Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF
Inventáře a katalogy Zemského archivu v Opavě
pobočka Olomouc
Číslo listu NAD: 1956 Číslo pomůcky 1622
Diecézní rada Církve československé (husitské)
Olomouc
1921 – 1996
Inventář
Zpracovala: Jitka Balatková
Olomouc 2008
ÚVOD
I.
Vývoj původce archivního fondu
Dne 8.ledna 1920 byla založena ve zcela nedávno vzniklém samostatném československém
státě nová církev, která rovněž přijala jméno „československá“ a na svém VI. sněmu v roce
1971 rozšířila svůj název ještě o přívlastek „husitská“. Vzniku této církve předcházely
požadavky reformy a obnovy života církve jako instituce, stejně jako i duchovní a mravní
obrody těch, kteří církev jako společenství vytvářejí. Nositeli těchto myšlenek byli členové
Jednoty katolického duchovenstva a prehistorii církve československé napsal český reformní
katolicismus, počínaje Františkem Náhlovským, přes zmíněnou jednotu až po memorandum,
předané v Římě jménem části českého duchovenstva papeži Benediktu XV. v létě roku 1919.
Pokusy dosáhnout reformy cestou církevní instituce však byly marné. Kolem ThDr. Karla
Farského, vůdčí osobnosti tohoto hnutí, se shromáždilo radikální křídlo reformních kněží, tzv.
Ohnisko, které se později změnilo v Klub reformních kněží. Na Moravě patřili
k nejvýznamnějším stoupencům těchto myšlenek Alois Spisar a Matěj Pavlík.
Klub reformních kněží svolal na osmý leden 1920 do Národního domu v Praze na
Smíchově schůzi, jejímž programem bylo založení nové církve. Předzvěstí tohoto činu byly
bohoslužby o Vánocích 1919, kdy se v řadě míst v Čechách a na Moravě sloužila liturgie
v českém jazyce. Farský vymezil pro teologii rodící se církve půdorys obecně křesťanské
tradice a současně jí otevřel průhled k teologické svobodě. V „Prohlášení“ o ustavení nové
církve se hovoří o tom, že věroučné normy mají být pojímány v duchu svobody svědomí,
která ve svém důsledku znamená „svědomí ochotné a připravené přijmout víru svobodně“.
Dnešní pojmenování církve ukazuje jednak k jejímu sepětí s kulturním a politickým životem
národa, jednak navazuje na náboženské základy domácí reformační tradice husitské a
českobratrské ve snaze pochopit jejich smysl a navázat na duchovní bohatství v nich ukryté.
V den vzniku československé církve zvolili její zakladatelé šestičlenný církevní výbor,
složený ze čtyř duchovních a dvou laiků. Ten tvořil, pravděpodobně za pomoci tzv. krajské
rady, dočasného pomocného orgánu na Moravě se sídlem v Olomouci, první ústředí církve.
To se muselo postarat jednak o uznání státem, jednak vytvořit organizační strukturu.
K žádosti o uznání bylo třeba vypracovat alespoň prozatímní organizační řád, který po svém
dokončení 24. ledna 1920 měl 32 články a na jeho základě podala církev v únoru 1920
ministerstvu školství žádost o státní uznání. Toho se jí dostalo 15. září téhož roku, v červenci
1921 byla předložena ke schválení i první církevní ústava. Právo vedení matrik církev získala
výnosem ministerstva vnitra z 5. července 1922, každá nová náboženská obec však musela
žádat o toto právo ještě sama.
Přesně za rok po založení církve se v Praze sešel valný sjezd tří stovek delegátů, kteří
zastupovali prvních 109 už fungujících náboženských obcí, které se staly základními
jednotkami činnosti církve v čele s faráři a radami starších (dále RS). Žádná z nich však ještě
nebyla schválena státem. Tento sjezd odhlasoval také statut církve o čtyřiceti pěti článcích a
podle něho bylo zvoleno nové ústředí, které až doposud nese název ústřední rada (dále ÚR).
Na Moravě vznikly ze všech nejdříve náboženské obce na Olomoucku – ve Vacanovicích,
Velkém Týnci a Olomouci, první však byly státem schváleny v roce 1922 také už intenzívně
žijící obce ve Velké Bystřici, Litovli a Nákle, ještě během téhož roku došly schválení i obce
v Brně, Kroměříži, Dubicku, Uherském Brodě, Kyjově, Prostějově, Přerově, Lošticích,
Třebíči a Zborovicích, počátkem roku 1923 také v Olomouci.
Vyššími jednotkami církevní organizace se podle celocírkevního sjezdu, konaného 29.
srpna 1921, staly diecéze, z nichž v Čechách vznikly dvě, východočeská a západočeská,
zvaná také pražská. Biskup západočeské diecéze byl zároveň patriarchou, proto ho volila jako
biskupa-patriarchu celá církev. Stal se jím po volbě, která prošla všemi diecézemi ještě před
zasedáním prvního sněmu, tehdy nejvyššího zákonodárného orgánu, dosavadní správce
západočeské diecéze, ThDr. Karel Farský. Ten zároveň převzal ve své diecézi úřad biskupa.
Předchůdcem diecézní rady (dále DR) církve československé v Olomouci byla Zemská
rada starších církve československé pro Moravu a Slezsko, která ode dne svého ustavení 2.
listopadu 1920 sídlila v Olomouci a vykonávala zde svou působnost až do 18. srpna 1921,
kdy se za účasti 106 delegátů z 68 náboženských obcí sešlo v Brně diecézní shromáždění,
z něhož vzešla právě diecézní rada. Ta však ještě nebyla legální, neboť na Moravě ještě
nebyla státem schválena ani jedna z již existujících náboženských obcí. Tím však automaticky
skončila práce dosavadní Zemské rady starších.
Diecéze, která vznikla v Olomouci a řídila zpočátku Moravu a Slezsko, se ustavila na
shromáždění 23. listopadu 1922. Toho dne se sešli v kapli Komenia (dnes budova Filosofické
fakulty University Palackého v Křížkovského ul. č. 10) delegáti z prvních dvanácti státem
uznaných moravských náboženských obcí a zvolili jednak DR, jednak prvního biskupa,
vlastně už jen moravského, dosavadního správce moravskoslezské diecéze Matěje Pavlíka.
Od začátku složitá situace nové církve ve Slezsku a části severní Moravy k němu
přiléhající se nakonec vyřešila realizací návrhu ÚR církve, aby tamní věřící vytvořili svou
vlastní diecézi. To se stalo skutkem na schůzi delegátů všech do té doby ustavených
náboženských obcí 8.listopadu 1922, kteří zvolili první samostatnou DR a také správce
diecéze, jímž se stal radvanický farář Ferdinand Stibor, krátce nato první zvolený biskup této
diecéze. Územní vymezení nové diecéze nakonec provedla ÚR na svém zasedání 8. prosince
1922 za účasti předsednictev všech diecézí.
Události, nazývané v historii československé církve „pravoslavnou krizí“, se nakonec
vyřešily v roce 1924 rezignací moravského biskupa Matěje Pavlíka – Gorazda na biskupský
úřad a jeho odchodem do církve pravoslavné. Spolu s ním odešlo z církve dalších devět kněží.
Aby se zcela vyjasnilo smýšlení a směřování náboženských obcí na Moravě, vyzvala ÚR
diecézní radu moravskou rovněž k rezignaci a umožnila tak nové ustavení diecéze. Ta se nově
konstituovala na diecézním shromáždění uskutečněném 25. srpna 1924 v Brně, kdy byl
zvolen správcem moravské diecéze dr. Jan Rostislav Stejskal z Olomouce a zvolena nová DR.
V březnu následujícího roku proběhla náboženskými obcemi volba nového biskupa, jímž byl
všude jednomyslně zvolen doktor Stejskal. V Brně vznikl vikariát pro západní Moravu.
Vojenská duchovní správa měla v československé církvi stejnou organizaci jako církve
jiné, ministerstvo národní obrany vyhovělo její žádosti o zřízení samostatné duchovní správy
6. února 1922, takže hned 1. března mohla tato správa zahájit v Praze činnost. Téhož roku
byla zřízena v Olomouci duchovní správa výpomocná, vedená duchovními správci civilními,
druhé místo ve vojenské duchovní správě získala církev k 1. dubnu 1932 u Zemského
vojenského velitelství v Brně.
V roce 1922 se začala československá církev šířit i na Slovensko a Podkarpatskou Rus a
obě tato území dostal do správy jako správce moravský biskup, později však byl jen jakýmsi
prostředníkem mezi nimi a ÚR. 8. března 1929 sdělila olomoucká DR všem duchovním
správám a RS na Slovensku a Podkarpatské Rusi, že z příkazu ÚR z 15. 2. je nadřízeným
orgánem NO na Slovensku a Podkarpatské Rusi ÚR nikoliv DR v Olomouci. Všechna podání
tedy měla být podávána přímo na ÚR, aby však byl olomoucký biskup, který byl z pověření
ÚR správcem Slovenska a Podkarpatské Rusi, informován o všech počinech, měla mu být
všechna podání, posílaná ÚR, zasílána v opise. Ustavení diecéze pro tato území bylo
schváleno církevním sněmem už v roce 1931 s odkazem na úpravu církevní ústavy, k jejímu
zřízení však došlo až v roce 1994, už samozřejmě jen pro Slovensko. Se vznikem
samostatného Slovenského štátu v r. 1939 byla na jeho území činnost československé církve
zakázána.
Náboženská obec československé církve vznikla také ve Vídni, 27. dubna 1930 se konala
pravděpodobně první tamní bohoslužba biskupa Stejskala, který dostal organizaci církevního
života ve Vídni na starost. Tamní náboženská obec fungovala i během války, naposled je
doložena v diecézním archivu jako živá v roce 1949.
Německá okupace přinesla nepříznivou změnu v tom smyslu, že církev nesměla od roku
1940 nést jméno československá a byl jí vnucen název českomoravská, hrozilo jí i zrušení.
Důsledkem tohoto stavu byla mj. i skutečnost, že po smrti druhého patriarchy ThDr.h.c.
Gustava Procházky 9. února 1942 nesměl být zvolen jeho nástupce, takže biskup Ferdinand
Stibor zůstal správcem církve až do osvobození v roce 1945. V moravské diecézi pocítily tíži
změněných poměrů náboženské obce Dubicko, Hostice, Troubelice, Zábřeh a Znojmo, které
se ocitly v území zabraném Německem, zatímco Chudobín a Bílá Lhota byly ze záboru záhy
propuštěny.
Po válce se život církve začal pomalu vracet do normálních kolejí. Nejen v pohraničních
oblastech Moravy a Slezska, kam přišli noví obyvatelé, ale i jinde v moravské diecézi
vznikaly nové náboženské obce (např. v r. 1945 Šumperk, od něhož se oddělila v r. 1948
samostatná náboženská obec v Hanušovicích, 1950 Šternberk).
Rozhodnutím ministerstva národní obrany obnovila svou činnost od 1. září 1948 vojenská
duchovní správa československé církve v Brně, její definitivní zánik spadá do roku 1949.
V r. 1949 vznikl Státní úřad pro věci církevní a všechny církve se tak dostaly pod přímý
tlak komunistické moci, který skončil až v listopadu 1989. Jeho tvrdé důsledky byly patrné ve
všech sférách jejich života i činnosti. Každá sebemenší maličkost v duchovní i ekonomické
sféře musela být schválena předem okresním nebo krajským církevním tajemníkem, dá se bez
nadsázky říci, že církve se staly majetkem těchto mocipánů.
Především vliv státu a rozdělení republiky na kraje (teprve na druhém místě figurovaly
vnitřní organizační důvody ) se projevil i v rozdělení dosavadní moravské diecéze na diecézi
brněnskou a olomouckou. Dne 12. září 1950 svolala ÚR církve na 19. listopad do Brna
ustavující diecézní shromáždění „nově zřízené diecéze pro kraj Brněnský a Jihlavský“ a
zároveň diecézní shromáždění, na jehož programu byla volba biskupa, jímž se stal Václav
Janota. Moravská (nyní vlastně olomoucká) diecéze v důsledku toho zmenšila území své
působnosti - vzato podle krajského rozdělení – pouze na kraje Olomoucký a Gottwaldovský.
Morava a Slezsko však nezůstaly ušetřeny ještě jedné územní změny, která se jich dotkla
v souvislosti se zřízením krajů Severomoravského a Jihomoravského v roce 1960. Usnesením
V. sněmu církve ze dne 28. října 1961 byla k 1. lednu 1962 zrušena dosavadní olomoucká
diecéze. Dosavadní ostravská či slezská diecéze, jejímž posledním biskupem byl do roku
1961 Gabriel Chrobáček, byla v r. 1962 spojena s diecézí olomouckou (kde v r. 1961
rezignoval biskup ThDr. a PhDr. František M. Hník), s názvem diecéze ostravská. Bylo
k tomu samozřejmě třeba státního souhlasu, který udělil církevní referát odboru školství a
kultury Severomoravského (dále Sm) Krajského národního výboru v Ostravě s účinností od 1.
ledna 1962, který se tak stal dnem vzniku nové ostravské diecéze se sídlem Ostravě, do jejíž
působnosti patřily náboženské obce se sídlem na území Sm kraje. Ustavující shromáždění
nové diecéze se konalo ve sboru Jana Blahoslava v Přerově 12. února 1962, přičemž výše
zmíněným církevním referátem bylo povoleno jeho konání 29. prosince 1961. Volební
diecézní shromáždění 27. května 1962 v Přerově zvolilo biskupem dosavadního správce nové
diecéze Leo Marcelucha. Sídlem diecéze měl být farní úřad v Ostravě-Zábřehu, avšak
uvolnění farní budovy k tomuto účelu se nezdařilo. Ústřední rada církve tedy rozhodla na
svém zasedání 13. února 1963 o přenesení sídla biskupa do Olomouce do volné diecézní
budovy v Žilinské ulici č. 5 a o změně jména na „olomoucká diecéze“ k 1. březnu 1963. I
tento krok byl samozřejmě podmíněn státním souhlasem. Diecéze tehdy měla 56
náboženských obcí, v nichž sloužilo 52 duchovních. Pod brněnskou diecézi přešly od 1. ledna
1962 náboženské obce z Prostějovska, Gottwaldovska a Kroměřížska.
Diecéze byly a jsou čistě pro vnitřní potřebu církve rozděleny ještě na okrsky či vikariáty
, v jejichž čele stojí vikář(ka), ty se však navenek v organizaci církve nijak neprojevují. V r.
1942 fungovaly v okleštěné diecézi vikariáty tři - brněnský, kyjovský a olomoucký, v r. 1950
vypadal stav okrsků olomoucké diecéze takto: Olomouc, Olomouc-Hodolany, Zábřeh,
Kroměříž, Gottwaldov. Později, opět z vnitrocírkevních organizačních důvodů, zejména
v souvislosti se zánikem ostravské a vznikem nové diecéze v Olomouci v r.1962 se počet
okrsků opět měnil. Tak DR usnesením svého zasedání ze dne 9. června 1982 zrušila pět
dosavadních okrsků olomoucké diecéze ustanovených od 1. ledna 1968 (karvinský,
olomoucký, ostravský, přerovský a šumperský) a zřídila od 1. července 1982 okrsky jen dva,
a to olomoucký a ostravský. V dalších letech se však síť okrsků opět měnila.
Od roku 1962 nedošlo k žádným změnám ani v počtu ani v názvech diecézí na území
Moravy a Slezska.
II.
Vývoj a dějiny archivního fondu.
Písemnosti DR církve československé (husitské) v Olomouci měly během existence
moravskoslezské, moravské a olomoucké diecéze dosti pohnutou historii, první dochovaná
zpráva o jejich uložení však pochází až z roku 1948. Tehdy vykonal přednosta VI. odboru ÚR
Veleslav Růžička prohlídku registratur a archivů diecézí v Hradci Králové, Olomouci a
Ostravě – Radvanicích a podal o ní zprávu ÚR, datovanou shodou okolností 25. února 1948.
O olomoucké spisovně se v ní praví, že je uložena v příhodné místnosti, ale stejně jako
v Hradci Králové bez zvláštního opatření proti požáru a vloupání. Nejstarší písemnosti
olomoucké sahají podle této zprávy až do roku 1920. Růžičkova domněnka, že nejstarší kniha
zápisů (Zemské) rady (starších) zmizela s odchodem biskupa Gorazda a jeho stoupenců, se
nepotvrdila a kniha je součástí tohoto archivního fondu. Přednosta ve své zprávě dále
konstatuje, že ani v Olomouci nenalezl řádný archiv a archiváře, péči o spisovnu v této
diecézi shledal však velmi dobrou. V Olomouci tehdy chyběl podle jeho slov větší a
vhodnější prostor a skříně pro spisovnu, stejně jako pracovní pomoc, třeba dobrovolná.
Poslední odstavec praví, že ve všech diecézích je zájem o zřízení diecézních archivů, obtíže
však budí osoba archiváře. Pokud pro tuto funkci budou získáni pracovníci, budou to nejspíš
pracovníci dobrovolní a bezplatní a nebude možné, aby kromě správy diecézního archivu
ještě vykonávali dohled nad archivy náboženských obcí, jak přednosta sám původně
zamýšlel.
Tehdy byl diecézní archiv nouzově umístěn v prostorách Husova sboru v Olomouci.
Nezjištěno odkdy, ale do konce roku 1955 byl správcem archivu prof. v.v. František Urban,
toho roku však byly veškeré pořádací práce pro nedostatek finančních prostředků zastaveny,
neboť dosavadní archivář prohlásil, že zdarma na archivu pracovat nebude. František Urban
požádal DR v prosinci 1954 o odvolání jejího rozhodnutí vyhovět žádosti RS olomoucké
náboženské obce o uvolnění zasedací síně RS, kde byl dosud diecézní archiv uložen, a vzdát
se místností v Husově sboru. Žádost Urban zdůvodnil tím, že dosavadní prostory vyhovují jak
uložení archiválií, tak pro práci archiváře s nimi. Přesun do diecézní budovy v Žilinské ul. č. 5
nepokládal za vhodný, protože tamní suterénní místnosti neměly zabezpečovací železné
dveře, nedaly se vytápět a vzniklo by nebezpečí, že spisy ve sklepě zvlhnou a budou zničeny.
Na konci dopisu zdůraznil, že je to nejbohatší archiv ze všech diecézních archivů, má tedy pro
církev velkou cenu, a proto tolik záleží na jeho správném a bezpečném uložení. Všechny tyto
těžkosti zjistil také při své inspekční cestě 26. června 1956 tentýž přednosta archivního
odboru ÚR V. Růžička, který doporučil, aby archiv byl přemístěn z prostor v Husově sboru
kdysi patřících DR, tam, kde má olomoucká NO uložen archiv svůj, tedy vlastně na její úkor.
Nová a novější část diecézní spisovny by mohla být podle něho uložena v suterénní části
diecézního domu, avšak po uspořádání by měla jít zase zpět do Husova sboru, neboť v druhé
suterénní místnosti na Žilinské ulici vede vodovodní a plynovodní topení a je tu tedy
nebezpečí požáru a zatopení. Že by diecézní rada sama měla hledat i jiné možnosti, to se
vůbec nebralo v úvahu. DR se nejspíš s RS olomoucké náboženské obce dohodla, neboť ještě
v r. 1962 je doloženo uložení diecézního archivu v Husově sboru. K přestěhování do domu
v Žilinské ulici však muselo dojít brzy poté, neboť z let 1964-1969 existuje dokumentace
úporného úsilí DR jednak zabránit nastěhování nájemníka do místnosti sloužící uložení
archivu, jednak vystěhování nájemnice, která přece jen dosáhla toho, že jí byla místnost
s archivem pronajata k bydlení. O bydlení v této místnosti (muselo se jednat o místnost
v přízemí) se nejprve ucházel za vydatné pomoci církevního tajemníka laborant Jan Kopecký,
který se však přece jen podnájemníkem diecéze nestal, zato zde bydlela od roku 1965 učitelka
Danuše Bobková, jíž k podnájmu opět pomohl církevní tajemník Evžen Černý. Učitelku,
která zde měla bydlet jen několik měsíců, však nebylo možno dostat ven, neboť 31. května
1966 píše DR církevnímu referátu Okresního národního výboru v Olomouci: „Místnost pro
archiv potřebujeme velmi naléhavě. Archiválie jsou t.č. umístěny na předsíni a schodišti
diecézního domu a v některých kancelářích. Toto nevyhovující umístění neodpovídá
archivnímu řádu a je nepříznivě posuzováno naším ústředním archivářem. Současný stav
rovněž brání diecéznímu archiváři v soustavné práci na uspořádání archivu.“ Úsilí DR bylo
však korunováno úspěchem až na jaře 1969, kdy k 31. březnu měla tato nevítaná a nic
neplatící nájemnice odevzdat klíče. Snad se tak opravdu stalo.
Dne 23. května 1957 jmenovala na svém zasedání DR diecézním archivářem Aloise
Králíka (*1890), ředitele školy v Olšanech v.v. Počátkem června převzal nový archivář svou
funkci za přítomnosti ústředního archiváře církve V. Růžičky a 12. února 1958 podal diecézní
radě zprávu o své dosavadní práci.
Inventární seznam, který vznikl z Králíkovy práce, dal archivu klasické rozdělení na
listiny, knihy, spisy a sbírku razítek a pečetí. Do archivu tehdy patřila i tzv. dokumentační
knihovna, obsahující podle jeho slov knihy a brožury, jejichž obsah se týká diecéze nebo
jejích orgánů a náboženských obcí, dále pak muzejní sbírka, tj. fotografie, předměty kultické,
jako nepoužívané bohoslužebné knihy, náčiní, roucha a prapory, předměty památkové,
medaile a odznaky. V dopise DR ze dne 14. září 1960 píše Králík píše, že razítka diecézní
rady z doby protektorátu byla po osvobození v r. 1945 zničena a starší razítka ani pečetidla
zatím nebyla zjištěna. Podle jeho slov také muzejní sbírka nebyla dosud nalezena, neboť
v místnostech archivu v Husově sboru se žádné památky nenacházejí. Bližší charakteristika
této pomůcky viz kapitola III.
V pondělí 9. února 1959 prohlédl diecézní archiv úředník Krajské správy ministerstva
vnitra v Olomouci Antonín Roubic, který byl celkově s výsledkem prohlídky spokojen a
vyžádal si krátkou písemnou zprávu o uspořádání archivu.
Po Králíkově odchodu na konci roku 1961 se nepodařilo DR za něj nalézt náhradu, neboť
o této skutečnosti píše ještě 23. září 1963 vedoucí tajemník diecéze ústřední radě.
Od roku 1964 je však už doložen jako diecézní archivář důchodce Jaroslav Hladký
(*1905) z Ostravy, původně archivář diecéze ostravské. Ten pracoval na diecézním archivu
po několik let vždy po tři až čtyři měsíce v roce až do konce roku 1974, v letech 1963-1966
vždy jeden až dva měsíce v roce člen DR Bohumil Ondroušek, středoškolský profesor v.v.
z Litovle. Na léta 1979 - 1981 sjednala DR dohodu o činnosti s Aloisií Schmiedovou, která se
měla podle textu dohody věnovat zpracovávání diecézního archivu pod vedením diecézního
tajemníka, avšak stopy její práce jsou patrné spíše ve spisovně, kde prováděla skartaci v
písemnostech z 50. let. V r. 1982 byla jmenována do funkce diecézní archivářky šternberská
farářka Bronislava Kubešová, která však tuto funkci držela jen titulárně, aniž by vůbec přišla
s archivem do styku nebo dokonce nějak ovlivňovala jeho osud.
Po dočasném zániku olomoucké diecéze a vzniku diecéze ostravské předali formálně
představitelé zanikající diecéze 15. března 1962 její archiv DR v Ostravě, přičemž se
v předávacím protokolu konstatuje, že archiv je seřazen podle inventárního seznamu a
uschován ve dvou dřevěných skříních ve zvláštní místnosti Husova sboru v Olomouci,
vyhražené pro archiv a spisovnu DR. V této místnosti měl archiv setrvat až do doby, než se
pro něj najde vhodné umístění v sídle nové diecéze v Ostravě. Ostravská diecéze však ve své
tehdejší podobě brzy zanikla (viz kap. I.) a archiv zůstal tam, kde se nacházel doposud. Téhož
dne předali protokolárně zástupci zanikající diecéze DR v Ostravě také spisovnu olomoucké
DR, jejíž část z let 1943-1958 byla tehdy uložena rovněž v olomouckém Husově sboru,
zatímco spisový materiál z let 1959-1962 se nacházel v úřadovně diecéze v Žilinské ulici.
Téhož dne, tedy 15. března 1962, byla také diecézní radě v Brně protokolárně předána část
spisů DR, týkající se odstupovaných náboženských obcí z Prostějovska, Gottwaldovska a
Kroměřížska.
Diecézní rada CČSH v Olomouci předala archiv jako své depozitum olomoucké pobočce
Zemského archivu v Opavě 24. dubna 1997 Smlouvou o depozitu písemností, čj. ZA 444/97.
III.
Archivní charakteristika archivního fondu.
V době před předáním zemskému archivu byly písemnosti zřejmě dlouho uloženy ve
sklepních prostorách diecézní budovy v Žilinské ulici č. 5, což se podepsalo velmi negativně
na jejich stavu. Část archivu, personální spisy některých duchovních, bylo nutno jako úplně
zničené plísní a hnilobou vyřadit bez náhrady:
Josef David 1929 - 1949
Jan Elšík 1932 – 1934
Ondřej Habán 1921- 1941
J. Hájek 1924
František Havelka 1924 – 1926
Gustav Hladík 1922 – 1949
Miroslav Butula 1928 – 1947
Karel Červený 1925 – 1929
Lev Tkaný 1928 – 1948
Jan Tabach 1921 – 1924
František Šťastný 1922 – 1931
Václav Špetlík 20. léta - 1946
Kromě to bylo nutno zničit skoro celou dokumentaci výuky náboženství ve školním roce
1923/24.
Jiné spisy se podařilo dát na místo aspoň v kopiích. Zůstane navždy zásluhou biskupa
ThDr. Vlastimila Zítka, že na špatné uložení archivu upozorňoval zpracovatelku fondu, tehdy
místopředsedkyni DR, a opakovaným kladením otázky „co s archivem dál“ nakonec inicioval
její rozhovor na toto téma s ředitelem Zemského archivu (dále ZA) v Opavě dr. Karlem
Müllerem. Ten akceptoval její návrh, aby diecézní archiv převzal do zemského archivu jako
depozitum a v rámci pracovního programu ZA byl tento fond zde i uspořádán. Tím byl tento
cenný celek písemností zachráněn.
Králíkova jen ručně napsaná pomůcka byla přehledná, jistě se podle ní dobře hledalo, i
proto, že každá krabice byla popsaná podle inventárního seznamu. Její skladba však
neodpovídala už tehdy nárokům moderní archivní pomůcky, už proto, že nebyla dokončená,
neměla úvod, práce na jakémsi společném rejstříku však byla v rukopise započata. U
jednotlivých skupin písemností většinou chyběl jejich časový rozsah a tam, kde byl, často
neodpovídal stanovenému rozpětí. Naštěstí časový rozsah nechyběl na obalech spisů. Úložní
lhůty nikde uvedeny nebyly.
Z chronologického hlediska rozdělil Alois Králík veškeré písemnosti podle jím
vytvořených časových úseků a uvnitř nich podle věcných skupin. První skupina všech
písemností z let 1920-1921 byla nadepsána „Zemská rada starších“, další, týkající se už
diecézní rady, byla rozdělena takto:
II) 1922 - 1930
III) 1931 - 1939
IV) 1940 - 1942
V) 1943 – 1951
Z písemností Zemské rady starších pro Moravu a Slezsko v Olomouci 1920-1921 byl
vytvořen samostatný archivní fond, který už má svůj vlastní inventář. U devítiletí 1931-1939
však některé skupiny písemností překračují i o několik let koncový rok, čtvrté období,
otevřené rokem 1940 už zůstalo, jak je vidět z Králíkova inventárního seznamu, započaté, ale
nedokončené. Fyzicky však archiválie roztříděny a označeny byly. Poslední časový úsek,
1943-1951, zůstal jen v nadpise inventárního seznamu, zpracovatelce fondu se podařilo jej
částečně rekonstruovat podle nadpisů na obalech. Přitom zjistila, že většina těchto skupin
písemností začíná daleko dřív než v roce 1943, často už rokem 1931. Lze to snad vysvětlit
skutečností, že se archivář k těmto dokumentům dostal až později a nechtěl už hotové a
popsané skupiny rušit a de facto znovu zpracovávat. Tímto dělením se jednotlivé agendy
objevovaly v inventárním seznamu vlastně nejméně dvakrát, takže jedna a tatáž věc se musela
hledat v každém desetiletí zvlášť. Systém agend a jejich pořadí v rámci jednotlivých časových
úseků však Králík bohužel nedodržoval.
Uvnitř každého časového úseku byly archiválie rozděleny podle písmen A, B, C. Písmeno
A označovalo Listiny. Byla to uměle vytvořená skupina, která vznikla tak, že ze spisů byly
vyňaty podle archivářova mínění nejdůležitější písemnosti, z nich vytvořena zvláštní skupina
s tímto názvem, ve skutečnosti však tyto dokumenty měly někdy málo společného
s diplomatickou kategorií takto odborně nazývanou. Byly sice mezi nimi často právní úkony,
ale i mnohé spisy běžné agendy, jako např. řád hřbitova. Tyto dokumenty vrátila
zpracovatelka při inventarizaci zpět do spisů. Písmeno B označovalo Úřední knihy a
vyskytuje se jen v období 1922-1930. Mezi těmito knihami se však nacházely i registraturní
pomůcky. Pod písmenem C nalezneme Agendu běžnou, tedy, řečeno moderní terminologií,
Spisy. K časovému úseku V. přiřadil archivář skupiny označené písmeny K a M, což byly
v prvém případě zapsané a označené tiskoviny, v druhém fotografie.
Nejdůležitější součást archivu, písemnosti týkající se náboženských obcí, jejich
přípravných výborů, rad starších nebo korespondence s jednotlivci, rozdělil Králík v každé
obci do pěti skupin:
a) Věci duchovní správy
b) Organizace
c) Vyučování náboženství
d) Seznamy
e) Různé
Králík také provedl v písemnostech vnitřní skartaci. Fond uspořádal fyzicky nesmírně
důkladně, a to tak, že na každý obal fasciklu poznamenal, kolik obsahuje listů a kusů,
nejstarší a nejmladší datum přípisů, v jaké řeči jsou psány a jejich jednací čísla. Spisy uložil
do očíslovaných, k tomuto účelu zhotovených krabic, na jejich štítku uvedl inventární čísla
spisů a v inventárním seznamu zase samozřejmě číslo krabice. Přesto, že je na inventáři a
celém postupu znát, že jejich autorem nebyl archivář-odborník, je třeba vysoce ocenit
Králíkovu práci jako nesmírně důkladnou a pečlivou, bez níž by nebyl archiv vůbec přístupný
a asi by nebylo vůbec možné v něm vyhledávat.
Třídění a inventarizace se záhy ukázaly složitějšími, než se na první pohled zdálo. Brzy
po začátku bylo jasné jen to, že fond bude mít dvě manipulace, první snad podle nějak
upraveného Králíkova systému, druhou podle novějšího spisového plánu. Hlavním úkolem
bylo zjednodušit uložení, tak, aby se v první manipulaci jedna náboženská obec či jeden
duchovní dali nalézt na jednom místě. U duchovních to bylo zvláště složité, neboť mnoho
z nich se vyskytovalo v osobních spisech nejprve učitelů náboženství, pak kazatelů, posléze
jáhnů a nakonec vysvěcených kněží. Během práce se ukázalo, že nejvhodnějším způsobem
bude zařazení každého z nich do nejvyšší kategorie, které dosáhl, ale jen jednou. U
písemností náboženských obcí bylo především nutno zlikvidovat kategorii Různé a rozřadit ji
do ostatních skupin písemností nebo v případě bezvýznamnosti skartovat. Nakonec
zpracovatelka rozřadila písemnosti týkající se styku DR s náboženskými obcemi, přípravnými
výbory, politickými obcemi a jednotlivci do těchto čtyř skupin:
a) Duchovní správa
b) Organizační záležitosti
c) Výuka náboženství
d) Rozvrhy bohoslužeb
Písemnosti, obsažené v této starší části diecézního archivu, měly končit rokem 1951,
avšak často jsou její součástí i materiály mladší. Tato část diecézního archivu dostala při
zpracování název I. manipulace. Přesto, že archivář Králík, jak sám uvádí, provedl před
uložením písemností do archivu skartaci, byla provedena při inventarizaci ještě jedna,
rozsahem nevelká skartace. Jejím předmětem se staly jen ty kopie průvodních dopisů, které
neuváděly nic jiného, než že spis v příloze je poslán adresátovi. Systém desetiletí byl při
inventarizaci zrušen a nahrazen jednou plynulou časovou řadou. Struktura značení vytvořená
kombinací římských a arabských číslic a velkých písmen abecedy rovněž není v tomto
inventáři již použit, přesto, že se zpracovatelka snažila jej alespoň zčásti uplatnit. Nakonec se
ukázalo jako nejvhodnější vytvoření nového systému umělého. Původní inventární seznam je
uložen v signatuře L 11 v II. manipulaci fondu.
Přibližně z 1. poloviny padesátých let se dochoval spisový řád diecéze, jímž se spisovna
od té doby řídila. Jednotlivé skupiny písemností byly označeny abecedně velkými písmeny,
podskupiny v nich arabskými číslicemi, úložní a skartační lhůty však v tomto řádu také
scházejí. Písemnosti zhruba od tohoto roku až do devadesátých let byly podle tohoto
schematu roztříděny jen částečně, velká část zůstala neproskartována ve stavu uložení do
spisovny. Skartaci v písemnostech z 50. let prováděla zaměstnankyně DR Aloisie
Schmiedová. Některé mladší písemnosti dokonce přešly do zemského archivu ve složkách
tak, jak byly chronologicky vyřizovány. Třídění této části diecézního archivu, části spisovny a
spisů přímo z kancelářských šuplíků bylo velmi pracné, neboť úřednice v kanceláři diecéze
neměly žádný dohled, který by dbal nejen o správné, ale dokonce i nějaké řazení spisů, takže
jedna a tatáž záležitost byla jednou uložena podle jedné signatury, podruhé jinam. Skartační
řízení zde zástupci státního archivu neprováděli. Archivní kniha se dochovala jedna a
zachycuje účetní písemnosti DR z let 1958-1973.
Spisový plán této II. manipulace byl při inventarizaci zachován beze změny, je uložen
rovněž v její signatuře L 11. Některá jeho písmena nejsou konkrétními agendami obsazena.
Za zmínku snad stojí, že oběžníky vydané jak ÚR, tak jednotlivými diecézemi, jsou obsahem
jak jejich vlastních signatur, tj. L5, V4 a V5, ale nacházejí se i v korespondenci. U oběžníků
vydaných ÚR jsou někdy přílohami kazatelské plány, návrhy sněmovních dokumentů a
jednacích řádů. Obsah písmena „Z“, pod nímž bylo Různé, byl rozřazen nebo skartován,
písemnosti „Ž“, týkající se Jednoty duchovních a učitelů …. Na konci fondu je umístěn
jednak celek bohoslužebných a naučných textů, kazatelských plánů a jiných tištěných a
rozmnožených materiálů, které nebyly při převzetí nikam zařazeny, jednak texty převážně
z pera diecézního archiváře Urbana, zabývající se historií církve na Moravě a zejména jejími
počátky. Z fondu byly vyřazeny písemnosti patřící do archivu diecéze ostravské a pak
materiály, které tvoří malou osobní pozůstalost biskupa Stejskala.
Církevní spisové řády ukládaly diecézím i náboženským obcím evidovat ve svých
archivech také literaturu a časopisy, což moderní archivnictví nepřipouští. Časopisy a
publikace, které byly součástí diecézního archivu, byly předány do knihovny olomoucké
diecéze.
Fond je dochován celkem v úplnosti, fyzický stav archiválií po nezbytném vyřazení
písemností zničených hnilobou a plísní, je dobrý. Většina písemností je psána česky, až na
nezbytné použití němčiny v dokumentech z doby protektorátu a zcela výjimečně použité
srbštiny.
Fond má k dni 31. 10. 2008 celkem 31,06 bm, 2108 inventárních jednotek a 1900
jednotek evidenčních (273 kartony, 34 knihy, 1 album, 1551 fotografií, 2 diapozitivy, 5
negativů a 34 plány).
IV.
Stručný rozbor archivního fondu
Archiv diecézní rady v Olomouci vznikl z činnosti tohoto vrcholného voleného orgánu
diecéze československé církve (husitské), který sídlil v Olomouci. Stáří písemností a úplnost
jejich dochování činí z tohoto fondu, jak už rozpoznal prof. Urban, druhý nejvýznamnější
archiv této církve po pražském Ústředním archivu. Tvoří významný zdroj informací o
počátcích této církve na Moravě a ve Slezsku, zejména o jejím vážném období zvaném
pravoslavná krize, která se odehrála právě na půdě této diecéze. Písemnosti fondu podávají
zvláště v písemnostech do roku 1950 plastický obraz duchovního života náboženských obcí,
budování sborů, práce rad starších, výuky náboženství, hospodářských záležitostí, vztahů
k vyšším orgánům církve a všeho, čím církev ve svých základních jednotkách žila uvnitř i
navenek. Písemnosti od roku 1949 předkládají svědectví o období, kdy se církev dostala do
područí církevních tajemníků a ztratila jakoukoliv možnost o čemkoliv samostatně
rozhodovat až do zdánlivých nebo skutečných maličkostí. Proto také nebyla skartována ani
jediná písemnost, týkající se této sféry styku státu a církve. Pro badatele nebude v tomto
případě na škodu seznámit se s obsahem třetí kapitoly úvodu.
Podle depozitní smlouvy si složitel, tedy diecézní rada CČSH, vyhradil právo dávat
souhlas k badatelskému využití písemností mladších padesáti let. Obsah kartonů č. 130 a
131 bude na základě rozhodnutí DR badatelsky přístupný až v r. 2028.
V.
Záznam o uspořádání archivního fondu.
Fond zinventarizovala v letech 2001 – 2008 Jitka Balatková, která také napsala úvod a
zpracovala rejstříky. Při vnitřní skartaci písemností a řešení některých věcných otázek
vypomohl také tehdejší farář náboženské obce Olomouc Mgr. František Konvalinka. Velké
množství neurčených fotografií obětavě pomohl popsat, a tím sbírku fotografií zhodnotit,
emeritní farář Mgr. Miroslav Spáčil. Fotografie z Ostravska pomohl určit dnes již zesnulý
farář ve Staré Bělé Mgr. Milan Gebčinský, v poslední fázi se zúčastnil této práce také
kojetínský farář Mgr. Dobromil Malý, který také již není mezi živými.
Literatura:
Balatková, J.: Zemská rada starších církve československé pro Moravu a Slezsko v Olomouci. Olomouc
2005, rkp., úvod k inventáři.
Balatková, J. – Kaňák, B.: Letmé nahlédnutí do péče o písemnosti v Československé církvi (husitské). In:
155 let archivnictví v českých zemích. Sborník příspěvků z konference. Brno, Moravský zemský archiv 1995, s.
169-172.
Balatková, J.: Organizační vývoj československé církve (husitské) na Moravě a ve Slezsku. XXVII.
Mikulovské symposium 2002, Brno 2003, s. 227-241.
Kotlíková, M.: Vznik církve československé ve Slezsku 1920-1925 a příběh obce Doubravy. Masarykova
univerzita Brno, bakalářská práce, 2004, rkp.
Kotlíková, M.: Rudolf Ceh – Němec a oddaný kněz církve československé ve složitém období let 1934-
1950. In: Marek P., Hanuš J. (eds.): Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století.
Centrum pro studium demokracie a kultury Brno 2006, s. 477-486.
Lomoz, J.: Organizační vývoj církve československé. Praha 1934 (zvl. otisk z časopisu Svoboda svědomí).
Pejs, O.: Vojenští duchovní v poválečné československé armádě (1946-1950). Historie a vojenství, 1992, s.
135-166.
Pokorný, F.: Schematismus československé církve 1933. Ročník první. Praha 1933.
Salajka, M.: Proces ustavování a duchovní správy náboženských obcí církve československé husitské 1920-
2000. Praha 2003.
Spáčil, V.: Církev československá. Podkapitola z kapitoly Církevní správa, Historický místopis Moravy a
Slezska v letech 1848-1960, svazek I. Profil Ostrava 1966, s. 313-314.
Urban, F.: Jak jsme pracovali. Olomouc 1948.
Seznam zkratek, použitých v inventáři.
CČS = církev československá
CČS(H) = církev československá husitská
CT = církevní tajemník
CZ = církevní zastupitelstvo
DFV = diecézní finanční výbor
DKV = diecézní kárný výbor
DR = diecézní rada
DS = diecézní shromáždění
HTF = Husitská teologická fakulta
KNV = krajský národní výbor
MěNV = městský národní výbor
NO = náboženská obec
ONV = okresní národní výbor
Org. = organizační
rkp. = rukopis
RS = rada starších
s.d. = bez data
s.l. = bez udání místa
strojop. = strojopis
ÚR = ústřední rada
Příloha :
Biskupové a správcové moravskoslezské, moravské a olomoucké
diecéze v časovém rozpětí fondu.
1. Moravskoslezská diecéze
Matěj (Gorazd) Pavlík
biskupský administrátor 1921 – 1922
2. Moravská diecéze
Gorazd Pavlík
biskup 1922 - 1924
ThDr. Josef Rostislav Stejskal
administrátor 1924 – 1925
biskup 1925 – 1946
ThDr. Bohumír Cigánek
biskup 1946 – 1950
František Sedláček
správce 1950
biskup 1950
3. Olomoucká diecéze
František Sedláček
biskup, zvolen ještě jako biskup moravský 1950 - 1954
Václav Janota, biskup brněnský
správce 1954 - 1956
ThDr. h.c. et PhDr. František M. Hník
biskup 1956 - 1961
4. Ostravsko-olomoucká, posléze olomoucká diecéze
Leo Marceluch
správce 1961 - 1962
biskup 1962 - 1987
Miroslav Šnyrch
správce 1988 - 1989
ThDr. Vlastimil Zítek
biskup 1989 – 1999
Název fondu Diecézní rada Církve československé (husitské)
Olomouc
Značka fondu DR CČS(H) OL
Časové rozmezí 1921-1996
Počet evidenčních jednotek 1900 jednotek evidenčních (273 kartony, 34 knihy,
1 album, 1551 fotografií, 2 diapozitivy, 5 negativů
a 34 plány
Počet inventárních jednotek 2108
Rozsah v bm 31,06 bm
Stav ke dni 31. 10. 2008
Fond uspořádala PhDr. Jitka Balatková
Pomůcku sestavila PhDr. Jitka Balatková
Počet stran: 120
Inventář schválil PhDr. Karel Müller, čj. ZA – Ol /14/2008