Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF
Inventáře a katalogy Státního okresního archivu Opava




Číslo listu NAD: 1213

Evid. číslo pomůcky: 860












CECH KOVÁŘŮ, KOLÁŘŮ, BEDNÁŘŮ, NOŽÍŘŮ A ZÁMEČNÍKŮ
HRADEC NAD MORAVICÍ

1661
INVENTÁŘ














Zpracoval: Mgr. Marek Skupien



Opava 2009

OBSAH

Úvod..................................................................................................................................... 3

Seznam základních pramenů a literatury............................................................................. 8

I. Listiny............................................................................................................................... 9










































ÚVOD

I. Vývoj původce archivního fondu

Město Hradec nad Moravicí (německy Grätz) leží na rozhraní Opavské nížiny a Nízkého Jeseníku, na počátku pitoreskního údolí řeky Moravice, do které se zde vlévá potok Hradečná. Obec je vzdálená 8 km jihozápadně od Opavy.
Cechy (výraz je odvozen ze staroněmeckého Zeche, tj. řád, pořádek), tedy sdružení příslušníků téhož nebo více typů řemesel, se postupně konstituovaly z náboženských korporací a z uskupení založených městskými radami pro snadnější správu města. S nejstaršími náběhy k cechovní organizaci se v českých zemích setkáváme ve druhé polovině 13. století. Stěžejní zásadu cechovnictví lze spatřovat v ochraně práv výrobní profese k místnímu trhu. Z tohoto principu pak pramenily typické znaky cechovního systému - prosazování monopolu na prodej výrobků a řemeslnou práci, dohled nad importem cizího zboží, zabezpečení priority v nákupu suroviny, regulování přijetí do cechu a poskytování oprávnění k provozu vlastní dílny, usměrňování výroby a nákupu suroviny. Vedle těchto hospodářských tendencí, které je možno dále konkretizovat, se poslání cechovních korporací odráželo také v rovině sociální a náboženské.
Hradec, nacházející se v bezprostřední blízkosti stejnojmenného významného přemyslovského hradu, nabyl městských práv někdy před rokem 1417, kdy se poprvé připomíná jako městečko v listinách opavského plebána Matyáše a vévody Přemka ("...in oppido Gretz...").
Fatální torzovitost pramenné základny nám bohužel nedovoluje rekonstruovat poměry středověkého Hradce, a to včetně ekonomického vývoje. V tomto směru se naše znalosti v podstatě omezují jen na několik informací. Víme, že výše zmíněná fortifikace chránila důležitou komunikaci směřující z Moravy do Polska (tzv. Polská cesta, od 13. století převážil název Opavská cesta). Na této obchodní stezce byla u Hradce zřízena celní stanice, která se v písemném svědectví poprvé připomíná v zakládací listině benediktinského opatství na Klášterním Hradisku z roku 1078. Funkce celní komory bezpečně vypovídá o tom, že někde "...iuxta civitatem Gradecz..." byly vybírány poplatky od kupců, spojovat ji však s existencí trhu na Hradci v uvedené době je ovšem diskutabilní. O trzích hovoří až významné privilegium opavského vévody Viktorina ze dne 3. října 1481, ve kterém hradeckým udělil mj. také právo konání pondělního svobodného týdenního trhu a jarmarku na den sv. Michala (tj. 29. září). Osadníci se měli řídit opavským právem a měli tedy užívat i tamní míry a váhy. Jiná Viktorinova listina z 8. listopadu 1484 pak představuje nejstarší písemný doklad o provozování řemesla v městečku. Vévoda tehdy daroval měšťanovi Janu Rejikovi "...duom a fojtství volné v...Hradci a stuol masařský, tak, aby jiný žádný masa prodávati nemohl, leč s vuolí jeho."
Obecně můžeme konstatovat, že starší vývoj měst na Opavsku kulminoval ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století, nicméně v případě Hradce jsou i pro tuto dobu naše znalosti o jeho hospodářské situaci determinovány více než skromným počtem pramenů. Za relevantní lze navíc označit pouze potvrzení výročního trhu, které městečko obdrželo v roce 1567 od císaře Maxmiliána II. Urbář z roku 1574 evidoval v Hradci jen 10 osedlých, v prvním decenniu 17. století (1607) se zde připomíná 23 poplatníků, kteří "...nejsou rolníci, toliko zahrady mají..." Drtivá většina obyvatel se tak nutně musela živit také řemeslem či obchodem. Tento závěr je jistě platný i pro starší období, a to vzhledem ke skutečnosti, že malé městečko bylo situováno na úzkém ostrohu v předhradí. Geografická poloha logicky znemožňovala držbu pozemků větší výměry.
Dlouhotrvající klidný vývoj Hradce vystřídaly ničivé události třicetileté války. Městečko trpělo pobytem vojsk slezských stavů, krnovského vévody Jana Jiřího Hohenzollerna, Dánů a císařských. Nepokojná léta měla pro Hradec neblahé následky. Nepříznivý vývoj vedl dokonce až ke ztrátě městských práv, k čemuž došlo někdy po 4. září 1661. Neradostnou situaci obyvatelstva navíc zhoršovaly živelné katastrofy. V roce 1672 byla postižena požárem část hradeckého předměstí Podolí a v roce 1696 vyhořelo v samotném Hradci 20 domů, tedy v podstatě celá lokalita. Ta opět získala městský statut v roce 1702 zásluhou císaře Leopolda I. Tehdy se od Hradce oddělilo Podolí (někdy také nazývané Dolním městečkem; jako předměstí je poprvé zachyceno k roku 1446) a stalo se samostatnou vsí (přesto i poté je nejednou vykazováno jako součást Hradce).
Primární úkol v obnově měst byl spatřován v rekonstrukci poškozeného hospodářství. Prvotní předpoklad k oživení ekonomiky se odrážel v úsilí o potvrzování a rozšiřování privilegií. Pokud se týká Hradce, víme, že v šedesátých a sedmdesátých letech 17. století vyjednávala vrchnost (Pruskovští z Pruskova) ohledně získání práv na provozování týdenních a výročních trhů. Patrně šlo o obnovení a rozmnožení výsady, kterou městečko obdrželo v roce 1481. Pruskovští rovněž podporovali přistěhovalectví nových řemeslníků do Hradce a s jejich pochopením se setkalo také konstituování cechovních sdružení (srov. níže).
Ačkoliv o poměru vrchnosti k hradeckému řemeslnictvu je známo jen velmi málo, nemohlo se jednat o vztah výlučně bezproblémový, poněvadž režijní hospodářství a městská výroba byly vystaveny vzájemné konkurenci. Znalosti poměrů na jiných dominiích zřetelně vypovídají o mnoha nepříznivých elementech v politice vrchnosti vůči městským výrobcům (povinný nákup surovin a polotovarů z panské produkce, odvádění naturálních a peněžních platů a výrobků, levná práce na zakázku, nízké ceny panského zboží, podpora řemesel na venkově apod.). O konkrétním projevu negativních tendencí vůči hradeckým (resp. podolským) řemeslníkům však víme pouze to, že Pruskovští bránili svým poddaným vozit vlnu na opavské trhy.
Snaha o revitalizaci hospodářských poměrů se odrazila také v ustavení hradeckých cechů. Dne 24. června 1661 vystavil cech ševců v Kroměříži mistrům téhož řemesla v Hradci opis svých artikulí vydaných olomouckým biskupem Leopoldem I. Vilémem v roce 1657. Zanedlouho se do jedné korporace organizovali také kováři, koláři, bednáři, nožíři a zámečníci (srov. níže). S rokem 1662 se pak pojí vznik cechu krejčích, kterým 1. února pořídili opavští kolegové opis svých statut sepsaných v závěru 16. století (1598). Všechny tři cechy musely být pochopitelně ustaveny se souhlasem hradecké vrchnosti (explicitně to máme doloženo jen u sdruženého cechu), konkrétně Jiřího Kryštofa Pruskovského. Z uvedeného je patrné, že zrod výše zmíněných sdružení se koncentroval do krátkého časového úseku. Patrně se tedy jednalo o hromadnou akci připravovanou dominiem (nasvědčuje tomu i jméno vrchního hospodářského správce hradeckého panství Jakuba Jarnotha figurující v listině pro krejčí). Proto nelze vyloučit, že také počátek dalších dvou hradeckých cechů spadá do šedesátých let 17. století. Korporace pláteníků, jež se řídila artikulemi opavských příslušníků téhož řemesla, každopádně vyvíjela svou činnost již před 31. květnem 1700, kdy byl přijat za mistra jistý Georg Wladekh. Ještě Vincenc Prasek měl v rukou český překlad rozšířených statut opavských soukeníků z 12. dubna 1623, který byl pořízen okolo roku 1780 a měl zároveň představovat "rodný list" cechu soukeníků v Hradci. Jenže tento cech poprvé evidují konsignace z let 1732 - 1733. Pokud ale vezmeme v úvahu, že opavští soukeníci obdrželi nová privilegia 12. října 1722, můžeme fungování hradeckého sdružení položit již před toto datum. V souvislosti se vznikem cechů v Hradci dále stručně poznamenejme, že názor Vincence Praska, který byl přesvědčen o jejich existenci již k roku 1481 (vycházel z privilegia knížete Viktorina), nemá žádnou pramennou oporu, čehož si byl ostatně sám vědom. Příčinu pozdního ustavení hradeckých cechovních korporací lze nejspíše hledat v nepočetném osídlení městečka (zde ovšem k většímu nárůstu ani dojít nemohlo) a jeho předměstí Podolí (v roce 1574 má jen 16 osedlých, v období 1731 - 1738 již 71 osedlých a 42 neosedlých).
Výše uvedené cechy vyvíjely svou činnost po dohledem vrchnostenské správy, jak o tom jednoznačně vypovídají dochované knihy pláteníků a krejčích.
Nahlédnout do skladby hradeckých cechovních korporací nám umožňují až seznamy řemeslníků a cechů z let 1732 - 1733, které byly sestavovány ve spojitosti s chystanou reformou cechovnictví. Podle druhé verze konsignace z roku 1733 v městečku a Podolí (označeno jako Dolní městečko) vyvíjelo činnost výše zmíněných 5 cechů (4 specializované a 1 sdružený), v nichž pracovalo 62 mistrů. Jednalo se o soukeníky (19 mistrů z Hradce a Podolí), pláteníky (6 mistrů z Hradce a Podolí, 4 inkorporovaní), krejčí (5 mistrů z Hradce a Podolí, 4 inkorporovaní), ševce (7 mistrů z Hradce a Podolí, 3 inkorporovaní), a sdružený cech kovářů (3 mistři z Hradce a Podolí, 3 inkorporovaní), bednářů (4 mistři z Hradce a Podolí), kolářů (2 mistři z Hradce a Podolí, 1 inkorporovaný), a zámečníků (1 mistr z Hradce, nebo Podolí). Celkově bylo v městečku a Podolí evidováno 47 cechovně organizovaných mistrů, odjinud pocházelo 15 řemeslníků. Výkaz zachycuje úhrnem 8 profesí. Na vzestupu bylo soukenictví. Příslušníci tohoto oboru, kteří podle soudobého urbáře pocházeli výhradně z Podolí, patřili k početně nejsilnějším a jejich sdružení lze bezpochyby označit za nejvlivnější a nejbohatší. Všechny cechy jsou v soupisu jmenovány jako filiálky profesně stejně zaměřených cechů jiných měst. Prakticky to ovšem znamenalo pravděpodobně jen to, že soukeníci, pláteníci a krejčí převzali statuta z Opavy, ševci z Kroměříže a řemeslníci sdruženého cechu z Hranic. Kromě výše uvedených cechů se seznam zmiňuje také o řeznících (4 z Hradce a Podolí, 1 z Vehovic), kteří dosud pracovali zcela samostatně a nepatřili do žádného cechu. Pokud by si chtěli založit vlastní korporaci, což zřejmě zamýšleli a proto figurují ve výkazu, měli si vyžádat generální cechovní patent v češtině. Ten byl zaslán již fungujícím hradeckým cechům. Jednalo se o 4 exempláře v češtině a 1 v němčině (vlastnili jej buď soukeníci, nebo cech sdružený, u nichž je německá verze vykazována ve starší podobě seznamu). Na okraj poznamenejme, že první verze konsignace (v případě Hradce existují dvě rozdílné) z roku 1732 se od definitivního soupisu liší - obě nerozlišují mistry domácí a inkorporované, jedna z nich vykazuje pláteníky a krejčí v jednom sdruženém cechu apod.
Struktura řemesel v Hradci včetně Podolí však byla daleko širší, než jak nám ji představuje zmíněná konsignace. Z 19 hradeckých osedlých k roku 1702 byli 4 krejčí, 4 tkalci, 2 bednáři, 2 ševci, 1 kovář, 1 pekař, 1 kožešník, 1 řezník, 1 řemenář, 1 zámečník a 1 talířník. Pro poznání profesního zaměření je pak velmi cenným zdrojem poznatků urbář sepsaný v letech 1731 - 1738. V městečku bylo tehdy registrováno 21 osob živících se řemeslem: 2 pláteníci, 3 tkalci, 1 kožešník, 4 krejčí, 2 ševci, 1 podkovář, 2 bednáři, 1 sedlář, 1 sklář, 1 talířník, 1 studnař, 1 řezník a 1 zámečník. Řemeslné výrobě se ve velké míře věnovali i podolští. V urbáři nacházíme 19 soukeníků, 6 pláteníků, 1 tkalce, 1 kožešníka, 6 krejčích, 7 ševců, 4 kováře (z toho 2 tovaryše), 2 bednáře, 3 koláře, 5 stolařů, 2 tesaře, 1 řešetáře, 2 skláře, 1 papírníka, 1 pekaře, 5 řezníků, 4 zedníky (z toho 2 tovaryše), tedy sumárně 70 osob. Vedle osedlých spatřujeme mezi řemeslníky také hradecké a podolské podruhy. Teoreticky se mohlo jednat o všechny, protože u některých z Podolí, kteří byli označeni za nádeníky, není zřejmé, zda pracovali v zemědělství, nebo řemeslné výrobě. Z urbáře rovněž nelze zjistit, jestli mistři své povolání skutečně vykonávali, zda pracovali samostatně, či za mzdu a zda šlo o zaměstnání celoroční, anebo sezónní. Srovnání urbáře s konsignací z roku 1733 však jednoznačně svědčí o tom, že v hradeckých ceších nebyli sdruženi všichni příslušníci téhož řemesla.
Analýza zmíněného urbarialního soupisu z pera Ireny Korbelářové upozornila na zajímavý fakt, a to, že nikdo z obyvatel Hradce a Podolí nevykonával profesi obchodníka nebo kramáře. Odbyt si tedy výrobci museli zabezpečit sami a prodej cizího artiklu se uskutečňoval prostřednictvím trhů nebo jej zajišťovali jako vedlejší činnost někteří hradečtí či podolští. Pokud je Hradec ještě v prvním poločase 18. století označován za jednu z nejstarobylejších a nejbohatších tržních lokalit na Opavsku, potom tato skutečnost jistě nevyplývala z existence početné vrstvy domácích specializovaných obchodníků. Ostatně k této zprávě, kterou nelze verifikovat prameny, je nutno přistupovat s velkou skepsí. Hradec (včetně Podolí) totiž náležel k zemědělsko - řemeslnickým městům, která po třicetileté válce pravděpodobně patřila na Opavsku k nejchudším a Hradec se navíc v této kategorii řadil k těm, jimž se nepovedlo překonat poválečné krizové období a podle výpovědi rektifikační komise z první čtvrtiny 18. století trpěli měšťané dokonce bídou.
K nejvýznamnějším živnostem zmiňovaným v urbáři se řadila papírna. Tu někdy po roce 1670 založil Jiří Kryštof hrabě Pruskovský v místech bývalého hamru v Podolí (byla druhou nejstarší na Opavsku). Okolo roku 1686 ji pak prodal do dědičného nájmu Bartoloměji Vitzovi. Před rokem 1870 přešel podnik na výrobu šedé lepenky a zrušen byl až v závěru první čtvrtiny 20. století.
Torzovitost pramenů bohužel nedovoluje blíže rekonstruovat vývoj konkrétních hradeckých cechů. Výjimkou nejsou ani kováři, koláři, bednáři, nožíři a zámečníci. Jejich sdružení se konstituovalo v roce 1661, když jim dne 4. září cechmistři a mistři týchž řemesel z Hranic vystavili opis svých artikulí. Jednotlivé články statut není nutné rozebírat, protože obsah obdobných písemností byl víceméně stejný. Zmíníme se pouze o mistrovských zkouškách. Kováři (kovárna se poprvé připomíná v Hradci okolo roku 1570; nacházela se při bráně, kterou se vcházelo z města do předhradí) měli za úkol vyhotovit 4 podkovy (včetně upevnění), okovat nový vůz a vyrobit sekeru v přítomnosti mistrů. Kolář se stal mistrem po zhotovení dobrého vozu a bednář poté, co udělal pivní bečku s 6 obručemi, vanu a ševcovskou káď. Nožíři museli předložit k posouzení 10 řeznických nožů, stejný počet "brüstlmichlinků", "neterlinků" a "semerlinků" a zámečníci 2 zámky. V artikulu týkajícím se zámečníků se hovoří také o řemeslnících spojených s výrobou pušek. Jednalo se o šiftaře (výrobci pažeb), puškaře (měli nařízeno vyrobit zámek s dvojím tažením a 2 hlavně) a ručnikáře. O jejich činnosti v Hradci máme zprávu až z první třetiny 19. století, kdy se připomíná Jiřík Koll z Koemathu v Bavorsku, který byl ovšem členem cechu puškařů v Opavě, kam se později také odstěhoval.
Ve sfragistických sbírkách Slezského zemského muzea je uložen pod inventárním číslem C - T/39 typář cechu z roku 1662. Ve vnitřním kruhu lze spatřit v horní polovině podkovu, pistoli a loukoťové kolo, v dolní části pak zkřížené nože a vidličku, visací zámek, sud a odpichovací měřítko. Po okrajích se nachází 5 šesticípých hvězd. Opis obsahuje tento text: P C KOWARS KOLAR BEND NOZIR A ZAMEC NA HRACU.
Údaje o cechu může stručně doplnit snad již jen konsignace z roku 1733. V korporaci bylo tehdy organizováno 14 mistrů, včetně 4 inkorporovaných (srov. výše), mezi nimiž však nefiguruje žádný nožíř.
Prameny sice zachycují jména mistrů řemesel sdružených v cechu (ku příkladu matriky vedené od roku 1643), nemůžeme si však být jisti, zda šlo o ty, kteří byli v korporaci skutečně organizováni. Např. v urbáři z let 1731 - 1738 jsou registrováni kováři Wenzl Willischer (podkovář z Hradce), Jacob Nithner a Georg Blahuth (oba z Podolí, kde působili i dva kovářští tovaryši - Ludwig Blahuth a Anton Lehnfeld), bednáři Adam Gebauer a Simon Gebauer (oba z Hradce), Andreas Brückner a Magdalena Willischin (obě osoby z Podolí), koláři Wenzel Mader, Urban Mader a Paul Tesarsz (všichni z Podolí) a zámečník Johann Dürrfeld (z Hradce).
S postupem industrializace se cechy stávaly brzdou rozvoje výroby. Vláda ve Vídni však přistoupila k velkému omezení cechovnictví až v roce 1731, kdy vydala generální cechovní patent. Roku 1739 pak byly vyhlášeny generální cechovní artikule, které sjednotily cechovní předpisy. Od konce 18. století cechy ztratily zcela na významu. Dne 20. prosince 1859 byl vydán císařský patent, jenž s platností od 1. května 1860 zavedl v rakousko-uherské říši nový živnostenský řád rušící cechovní zřízení. Tento řád kodifikoval svobodu podnikání - každý občan měl volný přístup ke všem živnostem (kromě tzv. koncesních). Cechy nahradila živnostenská společenstva s daleko svobodnějším způsobem sdružování řemeslníků. Cechovní tradice však měla ve společenstvech silné kořeny, což dokumentuje i fakt, že název "cech" se ještě dlouho z pramenů nevytrácí. Na otázku, kdy zanikl hradecký cech kovářů, kolářů, bednářů, nožířů a zámečníků, bohužel nedokážeme odpovědět.

II. Vývoj a dějiny archivního fondu

Fond vznikl z činnosti cechu kovářů, kolářů, bednářů, nožířů a zámečníků v Hradci nad Moravicí.
O uložení cechovních písemností lze jen spekulovat. Velmi pravděpodobně se však uchovávaly v truhlici u cechovních představených. Jejich osudy po zániku cechu nám zůstávají skryty. Každopádně někdy po roce 1877 se staly součástí muzejního archivu Matice opavské. V roce 1893 byly truhlice a písemnosti prezentovány na Národopisné výstavě opavské a o dva roky později se cechovní spisy ocitly zásluhou V. Praska na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. Za první republiky přešlo matiční muzeum i s archivem dočasně do správy Slezského muzea v Opavě. Teprve v roce 1946 byly archiválie odevzdány Krajskému archivu v Opavě (nejdříve jako depozitum, a to až do roku 1949). V roce 1991 byly písemnosti cechu vyčleněny ze Sbírky listin a rukopisů ze sběratelské činnosti Matice opavské a Zemský archiv v Opavě je dne 7. října předal Okresnímu archivu v Opavě, Lidická 2a (č. př. 65/91).

III. Archivní charakteristika archivního fondu

Písemnosti fondu se dochovaly z roku 1661, a to částečně ve špatném fyzickém stavu (archiválie jsou křehké, lámavé a poškozeny prachem). Fond obsahuje pouze jednu listinu v německém jazyce se dvěma přiloženými soudobými opisy v češtině.
Členění inventáře podle platných metodických návodů pro zpracování archivního materiálu vypadá následovně:
I. Listiny
Při pořádání nebyla provedena žádná vnitřní skartace. Vzhledem k malému rozsahu fondu a přehlednosti jeho zpracování nebyly vyhotoveny rejstříky. Fond o rozsahu 0,01 bm tvoří 1 inventární a 1 evidenční jednotka, a to 1 listina.

IV. Stručný rozbor obsahu archivního fondu

Písemnosti fondu Cech kovářů, kolářů, bednářů, nožířů a zámečníků Hradec nad Moravicí poskytují jen základní poznatky k dějinám cechu.
Doplňující informace k historii cechu je nutno čerpat v Zemském archivu v Opavě ve fondu Hejtmanský úřad knížectví opavsko - krnovského, Opava.

V. Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky

Fond uspořádal, inventář sestavil a úvodem opatřil Mgr. Marek Skupien ve Státním okresním archivu Opava v roce 2009.






Seznam základních pramenů a literatury

1. Prameny

Státní okresní archiv Opava, fondy:
Cech kovářů, kolářů, bednářů, nožířů a zámečníků Hradec nad Moravicí 1661.
Cech krejčích Hradec nad Moravicí 1662 - 1877.
Cech pláteníků Hradec nad Moravicí 1755 - 1863.
Cech ševců Hradec nad Moravicí 1661.

Zemský archiv v Opavě, fondy:
Hejtmanský úřad knížectví opavsko - krnovského, Opava 1507 - 1784.
Velkostatek Hradec 1574 - 1949.

2. Literatura

Hosák, L. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 2004.
Indra, B. Papírna v Hradci nad Moravicí. Vlastivědné listy, 1980, roč. 6, č. 2, s.15 - 17.
Janáček, J. Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu. Praha 1963.
Korbelářová, I. K postavení poddanských měst na Opavsku a Krnovsku po třicetileté válce. Slezský sborník, 1995, roč. 93, č. 4, s. 272 - 292.
Korbelářová, I. Města Opavského knížectví v době rozdělení Slezska. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1993, roč. 42, č. 2, s. 117 - 123.
Korbelářová, I. Poddanská města Opavského a Krnovského knížectví v letech 1648 - 1740. Ekonomické a sociální aspekty vývoje měst. Opava 1999.
Kuča, K. Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku II., H - Kole. Praha 1997.
Melecká, A. Panství Hradec nad Moravicí v urbáři z počátku 18. století. Opava 2001 (ročníková práce obhájená na Slezské univerzitě v Opavě).
Mendl, B. Počátky našich cechů. Český časopis historický, 1927, roč. 33, s. 1 - 20 a 307 - 346.
Prasek, V. Historická topografie země Opavské. Vlastivěda slezská II. Opava 1889.
Prasek, V. K dějinám řemesel ve Slezsku. In: 10. program českého gymnasia v Opavě, Opava, 1893, s. 3 - 58.
Řemeslníci na Hradci. Věstník Matice opavské, 1894, č. 4, s. 43 - 44.
Sonnek, L. Nástin dějin města Hradce nad Moravicí a sloučených obcí. Hradec nad Moravicí 1995.
Turek, A. Z minulosti Hradce a panství hradeckého. Hradec u Opavy 1960.
Turek, A. Dějiny zámku Hradce. Ostrava 1971.
Winter, Z. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha 1906.