Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF
Inventáře a katalogy Státního okresního archivu Opava




Číslo listu NAD: 1247

Evid. číslo pomůcky: 858












CECH SOUKENÍKŮ HLUČÍN

1725 - 1841
INVENTÁŘ
















Zpracoval: Mgr. Marek Skupien



Opava 2009

OBSAH

Úvod..................................................................................................................................... 3

Seznam základních pramenů a literatury............................................................................. 9

I. Listiny............................................................................................................................... 10

II. Spisový materiál.............................................................................................................. 10

1. Spisy.................................................................................................................... 10






































ÚVOD

I. Vývoj původce archivního fondu

Hlučín (německy Hultschin) leží na úpatí Hlučínské pahorkatiny nad širokou nivou řeky Opavy. Nachází se 22 km od Opavy a 12 km od Ostravy. Původně královské, později poddanské město vzniklo zásluhou Přemysla Otakara II. jako hospodářské středisko landeckého panství, a to spíše až v sedmdesátých letech 13. století. Pozici správního centra dominia zaujal Hlučín až v souvislosti s úpadkem hradu Landeku v období husitských či česko-uherských válek.
Cechy (výraz je odvozen ze staroněmeckého Zeche, tj. řád, pořádek), tedy sdružení příslušníků téhož nebo více typů řemesel, se postupně konstituovaly z náboženských korporací a z uskupení založených městskými radami pro snadnější správu města. S nejstaršími náběhy k cechovní organizaci se v českých zemích setkáváme ve druhé polovině 13. století. Stěžejní zásadu cechovnictví lze spatřovat v ochraně práv výrobní profese k místnímu trhu. Z tohoto principu pak pramenily typické znaky cechovního systému - prosazování monopolu na prodej výrobků a řemeslnou práci, dohled nad importem cizího zboží, zabezpečení priority v nákupu suroviny, regulování přijetí do cechu a poskytování oprávnění k provozu vlastní dílny, usměrňování výroby a nákupu suroviny. Vedle těchto hospodářských tendencí, které je možno dále konkretizovat, se poslání cechovních korporací odráželo také v rovině sociální a náboženské.
Fatální torzovitost pramenné základny nám bohužel nedovoluje rekonstruovat hospodářské poměry středověkého Hlučína. V tomto směru se naše znalosti v podstatě omezují jen na několik informací s malou vypovídací hodnotou. Listina landeckého pána Sigfrida z Baruthu vydaná v roce 1303 zachycuje ve svědečné řadě prvního známého hlučínského řemeslníka, a to pekaře Sydilmana. Ten byl k uvedenému datu zároveň reprezentantem městského soudnictví, protože se označuje také jako "scabinus". V dohodě o rozdělení opavského vévodství z roku 1377 se poprvé připomíná tzv. Velký mlýn na řece Opavě - "...Stat Hulczin mit der grossen mul..." (z konce 15. a počátku následujícího století se nám dochovala jména mlynářů: Matyáš, Jan z Ratiboře a Jan). K roku 1406 vystupuje v písemném svědectví obchodník Petr Fras (hlučínský fojt?), který odkázal ze své solné lávky v Hlučíně jednu hřivnu ročního platu zdejšímu faráři. Někdy před rokem 1433 pak měla být opavským vévodou Přemkem udělena privilegia hlučínskému cechu hrnčířů (srov. níže). Literaturou uváděná skutečnost, že rozvoj města v závěru 15. století dokládá založení několika rybníků (nejstarší doklad o chovu ryb v blízkosti Hlučína se vztahuje k roku 1450), neodpovídá skutečnosti. Z listinného materiálu totiž vyplývá, že město bylo postiženo v čase česko-uherských válek (srov. např. k roku 1478 - "...mnohé a veliké záhuby a škody, kteréž v tyto časy nynější válečné na ně /tj. hlučínské/ těžce přicházely" a k roku 1495 - "...znamenavše veliký nedostatek měšťan svých hlučínských a obtížnost, kterúž mají s parkány, cestami a s městečkem opravováním..."). Zlepšení hospodářské situace měla napomoci vrchnostenská povolení (1486, 1495) k zakládání rybníků a rovněž významné privilegium krále Matyáše z roku 1478 na pořádání dvou výročních trhů, které dosud v Hlučíně organizovány nebyly (jarmarky se konaly na den sv. Jana Křtitele a o druhé neděli po sv. Václavu). Hlučín obdržel rovněž privilegium na mýto při městě, jež shořelo při požáru v roce 1616. Víme o něm pouze to, že bylo vystaveno opavskými vévody.
Starší vývoj poddanských měst na Opavsku kulminoval ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století. Některá z nich dosáhla lepšího ekonomického rozvoje. Náležel k nim i Hlučín, jenž patřil k nejlidnatějším městským poddanským lokalitám v opavském knížectví. Příznivý vývoj nebyl možný bez pomoci vrchnosti. Hospodářství Hlučína bylo v předbělohorské době podpořeno výsadami na konání třetího a čtvrtého výročního trhu (1528 a 1562; stanoveny byly na den sv. Fabiána a Šebestiána a na čtvrtek před velikonoční nedělí; v roce 1710 byl čtvrtý jarmark přesunut na první neděli po Velikonocích) a roku 1571 pak postoupili Bruntálští z Vrbna městu právo vinného šenku za roční poplatek. Majitelé hlučínského dominia podporovali také řemeslnou výrobu, což se odrazilo v konstituování cechovních korporací. Poznání jejich počátků je ovšem problematizováno absencí dobových pramenů. Nejstarší zpráva o cechu kovářů se vztahuje nejspíše k roku 1537 (podle U. Wanderburga k roku 1539), kdy jim měl vystavit listinu Kryštof ze Zvole (hlučínská kronika z 1. poloviny 19. století se zmiňuje o Bernardovi ze Zvole, který však zemřel roku 1536). Ačkoliv literatura hovoří o potvrzení artikulí, seznam hlučínských cechovních písemností (asi 1830) uvádí, že dokument vydaný 7. dubna 1537 se týkal udělení statut opavských kovářů z roku 1451. Šlo tedy pravděpodobněji o ustavení cechu, jehož výsady byly v době předbělohorské možná obnoveny v roce 1595. Počátky organizace soukeníků se vztahují k roku 1554 (srov. níže). V roce 1569 (u A. Weltzela registrujeme nesprávný letopočet 1509) vystavili podle zápisu hlučínské kroniky bratři Jan a Albrecht Bruntálští z Vrbna "...prvni privilegie tkadskemu cechu." Tentýž pramen datuje do roku 1572 ustavení cechu ševcovského a k roku 1600 se zmiňuje o existenci pečeti řezníků. Jejich cech tedy patrně vyvíjel činnost již v 16. století, což můžeme s určitou dávkou opatrnosti říci také o krejčích.
Řemeslníci výše uvedených profesí pracovali především pro místní trh a venkovské osady dominia. Jen některá odvětví se dokázala prosadit na regionální, případně nadregionální úrovni. V letech 1601 - 1603 povolili opavští radní jmenovitě uvedeným masařským volníkům z Hlučína prodej masa v jejich městě. Řezníci přiváděli hovězí a černý dobytek do Opavy, kde jej poráželi a nabízeli k prodeji. Mezi městy opavského knížectví, která se ve druhé polovině 16. a první čtvrtině 17. století podílela na tržním ruchu v Krakově (exportováno bylo zejména sukno, zpět se dovážely kůže, sůl, koření a jiný sortiment), figuruje rovněž Hlučín. Účast hlučínských podnikatelů na celkové míře krakovského obchodu byl ovšem zanedbatelný.
Dlouhotrvající klidný vývoj města vystřídaly ničivé události třicetileté války. Hlučín byl postižen válečnými událostmi vícekrát, když se stal obětí požárů, drancování a kontribucí. Ve městě nastal notný úbytek obyvatelstva. V roce 1628 bylo z původních 115 usedlostí na 20 hospodářství spálených a pustých. Ještě na počátku šedesátých let 17. století žilo uvnitř hradeb, pod hradbami a na předměstí jen 80 rodin.
Primární úkol v obnově města byl spatřován v rekonstrukci poškozeného hospodářství. Prvotní předpoklad k oživení ekonomiky se odrážel v úsilí o potvrzování a rozšiřování privilegií. Hlučínu byly výsady konfirmovány či nově uděleny v letech 1625, 1629, 1632, 1694, 1710, 1712 (nejen pro Hlučín) a 1732. Blíže připomeňme jen listinu z roku 1694, kterou Rudolf hrabě z Gašína zprostil obyvatele města a předměstí některých poddanských závazků a zároveň je obdařil jistou mírou osobní svobody. Podle slov dokumentu byli "propuštěni z poddanství", což ovšem nebylo deklarováno všeobecně a bez výhrad.
Snaha o revitalizaci hospodářských poměrů se projevila také v četných konfirmacích (většina se nedochovala) privilegií (v některých případech zničených za války) hlučínských cechů, eventuálně v zakládání nových řemeslnických korporací. Výsady kovářů byly obnoveny snad v roce 1625 a poté 14. února 1677 hrabětem Rudolfem z Gašína (podle Weltzela a Wanderburga byli tehdy sdruženi se zámečníky a bednáři), který možná ve stejném roce vydal také listiny pro plátenické mistry a tovaryše. Privilegia hrnčířů obdržená někdy před rokem 1433 od opavského vévody Přemka konfirmoval Václav Bruntálský z Vrbna, a to nejspíše 10. června 1626 (literatura a mladší prameny uvádějí také léta 1625 a 1635 - tehdy však již Václav Hlučín nedržel; kloníme se k dataci Weltzelově, jenž dokument patrně viděl). Tentýž pak 24. března 1628 obnovil ztracené výsady řezníkům. Krejčí obdrželi renovované artikule 25. března 1657 od Jana Jiřího z Gašína. Dne 23. června 1722 konfirmoval Jan Josef z Gašína ševcovskému cechu řád týkající se tovaryšů a učňů a také privilegium z roku 1572. Později obnovil a rozšířil artikule soukeníků z roku 1554 (srov. níže). S datem 31. ledna 1628 se pojí počátky cechu pekařského, kdy obdržel artikule od Václava Bruntálského z Vrbna. Tyto byly potvrzeny a rozšířeny 8. září 1676 Rudolfem z Gašína.
Ačkoliv o poměru vrchnosti k hlučínskému řemeslnictvu víme jen velmi málo, nelze předpokládat, že by se jednalo o vztah výlučně bezproblémový, poněvadž režijní hospodářství a městská řemeslná výroba byly vystaveny vzájemné konkurenci. Hlučínští řemeslníci byli např. nuceni odvádět dominiu různé platy (kromě dalších pravidelných finančních poplatků odevzdávaných každým řemeslníkem - srov. urbář z roku 1728) nebo pracovat na panském. Urbář z roku 1628 eviduje povinnosti řeznických, krejčovských, plátenických, hrnčířských (vyráběli hrnce pro panskou kuchyni) a ševcovských (odváděli peníze a slepice) mistrů. Hlučínská kronika se zmiňuje o tom, že každý řeznický mistr musel "...kameň čisteho loje ročně panu oddat..." a zároveň týdně dodat na zámek "...z jednoho hovada droby pro panske psy..." Tentýž pramen nás informuje o dávce ševcovských mistrů z tzv. Dubníka, "...na kterem před mnohymi lety koruny k vydelavani koží tlukavali a z toho jim ten plat zustal." Jednalo se o výrobu třísla z dubové kůry k činění kůží. Podle A. Weltzela (uvádí k roku 1722) byla po obuvnících také vyžadována práce za mzdu na panských dvorech, v níž se postupně střídali. Hlučínské cechy byly také patrně donucovány přijímat do svých řad výrobce z venkova.
Urbář z roku 1728 jednoznačně ukazuje, že řemeslná výroba byla v Hlučíně velmi rozšířená. Nahlédnout do skladby cechovních korporací nám však umožňují až seznamy řemeslníků a cechů z let 1732 - 1733, které byly sestavovány ve spojitosti s chystanou reformou cechovnictví. Podle druhé verze konsignace z roku 1733 ve městě vyvíjelo činnost 8 cechů (z toho dva sdružené), v nichž pracovalo 105 mistrů (z města bylo 75, odjinud 30). Jednalo se o soukeníky (15 mistrů z města), řezníky (24 z města - 5 působilo v Hlučíně a 19 docházelo do Opavy, 13 inkorporovaných; zřejmě nejbohatší a nejvlivnější cech), tkalce (2 mistři z města, 6 inkorporovaných), ševce (8 mistrů z města, 4 inkorporovaní), pekaře (4 mistři z města, 1 inkorporovaný), hrnčíře (5 mistrů z města, 3 inkorporovaní), sdružený cech kovářů (2 mistři z města), bednářů (1 mistr z města), zámečníků (1 mistr z města), ranhojičů (1 mistr z města), sklenářů (1 mistr z města), kolářů (1 mistr z města) a stolařů (1 mistr z města) a sdružený cech krejčích (6 mistrů z města, 3 inkorporovaní) a kožešníků (3 mistři z města). Dále v Hlučíně žili 4 mistři, kteří byli organizováni v přespolních sdruženích. Řemenář se stal členem cechu v Ratiboři, barvíř na černo a dva sedláři náleželi k cechům v Opavě. Celkově tak bylo ve městě evidováno 79 řemeslnických mistrů 18 profesí. K početně nejsilnějším patřily obory textilní a oděvní (zejména soukenictví a výroba obuvi) a odvětví potravinářská (řezníci). Na okraj poznamenejme, že první verze konsignace z roku 1732 se od definitivního soupisu liší - např. uvádí nižší celkový počet cechovně organizovaných mistrů, u soukeníků je evidován také punčochář, u ševců řemenář a provazník, u sdruženého cechu kovářů, bednářů atd., chybí ranhojič. Výkazy z let 1732 - 1733 naznačují, že se již v prvním poločase 18. věku řemeslná výroba v Hlučíně rozvíjela vcelku obstojně. Mezi poddanskými městy opavského knížectví náležel Hlučín mezi lokality s největší koncentrací řemeslné výroby a nejrozvinutějším cechovním systémem.
Velmi cenným zdrojem poznatků o hlučínských ceších v první polovině 18. století je rovněž Protokol zpráv purkmistrovských, který obsahuje především soupisy nově ustavených městských rad, rychtářů, kasířů, špitálních hospodářů, sadných a v neposlední řadě také cechmistrů. Analýza tohoto pramene (v komparaci s jinými materiály) z pera I. Korbelářové napovídá, že ve výše zmíněných 8 ceších se prosadily všechny skupiny osedlých a alespoň v některých z nich rovněž neosedlí. Společenský původ cechmistrů naznačuje, že měšťané se nejvíce uplatnili v pekařském, řeznickém a soukenickém cechu, domkáři v krejčovském a tkalcovském cechu a předměšťané v cechu hrnčířském. Cechmistři, kteří byli v Hlučíně nejspíše voleni všemi příslušníky korporace a poté potvrzováni vrchností, se podíleli také na městské správě, a to v drtivé většině ve funkcích konšelů a radních. Jen výjimečně se pak objevovali ve významném úřadě rychtáře či purkmistra.
Důležitým mezníkem ve vývoji města se stal rok 1742, kdy se stalo součástí Pruska. Ačkoliv pruský zábor přeťal obchodní cestu z Opavy do Krakova, pokračoval Hlučín v úspěšném ekonomickém vývoji. Ve srovnání s jinými poddanskými městy, která připadla Prusku, byl společně s Bavorovem zařazen do kvalitativně nejvyšší skupiny tzv. akcízových měst. V rámci hlubčického okresu se koncem 18. století řadil v řemeslné produkci na čelné místo hned za Hlubčice a po rozšíření tržních práv (1743 Fridrich II. propůjčil městu právo konání tří dobytčích trhů) plnil díky výhodné poloze úlohu význačného obchodního střediska.
Torzovitost pramenů bohužel nedovoluje blíže rekonstruovat vývoj konkrétních hlučínských cechů. Výjimkou nejsou ani soukeníci. Počátky jejich sdružení sahají k roku 1554, kdy obdrželi nedochované privilegium od Štěpána Bruntálského z Vrbna. V polovině dvacátých let 18. století se však artikule nedaly takřka přečíst, a tak mistři požádali hlučínského pána Jana Josefa z Gašína, aby je obnovil a potvrdil. Hrabě jim vyhověl dne
15. května 1725. Jednotlivé články statut není nutné dopodrobna rozebírat, protože obsah obdobných písemností byl víceméně stejný. Hovoří se zde o náboženských závazcích, nucené účasti na pohřbech a schůzích, o podmínkách výroby sukna (stanoveny např. míry sukna), její organizaci a kontrole, kvalitě sukna a zákazu jeho prodeje bez mistrovské značky, o nákupu cizích látek (pouze kvalitní sukno náležité míry), omezeních pro přespolní mistry (obchodovat mohli jen v určený čas o jarmarcích se zbožím odpovídající jakosti a rozměru a po uhrazení poplatku, který musel zaplatit i cechovní mistr, pokud koupil sukno od přespolního), o předpokladech pro přijetí mistrů (4 roky v učení, předložení výučního listu a listu o rodu, uhrazení poplatků - mistrovští synové a tovaryši, kteří uzavřeli sňatek s dcerou mistra nebo vdovou platili polovinu, nabytí měšťanského práva, povinnost seznámit se s artikulemi), o mladých mistrech (nový mistr nemohl rok a 6 týdnů nakupovat sukno a byl podřízen cechmistrovi, dokud jej nenahradil další mistr, vymezení jejich povinností při náboženských obřadech a pohřbech), o učních (svobodný stav, 4 roky v učení, předložení listu o rodu, či svědectví, uhrazení poplatků za přijetí a osvobození, závazek pro cizí skládat navíc záruční peněžní částku, stanovení vandru na 1 rok a 6 týdnů, preference mistrovských synů při přijetí pokud se již neučili jinému řemeslu a v případě úmrtí otce), o vdovách (mohly dále pokračovat v živnosti). Jestliže chtěla necechovní osoba (domácí i cizí) obchodovat se suknem, nebo jej postřihovat, musela své záměry konzultovat s cechem. Soukeníkům bylo zapovězeno vyzrazovat tajná usnesení a navzájem si hanět výrobky a přebírat čeleď. V čele korporace stáli dva cechmistři, o jejichž provinění rozhodovalo shromáždění všech mistrů. Na okraj je třeba upozornit, že František Ubelaker omylem datoval dokument do roku 1775. Díky tomu pak bylo literaturou nesprávně usuzováno na existenci další konfirmační listiny.
Další zprávu o organizaci představuje listina ze dne 4. prosince 1726, kdy "...cechmistři a všichni pospolu starší a mladí mistři poctivého cechu soukenického v městě Hulčině..." zřídili při tamním kostele sv. Jana Křtitele nadaci 20 slezských tolarů. Z nich měl plynout faráři, jenž musel každoročně odsloužit čtyři mše, roční úrok 1 rýnský zlatý a 30 krejcarů. K dokumentu (dnes je uložen na faře v Hlučíně) přivěsil pečeť tehdejší duchovní správce Jan Libor Mainka a pochopitelně také cech. V renesančním štítu můžeme vidět rozevřené postřihačské nůžky. Nelze vyloučit, že tuto pečeť používal cech již v době svých počátků.
Jména cechmistrů nám dovoluje poznat až Protokol zpráv purkmistrovských města Hlučína z 18. století. V letech 1714 - 1782 stály v čele korporace tyto osoby: Pavel Kraus (1714 - 1715, 1716, 1721 - 1722; 1727 - 1728 mladší cechmistr), Toman Peterek (1715 - 1716; 1728 - 1729, 1737 - 1738, 1741 - 1742 mladší cechmistr; vzhledem k širšímu časovém rozpětí si nejsme jisti, zda se jedná stále o stejnou osobu), Matyáš Laštovka (též Laštuvka; 1724 starší cechmistr), Jan Hansel (1724 mladší cechmistr, 1735 - 1737 starší cechmistr), Václav Peterek (1727 - 1728, 1731 - 1732 starší cechmistr), Václav Oderský (1728 - 1729 starší cechmistr), Josef Večerek (1729 - 1730 mladší cechmistr), Jiřík Filipek (1731 - 1732, 1734 - 1735 mladší cechmistr, 1732 - 1733, 1737 - 1738, 1742 - 1747 starší cechmistr), Jakub Lorentz (1732 - 1733, 1735 - 1736, 1736 - 1737 mladší cechmistr, 1738 - 1742 starší cechmistr), Karel Špaček (1733 - 1734; 1734 - 1735 starší cechmistr, 1740 - 1741, 1743 - 1747 mladší cechmistr), Martin Kubenka (1738 - 1740 mladší cechmistr), Matuš Oderský (1742 - 1743 mladší cechmistr), David Gillar (1754, 1762 starší cechmistr), Tomáš Skřidlo (1754 mladší cechmistr), Jiřík Laštuvka (1762 mladší cechmistr), Anton Bolik (1782 starší cechmistr) a Georg Hansel (1782 mladší cechmistr). Většinou řídili sdružení dva cechmistři. Z hlediska společenského původu náleželi představení organizace jak k měšťanům, tak i domkářům a předměšťanům.
Někteří soukeničtí mistři se uplatnili v úřadech městské správy. Jednalo se o Pavla Krause (konšel), Tomana Peterka (špitální hospodář), Matyse Laštovku (mladší purkmistr), Jana Hansela (mladší purkmistr, radní, konšel, obecní a kontribuční kasíř), Václava Peterka (radní, obecní a kontribuční kasíř), Karla Špačka (konšel), Davida Gillara (konšel), Tomáše Skřidla (špitální hospodář). Službu na radnici vykonával rovněž Václav Namyslo, kterého kupodivu nezachycujeme ve funkci cechmistra. Působil jako radní, konšel, obecní kasíř a v letech 1728 - 1745 zastával opakovaně hodnost mladšího purkmistra a rychtáře (připomíná se také v roce 1753, kdy mu město pronajalo váhu k vážení vlny). Soukeníky vidíme rovněž na místech sadných.
Další informace o soukenících jsou více než skromné. V roce 1681 koupil hlučínský soukeník od opavského kolegy vlnu s tím, že mu ji zváží na městské váze, k čemuž ovšem nedošlo. Spor řešil fojt, který rozhodl ve prospěch řemeslníka z Hlučína. Jak jsme již uvedli výše, bylo podle konsignace z roku 1733 v cechu sdruženo 15 mistrů z města. V roce 1783 pak v Hlučíně vyvíjelo činnost 38 soukeníků (nelze u všech předpokládat cechovní příslušnost), kteří vyrobili ročně přibližně 1000 kusů sukna.
S postupem industrializace se cechy stávaly brzdou rozvoje výroby. Vláda ve Vídni však přistoupila k velkému omezení cechovnictví až v roce 1731, kdy vydala generální cechovní patent. Roku 1739 pak byly vyhlášeny generální cechovní artikule, které sjednotily cechovní předpisy. Od konce 18. století cechy ztratily zcela na významu. V Prusku, tzn. i v Hlučíně, došlo k jejich zrušení ve prospěch živnostenské svobody zásluhou reforem kancléře Hardenberga v letech 1810 - 1811 (tzv. průmyslový zákon ze dne 2. 11. 1810 a zákon ze dne 7. 9. 1811). Dále fungovala jen řemeslnická společenstva. Mezi těmi hlučínskými se objevují i soukeníci. Cechovní tradice však měla ve společenstvech silné kořeny, což dokumentuje i fakt, že název "cech" se ještě dlouho z pramenů nevytrácí.

II. Vývoj a dějiny archivního fondu

Fond vznikl z činnosti soukenického cechu a potažmo řemeslnického společenstva soukeníků v Hlučíně.
O uložení cechovních písemností lze jen spekulovat. Patrně se však uchovávaly v truhlici u cechovních představených. Někdy po zániku soukenického cechu, respektive společenstva soukeníků musely být předány městské správě, protože v roce 1953 je převzal Okresní archiv v Hlučíně společně s městskou registraturou, která byla v roce 1960 odevzdána Okresnímu archivu v Opavě, Otická 15 a v roce 1980 převezena do nového depozitáře archivu - Opava, Lidická 2a. Teprve v souvislosti s pořádáním fondu Archiv města Hlučín došlo dne 9. srpna 1985 k vyčlenění písemností soukenického cechu a založení nového fondu (č. př. 39/85).

III. Archivní charakteristika archivního fondu

Písemnosti fondu se dochovaly z let 1725 - 1841, a to částečně ve špatném fyzickém stavu (archiválie jsou křehké, lámavé a poškozeny prachem). Fond je mezerovitý. Obsahuje listiny a spisy v českém a německém jazyce. Listiny náleží do let 1722 a 1826 a spisy do let 1815 - 1841.
Vzhledem k malému rozsahu písemností a proto, že se nedochoval žádný další materiál řemeslnického společenstva soukeníků, byly všechny archiválie ponechány jako součást jednoho fondu s názvem Cech soukeníků Hlučín.
Členění inventáře podle platných metodických návodů pro zpracování archivního materiálu vypadá následovně:
I. Listiny
II. Spisový materiál - 1. Spisy
Při pořádání nebyla provedena žádná vnitřní skartace. Vzhledem k malému rozsahu fondu a přehlednosti jeho zpracování nebyly vyhotoveny rejstříky. Fond o rozsahu 0,16 bm tvoří 4 inventární a 3 evidenční jednotky, a to 2 listiny a 1 karton.

IV. Stručný rozbor obsahu archivního fondu

Písemnosti fondu Cech soukeníků Hlučín poskytují jen velmi kusé informace k dějinám cechu. Z dochovaného materiálu lze upozornit na listinu Jana Josefa z Gašína z roku 1725, kterou obnovil a potvrdil artikule z roku 1554.
Doplňující informace k historii cechu je nutno čerpat ve Státním okresním archivu Opava ve fondu Archiv města Hlučín 1303 - 1945 (1952) a v Zemském archivu v Opavě ve fondu Hejtmanský úřad knížectví opavsko - krnovského, Opava 1507 - 1784.

V. Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky

Fond uspořádal, inventář sestavil a úvodem opatřil Mgr. Marek Skupien ve Státním okresním archivu Opava v roce 2009.



















Seznam základních pramenů a literatury

1. Prameny

Státní okresní archiv Opava, fondy:
Archiv města Hlučín 1303 - 1945 (1952).
Cech soukeníků Hlučín 1725 - 1841.

Zemský archiv v Opavě, fondy:
Hejtmanský úřad knížectví opavsko - krnovského, Opava 1507 - 1784.

2. Literatura

Janáček, J. Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu. Praha 1963.
Korbelářová, I. K postavení poddanských měst na Opavsku a Krnovsku po třicetileté válce. Slezský sborník, 1995, roč. 93, č. 4, s. 272 - 292.
Korbelářová, I. Ke společenskému původu členů městské správy a představitelů cechů v Hlučíně v první polovině 18. století. I. Městské správní úřady a jejich personální obsazení. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1993, roč. 42, č. 3, s. 277 - 280. II. Řemesla, cechy a cechmistři. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1994, roč. 43, č. 1, s. 86 - 92. III. Protokol zpráv purkmistrovských města Hlučína 1714 - 1762. (Renovace městských rad a rychtářských úřadů a dále cechmistrů, špitálních hospodářů a sadních). Časopis Slezského zemského muzea - B, 1995, roč. 44, č. 2, s. 177 - 189.
Korbelářová, I. Města Opavského knížectví v době rozdělení Slezska. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1993, roč. 42, č. 2, s. 117 - 123.
Korbelářová, I. Poddanská města Opavského a Krnovského knížectví v letech 1648 - 1740. Ekonomické a sociální aspekty vývoje měst. Opava 1999.
Kuča, K. Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku II., H - Kole. Praha 1997.
Kyas, K. Hlučínské paměti. Vyškov 1926.
Mendl, B. Počátky našich cechů. Český časopis historický, 1927, roč. 33, s. 1 - 20 a 307 - 346.
Prasek, V. Historická topografie země Opavské. Vlastivěda slezská II. Opava 1889.
700 let města Hlučína. Hlučín 1956.
Wanderburg, U. Historie města Hlučína I. - II. Hlučín 1991 (I. díl s.d.).
Weltzel, A. Besiedlungen des nördlich der Oppa gelegenen Landes I. Leobschütz 1890.
Winter, Z. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha 1906.














































Název fondu: Cech soukeníků Hlučín

Značka fondu: C - soukeníků Hlučín

Časové rozmezí: 1725 - 1841

Počet evidenčních jednotek: 3 (2 listiny, 1 karton)

Počet inventárních jednotek: 4

Rozsah v bm: 0,16

Stav ke dni: 17. 4. 2009

Fond zpracoval: Mgr. Marek Skupien

Pomůcku sestavil: Mgr. Marek Skupien

Počet stran: 11

Inventář schválila: PhDr. Marta Medková (č.j. SOkA-Op/164/2009)