Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF
Inventáře a katalogy Zemského archivu v Opavě
pobočka Olomouc
Číslo listu JAF: 1075 Evidenční číslo pomůcky 1618.
Ladislav ZAMYKAL
1898 – 1941 (1976)
Inventář
Zpracovali: Lenka Barnetová
Štěpán Kohout
Olomouc 2008
- k -
O BSAH
ÚVOD...................................................................................................................................................................... 4
Seznam zkratek...................................................................................................................................................13
Poznámky........................................................................................................................................................... 14
- k -
Ú VOD
I.
Vývoj původce archivního fondu
Ladislav Zamykal se narodil 31. 8. 1884 v Prostějově v rodině předčasně
zemřelého Jana Zamykala.1 Ze sourozenců, jimž byl za poručníka určen tamní
okresní lékař Ignác Stavěl, se dospělého věku dožil bratr Adolf a sestra Gisela.
Středoškolská studia si odbyl, tak jako mnoho dalších moravských kněží, v
kroměřížském chlapeckém semináři, přičemž poslední dva ročníky absolvoval tak
jako ostatní chovanci na tamním klasickém německém gymnasiu, aby se mohl
vykázat maturitním vysvědčením, potřebným pro další kněžská studia.
Už jako sextán jevil Zamykal sklony k novinářství, když sestavoval jednoduchý
studentský časopis Leták a přispíval i do žurnálů jiných tříd. Ze všech gymnasiálních
profesorů zapůsobila (tak jako na mnoho jiných) i na Zamykala osobnost Františka
Nábělka, vyučujícího mimo exaktních předmětů i českému jazyku. Svým silným
inspirativním zápalem imponoval osobní literární zálibě nejen Zamykalově, nýbrž i
jeho ročníkového spoluseminaristy Rudolfa Linharta, nadaného básníka. Z ostatních
spolužáků nelze vynechat především Bartoloměje Kutala, jenž svou životní dráhu
završil jako profesor starozákonní biblistiky olomoucké bohoslovecké fakulty.
Po maturitě roku 1903 nastoupil Zamykal do olomouckého semináře
kněžského. Ani zde nedal svému koníčku zahálet: spolu s Linhartem se pilně účastnil
práce v Literární jednotě bohoslovců a přispíval do brněnského bohosloveckého
časopisu Museum, této pamětihodné startovní čáry většiny moravských kněžíliterátů.
Nezůstalo u slov: když se dočetl o bídných majetkových poměrech
„nevděčného žebráka“ Leona Bloye, jehož nezvyklé dílo u nás začal roku 1902
propagovat Josef Florian zprvu ve spolupráci s Novým životem, uspořádal v jeho
prospěch peněžní sbírku.
Avšak Zamykalova léta seminární se přesně kryla se závěrečným obdobím boje
proti tzv. modernismu, zahájenému roku 1900 a vrcholícímu v roce 1903. V těch
neblahých časech těsně před pádem arcibiskupa Kohna tušili seminární superior
Alois Demel a vicesuperior Cyril Sládeček věroučnou úchylku za každým chováním
z přísně vyrovnané linie vyčnívajícím. Na jejich částečnou obhajobu nutno uvést, že
to byla vlastně služební povinnost oddělit již zde na zemi koukol od zrna, zaráží jen
neúprosná verva, s jakou si počínali. Řada bohoslovců byla tehdy ze semináře pro
podezření z modernismu vypuzena či přímo vyloučena. O přílišné úzkostlivosti
olomouckých představených svědčí to, že téměř všichni bez problémů dokončili svá
kněžská studia jinde a časem prokázali církvi mnohé cenné služby.
Po nástupu arcibiskupa Bauera v květnu 1904 už nebyly takové represálie
možné, třebaže někdejší pořádky ještě zvolna dožívaly – vždyť Sládeček a Demel
setrvali i pod novým vedením na svých místech, první do roku 1910, kdy zemřel,
odchod druhého byl až roku 1923 vynucen republikánskými poměry. Individuální
přístup ke studentům byl pomaličku připouštěn ke slovu. Výraznější osobnosti se
nacházely i v ročníku Zamykalově: krom už zmíněného básníka R. Linharta a biblisty
B. Kutala se výrazněji prosadil Alois Richter, arcibiskupský archivář v Kroměříži, a
Jan Rýpar, poslanec a senátor za ČSL.
Pěstování výrazných a mnohostranných osobností však nebylo hlavní náplní
práce olomouckého semináře. Poznámky ve výkazu alumnů dokazují, že
Zamykalovy zájmy, zdánlivě s přípravou na kněžské povolání nesouvisející,
neunikly už v prvním ročníku (1904) kritickému oku otce superiora. „Více píle
věnuje vedlejšímu studiu, než theologii.“ Pravda, Zamykalovy studijní výsledky
nebyly excellentní – ale jeho další život znovu dokázal starou pravdu, že jenom na
šprtech a papírových premiantech svět nestojí. Druhý ročník (1905) byl nejkritičtější:
„Ctižádostivý, povinnosti méně dbalý, příliš mnoho času věnoval zaměstnání
vedlejšímu, kloní se k moderně, ovládá své okolí.“ Naštěstí se mladý alumnus
vzpamatoval, omezil svou činnost v Jednotě a ostatních kroužcích, takže ke třetímu
ročníku (1906) čteme: „Veselý, pilný, oproti loňsku značně se ustálil.“ Vzájemný
vztah se superiorem se sice podle Zamykalova názoru zlepšil,2 nicméně závěrečný
verdikt (1907) nevyznívá kladně: „Povaha uzavřená, skoro neupřímná. Moderně
nakloněn. Sociologie.“ 3
Nemá cenu se horšit nad omezeností tehdejších kněžských vychovatelů.
Přistupovali ke své úloze se zažitým josefinským pragmatismem: proč studuješ
bohosloví? Ne proto, abys byl spisovatelem, básníkem, novinářem, ale abys byl
knězem. To je tvá hlavní úloha, na kterou se musíš připravit, záliby počkají. Hlásí se
nám řada uchazečů, kteří by rádi vstoupili na církevní dráhu kvůli hmotnému
zajištění, anebo proto, že nemají prostředky na civilní studia. Naším úkolem je
posoudit, zda mají dostatečné povolání ke kněžské práci, která je skutečnou prací a
nelze ji přijmout jen jako „druhý úvazek“.
Není to stanovisko nerozumné, které by budilo na první pohled odpor, ale
znovu se podivujeme, jak úzké měřítko bylo na vyzrávající osobnosti přikládáno,
zvláště když nejhorší z nehodných, proti nimž bylo vše zaměřeno, díky svému daru
ohebnosti, vypočítavosti a podlézavosti nastraženým sítem zpravidla pronikali.
Při čtení kratičkých posudků nám neuniknou poznámky o moderně, které
mohly studentu lehce zlomit vaz. Nebyly neopodstatněné. Zamykal úzce
spolupracoval se svým starším krajanem, rovněž prostějovským rodákem Karlem
Dostálem-Lutinovem (1871 – 1923), čelní osobností českomoravského reformistického
hnutí a redaktorem několika reformně zaměřených časopisů, z nichž
nejvýznamnějším byl Nový život se svými satelity Rozvojem a Bílým praporem.
Předmětem spolupráce nebyly pohříchu záležitosti čistě literární, jakkoli tyto ovšem
dominují. Informoval ale také kupříkladu Dostála o jeho vyhlídkách při volbě
prostějovského faráře a sloužil mu jako důvěrný posel k řadě rozhodujících
prostějovských osobností, které mohly volbu ovlivnit. Zamykal se účastnil společné
práce bohoslovců na překladech do češtiny: překládala se latinská agenda (postup
při výkonu obřadů křestních, svatebních, za zemřelé aj.) a španělské dílo
Calderonovo. Dostál jej i s ostatními kolegy povzbuzoval, třebaže sám si protrpěl
nemálo ústrků: „Modlete se a buďte hodní, pracujte horečně, ale skrytě, aby vám zlý
člověk ohýnku neulil.“ 4
Hned od podzimu 1904 také začínající alumnus přispíval do olomouckého listu
Našinec, kde jako redaktor pracoval další ze sociálně naladěných reformistů František
Světlík (1875 – 1949), původem z prostějovských Bílovic, jehož poznal ještě jako
seminarista kroměřížský.5
Po kněžském svěcení (5. 7. 1907) a slavnostních prvotinách ve svém rodišti však
musel nastoupit řádnou kněžskou službu. Jako začátečníka jej čekal obvyklý
„Gebirg“, chladné německé horské kraje na severu, rozsáhlé farnosti s obtížně
dostupnými místy, kde byla namáhavá práce komplikována častou přezíravostí
německého faráře a farníků vůči českému nováčkovi. První „štací“ byly Německé
Libiny u Šumperka (dnes Libina). Bylo to místo velmi skromné – v kaplánce zprvu
neměl ani kamna... Odsloužil si zde rovněž obvyklý rok a od října 1908 již působil v o
polovinu menším, ale dvakrát pohodlnějším českém Postřelmově.
Tady již mohl svou novinářskou činnost rozvinout naplno: dopisoval do
pražského Nového věku a Studentské hlídky, časopisů vedených Vilémem Bitnarem, do
kroměřížského Pozorovatele, pražského Čecha a stále do olomouckého Našince. A
především, v Postřelmově se s pomocí F. Světlíka ujal i redakce Severní Moravy,
zábřežského křesťansko-sociálního týdeníku, vycházejícího v letech 1906 – 1938.
Snad bylo jen otázkou času, kdy Zamykal nastálo zakotví v nějaké redakci. Už v
březnu 1908 mu nabízel Matěj Pavlík, budoucí pravoslavný biskup Gorazd, toho
času duchovní správce kroměřížské léčebny, aby se ujal redakce Pozorovatele. Bylo by
to hezké místo, ale Zamykalův nedávný nadřízený A. Demel podal k žádosti záporné
votum a proti jeho autoritě začínající kooperator jít nechtěl.6 Snad vnímal Pozorovatele
jako příliš velké sousto, snad už měl signály, že se s ním počítá jinde. Proč? Poněvadž
i krátce následující přeložení do Postřelmova bylo podmíněno jeho předběžným
souhlasem s redigováním Severní Moravy, jak Zamykal později přiznal.7 To už byla
nabídka, která se neodmítá.
Dobrému přátelství Světlíkovu, jenž potřeboval pomocníka v Našinci, neboť
plánoval vydávání deníku, vděčil Zamykal za rozhodující pokrok ve své dráze. Byl
uvolněn z kněžské služby a stal se od 1. 1. 1910 redaktorem listu, s nímž
neoddělitelně spojil celý svůj zbývající život; od 1. 1. 1922, kdy byl Světlík pověřen
úkolem založit v Praze Lidové listy, ústřední deník Československé strany lidové
(ČSL), nahradil jej v roli vedoucího redaktora. Zprvu se k tomu titulu neznal, čekal,
že se Světlík brzy vrátí, ale ten už v Praze zůstal natrvalo. Domácí přezdívka
„pátršéf“ mu tedy již zůstala až do smrti (pokud ovšem jako novinář používal
pseudonymu, psal pod jménem Otto Lazar). Zamykal udělal z Našince technicky
dobře vybavený list s respektovaným zpravodajstvím. Přes všechnu snahu
stranických vůdců o koordinaci však občas docházelo ke konkurenčním střetům s
pražským Čechem a brněnským Dnem.8
Výjimkou z výše řečené chvály byla válečná léta, kdy novinářům a vůbec lidem
perem pracujícím nastaly težké časy. Dosavadní relativně mírná civilní censura byla
nahrazena válečnou a značně přitvrdila.9 Našinec nikdy nebyl listem protirežimním,
ani za císařství, ani za republiky, a tato loyalita se v době válečného konfliktu stala
kamenem úrazu. Redakce všech listů byly zasypávány z tzv. Hlavního tiskového
stanu při Vrchním armádním velitelství ve Vídni zprávami o nekončících vítězstvích
rakouských zbraní a oddanosti národů, s jakou hrdinně bojují za císaře pána a bez
váhání pro něj vycedí i poslední kapku krve. Tyto slátaniny, na jejichž stylisaci mimo
jiné pracovali v rámci své vojenské služby i známí autoři Egon Erwin Kisch a Fráňa
Šrámek, byly redakce nuceny alespoň zčásti zařazovat. Našinec si však počínal tak
horlivě a nekriticky, až to vzbudilo ve vlastním táboře pochybnosti, zda není vládou
přímo uplácen.10
Našinec nebyl jediný list, jemuž Zamykal věnoval své síly. Ve snaze obnovit na
Moravě kulturní katolický časopis po zaniklém Novém životě, převzal koncem roku
1910 od K. Dostála vydávání ženského časopisu Eva (1904 – 1925), který pod jeho
vedením vycházel ještě 15 ročníků. Dalším v řadě byla Archa (1912 – 1949), literární
časopis rovněž založený Dostálem, který se roku 1917 vzdal další redakce a převedl ji
do rukou spolku katolických umělců Družina literární a umělecká (DLU), o němž
bude řeč později. I tento krok podnikl Dostál na Zamykalův popud, jenž sám zasedl
na příští čtyři ročníky (1918 – 1922) v redakční radě a pomáhal pozvednout list na
vyšší úroveň. I po odchodu z Postřelmova do Olomouce podržel redakci Severní
Moravy, od roku 1926 redigoval pro křesťansko-sociální spolek žen a dívek charitní
měsíčník Marta (1926 – 1937), za nemocného kanovníka Františka Jemelku
vypravoval v případě potřeby unionistický časopis Apoštolát Cyrila a Metoděje a ještě
roku 1937 převzal nouzově redakci Rodiny a školy.
Soupis všech jeho veřejných funkcí je předlouhý a většinou se pojí s jeho
členstvím v ČSL: stál v čele Lidových závodů tiskařských a nakladatelských v
Olomouci, které vystavěl na základech pronajaté a zásadně modernisované
Arcibiskupské knih- a kamenotiskárny, založil Lidové knihkupectví, byl členem
olomoucké městské finanční komise (od roku 1920) a správní komise městské
spořitelny, zasedal v radě Moravsko-slovenské a Moravské banky, byl předsedou
Spořitelního a záloženského spolku, spolků Zádruha, Osvětový dům, Svazu
katolických novinářů, starostou olomoucké tělovýchovné jednoty Orel, předsedou
arcidiecesního exercičního odboru Katolické akce, a nakonec, poslední rok svého
života, předsedou olomoucké Matice cyrilometodějské. Funkci místopředsedy
zastával v Družstvu českého divadla v Olomouci, Studentském domově,
Českopolském klubu, Zemědělské komoře, byl vicesyndikem Syndikátu
československých novinářů a předsedou jeho olomouckého odboru, členem
předsednictva výboru novinářů zemí Malé Dohody a členem mezinárodního
novinářského soudu v Haagu (od roku 1931), byl zakládajícím členem spolku
československých knihtiskařů a písmolijců Melantrich.11
Jako novinář opustil Zamykal dráhu „výkonného umělce“ („Nebásním, nepíši
dramat, ani románů, ani povídek, za hříchy let minulých jsem už dávno absoluci
obdržel. Jsem jen redaktorem.“12), neresignoval však na práci organisační a snažil se
položit pevnou základnu katolické literatuře. O pokusu s Evou, která se měla stát
respektovaným časopisem katolických umělců, již byla řeč. Nadto zavedl roku 1912
v Našinci týdenní přílohu, nazvanou zprvu Literatura, věda a umění, kterou vedl s
pomocí řady spolupracovníků. Začátky nebyly jednoduché, poněvadž takřka
zároveň s Evou začal roku 1911 s podporou olomouckého Prombergerova
nakladatelství vydávat František Dohnal svůj Nový Obzor se stejným cílem. Do toho
vstoupil na sklonku roku 1912 Dostál-Lutinov se svou Archou. Nicméně v katolické
publicistice české nemělo toto hnutí ve svých skromných začátcích takřka žádný
ohlas, leda nepříznivý, jako projev tolikrát předhazovaného moravského
separatismu.
Snaha o sjednocení roztříštěných sil jej nepřestala zaměstnávat. První dekáda
20. století byla dobou, kdy staré národovecké heslo „Svůj k svému!“ proniklo i do
katolických řad. Nebylo to zcela dobrovolně, spíše pod nátlakem socialistických
proudů, které vnímaly církev jako politického protivníka. A když protivník v
politice, tedy pak už ve všem – v občanském životě, v umění, ve školství, vědě,
sportu... Katolíci začali být ze starých vlasteneckých spolků a jednot programově
vytlačováni pod heslem „Los von Rom!“, na což odpovídali zakládáním svých
konfesně vyhraněných sdružení. Průkopníkem byl v tomto smyslu nešťastný
olomoucký arcibiskup Theodor Kohn (arcibiskupem 1892 – 1904) a jako každý
pionýr se ani on nesetkal s pochopením – na vině byly ovšem také jeho povahové
chyby a násilný spěch, s nímž svou myšlenku prosazoval. Ale již druhá polovina
zmíněné první dekády přinesla změnu a s ní větší uvědomění katolické veřejnosti,
která si po několika hlučných aférách začala všímat, že se stává proskribovanou
menšinou.
Ale od širšího rozhledu zpět k literatuře: spolky spisovatelů podporující své
členy a vydávající jejich díla nebyly samozřejmě u nás věcí neznámou. V Čechách
pracoval známý Máj a Zvon či katolická Vlast, na Moravě pak Moravské kolo
spisovatelů. Zamykal několikrát nadhazoval myšlenku spolku katolických
spisovatelů, zprvu naprázdno, ale roku 1913 bylo zřejmé, že doba uzrála. Jeho článek
Spolek katolických spisovatelů, zveřejněný v dubnu, je vypsáním všech jeho
dosavadních snah a bolestí, trápících katolickou literaturu: „Naše katolické revue,
zaniklé i vycházející, často klopýtaly o osobu vhodného redaktora, jenž snad
nedovedl listu dáti pevný směr, neuměl mu vytknouti určitý cíl [...] Jindy bylo
finanční, administrační vedení listu nedostatečné. [...] Poznal jsem též nepraktičnost,
důvěřivost a ostychavou nesamostatnost našich spisovatelů.“ Nakonec asi promluvil
též z vlastní dávné zkušenosti: „Neméně zarmucující je, že některé vlivné a
rozhodující osoby považují za provinění literární činnost u kněze, pohybuje-li se na
poli belletrie a poesie. Mnozí v dorostu tyto vlohy přímo ubíjejí, místo aby je budili a
– vedli.“13
Přípravnou schůzi svolal na 29. 10. 1913 do Olomouce a pozval na ni 15 lidí,
mezi nimi Karla Dostála, Jana Vyhlídala, Rudolfa Linharta, Josefa Vévodu, Františka
Kuželu, Františka Dohnala, Josefa Hofera a Jaroslava Řehulku: „Je to první krok k
realisaci myšlenky, o níž nyní už skoro čtyři léta jen theoreticky se mluví a diskutuje.
Že schůze naše bezvýslednou nezůstane, jsem jist.“14 Nemýlil se a během
následujícího půl roku vykrystalisovala Družina literární a umělecká. Ustavující
valná hromada se sešla v Olomouci 28. 5. 1914. Zamykal vedl přípravné práce a
kromě funkcí jednatele (1913 – 1914, 1915 – 1919) a pokladníka (1915 – 1916, 1919 –
1935, 1936 – 1937), které postupně bral na svá bedra, vykonával prvních pět let
prakticky i funkci předsedy namísto starého a nemocného F. Kužely, jenž se svou
volbou nesouhlasil, ale v roli kompromisního nikomu nevadícího kandidáta byl
těžko nahraditelný. Zamykal byl pravým otcem DLU a nelze zde vypsat ani zlomek
toho, co jí věnoval na čase, úsilí a hmotných prostředcích, zvláště po smrti svého
dávného přítele a pomocníka Linharta (1915), který se neubránil souchotím. Námahu
by dalo i jen vypočítat jeho ediční a biografické práce, kterými zpřístupnil díla živých
i zemřelých členů DLU (z druhých především K. Dostála) a připomněl základní
úseky jejich životaběhu.
Organisační nasazení ve prospěch katolické literatury také stálo na počátku
katastrofy, která zastínila poslední léta Zamykalova života. Roku 1924 přijal po
dohodě s pražským nakladatelem Ladislavem Kuncířem funkci jednatele společnosti
Rozmach, která začala kromě knih vydávat pod redakcí Jaroslava Durycha časopis
stejného jména. Nešel do neznáma: už na přelomu let 1922 a 1923 spolu založili
konsorcium Obrození za účelem prodeje knih ze skladu zadluženého Josefa
Floriana.15 Tentokrát se ale hospodaření zadrhlo a Zamykal podepsal v březnu 1931
jménem Spořitelního a záloženského spolku v Olomouci, jehož byl předsedou, bez
vědomí jeho výboru pro Kuncíře u pražské záložny Hermes dvě směnky v celkové
hodnotě 50.000 Kč. Po roce měl být dluh uhrazen – ale peněz nebylo a spolek
nakonec v dubnu 1934 čelil návrhu na vyhlášení konkursu. Tehdy si na krytí dluhu
vypůjčil peníze Zamykalův přítel J. Řehulka, olomoucký advokát a společník
známého politika Mořice Hrubana, a tak spolek zachránil, Zamykalův majetek však
celý propadl exekuci. Výnos byl patrně mizivý, Zamykal nikdy nebyl žádný boháč,
tentokrát mu však už nepatřil ani nábytek – koupil jej v dražbě administrátor Našince
Ludvík Geyer a ponechal mu jej k doživotnímu užívání.16
Není divu, že neklidný životní styl ohrožoval Zamykalovo zdraví ne méně, než
neustálé nervové vypětí. V oslabeném organismu se uhnízdil nádor. Konec byl jen
otázkou času, ale přesto přišel nečekaně náhle. Po návratu ze Slovenska v sobotu 14.
8. 1937 byl postižen nevolností, přesto ještě odjel v neděli do Kojetína, aby na svátek
Nanebevzetí Panny Marie odsloužil za tamního faráře mši, poslední ve svém životě.
Pak odjel do Kyjova ke své sestře Gisele, sloužící tam jako hospodyně děkana Josefa
Ošťádala. Do Kyjova jezdíval zpravidla za odpočinkem, hostitelé na to byli zvyklí,
ale tentokrát dojel v tak špatném stavu, že musel být 17. 8. převezen do
uherskohradišťské nemocnice, kde 22. 8. večer zemřel.17 Bezprostřední příčinou smrti
byl zánět srdečního svalu zapřičiněný tumorem jater.
Pohřeb se konal 25. 8. u sv. Michala v Olomouci, zádušní mši sloužil František
Světlík, kázal místopředseda a dlouholetý jednatel DLU František Večeřa-Střížovský,
cestou na hřbitov promluvil před divadlem J. Řehulka jako předseda divadelního
družstva a nad hrobem se pak mimo mnohé jiné rozloučili se zemřelým Antonín
Novák, který jako někdejší redaktor časopisu Srdce přijímal a tiskl Zamykalovy první
gymnasijní literární pokusy, a František Dohnal, místopředseda DLU. Soustrast
vyjádřil přímo Gisele Zamykalové i president E. Beneš, který ve dnech úmrtí a
pohřbu pobýval v Olomouci na návštěvě.18
Zamykal vedl z vnějšího pohledu prostý život. Zprvu bydlel v Olomouci v
Mariánské ulici v residenci kanovníka Ehrmanna, prvního a zdaleka nejdůležitějšího
rádce kardinála Bauera. Patrně v souvislosti s povýšením na vedoucího redaktora se
přestěhoval do Sarkandrina, domu v Universitní ulici vedle kaple sv. Jana Sarkandra,
kde obýval třípokojový byt s okny vyhlížejícími na malé náměstíčko Na hradě.
Domácnost mu vedla Františka Konečná. Dům byl určen k ubytování kněží, zejména
profesorů bohoslovecké fakulty. Proto není div, že se nejvíce spřátelil s jedním z nich,
pilným a vzdělaným Františkem Cinkem. Často spolu chodívali večer na procházky
po městě a parku, ale nebýt Cinka, Zamykal by sám sotva vycházel.19
Jinak ale cestoval hodně. Ještě o prázdninách před vstupem do bohosloví
navštívil Slovinsko, kde promluvil s tehdy známým slavistou Francem Grivcem,
často a rád zajížděl do Chorvatska a Polska, jejichž kulturu u nás šířil.
Práce v novinách jej sice odtrhla od denní kněžské služby, ale neznamená to, že
by už nikdy nevystoupil na kazatelnu. Naopak, o nedělích a svátcích často
vypomáhal ve farnostech v Olomouci a okolí, sloužil mše, zpovídal, kázal... měl
zvučný, hlubší hlas, který se pod klenbami dobře nesl, při kázání hovořil plynně a
srozumitelně.
Uceleného a zevrubnějšího životopisu se zatím nedočkal a po zániku
potřebných archivních dokumentů jej asi sotva někdo kvalifikovaně napíše. Hned po
smrti měl pro Archu sepsat příslušnou studii Vilém Bitnar, ale přestože si vybral
honorář předem, zadaný úkol nedokončil.20
II.
Vývoj a dějiny archivního fondu
Vzhledem k okolnostem výše naznačeným nepřekvapuje, že se ze Zamykalovy
pozůstalosti dochovaly sotva sporé zbytky. Naprostou většinu jich zachránil a na
základě rozhodnutí valné hromady DLU z 16. 9. 1937 do úschovy převzal brněnský
katecheta Emanuel Masák, předseda spolku od roku 1924 až do jeho konce roku
1952. O tom, co se dělo po Zamykalově smrti, mluví sám velmi expresivně jako o
„loupení“. Za jednoho z plenitelů je jiným z představitelů Družiny, jejím
místopředsedou Františkem Dohnalem, výslovně označen někdejší staroříšský
Florianův spolupracovník a tehdejší profesor pražské konservatoře Otto Albert
Tichý.21
Zachráněnou část Masák roztřídil a dosti pečlivě uspořádal. Od něj převzal
pravděpodobně po jeho smrti v září 1964 všechny dokumenty dlouholetý jednatel
DLU Oldřich Svozil,22 v tu dobu dělník ostravských Báňských strojíren. Na existenci
Zamykalovy pozůstalosti byl 17. 11. 1964 dotázán pracovníkem našeho archivu
Milošem Kouřilem a 8. 1. 1966 přichází od něj osobní písemnosti jmenovaného a
první část korespondence, totiž písmena A – K, zbylou část korespondence pak
odeslal 18. 2. téhož roku (č.j. Sar 60/66-Kl, z 12. 1.; Sar 290/66-Kl z 21. 2.).23 Je
pozoruhodné, že ani jeden přírůstek nebyl evidován a tak není možno uvést obvyklá
přírůstková čísla.
Další součást, drobnou sice, ale výmluvnou, předal archivu v březnu 1976 na
Svozilovu radu Vojtěch Medek: soubor spisů, které shromáždil v průběhu vyřizování
velmi problematického a zdlouhavého Zamykalova pozůstalostního řízení jeho
dlouholetý spolupracovník a opatrovník jeho pozůstalosti Jaroslav Řehulka,
olomoucký advokát, místní politik ČSL a literát-humorista. Obsah spisu je natolik
truchlivý, že Medek, sám Zamykalův dobrý známý, podle svých slov uvažoval, zda
by jej neměl raději zničit.
Postupné předávání dokumentů a nakonec i stěhování archivu se negativně
odrazilo i na celistvosti fondu: v označeném kartonu se nalézaly pouze osobní
písemnosti a korespondence L – Z, první část korespondence a Medkův dar byl
shledán porůznu při prohlídce dodatků k fondu DLU v souvislosti s pořádáním
pozůstalosti K. Dostála. Z ní byla ještě převedena účetní kniha Zamykalem
vydávaného časopisu Eva.
V červnu 2004 se během své archivní praxe ujala pořádání fondu studentka FF
UP v Olomouci Lenka Barnetová, která roztřídila osobní písemnosti a korespondenci
A – K. Po revisi výsledků její práce bylo pořádání dokončeno v prosinci 2008.
III.
Archivní charakteristika archivního fondu
K uspořádání tak troskovitě dochované pozůstalosti vystačíme s
nejprimitivnějším schematem:
I. Osobní doklady a písemnosti
II. Korespondence
III. Rukopisy a poznámky
IV. Tisky
V. Fotografie
VI. Zlomek redakčního archivu
Obsah oddílu I. se povětšinou skládá z náhodně dochovaných dokumentů a jen
v hrubých rysech nastiňuje Zamykalův životaběh. Ani korespondence v oddílu II.,
jinak zdaleka nejpočetnější část fondu, nevyžaduje další rozdělení na pododdíly,
kupříkladu na korespondenci přijatou a odeslanou: na ojedinělé výjimky je
samozřejmě na příslušném místě upozorněno (inv. č. 16, 21, 134 aj.).
Nevýrazné a obecné pojmenování oddílu III. odráží rozpaky, jak shrnout do
jednoho společného celku dvě charakterově tak odlišné jednotliviny, pro něž by
nebylo účelné zakládat samostatné oddíly. Stejnou náhodně dochovanou
jednotlivinou je účetní kniha časopisu Eva v oddíle VI., jehož vydavatelem byl
Zamykal až do zániku roku 1925.
K inventáři byl sestaven jen rejstřík místní. Rejstřík osobní není při malém
rozsahu nezbytný. Za účelný však považujeme rejstřík pseudonymů, poněvadž v
inventáři jsou korespondenti přirozeně řazeni podle svých občanských jmen a nikoli
podle jmen uměleckých, která jsou mnohem známější (např. Marie Zezulková –
Vlasta Javořická).
Z fondu byly vytříděny dva dokumenty, týkající se zřízení nadace Čestný dar
Jana Vyhlídala pro české folkloristy, belletristy, básníky z Moravy a Slezska (1922), a
zařazeny do fondu DLU, inv. č. 11. Soubor osmi dopisů Jaroslava Sedláčka profesoru
olomoucké bohoslovecké fakulty Janu Hejčlovi (1908 – 1911) byl zařazen jako
dodatek pozůstalosti Jana Hejčla.
Fond obsahuje celkem 159 inventárních čísel a 132 evidenčních jednotek, z toho
1 úřední knihu, 3 kartony spisů, 1 tablo a 127 fotografií. Tablo, fotografie a tisky jsou
uloženy v kartonech, kniha pro svůj větší formát v samostatné složce na konci fondu.
Celková metráž činí 0,4 bm.
Jazyk archiválií je český, výjimečně německý (inv. č. 3, 109), polský (inv. č. 12),
slovenský inv. č. 48, 134), slovinský (inv. č. 28, 77) a latinský (inv. č. 2).
Fysický stav archiválií je dobrý. Skartováno nebylo nic.
IV.
Stručný rozbor archivního fondu
Z pozůstalosti se dochovalo pouhé torso bez větší historické ceny. Dochovaný
celek korespondence vyhlíží sice na první pohled nadějně, ale jeho vnitřní hodnota
není valná, je to většinou prostá redakční korespondence: nabídky rukopisů, urgence
otištění a výplaty honoráře, omluvy promeškaných lhůt k odevzdání, technické
podrobnosti tisku... Máloco z toho přispívá k upřesnění obrazu osobnosti a díla
zůstavitele. Škoda vzniklá rozchvácením Zamykalovy pozůstalosti je o to větší, že se
nám nedochoval ani redakční archiv Našince, jehož byl dlouhá léta vedoucím
redaktorem. Ani ve fondech církevních institucí není archiválií o zůstaviteli
nadbytek, patrně proto, že žil přímo v Olomouci a co bylo potřebné, vyřizoval ústně
nebo telefonicky. Nepřízní osudu postrádáme i základní dokumenty, kupříkladu
žádost o přijetí do semináře, jejíž přílohy bývají zdrojem základních informací, jeho
služební postup není zapsán v matrice kněžstva, poněvadž se v letech 1903 – 1911,
kam spadá jeho svěcení, jednoduše nevedla a pak už nebylo kam zapisovat další
změny…
Při celkově skeptickém zhodnocení významu dochovaných Zamykalových
písemností musíme učinit výjimku v případě souboru dokumentů z doby vyřizování
pozůstalosti (inv. č. 5), ukazujícího, v jak ubohých peněžních poměrech žil špičkový
novinář své doby. Z korespondenčních celků nutno vyzdvihnout dopisy odeslané V.
Bitnarem, K. Dostálem, E. Masákem a F. Žampachem. Naopak vyslovené zklamání
přinesl hubený obsah jinak početné korespondence R. Linharta, A. Neubauera, F.
Odvalila a J. Řehulky. Lehce naopak pobaví dopisy neodbytných přispěvatelů V.
Pinkavy a M. Zezulkové. Nejen obsahové, nýbrž i estetické kuriosum nakonec
představují dopisy dvou staroříšských spolupracovníků Josefa Floriana, totiž A.
Stříže a L. Vrány, kteří se i vlastním rukopisem dokázali až neuvěřitelně přizpůsobit
svému Mistru.
Podobný pocit marnosti zakoušíme při prohlídce fotografií: třebaže je jich
dochováno relativně velké množství a nemálo je časově či místně identifikováno,
nejsou to snímky nijak representativní a zůstavitel se na nich zpravidla napůl ztrácí
ve skupinách a leckdy je třeba jeho nenápadnou postavu pozorně hledat. Dobrých
snímků zřejmě nikdy nebylo nazbyt, poněvadž už rok po Zamykalově smrti, když
chtěla DLU ve svém almanachu Poselství (s. 196) připomenout podobu svého
iniciátora, prvního jednatele a dlouholetého pokladníka, byla nucena použít k
reprodukci fotografii nejspíše pasového formátu.
Zklamána byla víceméně i naděje, že Zamykal po sobě zanechal nějaké
písemnosti jakožto životopisec a editor díla kněze, básníka a spolkového pracovníka
Karla Dostála-Lutinova. Dochovaný soubor poznámek (inv. č. 147) ovšem přináší jen
bibliografické odkazy na články v novinách Ječmínek a v tištěném souboru
Dostálových feuilletonů Hovory dne, z ostatní materie pak je zajímavý soubor
poznámek a odkazů k Dostálově válečné poesii, vzniklý – avšak převážně
neuplatněný – při příležitosti edice jeho sbírky Ve mlýně světa (Olomouc 1934).
V.
Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky
Fond v červnu 2004 částečně uspořádala Lenka Barnetová, studentka FF UP
v Olomouci, během výkonu své archivní praxe za metodického dohledu Štěpána
Kohouta, jenž pořádání v prosinci 2008 dokončil a je autorem úvodu a konečné
podoby inventáře.
Seznam zkratek
AO = Arcibiskupství Olomouc
BF = bohoslovecká fakulta
CSsR = Congregatio Sanctissimi Redemptoris
ČSL = Československá strana lidová
DLU = Družina literární a umělecká
JŘ = Jaroslav Řehulka
KDL = Karel Dostál-Lutinov
LZ = Ladislav Zamykal
OPraem = Ordo Praemonstratorum
OS = Oldřich Svozil
OSB = Ordo Sancti Benedicti
UO = Universita Olomouc
ZAO = Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc
Poznámky
1 Osnova biogramu se přidržuje hesla Ladislav Zamykal, In: Poselství. Almanach k dvacátému pátému výročí
Družiny literární a umělecké. Olomouc 1938, s. 390 – 397.
2 ZAO-KDL, inv. č. 771, dopis z 2. 2. 1906: Zamykal nebyl sice superiorem potvrzen ve funkci místopředsedy
Literární jednoty, ale „jinak spolu vycházíme velice dobře.“ Ovšem prvotní šok ze srážky se seminárními
poměry byl drtivý i pro hocha důkladně vycvičeného v disciplině již chlapeckým seminářem, jak svědčí tamtéž
uložený dopis matce ze 4. 12. 1904.
3 ZAO-AO, inv. č. 2625, kt. 1012, přijímání a propouštění alumnů – roční výkazy. Prospěch je zanesen
v hlavním katalogu posluchačů theologie, ZAO-UO, inv. č. 224, kniha č. 176.
4 ZAO-KDL, inv. č. 833, dopis z 2. 11. 1904.
5 Důkladně líčí Zamykal své novinářské začátky v článku V redakční dílně Světlíkově. In: František Světlík
šedesátníkem. Olomouc 1935, s. 21 – 26.
6 ZAO-LZ, inv. č. 91, dopisy z 11. 3., 10. a 14. 4. 1908.
7 L. Zamykal: V redakční dílně..., s. 22.
8 Droboučké střípky o konkurenčních vztazích předkládá ZAO-LZ, inv. č. 118, dopis z 1. 11. 1913, a inv. č. 127,
dopis z 24. 1. 1914.
9 Příkladem obtíží, jež autorům DLU kladla v cestu censura, je ZAO-LZ, inv. č. 16, dopisy z 31. 5. a 10. 7. 1916,
jakož i přípisy Arcibiskupské konsistoře v Olomouci, zaslané v téže věci dne 23. 6. a 26. 7. 1916: báseň J.
Bogara Jak lid a kněz zpívali litanii ke všem svatým za mír nutno vypustit, „jelikož pro tuto příčinu bylo
válečnou censurou zakázáno rozšiřovati spisek od kněze vydaný.“
10 ZAO-LZ, inv. č. 111, dopis z 4. 6. 1917: varování Bohumila Staška, jak nepříznivě je Našinec posuzován, a
žádost o nápravu.
11 Tyto údaje jsou vypsány ze sborníku Poselství. Almanach k dvacátému pátému výročí Družiny literární a
umělecké. Olomouc 1938, s. 392 – 393, a zároveň z nekrologových vzpomínek, otištěných v Našinci (73) 1937,
č. 193 z 24. 8., s. 1 – 3, 7.
12 L. Zamykal: Spolek katolických spisovatelů. Nový Obzor (3) 1913, s. 190.
13 Tamtéž, s. 189 – 191.
14 ZAO-JŘ, inv. č. 61, dopis z 13. 10. 1913 spolu se seznamem adresátů. Podrobně o založení spolku informuje
první svazek jednatelské knihy (ZAO-DLU, inv. č. 1).
15 Andrej Stankovič: Okradli chudého. Příběh Josefa Floriana a jeho díla. Olomouc 1998, s. 143.
16 ZAO-LZ, inv. č. 5, zde mimo závěti z 11. 10. 1918 především oznámení G. Zamykalové a přihláška
pohledávky J. Řehulky z 10. 3. 1938. Vyřizování pozůstalosti se táhlo až do roku 1941 a zdá se, že zbytek dluhu
ve výši cca 15.000 Kč musel uhradit sám Řehulka na účet svého podílu v Lidových závodech tiskařských a
nakladatelských (tamtéž, dopis z 24. 2. 1941). Zamykal nebyl jediný, koho připravil Kuncíř o peníze: roku 1927
Kuncířovi půjčil 100.000 Kč na sanaci Rozmachu tehdejší člen DLU Alfons Neubauer, jičínský profesor
dějepisu. O dvě léta později mu Kuncíř nabízel na krytí dluhu dvě směnky podepsané „vynikajícím knězem
dioecese olomoucké blízkým i Vaší Družině, dnes však již zemřelým“, jak napsal 4. 3. 1938 O. Svozilovi (ZAOOS,
inv. č. 79). Jde bezpochyby o L. Zamykala. Když se Neubauer začal po roce 1933 domáhat vrácení dluhu,
zklamaně zjistil, že o své peníze přišel.
17 Josef Řezníček: Odešel nám Otec. Našinec (73) 1937, č. 193 z 24. 8., s. 2.
18 Řk [= Josef Řezníček]: Slavný pohřeb kněze a novináře. Našinec (73) 1937, č. 195 z 26. 8., s. 1. Další projevy
soustrasti. Našinec (73) 1937, č. 196 z 27. 8., s. 2.
19 Jan Zamykal: P. L. Zamykal doma. Našinec (73) 1937, č. 197 z 28. 8., s. 2.
20 ZAO-OS, inv. č. 74, dopis z 30. 11. 1937. E. Masák, který předčasně vyplatil zálohu 240 Kč, završil svou
stížnost na Bitnarovu nespolehlivost slovy: „Opravdu už asi nebude jiným.“ Bitnar se Zamykalem už asi 10 let
nevycházeli v dobrém, přesto se v Našinci (3) 1937, č. 195 z 26. 8., s. 2, objevil gentlemanským tónem napsaný
Bitnarův článek Ladislav Zamykal a literatura.
21 ZAO-OS, inv. č. 74, dopis z 27. 1. 1942: „Možná také, že při loupení pozůstalosti P. Zamykala padlo také za
oběť leccos z korespondence K.D.L., která s ní byla pomíchána.“ Tamtéž, inv. č. 32, dopis z 11. 7. 1951: „Vydal
Vám již [Tichý] věci z pozůstalosti K.D.L. (respektive Zamykalovy): dopisy Bouškovy a jiné věci?“ I kyjovský
děkan Josef Ošťádal, u něhož pracovala G. Zamykalová jako hospodyně, píše: „Polovic věcí bylo ponecháno
služce † P. Zamykala Františce Konečné, velká část za naší nepřítomnosti rozkradena, 1/2 knihovny ponecháno
v bytě.“ (ZAO-LZ, inv. č. 5, dopis z 30. 3. 1940).
22 ZAO-OS, inv. č. 74, dopis z 6. 1. 1960: Masák nabízí Svozilovi převzetí pozůstalosti K. Dostála-Lutinova
(„snad by Vám tedy nepůsobilo větších potíží, kdybyste se někdy zastavil na chvíli v Židenicích a tak po částech
si ji odvezl do Ostravy“) a oznamuje, že jej určil testamentárním opatrovníkem své pozůstalosti. Svozil by po
převzetí mohl ke svému studiu využít písemností Dostálových, „doplnila by je trochu také pozůstalost
Zamykalova, Vévodova a část Řehulkovy, jež byste ovšem také převzal.“ Svozil byl ovšem od září toho roku
trestně stíhán pro podvracení republiky a z výkonu trestu byl propuštěn až 10. 5. 1962. Dělnická práce
nedovolovala na rozdíl od předchozí středoškolské profesury větší cestování, takže lze předpokládat, že k
převozu došlo až po Masákově smrti.
23 Toto je zásadní změna oproti veškeré dosavadní evidenci, která uvádí na základě listu JAF z 31. 1. 1988, že
byla Zamykalova pozůstalost vytříděna roku 1958 z písemností fondu DLU, uložených ve směsi společně s
pozůstatky fondů Ředitelství kapitulních statků a Správa prebend kapituly Olomouc v prostorách někdejší
kapitulní kanceláře (Olomouc, Křížkovského 14) a převzatých roku 1956.
(31. 8. 1884 – 22. 8. 1937)
(Mírně poškozený snímek z roku 1930 uložen v ZAO-LZ, inv. č. 1)
Název fondu: ....................................Zamykal Ladislav
Značka fondu: .................................. Pz LZ
Časové rozmezí: ...............................1898 – 1941 (1976)
Počet evidenčních jednotek: 132 (1 úřední kniha, 3 kartony, 1 tablo, 127
fotografií)
Počet inventárních jednotek:...........159
Rozsah fondu v bm:......................... 0,4
Stav ke dni:........................................ 22. 12. 2008
Fond zpracovali:............................... Lenka Barnetová, Štěpán Kohout
Pomůcku sestavil..............................Štěpán Kohout
Počet stran:........................................ 27
Inventář schválil:.............................. PhDr. Karel Müller (č.j. ZAO-Ol/38/2009)