Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF
Inventáře a katalogy Státního okresního archivu Opava




Číslo listu NAD: 1246

Evid. číslo pomůcky: 857












CECH ŠEVCŮ HLUČÍN

1722 - 1882
INVENTÁŘ
















Zpracoval: Mgr. Marek Skupien



Opava 2009

OBSAH

Úvod..................................................................................................................................... 3

Seznam základních pramenů a literatury............................................................................. 9

I. Listiny............................................................................................................................... 10

II. Úřední knihy.................................................................................................................... 10

III. Spisový materiál............................................................................................................. 10

1. Spisy.................................................................................................................... 10




































ÚVOD

I. Vývoj původce archivního fondu

Hlučín (německy Hultschin) leží na úpatí Hlučínské pahorkatiny nad širokou nivou řeky Opavy. Nachází se 22 km od Opavy a 12 km od Ostravy. Původně královské, později poddanské město vzniklo zásluhou Přemysla Otakara II. jako hospodářské středisko landeckého panství, a to spíše až v sedmdesátých letech 13. století. Pozici správního centra dominia zaujal Hlučín až v souvislosti s úpadkem hradu Landeku v období husitských či česko-uherských válek.
Cechy (výraz je odvozen ze staroněmeckého Zeche, tj. řád, pořádek), tedy sdružení příslušníků téhož nebo více typů řemesel, se postupně konstituovaly z náboženských korporací a z uskupení založených městskými radami pro snadnější správu města. S nejstaršími náběhy k cechovní organizaci se v českých zemích setkáváme ve druhé polovině 13. století. Stěžejní zásadu cechovnictví lze spatřovat v ochraně práv výrobní profese k místnímu trhu. Z tohoto principu pak pramenily typické znaky cechovního systému - prosazování monopolu na prodej výrobků a řemeslnou práci, dohled nad importem cizího zboží, zabezpečení priority v nákupu suroviny, regulování přijetí do cechu a poskytování oprávnění k provozu vlastní dílny, usměrňování výroby a nákupu suroviny. Vedle těchto hospodářských tendencí, které je možno dále konkretizovat, se poslání cechovních korporací odráželo také v rovině sociální a náboženské.
Fatální torzovitost pramenné základny nám bohužel nedovoluje rekonstruovat hospodářské poměry středověkého Hlučína. V tomto směru se naše znalosti v podstatě omezují jen na několik informací s malou vypovídací hodnotou. Listina landeckého pána Sigfrida z Baruthu vydaná v roce 1303 zachycuje ve svědečné řadě prvního známého hlučínského řemeslníka, a to pekaře Sydilmana. Ten byl k uvedenému datu zároveň reprezentantem městského soudnictví, protože se označuje také jako "scabinus". V dohodě o rozdělení opavského vévodství z roku 1377 se poprvé připomíná tzv. Velký mlýn na řece Opavě - "...Stat Hulczin mit der grossen mul..." (z konce 15. a počátku následujícího století se nám dochovala jména mlynářů: Matyáš, Jan z Ratiboře a Jan). K roku 1406 vystupuje v písemném svědectví obchodník Petr Fras (hlučínský fojt?), který odkázal ze své solné lávky v Hlučíně jednu hřivnu ročního platu zdejšímu faráři. Někdy před rokem 1433 pak měla být opavským vévodou Přemkem udělena privilegia hlučínskému cechu hrnčířů (srov. níže). Literaturou uváděná skutečnost, že rozvoj města v závěru 15. století dokládá založení několika rybníků (nejstarší doklad o chovu ryb v blízkosti Hlučína se vztahuje k roku 1450), neodpovídá skutečnosti. Z listinného materiálu totiž vyplývá, že město bylo postiženo v čase česko-uherských válek (srov. např. k roku 1478 - "...mnohé a veliké záhuby a škody, kteréž v tyto časy nynější válečné na ně /tj. hlučínské/ těžce přicházely" a k roku 1495 - "...znamenavše veliký nedostatek měšťan svých hlučínských a obtížnost, kterúž mají s parkány, cestami a s městečkem opravováním..."). Zlepšení hospodářské situace měla napomoci vrchnostenská povolení (1486, 1495) k zakládání rybníků a rovněž významné privilegium krále Matyáše z roku 1478 na pořádání dvou výročních trhů, které dosud v Hlučíně organizovány nebyly (jarmarky se konaly na den sv. Jana Křtitele a o druhé neděli po sv. Václavu). Hlučín obdržel rovněž privilegium na mýto při městě, jež shořelo při požáru v roce 1616. Víme o něm pouze to, že bylo vystaveno opavskými vévody.
Starší vývoj poddanských měst na Opavsku kulminoval ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století. Některá z nich dosáhla lepšího ekonomického rozvoje. Náležel k nim i Hlučín, jenž patřil k nejlidnatějším městským poddanským lokalitám v opavském knížectví. Příznivý vývoj nebyl možný bez pomoci vrchnosti. Hospodářství Hlučína bylo v předbělohorské době podpořeno výsadami na konání třetího a čtvrtého výročního trhu (1528 a 1562; stanoveny byly na den sv. Fabiána a Šebestiána a na čtvrtek před velikonoční nedělí; v roce 1710 byl čtvrtý jarmark přesunut na první neděli po Velikonocích) a roku 1571 pak postoupili Bruntálští z Vrbna městu právo vinného šenku za roční poplatek. Majitelé hlučínského dominia podporovali také řemeslnou výrobu, což se odrazilo v konstituování cechovních korporací. Poznání jejich počátků je ovšem problematizováno absencí dobových pramenů. Nejstarší zpráva o cechu kovářů se vztahuje nejspíše k roku 1537 (podle U. Wanderburga k roku 1539), kdy jim měl vystavit listinu Kryštof ze Zvole (hlučínská kronika z 1. poloviny 19. století se zmiňuje o Bernardovi ze Zvole, který však zemřel roku 1536). Ačkoliv literatura hovoří o potvrzení artikulí, seznam hlučínských cechovních písemností (asi 1830) uvádí, že dokument vydaný 7. dubna 1537 se týkal udělení statut opavských kovářů z roku 1451. Šlo tedy pravděpodobněji o ustavení cechu, jehož výsady byly v době předbělohorské možná obnoveny v roce 1595. Počátky organizace soukeníků se vztahují k roku 1554. Konfirmační listina z 18. století zaznamenává, že tehdy dosáhli udělení artikulí od Štefana Bruntálského z Vrbna. V roce 1569 (u A. Weltzela registrujeme nesprávný letopočet 1509) vystavili podle zápisu hlučínské kroniky bratři Jan a Albrecht Bruntálští z Vrbna "...prvni privilegie tkadskemu cechu." Tentýž pramen datuje do roku 1572 ustavení cechu ševcovského (srov. níže) a k roku 1600 se zmiňuje o existenci pečeti řezníků. Jejich cech tedy patrně vyvíjel činnost již v 16. století, což můžeme s určitou dávkou opatrnosti říci také o krejčích.
Řemeslníci výše uvedených profesí pracovali především pro místní trh a venkovské osady dominia. Jen některá odvětví se dokázala prosadit na regionální, případně nadregionální úrovni. V letech 1601 - 1603 povolili opavští radní jmenovitě uvedeným masařským volníkům z Hlučína prodej masa v jejich městě. Řezníci přiváděli hovězí a černý dobytek do Opavy, kde jej poráželi a nabízeli k prodeji. Mezi městy opavského knížectví, která se ve druhé polovině 16. a první čtvrtině 17. století podílela na tržním ruchu v Krakově (exportováno bylo zejména sukno, zpět se dovážely kůže, sůl, koření a jiný sortiment), figuruje rovněž Hlučín. Účast hlučínských podnikatelů na celkové míře krakovského obchodu byl ovšem zanedbatelný.
Dlouhotrvající klidný vývoj města vystřídaly ničivé události třicetileté války. Hlučín byl postižen válečnými událostmi vícekrát, když se stal obětí požárů, drancování a kontribucí. Ve městě nastal notný úbytek obyvatelstva. V roce 1628 bylo z původních 115 usedlostí na 20 hospodářství spálených a pustých. Ještě na počátku šedesátých let 17. století žilo uvnitř hradeb, pod hradbami a na předměstí jen 80 rodin.
Primární úkol v obnově města byl spatřován v rekonstrukci poškozeného hospodářství. Prvotní předpoklad k oživení ekonomiky se odrážel v úsilí o potvrzování a rozšiřování privilegií. Hlučínu byly výsady konfirmovány či nově uděleny v letech 1625, 1629, 1632, 1694, 1710, 1712 (nejen pro Hlučín) a 1732. Blíže připomeňme jen listinu z roku 1694, kterou Rudolf hrabě z Gašína zprostil obyvatele města a předměstí některých poddanských závazků a zároveň je obdařil jistou mírou osobní svobody. Podle slov dokumentu byli "propuštěni z poddanství", což ovšem nebylo deklarováno všeobecně a bez výhrad.
Snaha o revitalizaci hospodářských poměrů se projevila také v četných konfirmacích (většina se nedochovala) privilegií (v některých případech zničených za války) hlučínských cechů, eventuálně v zakládání nových řemeslnických korporací. Výsady kovářů byly obnoveny snad v roce 1625 a poté 14. února 1677 Rudolfem hrabětem z Gašína (podle Weltzela a Wanderburga byli tehdy sdruženi se zámečníky a bednáři), který možná ve stejném roce vydal také listiny pro plátenické mistry a tovaryše. Privilegia hrnčířů obdržená někdy před rokem 1433 od opavského vévody Přemka konfirmoval Václav Bruntálský z Vrbna, a to nejspíše 10. června 1626 (literatura a mladší prameny uvádějí také léta 1625 a 1635 - tehdy však již Václav Hlučín nedržel; kloníme se k dataci Weltzelově, jenž dokument patrně viděl). Tentýž pak 24. března 1628 obnovil ztracené výsady řezníkům. Krejčí obdrželi renovované artikule 25. března 1657 od Jana Jiřího z Gašína. V roce 1722 konfirmoval Jan Josef z Gašína statuta ševců (srov. níže). Později, 15. května 1725 (z Ubelakerem omylem uvedeného data 1775 pak bylo literaturou nesprávně usuzováno na existenci další konfirmační listiny), obnovil a rozšířil artikule soukeníků z roku 1554. S datem 31. ledna 1628 se pojí počátky cechu pekařského, kdy obdržel artikule od Václava Bruntálského z Vrbna. Tyto byly potvrzeny a rozšířeny 8. září 1676 Rudolfem z Gašína.
Ačkoliv o poměru vrchnosti k hlučínskému řemeslnictvu víme jen velmi málo, nelze předpokládat, že by se jednalo o vztah výlučně bezproblémový, poněvadž režijní hospodářství a městská řemeslná výroba byly vystaveny vzájemné konkurenci. Hlučínští řemeslníci byli např. nuceni odvádět dominiu různé platy (kromě dalších pravidelných finančních poplatků odevzdávaných každým řemeslníkem - srov. urbář z roku 1728) nebo pracovat na panském. Urbář z roku 1628 eviduje povinnosti řeznických, krejčovských, plátenických, hrnčířských (vyráběli hrnce pro panskou kuchyni) a ševcovských (odváděli peníze a slepice) mistrů. Hlučínská kronika se zmiňuje o tom, že každý řeznický mistr musel "...kameň čisteho loje ročně panu oddat..." a zároveň týdně dodat na zámek "...z jednoho hovada droby pro panske psy..." Tentýž pramen nás informuje o dávce ševcovských mistrů z tzv. Dubníka, "...na kterem před mnohymi lety koruny k vydelavani koží tlukavali a z toho jim ten plat zustal." Jednalo se o výrobu třísla z dubové kůry k činění kůží. Podle A. Weltzela (uvádí k roku 1722) byla po obuvnících také vyžadována práce za mzdu na panských dvorech, v níž se postupně střídali. Hlučínské cechy byly také patrně donucovány přijímat do svých řad výrobce z venkova.
Urbář z roku 1728 jednoznačně ukazuje, že řemeslná výroba byla v Hlučíně velmi rozšířená. Nahlédnout do skladby cechovních korporací nám však umožňují až seznamy řemeslníků a cechů z let 1732 - 1733, které byly sestavovány ve spojitosti s chystanou reformou cechovnictví. Podle druhé verze konsignace z roku 1733 ve městě vyvíjelo činnost 8 cechů (z toho dva sdružené), v nichž pracovalo 105 mistrů (z města bylo 75, odjinud 30). Jednalo se o soukeníky (15 mistrů z města), řezníky (24 z města - 5 působilo v Hlučíně a 19 docházelo do Opavy, 13 inkorporovaných; zřejmě nejbohatší a nejvlivnější cech), tkalce (2 mistři z města, 6 inkorporovaných), ševce (8 mistrů z města, 4 inkorporovaní), pekaře (4 mistři z města, 1 inkorporovaný), hrnčíře (5 mistrů z města, 3 inkorporovaní), sdružený cech kovářů (2 mistři z města), bednářů (1 mistr z města), zámečníků (1 mistr z města), ranhojičů (1 mistr z města), sklenářů (1 mistr z města), kolářů (1 mistr z města) a stolařů (1 mistr z města) a sdružený cech krejčích (6 mistrů z města, 3 inkorporovaní) a kožešníků (3 mistři z města). Dále v Hlučíně žili 4 mistři, kteří byli organizováni v přespolních sdruženích. Řemenář se stal členem cechu v Ratiboři, barvíř na černo a dva sedláři náleželi k cechům v Opavě. Celkově tak bylo ve městě evidováno 79 řemeslnických mistrů 18 profesí. K početně nejsilnějším patřily obory textilní a oděvní (zejména soukenictví a výroba obuvi) a odvětví potravinářská (řezníci). Na okraj poznamenejme, že první verze konsignace z roku 1732 se od definitivního soupisu liší - např. uvádí nižší celkový počet cechovně organizovaných mistrů, u soukeníků je evidován také punčochář, u ševců řemenář a provazník, u sdruženého cechu kovářů, bednářů atd., chybí ranhojič. Výkazy z let 1732 - 1733 naznačují, že se již v prvním poločase 18. věku řemeslná výroba v Hlučíně rozvíjela vcelku obstojně. Mezi poddanskými městy opavského knížectví náležel Hlučín mezi lokality s největší koncentrací řemeslné výroby a nejrozvinutějším cechovním systémem.
Velmi cenným zdrojem poznatků o hlučínských ceších v první polovině 18. století je rovněž Protokol zpráv purkmistrovských, který obsahuje především soupisy nově ustavených městských rad, rychtářů, kasířů, špitálních hospodářů, sadných a v neposlední řadě také cechmistrů. Analýza tohoto pramene (v komparaci s jinými materiály) z pera I. Korbelářové napovídá, že ve výše zmíněných 8 ceších se prosadily všechny skupiny osedlých a alespoň v některých z nich rovněž neosedlí. Společenský původ cechmistrů naznačuje, že měšťané se nejvíce uplatnili v pekařském, řeznickém a soukenickém cechu, domkáři v krejčovském a tkalcovském cechu a předměšťané v cechu hrnčířském. Cechmistři, kteří byli v Hlučíně nejspíše voleni všemi příslušníky korporace a poté potvrzováni vrchností, se podíleli také na městské správě, a to v drtivé většině ve funkcích konšelů a radních. Jen výjimečně se pak objevovali ve významném úřadě rychtáře či purkmistra.
Důležitým mezníkem ve vývoji města se stal rok 1742, kdy se stalo součástí Pruska. Ačkoliv pruský zábor přeťal obchodní cestu z Opavy do Krakova, pokračoval Hlučín v úspěšném ekonomickém vývoji. Ve srovnání s jinými poddanskými městy, která připadla Prusku, byl společně s Bavorovem zařazen do kvalitativně nejvyšší skupiny tzv. akcízových měst. V rámci hlubčického okresu se koncem 18. století řadil v řemeslné produkci na čelné místo hned za Hlubčice a po rozšíření tržních práv (1743 Fridrich II. propůjčil městu právo konání tří dobytčích trhů) plnil díky výhodné poloze úlohu význačného obchodního střediska.
Torzovitost pramenů bohužel nedovoluje blíže rekonstruovat vývoj konkrétních hlučínských cechů. Výjimkou nejsou ani ševci. Podle výpovědi pramenů z první poloviny 19. století sahají počátky jejich sdružení k roku 1572, kdy měli obdržet privilegium, a to nepochybně od Jana a Albrechta Bruntálských z Vrbna. Hlučínská pamětní kniha v této souvislosti dále poznamenává, že nejstarší cechovní listiny "...skrz nepokojne časy k zmařeni přišly." Kronikář měl jistě na mysli ničivé události třicetileté války.
Seznam písemností hlučínských cechů (vyhotovený asi roku 1830) a Augustin Weltzel uvádějí, že privilegium z roku 1572 konfirmoval 23. června 1722 Jan Josef z Gašína. Bohužel obsah této písemnosti nám zůstává rovněž utajen. Zachovala se ovšem jiná listina hraběte, hlásící se ke stejnému datu, kterou na žádost ševcovských mistrů potvrdil artikule pro jejich tovaryše a učně. Jednotlivé články statut není nutné dopodrobna rozebírat, protože obsah obdobných písemností byl víceméně stejný. Hovoří se zde o náboženských závazcích, nucené účasti na pohřbech, o podmínkách přijetí přivandrovalých tovaryšů a učňů (zapsání jména do cechovní knihy, uhrazení 1 groše, seznámení se s artikulemi), společných schůzích a na nich odváděných poplatcích (shromáždění se mělo konat jednou za tři týdny; tovaryš odevzdával 6 haléřů stříbrných mincí, učeň pak polovinu). Učeň se mohl stát tovaryšem jen s vědomím mistra a po zaplacení částky 20 grošů. Tovaryši a učni nesměli podat výpověď v době, kdy měl mistr nejvíc práce (např. před jarmarky a významnými svátky), a to pod hrozbou trestu dvou týdnů v městském vězení. Pochopitelně nechybí ustanovení o slušném chování. Vzájemné spory měli řešit dva cechovní mistři a dva starší tovaryši. V podobném duchu se nese také cechovní usnesení z roku 1763, které hovoří především o morálních pravidlech a současně nám představuje prvního jménem známého staršího tovaryše, jímž tehdy byl Matuš Hansel, pozdější starší cechmistr.
Do života organizace hlučínských ševců nám umožňuje letmo nahlédnout spor vedený v roce 1744 mezi cechem a jeho mistrem F. Šlosarkem, který porušoval ustanovení zajišťující rovné podmínky obživy pro všechny řemeslníky. Cech vyčítal zmíněnému mistrovi, že obuv nevyráběl, ale nakupoval ve Vítkově a "...zasejc na odpustech a jarmarkách..." prodával. Zboží ostatních pak nešlo na odbyt. Šlosarek, jemuž cech hrozil "...arrestem a trestaním městským...", hledal podporu u hlučínského magistrátu. Nelíbil se mu ovšem jen zákaz prodeje cizích střevíců, ale také skutečnost, že mladší mistři museli tři bečky piva "...na piatiku do cechu nyní dáti...", pokud chtěli zasednout ke stolu starších mistrů. Magistrát nakonec nepovolil Šlosarkovi nadále obchodovat s cizími výrobky a s odvoláním na generální cechovní patent z roku 1731 zároveň rozhodl o zrušení dávek mladších mistrů.
Jména mistrů nám dovolují poznat zejména kniha společenstva ševců (obsahuje mj. retrospektivní pamětní zápisy opsané ze staré nedochované cechovní knihy; tyto záznamy mají ovšem jen malou vypovídací hodnotu) a Protokol zpráv purkmistrovských. Uvedeme jen ty osoby, které stály v čele korporace. Prvním známým cechmistrem (starším) je Jan Pešek, jehož zachycujeme v úřadě v roce 1710. V následujících sto letech se ve funkci cechmistrů připomínají Karel Hansel (1714 - 1715), Ferdinand Nemec (1715 - 1716), Jakob Šlosarek (1716), Franz Namislo (1721 - 1722; 1728 - 1730, 1735 - 1736 starší cechmistr), Jan Pešek (1724; 1727 - 1728 starší cechmistr; snad totožný s cechmistrem z roku 1710), Štěpán Kubenka (1727 - 1728, 1732 - 1733 starší cechmistr), Jan Foltinek (1728 - 1730, 1733 - 1735, 1736 - 1739, 1740 - 1742, 1744 - 1747 mladší cechmistr), Josef Valecký (1731 - 1732 starší cechmistr), Rudolf Tieslik (1731 - 1732, 1743 - 1744 mladší cechmistr, 1747 starší cechmistr), Jan Šlosarek (1732 - 1733 starší cechmistr), Josef Šalecký (1733 - 1735 starší cechmistr), Karel Hansel (1735 - 1736 mladší cechmistr), Toman Kwik (1737 - 1739 starší cechmistr), Jan Ptaček (1739 - 1740, 1741 - 1744, 1746 - 1747 starší cechmistr), Lorenz Tieslik (1739 - 1740 mladší cechmistr), Karel Regal (1740 - 1741 starší cechmistr), Anton Hansel (1744 - 1745, 1754, 1762 starší cechmistr), Franz Šlosarek (1747 mladší cechmistr; srov. k němu výše), Valentin Kafarnik (1754, 1762 mladší cechmistr), Valentin Tieslik (1763 možná starší cechmistr), Václav Namislo (1763 možná mladší cechmistr, 1782 starší cechmistr), Josef Popil (1782 mladší cechmistr), Matuš Hansel (1792 starší cechmistr), Johann Drechsler (1804 - 1808, 1810 mladší cechmistr, 1810 - 1811 starší cechmistr), Josef Hiner (1804 - 1808, 1810 starší cechmistr) a Franz Namislo (1810 - 1811 mladší cechmistr). Vyjma let 1714 - 1724 řídili sdružení dva cechmistři. Z hlediska společenského původu náleželi představení korporace především asi k domkářům a předměšťanům.
Někteří ševcovští mistři se uplatnili v úřadech městské správy. Jednalo se o Štěpána Kubenku (konšel, radní, kontribuční kasíř a špitální hospodář), Rudolfa Tieslika (konšel a špitální hospodář), Josefa Šaleckého (konšel), Karla Regala (konšel), Valentina Kafarnika (špitální hospodář) a také již připomenutého Franze Šlosarka (radní). Ševce vidíme rovněž na místech sadných.
Údaje o hlučínských ševcích mohou stručně doplnit snad již jen konsignace z roku 1733, zprávy o jejich povinnostech k vrchnosti (srov. výše) a informace A. Weltzela o tom, že v roce 1783 působilo ve městě 32 obuvníků (pochopitelně nelze u všech předpokládat cechovní příslušnost).
S postupem industrializace se cechy stávaly brzdou rozvoje výroby. Vláda ve Vídni však přistoupila k velkému omezení cechovnictví až v roce 1731, kdy vydala generální cechovní patent. Roku 1739 pak byly vyhlášeny generální cechovní artikule, které sjednotily cechovní předpisy. Od konce 18. století cechy ztratily zcela na významu. V Prusku, tzn. i v Hlučíně, došlo k jejich zrušení ve prospěch živnostenské svobody zásluhou reforem kancléře Hardenberga v letech 1810 - 1811 (tzv. průmyslový zákon ze dne 2. 11. 1810 a zákon ze dne 7. 9. 1811). Dále fungovala jen řemeslnická společenstva. Mezi těmi hlučínskými se objevují i ševci. Cechovní tradice však měla ve společenstvech silné kořeny, což dokumentuje i fakt, že název "cech" se ještě dlouho z pramenů nevytrácí.

II. Vývoj a dějiny archivního fondu

Fond vznikl z činnosti ševcovského cechu a potažmo řemeslnického společenstva ševců v Hlučíně.
O uložení cechovních písemností lze jen spekulovat. Patrně se však uchovávaly v truhlici u cechovních představených. Jejich osudy po zániku cechu, respektive společenstva ševců nám zůstávají skryty. Každopádně v roce 1956 byl torzovitý materiál neznámo kým odevzdán Okresnímu archivu v Hlučíně a zařazen do nezpracovaného fondu Archiv města Hlučín. O čtyři léta později jej převzal Okresní archiv v Opavě, Otická 15. V roce 1980 se cechovní písemnosti v rámci hlučínské městské registratury převezly do nového depozitáře archivu - Opava, Lidická 2a. Teprve v souvislosti s pořádáním fondu Archiv města Hlučín došlo dne 9. srpna 1985 k jejich vyčlenění a založení nového fondu (č. př. 38/85).

III. Archivní charakteristika archivního fondu

Písemnosti fondu se dochovaly z let 1722 - 1882, a to částečně ve špatném fyzickém stavu (archiválie jsou křehké, lámavé a poškozeny prachem). Fond je mezerovitý. Obsahuje listinu, úřední knihu a spis v českém a německém jazyce. Listina náleží do roku 1722, úřední kniha do let 1849 - 1882 a spis do roku 1763.
Vzhledem k malému rozsahu písemností a proto, že se nedochoval žádný další materiál řemeslnického společenstva ševců, byly všechny archiválie ponechány jako součást jednoho fondu s názvem Cech ševců Hlučín.
Členění inventáře podle platných metodických návodů pro zpracování archivního materiálu vypadá následovně:
I. Listiny
II. Úřední knihy
III. Spisový materiál - 1. Spisy
Při pořádání nebyla provedena žádná vnitřní skartace. Vzhledem k malému rozsahu fondu a přehlednosti jeho zpracování nebyly vyhotoveny rejstříky. Fond o rozsahu 0,18 bm tvoří 3 inventární a 3 evidenční jednotky, a to 1 listina, 1 úřední kniha a 1 karton.

IV. Stručný rozbor obsahu archivního fondu

Písemnosti fondu Cech ševců Hlučín poskytují jen velmi kusé informace k dějinám cechu. Z dochovaného materiálu lze upozornit na artikule pro ševcovské tovaryše a učně z roku 1722.
Doplňující informace k historii cechu je nutno čerpat ve Státním okresním archivu Opava ve fondu Archiv města Hlučín 1303 - 1945 (1952) a v Zemském archivu v Opavě ve fondu Hejtmanský úřad knížectví opavsko - krnovského, Opava 1507 - 1784.

V. Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky

Fond uspořádal, inventář sestavil a úvodem opatřil Mgr. Marek Skupien ve Státním okresním archivu Opava v roce 2009.



















Seznam základních pramenů a literatury

1. Prameny

Státní okresní archiv Opava, fondy:
Archiv města Hlučín 1303 - 1945 (1952).
Cech ševců Hlučín 1722 - 1882.

Zemský archiv v Opavě, fondy:
Hejtmanský úřad knížectví opavsko - krnovského, Opava 1507 - 1784.

2. Literatura

Janáček, J. Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu. Praha 1963.
Korbelářová, I. K postavení poddanských měst na Opavsku a Krnovsku po třicetileté válce. Slezský sborník, 1995, roč. 93, č. 4, s. 272 - 292.
Korbelářová, I. Ke společenskému původu členů městské správy a představitelů cechů v Hlučíně v první polovině 18. století. I. Městské správní úřady a jejich personální obsazení. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1993, roč. 42, č. 3, s. 277 - 280. II. Řemesla, cechy a cechmistři. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1994, roč. 43, č. 1, s. 86 - 92. III. Protokol zpráv purkmistrovských města Hlučína 1714 - 1762. (Renovace městských rad a rychtářských úřadů a dále cechmistrů, špitálních hospodářů a sadních). Časopis Slezského zemského muzea - B, 1995, roč. 44, č. 2, s. 177 - 189.
Korbelářová, I. Města Opavského knížectví v době rozdělení Slezska. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1993, roč. 42, č. 2, s. 117 - 123.
Korbelářová, I. Poddanská města Opavského a Krnovského knížectví v letech 1648 - 1740. Ekonomické a sociální aspekty vývoje měst. Opava 1999.
Kuča, K. Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku II., H - Kole. Praha 1997.
Kyas, K. Hlučínské paměti. Vyškov 1926.
Mendl, B. Počátky našich cechů. Český časopis historický, 1927, roč. 33, s. 1 - 20 a 307 - 346.
Prasek, V. Historická topografie země Opavské. Vlastivěda slezská II. Opava 1889.
700 let města Hlučína. Hlučín 1956.
Wanderburg, U. Historie města Hlučína I. - II. Hlučín 1991 (I. díl s.d.).
Weltzel, A. Besiedlungen des nördlich der Oppa gelegenen Landes I. Leobschütz 1890.
Winter, Z. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha 1906.


















































Název fondu: Cech ševců Hlučín

Značka fondu: C - ševců Hlučín

Časové rozmezí: 1722 - 1882

Počet evidenčních jednotek: 3 (1 listina, 1 úřední kniha, 1 karton)
Počet inventárních jednotek: 3

Rozsah v bm: 0,18

Stav ke dni: 17. 4. 2009

Fond zpracoval: Mgr. Marek Skupien

Pomůcku sestavil: Mgr. Marek Skupien

Počet stran: 11

Inventář schválila: PhDr. Marta Medková (č.j. SOkA-Op/163/2009)