Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF

Inventáře a katalogy Zemského archivu v Opavě pobočka Olomouc Číslo listu JAF: 1075 Evidenční číslo pomůcky 1618. Ladislav ZAMYKAL 1898 – 1941 (1976) Inventář Zpracovali: Lenka Barnetová Štěpán Kohout Olomouc 2008 - k - O BSAH ÚVOD...................................................................................................................................................................... 4 Seznam zkratek...................................................................................................................................................13 Poznámky........................................................................................................................................................... 14 - k - Ú VOD I. Vývoj původce archivního fondu Ladislav Zamykal se narodil 31. 8. 1884 v Prostějově v rodině předčasně zemřelého Jana Zamykala.1 Ze sourozenců, jimž byl za poručníka určen tamní okresní lékař Ignác Stavěl, se dospělého věku dožil bratr Adolf a sestra Gisela. Středoškolská studia si odbyl, tak jako mnoho dalších moravských kněží, v kroměřížském chlapeckém semináři, přičemž poslední dva ročníky absolvoval tak jako ostatní chovanci na tamním klasickém německém gymnasiu, aby se mohl vykázat maturitním vysvědčením, potřebným pro další kněžská studia. Už jako sextán jevil Zamykal sklony k novinářství, když sestavoval jednoduchý studentský časopis Leták a přispíval i do žurnálů jiných tříd. Ze všech gymnasiálních profesorů zapůsobila (tak jako na mnoho jiných) i na Zamykala osobnost Františka Nábělka, vyučujícího mimo exaktních předmětů i českému jazyku. Svým silným inspirativním zápalem imponoval osobní literární zálibě nejen Zamykalově, nýbrž i jeho ročníkového spoluseminaristy Rudolfa Linharta, nadaného básníka. Z ostatních spolužáků nelze vynechat především Bartoloměje Kutala, jenž svou životní dráhu završil jako profesor starozákonní biblistiky olomoucké bohoslovecké fakulty. Po maturitě roku 1903 nastoupil Zamykal do olomouckého semináře kněžského. Ani zde nedal svému koníčku zahálet: spolu s Linhartem se pilně účastnil práce v Literární jednotě bohoslovců a přispíval do brněnského bohosloveckého časopisu Museum, této pamětihodné startovní čáry většiny moravských kněžíliterátů. Nezůstalo u slov: když se dočetl o bídných majetkových poměrech „nevděčného žebráka“ Leona Bloye, jehož nezvyklé dílo u nás začal roku 1902 propagovat Josef Florian zprvu ve spolupráci s Novým životem, uspořádal v jeho prospěch peněžní sbírku. Avšak Zamykalova léta seminární se přesně kryla se závěrečným obdobím boje proti tzv. modernismu, zahájenému roku 1900 a vrcholícímu v roce 1903. V těch neblahých časech těsně před pádem arcibiskupa Kohna tušili seminární superior Alois Demel a vicesuperior Cyril Sládeček věroučnou úchylku za každým chováním z přísně vyrovnané linie vyčnívajícím. Na jejich částečnou obhajobu nutno uvést, že to byla vlastně služební povinnost oddělit již zde na zemi koukol od zrna, zaráží jen neúprosná verva, s jakou si počínali. Řada bohoslovců byla tehdy ze semináře pro podezření z modernismu vypuzena či přímo vyloučena. O přílišné úzkostlivosti olomouckých představených svědčí to, že téměř všichni bez problémů dokončili svá kněžská studia jinde a časem prokázali církvi mnohé cenné služby. Po nástupu arcibiskupa Bauera v květnu 1904 už nebyly takové represálie možné, třebaže někdejší pořádky ještě zvolna dožívaly – vždyť Sládeček a Demel setrvali i pod novým vedením na svých místech, první do roku 1910, kdy zemřel, odchod druhého byl až roku 1923 vynucen republikánskými poměry. Individuální přístup ke studentům byl pomaličku připouštěn ke slovu. Výraznější osobnosti se nacházely i v ročníku Zamykalově: krom už zmíněného básníka R. Linharta a biblisty B. Kutala se výrazněji prosadil Alois Richter, arcibiskupský archivář v Kroměříži, a Jan Rýpar, poslanec a senátor za ČSL. Pěstování výrazných a mnohostranných osobností však nebylo hlavní náplní práce olomouckého semináře. Poznámky ve výkazu alumnů dokazují, že Zamykalovy zájmy, zdánlivě s přípravou na kněžské povolání nesouvisející, neunikly už v prvním ročníku (1904) kritickému oku otce superiora. „Více píle věnuje vedlejšímu studiu, než theologii.“ Pravda, Zamykalovy studijní výsledky nebyly excellentní – ale jeho další život znovu dokázal starou pravdu, že jenom na šprtech a papírových premiantech svět nestojí. Druhý ročník (1905) byl nejkritičtější: „Ctižádostivý, povinnosti méně dbalý, příliš mnoho času věnoval zaměstnání vedlejšímu, kloní se k moderně, ovládá své okolí.“ Naštěstí se mladý alumnus vzpamatoval, omezil svou činnost v Jednotě a ostatních kroužcích, takže ke třetímu ročníku (1906) čteme: „Veselý, pilný, oproti loňsku značně se ustálil.“ Vzájemný vztah se superiorem se sice podle Zamykalova názoru zlepšil,2 nicméně závěrečný verdikt (1907) nevyznívá kladně: „Povaha uzavřená, skoro neupřímná. Moderně nakloněn. Sociologie.“ 3 Nemá cenu se horšit nad omezeností tehdejších kněžských vychovatelů. Přistupovali ke své úloze se zažitým josefinským pragmatismem: proč studuješ bohosloví? Ne proto, abys byl spisovatelem, básníkem, novinářem, ale abys byl knězem. To je tvá hlavní úloha, na kterou se musíš připravit, záliby počkají. Hlásí se nám řada uchazečů, kteří by rádi vstoupili na církevní dráhu kvůli hmotnému zajištění, anebo proto, že nemají prostředky na civilní studia. Naším úkolem je posoudit, zda mají dostatečné povolání ke kněžské práci, která je skutečnou prací a nelze ji přijmout jen jako „druhý úvazek“. Není to stanovisko nerozumné, které by budilo na první pohled odpor, ale znovu se podivujeme, jak úzké měřítko bylo na vyzrávající osobnosti přikládáno, zvláště když nejhorší z nehodných, proti nimž bylo vše zaměřeno, díky svému daru ohebnosti, vypočítavosti a podlézavosti nastraženým sítem zpravidla pronikali. Při čtení kratičkých posudků nám neuniknou poznámky o moderně, které mohly studentu lehce zlomit vaz. Nebyly neopodstatněné. Zamykal úzce spolupracoval se svým starším krajanem, rovněž prostějovským rodákem Karlem Dostálem-Lutinovem (1871 – 1923), čelní osobností českomoravského reformistického hnutí a redaktorem několika reformně zaměřených časopisů, z nichž nejvýznamnějším byl Nový život se svými satelity Rozvojem a Bílým praporem. Předmětem spolupráce nebyly pohříchu záležitosti čistě literární, jakkoli tyto ovšem dominují. Informoval ale také kupříkladu Dostála o jeho vyhlídkách při volbě prostějovského faráře a sloužil mu jako důvěrný posel k řadě rozhodujících prostějovských osobností, které mohly volbu ovlivnit. Zamykal se účastnil společné práce bohoslovců na překladech do češtiny: překládala se latinská agenda (postup při výkonu obřadů křestních, svatebních, za zemřelé aj.) a španělské dílo Calderonovo. Dostál jej i s ostatními kolegy povzbuzoval, třebaže sám si protrpěl nemálo ústrků: „Modlete se a buďte hodní, pracujte horečně, ale skrytě, aby vám zlý člověk ohýnku neulil.“ 4 Hned od podzimu 1904 také začínající alumnus přispíval do olomouckého listu Našinec, kde jako redaktor pracoval další ze sociálně naladěných reformistů František Světlík (1875 – 1949), původem z prostějovských Bílovic, jehož poznal ještě jako seminarista kroměřížský.5 Po kněžském svěcení (5. 7. 1907) a slavnostních prvotinách ve svém rodišti však musel nastoupit řádnou kněžskou službu. Jako začátečníka jej čekal obvyklý „Gebirg“, chladné německé horské kraje na severu, rozsáhlé farnosti s obtížně dostupnými místy, kde byla namáhavá práce komplikována častou přezíravostí německého faráře a farníků vůči českému nováčkovi. První „štací“ byly Německé Libiny u Šumperka (dnes Libina). Bylo to místo velmi skromné – v kaplánce zprvu neměl ani kamna... Odsloužil si zde rovněž obvyklý rok a od října 1908 již působil v o polovinu menším, ale dvakrát pohodlnějším českém Postřelmově. Tady již mohl svou novinářskou činnost rozvinout naplno: dopisoval do pražského Nového věku a Studentské hlídky, časopisů vedených Vilémem Bitnarem, do kroměřížského Pozorovatele, pražského Čecha a stále do olomouckého Našince. A především, v Postřelmově se s pomocí F. Světlíka ujal i redakce Severní Moravy, zábřežského křesťansko-sociálního týdeníku, vycházejícího v letech 1906 – 1938. Snad bylo jen otázkou času, kdy Zamykal nastálo zakotví v nějaké redakci. Už v březnu 1908 mu nabízel Matěj Pavlík, budoucí pravoslavný biskup Gorazd, toho času duchovní správce kroměřížské léčebny, aby se ujal redakce Pozorovatele. Bylo by to hezké místo, ale Zamykalův nedávný nadřízený A. Demel podal k žádosti záporné votum a proti jeho autoritě začínající kooperator jít nechtěl.6 Snad vnímal Pozorovatele jako příliš velké sousto, snad už měl signály, že se s ním počítá jinde. Proč? Poněvadž i krátce následující přeložení do Postřelmova bylo podmíněno jeho předběžným souhlasem s redigováním Severní Moravy, jak Zamykal později přiznal.7 To už byla nabídka, která se neodmítá. Dobrému přátelství Světlíkovu, jenž potřeboval pomocníka v Našinci, neboť plánoval vydávání deníku, vděčil Zamykal za rozhodující pokrok ve své dráze. Byl uvolněn z kněžské služby a stal se od 1. 1. 1910 redaktorem listu, s nímž neoddělitelně spojil celý svůj zbývající život; od 1. 1. 1922, kdy byl Světlík pověřen úkolem založit v Praze Lidové listy, ústřední deník Československé strany lidové (ČSL), nahradil jej v roli vedoucího redaktora. Zprvu se k tomu titulu neznal, čekal, že se Světlík brzy vrátí, ale ten už v Praze zůstal natrvalo. Domácí přezdívka „pátršéf“ mu tedy již zůstala až do smrti (pokud ovšem jako novinář používal pseudonymu, psal pod jménem Otto Lazar). Zamykal udělal z Našince technicky dobře vybavený list s respektovaným zpravodajstvím. Přes všechnu snahu stranických vůdců o koordinaci však občas docházelo ke konkurenčním střetům s pražským Čechem a brněnským Dnem.8 Výjimkou z výše řečené chvály byla válečná léta, kdy novinářům a vůbec lidem perem pracujícím nastaly težké časy. Dosavadní relativně mírná civilní censura byla nahrazena válečnou a značně přitvrdila.9 Našinec nikdy nebyl listem protirežimním, ani za císařství, ani za republiky, a tato loyalita se v době válečného konfliktu stala kamenem úrazu. Redakce všech listů byly zasypávány z tzv. Hlavního tiskového stanu při Vrchním armádním velitelství ve Vídni zprávami o nekončících vítězstvích rakouských zbraní a oddanosti národů, s jakou hrdinně bojují za císaře pána a bez váhání pro něj vycedí i poslední kapku krve. Tyto slátaniny, na jejichž stylisaci mimo jiné pracovali v rámci své vojenské služby i známí autoři Egon Erwin Kisch a Fráňa Šrámek, byly redakce nuceny alespoň zčásti zařazovat. Našinec si však počínal tak horlivě a nekriticky, až to vzbudilo ve vlastním táboře pochybnosti, zda není vládou přímo uplácen.10 Našinec nebyl jediný list, jemuž Zamykal věnoval své síly. Ve snaze obnovit na Moravě kulturní katolický časopis po zaniklém Novém životě, převzal koncem roku 1910 od K. Dostála vydávání ženského časopisu Eva (1904 – 1925), který pod jeho vedením vycházel ještě 15 ročníků. Dalším v řadě byla Archa (1912 – 1949), literární časopis rovněž založený Dostálem, který se roku 1917 vzdal další redakce a převedl ji do rukou spolku katolických umělců Družina literární a umělecká (DLU), o němž bude řeč později. I tento krok podnikl Dostál na Zamykalův popud, jenž sám zasedl na příští čtyři ročníky (1918 – 1922) v redakční radě a pomáhal pozvednout list na vyšší úroveň. I po odchodu z Postřelmova do Olomouce podržel redakci Severní Moravy, od roku 1926 redigoval pro křesťansko-sociální spolek žen a dívek charitní měsíčník Marta (1926 – 1937), za nemocného kanovníka Františka Jemelku vypravoval v případě potřeby unionistický časopis Apoštolát Cyrila a Metoděje a ještě roku 1937 převzal nouzově redakci Rodiny a školy. Soupis všech jeho veřejných funkcí je předlouhý a většinou se pojí s jeho členstvím v ČSL: stál v čele Lidových závodů tiskařských a nakladatelských v Olomouci, které vystavěl na základech pronajaté a zásadně modernisované Arcibiskupské knih- a kamenotiskárny, založil Lidové knihkupectví, byl členem olomoucké městské finanční komise (od roku 1920) a správní komise městské spořitelny, zasedal v radě Moravsko-slovenské a Moravské banky, byl předsedou Spořitelního a záloženského spolku, spolků Zádruha, Osvětový dům, Svazu katolických novinářů, starostou olomoucké tělovýchovné jednoty Orel, předsedou arcidiecesního exercičního odboru Katolické akce, a nakonec, poslední rok svého života, předsedou olomoucké Matice cyrilometodějské. Funkci místopředsedy zastával v Družstvu českého divadla v Olomouci, Studentském domově, Českopolském klubu, Zemědělské komoře, byl vicesyndikem Syndikátu československých novinářů a předsedou jeho olomouckého odboru, členem předsednictva výboru novinářů zemí Malé Dohody a členem mezinárodního novinářského soudu v Haagu (od roku 1931), byl zakládajícím členem spolku československých knihtiskařů a písmolijců Melantrich.11 Jako novinář opustil Zamykal dráhu „výkonného umělce“ („Nebásním, nepíši dramat, ani románů, ani povídek, za hříchy let minulých jsem už dávno absoluci obdržel. Jsem jen redaktorem.“12), neresignoval však na práci organisační a snažil se položit pevnou základnu katolické literatuře. O pokusu s Evou, která se měla stát respektovaným časopisem katolických umělců, již byla řeč. Nadto zavedl roku 1912 v Našinci týdenní přílohu, nazvanou zprvu Literatura, věda a umění, kterou vedl s pomocí řady spolupracovníků. Začátky nebyly jednoduché, poněvadž takřka zároveň s Evou začal roku 1911 s podporou olomouckého Prombergerova nakladatelství vydávat František Dohnal svůj Nový Obzor se stejným cílem. Do toho vstoupil na sklonku roku 1912 Dostál-Lutinov se svou Archou. Nicméně v katolické publicistice české nemělo toto hnutí ve svých skromných začátcích takřka žádný ohlas, leda nepříznivý, jako projev tolikrát předhazovaného moravského separatismu. Snaha o sjednocení roztříštěných sil jej nepřestala zaměstnávat. První dekáda 20. století byla dobou, kdy staré národovecké heslo „Svůj k svému!“ proniklo i do katolických řad. Nebylo to zcela dobrovolně, spíše pod nátlakem socialistických proudů, které vnímaly církev jako politického protivníka. A když protivník v politice, tedy pak už ve všem – v občanském životě, v umění, ve školství, vědě, sportu... Katolíci začali být ze starých vlasteneckých spolků a jednot programově vytlačováni pod heslem „Los von Rom!“, na což odpovídali zakládáním svých konfesně vyhraněných sdružení. Průkopníkem byl v tomto smyslu nešťastný olomoucký arcibiskup Theodor Kohn (arcibiskupem 1892 – 1904) a jako každý pionýr se ani on nesetkal s pochopením – na vině byly ovšem také jeho povahové chyby a násilný spěch, s nímž svou myšlenku prosazoval. Ale již druhá polovina zmíněné první dekády přinesla změnu a s ní větší uvědomění katolické veřejnosti, která si po několika hlučných aférách začala všímat, že se stává proskribovanou menšinou. Ale od širšího rozhledu zpět k literatuře: spolky spisovatelů podporující své členy a vydávající jejich díla nebyly samozřejmě u nás věcí neznámou. V Čechách pracoval známý Máj a Zvon či katolická Vlast, na Moravě pak Moravské kolo spisovatelů. Zamykal několikrát nadhazoval myšlenku spolku katolických spisovatelů, zprvu naprázdno, ale roku 1913 bylo zřejmé, že doba uzrála. Jeho článek Spolek katolických spisovatelů, zveřejněný v dubnu, je vypsáním všech jeho dosavadních snah a bolestí, trápících katolickou literaturu: „Naše katolické revue, zaniklé i vycházející, často klopýtaly o osobu vhodného redaktora, jenž snad nedovedl listu dáti pevný směr, neuměl mu vytknouti určitý cíl [...] Jindy bylo finanční, administrační vedení listu nedostatečné. [...] Poznal jsem též nepraktičnost, důvěřivost a ostychavou nesamostatnost našich spisovatelů.“ Nakonec asi promluvil též z vlastní dávné zkušenosti: „Neméně zarmucující je, že některé vlivné a rozhodující osoby považují za provinění literární činnost u kněze, pohybuje-li se na poli belletrie a poesie. Mnozí v dorostu tyto vlohy přímo ubíjejí, místo aby je budili a – vedli.“13 Přípravnou schůzi svolal na 29. 10. 1913 do Olomouce a pozval na ni 15 lidí, mezi nimi Karla Dostála, Jana Vyhlídala, Rudolfa Linharta, Josefa Vévodu, Františka Kuželu, Františka Dohnala, Josefa Hofera a Jaroslava Řehulku: „Je to první krok k realisaci myšlenky, o níž nyní už skoro čtyři léta jen theoreticky se mluví a diskutuje. Že schůze naše bezvýslednou nezůstane, jsem jist.“14 Nemýlil se a během následujícího půl roku vykrystalisovala Družina literární a umělecká. Ustavující valná hromada se sešla v Olomouci 28. 5. 1914. Zamykal vedl přípravné práce a kromě funkcí jednatele (1913 – 1914, 1915 – 1919) a pokladníka (1915 – 1916, 1919 – 1935, 1936 – 1937), které postupně bral na svá bedra, vykonával prvních pět let prakticky i funkci předsedy namísto starého a nemocného F. Kužely, jenž se svou volbou nesouhlasil, ale v roli kompromisního nikomu nevadícího kandidáta byl těžko nahraditelný. Zamykal byl pravým otcem DLU a nelze zde vypsat ani zlomek toho, co jí věnoval na čase, úsilí a hmotných prostředcích, zvláště po smrti svého dávného přítele a pomocníka Linharta (1915), který se neubránil souchotím. Námahu by dalo i jen vypočítat jeho ediční a biografické práce, kterými zpřístupnil díla živých i zemřelých členů DLU (z druhých především K. Dostála) a připomněl základní úseky jejich životaběhu. Organisační nasazení ve prospěch katolické literatury také stálo na počátku katastrofy, která zastínila poslední léta Zamykalova života. Roku 1924 přijal po dohodě s pražským nakladatelem Ladislavem Kuncířem funkci jednatele společnosti Rozmach, která začala kromě knih vydávat pod redakcí Jaroslava Durycha časopis stejného jména. Nešel do neznáma: už na přelomu let 1922 a 1923 spolu založili konsorcium Obrození za účelem prodeje knih ze skladu zadluženého Josefa Floriana.15 Tentokrát se ale hospodaření zadrhlo a Zamykal podepsal v březnu 1931 jménem Spořitelního a záloženského spolku v Olomouci, jehož byl předsedou, bez vědomí jeho výboru pro Kuncíře u pražské záložny Hermes dvě směnky v celkové hodnotě 50.000 Kč. Po roce měl být dluh uhrazen – ale peněz nebylo a spolek nakonec v dubnu 1934 čelil návrhu na vyhlášení konkursu. Tehdy si na krytí dluhu vypůjčil peníze Zamykalův přítel J. Řehulka, olomoucký advokát a společník známého politika Mořice Hrubana, a tak spolek zachránil, Zamykalův majetek však celý propadl exekuci. Výnos byl patrně mizivý, Zamykal nikdy nebyl žádný boháč, tentokrát mu však už nepatřil ani nábytek – koupil jej v dražbě administrátor Našince Ludvík Geyer a ponechal mu jej k doživotnímu užívání.16 Není divu, že neklidný životní styl ohrožoval Zamykalovo zdraví ne méně, než neustálé nervové vypětí. V oslabeném organismu se uhnízdil nádor. Konec byl jen otázkou času, ale přesto přišel nečekaně náhle. Po návratu ze Slovenska v sobotu 14. 8. 1937 byl postižen nevolností, přesto ještě odjel v neděli do Kojetína, aby na svátek Nanebevzetí Panny Marie odsloužil za tamního faráře mši, poslední ve svém životě. Pak odjel do Kyjova ke své sestře Gisele, sloužící tam jako hospodyně děkana Josefa Ošťádala. Do Kyjova jezdíval zpravidla za odpočinkem, hostitelé na to byli zvyklí, ale tentokrát dojel v tak špatném stavu, že musel být 17. 8. převezen do uherskohradišťské nemocnice, kde 22. 8. večer zemřel.17 Bezprostřední příčinou smrti byl zánět srdečního svalu zapřičiněný tumorem jater. Pohřeb se konal 25. 8. u sv. Michala v Olomouci, zádušní mši sloužil František Světlík, kázal místopředseda a dlouholetý jednatel DLU František Večeřa-Střížovský, cestou na hřbitov promluvil před divadlem J. Řehulka jako předseda divadelního družstva a nad hrobem se pak mimo mnohé jiné rozloučili se zemřelým Antonín Novák, který jako někdejší redaktor časopisu Srdce přijímal a tiskl Zamykalovy první gymnasijní literární pokusy, a František Dohnal, místopředseda DLU. Soustrast vyjádřil přímo Gisele Zamykalové i president E. Beneš, který ve dnech úmrtí a pohřbu pobýval v Olomouci na návštěvě.18 Zamykal vedl z vnějšího pohledu prostý život. Zprvu bydlel v Olomouci v Mariánské ulici v residenci kanovníka Ehrmanna, prvního a zdaleka nejdůležitějšího rádce kardinála Bauera. Patrně v souvislosti s povýšením na vedoucího redaktora se přestěhoval do Sarkandrina, domu v Universitní ulici vedle kaple sv. Jana Sarkandra, kde obýval třípokojový byt s okny vyhlížejícími na malé náměstíčko Na hradě. Domácnost mu vedla Františka Konečná. Dům byl určen k ubytování kněží, zejména profesorů bohoslovecké fakulty. Proto není div, že se nejvíce spřátelil s jedním z nich, pilným a vzdělaným Františkem Cinkem. Často spolu chodívali večer na procházky po městě a parku, ale nebýt Cinka, Zamykal by sám sotva vycházel.19 Jinak ale cestoval hodně. Ještě o prázdninách před vstupem do bohosloví navštívil Slovinsko, kde promluvil s tehdy známým slavistou Francem Grivcem, často a rád zajížděl do Chorvatska a Polska, jejichž kulturu u nás šířil. Práce v novinách jej sice odtrhla od denní kněžské služby, ale neznamená to, že by už nikdy nevystoupil na kazatelnu. Naopak, o nedělích a svátcích často vypomáhal ve farnostech v Olomouci a okolí, sloužil mše, zpovídal, kázal... měl zvučný, hlubší hlas, který se pod klenbami dobře nesl, při kázání hovořil plynně a srozumitelně. Uceleného a zevrubnějšího životopisu se zatím nedočkal a po zániku potřebných archivních dokumentů jej asi sotva někdo kvalifikovaně napíše. Hned po smrti měl pro Archu sepsat příslušnou studii Vilém Bitnar, ale přestože si vybral honorář předem, zadaný úkol nedokončil.20 II. Vývoj a dějiny archivního fondu Vzhledem k okolnostem výše naznačeným nepřekvapuje, že se ze Zamykalovy pozůstalosti dochovaly sotva sporé zbytky. Naprostou většinu jich zachránil a na základě rozhodnutí valné hromady DLU z 16. 9. 1937 do úschovy převzal brněnský katecheta Emanuel Masák, předseda spolku od roku 1924 až do jeho konce roku 1952. O tom, co se dělo po Zamykalově smrti, mluví sám velmi expresivně jako o „loupení“. Za jednoho z plenitelů je jiným z představitelů Družiny, jejím místopředsedou Františkem Dohnalem, výslovně označen někdejší staroříšský Florianův spolupracovník a tehdejší profesor pražské konservatoře Otto Albert Tichý.21 Zachráněnou část Masák roztřídil a dosti pečlivě uspořádal. Od něj převzal pravděpodobně po jeho smrti v září 1964 všechny dokumenty dlouholetý jednatel DLU Oldřich Svozil,22 v tu dobu dělník ostravských Báňských strojíren. Na existenci Zamykalovy pozůstalosti byl 17. 11. 1964 dotázán pracovníkem našeho archivu Milošem Kouřilem a 8. 1. 1966 přichází od něj osobní písemnosti jmenovaného a první část korespondence, totiž písmena A – K, zbylou část korespondence pak odeslal 18. 2. téhož roku (č.j. Sar 60/66-Kl, z 12. 1.; Sar 290/66-Kl z 21. 2.).23 Je pozoruhodné, že ani jeden přírůstek nebyl evidován a tak není možno uvést obvyklá přírůstková čísla. Další součást, drobnou sice, ale výmluvnou, předal archivu v březnu 1976 na Svozilovu radu Vojtěch Medek: soubor spisů, které shromáždil v průběhu vyřizování velmi problematického a zdlouhavého Zamykalova pozůstalostního řízení jeho dlouholetý spolupracovník a opatrovník jeho pozůstalosti Jaroslav Řehulka, olomoucký advokát, místní politik ČSL a literát-humorista. Obsah spisu je natolik truchlivý, že Medek, sám Zamykalův dobrý známý, podle svých slov uvažoval, zda by jej neměl raději zničit. Postupné předávání dokumentů a nakonec i stěhování archivu se negativně odrazilo i na celistvosti fondu: v označeném kartonu se nalézaly pouze osobní písemnosti a korespondence L – Z, první část korespondence a Medkův dar byl shledán porůznu při prohlídce dodatků k fondu DLU v souvislosti s pořádáním pozůstalosti K. Dostála. Z ní byla ještě převedena účetní kniha Zamykalem vydávaného časopisu Eva. V červnu 2004 se během své archivní praxe ujala pořádání fondu studentka FF UP v Olomouci Lenka Barnetová, která roztřídila osobní písemnosti a korespondenci A – K. Po revisi výsledků její práce bylo pořádání dokončeno v prosinci 2008. III. Archivní charakteristika archivního fondu K uspořádání tak troskovitě dochované pozůstalosti vystačíme s nejprimitivnějším schematem: I. Osobní doklady a písemnosti II. Korespondence III. Rukopisy a poznámky IV. Tisky V. Fotografie VI. Zlomek redakčního archivu Obsah oddílu I. se povětšinou skládá z náhodně dochovaných dokumentů a jen v hrubých rysech nastiňuje Zamykalův životaběh. Ani korespondence v oddílu II., jinak zdaleka nejpočetnější část fondu, nevyžaduje další rozdělení na pododdíly, kupříkladu na korespondenci přijatou a odeslanou: na ojedinělé výjimky je samozřejmě na příslušném místě upozorněno (inv. č. 16, 21, 134 aj.). Nevýrazné a obecné pojmenování oddílu III. odráží rozpaky, jak shrnout do jednoho společného celku dvě charakterově tak odlišné jednotliviny, pro něž by nebylo účelné zakládat samostatné oddíly. Stejnou náhodně dochovanou jednotlivinou je účetní kniha časopisu Eva v oddíle VI., jehož vydavatelem byl Zamykal až do zániku roku 1925. K inventáři byl sestaven jen rejstřík místní. Rejstřík osobní není při malém rozsahu nezbytný. Za účelný však považujeme rejstřík pseudonymů, poněvadž v inventáři jsou korespondenti přirozeně řazeni podle svých občanských jmen a nikoli podle jmen uměleckých, která jsou mnohem známější (např. Marie Zezulková – Vlasta Javořická). Z fondu byly vytříděny dva dokumenty, týkající se zřízení nadace Čestný dar Jana Vyhlídala pro české folkloristy, belletristy, básníky z Moravy a Slezska (1922), a zařazeny do fondu DLU, inv. č. 11. Soubor osmi dopisů Jaroslava Sedláčka profesoru olomoucké bohoslovecké fakulty Janu Hejčlovi (1908 – 1911) byl zařazen jako dodatek pozůstalosti Jana Hejčla. Fond obsahuje celkem 159 inventárních čísel a 132 evidenčních jednotek, z toho 1 úřední knihu, 3 kartony spisů, 1 tablo a 127 fotografií. Tablo, fotografie a tisky jsou uloženy v kartonech, kniha pro svůj větší formát v samostatné složce na konci fondu. Celková metráž činí 0,4 bm. Jazyk archiválií je český, výjimečně německý (inv. č. 3, 109), polský (inv. č. 12), slovenský inv. č. 48, 134), slovinský (inv. č. 28, 77) a latinský (inv. č. 2). Fysický stav archiválií je dobrý. Skartováno nebylo nic. IV. Stručný rozbor archivního fondu Z pozůstalosti se dochovalo pouhé torso bez větší historické ceny. Dochovaný celek korespondence vyhlíží sice na první pohled nadějně, ale jeho vnitřní hodnota není valná, je to většinou prostá redakční korespondence: nabídky rukopisů, urgence otištění a výplaty honoráře, omluvy promeškaných lhůt k odevzdání, technické podrobnosti tisku... Máloco z toho přispívá k upřesnění obrazu osobnosti a díla zůstavitele. Škoda vzniklá rozchvácením Zamykalovy pozůstalosti je o to větší, že se nám nedochoval ani redakční archiv Našince, jehož byl dlouhá léta vedoucím redaktorem. Ani ve fondech církevních institucí není archiválií o zůstaviteli nadbytek, patrně proto, že žil přímo v Olomouci a co bylo potřebné, vyřizoval ústně nebo telefonicky. Nepřízní osudu postrádáme i základní dokumenty, kupříkladu žádost o přijetí do semináře, jejíž přílohy bývají zdrojem základních informací, jeho služební postup není zapsán v matrice kněžstva, poněvadž se v letech 1903 – 1911, kam spadá jeho svěcení, jednoduše nevedla a pak už nebylo kam zapisovat další změny… Při celkově skeptickém zhodnocení významu dochovaných Zamykalových písemností musíme učinit výjimku v případě souboru dokumentů z doby vyřizování pozůstalosti (inv. č. 5), ukazujícího, v jak ubohých peněžních poměrech žil špičkový novinář své doby. Z korespondenčních celků nutno vyzdvihnout dopisy odeslané V. Bitnarem, K. Dostálem, E. Masákem a F. Žampachem. Naopak vyslovené zklamání přinesl hubený obsah jinak početné korespondence R. Linharta, A. Neubauera, F. Odvalila a J. Řehulky. Lehce naopak pobaví dopisy neodbytných přispěvatelů V. Pinkavy a M. Zezulkové. Nejen obsahové, nýbrž i estetické kuriosum nakonec představují dopisy dvou staroříšských spolupracovníků Josefa Floriana, totiž A. Stříže a L. Vrány, kteří se i vlastním rukopisem dokázali až neuvěřitelně přizpůsobit svému Mistru. Podobný pocit marnosti zakoušíme při prohlídce fotografií: třebaže je jich dochováno relativně velké množství a nemálo je časově či místně identifikováno, nejsou to snímky nijak representativní a zůstavitel se na nich zpravidla napůl ztrácí ve skupinách a leckdy je třeba jeho nenápadnou postavu pozorně hledat. Dobrých snímků zřejmě nikdy nebylo nazbyt, poněvadž už rok po Zamykalově smrti, když chtěla DLU ve svém almanachu Poselství (s. 196) připomenout podobu svého iniciátora, prvního jednatele a dlouholetého pokladníka, byla nucena použít k reprodukci fotografii nejspíše pasového formátu. Zklamána byla víceméně i naděje, že Zamykal po sobě zanechal nějaké písemnosti jakožto životopisec a editor díla kněze, básníka a spolkového pracovníka Karla Dostála-Lutinova. Dochovaný soubor poznámek (inv. č. 147) ovšem přináší jen bibliografické odkazy na články v novinách Ječmínek a v tištěném souboru Dostálových feuilletonů Hovory dne, z ostatní materie pak je zajímavý soubor poznámek a odkazů k Dostálově válečné poesii, vzniklý – avšak převážně neuplatněný – při příležitosti edice jeho sbírky Ve mlýně světa (Olomouc 1934). V. Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky Fond v červnu 2004 částečně uspořádala Lenka Barnetová, studentka FF UP v Olomouci, během výkonu své archivní praxe za metodického dohledu Štěpána Kohouta, jenž pořádání v prosinci 2008 dokončil a je autorem úvodu a konečné podoby inventáře. Seznam zkratek AO = Arcibiskupství Olomouc BF = bohoslovecká fakulta CSsR = Congregatio Sanctissimi Redemptoris ČSL = Československá strana lidová DLU = Družina literární a umělecká JŘ = Jaroslav Řehulka KDL = Karel Dostál-Lutinov LZ = Ladislav Zamykal OPraem = Ordo Praemonstratorum OS = Oldřich Svozil OSB = Ordo Sancti Benedicti UO = Universita Olomouc ZAO = Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc Poznámky 1 Osnova biogramu se přidržuje hesla Ladislav Zamykal, In: Poselství. Almanach k dvacátému pátému výročí Družiny literární a umělecké. Olomouc 1938, s. 390 – 397. 2 ZAO-KDL, inv. č. 771, dopis z 2. 2. 1906: Zamykal nebyl sice superiorem potvrzen ve funkci místopředsedy Literární jednoty, ale „jinak spolu vycházíme velice dobře.“ Ovšem prvotní šok ze srážky se seminárními poměry byl drtivý i pro hocha důkladně vycvičeného v disciplině již chlapeckým seminářem, jak svědčí tamtéž uložený dopis matce ze 4. 12. 1904. 3 ZAO-AO, inv. č. 2625, kt. 1012, přijímání a propouštění alumnů – roční výkazy. Prospěch je zanesen v hlavním katalogu posluchačů theologie, ZAO-UO, inv. č. 224, kniha č. 176. 4 ZAO-KDL, inv. č. 833, dopis z 2. 11. 1904. 5 Důkladně líčí Zamykal své novinářské začátky v článku V redakční dílně Světlíkově. In: František Světlík šedesátníkem. Olomouc 1935, s. 21 – 26. 6 ZAO-LZ, inv. č. 91, dopisy z 11. 3., 10. a 14. 4. 1908. 7 L. Zamykal: V redakční dílně..., s. 22. 8 Droboučké střípky o konkurenčních vztazích předkládá ZAO-LZ, inv. č. 118, dopis z 1. 11. 1913, a inv. č. 127, dopis z 24. 1. 1914. 9 Příkladem obtíží, jež autorům DLU kladla v cestu censura, je ZAO-LZ, inv. č. 16, dopisy z 31. 5. a 10. 7. 1916, jakož i přípisy Arcibiskupské konsistoře v Olomouci, zaslané v téže věci dne 23. 6. a 26. 7. 1916: báseň J. Bogara Jak lid a kněz zpívali litanii ke všem svatým za mír nutno vypustit, „jelikož pro tuto příčinu bylo válečnou censurou zakázáno rozšiřovati spisek od kněze vydaný.“ 10 ZAO-LZ, inv. č. 111, dopis z 4. 6. 1917: varování Bohumila Staška, jak nepříznivě je Našinec posuzován, a žádost o nápravu. 11 Tyto údaje jsou vypsány ze sborníku Poselství. Almanach k dvacátému pátému výročí Družiny literární a umělecké. Olomouc 1938, s. 392 – 393, a zároveň z nekrologových vzpomínek, otištěných v Našinci (73) 1937, č. 193 z 24. 8., s. 1 – 3, 7. 12 L. Zamykal: Spolek katolických spisovatelů. Nový Obzor (3) 1913, s. 190. 13 Tamtéž, s. 189 – 191. 14 ZAO-JŘ, inv. č. 61, dopis z 13. 10. 1913 spolu se seznamem adresátů. Podrobně o založení spolku informuje první svazek jednatelské knihy (ZAO-DLU, inv. č. 1). 15 Andrej Stankovič: Okradli chudého. Příběh Josefa Floriana a jeho díla. Olomouc 1998, s. 143. 16 ZAO-LZ, inv. č. 5, zde mimo závěti z 11. 10. 1918 především oznámení G. Zamykalové a přihláška pohledávky J. Řehulky z 10. 3. 1938. Vyřizování pozůstalosti se táhlo až do roku 1941 a zdá se, že zbytek dluhu ve výši cca 15.000 Kč musel uhradit sám Řehulka na účet svého podílu v Lidových závodech tiskařských a nakladatelských (tamtéž, dopis z 24. 2. 1941). Zamykal nebyl jediný, koho připravil Kuncíř o peníze: roku 1927 Kuncířovi půjčil 100.000 Kč na sanaci Rozmachu tehdejší člen DLU Alfons Neubauer, jičínský profesor dějepisu. O dvě léta později mu Kuncíř nabízel na krytí dluhu dvě směnky podepsané „vynikajícím knězem dioecese olomoucké blízkým i Vaší Družině, dnes však již zemřelým“, jak napsal 4. 3. 1938 O. Svozilovi (ZAOOS, inv. č. 79). Jde bezpochyby o L. Zamykala. Když se Neubauer začal po roce 1933 domáhat vrácení dluhu, zklamaně zjistil, že o své peníze přišel. 17 Josef Řezníček: Odešel nám Otec. Našinec (73) 1937, č. 193 z 24. 8., s. 2. 18 Řk [= Josef Řezníček]: Slavný pohřeb kněze a novináře. Našinec (73) 1937, č. 195 z 26. 8., s. 1. Další projevy soustrasti. Našinec (73) 1937, č. 196 z 27. 8., s. 2. 19 Jan Zamykal: P. L. Zamykal doma. Našinec (73) 1937, č. 197 z 28. 8., s. 2. 20 ZAO-OS, inv. č. 74, dopis z 30. 11. 1937. E. Masák, který předčasně vyplatil zálohu 240 Kč, završil svou stížnost na Bitnarovu nespolehlivost slovy: „Opravdu už asi nebude jiným.“ Bitnar se Zamykalem už asi 10 let nevycházeli v dobrém, přesto se v Našinci (3) 1937, č. 195 z 26. 8., s. 2, objevil gentlemanským tónem napsaný Bitnarův článek Ladislav Zamykal a literatura. 21 ZAO-OS, inv. č. 74, dopis z 27. 1. 1942: „Možná také, že při loupení pozůstalosti P. Zamykala padlo také za oběť leccos z korespondence K.D.L., která s ní byla pomíchána.“ Tamtéž, inv. č. 32, dopis z 11. 7. 1951: „Vydal Vám již [Tichý] věci z pozůstalosti K.D.L. (respektive Zamykalovy): dopisy Bouškovy a jiné věci?“ I kyjovský děkan Josef Ošťádal, u něhož pracovala G. Zamykalová jako hospodyně, píše: „Polovic věcí bylo ponecháno služce † P. Zamykala Františce Konečné, velká část za naší nepřítomnosti rozkradena, 1/2 knihovny ponecháno v bytě.“ (ZAO-LZ, inv. č. 5, dopis z 30. 3. 1940). 22 ZAO-OS, inv. č. 74, dopis z 6. 1. 1960: Masák nabízí Svozilovi převzetí pozůstalosti K. Dostála-Lutinova („snad by Vám tedy nepůsobilo větších potíží, kdybyste se někdy zastavil na chvíli v Židenicích a tak po částech si ji odvezl do Ostravy“) a oznamuje, že jej určil testamentárním opatrovníkem své pozůstalosti. Svozil by po převzetí mohl ke svému studiu využít písemností Dostálových, „doplnila by je trochu také pozůstalost Zamykalova, Vévodova a část Řehulkovy, jež byste ovšem také převzal.“ Svozil byl ovšem od září toho roku trestně stíhán pro podvracení republiky a z výkonu trestu byl propuštěn až 10. 5. 1962. Dělnická práce nedovolovala na rozdíl od předchozí středoškolské profesury větší cestování, takže lze předpokládat, že k převozu došlo až po Masákově smrti. 23 Toto je zásadní změna oproti veškeré dosavadní evidenci, která uvádí na základě listu JAF z 31. 1. 1988, že byla Zamykalova pozůstalost vytříděna roku 1958 z písemností fondu DLU, uložených ve směsi společně s pozůstatky fondů Ředitelství kapitulních statků a Správa prebend kapituly Olomouc v prostorách někdejší kapitulní kanceláře (Olomouc, Křížkovského 14) a převzatých roku 1956. (31. 8. 1884 – 22. 8. 1937) (Mírně poškozený snímek z roku 1930 uložen v ZAO-LZ, inv. č. 1) Název fondu: ....................................Zamykal Ladislav Značka fondu: .................................. Pz LZ Časové rozmezí: ...............................1898 – 1941 (1976) Počet evidenčních jednotek: 132 (1 úřední kniha, 3 kartony, 1 tablo, 127 fotografií) Počet inventárních jednotek:...........159 Rozsah fondu v bm:......................... 0,4 Stav ke dni:........................................ 22. 12. 2008 Fond zpracovali:............................... Lenka Barnetová, Štěpán Kohout Pomůcku sestavil..............................Štěpán Kohout Počet stran:........................................ 27 Inventář schválil:.............................. PhDr. Karel Müller (č.j. ZAO-Ol/38/2009)