Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF
Inv entá ř e a ka ta lo g y Zemského a rchivu v Opa v ě
pobočka Olomouc
________________________________________________________________________________
Číslo listu NAD: 2025 Evidenční číslo pomůcky: 1621
VODÁČEK Adolf
(1901) 1922 - 1998
Inventář
Zpracoval: Mgr. Jiří Vidlička
Olomouc 2008
1
OBSAH
Úvod 4
Prameny a literatura 28
Seznam zkratek 29
I. Osobní doklady a jiné dokumenty osobního charakteru 30
1) Osobní doklady a jiné osobní dokumenty 30
2) Životopisné studie a přehledy 30
3) Deníkové záznamy 30
4) Vzpomínky 31
5) Jiné dokumenty osobního charakteru 32
II. Korespondence 32
1) Korespondence Adolfa Vodáčka 32
A) Rodinná 32
a) Přijatá 32
b) Odeslaná 33
B) Osobní 33
a) S jednotlivci 33
Přijatá 33
Odeslaná 49
b) S institucemi 57
Přijatá 57
Odeslaná 60
C) Blahopřání, slavnostní oznámení a pozvánky 62
2) Korespondence rodinných příslušníků 63
III. Odborné práce a přípravný materiál k nim 63
1) Rukopisy článků 63
2) Přípravný materiál 64
A) Výpisky 64
B) Soupisy 64
IV. Materiály k veřejnému působení 64
1) Politická a odborová činnost 64
2) Spolková činnost 65
3) Činnost v jiných oblastech 66
V. Jiný materiál 66
1) Fotografie a negativy 66
2) Novinové výstřižky 67
3) Materiál ze sběratelské činnosti 67
2
4) Materiály cestopisného charakteru 68
5) Tiskařské štočky Vodáčkových tisků 69
6) Materiály týkající se hudebních aktivit 70
7) Plakáty 70
VI. Materiály jiných osob 70
Příloha 1 – Soupis rukopisů Adolfa Vodáčka 71
Příloha 2 – Genealogie rodiny Vodáčkovy 79
Příloha 3 – Adolf Vodáček ve fotografiích 80
Rejstřík osobní 82
Rejstřík místní 93
Rejstřík věcný 99
ÚVOD
3
I. Vývoj původce archivního fondu
Adolf Vodáček se narodil 13. dubna 1905 v Boskovicích v rodině dělníka Adolfa Vodáčka a
jeho manželky Amálie rozené Suché. Otec přišel na svět v Boskovicích v roce 1863 a celý život
tvrdě pracoval jako topič na parní pile v Pilském údolí. Aby rozšířil velmi skromný rodinný
rozpočet, v letních měsících si přivydělával ořezáváním stromů či pomocí při sklizni ovoce. Již za
časů Rakousko-Uherska byl přesvědčeným sociálním demokratem, posléze však přešel do tábora
komunistů. Adolf Vodáček starší zemřel roku 1931 na rakovinu žaludku.
Matka Amálie se narodila rovněž v Boskovicích roku 1872 v rodině Suchých. Mládí
nicméně prožila ve Vídni, kam se její rodiče záhy odstěhovali a v poměrně mladém věku zemřeli.
Po návratu do Boskovic pracovala jako švadlena a vyšívala především pro vídeňské firmy. Byla
věřící katoličkou a v tomto duchu také důsledně vedla domácnost i výchovu tří synů. Kromě Adolfa
se Vodáčkům totiž narodili ještě dva chlapci – Jan v roce 1906 a Rudolf o tři roky později.
Rozrůstající se rodina přinutila rodiče ke koupi domku se zahradou a kouskem pole na dluh, který
pak na dlouhá léta zatížil již tak děravý rodinný rozpočet. Chlapci se snažili přispět k řešení této
situace i svými skromnými silami a každé léto za úplatu pracovali na velkostatku při sklizni obilí.
Osoba matky Amálie byla nepochybně stmelující duší rodiny a Vodáček si k ní vytvořil velmi silné
citové pouto, jež nezpřetrhalo ani pozdější dlouhodobé odloučení v souvislosti s jeho vojenskou
službou či výkonem typografického povolání v různých moravských městech. Amálie Vodáčková
zemřela po několika prodělaných těžkých onemocněních v Olomouci roku 1944. Základní
genealogii rodiny Vodáčkovy i Suchých obsahuje příloha číslo 2 tohoto inventáře vycházející z
velmi podrobných záznamů samotného Adolfa Vodáčka dochovaných v jeho osobním fondu.1
Vodáčkovo dětství můžeme na základě jeho vlastních vzpomínek označit za těžké i krásné
zároveň. Těžké především kvůli existenční nouzi, krásné pak díky péči milující matky. Ve věku tří
let začal Vodáček chodit do klášterní mateřské školy, po třech letech nastoupil do místní obecné
školy, načež následovala chlapecká měšťanka. S láskou a smyslem pro detail popisuje Vodáček své
boskovické dětství v dochovaném torzu mnohastránkového textu z roku 1981.2 Nebylo by účelné na
tomto místě převyprávět obsah tohoto pozoruhodného textu s takřka literárními ambicemi, zmiňme
spíše jen jeho hlavní témata. Vodáček se pokouší chronologicky rekapitulovat svá školní léta -
seznamuje nás obšírně s problémy boskovického školství na počátku 20. století, vzpomíná na
konkrétní kamarády, učitele i na specifika školního roku. Neméně významnou stránkou Vodáčkova
dětství byl intenzivní náboženský život pěstovaný od raného dětství matkou, posléze místním
katechetou a kaplanem P. Františkem, díky němuž začal jako malý hoch ministrovat a učit se latině.
Ve vzpomínkách věnuje této oblasti velkou pozornost, podrobně líčí běh církevního roku v
Boskovicích, především odlišnosti oslav nejrůznějších náboženských svátků či poutí. Stejně barvitě
popisuje i každodenní život v letech první světové války, hlad a utrpení obyvatelstva i sílící tlak
1 Zemský archiv v Opavě, pobočka v Olomouci (dále ZAOpO), fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 8.
2 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 27.
4
místní konzervativní byrokracie, s níž se potýkal především jeho protirakousky smýšlející otec.
Radostně též informuje o okolnostech vyhlášení Československé republiky a odezvě této dějinné
události na Boskovicku.
V dubnu 1919, tedy ve svých čtrnácti letech, nastoupil Adolf Vodáček do boskovické
tiskárny Františka Šaška jako učeň sazečství. Byla to pro začínajícího typografa velká zkušenost,
neboť třebaže se jednalo o poměrně malý závod s několika zaměstnanci, jeho tiskařskou produkci
můžeme označit za velmi pestrou. Tiskly se zde nejrůznější noviny, časopisy, knihy, plakáty i
vizitky, takže když v roce 1923 Vodáček získal výuční list, bylo to nejen potvrzením jeho
pracovních kvalit, ale též šíře zvládnutí typografického oboru. Připomeňme, že závod na počátku
20. let 20. století rovněž tiskl týdeníky pro tehdejšího poslance za lidovou stranu Aloise Kaderku,
pozdějšího zakladatele Československé domkařsko-malozemědělské strany, jenž záhy tiskárnu
odkoupil.
Během svých učňovských let se Vodáček začal hojně věnovat spolkovému životu, což ho
později provázelo celým životem. Jako věřící katolík vstoupil roku 1922 do boskovické jednoty
Orla a zvláště výrazně se zde profiloval především v divadelním odboru. Téhož roku se zúčastnil
orelského sletu v Brně. V následujícím období vstoupil do mnoha organizací – z nejvýznamnějších
a profesně nejbližších jmenujme alespoň Spolek knihtiskařů a písmolijců československých v Brně
(1924) nebo pražský spolek Typografia (1925).3
Po vyučení Vodáček opustil boskovickou tiskárnu a v září roku 1924 přešel do větší
Valašské knih- a kamenotiskárny ve Valašském Meziříčí. Stěhování do Valašského Meziříčí se stalo
pro Vodáčka podnětem pro psaní deníku s cílem zaznamenat především cesty a výlety v okolí
nového, prozatím neznámého, působiště a zahájil tím deníkovou řadu vedenou takřka nepřetržitě až
do roku 1990.4 Čas po práci plně zasvětil nově objevené zálibě – cestování, přičemž mezi jeho
nejčastější cíle patřil sv. Hostýn, Radhošť, přehrada Bystřička a různá valašská města. Zaměstnání
sazeče byl nucen v říjnu roku 1927 dočasně vyměnit za vojenskou prezenční službu vykonávanou v
Košicích do března 1929. I zde se ale částečně dostal k typografii ve funkci zástupce vedoucího
tiskárny při štábní rotě košického zemského vojenského velitelství.5
V dubnu 1929 se Vodáček vrátil do valašskomeziříčské tiskárny, kde však setrval jen krátce
a ještě v září téhož roku podal výpověď z osobních důvodů. Přibližně měsíc pobyl v rodných
Boskovicích a od listopadu nastoupil ve Společenské tiskárně v Přerově. Zde se stal záhy vedoucím
učňovské Besídky Daniela Adama z Veleslavína mající za cíl připravovat typografický dorost pro
spolkový život. Za zmínku nepochybně stojí, že během působení v Přerově se zde setkal s
typografkou z konkurenčního závodu Emilií Houžvovou, kterou si o několik let později vzal za
manželku. Přibližně po roce přerovského působení, 4. července 1930, dostal Vodáček nečekanou
výpověď a načas se opět vrátil k rodině do Boskovic. Poté si na dva měsíce opatřil sezónní
3 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 1.
4 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 15-23. Příchod a počátky svého působení ve Valašském Meziříčí zaznamenal v
dochovaném rukopisu – viz ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 28.
5 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 17, „Vojenský deníček, Košice 1927-1929“.
5
výpomocnou práci v tiskárně Humana v Letovicích.
Na začátku podzimu 1930 si plně uvědomil beznadějnost rychlého nalezení nového
pracovního místa v oboru, a proto se rozhodl pro uskutečnění svého, již delší dobu odkládaného,
plánu – vydat se na „vandr“ do ciziny. Spolu s kolegou typografem Leošem Březinou se vydali 28.
října z Brna na pěší cestu. Prošli jižní Moravou, na Slovensku se zdrželi v Bratislavě a několik dní
pobyli i v rakouské Vídni. Dále se vydali přes Sankt Pölten a Melk do Lince, kde se opět několik
dní zdrželi. Cesta je pak zavedla do Salzburgu, Bad Gasteinu a korutanského Klagenfurtu. Z
rakouského území putovali Královstvím Jugoslávie – po pobytu u Bledského jezera obdivovali
Lublaň, Rijeku a Jaderské moře. Následoval přesun do Karlovce, Záhřebu a Mariboru, pak znovu
přes Rakousko (Štýrský Hradec, Semmering, Vídeňské Nové Město a Vídeň) do Československa,
jehož hranice překročili v polovině prosince 1930 u Břeclavi.6
Nový rok přinesl Vodáčkovi dobré zprávy. Od února 1931 nastoupil do novojičínské
tiskařské firmy Kryl a Scotti a zde se poprvé důkladně seznámil s krásnou knihou i tiskem
bibliofilií, které se mu staly celoživotní láskou. Bohužel i v tomto renomovaném závodě dostal v
září téhož roku výpověď a vrátil se proto takřka na dva roky zpět k rodině do Boskovic. Jako
nezaměstnaný v nelehkém období hospodářské krize vypomáhal v místním knihařství a
knihkupectví. Ve volném čase se zapojil do spolkového a kulturního života, účastnil se dění
zejména v boskovickém divadelním odboru Orla. V roce 1932 pak vstoupil do boskovické místní
organizace Československé strany lidové (dále ČSL), s níž již delší dobu sympatizoval.7
Na lepší časy se začalo blýskat až v polovině roku 1933. Od července zmíněného roku
Vodáček již podruhé přijal místo sazeče v tiskárně ve Valašském Meziříčí. Dne 11. listopadu 1933
byl Vodáček oddán na sv. Hostýně s Emilií Houžvovou, s níž se znal od dob přerovského působení.8
Druhé Vodáčkovo období ve Valašském Meziříčí patřilo nepochybně k těm nejšťastnějším. Jednak
konečně po letech existenční nejistoty získal stabilní zaměstnání s dlouhodobější perspektivou,
zároveň si sem do Hrachovecké ulice přivedl manželku, s níž začal budovat nový společný domov.
O rok později, 17. srpna 1934, se páru narodil první syn Adolf. Vodáček ve Valašském Meziříčí
navázal na společenské aktivity z předchozích působišť – stal se jednatelem místní organizace ČSL
i členem Krajské lidové rady ČSL v Ostravě, pracoval jako jednatel valašskomeziříčské jednoty
Orla a režisér jejího divadelního odboru. V pozdějších letech dokonce sepsal kroniku Orla ve
Valašském Meziříčí.9 Jako zpravodaj a jednatel se podílel též na činnosti valašskomeziříčské orelské
župy Kardinála Bauera. Zároveň úspěšně započal svou odborovou dráhu a byl zvolen důvěrníkem
dělnictva ve valašskomeziříčské tiskárně.
Postupně se však bohužel začala mezi Vodáčkem a ředitelem tiskárny rodit nedůvěra. Svou
roli patrně sehrála Vodáčkova angažovanost v odborové práci a neověřené zákulisní informace o
6 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 6.
7 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 1.
8 Emilie Houžvová se narodila v roce 1915 v Přerově v rodině Jaroslava Houžvy (1894-1971) a Žofie rozené
Barešové (1895-1977).
9 Dnes je kronika uložena ve Státním okresním archivu ve Vsetíně.
6
tom, že by se snad mladý typograf mohl stát vedoucím podniku. Jinak vydařené čtyřleté
valašskomeziříčské angažmá se Vodáček rozhodl vzhledem k houstnoucí atmosféře sám ukončit
výpovědí, když se mu naskytla první příležitost k odchodu. A nebyla to příležitost ledajaká, nýbrž
naplnění jeho celoživotního snu pracovat v Brně, tehdejším moravském centru typografie. V dubnu
1937 tedy přijal místo sazeče v brněnském podniku národních socialistů Melantrich. Rodina se za
ním přestěhovala do Králova Pole a zdálo se, že se v Brně zabydlí natrvalo. Vodáček pracoval
především na sázení deníku Moravské slovo. Zapojil se rovněž do činnosti typografického
pěveckého sboru, navštěvoval divadlo a jiné kulturní podniky. Nicméně časem byl vedením tiskárny
nucen ke vstupu do národně socialistické strany, což jako věřící lidovec nechtěl akceptovat.
Koncem srpna 1937 se proto Vodáčkova rodina s Brnem rozloučila a vrátila se opět do
Boskovic. V únoru následujícího roku přijal Vodáček na několik týdnů výpomocnou práci v tiskárně
Kusák ve Vyškově, ale již 22. března 1938 nastoupil do Lidových závodů tiskařských a
nakladatelských v Olomouci a seznámil se tak vlastně poprvé s tímto městem, jež se po mnoha
dalších životních peripetiích stalo jeho domovem. Zprvu sice nebyl kolegy přijat jednoznačně,
musel dokonce na základě jejich udání prokazovat vlastní odbornou kvalifikaci, postupně si však
získal svou profesionalitou přirozený respekt. Sázení olomouckého Našince mu umožňovalo
sledovat neradostný vývoj mezinárodní politiky v průběhu klíčového roku 1938.
V tíživých poměrech nehodlal zcela rezignovat a podlehnout všeobecné depresi. V červnu
1938 proto podnikl s manželkou Emilií cestu do Lublaně na slet katolické mládeže. Při té
příležitosti se podruhé podíval do Rijeky a Lublaně. Po návratu zbylo jen několik klidných týdnů
práce, které záhy přerušila zářijová mobilizace. Vodáček byl nasazen u jižní hranice v Kyjově a zde
musel též bezmocně vyslechnout zprávu o záboru československého pohraničí. Do Olomouce se
vrátil až začátkem listopadu. V březnu roku 1939 těžce prožíval okupaci zbytku republiky, viděl do
Olomouce vjíždět tanky a německé obyvatelstvo vítat své „osvoboditele“. Práce v olomoucké
tiskárně postupně ubývalo v souvislosti s omezováním tisku, přičemž kupříkladu z olomouckého
deníku Našinec se brzy stal pouze týdeník. Vydávání četných časopisů, zejména náboženských,
bylo též regulováno či zastavováno.
Vodáček navzdory osudu věnoval v následujících měsících zvýšenou pozornost svým
společenským aktivitám. Nehodlal rezignovat na silná pouta k Boskovicím, kam již dlouhá léta na
víkend dojížděl a podílel se zde díky funkci jednatele a pokladníka na rozvoji místní orelské
jednoty. Orel se novými poměry ocitl v akutním ohrožení a první omezování činnosti na sebe
nedalo dlouho čekat. Vodáček uskutečnil podpisovou akci na zachování Orla a organizoval 10.
jubilejní orelskou pouť na sv. Hostýn v roce 1940, která se stala za účasti 40 000 věřících národní
manifestací.10 Významnou roli v boji za udržení Orla sehráli i Vodáčkovi bratři – Jan ve funkci
místostarosty a Rudolf ve funkci náčelníka boskovické jednoty. Nicméně ani sebeobětavější práce
nakonec nezabránila zastavení činnosti spolku v listopadu 1941.
Vodáček zůstal v Olomouci nadále zaměstnán v Lidových závodech tiskařských a
10 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18.
7
nakladatelských. I zde rozvíjel odborovou práci jako zapisovatel místní pobočky celostátní
typografické organizace. Jím spoluorganizované schůze i nejrůznější odborné kurzy se staly v těch
časech utajenou platformou pro kritiku neutěšené národní situace. Alespoň částečné vytržení z
válečné atmosféry přineslo Vodáčkově rodině v roce 1941 narození druhého potomka, syna Pavla.
V září 1942 byl Vodáček s několika spolupracovníky povolán pracovním úřadem k práci v
Říši. Již 21. září odjel zvláštním vlakem do Vídně a pak dále na západ do Amstettenu s určením pro
práci na železnici, téměř okamžitě však došlo k jeho přeložení jižněji do Böhlerwerku na řece Ybbs
v Dolním Rakousku. Po celou dobu totálního nasazení si vedl deník, jehož osud je nejasný
(pravděpodobně byl zaslán archivu Svazu nuceně nasazených v Praze, kde však není k dohledání –
viz kart. 35, inv. č. 804, potvrzení o předání z 10. ledna 1993). Dochovaly se pouze drobné
Vodáčkovy výpisky z tohoto deníku11 a korespondence s manželkou Emilií, která umožňuje podat
alespoň přibližný nástin zůstavitelových osudů v tomto nelehkém období.12
Je nezbytné si uvědomit, že Vodáček v Olomouci zanechal manželku se dvěma malými
dětmi. Navíc Emilie měla každým dnem porodit dalšího potomka. Dcera Drahomíra se narodila
osm dní po odjezdu svého otce na nucené nasazení. Osamocená Emilie se tak ocitla ve velmi tíživé
situaci – starost o tři často stonající malé děti i finanční nejistota ji fyzicky i psychicky zcela
vyčerpávaly. V nejednom dopise připustila, že „ani jsem plakat už nemohla, jen jsem si tiskla
hlavu, aby se nerozskočila“,13 případně „věř, že já už teď jsem zničená, co já jsem už vytrpěla za ty
4 týdny, cos pryč to je přespříliš, ještě do těch 6 neděl se mě může něco stát a pak, no já snad se tu
opravdu zblázním … hlava mě strašně bolí co jsem se naplakala a teď zase budu ponocovat ...“14
Není divu, že se Vodáček pokoušel v prvních měsících svého nasazení žádat o přerušení nebo
zproštění pracovní povinnosti z rodinných důvodů, ale nebylo mu vyhověno.
A jak prožíval toto těžké období Vodáček? Zpočátku pracoval jako pomocný dělník v
böhlerwerkských železárnách a drátovnách. Jednalo se o velmi fyzicky náročnou práci při
nedostatečné stravě. Brzy však došlo k jeho přeložení do nově postaveného závodu na výrobu
letadel a součástek pro ponorky. Zde se dostal do oddělení expedice, kde byla práce méně
namáhavá. Nuceně nasazení bydleli v dřevěných barácích ve světnicích po dvaceti. Osazenstvo bylo
vskutku mezinárodní – Bulhaři, Belgičani, Poláci, Češi, Rusové, Ukrajinci, Srbové, Francouzi,
Řekové, Slováci i Němci. Budíček pravidelně zazníval v šest hodin ráno, následovala skromná
snídaně sestávající z černé kávy s chlebem a v sedm již začínala pracovní směna v okolních
závodech. V poledne se dělníci sešli v táboře u oběda a po odpolední práci se navraceli k večeři
kolem šesté. Tábor nebyl zřejmě nijak významně hlídán, chyběly tu ostnaté dráty či mříže. Vodáček
obdržel za 61 hodin odpracovaných do konce září 46 marek a 62 feniků. Domů na přilepšenou
manželce a dětem toho příliš mnoho poslat nemohl, jelikož z vydělaných peněz musel hradit
ubytování a stravu. Své trudné pocity vyjádřil v básni zaslané Emilii: „A v dálku dnes má mysl letí,
11 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 26.
12 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 6, inv. č. 43 a kart. 8, inv. č. 51.
13 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 6, inv. č. 43, dopis z 23. října 1942.
14 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 6, inv. č. 43, dopis z 16. října 1942.
8
z klína tmavých hor: do vlasti mé a drahých dětí, kde tiše šumí bor; vždyť cizincem jsem v zdejším
kraji, a teskno v duši mé, byť i zde chutné plody zrají, přec chtěl bych jenom své.“ Neopomněl však
věcně poznamenat: „Práci mám jinak nyní dobrou a tak aspoň jsem po té stránce spokojen.“15
O Vánocích 1942 naštěstí dostal první dovolenou, která byla z důvodu pobytu jednoho z dětí
i manželky v nemocnici nakonec prodloužena do května 1943. Po návratu do Böhlerwerku se
přeškolil na elektrikáře. V září téhož roku do tábora přibyli zajatí Italové, jimž ubytovatelé věnovali
zvýšenou pozornost. Jejich baráky narychlo opatřili mřížemi a obehnali ostnatým drátem. Do
zaměstnání je navíc doprovázela ozbrojená hlídka. O měsíc později tábor zažil první letecký
poplach v souvislosti s náletem na Vídeňské Nové Město.16
Po nedělní bohoslužbě nebo v čase osobního volna se Vodáček aktivně věnoval své velké
lásce – turistice. „Vzpomínám jinak rád na krásné výlety do blízkého i dalekého okolí mého
válečného exilu, vždyť jsme byli v Předalpí a často jsme zajížděli i dále, do Salzburku a jeho okolí,
Štýrska i do Horních Rakous. Byl jsem ve svém turistickém živlu.“17 Mezi Böhlerwerkem a
Olomoucí fungovala pravidelná balíková linka – Vodáček posílal domů něco z vydělaných peněz a
oblečení k opravě či oprání, Emilie odesílala manželovi potraviny, prádlo a vlastně cokoli, o co ji
požádal. Z korespondence manželů je patrné, že postupem času se situace v táboře i Říši
zhoršovala. Balíky i dopisy byly doručovány se stále větším zpožděním, někdy nedorazily na místo
určení vůbec. Navíc se režim v táboře zpřísnil, nuceně nasazené hlídala policie, aby tak čelila stále
četnějším útěkům. Přibylo přeletů bombardérů ve směru na Vídeň a zhoršila se i strava: „Prý
chleba, ten kousek co máme, má být ještě zmenšen a řepná polévka se už vůbec nedá jíst ... už ani
za chvíli trochu mouky do toho nedají, o soli ani nemluvím, ta není vůbec. Je to už jen voda a řepa
.... už je to k zbláznění. Člověk opravdu už je jako otrok na galeji, uvázaný ještě hůře než tam.“18
V prvních měsících roku 1945 začali internovaní tušit blízkost fronty. Takřka každý den se
někomu z nich podařilo uprchnout a množily se informace o tom, že Němci mají v této době zcela
jiné zájmy než chytat zběhlé pracovníky. I Vodáček se po delším váhání rozhodl k útěku a v prvních
březnových dnech roku 1945 se mu jej spolu s několika společníky povedlo uskutečnit. Již 5.
března dorazil do Olomouce, kde se ale dlouho nezdržel a pokračoval do nedalekého Křelova. Zde
v tajnosti strávil březnové a dubnové dny při práci na poli známého pana Šafáře, jenž se ho nebál
ubytovat. Poslední okamžiky války a první chvíle míru prožili Vodáčkovi ve Štěpánově u rodiny
Prečanů.
Po návratu do Olomouce, částečně poničené posledním dějstvím druhé světové války,
nastoupil znovu Vodáček již 16. května do zdejších Lidových závodů tiskařských a nakladatelských.
Počal se znovu tisknout deník Našinec, k neshodě ale došlo v otázce stanovení výše mzdy. V oněch
dnech za Vodáčkem dorazila delegace z valašskomeziříčské tiskárny s nabídkou místa faktora. Po
krátkém rozmýšlení 11. června 1945 již potřetí nastoupil Vodáček do tohoto závodu. V letních
15 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 8, inv. č. 51, dopis z 11. listopadu 1942.
16 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 26.
17 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 6.
18 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 8, inv. č. 51, dopis z 25. února 1945.
9
měsících byl zvolen členem Revolučního národního výboru ve Valašském Meziříčí. Manželka s
dětmi však zůstala v Olomouci a Vodáček za nimi dojížděl pouze na víkendy. Tento stav
pochopitelně rodině nevyhovoval, a jelikož naděje na získání bytu ve Valašském Meziříčí byla
velmi malá, Vodáček neváhal a při první možné příležitosti se vrátil zpět do Olomouce. Pomocnou
ruku mu podal jeho přítel Čech, který se stal pověřeným vedoucím olomoucké tiskárny IGO. Místo
sazeče zde Vodáček přijal 10. září 1945.
V prvních poválečných měsících aktivně navázal na předchozí odborovou činnost
v typografickém průmyslu. Záhy se stal předsedou závodní odborové skupiny ROH, předsedou
okresního a posléze i krajského výboru Svazu pracovníků v průmyslu tiskárenském a knihařském.
Účastnil se též jako náhradník a zástupce olomouckého kraje práce pražského ústředního výboru
této organizace. Jeho angažovanost ho vynesla až do Krajské odborové rady v Olomouci. Je zřejmé,
že Vodáček se v nových poměrech rychle zorientoval a nalezl směr, kterým upřel své organizační
síly. Práce v odborech ho doslova bavila, o čemž svědčí i jeho lakonické konstatování: „Jsem ve
svém živlu!“19 Nadále pokračoval v orelské činnosti, přičemž rozvíjel především práci
v olomouckém regionu jako člen olomoucké župní rady a jednatel přerovské jednoty. Aktivitu
nepochybně průběžně vyvíjel i v ČSL.
Symbolickým oceněním Vodáčkových poválečných odborových aktivit se stalo jeho
jmenování jedním ze zástupců olomouckého dělnictva při návštěvě prezidenta republiky Edvarda
Beneše v Olomouci. Prezident s chotí navštívili 21. února 1947 město v souvislosti s obnovením
Palackého univerzity a Vodáček jej při audienci v arcibiskupském paláci pozdravil jménem
olomouckého dělnictva.20
Nadešel rok 1948, rok zlomový nejen pro Vodáčka, ale pro celé Československo. Zpětně
svůj politický vzestup hodnotil Vodáček slovy: „Vše šlo již jaksi automaticky ... příprava
organizační v Orlu a částečně i v lidové straně, doplněná prací odborovou, která byla právě v roce
1947 nejrozsáhlejší, přivedla mne do řady událostí únorových dní, kdy vlastně bez vlastního
přičinění, a skoro bych řekl vlivem nenadálých událostí byl jsem vyzván, abych převzal [funkce]
...“21 Uvedená citace jednoznačně dokumentuje Vodáčkův přístup k událostem roku 1948 – často
sobě přisuzuje poněkud pasivní až trpnou roli jedince vyvoleného spíše okolnostmi než vlastní vůlí,
jenž pro blaho společnosti, a aby zachránil, co se ještě z demokratické republiky zachránit dá,
vstoupil do vysoké politiky. Není důvod si nemyslet, že tomu tak opravdu bylo. Až časový odstup
ukázal politickou naivitu výše uvedeného záměru, což plně pochopil i Vodáček v létě roku 1949.
Vodáčkův politický vzestup byl zahájen 25. února 1948, tedy v klíčový den komunistického
převratu, na schůzi krajské odborové rady, za níž byl zvolen do předsednictva krajského akčního
výboru Národní fronty (dále KAV NF). Posléze v nové funkci promluvil za ČSL k masám z balkonu
olomoucké radnice. Již 28. února následovalo další úspěšné zvolení, tentokrát do krajského akčního
19 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 6, s. 11.
20 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 21. února 1947.
21 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis shrnující události roku 1948.
10
výboru ČSL (dále KAV ČSL), kde působil jako jednatel.22 Předsedou výboru se stal Msgr. František
Světlík. Vodáček byl Světlíkovou pravou rukou, neboť ten se v souvislosti s rostoucím vlivem KSČ
na církevní život v zemi z vedoucí pozice stáhl a rád využil Vodáčkova organizačního talentu. Pro
úplnost dodejme, že 16. března 1948 byl Vodáček navíc zvolen členem (cenovým referentem) rady
Městského národního výboru v Olomouci. I přes své politické úspěchy si patrně částečně
uvědomoval možná úskalí nově nastoupeného politického směřování Československa. Nejdříve
pocítil narůstající politický tlak ze strany KSČ při omezování fungování Orla a přípravě jeho
sloučení se Sokolem, posléze nelibě nesl narůstající rušení periodik. Když došlo i na olomoucký
tiskový orgán ČSL - Osvobozený našinec, neváhal se osobně angažovat v boji za jeho obnovení,
případně alespoň převedení odborářského listu Práce z Prahy do Olomouce. Následovalo
pozastavení náboženského listu Rozsévač a dalších. Přes Vodáčkovu snahu o nápravu se bohužel
nepodařilo žádné z periodik obnovit.23 Problémů ale časem přibývalo, zejména když ČSL postupně
přicházela o prostory místních sekretariátů i o tzv. lidové domy. Stranu navíc decimovaly
všudypřítomné čistky pod dohledem KAV NF.
Vodáčkova angažovanost v „obrozené“ ČSL sílila. Před prvními poúnorovými
parlamentními volbami v květnu 1948 se rozhodli oba místopředsedové KAV ČSL v Olomouci
František Chlápek a Alois Hálek, po vzoru předsedy Msgr. Světlíka, nekandidovat a raději se
politicky nezviditelňovat. Místo nich navržené kandidáty, bývalého poslance Josefa Tomáška ze
Svébohova a katechetu Františka Černého, neschválil předseda KAV NF Ladislav Bernatský.
Nepřekvapí, že za této situace byla naopak přirozeně schválena kandidatura jednatele Vodáčka
zaštítěného bohatou odborovou činností. Spolu s ním se na kandidátku dostal za ČSL též rolník
František Kaďurek z Loukova na Holešovsku. S odstupem let pak Vodáček hodnotil událost slovy:
„V roce 1948 byl jsem donucen jako dělnický pracovník přijat kandidaturu do Národního
shromáždění ... když jsem tehdy tuto funkci přijímal, říkal jsem tehdejšímu krajskému tajemníku
KSČ, že jedině za podmínky, že se nebudou opakovat útoky protináboženské a proticírkevní. Jinak
že se beze všeho vzdám.“24 Několik dní před volbami sdělil Vodáček své politické priority voličům
článkem uveřejněným v Národním osvobození. Na otázku, na co zaměří své úsilí především,
odpověděl: „V prvé řadě k nejužší spolupráci všech stran obrozené Národní fronty, tak, aby již
nikdy více se neopakovaly události z února 1948 ... aby členstvo naší strany, které zde na venkově
tvoří nejsilnější kádr, zapojilo se plně svým úsilím do budovatelského programu vlády ... aby
nastala harmonická spolupráce mezi dělníkem a zemědělcem.“25
Ve volbách uskutečněných 30. května 1948 byl Vodáček zvolen na jednotné kandidátce
olomouckého kraje poslancem za ČSL (spolu s Františkem Kaďurkem). Výsledek voleb přinesl
však v jednom ohledu velké zklamání. Na střední Moravě totiž byl odevzdán největší počet bílých
22 KONEČNÝ, Karel: Československá strana lidová na střední Moravě 1948-1960. Olomouc 2005, s. 27.
23 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 9. března 1948.
24 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 33, inv. č. 720, dopis z 10. dubna 1983.
25 K čemu v příštím parlamentě zaměřím své úsilí (Mluvíme s budoucími poslanci Národního shromáždění – Adolf
Vodáček). Národní osvobození, 25. května 1948, s. 1.
11
lístků (15,14 % oproti 7,8 % v Čechách), z čehož KAV NF obvinil církevní kruhy napojené na ČSL.
V diskuzi na jednání KAV NF se obrany církve i ČSL ujal právě nově zvolený poslanec Vodáček
svým poukazem na fakt, že nejvíce bílých lístků bylo zaznamenáno v okresech, kde akční výbory
NF nedovolily včas otevřít obnovené okresní sekretariáty ČSL.26
Již 9. června odjel Vodáček poprvé v poslanecké funkci do Prahy. Nejprve se zašel podívat
do nového služebního bytu v Soběslavské ulici na Vinohradech a následně složil ve sněmovní
kanceláři poslanecký slib. Následujícího dne si v Plečnikově chrámu na Náměstí Jiřího z Poděbrad
na Vinohradech slíbil, že mandát bude vykonávat pouze, pokud nedojde k utiskování katolické
církve. Nato se zúčastnil první schůze klubu poslanců ČSL vedené Aloisem Petrem. Do deníku si
pro sebe poznamenal: „Vidím, a hlavně z pozdějších rozhovorů s kolegy poznávám, že jsou
v otázkách náboženských povětšině dost laxní. Nejlepší dojem si neodnáším.“27 V 10 hodin
dopoledne na schůzi nově zvoleného parlamentu složil slib do rukou Vavro Šrobára. V odpoledních
hodinách s bolestí vyslechl rezignační dopis prezidenta Edvarda Beneše.
O tři dny později byl Vodáček zvolen místopředsedou kulturního výboru a 14. června se
zúčastnil ve Vladislavském sále volby Klementa Gottwalda prezidentem republiky a následně též
slavnostní mše v katedrále. Doufal, že shoda mezi církví a státem může nastat a on k tomu přijetím
poslaneckého mandátu alespoň částečně přispěje. Ve sněmovně se kromě činnosti v kulturním
výboru podílel též na práci výboru sociálně-zdravotního. Schůze střídala schůzi, zákony se
schvalovaly jako na „běžícím pásu“.28 Přestože Vodáček nepřetržitě pendloval vlakem mezi
Olomoucí a Prahou, našel si čas i na vlastivědné cesty za památkami i přírodními krásami Čech.
Neopomínal však ani bohatý společenský život v Praze – často s manželkou navštěvovali koncerty i
divadelní představení. Nejvíce snad na Vodáčka zapůsobila v prvních dnech července 1948
atmosféra Všesokolského sletu.
V srpnu téhož roku se Vodáček aktivně podílel na přípravě konference moravských
krajských zástupců ČSL v Kroměříži při příležitosti tamní národní výstavy připomínající stoleté
výročí kroměřížského sněmu. Toto jednání si vynutil narůstající tlak uvnitř strany v souvislosti se
sporem ústředního vedení s pražským arcibiskupstvím ve věci politické kandidatury kněží (kauza P.
Josefa Plojhara ignorujícího příkaz pražského arcibiskupa Berana rezignovat na politické funkce a
nekandidovat ve volbách). V předvečer sněmu 21. srpna se uskutečnila v kroměřížském hotelu
Central přípravná porada za účasti předsedy strany Aloise Petra, která měla připravit program
nadcházejícího setkání. Zástupci moravských krajů dali jasně najevo, že se nespokojí jen
s projednáváním formálních témat a jednoznačně vyzvali k debatě o jasném vymezení stranické
ideologie ve vztahu k politice KSČ, k řešení problematiky navrácení zabaveného stranického
majetku (především tzv. lidových domů) a k vyjasnění otázek kolem případu P. Josefa Plojhara.29
Dalšího dne se hlavní jednání odehrávalo v ryze konfrontačním duchu. Snad nejkritičtěji se
26 KONEČNÝ, Karel: Československá strana lidová na střední Moravě 1948-1960. Olomouc 2005, s. 40.
27 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 10. června 1948.
28 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 20. července 1948 a 10. května 1949.
29 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 45, inv. č. 911.
12
k současnému stavu vyjádřil generální tajemník ČSL E. Hála prohlášením, že ČSL musí zůstat
nezávislou na politice NF a především KSČ. Jednání zakončil projev předsedy strany Aloise Petra,
jenž dříve zmíněné problémy ČSL bagatelizoval a věc P. Josefa Plojhara označil za výlučnou
záležitost vedení strany, nikoli regionálních pracovníků. Navíc ze vzniku nedorozumění mezi
stranou a církví obvinil Vatikán. Petrovo vyjádření vzbudilo v sále tak silnou nevoli, že schůze
musela být okamžitě ukončena. Průběh jednání učinil na přítomného Vodáčka, prosazujícího
náboženské a demokratické hodnoty, silně negativní dojem podporující jeho vzrůstající pochybnosti
o správnosti dalšího směrování ČSL ve vleku KSČ.
Shodou okolností byl o den později, 23. srpna 1948, zahájen v Senohrabech první ročník
organizovaných školení ČSL, která měla za úkol prezentovat stranickou ideologii
s implementovanými prvky programu KSČ. A jelikož organizátory těchto několikadenních školení
se postupně staly především KAV ČSL, zapojil se do jejich přípravy i Vodáček. První školení
pořádané společně olomouckým a ostravským KAV ČSL se uskutečnilo ve dnech 11.-14. listopadu
1948 a v následném hodnocení bylo označeno za druhé nejúspěšnější v celorepublikovém srovnání.
Akci, jíž se zúčastnil v roli referenta i předseda strany Alois Petr, vedl osobně Vodáček.30 Ten se pak
v následujících měsících se svými příspěvky aktivně účastnil mnoha dalších školení v působnosti
olomouckého KAV ČSL.
Podzimní dny roku 1948 strávil Vodáček parlamentní prací doplňovanou neutuchajícím
zájmem o odborářskou i spolkovou činnost. Jedna služební cesta střídala druhou. Kupříkladu 20.
listopadu 1948 podnikl s lidoveckými poslanci cestu do Ostravy, kde sfárali do dolu Laušman.
Během několika hodin pod zemí si jej důkladně prohlédli a vyzkoušeli si i fyzickou práci dělníků
s lopatou a sbíječkou. Na závěr se občerstvili v závodní jídelně, pobesedovali s horníky o
politických otázkách a zbytek dne strávili na večírku ČSL.31 Dne 16. prosince proběhla za
Vodáčkovy přítomnosti schůze klubu poslanců ČSL, kde „mlátíme prázdnou slámu.“32 Patrně
nejvýstižněji shrnuje končící rok 1948 Vodáčkovo vlastní bilancování: „Končím rok 1948, který byl
jedním z nejrušnějších v politickém životě našeho státu, tak i v životě mém. Počítám-li jen schůze,
které jsem letos absolvoval – nepočítaje v to ovšem schůze parlamentní od června – je jich nejméně
275. A skoro na všech jsem ovšem referoval ... zkrátka rok 1948 byl v mém životě vyplněn ruchem
dosud nebývalým. A domnívám se, že jsem se dosud neprohřešil na svém pevném rozhodnutí vzdát
se veškeré své práce, kdyby tato se nesrovnávala s mým přesvědčením.“33
V prvních měsících nového roku se ve Vodáčkovi začaly rodit nové pochybnosti, neboť v
březnu přijatý nový vydavatelský zákon znemožňoval jakoukoli vydavatelskou činnost soukromým
tiskárnám. „Tisková svoboda tedy zrušena. Bibliofilie je ubohá! Již nebude dále krásných tisků s
30 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 11. listopadu 1948 a následující.
31 Poslanci kopali uhlí na dole Laušman. Práce (ostravské vydání), 21. listopadu 1948, s. 9; Byli jsme na šichtě – osm
lidových poslanců v ostravských dolech. Lidová obroda, 23. listopadu 1948, s. 2; ZAOpO, fond Adolf Vodáček,
inv. č. 18, zápis z 20. listopadu 1948.
32 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 16. prosince 1948.
33 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 29. prosince 1948.
13
tiráží: Vlastním nákladem vydal … je vidět, že přestáváme mít soukromý sektor!“34 Dne 26. března
navštívil předseda ČSL Alois Petr v Olomouci Msgr. Světlíka v souvislosti s jednáním KAV ČSL.
Ve skutečnosti však šlo Petrovi o jediné - přemluvit Msgr. Světlíka, aby se nevzdával funkcí ve
straně. Schůzce byl osobně přítomen i Vodáček a z rozhovoru, při němž Msgr. Světlík odmítl změnit
své stanovisko, mu v paměti utkvělo především prelátovo prohlášení, že si připadá „jako na okraji
propasti“.35
V následujícím období se Vodáčkovo náboženské cítění dostávalo stále častěji do konfliktu
se státní mocí. V polovině dubna se zúčastnil několikadenních exercicií na Velehradě, přičemž si
později poznamenal: „A byly to také letos jedny z posledních exercicií u nás vůbec, neboť brzy nato
nastal protináboženský boj a exercicie byly první z obětí režimu Bohu nepřátelskému ... a proto také
jako nejdůležitější byly [exercicie] nadále znemožněny a duchovní pozavíráni a koncentrováni.“36
Ale nemělo zůstat bohužel jen u toho. Nadále pokračovalo rušení církevních periodik, čemuž se
Vodáček snažil dlouhodobě čelit. V květnu 1949 se kupříkladu zasazoval na ministerstvu informací
o obnovení věstníku Acta curiae, pochopitelně bezúspěšně. V příštích týdnech se Vodáček začal
postupně vědomě méně exponovat a stahoval se z politického života. K podobnému řešení situace
nabádal i některé z lidoveckých kolegů, především Františka Kaďurka.37 Začátkem června pak
Vodáček dostal od Národního shromáždění na základě vlastní žádosti měsíční zdravotní dovolenou.
Je pravděpodobné, že se tím chtěl vyhnout mimo jiné plánovanému politickému školení, o němž se
vyjádřil v dopise tajemníkovi klubu lidoveckých poslanců Dr. Františku Formánkovi: „Když se tak
dívám na program, tak mám na celé to školení svůj – tedy odlišný – názor. A myslím si, že by bylo
lépe, kdyby někteří přednášející – i posluchači – prodělali raději duchovní cvičení s prosbou za dar
osvícení Duchem svatým, jehož památku si v neděli připomínáme.“38
Největší ranou se pro Vodáčka stal vznik tzv. Katolické akce. Ta byla založena z popudu
představitelů KSČ v Praze 10. června 1949 za spoluúčasti tzv. vlasteneckých kněží otevřených
spolupráci s komunisty. Cílem akce se stalo infiltrování do hierarchie katolické církve, její následné
rozštěpení působením výše uvedených kněží a eliminace vlivu biskupů. Tato událost nábožensky
cítícího Vodáčka šokovala. V neděli 19. června navštívil mši svatou v olomouckém dómu, při níž
byl čten pastýřský list o tzv. Katolické akci a tehdy si patrně plně uvědomil, že KSČ jde o
jednoznačný rozklad katolické církve. „I pro mne je věc jasná. Nebudu a nechci za žádnou cenu
asistovat těm, kteří bojují proti církvi. To je mé pevné přesvědčení a úmysl. Nebudu nikdy mezi
zrádci a Jidáši. A také už nyní důsledně akci odmítám.“39 V oněch dnech byl rovněž osloven, aby
převzal předsednickou funkci plánované krajské organizace tzv. Katolické akce. Vodáček
odpověděl, že se jím stane pouze, bude-li protektorem olomoucký arcibiskup a nepřítel nových
pořádků Karel Matocha. Nato byl údajně Vodáček upozorněn na problematičnost dalšího
34 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 22. března 1949.
35 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 26. března 1948.
36 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 15. dubna 1949.
37 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 30, inv. č. 603, dopis z 10. ledna 1972, s. 4.
38 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 29, inv. č. 566, dopis z 2. června 1949.
39 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 19. června 1949.
14
vykonávání svého poslaneckého mandátu.40 Jeho zděšení z náboženských poměrů dostoupilo
vrcholu o několik dní později, když předsednictvo Ústředního akčního výboru Československé
strany lidové (dále ÚAV ČSL) překvapivě podpořilo vznik tzv. Katolické akce a naopak odsoudilo
„reakční“ činnost katolické církve. V reakci na zmíněnou skutečnost přijal z Vodáčkovy iniciativy
KAV ČSL v Olomouci velmi kriticky formulovanou rezoluci určenou pražskému ÚAV ČSL.
Členové olomouckého výboru v rezoluci především zdůraznili, že již delší dobu s nelibostí sledují
zintenzivňující se boj proti katolické církvi a ostře se jich dotýká především vytvoření tzv.
Katolické akce. Zároveň prohlásili, že žádný z nich se nenechá zneužít k jakékoli proticírkevní
aktivitě. Usnesení strany o podpoře tzv. Katolické akce bylo dle nich v přímém rozporu s názory
členů krajské organizace, kteří ztratili důvěru v pražské vedení a zvažovali vystoupení ze strany.41
V ústředí ČSL vzbudila rezoluce z olomouckého regionu velké překvapení, nicméně na
názorech vedoucích představitelů nic nezměnila. V důsledku kritického vyjádření se předseda Alois
Petr rozhodl svolat mimořádné zasedání olomouckého KAV ČSL na 25. července. Za pražské
ústředí se jednání zúčastnil rovněž tajemník Antonín Pospíšil. Alois Petr označil rezoluci KAV ČSL
v Olomouci za jednoznačné porušení stranické disciplíny a zdůraznil, že pokud ji členové výboru
neodvolají, budou muset rezignovat na své funkce – jmenovitě včetně poslance Vodáčka.42 Na další
den byl navíc Vodáček pozván do Prahy k osobnímu rozhovoru s předsedou Aloisem Petrem. Jeho
obsah je nasnadě.
V letních měsících se Vodáček na schůzích různých místních organizací ČSL stále častěji
setkával s otevřeným nesouhlasem s proticírkevní politikou vedení ČSL. Například při schůzi
v Litovli „členové vytýkali přítomným poslancům nepokrytě svůj nesouhlas.“43 Svou roli při
Vodáčkově zvažování, zda setrvat či vzdát se poslaneckého mandátu, nepochybně sehrálo i
zveřejnění výnosu vatikánské kongregace svatého officia, který exkomunikoval všechny
napomahače i aktivní členy tzv. Katolické akce. Výrok officia záhy potvrdil i papež Pius XII.
Již nebylo možné vyčkávat. Dne 22. srpna 1949 podepsal Vodáček u předsedy ČSL Aloise
Petra svoji rezignaci na poslanecký mandát. „Resignaci jsem měl připravenu už delší dobu a
s lehkým srdcem jsem se rozloučil po patnácti měsících s mandátem i s tou parlamentní budovou.“44
Téhož dne odeslal dopis s rezignací ze zdravotních důvodů předsednictvu Národního
shromáždění.45
Po návratu do Olomouce Vodáček nastoupil opět do tiskárny IGO, kde byl ostatně stále
veden jako zaměstnanec i v období vykonávání poslaneckého mandátu. Na krajské konferenci
typografické odborové organizace nebyl již na vlastní žádost zvolen předsedou, jelikož dle jeho
mínění přestaly odbory hájit zájmy dělnictva, ale podporovaly naopak zájem státu. Zanedlouho
40 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 33, inv. č. 720, dopis z 10. dubna 1983.
41 KONEČNÝ, Karel: Československá strana lidová na střední Moravě 1948-1960. Olomouc 2005, s. 86-87.
42 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 45, inv. č. 907, zápis ze schůze konané 25. července 1949.
43 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 19, zápis z 10. července 1949.
44 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 19, zápis z 22. srpna 1949.
45 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 36, inv. č. 838, dopis z 22. srpna 1949; ZAOpO, fond Krajský výbor Národní
fronty v Olomouci, kart. 108, inv. č. 718.
15
ukončil činnost i ve výboru zmíněné organizace. Voliči krajské odborové organizace jej zároveň na
schůzi konané ve dnech 15.-16. října nezvolili členem výboru. „Zase o jednu starost a práci
méně.“46 Podobně se Vodáček vzdal, případně byl zbaven, do konce roku 1949 veškeré své
odborové i politické činnosti. Při silvestrovském bilancování uplynulého roku pociťoval štěstí ze
svého rozhodnutí vzdát se politického života, jenž mu dle vlastního názoru beztak nepřinesl nic víc
než 200 schůzí. Za nejvýznamnější pozitivum svého krátkého poslaneckého mandátu považoval
možnost seznámit se při vlastivědných cestách s dosud nepoznanými krásami Čech a Slovenska,
což dokumentují především stránky jeho dochovaných deníků. Vodáček rovněž cítil, že schůze a
služební cesty jej poněkud vzdálily od rodiny, jíž se neměl pro vlastní aktivity čas příliš věnovat.
Slíbil si proto, že v následujících letech tento deficit nahradí.
Na počátku roku 1950 došlo k Vodáčkovu pracovnímu přeložení do tiskárny národního
podniku Kramář a Procházka, kde se uplatnil jako sazeč. Aby byl prý „více pod světlem“, musel
přejít do Moravskoslezských tiskáren (dříve Hanáckých), kde v následujících měsících získal pověst
jednoho z nejlepších zaměstnanců. Dlouho však v podniku bohužel nesetrval, jelikož poslední
pracovní den roku 1950 obdržel Vodáček nečekaně výpověď. „To je tedy odplata za moji
dlouholetou odborářskou práci ... a rozhoduji se, že už za těchto poměrů v této „dělnické“
organizaci pracovat nebudu.“47 Na dlouhou dobu se tak musel rozloučit s typografií.
Nové zaměstnání hledal živitel početné rodiny velmi obtížně. Na mnoha místech se setkal s
odmítnutím. Nakonec mu bylo úřady nabídnuto pracovní uplatnění v průmyslových podnicích
v Hlubočkách, Lutíně nebo Olomouci-Hodolanech. Vodáček se rozhodl pro blízké Hodolany a 9.
ledna 1951 nastoupil ve zdejších železárnách Sigma-Kosmos jako pomocný dělník v oddělení
výroby bruslí. Do jeho pracovní náplně patřilo zejména nošení železa ze skladu k dalšímu
zpracování. Později se výroba bruslí přestěhovala do nových prostor na Nových Sadech, kde
pracoval jako skladník a následně v sekci expedice. V březnu roku 1952 se rodina Vodáčkových
rozrostla o nového potomka narozením dcery Emilie. Třebaže pracoval svědomitě a obdržel několik
ocenění za zlepšovací návrhy, po několika letech následovala opět výpověď. V únoru 1958 se
podniková závodní rada usnesla na rozvázání pracovního poměru se svým zaměstnancem, jelikož
příliš „exponované“ místo v expedici, odkud výrobky směřovaly do celého světa, bylo nutné
obsadit členem KSČ.48
Po několika odmítnutích nakonec Vodáček ještě téhož měsíce nastoupil v národním podniku
MILO v Olomouci jako člen dvorní čety. Jeho pracovní náplň tvořilo především skládání vagónů
s uhlím a semeny řepky olejky a přenášení pytlů sody do mýdlárny. Práce to byla více než
namáhavá, takže přivítal přeložení na místo ve vypářce sudů se sádlem, lojem a tukem z kafilérie.
Důvěru spolupracovníků i nadřízených si Vodáček získal velmi rychle, mimo jiné i díky svému
opětovnému zapojení do odborové činnosti ve funkci důvěrníka pracovní čety. Podílel se i na
46 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 19, zápisy z 15.-16. října 1949.
47 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 19, zápis z 29. prosince 1950.
48 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 6, s. 12.
16
vydávání závodního časopisu. V závodě MILO pak setrval až do odchodu do důchodu v dubnu
1965, přestože jej vedení podniku přemlouvalo aby dále pracoval.
Odchodem do starobního důchodu nicméně Vodáček v žádném případě nerezignoval na
aktivní život. Právě naopak. Nově získaný čas mu umožnil se ještě ve větší míře věnovat četným
spolkovým aktivitám, které pochopitelně nemohl při zaměstnání plně rozvíjet. Není možné na tomto
místě vyjmenovat veškerou jeho spolkovou činnost, připomeňme snad jen tu nejdůležitější – práce
v pěvecko-hudebním spolku Žerotín, Spolku českých bibliofilů, Klubu přátel výtvarného umění či
Vlastivědném spolku muzejním a mnoha dalších. Navíc se v letech 1966–1973 se vrátil alespoň
částečně k typografii při příležitostných brigádách v Moravských tiskařských závodech. Tato
drobná finanční výpomoc mu jistě přišla vhod mimo jiné i proto, že v tomto období zakoupil na
dluh v Olomouci v Sienkiewiczově ulici 16 rodinný domek.
Zájem o politické dění opět projevil v souvislosti s pražským jarem roku 1968. V očekávání
demokratizace společnosti se zapojil do činnosti olomoucké pobočky ČSL a se zanícením sobě
vlastním začal plánovat a pořádat stranická školení.49 Vešel též v kontakt s bývalými politickými
kolegy a diskutoval s nimi o možnostech nového směřování ČSL. Zvláště cenná je jeho
korespondence s prvorepublikovým poslancem Aloisem Kaderkou, pozdějším zakladatelem
Československé domkařsko-malozemědělské strany.50 Další vývoj však Vodáčka velmi zklamal.
Srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy srovnával s okupací německou a zvláště těžce nesl, že
vojenský zásah znemožnil konání každoroční orelské pouti na sv. Hostýn. V následujících měsících
si plně uvědomil, jak plané byly jeho demokratizační naděje. V důsledku toho rezignovat na další
politickou činnost v ČSL a v srpnu 1970 dokonce vystoupil ze strany.51
Ale ani definitivní konec politických ambicí neznamenal pro Vodáčka konec společenských
aktivit. V roce 1970 totiž vyvrcholil jeho dlouhodobý zájem o bibliofilství založením olomoucké
pobočky Spolku českých bibliofilů v Praze. Intenzivní práci pro tento spolek pak zasvětil takřka
dalších třicet let života. Je tedy nepochybně na místě o Spolku českých bibliofilů a Vodáčkovu
přínosu pojednat poněkud obsáhleji.
Vodáček se s krásnými tisky a bibliofiliemi poprvé setkal již v roce 1931 v novojičínské
tiskárně Kryl a Scotti a od té doby o tuto typografickou oblast projevoval živý zájem. O něco
později navíc krátce pracoval ve Vyškově, kde působila obdobně zaměřená Obzinova tiskárna.
V roce 1958 jej pak vlastní zájem přivedl do řad členů Spolku českých bibliofilů, který byl založen
30. března 1908 v Praze z podnětu literáta Františka Táborského, rodáka z Bystřice pod Hostýnem.
Spolek měl organizovat sběratele, tvůrce a příznivce krásných a vzácných knih i tisků se zvláštní
zřetelem k umělecké grafice, typografii a vazbě. Do čela instituce s bílou labutí ve znaku členové
zvolili Františka Táborského. Mezi dvaatřiceti zakládajícími členy spolku figurovaly významné
49 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 45, inv. č. 900.
50 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 16, inv. č. 205; VIDLIČKA, Jiří: Korespondence Aloise Kaderky, předsedy
Československé domkařsko-malozemědělské strany, ve fondu olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě. In:
Olomoucký archivní sborník, roč. 6, 2008 , s. 100-114.
51 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 35, inv. č. 815, dopis z 11. srpna 1970.
17
osobnosti tehdejšího českého kulturního života – Josef Bohuslav Foerster, Arne Novák či Zdeněk
Nejedlý. Spolek každoročně vydával členské prémiové publikace (do současnosti vydáno takřka
250 titulů), neperiodické subskripční nízkonákladové tisky, vlastní tzv. volné edice i sborník Český
bibliofil. První vydanou spolkovou bibliofilií se stal Komenského Kšaft umírající matky Jednoty
bratrské doprovozený grafikou Adolfa Kašpara.
Myšlenky spolku krásné knihy nalezly větší odezvu na Olomoucku až ve 20. letech 20.
století, kdy se členy stali hněvotínský učitel Josef Černý, olomoucký korektor Richard Martinčík a
mnozí další. Třicátá léta přinesla bibliofilství nebývalý rozvoj v celostátním měřítku, přičemž v
samotné Olomouci bychom napočítali asi dvacet členů. Koncem třicátých let začali moravští
členové pořádat pravidelné výroční sjezdy a často za nimi dojížděli i pražští členové. Rozkvět
moravského bibliofilství provázelo vydávání tematického časopisu Bibliofil i různých
bibliofilských edic – Amfora (J. Hladký z Hranic), Atlantis (J.V. Pojer z Brna), Delfín (B. Durych z
Přerova) či Hlasy (O. F. Babler ze Samotišek). Úspěšnou činnost spolku bohužel narušila druhá
světová válka.52
Po jejím ukončení nedosáhla bohužel činnost bibliofilů již dřívější úrovně. Souviselo to
především s přijetím vydavatelského zákona v roce 1949, který znemožnil další ediční činnost
malým soukromým nakladatelům. Strojové vybavení tiskáren bylo vyvlastněno, menší tiskárny se
musely nuceně sloučit do velkých tiskařských závodů, jejichž produkce pak měla klesající
uměleckou hodnotu. Bibliofilství komunistický režim považoval za buržoazní západní přežitek, a
proto spolek v nových společenských poměrech doslova bojoval o holou existenci. Ani v těchto
nelehkých letech nerezignoval na své humanitní a demokratické tradice. Přežít se mu nakonec
podařilo snad jen díky navázání úzké spolupráce s nakladatelstvím Československý spisovatel v
letech 1950-1958. Ke zlepšení situace spolku došlo od roku 1961, kdy přešel pod patronát
Památníku národního písemnictví, který pomohl bibliofilům organizačně i finančně k dalšímu
rozvoji.
Olomouc v tomto období zaznamenala obrovský zájem o bibliofilské hnutí a bez nadsázky
můžeme tvrdit, že se stala po Praze druhým nejvýznamnějším centrem bibliofilství. Pražských
setkání se díky značné vzdálenosti středomoravští členové nemohli účastnit v odpovídajícím
rozsahu a tak se začalo uvažovat o vzniku olomoucké pobočky. Ustavující schůze se uskutečnila v
sobotu 23. května 1970 z podnětu básníka a překladatele Otto Františka Bablera, profesora Josefa
Glivického a Adolfa Vodáčka v sále bratří Geislerů v olomouckém Žerotínu za účasti 38 členů a
hostů. K užšímu kroužku iniciátorů náleželi i chirurg MUDr. Eduard Wondrák, knihovník Bohuslav
Smejkal, spisovatel Jaroslav Kanyza i nejstarší olomoucký organizovaný bibliofil Josef Černý. Již
první beseda byla hojně zastoupena též bibliofily z Přerova, Prostějova, Uherského Hradiště,
Šumperska či Valašska. Setkání uvedl Vodáček uvítáním přítomných a zdůrazněním nezbytnosti
zahájit činnost olomoucké pobočky především v souvislosti s blížícím se čtyřstým výročím vzniku
52 KOLÁŘ, Bohumír: Olomoučtí bibliofilové (K 20. výročí založení olomoucké pobočky SČB v Praze). In: Středisko,
Sborník Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, 1989, s. 67.
18
zdejší univerzity. Svou roli při iniciování založení jistě sehrálo též plánování ustavení brněnské
bibliofilské pobočky. Následovaly projevy zdůrazňující naléhavost založení pobočky, důležitost
bibliofilství v dnešním životě i výlučnost Olomouce v kulturním dění minulosti. Bylo zároveň
rozhodnuto, že bibliofilské besedy se budou napříště konat čtyřikrát ročně a setkání proběhnou i v
jiných městech regionu. Rovněž bylo dohodnuto konat výstavy krásných tisků, pořádat zájezdy s
bibliofilskou či kulturní tematikou a každý rok vydat alespoň jeden vlastní bibliofilský tisk.
Jednatelem nové pobočky se stal organizátor a propagátor bibliofilského hnutí v olomouckém
regionu – Alois Vodáček a zůstal jím až do své smrti.53
Pestrost Vodáčkem připravované činnosti nejlépe dokumentují písemnosti prozatím
neuspořádaného fondu Spolek českých bibliofilů, pobočka Olomouc uložené v olomoucké pobočce
Zemského archivu v Opavě. Pro ilustraci stojí za připomenutí, že počet členů pobočky dosáhl po
pěti letech fungování takřka 130, čímž byly kapacitní možnosti naplněny a mnoho zájemců muselo
na členství dokonce čekat. V prvních pěti letech fungování uskutečnili olomoučtí bibliofilové
jedenadvacet besed, osm vlastivědných zájezdů a vydali pět bibliofilií a čtyři drobné tisky. Besedy
měly často výjezdní charakter (Prostějov, Lipník, Ostrava, Uherské Hradiště atd.) a mezi jejich
témata nejčastěji patřily dějiny bibliofilství, tvorba ilustrátorů i typografů a problematika vydávání
edic. Doplňme, že v květnu 1973 Vodáček s kolegy připravil úspěšné „Bibliofilské dny na Moravě“,
které navštívila početná delegace bibliofilů z Čech.
Přestože Vodáček organizoval chod všech složek činnosti olomoucké pobočky, snad největší
pozornost věnoval přípravě vlastivědných cest za významnými osobnostmi kulturního života,
případně na místa jakkoli spjatá s uměním či významnými dějinnými událostmi. Již za dva měsíce
po vzniku pobočky připravil a vedl první zájezd do papírny a zámku ve Velkých Losinách. A
následovaly další - za bibliofilským nestorem Josefem Černým, za Jindřichem Spáčilem do
Kroměříže, do Kuksu, na Vysočinu či jihozápadní Slovensko. Z vydavatelské činnosti stojí za
připomenutí vůbec první tisk olomoucké skupiny - text Jaroslava Kanyzy „Ve jménu umění“ s
grafikou Karla Svolinského. Mezi další patřila kupříkladu esej Otto Františka Bablera „Krajina
mého srdce“ s kresbami Bohumíra Dvorského, soubor ex libris Karla Svolinského či „Listy mládí“
Bedřicha Václavka. Vodáček pro pobočku k tisku osobně připravil, vysázel a posléze i vytiskl v
Moravských tiskařských závodech dvacet bibliofilských prací. Pro mnohé z nich vlastní aktivitou
získal nejvýznamnější české ilustrátory své doby. Po celý čas svého jednatelství byl v úzkém
přátelském kontaktu s prof. Františkem Dvořákem, univerzitním pedagogem oboru dějin umění a
předsedou pražského ústředí Spolku českých bibliofilů.54
Jen v nástinu jsme si přiblížili první roky působení olomoucké pobočky Spolku českých
bibliofilů a Vodáčkovy zásluhy při jejím založení a fungování. Početnost členské základny pobočky
nepochybně souvisela s celospolečenskou situací v nelehkém období normalizace. Při všeobecné
53 ZAOpO, fond Spolek českých bibliofilů, pobočka Olomouc (neuspořádaný), Zápisy SČB Olomouc 1970-1975
(kronika).
54 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 12, inv. č. 126 (rozsáhlá korespondence dokumentující Vodáčkovo mnohaleté
přátelství s prof. Dvořákem).
19
absenci spolků nemělo totiž členství v bibliofilském hnutí nikdy pouze úzce kulturní rozměr, ale
stalo se rovněž platformou pro setkávání podobně humanitně a demokraticky smýšlejících lidí s
jistými výhradami vůči komunistickému režimu. Není možné, a nebylo by ani účelné, na tomto
místě chronologicky vypočítávat veškeré pozdější četné aktivity spolku. Z pozdějšího období snad
připomeňme jen úzkou spolupráci se Spolkem přátel ex libris či Klubem přátel výtvarného umění,
pomoc Leopoldu Čadovi při vzniku ostravské pobočky či paradoxní stagnaci spolkového dění po
roce 1989. Vodáčkovy všestranné zásluhy o rozvoj moravského bibliofilství ocenilo pražské ústředí
jeho jmenováním čestným členem Spolku českých bibliofilů v Praze.
Vodáček ale nebyl pouze zaníceným bibliofilem, nýbrž též výtečným kronikářem. Z jeho
pera pochází šest svazků s pečlivostí psané kroniky olomoucké bibliofilské pobočky
zaznamenávající veškeré spolkové dění v 70.–90. letech 20. století. Je rovněž autorem dvou
rozměrných fotografických alb s totožnou tematikou. Kronikářství ostatně bylo Vodáčkovi vlastní a
kronikářsky pojednal dějiny hned několika spolků, jichž byl členem – orelských jednot ve
Valašském Meziříčí, Boskovicích i Olomouci, olomoucké orelské župy (spoluautor) a pěveckohudebního
spolku Žerotín.55 Několikrát veřejnost oslovil i jako autor vlastivědných publikací
týkajících se dějin jeho rodných Boskovic: Boskovice – vývoj, památky, pověsti (Boskovice 1940),
Leoš Janáček hostem Boskovic 1927 - list z kulturní historie města (Boskovice 1979, rukopis viz
inv. č. 874) a Židovské obchody a živnosti v Boskovicích (rukopisy viz inv. č. 34, 35). Velkou
pozornost Vodáček věnoval rovněž publicistice. Jako autor spíše drobnějších črt se nejčastěji
zabýval vlastivědnými, kulturními i duchovními tématy z Olomoucka a Boskovicka. Přispíval
zejména do Lidové demokracie, Lidové obrody, Našince, Hanáckých novin, Zpráv Spolku českých
bibliofilů, typografických periodik (Typografia, Polygraf) či různých menších regionálních listů
(Vlastivědné listy Boskovicka, Noviny z pod Radhoště). Soupis dochovaných rukopisů článků
obsahuje příloha číslo 1 tohoto inventáře.
Alois Vodáček zemřel 1. února roku 1998 a byl pochován o pět dní později po mši svaté na
slavonínském hřbitově. V souvislosti s tím je vhodné připomenout slova prof. Františka Dvořáka
pronesená při oslavě Vodáčkových devadesátých narozenin: „Tento nestor českých bibliofilů se
může s uspokojením ohlížet nazpět po díle, které nám zanechává jako příklad nezištné kulturní
práce, jaká je tou největší ozdobou našeho pozemského bytí.“56
II. Vývoj a dějiny archivního fondu
Veškeré své písemnosti uchovával za svého života Adolf Vodáček v prostorách vlastního
rodinného domu v Sienkiewiczově ulici 16 v Olomouci. Po jeho úmrtí 1. února 1998 přešla písemná
pozůstalost do vlastnictví potomků, kteří pochopili jedinečnost otcova odkazu a nutnost zachovat jej
55 Materiál uložen ve Státním okresním archivu v Olomouci ve fondu spolku Žerotín pod inv. č. 2 a 3 (fasc. 1).
56 SMEJKAL, Bohuslav: Poslední rozloučení s Adolfem Vodáčkem. Zprávy Spolku českých bibliofilů, 1998, s. 41.
20
jako svědectví doby nejen pro potřebu vlastní, ale též celospolečenskou. Proto se již několik měsíců
po otcově smrti rozhodla jeho nejmladší dcera Emilie Müllerová věnovat jménem dědiců část
Vodáčkovy písemné pozůstalosti olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Vlastní předání
materiálů se uskutečnilo 11. listopadu 1998 (viz přírůstkové číslo 25/1998). Tehdejší vedoucí
pobočky PhDr. Jitka Balatková převzala pro trvalé uložení v archivu především zůstavitelovu
korespondenci, písemnosti týkající se jeho působení v ČSL i spolcích a materiály dokumentující
jeho typografickou profesi. O půl roku později, 3. května 1999, nákupní komise Zemského archivu
v Opavě symbolicky ocenila předaný materiál a vyplatila dárkyni finanční náhradu ve výši 5 000
Kč.
V lednu roku 2000 zažádala olomoucká jednota Orla olomouckou pobočku Zemského
archivu v Opavě o navrácení fotografického alba jednoty Orla v Senici, které měl Vodáček pouze
dočasně vypůjčené od jejích bývalých členů. Po Vodáčkově náhlém úmrtí bylo pak album omylem
rodinou předáno s ostatními materiály do archivu. Zástupkyně Jednoty Orla v Olomouci Marie
Kašpárková si album převzala 20. ledna 2000 (číslo úbytku nezjištěno).
V dalších letech dění okolo fondu ustalo, nikoliv však definitivně. V květnu roku 2005
informoval doc. Karel Konečný z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, mimo jiné
badatel v problematice dějin ČSL, vedoucí olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě PhDr.
Stanislavu Kovářovou o skutečnosti, že v držení Vodáčkova syna Pavla se ještě stále nacházejí
důležité součásti otcovy pozůstalosti. Jednalo se především o zůstavitelovy rukopisné deníky z let
1924–1990 (8 ks), objemná fotografická alba z období 1963–1984 (3 ks) a další drobnou materii
(blahopřání, vzpomínky na cestu po Rakousku v roce 1979 a další). PhDr. Stanislava Kovářová
jménem archivu požádala Pavla Vodáčka dopisem z 19. května 2005 o poskytnutí těchto
dokumentů. Pavel Vodáček se rozhodl kladně a 30. května 2005 odprodal olomoucké pobočce výše
uvedené materiály za finanční vyrovnání ve výši 5 000 Kč (viz přírůstkové číslo 49/2005).
Poslední tečka za historií vývoje fondu byla prozatím napsána o dva roky později, když 30.
května 2007 předal jednatel olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů Mgr. Bohumír Kolář
olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě důležité písemnosti tohoto spolku z důvodu jeho
pozvolného zániku (viz přírůstkové číslo 156/2007). Archiv převzal zejména šest převážně
Vodáčkem psaných spolkových kronik z let 1970–2006, kartotéku olomoucké členské základny a
další drobnější materii dokumentující bohatou činnost spolku.
III. Archivní charakteristika archivního fondu
Důkladným prohlédnutím materiálů osobního fondu Adolfa Vodáčka se zjistilo, že zůstavitel
ukládal korespondenci s rodinnými příslušníky, nejbližšími spolupracovníky a přáteli do zvláštních
složek, které příležitostně obsahovaly též průklepy vlastních odeslaných dopisů. Drtivá většina
korespondence však byla Vodáčkem pouze více méně nesystematicky ukládána na jedno místo.
21
Menší část ostatní materie alespoň zčásti nahrubo třídil dle témat vlastních zájmů (například Spolek
českých bibliofilů, Orel, ČSL apod.), většinu dokumentů ale bohužel archivoval spíše nahodile.
Jistá míra Vodáčkovy nesystematičnosti při práci s písemnostmi neumožnila rekonstruovat
jakékoli původní širší zůstavitelovo ukládací schéma, bylo-li kdy jaké. S přihlédnutím ke značnému
rozsahu fondu i jeho obsahové pestrosti bylo rozhodnuto dokumenty nově setřídit takto:
I. Osobní doklady a jiné dokumenty osobního charakteru
1) Osobní doklady a jiné osobní dokumenty
2) Životopisné studie a přehledy
3) Deníkové záznamy
4) Vzpomínky
5) Jiné dokumenty osobního charakteru
II. Korespondence
1) Korespondence Adolfa Vodáčka
A) Rodinná
a) Přijatá
b) Odeslaná
B) Osobní
a) S jednotlivci
Přijatá
Odeslaná
b) S institucemi
Přijatá
Odeslaná
C) Blahopřání, slavnostní oznámení a pozvánky
2) Korespondence rodinných příslušníků
III. Odborné práce a přípravný materiál k nim
1) Rukopisy článků
2) Přípravný materiál
A) Výpisky
B) Soupisy
IV. Materiály k veřejnému působení
1) Politická a odborová činnost
2) Spolková činnost
3) Činnost v jiných oblastech
V. Jiný materiál
1) Fotografie a negativy
2) Novinové výstřižky
3) Materiál ze sběratelské činnosti
4) Materiály cestopisného charakteru
22
5) Tiskařské štočky Vodáčkových tisků
6) Materiály týkající se hudebních aktivit
7) Plakáty
VI. Materiály jiných osob
Na první pohled se může výše uvedené schéma jevit snad až příliš detailní či složité, přesto
plně odráží a respektuje košatost a rozsáhlost fondu, který obsahuje takřka veškeré druhy materiálů,
s nimiž je možné se v osobních fondech vůbec setkat. Dominuje zde především neobvykle početná
korespondence (37 kartonů) zahrnující nejen dopisy zůstavitelovy (inv. č. 42-865), ale též členů
jeho rodiny (inv. č. 866-872). Proto si především uspořádání korespondence vyžádalo vytvoření
zvláštního schématu odpovídajícího specifickým potřebám této materie. Podobnou cestou se
pořádání muselo ubírat i v některých jiných oddílech (například v oddíle III.1. - roztřídění rukopisů
dle témat).
Vzhledem k výše zmíněnému množství dokumentů přebraných v letech 1998, 2005 a 2007
do olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě nepřekvapí, že se v těchto materiálech nalézaly
též písemnosti některých subjektů, k nimž měl Vodáček během svého života blízký vztah, které již
ale měly vlastní existující samostatné archivní fondy. V takovém případě bylo nezbytné tyto
materiály převést do již existujícího fondu jiného původce. Vyskytl se též případ, kdy takový
subjekt neměl vlastní fond, nicméně množství a význam dochovaných písemností si vyžádal jeho
vytvoření. Z fondu Adolf Vodáček byly vyčleněny následující archiválie:
1) Spolek českých bibliofilů, pobočka Olomouc
Jelikož Vodáček působil takřka třicet let ve funkci jednatele olomoucké pobočky
Spolku českých bibliofilů, obsahuje jeho pozůstalost opravdu velké množství
materiálu týkajícího se jejího fungování, který ale často nemá bližší souvislost s
osobou zůstavitele. Proto bylo shledáno vhodnějším bibliofilské písemnosti vyčlenit
do samostatného fondu, čímž se stanou veřejnosti známějšími a dostupnějšími. Jen
málokterý neinformovaný badatel by totiž tyto materiály primárně hledal ve
Vodáčkově osobním fondu. Opodstatněnost výše uvedeného kroku se navíc potvrdila
rozšířením bibliofilských písemností o klíčové spolkové kroniky předané archivu
Mgr. Bohumírem Kolářem v roce 2007, což umožnilo vznik zcela svébytného fondu.
Nicméně bibliofilská tematika je vlastní oběma fondům a badatel by jim měl při
studiu věnovat rovnocennou pozornost. Rozsah materiálů olomoucké pobočky
Spolku českých bibliofilů vyčleněných z fondu Adolf Vodáček a uložených v
olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě činí 2,5 bm.
2) Richard Martinčík
Vodáčka pojilo s olomouckým spisovatelem, korektorem a bibliofilem Richardem
23
Martinčíkem silné přátelství, a proto není divu, že Vodáčkova pozůstalost obsahovala
rovněž mnoho dokumentů z Martinčíkova života. Jednalo se především o osobní
doklady, rukopisy prací, poznámky i korespondenci v rozsahu 0,4 bm. Jelikož ve
Státním okresním archivu v Olomouci již existuje samostatný Martinčíkův osobní
fond, bylo rozhodnuto přičlenit zmíněné materiály k tomuto fondu (viz číslo úbytku
63/2008).
3) Olomoucká župa Orla
V průběhu svého života působil Vodáček jako jednatel několika orelských jednot a
podílel se na činnosti této tělovýchovné organizace i na župní úrovni. Díky tomu
jeho pozůstalost obsahovala i četné materiály s orelskou tematikou, k nimž měl
Vodáček někdy jen částečný vztah. Jednalo se zejména o dosud neznámé a cenné
materiály dokumentující práci olomoucké orelské jednoty a olomoucké Hanácké
župy Dr. Šrámka (zápisy ze schůzí jednoty, korespondence, spolkové záležitosti z let
1968-1969 i období po roce 1989, fotografie a alba). Rozsáhlost (0,35 bm) i
informační význam orelských dokumentů se stal důvodem jejich začlenění do již
existujícího fondu Orel - župa olomoucká uloženého v olomoucké pobočce
Zemského archivu v Opavě. K výše uvedeným materiálům byly rovněž přiřazeny
Vodáčkovy přípravné výpisky k zamýšlené kronice olomoucké orelské župy (kterou
později dokončil Vojtěch Medek) i Vodáčkův drobný rukopis kroniky olomoucké
jednoty Orla pro léta 1939-1946.
Jako součást inventáře byl sestaven rejstřík osobní, místní a věcný. Inventář doplňují navíc
tři přílohy – soupis Vodáčkových rukopisů, genealogie Vodáčkovy rodiny a fotografie zůstavitele.
Fond zahrnuje priora z roku 1901 (inv. č. 866, viz korespondence rodinných příslušníků).
Osobní fond Adolf Vodáček obsahuje 1013 inventárních čísel a 1507 evidenčních jednotek
(z toho 9 rukopisů, 55 kartonů, 3 alba, 320 volných fotografií, 60 filmových pásů negativů, 222
grafik, 5 kreseb, 432 známek, 53 odznaků, 248 kusů drobné devoční grafiky, 87 tiskařských štočků,
13 autogramů). Celková metráž fondu činí 6,3 bm.
Archiválie jsou převážně v českém jazyce, pouze ojediněle v německém. Jejich fyzický stav
je dobrý. Skartován byl jen zanedbatelný zlomek materiálu, především multiplikáty, bezvýznamné
útržky poznámek či s obsahem fondu nijak nesouvisející a jinam nezařaditelná materie (0,4 bm).
IV. Stručný rozbor archivního fondu
Osobní fond Adolf Vodáček je v mnoha ohledech pozoruhodný a jeho obsah koresponduje
nejen se zůstavitelovým významem pro spolkový a kulturní život Olomouce, ale též s jeho
politickou angažovaností, která v klíčových letech 1948-1949 překročila úzce regionální rámec.
24
Vodáček byl za svého života zvyklý své dokumenty ukládat, třebaže ne příliš systematicky. Po jeho
smrti naštěstí nedošlo ke skartaci písemné pozůstalosti rodinnými příslušníky, a tak mohla být
poměrně záhy předána v ucelené podobě k uložení do olomoucké pobočky Zemského archivu v
Opavě. Míra zachování a pestrosti materie je opravdu úctyhodná, protože fond zahrnuje snad
veškeré položky obvyklé u písemných pozůstalostí a každý z pěti hlavních oddílů inventáře je
bohatý na zajímavé archiválie, s jejichž pomocí může badatel úspěšně rekonstruovat Vodáčkovy
životní peripetie. Dominuje především korespondence.
V letmém přehledu se zmiňme alespoň o tom nejdůležitějším z obsahu jednotlivých hlavních
oddílů. Ten první nabízí badateli ke studiu Vodáčkovy dokumenty osobního charakteru. Kromě
značného počtu legitimací spolkových i politických (inv. č. 1) se jedná především o vlastní
životopisy (inv. č. 5, 6), genealogické studie (inv. č. 8) a především rukopisné deníky (inv. č. 15-
23), které patří opravdu k nejhodnotnějším součástem fondu. Devět dochovaných deníků z let 1924-
1990 mapuje v podstatě celý Vodáčkův život, přestože míra informační výtěžnosti těchto pramenů
je v některých ohledech diskutabilní. Zůstavitel začal psát své deníky především proto, aby v nich
zachytil zážitky z vlastivědných toulek a tento aspekt je ve všech denících prvořadý. Naopak
události osobního života i okolnosti krátké politické kariéry jeho poznámky reflektují bohužel jen
velmi okrajově. Je patrné, že autor často psal retrospektivně a o jistých obdobích svého života
referoval vyloženě zběžně. Léta nuceného nasazení zpracoval ve zvláštním sešitu, jenž se bohužel
ve fondu nedochoval, neboť jej Vodáček pravděpodobně odeslal do archivu Svazu nuceně
nasazených v Praze (dnes zde bohužel není k dohledání – viz kart. 35, inv. č. 804, potvrzení o
předání z 10. ledna 1993). Badateli nicméně mohou pro ilustraci posloužit alespoň autorovy drobné
výpisky z onoho sešitu (inv. č. 26). Místy skromné deníkové údaje mohou částečně doplnit
informace z četných diářů (inv. č. 24).
Některá bílá místa ve Vodáčkově životopisu osvětlují jeho vzpomínky, mezi nimiž vyniká
především mnohastránkový detailní popis mládí v Boskovicích, který má takřka literární aspirace
(inv. č. 27). Podobného charakteru je rovněž text líčící Vodáčkův příchod do Valašského Meziříčí
(inv. č. 28), připomenutí olomouckých typografů (inv. č. 29) či záznamy z cest po Rakousku a
Rumunsku (inv. č. 30, 31). Zvláštní postavení mezi zůstavitelovými vzpomínkami mají nepochybně
rozsáhlé texty popisující život staré boskovické židovské obce a především židovské živnosti (inv.
č. 34, 35). Pro rekonstrukci šíře Vodáčkova společenského i kulturního záběru výborně poslouží
adresář jeho přátel a seznam knih (inv. č. 36, 37).
Jak bylo již výše předznamenáno, dominantní roli mezi archiváliemi fondu hraje
korespondence uložená ve 37 kartonech tvořících II. oddíl. V rodinné korespondenci patří k
nepočetnějším dopisy s matkou Amálií (inv. č. 42, 50), manželkou Emilií (inv. č. 43, 51) a sestřenicí
Marií (inv. č. 49, 56). Dopisy s matkou pozoruhodným způsobem dokumentují vzácný vztah mezi
oběma korespondenty a přibližují okolnosti každodenního života v období první československé
republiky i prvních let druhé světové války. Dopisy s manželkou zaznamenávají především tíživý
život rodiny po Vodáčkově odchodu na nucené nasazení. Korespondence se sestřenicí Marií J.
25
Leonard, žijící ve Spojených státech amerických, zajímavým způsobem porovnává české i americké
soudobé reálie a komentuje světové dění z širšího pohledu.
Komunikace s lidmi prostřednictvím dopisů se stala Vodáčkovi bezpochyby vášní. Svědčí o
tom i počet korespondentů, s nimiž si psal. A protože byl po celý život vždy aktivní v nejrůznějších
oblastech života, neméně bohatá je též jeho dochovaná korespondence. Není možné na tomto místě
připomenout všechny v korespondenci zastoupené významné osobnosti, zmiňme proto alespoň
několik „reprezentantů“ oborů a oblastí, v nichž se Vodáček exponoval především.
Z okruhu politických kolegů či známých nemůžeme opomenout bohatou korespondenci s
Aloisem Kaderkou (inv. č. 205, 603), prvorepublikovým poslancem za ČSL a posléze zakladatelem
a předsedou Československé domkařsko-malozemědělské strany. Z regionálních lidoveckých
kolegů zmiňme především Vojtěcha Medka z Olomouce-Holice (inv. č. 296). Jako člen ČSL a věřící
katolík měl Vodáček vždy blízko k církevní hierarchii, s níž byl rovněž v čilém písemném styku. V
tomto ohledu zmiňme kupříkladu dopisy pražských arcibiskupů Josefa kardinála Berana (inv. č. 78)
a Františka kardinála Tomáška (inv. č. 464, 709) či českobudějovického biskupa Josefa Hloucha
(inv. č. 161). Z Olomouckých nezapomeňme na dómského vikáře Leopolda Dýmala (inv. č. 128).
Díky jednatelství v olomoucké pobočce Spolku českých bibliofilů vešel Vodáček ve styk
snad se všemi místními osobnostmi kulturního života, které byly buď ve spolku přímo
organizovány nebo s ním úzce spolupracovaly. Připomeňme alespoň překladatele a básníka Otto
Františka Bablera (inv. č. 64, 522), knihovníka Bohuslava Smejkala (inv. č. 405), literárního vědce
Josefa Glivického (inv. č. 141, 570), chirurga MUDr. Eduarda Wondráka (inv. č. 502, 721) a v
neposlední řadě kunsthistorika prof. Františka Dvořáka, posléze pedagoga Univerzity Karlovy (inv.
č. 126, 562). Vodáček čile korespondoval rovněž s umělci různých žánrů – mezinárodně uznávaným
dirigentem Zdeňkem Mácalem (inv. č. 278, 639) či akademickým malířem Jiřím Boudou (inv. 89,
539). Svou neopomenutelnou hodnotu má i Vodáčkova korespondence s institucemi, v níž
k nejzajímavějším položkám patří zejména písemnosti týkající se nejrůznějších úrovní vedení ČSL
(inv. č. 735-744, 814-820) a obecně též dopisy z období Vodáčkovy politické aktivity v letech 1948-
1949.
Ve III. oddílu badatel nalezne tematicky roztříděné rukopisy zůstavitelových článků, které
dokumentují Vodáčkovy publicistické aktivity (inv. č. 873-888). Nejpočetněji jsou zastoupeny
příspěvky s tématy bibliofilství, Boskovice a Boskovicko, Olomouc či církev. Soupis všech
dochovaných rukopisů s odkazem na konkrétní inventární čísla nalezne badatel v příloze číslo 1.
Hodnotné materiály obsahuje rovněž IV. oddíl věnovaný Vodáčkovu veřejnému působení.
Bohatě je zde zaznamenána jeho činnost v ČSL – dochovaly se zůstavitelovy zápisky
z nejrůznějších politických schůzí i školení (inv. č. 899-903) a zejména průklepy zápisů ze schůzí
olomouckého KAV ČSL, jejichž autorem byl sám Vodáček (inv. č. 907). Tyto prameny umožňují
vhled do problematiky vývoje ČSL ve středomoravském regionu v klíčových letech 1948-1949. Za
připomenutí též stojí podrobný záznam z přípravné schůze moravských zástupců ČSL konané 21.
srpna 1948 v předvečer jejich kroměřížského jednání (inv. č. 911).
26
Závěrečný V. oddíl doplňuje Vodáčkův osobnostní „portrét“ pestrým materiálem ilustrujícím
jeho zájmy a volnočasové aktivity. Nalezneme zde tři obsáhlá fotografická alba (inv. č. 924-926) i
tematicky utříděné volné fotografie. Prostor je věnován i novinovým výstřižkům článků, přičemž
autorem některých z nich byl sám Vodáček (inv. č. 938). Životopisné údaje mohou doplnit výstřižky
novinových článků o Adolfu Vodáčkovi (inv. č. 939). Jiný pododdíl představuje zůstavitele jako
zaníceného sběratele (grafiky, odznaků, známek či autogramů; inv. č. 950-966) a cestovatele (viz
početné materiály z cest; inv. č. 967-984). Fond obsahuje rovněž pozoruhodné tiskařské štočky
Vodáčkových tisků, mezi jejichž autory patřili kupříkladu Karel Svolinský, Arnošt Hrabal, Ladislav
Rusek či Jana Krejčová (inv. č. 985-997).
Závěrem jen drobné připomenutí, které již jednou výše zaznělo. Třebaže fond Spolek
českých bibliofilů, pobočka Olomouc vznikl vyčleněním daného tématu z fondu Adolf Vodáček, je
nezbytné se při studiu bibliofilské tematiky seznámit s materiály obou fondů obsahově spojených
osobou Adolfa Vodáčka. Obě materie se totiž často významově prolínají a jejich striktní oddělení by
narušilo srozumitelnost kontextu.
V. Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky
Osobní fond Adolf Vodáček uspořádal a inventář sepsal archivář Mgr. Jiří Vidlička v období
od února 2007 do prosince 2008 na pracovišti olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě.
PRAMENY A LITERATURA
Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc:
Krajský výbor Národní fronty v Olomouci, kart. 108, inv. č. 718.
Spolek českých bibliofilů v Praze, pobočka Olomouc (nezpracovaný).
Státní okresní archiv v Olomouci:
Žerotín, pěvecko-hudební spolek, inv. č. 2 a 3 (fasc. 1).
KONEČNÝ, Karel: Československá strana lidová na střední Moravě 1948-1960. Olomouc 2005.
KOLÁŘ, Bohumír: Bibliofil Adolf Vodáček se dožívá 90 let (Osobnost spolkového života).
Hanácké noviny, 13. dubna 1995, s. 5.
KOLÁŘ, Bohumír: Olomoučtí bibliofilové (K 20. výročí založení olomoucké pobočky SČB v
Praze).
27
In: Středisko, Sborník vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, Olomouc 1989, s. 67-74.
K čemu v příštím parlamentě zaměřím své úsilí (Mluvíme s budoucími poslanci Národního
shromáždění – Adolf Vodáček). Národní osvobození, 25. května 1948, s. 1.
PEHR, Michal a kol.: Cestami křesťanské politiky. Biografický slovník k dějinám křesťanských
stran
v českých zemích. Praha 2007, s. 290-291.
Poslanci kopali uhlí na dole Laušman. Práce (ostravské vydání), 21. listopadu 1948, s. 9.
SMEJKAL, Bohuslav: Poslední rozloučení s Adolfem Vodáčkem. Zprávy SČB, 1998, s. 40-41.
VIDLIČKA, Jiří: Korespondence Aloise Kaderky, předsedy Československé domkařskomalozemědělské
strany, ve fondu olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě. In:
Olomoucký archivní sborník, roč. 6, 2008, s. 100-114.
VODÁČEK, Adolf: Byli jsme na šichtě – osm lidoveckých poslanců v ostravských dolech.
Lidová obroda, 23. listopadu 1948, s. 2.
SEZNAM ZKRATEK
ČSL Československá strana lidová
KAV ČSL Krajský akční výbor Československé strany lidové
KAV NF Krajský akční výbor Národní fronty
MěNV Městský národní výbor
MNV Místní národní výbor
NF Národní fronta
NS Národní shromáždění
ROH Revoluční odborové hnutí
SČB Spolek českých bibliofilů v Praze
ÚAV ČSL Ústřední akční výbor Československé strany lidové
28
29
Název fondu: Vodáček Adolf
Značka fondu: Pz AV
Časové rozmezí: (1901) 1922 – 1998
Počet evidenčních jednotek: 1507 (z toho 9 rukopisů, 55 kartonů, 3 alba, 320 volných
fotografií, 60 filmových pásů negativů, 222 grafik, 5 kreseb,
432 známek, 53 odznaků, 248 kusů drobné devoční grafiky,
87 tiskařských štočků, 13 autogramů)
Počet inventárních jednotek: 1013
Rozsah fondu v bm: 6,3
Stav ke dni: 15. prosince 2008
Fond zpracoval: Mgr. Jiří Vidlička
Inventář sestavil: Mgr. Jiří Vidlička
Počet stran: 105
Inventář schválil: PhDr. Karel Müller (č.j. ZA-Ol/543/2008)
30