Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF

Inv entá ř e a ka ta lo g y Zemského a rchivu v Opa v ě pobočka Olomouc ________________________________________________________________________________ Číslo listu NAD: 2025 Evidenční číslo pomůcky: 1621 VODÁČEK Adolf (1901) 1922 - 1998 Inventář Zpracoval: Mgr. Jiří Vidlička Olomouc 2008 1 OBSAH Úvod 4 Prameny a literatura 28 Seznam zkratek 29 I. Osobní doklady a jiné dokumenty osobního charakteru 30 1) Osobní doklady a jiné osobní dokumenty 30 2) Životopisné studie a přehledy 30 3) Deníkové záznamy 30 4) Vzpomínky 31 5) Jiné dokumenty osobního charakteru 32 II. Korespondence 32 1) Korespondence Adolfa Vodáčka 32 A) Rodinná 32 a) Přijatá 32 b) Odeslaná 33 B) Osobní 33 a) S jednotlivci 33 Přijatá 33 Odeslaná 49 b) S institucemi 57 Přijatá 57 Odeslaná 60 C) Blahopřání, slavnostní oznámení a pozvánky 62 2) Korespondence rodinných příslušníků 63 III. Odborné práce a přípravný materiál k nim 63 1) Rukopisy článků 63 2) Přípravný materiál 64 A) Výpisky 64 B) Soupisy 64 IV. Materiály k veřejnému působení 64 1) Politická a odborová činnost 64 2) Spolková činnost 65 3) Činnost v jiných oblastech 66 V. Jiný materiál 66 1) Fotografie a negativy 66 2) Novinové výstřižky 67 3) Materiál ze sběratelské činnosti 67 2 4) Materiály cestopisného charakteru 68 5) Tiskařské štočky Vodáčkových tisků 69 6) Materiály týkající se hudebních aktivit 70 7) Plakáty 70 VI. Materiály jiných osob 70 Příloha 1 – Soupis rukopisů Adolfa Vodáčka 71 Příloha 2 – Genealogie rodiny Vodáčkovy 79 Příloha 3 – Adolf Vodáček ve fotografiích 80 Rejstřík osobní 82 Rejstřík místní 93 Rejstřík věcný 99 ÚVOD 3 I. Vývoj původce archivního fondu Adolf Vodáček se narodil 13. dubna 1905 v Boskovicích v rodině dělníka Adolfa Vodáčka a jeho manželky Amálie rozené Suché. Otec přišel na svět v Boskovicích v roce 1863 a celý život tvrdě pracoval jako topič na parní pile v Pilském údolí. Aby rozšířil velmi skromný rodinný rozpočet, v letních měsících si přivydělával ořezáváním stromů či pomocí při sklizni ovoce. Již za časů Rakousko-Uherska byl přesvědčeným sociálním demokratem, posléze však přešel do tábora komunistů. Adolf Vodáček starší zemřel roku 1931 na rakovinu žaludku. Matka Amálie se narodila rovněž v Boskovicích roku 1872 v rodině Suchých. Mládí nicméně prožila ve Vídni, kam se její rodiče záhy odstěhovali a v poměrně mladém věku zemřeli. Po návratu do Boskovic pracovala jako švadlena a vyšívala především pro vídeňské firmy. Byla věřící katoličkou a v tomto duchu také důsledně vedla domácnost i výchovu tří synů. Kromě Adolfa se Vodáčkům totiž narodili ještě dva chlapci – Jan v roce 1906 a Rudolf o tři roky později. Rozrůstající se rodina přinutila rodiče ke koupi domku se zahradou a kouskem pole na dluh, který pak na dlouhá léta zatížil již tak děravý rodinný rozpočet. Chlapci se snažili přispět k řešení této situace i svými skromnými silami a každé léto za úplatu pracovali na velkostatku při sklizni obilí. Osoba matky Amálie byla nepochybně stmelující duší rodiny a Vodáček si k ní vytvořil velmi silné citové pouto, jež nezpřetrhalo ani pozdější dlouhodobé odloučení v souvislosti s jeho vojenskou službou či výkonem typografického povolání v různých moravských městech. Amálie Vodáčková zemřela po několika prodělaných těžkých onemocněních v Olomouci roku 1944. Základní genealogii rodiny Vodáčkovy i Suchých obsahuje příloha číslo 2 tohoto inventáře vycházející z velmi podrobných záznamů samotného Adolfa Vodáčka dochovaných v jeho osobním fondu.1 Vodáčkovo dětství můžeme na základě jeho vlastních vzpomínek označit za těžké i krásné zároveň. Těžké především kvůli existenční nouzi, krásné pak díky péči milující matky. Ve věku tří let začal Vodáček chodit do klášterní mateřské školy, po třech letech nastoupil do místní obecné školy, načež následovala chlapecká měšťanka. S láskou a smyslem pro detail popisuje Vodáček své boskovické dětství v dochovaném torzu mnohastránkového textu z roku 1981.2 Nebylo by účelné na tomto místě převyprávět obsah tohoto pozoruhodného textu s takřka literárními ambicemi, zmiňme spíše jen jeho hlavní témata. Vodáček se pokouší chronologicky rekapitulovat svá školní léta - seznamuje nás obšírně s problémy boskovického školství na počátku 20. století, vzpomíná na konkrétní kamarády, učitele i na specifika školního roku. Neméně významnou stránkou Vodáčkova dětství byl intenzivní náboženský život pěstovaný od raného dětství matkou, posléze místním katechetou a kaplanem P. Františkem, díky němuž začal jako malý hoch ministrovat a učit se latině. Ve vzpomínkách věnuje této oblasti velkou pozornost, podrobně líčí běh církevního roku v Boskovicích, především odlišnosti oslav nejrůznějších náboženských svátků či poutí. Stejně barvitě popisuje i každodenní život v letech první světové války, hlad a utrpení obyvatelstva i sílící tlak 1 Zemský archiv v Opavě, pobočka v Olomouci (dále ZAOpO), fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 8. 2 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 27. 4 místní konzervativní byrokracie, s níž se potýkal především jeho protirakousky smýšlející otec. Radostně též informuje o okolnostech vyhlášení Československé republiky a odezvě této dějinné události na Boskovicku. V dubnu 1919, tedy ve svých čtrnácti letech, nastoupil Adolf Vodáček do boskovické tiskárny Františka Šaška jako učeň sazečství. Byla to pro začínajícího typografa velká zkušenost, neboť třebaže se jednalo o poměrně malý závod s několika zaměstnanci, jeho tiskařskou produkci můžeme označit za velmi pestrou. Tiskly se zde nejrůznější noviny, časopisy, knihy, plakáty i vizitky, takže když v roce 1923 Vodáček získal výuční list, bylo to nejen potvrzením jeho pracovních kvalit, ale též šíře zvládnutí typografického oboru. Připomeňme, že závod na počátku 20. let 20. století rovněž tiskl týdeníky pro tehdejšího poslance za lidovou stranu Aloise Kaderku, pozdějšího zakladatele Československé domkařsko-malozemědělské strany, jenž záhy tiskárnu odkoupil. Během svých učňovských let se Vodáček začal hojně věnovat spolkovému životu, což ho později provázelo celým životem. Jako věřící katolík vstoupil roku 1922 do boskovické jednoty Orla a zvláště výrazně se zde profiloval především v divadelním odboru. Téhož roku se zúčastnil orelského sletu v Brně. V následujícím období vstoupil do mnoha organizací – z nejvýznamnějších a profesně nejbližších jmenujme alespoň Spolek knihtiskařů a písmolijců československých v Brně (1924) nebo pražský spolek Typografia (1925).3 Po vyučení Vodáček opustil boskovickou tiskárnu a v září roku 1924 přešel do větší Valašské knih- a kamenotiskárny ve Valašském Meziříčí. Stěhování do Valašského Meziříčí se stalo pro Vodáčka podnětem pro psaní deníku s cílem zaznamenat především cesty a výlety v okolí nového, prozatím neznámého, působiště a zahájil tím deníkovou řadu vedenou takřka nepřetržitě až do roku 1990.4 Čas po práci plně zasvětil nově objevené zálibě – cestování, přičemž mezi jeho nejčastější cíle patřil sv. Hostýn, Radhošť, přehrada Bystřička a různá valašská města. Zaměstnání sazeče byl nucen v říjnu roku 1927 dočasně vyměnit za vojenskou prezenční službu vykonávanou v Košicích do března 1929. I zde se ale částečně dostal k typografii ve funkci zástupce vedoucího tiskárny při štábní rotě košického zemského vojenského velitelství.5 V dubnu 1929 se Vodáček vrátil do valašskomeziříčské tiskárny, kde však setrval jen krátce a ještě v září téhož roku podal výpověď z osobních důvodů. Přibližně měsíc pobyl v rodných Boskovicích a od listopadu nastoupil ve Společenské tiskárně v Přerově. Zde se stal záhy vedoucím učňovské Besídky Daniela Adama z Veleslavína mající za cíl připravovat typografický dorost pro spolkový život. Za zmínku nepochybně stojí, že během působení v Přerově se zde setkal s typografkou z konkurenčního závodu Emilií Houžvovou, kterou si o několik let později vzal za manželku. Přibližně po roce přerovského působení, 4. července 1930, dostal Vodáček nečekanou výpověď a načas se opět vrátil k rodině do Boskovic. Poté si na dva měsíce opatřil sezónní 3 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 1. 4 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 15-23. Příchod a počátky svého působení ve Valašském Meziříčí zaznamenal v dochovaném rukopisu – viz ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 28. 5 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 17, „Vojenský deníček, Košice 1927-1929“. 5 výpomocnou práci v tiskárně Humana v Letovicích. Na začátku podzimu 1930 si plně uvědomil beznadějnost rychlého nalezení nového pracovního místa v oboru, a proto se rozhodl pro uskutečnění svého, již delší dobu odkládaného, plánu – vydat se na „vandr“ do ciziny. Spolu s kolegou typografem Leošem Březinou se vydali 28. října z Brna na pěší cestu. Prošli jižní Moravou, na Slovensku se zdrželi v Bratislavě a několik dní pobyli i v rakouské Vídni. Dále se vydali přes Sankt Pölten a Melk do Lince, kde se opět několik dní zdrželi. Cesta je pak zavedla do Salzburgu, Bad Gasteinu a korutanského Klagenfurtu. Z rakouského území putovali Královstvím Jugoslávie – po pobytu u Bledského jezera obdivovali Lublaň, Rijeku a Jaderské moře. Následoval přesun do Karlovce, Záhřebu a Mariboru, pak znovu přes Rakousko (Štýrský Hradec, Semmering, Vídeňské Nové Město a Vídeň) do Československa, jehož hranice překročili v polovině prosince 1930 u Břeclavi.6 Nový rok přinesl Vodáčkovi dobré zprávy. Od února 1931 nastoupil do novojičínské tiskařské firmy Kryl a Scotti a zde se poprvé důkladně seznámil s krásnou knihou i tiskem bibliofilií, které se mu staly celoživotní láskou. Bohužel i v tomto renomovaném závodě dostal v září téhož roku výpověď a vrátil se proto takřka na dva roky zpět k rodině do Boskovic. Jako nezaměstnaný v nelehkém období hospodářské krize vypomáhal v místním knihařství a knihkupectví. Ve volném čase se zapojil do spolkového a kulturního života, účastnil se dění zejména v boskovickém divadelním odboru Orla. V roce 1932 pak vstoupil do boskovické místní organizace Československé strany lidové (dále ČSL), s níž již delší dobu sympatizoval.7 Na lepší časy se začalo blýskat až v polovině roku 1933. Od července zmíněného roku Vodáček již podruhé přijal místo sazeče v tiskárně ve Valašském Meziříčí. Dne 11. listopadu 1933 byl Vodáček oddán na sv. Hostýně s Emilií Houžvovou, s níž se znal od dob přerovského působení.8 Druhé Vodáčkovo období ve Valašském Meziříčí patřilo nepochybně k těm nejšťastnějším. Jednak konečně po letech existenční nejistoty získal stabilní zaměstnání s dlouhodobější perspektivou, zároveň si sem do Hrachovecké ulice přivedl manželku, s níž začal budovat nový společný domov. O rok později, 17. srpna 1934, se páru narodil první syn Adolf. Vodáček ve Valašském Meziříčí navázal na společenské aktivity z předchozích působišť – stal se jednatelem místní organizace ČSL i členem Krajské lidové rady ČSL v Ostravě, pracoval jako jednatel valašskomeziříčské jednoty Orla a režisér jejího divadelního odboru. V pozdějších letech dokonce sepsal kroniku Orla ve Valašském Meziříčí.9 Jako zpravodaj a jednatel se podílel též na činnosti valašskomeziříčské orelské župy Kardinála Bauera. Zároveň úspěšně započal svou odborovou dráhu a byl zvolen důvěrníkem dělnictva ve valašskomeziříčské tiskárně. Postupně se však bohužel začala mezi Vodáčkem a ředitelem tiskárny rodit nedůvěra. Svou roli patrně sehrála Vodáčkova angažovanost v odborové práci a neověřené zákulisní informace o 6 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 6. 7 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 1. 8 Emilie Houžvová se narodila v roce 1915 v Přerově v rodině Jaroslava Houžvy (1894-1971) a Žofie rozené Barešové (1895-1977). 9 Dnes je kronika uložena ve Státním okresním archivu ve Vsetíně. 6 tom, že by se snad mladý typograf mohl stát vedoucím podniku. Jinak vydařené čtyřleté valašskomeziříčské angažmá se Vodáček rozhodl vzhledem k houstnoucí atmosféře sám ukončit výpovědí, když se mu naskytla první příležitost k odchodu. A nebyla to příležitost ledajaká, nýbrž naplnění jeho celoživotního snu pracovat v Brně, tehdejším moravském centru typografie. V dubnu 1937 tedy přijal místo sazeče v brněnském podniku národních socialistů Melantrich. Rodina se za ním přestěhovala do Králova Pole a zdálo se, že se v Brně zabydlí natrvalo. Vodáček pracoval především na sázení deníku Moravské slovo. Zapojil se rovněž do činnosti typografického pěveckého sboru, navštěvoval divadlo a jiné kulturní podniky. Nicméně časem byl vedením tiskárny nucen ke vstupu do národně socialistické strany, což jako věřící lidovec nechtěl akceptovat. Koncem srpna 1937 se proto Vodáčkova rodina s Brnem rozloučila a vrátila se opět do Boskovic. V únoru následujícího roku přijal Vodáček na několik týdnů výpomocnou práci v tiskárně Kusák ve Vyškově, ale již 22. března 1938 nastoupil do Lidových závodů tiskařských a nakladatelských v Olomouci a seznámil se tak vlastně poprvé s tímto městem, jež se po mnoha dalších životních peripetiích stalo jeho domovem. Zprvu sice nebyl kolegy přijat jednoznačně, musel dokonce na základě jejich udání prokazovat vlastní odbornou kvalifikaci, postupně si však získal svou profesionalitou přirozený respekt. Sázení olomouckého Našince mu umožňovalo sledovat neradostný vývoj mezinárodní politiky v průběhu klíčového roku 1938. V tíživých poměrech nehodlal zcela rezignovat a podlehnout všeobecné depresi. V červnu 1938 proto podnikl s manželkou Emilií cestu do Lublaně na slet katolické mládeže. Při té příležitosti se podruhé podíval do Rijeky a Lublaně. Po návratu zbylo jen několik klidných týdnů práce, které záhy přerušila zářijová mobilizace. Vodáček byl nasazen u jižní hranice v Kyjově a zde musel též bezmocně vyslechnout zprávu o záboru československého pohraničí. Do Olomouce se vrátil až začátkem listopadu. V březnu roku 1939 těžce prožíval okupaci zbytku republiky, viděl do Olomouce vjíždět tanky a německé obyvatelstvo vítat své „osvoboditele“. Práce v olomoucké tiskárně postupně ubývalo v souvislosti s omezováním tisku, přičemž kupříkladu z olomouckého deníku Našinec se brzy stal pouze týdeník. Vydávání četných časopisů, zejména náboženských, bylo též regulováno či zastavováno. Vodáček navzdory osudu věnoval v následujících měsících zvýšenou pozornost svým společenským aktivitám. Nehodlal rezignovat na silná pouta k Boskovicím, kam již dlouhá léta na víkend dojížděl a podílel se zde díky funkci jednatele a pokladníka na rozvoji místní orelské jednoty. Orel se novými poměry ocitl v akutním ohrožení a první omezování činnosti na sebe nedalo dlouho čekat. Vodáček uskutečnil podpisovou akci na zachování Orla a organizoval 10. jubilejní orelskou pouť na sv. Hostýn v roce 1940, která se stala za účasti 40 000 věřících národní manifestací.10 Významnou roli v boji za udržení Orla sehráli i Vodáčkovi bratři – Jan ve funkci místostarosty a Rudolf ve funkci náčelníka boskovické jednoty. Nicméně ani sebeobětavější práce nakonec nezabránila zastavení činnosti spolku v listopadu 1941. Vodáček zůstal v Olomouci nadále zaměstnán v Lidových závodech tiskařských a 10 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18. 7 nakladatelských. I zde rozvíjel odborovou práci jako zapisovatel místní pobočky celostátní typografické organizace. Jím spoluorganizované schůze i nejrůznější odborné kurzy se staly v těch časech utajenou platformou pro kritiku neutěšené národní situace. Alespoň částečné vytržení z válečné atmosféry přineslo Vodáčkově rodině v roce 1941 narození druhého potomka, syna Pavla. V září 1942 byl Vodáček s několika spolupracovníky povolán pracovním úřadem k práci v Říši. Již 21. září odjel zvláštním vlakem do Vídně a pak dále na západ do Amstettenu s určením pro práci na železnici, téměř okamžitě však došlo k jeho přeložení jižněji do Böhlerwerku na řece Ybbs v Dolním Rakousku. Po celou dobu totálního nasazení si vedl deník, jehož osud je nejasný (pravděpodobně byl zaslán archivu Svazu nuceně nasazených v Praze, kde však není k dohledání – viz kart. 35, inv. č. 804, potvrzení o předání z 10. ledna 1993). Dochovaly se pouze drobné Vodáčkovy výpisky z tohoto deníku11 a korespondence s manželkou Emilií, která umožňuje podat alespoň přibližný nástin zůstavitelových osudů v tomto nelehkém období.12 Je nezbytné si uvědomit, že Vodáček v Olomouci zanechal manželku se dvěma malými dětmi. Navíc Emilie měla každým dnem porodit dalšího potomka. Dcera Drahomíra se narodila osm dní po odjezdu svého otce na nucené nasazení. Osamocená Emilie se tak ocitla ve velmi tíživé situaci – starost o tři často stonající malé děti i finanční nejistota ji fyzicky i psychicky zcela vyčerpávaly. V nejednom dopise připustila, že „ani jsem plakat už nemohla, jen jsem si tiskla hlavu, aby se nerozskočila“,13 případně „věř, že já už teď jsem zničená, co já jsem už vytrpěla za ty 4 týdny, cos pryč to je přespříliš, ještě do těch 6 neděl se mě může něco stát a pak, no já snad se tu opravdu zblázním … hlava mě strašně bolí co jsem se naplakala a teď zase budu ponocovat ...“14 Není divu, že se Vodáček pokoušel v prvních měsících svého nasazení žádat o přerušení nebo zproštění pracovní povinnosti z rodinných důvodů, ale nebylo mu vyhověno. A jak prožíval toto těžké období Vodáček? Zpočátku pracoval jako pomocný dělník v böhlerwerkských železárnách a drátovnách. Jednalo se o velmi fyzicky náročnou práci při nedostatečné stravě. Brzy však došlo k jeho přeložení do nově postaveného závodu na výrobu letadel a součástek pro ponorky. Zde se dostal do oddělení expedice, kde byla práce méně namáhavá. Nuceně nasazení bydleli v dřevěných barácích ve světnicích po dvaceti. Osazenstvo bylo vskutku mezinárodní – Bulhaři, Belgičani, Poláci, Češi, Rusové, Ukrajinci, Srbové, Francouzi, Řekové, Slováci i Němci. Budíček pravidelně zazníval v šest hodin ráno, následovala skromná snídaně sestávající z černé kávy s chlebem a v sedm již začínala pracovní směna v okolních závodech. V poledne se dělníci sešli v táboře u oběda a po odpolední práci se navraceli k večeři kolem šesté. Tábor nebyl zřejmě nijak významně hlídán, chyběly tu ostnaté dráty či mříže. Vodáček obdržel za 61 hodin odpracovaných do konce září 46 marek a 62 feniků. Domů na přilepšenou manželce a dětem toho příliš mnoho poslat nemohl, jelikož z vydělaných peněz musel hradit ubytování a stravu. Své trudné pocity vyjádřil v básni zaslané Emilii: „A v dálku dnes má mysl letí, 11 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 26. 12 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 6, inv. č. 43 a kart. 8, inv. č. 51. 13 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 6, inv. č. 43, dopis z 23. října 1942. 14 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 6, inv. č. 43, dopis z 16. října 1942. 8 z klína tmavých hor: do vlasti mé a drahých dětí, kde tiše šumí bor; vždyť cizincem jsem v zdejším kraji, a teskno v duši mé, byť i zde chutné plody zrají, přec chtěl bych jenom své.“ Neopomněl však věcně poznamenat: „Práci mám jinak nyní dobrou a tak aspoň jsem po té stránce spokojen.“15 O Vánocích 1942 naštěstí dostal první dovolenou, která byla z důvodu pobytu jednoho z dětí i manželky v nemocnici nakonec prodloužena do května 1943. Po návratu do Böhlerwerku se přeškolil na elektrikáře. V září téhož roku do tábora přibyli zajatí Italové, jimž ubytovatelé věnovali zvýšenou pozornost. Jejich baráky narychlo opatřili mřížemi a obehnali ostnatým drátem. Do zaměstnání je navíc doprovázela ozbrojená hlídka. O měsíc později tábor zažil první letecký poplach v souvislosti s náletem na Vídeňské Nové Město.16 Po nedělní bohoslužbě nebo v čase osobního volna se Vodáček aktivně věnoval své velké lásce – turistice. „Vzpomínám jinak rád na krásné výlety do blízkého i dalekého okolí mého válečného exilu, vždyť jsme byli v Předalpí a často jsme zajížděli i dále, do Salzburku a jeho okolí, Štýrska i do Horních Rakous. Byl jsem ve svém turistickém živlu.“17 Mezi Böhlerwerkem a Olomoucí fungovala pravidelná balíková linka – Vodáček posílal domů něco z vydělaných peněz a oblečení k opravě či oprání, Emilie odesílala manželovi potraviny, prádlo a vlastně cokoli, o co ji požádal. Z korespondence manželů je patrné, že postupem času se situace v táboře i Říši zhoršovala. Balíky i dopisy byly doručovány se stále větším zpožděním, někdy nedorazily na místo určení vůbec. Navíc se režim v táboře zpřísnil, nuceně nasazené hlídala policie, aby tak čelila stále četnějším útěkům. Přibylo přeletů bombardérů ve směru na Vídeň a zhoršila se i strava: „Prý chleba, ten kousek co máme, má být ještě zmenšen a řepná polévka se už vůbec nedá jíst ... už ani za chvíli trochu mouky do toho nedají, o soli ani nemluvím, ta není vůbec. Je to už jen voda a řepa .... už je to k zbláznění. Člověk opravdu už je jako otrok na galeji, uvázaný ještě hůře než tam.“18 V prvních měsících roku 1945 začali internovaní tušit blízkost fronty. Takřka každý den se někomu z nich podařilo uprchnout a množily se informace o tom, že Němci mají v této době zcela jiné zájmy než chytat zběhlé pracovníky. I Vodáček se po delším váhání rozhodl k útěku a v prvních březnových dnech roku 1945 se mu jej spolu s několika společníky povedlo uskutečnit. Již 5. března dorazil do Olomouce, kde se ale dlouho nezdržel a pokračoval do nedalekého Křelova. Zde v tajnosti strávil březnové a dubnové dny při práci na poli známého pana Šafáře, jenž se ho nebál ubytovat. Poslední okamžiky války a první chvíle míru prožili Vodáčkovi ve Štěpánově u rodiny Prečanů. Po návratu do Olomouce, částečně poničené posledním dějstvím druhé světové války, nastoupil znovu Vodáček již 16. května do zdejších Lidových závodů tiskařských a nakladatelských. Počal se znovu tisknout deník Našinec, k neshodě ale došlo v otázce stanovení výše mzdy. V oněch dnech za Vodáčkem dorazila delegace z valašskomeziříčské tiskárny s nabídkou místa faktora. Po krátkém rozmýšlení 11. června 1945 již potřetí nastoupil Vodáček do tohoto závodu. V letních 15 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 8, inv. č. 51, dopis z 11. listopadu 1942. 16 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 26. 17 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 6. 18 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 8, inv. č. 51, dopis z 25. února 1945. 9 měsících byl zvolen členem Revolučního národního výboru ve Valašském Meziříčí. Manželka s dětmi však zůstala v Olomouci a Vodáček za nimi dojížděl pouze na víkendy. Tento stav pochopitelně rodině nevyhovoval, a jelikož naděje na získání bytu ve Valašském Meziříčí byla velmi malá, Vodáček neváhal a při první možné příležitosti se vrátil zpět do Olomouce. Pomocnou ruku mu podal jeho přítel Čech, který se stal pověřeným vedoucím olomoucké tiskárny IGO. Místo sazeče zde Vodáček přijal 10. září 1945. V prvních poválečných měsících aktivně navázal na předchozí odborovou činnost v typografickém průmyslu. Záhy se stal předsedou závodní odborové skupiny ROH, předsedou okresního a posléze i krajského výboru Svazu pracovníků v průmyslu tiskárenském a knihařském. Účastnil se též jako náhradník a zástupce olomouckého kraje práce pražského ústředního výboru této organizace. Jeho angažovanost ho vynesla až do Krajské odborové rady v Olomouci. Je zřejmé, že Vodáček se v nových poměrech rychle zorientoval a nalezl směr, kterým upřel své organizační síly. Práce v odborech ho doslova bavila, o čemž svědčí i jeho lakonické konstatování: „Jsem ve svém živlu!“19 Nadále pokračoval v orelské činnosti, přičemž rozvíjel především práci v olomouckém regionu jako člen olomoucké župní rady a jednatel přerovské jednoty. Aktivitu nepochybně průběžně vyvíjel i v ČSL. Symbolickým oceněním Vodáčkových poválečných odborových aktivit se stalo jeho jmenování jedním ze zástupců olomouckého dělnictva při návštěvě prezidenta republiky Edvarda Beneše v Olomouci. Prezident s chotí navštívili 21. února 1947 město v souvislosti s obnovením Palackého univerzity a Vodáček jej při audienci v arcibiskupském paláci pozdravil jménem olomouckého dělnictva.20 Nadešel rok 1948, rok zlomový nejen pro Vodáčka, ale pro celé Československo. Zpětně svůj politický vzestup hodnotil Vodáček slovy: „Vše šlo již jaksi automaticky ... příprava organizační v Orlu a částečně i v lidové straně, doplněná prací odborovou, která byla právě v roce 1947 nejrozsáhlejší, přivedla mne do řady událostí únorových dní, kdy vlastně bez vlastního přičinění, a skoro bych řekl vlivem nenadálých událostí byl jsem vyzván, abych převzal [funkce] ...“21 Uvedená citace jednoznačně dokumentuje Vodáčkův přístup k událostem roku 1948 – často sobě přisuzuje poněkud pasivní až trpnou roli jedince vyvoleného spíše okolnostmi než vlastní vůlí, jenž pro blaho společnosti, a aby zachránil, co se ještě z demokratické republiky zachránit dá, vstoupil do vysoké politiky. Není důvod si nemyslet, že tomu tak opravdu bylo. Až časový odstup ukázal politickou naivitu výše uvedeného záměru, což plně pochopil i Vodáček v létě roku 1949. Vodáčkův politický vzestup byl zahájen 25. února 1948, tedy v klíčový den komunistického převratu, na schůzi krajské odborové rady, za níž byl zvolen do předsednictva krajského akčního výboru Národní fronty (dále KAV NF). Posléze v nové funkci promluvil za ČSL k masám z balkonu olomoucké radnice. Již 28. února následovalo další úspěšné zvolení, tentokrát do krajského akčního 19 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 6, s. 11. 20 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 21. února 1947. 21 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis shrnující události roku 1948. 10 výboru ČSL (dále KAV ČSL), kde působil jako jednatel.22 Předsedou výboru se stal Msgr. František Světlík. Vodáček byl Světlíkovou pravou rukou, neboť ten se v souvislosti s rostoucím vlivem KSČ na církevní život v zemi z vedoucí pozice stáhl a rád využil Vodáčkova organizačního talentu. Pro úplnost dodejme, že 16. března 1948 byl Vodáček navíc zvolen členem (cenovým referentem) rady Městského národního výboru v Olomouci. I přes své politické úspěchy si patrně částečně uvědomoval možná úskalí nově nastoupeného politického směřování Československa. Nejdříve pocítil narůstající politický tlak ze strany KSČ při omezování fungování Orla a přípravě jeho sloučení se Sokolem, posléze nelibě nesl narůstající rušení periodik. Když došlo i na olomoucký tiskový orgán ČSL - Osvobozený našinec, neváhal se osobně angažovat v boji za jeho obnovení, případně alespoň převedení odborářského listu Práce z Prahy do Olomouce. Následovalo pozastavení náboženského listu Rozsévač a dalších. Přes Vodáčkovu snahu o nápravu se bohužel nepodařilo žádné z periodik obnovit.23 Problémů ale časem přibývalo, zejména když ČSL postupně přicházela o prostory místních sekretariátů i o tzv. lidové domy. Stranu navíc decimovaly všudypřítomné čistky pod dohledem KAV NF. Vodáčkova angažovanost v „obrozené“ ČSL sílila. Před prvními poúnorovými parlamentními volbami v květnu 1948 se rozhodli oba místopředsedové KAV ČSL v Olomouci František Chlápek a Alois Hálek, po vzoru předsedy Msgr. Světlíka, nekandidovat a raději se politicky nezviditelňovat. Místo nich navržené kandidáty, bývalého poslance Josefa Tomáška ze Svébohova a katechetu Františka Černého, neschválil předseda KAV NF Ladislav Bernatský. Nepřekvapí, že za této situace byla naopak přirozeně schválena kandidatura jednatele Vodáčka zaštítěného bohatou odborovou činností. Spolu s ním se na kandidátku dostal za ČSL též rolník František Kaďurek z Loukova na Holešovsku. S odstupem let pak Vodáček hodnotil událost slovy: „V roce 1948 byl jsem donucen jako dělnický pracovník přijat kandidaturu do Národního shromáždění ... když jsem tehdy tuto funkci přijímal, říkal jsem tehdejšímu krajskému tajemníku KSČ, že jedině za podmínky, že se nebudou opakovat útoky protináboženské a proticírkevní. Jinak že se beze všeho vzdám.“24 Několik dní před volbami sdělil Vodáček své politické priority voličům článkem uveřejněným v Národním osvobození. Na otázku, na co zaměří své úsilí především, odpověděl: „V prvé řadě k nejužší spolupráci všech stran obrozené Národní fronty, tak, aby již nikdy více se neopakovaly události z února 1948 ... aby členstvo naší strany, které zde na venkově tvoří nejsilnější kádr, zapojilo se plně svým úsilím do budovatelského programu vlády ... aby nastala harmonická spolupráce mezi dělníkem a zemědělcem.“25 Ve volbách uskutečněných 30. května 1948 byl Vodáček zvolen na jednotné kandidátce olomouckého kraje poslancem za ČSL (spolu s Františkem Kaďurkem). Výsledek voleb přinesl však v jednom ohledu velké zklamání. Na střední Moravě totiž byl odevzdán největší počet bílých 22 KONEČNÝ, Karel: Československá strana lidová na střední Moravě 1948-1960. Olomouc 2005, s. 27. 23 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 9. března 1948. 24 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 33, inv. č. 720, dopis z 10. dubna 1983. 25 K čemu v příštím parlamentě zaměřím své úsilí (Mluvíme s budoucími poslanci Národního shromáždění – Adolf Vodáček). Národní osvobození, 25. května 1948, s. 1. 11 lístků (15,14 % oproti 7,8 % v Čechách), z čehož KAV NF obvinil církevní kruhy napojené na ČSL. V diskuzi na jednání KAV NF se obrany církve i ČSL ujal právě nově zvolený poslanec Vodáček svým poukazem na fakt, že nejvíce bílých lístků bylo zaznamenáno v okresech, kde akční výbory NF nedovolily včas otevřít obnovené okresní sekretariáty ČSL.26 Již 9. června odjel Vodáček poprvé v poslanecké funkci do Prahy. Nejprve se zašel podívat do nového služebního bytu v Soběslavské ulici na Vinohradech a následně složil ve sněmovní kanceláři poslanecký slib. Následujícího dne si v Plečnikově chrámu na Náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech slíbil, že mandát bude vykonávat pouze, pokud nedojde k utiskování katolické církve. Nato se zúčastnil první schůze klubu poslanců ČSL vedené Aloisem Petrem. Do deníku si pro sebe poznamenal: „Vidím, a hlavně z pozdějších rozhovorů s kolegy poznávám, že jsou v otázkách náboženských povětšině dost laxní. Nejlepší dojem si neodnáším.“27 V 10 hodin dopoledne na schůzi nově zvoleného parlamentu složil slib do rukou Vavro Šrobára. V odpoledních hodinách s bolestí vyslechl rezignační dopis prezidenta Edvarda Beneše. O tři dny později byl Vodáček zvolen místopředsedou kulturního výboru a 14. června se zúčastnil ve Vladislavském sále volby Klementa Gottwalda prezidentem republiky a následně též slavnostní mše v katedrále. Doufal, že shoda mezi církví a státem může nastat a on k tomu přijetím poslaneckého mandátu alespoň částečně přispěje. Ve sněmovně se kromě činnosti v kulturním výboru podílel též na práci výboru sociálně-zdravotního. Schůze střídala schůzi, zákony se schvalovaly jako na „běžícím pásu“.28 Přestože Vodáček nepřetržitě pendloval vlakem mezi Olomoucí a Prahou, našel si čas i na vlastivědné cesty za památkami i přírodními krásami Čech. Neopomínal však ani bohatý společenský život v Praze – často s manželkou navštěvovali koncerty i divadelní představení. Nejvíce snad na Vodáčka zapůsobila v prvních dnech července 1948 atmosféra Všesokolského sletu. V srpnu téhož roku se Vodáček aktivně podílel na přípravě konference moravských krajských zástupců ČSL v Kroměříži při příležitosti tamní národní výstavy připomínající stoleté výročí kroměřížského sněmu. Toto jednání si vynutil narůstající tlak uvnitř strany v souvislosti se sporem ústředního vedení s pražským arcibiskupstvím ve věci politické kandidatury kněží (kauza P. Josefa Plojhara ignorujícího příkaz pražského arcibiskupa Berana rezignovat na politické funkce a nekandidovat ve volbách). V předvečer sněmu 21. srpna se uskutečnila v kroměřížském hotelu Central přípravná porada za účasti předsedy strany Aloise Petra, která měla připravit program nadcházejícího setkání. Zástupci moravských krajů dali jasně najevo, že se nespokojí jen s projednáváním formálních témat a jednoznačně vyzvali k debatě o jasném vymezení stranické ideologie ve vztahu k politice KSČ, k řešení problematiky navrácení zabaveného stranického majetku (především tzv. lidových domů) a k vyjasnění otázek kolem případu P. Josefa Plojhara.29 Dalšího dne se hlavní jednání odehrávalo v ryze konfrontačním duchu. Snad nejkritičtěji se 26 KONEČNÝ, Karel: Československá strana lidová na střední Moravě 1948-1960. Olomouc 2005, s. 40. 27 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 10. června 1948. 28 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 20. července 1948 a 10. května 1949. 29 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 45, inv. č. 911. 12 k současnému stavu vyjádřil generální tajemník ČSL E. Hála prohlášením, že ČSL musí zůstat nezávislou na politice NF a především KSČ. Jednání zakončil projev předsedy strany Aloise Petra, jenž dříve zmíněné problémy ČSL bagatelizoval a věc P. Josefa Plojhara označil za výlučnou záležitost vedení strany, nikoli regionálních pracovníků. Navíc ze vzniku nedorozumění mezi stranou a církví obvinil Vatikán. Petrovo vyjádření vzbudilo v sále tak silnou nevoli, že schůze musela být okamžitě ukončena. Průběh jednání učinil na přítomného Vodáčka, prosazujícího náboženské a demokratické hodnoty, silně negativní dojem podporující jeho vzrůstající pochybnosti o správnosti dalšího směrování ČSL ve vleku KSČ. Shodou okolností byl o den později, 23. srpna 1948, zahájen v Senohrabech první ročník organizovaných školení ČSL, která měla za úkol prezentovat stranickou ideologii s implementovanými prvky programu KSČ. A jelikož organizátory těchto několikadenních školení se postupně staly především KAV ČSL, zapojil se do jejich přípravy i Vodáček. První školení pořádané společně olomouckým a ostravským KAV ČSL se uskutečnilo ve dnech 11.-14. listopadu 1948 a v následném hodnocení bylo označeno za druhé nejúspěšnější v celorepublikovém srovnání. Akci, jíž se zúčastnil v roli referenta i předseda strany Alois Petr, vedl osobně Vodáček.30 Ten se pak v následujících měsících se svými příspěvky aktivně účastnil mnoha dalších školení v působnosti olomouckého KAV ČSL. Podzimní dny roku 1948 strávil Vodáček parlamentní prací doplňovanou neutuchajícím zájmem o odborářskou i spolkovou činnost. Jedna služební cesta střídala druhou. Kupříkladu 20. listopadu 1948 podnikl s lidoveckými poslanci cestu do Ostravy, kde sfárali do dolu Laušman. Během několika hodin pod zemí si jej důkladně prohlédli a vyzkoušeli si i fyzickou práci dělníků s lopatou a sbíječkou. Na závěr se občerstvili v závodní jídelně, pobesedovali s horníky o politických otázkách a zbytek dne strávili na večírku ČSL.31 Dne 16. prosince proběhla za Vodáčkovy přítomnosti schůze klubu poslanců ČSL, kde „mlátíme prázdnou slámu.“32 Patrně nejvýstižněji shrnuje končící rok 1948 Vodáčkovo vlastní bilancování: „Končím rok 1948, který byl jedním z nejrušnějších v politickém životě našeho státu, tak i v životě mém. Počítám-li jen schůze, které jsem letos absolvoval – nepočítaje v to ovšem schůze parlamentní od června – je jich nejméně 275. A skoro na všech jsem ovšem referoval ... zkrátka rok 1948 byl v mém životě vyplněn ruchem dosud nebývalým. A domnívám se, že jsem se dosud neprohřešil na svém pevném rozhodnutí vzdát se veškeré své práce, kdyby tato se nesrovnávala s mým přesvědčením.“33 V prvních měsících nového roku se ve Vodáčkovi začaly rodit nové pochybnosti, neboť v březnu přijatý nový vydavatelský zákon znemožňoval jakoukoli vydavatelskou činnost soukromým tiskárnám. „Tisková svoboda tedy zrušena. Bibliofilie je ubohá! Již nebude dále krásných tisků s 30 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 11. listopadu 1948 a následující. 31 Poslanci kopali uhlí na dole Laušman. Práce (ostravské vydání), 21. listopadu 1948, s. 9; Byli jsme na šichtě – osm lidových poslanců v ostravských dolech. Lidová obroda, 23. listopadu 1948, s. 2; ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 20. listopadu 1948. 32 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 16. prosince 1948. 33 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 29. prosince 1948. 13 tiráží: Vlastním nákladem vydal … je vidět, že přestáváme mít soukromý sektor!“34 Dne 26. března navštívil předseda ČSL Alois Petr v Olomouci Msgr. Světlíka v souvislosti s jednáním KAV ČSL. Ve skutečnosti však šlo Petrovi o jediné - přemluvit Msgr. Světlíka, aby se nevzdával funkcí ve straně. Schůzce byl osobně přítomen i Vodáček a z rozhovoru, při němž Msgr. Světlík odmítl změnit své stanovisko, mu v paměti utkvělo především prelátovo prohlášení, že si připadá „jako na okraji propasti“.35 V následujícím období se Vodáčkovo náboženské cítění dostávalo stále častěji do konfliktu se státní mocí. V polovině dubna se zúčastnil několikadenních exercicií na Velehradě, přičemž si později poznamenal: „A byly to také letos jedny z posledních exercicií u nás vůbec, neboť brzy nato nastal protináboženský boj a exercicie byly první z obětí režimu Bohu nepřátelskému ... a proto také jako nejdůležitější byly [exercicie] nadále znemožněny a duchovní pozavíráni a koncentrováni.“36 Ale nemělo zůstat bohužel jen u toho. Nadále pokračovalo rušení církevních periodik, čemuž se Vodáček snažil dlouhodobě čelit. V květnu 1949 se kupříkladu zasazoval na ministerstvu informací o obnovení věstníku Acta curiae, pochopitelně bezúspěšně. V příštích týdnech se Vodáček začal postupně vědomě méně exponovat a stahoval se z politického života. K podobnému řešení situace nabádal i některé z lidoveckých kolegů, především Františka Kaďurka.37 Začátkem června pak Vodáček dostal od Národního shromáždění na základě vlastní žádosti měsíční zdravotní dovolenou. Je pravděpodobné, že se tím chtěl vyhnout mimo jiné plánovanému politickému školení, o němž se vyjádřil v dopise tajemníkovi klubu lidoveckých poslanců Dr. Františku Formánkovi: „Když se tak dívám na program, tak mám na celé to školení svůj – tedy odlišný – názor. A myslím si, že by bylo lépe, kdyby někteří přednášející – i posluchači – prodělali raději duchovní cvičení s prosbou za dar osvícení Duchem svatým, jehož památku si v neděli připomínáme.“38 Největší ranou se pro Vodáčka stal vznik tzv. Katolické akce. Ta byla založena z popudu představitelů KSČ v Praze 10. června 1949 za spoluúčasti tzv. vlasteneckých kněží otevřených spolupráci s komunisty. Cílem akce se stalo infiltrování do hierarchie katolické církve, její následné rozštěpení působením výše uvedených kněží a eliminace vlivu biskupů. Tato událost nábožensky cítícího Vodáčka šokovala. V neděli 19. června navštívil mši svatou v olomouckém dómu, při níž byl čten pastýřský list o tzv. Katolické akci a tehdy si patrně plně uvědomil, že KSČ jde o jednoznačný rozklad katolické církve. „I pro mne je věc jasná. Nebudu a nechci za žádnou cenu asistovat těm, kteří bojují proti církvi. To je mé pevné přesvědčení a úmysl. Nebudu nikdy mezi zrádci a Jidáši. A také už nyní důsledně akci odmítám.“39 V oněch dnech byl rovněž osloven, aby převzal předsednickou funkci plánované krajské organizace tzv. Katolické akce. Vodáček odpověděl, že se jím stane pouze, bude-li protektorem olomoucký arcibiskup a nepřítel nových pořádků Karel Matocha. Nato byl údajně Vodáček upozorněn na problematičnost dalšího 34 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 22. března 1949. 35 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 26. března 1948. 36 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 15. dubna 1949. 37 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 30, inv. č. 603, dopis z 10. ledna 1972, s. 4. 38 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 29, inv. č. 566, dopis z 2. června 1949. 39 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 19. června 1949. 14 vykonávání svého poslaneckého mandátu.40 Jeho zděšení z náboženských poměrů dostoupilo vrcholu o několik dní později, když předsednictvo Ústředního akčního výboru Československé strany lidové (dále ÚAV ČSL) překvapivě podpořilo vznik tzv. Katolické akce a naopak odsoudilo „reakční“ činnost katolické církve. V reakci na zmíněnou skutečnost přijal z Vodáčkovy iniciativy KAV ČSL v Olomouci velmi kriticky formulovanou rezoluci určenou pražskému ÚAV ČSL. Členové olomouckého výboru v rezoluci především zdůraznili, že již delší dobu s nelibostí sledují zintenzivňující se boj proti katolické církvi a ostře se jich dotýká především vytvoření tzv. Katolické akce. Zároveň prohlásili, že žádný z nich se nenechá zneužít k jakékoli proticírkevní aktivitě. Usnesení strany o podpoře tzv. Katolické akce bylo dle nich v přímém rozporu s názory členů krajské organizace, kteří ztratili důvěru v pražské vedení a zvažovali vystoupení ze strany.41 V ústředí ČSL vzbudila rezoluce z olomouckého regionu velké překvapení, nicméně na názorech vedoucích představitelů nic nezměnila. V důsledku kritického vyjádření se předseda Alois Petr rozhodl svolat mimořádné zasedání olomouckého KAV ČSL na 25. července. Za pražské ústředí se jednání zúčastnil rovněž tajemník Antonín Pospíšil. Alois Petr označil rezoluci KAV ČSL v Olomouci za jednoznačné porušení stranické disciplíny a zdůraznil, že pokud ji členové výboru neodvolají, budou muset rezignovat na své funkce – jmenovitě včetně poslance Vodáčka.42 Na další den byl navíc Vodáček pozván do Prahy k osobnímu rozhovoru s předsedou Aloisem Petrem. Jeho obsah je nasnadě. V letních měsících se Vodáček na schůzích různých místních organizací ČSL stále častěji setkával s otevřeným nesouhlasem s proticírkevní politikou vedení ČSL. Například při schůzi v Litovli „členové vytýkali přítomným poslancům nepokrytě svůj nesouhlas.“43 Svou roli při Vodáčkově zvažování, zda setrvat či vzdát se poslaneckého mandátu, nepochybně sehrálo i zveřejnění výnosu vatikánské kongregace svatého officia, který exkomunikoval všechny napomahače i aktivní členy tzv. Katolické akce. Výrok officia záhy potvrdil i papež Pius XII. Již nebylo možné vyčkávat. Dne 22. srpna 1949 podepsal Vodáček u předsedy ČSL Aloise Petra svoji rezignaci na poslanecký mandát. „Resignaci jsem měl připravenu už delší dobu a s lehkým srdcem jsem se rozloučil po patnácti měsících s mandátem i s tou parlamentní budovou.“44 Téhož dne odeslal dopis s rezignací ze zdravotních důvodů předsednictvu Národního shromáždění.45 Po návratu do Olomouce Vodáček nastoupil opět do tiskárny IGO, kde byl ostatně stále veden jako zaměstnanec i v období vykonávání poslaneckého mandátu. Na krajské konferenci typografické odborové organizace nebyl již na vlastní žádost zvolen předsedou, jelikož dle jeho mínění přestaly odbory hájit zájmy dělnictva, ale podporovaly naopak zájem státu. Zanedlouho 40 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 33, inv. č. 720, dopis z 10. dubna 1983. 41 KONEČNÝ, Karel: Československá strana lidová na střední Moravě 1948-1960. Olomouc 2005, s. 86-87. 42 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 45, inv. č. 907, zápis ze schůze konané 25. července 1949. 43 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 19, zápis z 10. července 1949. 44 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 19, zápis z 22. srpna 1949. 45 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 36, inv. č. 838, dopis z 22. srpna 1949; ZAOpO, fond Krajský výbor Národní fronty v Olomouci, kart. 108, inv. č. 718. 15 ukončil činnost i ve výboru zmíněné organizace. Voliči krajské odborové organizace jej zároveň na schůzi konané ve dnech 15.-16. října nezvolili členem výboru. „Zase o jednu starost a práci méně.“46 Podobně se Vodáček vzdal, případně byl zbaven, do konce roku 1949 veškeré své odborové i politické činnosti. Při silvestrovském bilancování uplynulého roku pociťoval štěstí ze svého rozhodnutí vzdát se politického života, jenž mu dle vlastního názoru beztak nepřinesl nic víc než 200 schůzí. Za nejvýznamnější pozitivum svého krátkého poslaneckého mandátu považoval možnost seznámit se při vlastivědných cestách s dosud nepoznanými krásami Čech a Slovenska, což dokumentují především stránky jeho dochovaných deníků. Vodáček rovněž cítil, že schůze a služební cesty jej poněkud vzdálily od rodiny, jíž se neměl pro vlastní aktivity čas příliš věnovat. Slíbil si proto, že v následujících letech tento deficit nahradí. Na počátku roku 1950 došlo k Vodáčkovu pracovnímu přeložení do tiskárny národního podniku Kramář a Procházka, kde se uplatnil jako sazeč. Aby byl prý „více pod světlem“, musel přejít do Moravskoslezských tiskáren (dříve Hanáckých), kde v následujících měsících získal pověst jednoho z nejlepších zaměstnanců. Dlouho však v podniku bohužel nesetrval, jelikož poslední pracovní den roku 1950 obdržel Vodáček nečekaně výpověď. „To je tedy odplata za moji dlouholetou odborářskou práci ... a rozhoduji se, že už za těchto poměrů v této „dělnické“ organizaci pracovat nebudu.“47 Na dlouhou dobu se tak musel rozloučit s typografií. Nové zaměstnání hledal živitel početné rodiny velmi obtížně. Na mnoha místech se setkal s odmítnutím. Nakonec mu bylo úřady nabídnuto pracovní uplatnění v průmyslových podnicích v Hlubočkách, Lutíně nebo Olomouci-Hodolanech. Vodáček se rozhodl pro blízké Hodolany a 9. ledna 1951 nastoupil ve zdejších železárnách Sigma-Kosmos jako pomocný dělník v oddělení výroby bruslí. Do jeho pracovní náplně patřilo zejména nošení železa ze skladu k dalšímu zpracování. Později se výroba bruslí přestěhovala do nových prostor na Nových Sadech, kde pracoval jako skladník a následně v sekci expedice. V březnu roku 1952 se rodina Vodáčkových rozrostla o nového potomka narozením dcery Emilie. Třebaže pracoval svědomitě a obdržel několik ocenění za zlepšovací návrhy, po několika letech následovala opět výpověď. V únoru 1958 se podniková závodní rada usnesla na rozvázání pracovního poměru se svým zaměstnancem, jelikož příliš „exponované“ místo v expedici, odkud výrobky směřovaly do celého světa, bylo nutné obsadit členem KSČ.48 Po několika odmítnutích nakonec Vodáček ještě téhož měsíce nastoupil v národním podniku MILO v Olomouci jako člen dvorní čety. Jeho pracovní náplň tvořilo především skládání vagónů s uhlím a semeny řepky olejky a přenášení pytlů sody do mýdlárny. Práce to byla více než namáhavá, takže přivítal přeložení na místo ve vypářce sudů se sádlem, lojem a tukem z kafilérie. Důvěru spolupracovníků i nadřízených si Vodáček získal velmi rychle, mimo jiné i díky svému opětovnému zapojení do odborové činnosti ve funkci důvěrníka pracovní čety. Podílel se i na 46 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 19, zápisy z 15.-16. října 1949. 47 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 19, zápis z 29. prosince 1950. 48 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 6, s. 12. 16 vydávání závodního časopisu. V závodě MILO pak setrval až do odchodu do důchodu v dubnu 1965, přestože jej vedení podniku přemlouvalo aby dále pracoval. Odchodem do starobního důchodu nicméně Vodáček v žádném případě nerezignoval na aktivní život. Právě naopak. Nově získaný čas mu umožnil se ještě ve větší míře věnovat četným spolkovým aktivitám, které pochopitelně nemohl při zaměstnání plně rozvíjet. Není možné na tomto místě vyjmenovat veškerou jeho spolkovou činnost, připomeňme snad jen tu nejdůležitější – práce v pěvecko-hudebním spolku Žerotín, Spolku českých bibliofilů, Klubu přátel výtvarného umění či Vlastivědném spolku muzejním a mnoha dalších. Navíc se v letech 1966–1973 se vrátil alespoň částečně k typografii při příležitostných brigádách v Moravských tiskařských závodech. Tato drobná finanční výpomoc mu jistě přišla vhod mimo jiné i proto, že v tomto období zakoupil na dluh v Olomouci v Sienkiewiczově ulici 16 rodinný domek. Zájem o politické dění opět projevil v souvislosti s pražským jarem roku 1968. V očekávání demokratizace společnosti se zapojil do činnosti olomoucké pobočky ČSL a se zanícením sobě vlastním začal plánovat a pořádat stranická školení.49 Vešel též v kontakt s bývalými politickými kolegy a diskutoval s nimi o možnostech nového směřování ČSL. Zvláště cenná je jeho korespondence s prvorepublikovým poslancem Aloisem Kaderkou, pozdějším zakladatelem Československé domkařsko-malozemědělské strany.50 Další vývoj však Vodáčka velmi zklamal. Srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy srovnával s okupací německou a zvláště těžce nesl, že vojenský zásah znemožnil konání každoroční orelské pouti na sv. Hostýn. V následujících měsících si plně uvědomil, jak plané byly jeho demokratizační naděje. V důsledku toho rezignovat na další politickou činnost v ČSL a v srpnu 1970 dokonce vystoupil ze strany.51 Ale ani definitivní konec politických ambicí neznamenal pro Vodáčka konec společenských aktivit. V roce 1970 totiž vyvrcholil jeho dlouhodobý zájem o bibliofilství založením olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů v Praze. Intenzivní práci pro tento spolek pak zasvětil takřka dalších třicet let života. Je tedy nepochybně na místě o Spolku českých bibliofilů a Vodáčkovu přínosu pojednat poněkud obsáhleji. Vodáček se s krásnými tisky a bibliofiliemi poprvé setkal již v roce 1931 v novojičínské tiskárně Kryl a Scotti a od té doby o tuto typografickou oblast projevoval živý zájem. O něco později navíc krátce pracoval ve Vyškově, kde působila obdobně zaměřená Obzinova tiskárna. V roce 1958 jej pak vlastní zájem přivedl do řad členů Spolku českých bibliofilů, který byl založen 30. března 1908 v Praze z podnětu literáta Františka Táborského, rodáka z Bystřice pod Hostýnem. Spolek měl organizovat sběratele, tvůrce a příznivce krásných a vzácných knih i tisků se zvláštní zřetelem k umělecké grafice, typografii a vazbě. Do čela instituce s bílou labutí ve znaku členové zvolili Františka Táborského. Mezi dvaatřiceti zakládajícími členy spolku figurovaly významné 49 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 45, inv. č. 900. 50 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 16, inv. č. 205; VIDLIČKA, Jiří: Korespondence Aloise Kaderky, předsedy Československé domkařsko-malozemědělské strany, ve fondu olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě. In: Olomoucký archivní sborník, roč. 6, 2008 , s. 100-114. 51 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 35, inv. č. 815, dopis z 11. srpna 1970. 17 osobnosti tehdejšího českého kulturního života – Josef Bohuslav Foerster, Arne Novák či Zdeněk Nejedlý. Spolek každoročně vydával členské prémiové publikace (do současnosti vydáno takřka 250 titulů), neperiodické subskripční nízkonákladové tisky, vlastní tzv. volné edice i sborník Český bibliofil. První vydanou spolkovou bibliofilií se stal Komenského Kšaft umírající matky Jednoty bratrské doprovozený grafikou Adolfa Kašpara. Myšlenky spolku krásné knihy nalezly větší odezvu na Olomoucku až ve 20. letech 20. století, kdy se členy stali hněvotínský učitel Josef Černý, olomoucký korektor Richard Martinčík a mnozí další. Třicátá léta přinesla bibliofilství nebývalý rozvoj v celostátním měřítku, přičemž v samotné Olomouci bychom napočítali asi dvacet členů. Koncem třicátých let začali moravští členové pořádat pravidelné výroční sjezdy a často za nimi dojížděli i pražští členové. Rozkvět moravského bibliofilství provázelo vydávání tematického časopisu Bibliofil i různých bibliofilských edic – Amfora (J. Hladký z Hranic), Atlantis (J.V. Pojer z Brna), Delfín (B. Durych z Přerova) či Hlasy (O. F. Babler ze Samotišek). Úspěšnou činnost spolku bohužel narušila druhá světová válka.52 Po jejím ukončení nedosáhla bohužel činnost bibliofilů již dřívější úrovně. Souviselo to především s přijetím vydavatelského zákona v roce 1949, který znemožnil další ediční činnost malým soukromým nakladatelům. Strojové vybavení tiskáren bylo vyvlastněno, menší tiskárny se musely nuceně sloučit do velkých tiskařských závodů, jejichž produkce pak měla klesající uměleckou hodnotu. Bibliofilství komunistický režim považoval za buržoazní západní přežitek, a proto spolek v nových společenských poměrech doslova bojoval o holou existenci. Ani v těchto nelehkých letech nerezignoval na své humanitní a demokratické tradice. Přežít se mu nakonec podařilo snad jen díky navázání úzké spolupráce s nakladatelstvím Československý spisovatel v letech 1950-1958. Ke zlepšení situace spolku došlo od roku 1961, kdy přešel pod patronát Památníku národního písemnictví, který pomohl bibliofilům organizačně i finančně k dalšímu rozvoji. Olomouc v tomto období zaznamenala obrovský zájem o bibliofilské hnutí a bez nadsázky můžeme tvrdit, že se stala po Praze druhým nejvýznamnějším centrem bibliofilství. Pražských setkání se díky značné vzdálenosti středomoravští členové nemohli účastnit v odpovídajícím rozsahu a tak se začalo uvažovat o vzniku olomoucké pobočky. Ustavující schůze se uskutečnila v sobotu 23. května 1970 z podnětu básníka a překladatele Otto Františka Bablera, profesora Josefa Glivického a Adolfa Vodáčka v sále bratří Geislerů v olomouckém Žerotínu za účasti 38 členů a hostů. K užšímu kroužku iniciátorů náleželi i chirurg MUDr. Eduard Wondrák, knihovník Bohuslav Smejkal, spisovatel Jaroslav Kanyza i nejstarší olomoucký organizovaný bibliofil Josef Černý. Již první beseda byla hojně zastoupena též bibliofily z Přerova, Prostějova, Uherského Hradiště, Šumperska či Valašska. Setkání uvedl Vodáček uvítáním přítomných a zdůrazněním nezbytnosti zahájit činnost olomoucké pobočky především v souvislosti s blížícím se čtyřstým výročím vzniku 52 KOLÁŘ, Bohumír: Olomoučtí bibliofilové (K 20. výročí založení olomoucké pobočky SČB v Praze). In: Středisko, Sborník Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, 1989, s. 67. 18 zdejší univerzity. Svou roli při iniciování založení jistě sehrálo též plánování ustavení brněnské bibliofilské pobočky. Následovaly projevy zdůrazňující naléhavost založení pobočky, důležitost bibliofilství v dnešním životě i výlučnost Olomouce v kulturním dění minulosti. Bylo zároveň rozhodnuto, že bibliofilské besedy se budou napříště konat čtyřikrát ročně a setkání proběhnou i v jiných městech regionu. Rovněž bylo dohodnuto konat výstavy krásných tisků, pořádat zájezdy s bibliofilskou či kulturní tematikou a každý rok vydat alespoň jeden vlastní bibliofilský tisk. Jednatelem nové pobočky se stal organizátor a propagátor bibliofilského hnutí v olomouckém regionu – Alois Vodáček a zůstal jím až do své smrti.53 Pestrost Vodáčkem připravované činnosti nejlépe dokumentují písemnosti prozatím neuspořádaného fondu Spolek českých bibliofilů, pobočka Olomouc uložené v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Pro ilustraci stojí za připomenutí, že počet členů pobočky dosáhl po pěti letech fungování takřka 130, čímž byly kapacitní možnosti naplněny a mnoho zájemců muselo na členství dokonce čekat. V prvních pěti letech fungování uskutečnili olomoučtí bibliofilové jedenadvacet besed, osm vlastivědných zájezdů a vydali pět bibliofilií a čtyři drobné tisky. Besedy měly často výjezdní charakter (Prostějov, Lipník, Ostrava, Uherské Hradiště atd.) a mezi jejich témata nejčastěji patřily dějiny bibliofilství, tvorba ilustrátorů i typografů a problematika vydávání edic. Doplňme, že v květnu 1973 Vodáček s kolegy připravil úspěšné „Bibliofilské dny na Moravě“, které navštívila početná delegace bibliofilů z Čech. Přestože Vodáček organizoval chod všech složek činnosti olomoucké pobočky, snad největší pozornost věnoval přípravě vlastivědných cest za významnými osobnostmi kulturního života, případně na místa jakkoli spjatá s uměním či významnými dějinnými událostmi. Již za dva měsíce po vzniku pobočky připravil a vedl první zájezd do papírny a zámku ve Velkých Losinách. A následovaly další - za bibliofilským nestorem Josefem Černým, za Jindřichem Spáčilem do Kroměříže, do Kuksu, na Vysočinu či jihozápadní Slovensko. Z vydavatelské činnosti stojí za připomenutí vůbec první tisk olomoucké skupiny - text Jaroslava Kanyzy „Ve jménu umění“ s grafikou Karla Svolinského. Mezi další patřila kupříkladu esej Otto Františka Bablera „Krajina mého srdce“ s kresbami Bohumíra Dvorského, soubor ex libris Karla Svolinského či „Listy mládí“ Bedřicha Václavka. Vodáček pro pobočku k tisku osobně připravil, vysázel a posléze i vytiskl v Moravských tiskařských závodech dvacet bibliofilských prací. Pro mnohé z nich vlastní aktivitou získal nejvýznamnější české ilustrátory své doby. Po celý čas svého jednatelství byl v úzkém přátelském kontaktu s prof. Františkem Dvořákem, univerzitním pedagogem oboru dějin umění a předsedou pražského ústředí Spolku českých bibliofilů.54 Jen v nástinu jsme si přiblížili první roky působení olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů a Vodáčkovy zásluhy při jejím založení a fungování. Početnost členské základny pobočky nepochybně souvisela s celospolečenskou situací v nelehkém období normalizace. Při všeobecné 53 ZAOpO, fond Spolek českých bibliofilů, pobočka Olomouc (neuspořádaný), Zápisy SČB Olomouc 1970-1975 (kronika). 54 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 12, inv. č. 126 (rozsáhlá korespondence dokumentující Vodáčkovo mnohaleté přátelství s prof. Dvořákem). 19 absenci spolků nemělo totiž členství v bibliofilském hnutí nikdy pouze úzce kulturní rozměr, ale stalo se rovněž platformou pro setkávání podobně humanitně a demokraticky smýšlejících lidí s jistými výhradami vůči komunistickému režimu. Není možné, a nebylo by ani účelné, na tomto místě chronologicky vypočítávat veškeré pozdější četné aktivity spolku. Z pozdějšího období snad připomeňme jen úzkou spolupráci se Spolkem přátel ex libris či Klubem přátel výtvarného umění, pomoc Leopoldu Čadovi při vzniku ostravské pobočky či paradoxní stagnaci spolkového dění po roce 1989. Vodáčkovy všestranné zásluhy o rozvoj moravského bibliofilství ocenilo pražské ústředí jeho jmenováním čestným členem Spolku českých bibliofilů v Praze. Vodáček ale nebyl pouze zaníceným bibliofilem, nýbrž též výtečným kronikářem. Z jeho pera pochází šest svazků s pečlivostí psané kroniky olomoucké bibliofilské pobočky zaznamenávající veškeré spolkové dění v 70.–90. letech 20. století. Je rovněž autorem dvou rozměrných fotografických alb s totožnou tematikou. Kronikářství ostatně bylo Vodáčkovi vlastní a kronikářsky pojednal dějiny hned několika spolků, jichž byl členem – orelských jednot ve Valašském Meziříčí, Boskovicích i Olomouci, olomoucké orelské župy (spoluautor) a pěveckohudebního spolku Žerotín.55 Několikrát veřejnost oslovil i jako autor vlastivědných publikací týkajících se dějin jeho rodných Boskovic: Boskovice – vývoj, památky, pověsti (Boskovice 1940), Leoš Janáček hostem Boskovic 1927 - list z kulturní historie města (Boskovice 1979, rukopis viz inv. č. 874) a Židovské obchody a živnosti v Boskovicích (rukopisy viz inv. č. 34, 35). Velkou pozornost Vodáček věnoval rovněž publicistice. Jako autor spíše drobnějších črt se nejčastěji zabýval vlastivědnými, kulturními i duchovními tématy z Olomoucka a Boskovicka. Přispíval zejména do Lidové demokracie, Lidové obrody, Našince, Hanáckých novin, Zpráv Spolku českých bibliofilů, typografických periodik (Typografia, Polygraf) či různých menších regionálních listů (Vlastivědné listy Boskovicka, Noviny z pod Radhoště). Soupis dochovaných rukopisů článků obsahuje příloha číslo 1 tohoto inventáře. Alois Vodáček zemřel 1. února roku 1998 a byl pochován o pět dní později po mši svaté na slavonínském hřbitově. V souvislosti s tím je vhodné připomenout slova prof. Františka Dvořáka pronesená při oslavě Vodáčkových devadesátých narozenin: „Tento nestor českých bibliofilů se může s uspokojením ohlížet nazpět po díle, které nám zanechává jako příklad nezištné kulturní práce, jaká je tou největší ozdobou našeho pozemského bytí.“56 II. Vývoj a dějiny archivního fondu Veškeré své písemnosti uchovával za svého života Adolf Vodáček v prostorách vlastního rodinného domu v Sienkiewiczově ulici 16 v Olomouci. Po jeho úmrtí 1. února 1998 přešla písemná pozůstalost do vlastnictví potomků, kteří pochopili jedinečnost otcova odkazu a nutnost zachovat jej 55 Materiál uložen ve Státním okresním archivu v Olomouci ve fondu spolku Žerotín pod inv. č. 2 a 3 (fasc. 1). 56 SMEJKAL, Bohuslav: Poslední rozloučení s Adolfem Vodáčkem. Zprávy Spolku českých bibliofilů, 1998, s. 41. 20 jako svědectví doby nejen pro potřebu vlastní, ale též celospolečenskou. Proto se již několik měsíců po otcově smrti rozhodla jeho nejmladší dcera Emilie Müllerová věnovat jménem dědiců část Vodáčkovy písemné pozůstalosti olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Vlastní předání materiálů se uskutečnilo 11. listopadu 1998 (viz přírůstkové číslo 25/1998). Tehdejší vedoucí pobočky PhDr. Jitka Balatková převzala pro trvalé uložení v archivu především zůstavitelovu korespondenci, písemnosti týkající se jeho působení v ČSL i spolcích a materiály dokumentující jeho typografickou profesi. O půl roku později, 3. května 1999, nákupní komise Zemského archivu v Opavě symbolicky ocenila předaný materiál a vyplatila dárkyni finanční náhradu ve výši 5 000 Kč. V lednu roku 2000 zažádala olomoucká jednota Orla olomouckou pobočku Zemského archivu v Opavě o navrácení fotografického alba jednoty Orla v Senici, které měl Vodáček pouze dočasně vypůjčené od jejích bývalých členů. Po Vodáčkově náhlém úmrtí bylo pak album omylem rodinou předáno s ostatními materiály do archivu. Zástupkyně Jednoty Orla v Olomouci Marie Kašpárková si album převzala 20. ledna 2000 (číslo úbytku nezjištěno). V dalších letech dění okolo fondu ustalo, nikoliv však definitivně. V květnu roku 2005 informoval doc. Karel Konečný z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, mimo jiné badatel v problematice dějin ČSL, vedoucí olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě PhDr. Stanislavu Kovářovou o skutečnosti, že v držení Vodáčkova syna Pavla se ještě stále nacházejí důležité součásti otcovy pozůstalosti. Jednalo se především o zůstavitelovy rukopisné deníky z let 1924–1990 (8 ks), objemná fotografická alba z období 1963–1984 (3 ks) a další drobnou materii (blahopřání, vzpomínky na cestu po Rakousku v roce 1979 a další). PhDr. Stanislava Kovářová jménem archivu požádala Pavla Vodáčka dopisem z 19. května 2005 o poskytnutí těchto dokumentů. Pavel Vodáček se rozhodl kladně a 30. května 2005 odprodal olomoucké pobočce výše uvedené materiály za finanční vyrovnání ve výši 5 000 Kč (viz přírůstkové číslo 49/2005). Poslední tečka za historií vývoje fondu byla prozatím napsána o dva roky později, když 30. května 2007 předal jednatel olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů Mgr. Bohumír Kolář olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě důležité písemnosti tohoto spolku z důvodu jeho pozvolného zániku (viz přírůstkové číslo 156/2007). Archiv převzal zejména šest převážně Vodáčkem psaných spolkových kronik z let 1970–2006, kartotéku olomoucké členské základny a další drobnější materii dokumentující bohatou činnost spolku. III. Archivní charakteristika archivního fondu Důkladným prohlédnutím materiálů osobního fondu Adolfa Vodáčka se zjistilo, že zůstavitel ukládal korespondenci s rodinnými příslušníky, nejbližšími spolupracovníky a přáteli do zvláštních složek, které příležitostně obsahovaly též průklepy vlastních odeslaných dopisů. Drtivá většina korespondence však byla Vodáčkem pouze více méně nesystematicky ukládána na jedno místo. 21 Menší část ostatní materie alespoň zčásti nahrubo třídil dle témat vlastních zájmů (například Spolek českých bibliofilů, Orel, ČSL apod.), většinu dokumentů ale bohužel archivoval spíše nahodile. Jistá míra Vodáčkovy nesystematičnosti při práci s písemnostmi neumožnila rekonstruovat jakékoli původní širší zůstavitelovo ukládací schéma, bylo-li kdy jaké. S přihlédnutím ke značnému rozsahu fondu i jeho obsahové pestrosti bylo rozhodnuto dokumenty nově setřídit takto: I. Osobní doklady a jiné dokumenty osobního charakteru 1) Osobní doklady a jiné osobní dokumenty 2) Životopisné studie a přehledy 3) Deníkové záznamy 4) Vzpomínky 5) Jiné dokumenty osobního charakteru II. Korespondence 1) Korespondence Adolfa Vodáčka A) Rodinná a) Přijatá b) Odeslaná B) Osobní a) S jednotlivci Přijatá Odeslaná b) S institucemi Přijatá Odeslaná C) Blahopřání, slavnostní oznámení a pozvánky 2) Korespondence rodinných příslušníků III. Odborné práce a přípravný materiál k nim 1) Rukopisy článků 2) Přípravný materiál A) Výpisky B) Soupisy IV. Materiály k veřejnému působení 1) Politická a odborová činnost 2) Spolková činnost 3) Činnost v jiných oblastech V. Jiný materiál 1) Fotografie a negativy 2) Novinové výstřižky 3) Materiál ze sběratelské činnosti 4) Materiály cestopisného charakteru 22 5) Tiskařské štočky Vodáčkových tisků 6) Materiály týkající se hudebních aktivit 7) Plakáty VI. Materiály jiných osob Na první pohled se může výše uvedené schéma jevit snad až příliš detailní či složité, přesto plně odráží a respektuje košatost a rozsáhlost fondu, který obsahuje takřka veškeré druhy materiálů, s nimiž je možné se v osobních fondech vůbec setkat. Dominuje zde především neobvykle početná korespondence (37 kartonů) zahrnující nejen dopisy zůstavitelovy (inv. č. 42-865), ale též členů jeho rodiny (inv. č. 866-872). Proto si především uspořádání korespondence vyžádalo vytvoření zvláštního schématu odpovídajícího specifickým potřebám této materie. Podobnou cestou se pořádání muselo ubírat i v některých jiných oddílech (například v oddíle III.1. - roztřídění rukopisů dle témat). Vzhledem k výše zmíněnému množství dokumentů přebraných v letech 1998, 2005 a 2007 do olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě nepřekvapí, že se v těchto materiálech nalézaly též písemnosti některých subjektů, k nimž měl Vodáček během svého života blízký vztah, které již ale měly vlastní existující samostatné archivní fondy. V takovém případě bylo nezbytné tyto materiály převést do již existujícího fondu jiného původce. Vyskytl se též případ, kdy takový subjekt neměl vlastní fond, nicméně množství a význam dochovaných písemností si vyžádal jeho vytvoření. Z fondu Adolf Vodáček byly vyčleněny následující archiválie: 1) Spolek českých bibliofilů, pobočka Olomouc Jelikož Vodáček působil takřka třicet let ve funkci jednatele olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů, obsahuje jeho pozůstalost opravdu velké množství materiálu týkajícího se jejího fungování, který ale často nemá bližší souvislost s osobou zůstavitele. Proto bylo shledáno vhodnějším bibliofilské písemnosti vyčlenit do samostatného fondu, čímž se stanou veřejnosti známějšími a dostupnějšími. Jen málokterý neinformovaný badatel by totiž tyto materiály primárně hledal ve Vodáčkově osobním fondu. Opodstatněnost výše uvedeného kroku se navíc potvrdila rozšířením bibliofilských písemností o klíčové spolkové kroniky předané archivu Mgr. Bohumírem Kolářem v roce 2007, což umožnilo vznik zcela svébytného fondu. Nicméně bibliofilská tematika je vlastní oběma fondům a badatel by jim měl při studiu věnovat rovnocennou pozornost. Rozsah materiálů olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů vyčleněných z fondu Adolf Vodáček a uložených v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě činí 2,5 bm. 2) Richard Martinčík Vodáčka pojilo s olomouckým spisovatelem, korektorem a bibliofilem Richardem 23 Martinčíkem silné přátelství, a proto není divu, že Vodáčkova pozůstalost obsahovala rovněž mnoho dokumentů z Martinčíkova života. Jednalo se především o osobní doklady, rukopisy prací, poznámky i korespondenci v rozsahu 0,4 bm. Jelikož ve Státním okresním archivu v Olomouci již existuje samostatný Martinčíkův osobní fond, bylo rozhodnuto přičlenit zmíněné materiály k tomuto fondu (viz číslo úbytku 63/2008). 3) Olomoucká župa Orla V průběhu svého života působil Vodáček jako jednatel několika orelských jednot a podílel se na činnosti této tělovýchovné organizace i na župní úrovni. Díky tomu jeho pozůstalost obsahovala i četné materiály s orelskou tematikou, k nimž měl Vodáček někdy jen částečný vztah. Jednalo se zejména o dosud neznámé a cenné materiály dokumentující práci olomoucké orelské jednoty a olomoucké Hanácké župy Dr. Šrámka (zápisy ze schůzí jednoty, korespondence, spolkové záležitosti z let 1968-1969 i období po roce 1989, fotografie a alba). Rozsáhlost (0,35 bm) i informační význam orelských dokumentů se stal důvodem jejich začlenění do již existujícího fondu Orel - župa olomoucká uloženého v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. K výše uvedeným materiálům byly rovněž přiřazeny Vodáčkovy přípravné výpisky k zamýšlené kronice olomoucké orelské župy (kterou později dokončil Vojtěch Medek) i Vodáčkův drobný rukopis kroniky olomoucké jednoty Orla pro léta 1939-1946. Jako součást inventáře byl sestaven rejstřík osobní, místní a věcný. Inventář doplňují navíc tři přílohy – soupis Vodáčkových rukopisů, genealogie Vodáčkovy rodiny a fotografie zůstavitele. Fond zahrnuje priora z roku 1901 (inv. č. 866, viz korespondence rodinných příslušníků). Osobní fond Adolf Vodáček obsahuje 1013 inventárních čísel a 1507 evidenčních jednotek (z toho 9 rukopisů, 55 kartonů, 3 alba, 320 volných fotografií, 60 filmových pásů negativů, 222 grafik, 5 kreseb, 432 známek, 53 odznaků, 248 kusů drobné devoční grafiky, 87 tiskařských štočků, 13 autogramů). Celková metráž fondu činí 6,3 bm. Archiválie jsou převážně v českém jazyce, pouze ojediněle v německém. Jejich fyzický stav je dobrý. Skartován byl jen zanedbatelný zlomek materiálu, především multiplikáty, bezvýznamné útržky poznámek či s obsahem fondu nijak nesouvisející a jinam nezařaditelná materie (0,4 bm). IV. Stručný rozbor archivního fondu Osobní fond Adolf Vodáček je v mnoha ohledech pozoruhodný a jeho obsah koresponduje nejen se zůstavitelovým významem pro spolkový a kulturní život Olomouce, ale též s jeho politickou angažovaností, která v klíčových letech 1948-1949 překročila úzce regionální rámec. 24 Vodáček byl za svého života zvyklý své dokumenty ukládat, třebaže ne příliš systematicky. Po jeho smrti naštěstí nedošlo ke skartaci písemné pozůstalosti rodinnými příslušníky, a tak mohla být poměrně záhy předána v ucelené podobě k uložení do olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě. Míra zachování a pestrosti materie je opravdu úctyhodná, protože fond zahrnuje snad veškeré položky obvyklé u písemných pozůstalostí a každý z pěti hlavních oddílů inventáře je bohatý na zajímavé archiválie, s jejichž pomocí může badatel úspěšně rekonstruovat Vodáčkovy životní peripetie. Dominuje především korespondence. V letmém přehledu se zmiňme alespoň o tom nejdůležitějším z obsahu jednotlivých hlavních oddílů. Ten první nabízí badateli ke studiu Vodáčkovy dokumenty osobního charakteru. Kromě značného počtu legitimací spolkových i politických (inv. č. 1) se jedná především o vlastní životopisy (inv. č. 5, 6), genealogické studie (inv. č. 8) a především rukopisné deníky (inv. č. 15- 23), které patří opravdu k nejhodnotnějším součástem fondu. Devět dochovaných deníků z let 1924- 1990 mapuje v podstatě celý Vodáčkův život, přestože míra informační výtěžnosti těchto pramenů je v některých ohledech diskutabilní. Zůstavitel začal psát své deníky především proto, aby v nich zachytil zážitky z vlastivědných toulek a tento aspekt je ve všech denících prvořadý. Naopak události osobního života i okolnosti krátké politické kariéry jeho poznámky reflektují bohužel jen velmi okrajově. Je patrné, že autor často psal retrospektivně a o jistých obdobích svého života referoval vyloženě zběžně. Léta nuceného nasazení zpracoval ve zvláštním sešitu, jenž se bohužel ve fondu nedochoval, neboť jej Vodáček pravděpodobně odeslal do archivu Svazu nuceně nasazených v Praze (dnes zde bohužel není k dohledání – viz kart. 35, inv. č. 804, potvrzení o předání z 10. ledna 1993). Badateli nicméně mohou pro ilustraci posloužit alespoň autorovy drobné výpisky z onoho sešitu (inv. č. 26). Místy skromné deníkové údaje mohou částečně doplnit informace z četných diářů (inv. č. 24). Některá bílá místa ve Vodáčkově životopisu osvětlují jeho vzpomínky, mezi nimiž vyniká především mnohastránkový detailní popis mládí v Boskovicích, který má takřka literární aspirace (inv. č. 27). Podobného charakteru je rovněž text líčící Vodáčkův příchod do Valašského Meziříčí (inv. č. 28), připomenutí olomouckých typografů (inv. č. 29) či záznamy z cest po Rakousku a Rumunsku (inv. č. 30, 31). Zvláštní postavení mezi zůstavitelovými vzpomínkami mají nepochybně rozsáhlé texty popisující život staré boskovické židovské obce a především židovské živnosti (inv. č. 34, 35). Pro rekonstrukci šíře Vodáčkova společenského i kulturního záběru výborně poslouží adresář jeho přátel a seznam knih (inv. č. 36, 37). Jak bylo již výše předznamenáno, dominantní roli mezi archiváliemi fondu hraje korespondence uložená ve 37 kartonech tvořících II. oddíl. V rodinné korespondenci patří k nepočetnějším dopisy s matkou Amálií (inv. č. 42, 50), manželkou Emilií (inv. č. 43, 51) a sestřenicí Marií (inv. č. 49, 56). Dopisy s matkou pozoruhodným způsobem dokumentují vzácný vztah mezi oběma korespondenty a přibližují okolnosti každodenního života v období první československé republiky i prvních let druhé světové války. Dopisy s manželkou zaznamenávají především tíživý život rodiny po Vodáčkově odchodu na nucené nasazení. Korespondence se sestřenicí Marií J. 25 Leonard, žijící ve Spojených státech amerických, zajímavým způsobem porovnává české i americké soudobé reálie a komentuje světové dění z širšího pohledu. Komunikace s lidmi prostřednictvím dopisů se stala Vodáčkovi bezpochyby vášní. Svědčí o tom i počet korespondentů, s nimiž si psal. A protože byl po celý život vždy aktivní v nejrůznějších oblastech života, neméně bohatá je též jeho dochovaná korespondence. Není možné na tomto místě připomenout všechny v korespondenci zastoupené významné osobnosti, zmiňme proto alespoň několik „reprezentantů“ oborů a oblastí, v nichž se Vodáček exponoval především. Z okruhu politických kolegů či známých nemůžeme opomenout bohatou korespondenci s Aloisem Kaderkou (inv. č. 205, 603), prvorepublikovým poslancem za ČSL a posléze zakladatelem a předsedou Československé domkařsko-malozemědělské strany. Z regionálních lidoveckých kolegů zmiňme především Vojtěcha Medka z Olomouce-Holice (inv. č. 296). Jako člen ČSL a věřící katolík měl Vodáček vždy blízko k církevní hierarchii, s níž byl rovněž v čilém písemném styku. V tomto ohledu zmiňme kupříkladu dopisy pražských arcibiskupů Josefa kardinála Berana (inv. č. 78) a Františka kardinála Tomáška (inv. č. 464, 709) či českobudějovického biskupa Josefa Hloucha (inv. č. 161). Z Olomouckých nezapomeňme na dómského vikáře Leopolda Dýmala (inv. č. 128). Díky jednatelství v olomoucké pobočce Spolku českých bibliofilů vešel Vodáček ve styk snad se všemi místními osobnostmi kulturního života, které byly buď ve spolku přímo organizovány nebo s ním úzce spolupracovaly. Připomeňme alespoň překladatele a básníka Otto Františka Bablera (inv. č. 64, 522), knihovníka Bohuslava Smejkala (inv. č. 405), literárního vědce Josefa Glivického (inv. č. 141, 570), chirurga MUDr. Eduarda Wondráka (inv. č. 502, 721) a v neposlední řadě kunsthistorika prof. Františka Dvořáka, posléze pedagoga Univerzity Karlovy (inv. č. 126, 562). Vodáček čile korespondoval rovněž s umělci různých žánrů – mezinárodně uznávaným dirigentem Zdeňkem Mácalem (inv. č. 278, 639) či akademickým malířem Jiřím Boudou (inv. 89, 539). Svou neopomenutelnou hodnotu má i Vodáčkova korespondence s institucemi, v níž k nejzajímavějším položkám patří zejména písemnosti týkající se nejrůznějších úrovní vedení ČSL (inv. č. 735-744, 814-820) a obecně též dopisy z období Vodáčkovy politické aktivity v letech 1948- 1949. Ve III. oddílu badatel nalezne tematicky roztříděné rukopisy zůstavitelových článků, které dokumentují Vodáčkovy publicistické aktivity (inv. č. 873-888). Nejpočetněji jsou zastoupeny příspěvky s tématy bibliofilství, Boskovice a Boskovicko, Olomouc či církev. Soupis všech dochovaných rukopisů s odkazem na konkrétní inventární čísla nalezne badatel v příloze číslo 1. Hodnotné materiály obsahuje rovněž IV. oddíl věnovaný Vodáčkovu veřejnému působení. Bohatě je zde zaznamenána jeho činnost v ČSL – dochovaly se zůstavitelovy zápisky z nejrůznějších politických schůzí i školení (inv. č. 899-903) a zejména průklepy zápisů ze schůzí olomouckého KAV ČSL, jejichž autorem byl sám Vodáček (inv. č. 907). Tyto prameny umožňují vhled do problematiky vývoje ČSL ve středomoravském regionu v klíčových letech 1948-1949. Za připomenutí též stojí podrobný záznam z přípravné schůze moravských zástupců ČSL konané 21. srpna 1948 v předvečer jejich kroměřížského jednání (inv. č. 911). 26 Závěrečný V. oddíl doplňuje Vodáčkův osobnostní „portrét“ pestrým materiálem ilustrujícím jeho zájmy a volnočasové aktivity. Nalezneme zde tři obsáhlá fotografická alba (inv. č. 924-926) i tematicky utříděné volné fotografie. Prostor je věnován i novinovým výstřižkům článků, přičemž autorem některých z nich byl sám Vodáček (inv. č. 938). Životopisné údaje mohou doplnit výstřižky novinových článků o Adolfu Vodáčkovi (inv. č. 939). Jiný pododdíl představuje zůstavitele jako zaníceného sběratele (grafiky, odznaků, známek či autogramů; inv. č. 950-966) a cestovatele (viz početné materiály z cest; inv. č. 967-984). Fond obsahuje rovněž pozoruhodné tiskařské štočky Vodáčkových tisků, mezi jejichž autory patřili kupříkladu Karel Svolinský, Arnošt Hrabal, Ladislav Rusek či Jana Krejčová (inv. č. 985-997). Závěrem jen drobné připomenutí, které již jednou výše zaznělo. Třebaže fond Spolek českých bibliofilů, pobočka Olomouc vznikl vyčleněním daného tématu z fondu Adolf Vodáček, je nezbytné se při studiu bibliofilské tematiky seznámit s materiály obou fondů obsahově spojených osobou Adolfa Vodáčka. Obě materie se totiž často významově prolínají a jejich striktní oddělení by narušilo srozumitelnost kontextu. V. Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky Osobní fond Adolf Vodáček uspořádal a inventář sepsal archivář Mgr. Jiří Vidlička v období od února 2007 do prosince 2008 na pracovišti olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě. PRAMENY A LITERATURA Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc: Krajský výbor Národní fronty v Olomouci, kart. 108, inv. č. 718. Spolek českých bibliofilů v Praze, pobočka Olomouc (nezpracovaný). Státní okresní archiv v Olomouci: Žerotín, pěvecko-hudební spolek, inv. č. 2 a 3 (fasc. 1). KONEČNÝ, Karel: Československá strana lidová na střední Moravě 1948-1960. Olomouc 2005. KOLÁŘ, Bohumír: Bibliofil Adolf Vodáček se dožívá 90 let (Osobnost spolkového života). Hanácké noviny, 13. dubna 1995, s. 5. KOLÁŘ, Bohumír: Olomoučtí bibliofilové (K 20. výročí založení olomoucké pobočky SČB v Praze). 27 In: Středisko, Sborník vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, Olomouc 1989, s. 67-74. K čemu v příštím parlamentě zaměřím své úsilí (Mluvíme s budoucími poslanci Národního shromáždění – Adolf Vodáček). Národní osvobození, 25. května 1948, s. 1. PEHR, Michal a kol.: Cestami křesťanské politiky. Biografický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích. Praha 2007, s. 290-291. Poslanci kopali uhlí na dole Laušman. Práce (ostravské vydání), 21. listopadu 1948, s. 9. SMEJKAL, Bohuslav: Poslední rozloučení s Adolfem Vodáčkem. Zprávy SČB, 1998, s. 40-41. VIDLIČKA, Jiří: Korespondence Aloise Kaderky, předsedy Československé domkařskomalozemědělské strany, ve fondu olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě. In: Olomoucký archivní sborník, roč. 6, 2008, s. 100-114. VODÁČEK, Adolf: Byli jsme na šichtě – osm lidoveckých poslanců v ostravských dolech. Lidová obroda, 23. listopadu 1948, s. 2. SEZNAM ZKRATEK ČSL Československá strana lidová KAV ČSL Krajský akční výbor Československé strany lidové KAV NF Krajský akční výbor Národní fronty MěNV Městský národní výbor MNV Místní národní výbor NF Národní fronta NS Národní shromáždění ROH Revoluční odborové hnutí SČB Spolek českých bibliofilů v Praze ÚAV ČSL Ústřední akční výbor Československé strany lidové 28 29 Název fondu: Vodáček Adolf Značka fondu: Pz AV Časové rozmezí: (1901) 1922 – 1998 Počet evidenčních jednotek: 1507 (z toho 9 rukopisů, 55 kartonů, 3 alba, 320 volných fotografií, 60 filmových pásů negativů, 222 grafik, 5 kreseb, 432 známek, 53 odznaků, 248 kusů drobné devoční grafiky, 87 tiskařských štočků, 13 autogramů) Počet inventárních jednotek: 1013 Rozsah fondu v bm: 6,3 Stav ke dni: 15. prosince 2008 Fond zpracoval: Mgr. Jiří Vidlička Inventář sestavil: Mgr. Jiří Vidlička Počet stran: 105 Inventář schválil: PhDr. Karel Müller (č.j. ZA-Ol/543/2008) 30