAO-ZŠ, inv. č. 1).
15)ZAOp-KNV Ostrava, církevní oddělení (neinventarisováno), osobní spis Z. Škrabala: rozhodnutí KNV Ostrava
z 21. 2. 1985, státní souhlas pro výpomoc v duchovní správě farnosti Frýdek.
16)ZAO-Dominikáni Olomouc, inv. č. 103.
17)Šajtar Drahomír: Poezie 1931 – 1934. Historie jednoho časopisu. Opava 1995. Soldán Ladislav: Objevování
revue Poezie a jejího tvůrce Jana Strakoše. In: Literatura v českém a polském Slezsku. Opava 1996, s. 77 - 81.
Škrabal Zdislav: S profesorem Strakošem k Josefu Florianovi. Literární archiv (32 – 33), Praha 2000 – 2001, s. 285 –
295. K vydání připravil a medailonem autora opatřil Ladislav Soldán. Kačmaříková Pavla – Škrabal Zdislav: Jan
Strakoš. Práce a studie Muzea Beskyd (12) 2003, s. 42 – 46.
18)Katalog olomoucké arcidiecéze za biskupa Josefa Vrany. Sestavil P. František Krejsa. V Olomouci k 1. lednu
1986, s. 38 – 40.
(10. 5. 1910 – 7. 10. 2007)
(Snímek uložen v ZAO-ZŠ, inv. č. 88)
Název fondu: ....................................Škrabal Zdislav
Značka fondu: .................................. Pz ZŠ
Časové rozmezí: ...............................1933 – 2000
Počet evidenčních jednotek: 63 (13 kartonů, 2 alba, 45 fotografií, 3 tisky)
Počet inventárních jednotek:...........93
Rozsah v bm:..................................... 1,6
Stav ke dni:........................................ 15. 10. 2008
Fond zpracovali:............................... Štěpán Kohout, Miroslav Myšák
Pomůcku sestavil..............................Štěpán Kohout
Počet stran:........................................ 22
Inventář schválil:.............................. PhDr. Karel Müller (č.j. ZA-Ol/172/2008)