Úvod | Informace o fondu | Záznamy | Rejstříky | zobrazit/uložit PDF
Inventáře a katalogy Státního okresního archivu Opava




Číslo listu NAD: 1252

Evid. číslo pomůcky: 856












CECH PEKAŘŮ HLUČÍN

1628 - 1747
INVENTÁŘ
















Zpracoval: Mgr. Marek Skupien



Opava 2009

OBSAH

Úvod..................................................................................................................................... 3

Seznam základních pramenů a literatury............................................................................. 9

I. Listiny............................................................................................................................... 10

II. Úřední knihy.................................................................................................................... 10

III. Spisový materiál............................................................................................................. 11

1. Spisy.................................................................................................................... 11




































ÚVOD

I. Vývoj původce archivního fondu

Hlučín (německy Hultschin) leží na úpatí Hlučínské pahorkatiny nad širokou nivou řeky Opavy. Nachází se 22 km od Opavy a 12 km od Ostravy. Původně královské, později poddanské město vzniklo zásluhou Přemysla Otakara II. jako hospodářské středisko landeckého panství, a to spíše až v sedmdesátých letech 13. století. Pozici správního centra dominia zaujal Hlučín až v souvislosti s úpadkem hradu Landeku v období husitských či česko-uherských válek.
Cechy (výraz je odvozen ze staroněmeckého Zeche, tj. řád, pořádek), tedy sdružení příslušníků téhož nebo více typů řemesel, se postupně konstituovaly z náboženských korporací a z uskupení založených městskými radami pro snadnější správu města. S nejstaršími náběhy k cechovní organizaci se v českých zemích setkáváme ve druhé polovině 13. století. Stěžejní zásadu cechovnictví lze spatřovat v ochraně práv výrobní profese k místnímu trhu. Z tohoto principu pak pramenily typické znaky cechovního systému - prosazování monopolu na prodej výrobků a řemeslnou práci, dohled nad importem cizího zboží, zabezpečení priority v nákupu suroviny, regulování přijetí do cechu a poskytování oprávnění k provozu vlastní dílny, usměrňování výroby a nákupu suroviny. Vedle těchto hospodářských tendencí, které je možno dále konkretizovat, se poslání cechovních korporací odráželo také v rovině sociální a náboženské.
Fatální torzovitost pramenné základny nám bohužel nedovoluje rekonstruovat hospodářské poměry středověkého Hlučína. V tomto směru se naše znalosti v podstatě omezují jen na několik informací s malou vypovídací hodnotou. Listina landeckého pána Sigfrida z Baruthu vydaná v roce 1303 zachycuje ve svědečné řadě prvního známého hlučínského řemeslníka, a to pekaře Sydilmana. Ten byl k uvedenému datu zároveň reprezentantem městského soudnictví, protože se označuje také jako "scabinus". V dohodě o rozdělení opavského vévodství z roku 1377 se poprvé připomíná tzv. Velký mlýn na řece Opavě - "...Stat Hulczin mit der grossen mul..." (z konce 15. a počátku následujícího století se nám dochovala jména mlynářů: Matyáš, Jan z Ratiboře a Jan). K roku 1406 vystupuje v písemném svědectví obchodník Petr Fras (hlučínský fojt?), který odkázal ze své solné lávky v Hlučíně jednu hřivnu ročního platu zdejšímu faráři. Někdy před rokem 1433 pak měla být opavským vévodou Přemkem udělena privilegia hlučínskému cechu hrnčířů (srov. níže). Literaturou uváděná skutečnost, že rozvoj města v závěru 15. století dokládá založení několika rybníků (nejstarší doklad o chovu ryb v blízkosti Hlučína se vztahuje k roku 1450), neodpovídá skutečnosti. Z listinného materiálu totiž vyplývá, že město bylo postiženo v čase česko-uherských válek (srov. např. k roku 1478 - "...mnohé a veliké záhuby a škody, kteréž v tyto časy nynější válečné na ně /tj. hlučínské/ těžce přicházely" a k roku 1495 - "...znamenavše veliký nedostatek měšťan svých hlučínských a obtížnost, kterúž mají s parkány, cestami a s městečkem opravováním..."). Zlepšení hospodářské situace měla napomoci vrchnostenská povolení (1486, 1495) k zakládání rybníků a rovněž významné privilegium krále Matyáše z roku 1478 na pořádání dvou výročních trhů, které dosud v Hlučíně organizovány nebyly (jarmarky se konaly na den sv. Jana Křtitele a o druhé neděli po sv. Václavu). Hlučín obdržel rovněž privilegium na mýto při městě, jež shořelo při požáru v roce 1616. Víme o něm pouze to, že bylo vystaveno opavskými vévody.
Starší vývoj poddanských měst na Opavsku kulminoval ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století. Některá z nich dosáhla lepšího ekonomického rozvoje. Náležel k nim i Hlučín, jenž patřil k nejlidnatějším městským poddanským lokalitám v opavském knížectví. Příznivý vývoj nebyl možný bez pomoci vrchnosti. Hospodářství Hlučína bylo v předbělohorské době podpořeno výsadami na konání třetího a čtvrtého výročního trhu (1528 a 1562; stanoveny byly na den sv. Fabiána a Šebestiána a na čtvrtek před velikonoční nedělí; v roce 1710 byl čtvrtý jarmark přesunut na první neděli po Velikonocích) a roku 1571 pak postoupili Bruntálští z Vrbna městu právo vinného šenku za roční poplatek. Majitelé hlučínského dominia podporovali také řemeslnou výrobu, což se odrazilo v konstituování cechovních korporací. Poznání jejich počátků je ovšem problematizováno absencí dobových pramenů. Nejstarší zpráva o cechu kovářů se vztahuje nejspíše k roku 1537 (podle U. Wanderburga k roku 1539), kdy jim měl vystavit listinu Kryštof ze Zvole (hlučínská kronika z 1. poloviny 19. století se zmiňuje o Bernardovi ze Zvole, který však zemřel roku 1536). Ačkoliv literatura hovoří o potvrzení artikulí, seznam hlučínských cechovních písemností (asi 1830) uvádí, že dokument vydaný 7. dubna 1537 se týkal udělení statut opavských kovářů z roku 1451. Šlo tedy pravděpodobněji o ustavení cechu, jehož výsady byly v době předbělohorské možná obnoveny v roce 1595. Počátky organizace soukeníků se vztahují k roku 1554. Konfirmační listina z 18. století zaznamenává, že tehdy dosáhli udělení artikulí od Štěpána Bruntálského z Vrbna. V roce 1569 (u A. Weltzela registrujeme nesprávný letopočet 1509) vystavili podle zápisu hlučínské kroniky bratři Jan a Albrecht Bruntálští z Vrbna "...prvni privilegie tkadskemu cechu." Tentýž pramen datuje do roku 1572 ustavení cechu ševcovského a k roku 1600 se zmiňuje o existenci pečeti řezníků. Jejich cech tedy patrně vyvíjel činnost již v 16. století, což můžeme s určitou dávkou opatrnosti říci také o krejčích.
Řemeslníci výše uvedených profesí pracovali především pro místní trh a venkovské osady dominia. Jen některá odvětví se dokázala prosadit na regionální, případně nadregionální úrovni. V letech 1601 - 1603 povolili opavští radní jmenovitě uvedeným masařským volníkům z Hlučína prodej masa v jejich městě. Řezníci přiváděli hovězí a černý dobytek do Opavy, kde jej poráželi a nabízeli k prodeji. Mezi městy opavského knížectví, která se ve druhé polovině 16. a první čtvrtině 17. století podílela na tržním ruchu v Krakově (exportováno bylo zejména sukno, zpět se dovážely kůže, sůl, koření a jiný sortiment), figuruje rovněž Hlučín. Účast hlučínských podnikatelů na celkové míře krakovského obchodu byla ovšem zanedbatelná.
Dlouhotrvající klidný vývoj města vystřídaly ničivé události třicetileté války. Hlučín byl postižen válečnými událostmi vícekrát, když se stal obětí požárů, drancování a kontribucí. Ve městě nastal notný úbytek obyvatelstva. V roce 1628 bylo z původních 115 usedlostí na 20 hospodářství spálených a pustých. Ještě na počátku šedesátých let 17. století žilo uvnitř hradeb, pod hradbami a na předměstí jen 80 rodin.
Primární úkol v obnově města byl spatřován v rekonstrukci poškozeného hospodářství. Prvotní předpoklad k oživení ekonomiky se odrážel v úsilí o potvrzování a rozšiřování privilegií. Hlučínu byly výsady konfirmovány či nově uděleny v letech 1625, 1629, 1632, 1694, 1710, 1712 (nejen pro Hlučín) a 1732. Blíže připomeňme jen listinu z roku 1694, kterou Rudolf hrabě z Gašína zprostil obyvatele města a předměstí některých poddanských závazků a zároveň je obdařil jistou mírou osobní svobody. Podle slov dokumentu byli "propuštěni z poddanství", což ovšem nebylo deklarováno všeobecně a bez výhrad.
Snaha o revitalizaci hospodářských poměrů se projevila také v četných konfirmacích (většina se nedochovala) privilegií (v některých případech zničených za války) hlučínských cechů, eventuálně v zakládání nových řemeslnických korporací. Výsady kovářů byly obnoveny snad v roce 1625 a poté 14. února 1677 Rudolfem hrabětem z Gašína (podle Weltzela a Wanderburga byli tehdy sdruženi se zámečníky a bednáři), který možná ve stejném roce vydal také listiny pro plátenické mistry a tovaryše. Privilegia hrnčířů obdržená někdy před rokem 1433 od opavského vévody Přemka konfirmoval Václav Bruntálský z Vrbna, a to nejspíše 10. června 1626 (literatura a mladší prameny uvádějí také léta 1625 a 1635 - tehdy však již Václav Hlučín nedržel; kloníme se k dataci Weltzelově, jenž dokument patrně viděl). Tentýž pak 24. března 1628 obnovil ztracené výsady řezníkům. Krejčí obdrželi renovované artikule 25. března 1657 od Jana Jiřího z Gašína. Dne 23. června 1722 konfirmoval Jan Josef z Gašína ševcovskému cechu řád týkající se tovaryšů a učňů a také privilegium z roku 1572. Později, 15. května 1725 (z Ubelakerem omylem uvedeného data 1775 pak bylo literaturou nesprávně usuzováno na existenci další konfirmační listiny), obnovil a rozšířil artikule soukeníků z roku 1554. S letopočtem 1628 se pojí počátky cechu pekařského, jehož artikule byly potvrzeny a rozšířeny v roce 1676 (srov. níže).
Ačkoliv o poměru vrchnosti k hlučínskému řemeslnictvu víme jen velmi málo, nelze předpokládat, že by se jednalo o vztah výlučně bezproblémový, poněvadž režijní hospodářství a městská řemeslná výroba byly vystaveny vzájemné konkurenci. Hlučínští řemeslníci byli např. nuceni odvádět dominiu různé platy (kromě dalších pravidelných finančních poplatků odevzdávaných každým řemeslníkem - srov. urbář z roku 1728) nebo pracovat na panském. Urbář z roku 1628 eviduje povinnosti řeznických, krejčovských, plátenických, hrnčířských (vyráběli hrnce pro panskou kuchyni) a ševcovských (odváděli peníze a slepice) mistrů. Hlučínská kronika se zmiňuje o tom, že každý řeznický mistr musel "...kameň čisteho loje ročně panu oddat..." a zároveň týdně dodat na zámek "...z jednoho hovada droby pro panske psy..." Tentýž pramen nás informuje o dávce ševcovských mistrů z tzv. Dubníka, "...na kterem před mnohymi lety koruny k vydelavani koží tlukavali a z toho jim ten plat zustal." Jednalo se o výrobu třísla z dubové kůry k činění kůží. Podle A. Weltzela (uvádí k roku 1722) byla po obuvnících také vyžadována práce za mzdu na panských dvorech, v níž se postupně střídali. Hlučínské cechy byly také patrně donucovány přijímat do svých řad výrobce z venkova.
Urbář z roku 1728 jednoznačně ukazuje, že řemeslná výroba byla v Hlučíně velmi rozšířená. Nahlédnout do skladby cechovních korporací nám však umožňují až seznamy řemeslníků a cechů z let 1732 - 1733, které byly sestavovány ve spojitosti s chystanou reformou cechovnictví. Podle druhé verze konsignace z roku 1733 ve městě vyvíjelo činnost 8 cechů (z toho dva sdružené), v nichž pracovalo 105 mistrů (z města bylo 75, odjinud 30). Jednalo se o soukeníky (15 mistrů z města), řezníky (24 z města - 5 působilo v Hlučíně a 19 docházelo do Opavy, 13 inkorporovaných; zřejmě nejbohatší a nejvlivnější cech), tkalce (2 mistři z města, 6 inkorporovaných), ševce (8 mistrů z města, 4 inkorporovaní), pekaře (4 mistři z města, 1 inkorporovaný), hrnčíře (5 mistrů z města, 3 inkorporovaní), sdružený cech kovářů (2 mistři z města), bednářů (1 mistr z města), zámečníků (1 mistr z města), ranhojičů (1 mistr z města), sklenářů (1 mistr z města), kolářů (1 mistr z města) a stolařů (1 mistr z města) a sdružený cech krejčích (6 mistrů z města, 3 inkorporovaní) a kožešníků (3 mistři z města). Dále v Hlučíně žili 4 mistři, kteří byli organizováni v přespolních sdruženích. Řemenář se stal členem cechu v Ratiboři, barvíř na černo a dva sedláři náleželi k cechům v Opavě. Celkově tak bylo ve městě evidováno 79 řemeslnických mistrů 18 profesí. K početně nejsilnějším patřily obory textilní a oděvní (zejména soukenictví a výroba obuvi) a odvětví potravinářská (řezníci). Na okraj poznamenejme, že první verze konsignace z roku 1732 se od definitivního soupisu liší - např. uvádí nižší celkový počet cechovně organizovaných mistrů, u soukeníků je evidován také punčochář, u ševců řemenář a provazník, u sdruženého cechu kovářů, bednářů atd., chybí ranhojič. Výkazy z let 1732 - 1733 naznačují, že se již v prvním poločase 18. věku řemeslná výroba v Hlučíně rozvíjela vcelku obstojně. Mezi poddanskými městy opavského knížectví náležel Hlučín mezi lokality s největší koncentrací řemeslné výroby a nejrozvinutějším cechovním systémem.
Velmi cenným zdrojem poznatků o hlučínských ceších v první polovině 18. století je rovněž Protokol zpráv purkmistrovských, který obsahuje především soupisy nově ustavených městských rad, rychtářů, kasířů, špitálních hospodářů, sadných a v neposlední řadě také cechmistrů. Analýza tohoto pramene (v komparaci s jinými materiály) z pera I. Korbelářové napovídá, že ve výše zmíněných 8 ceších se prosadily všechny skupiny osedlých a alespoň v některých z nich rovněž neosedlí. Společenský původ cechmistrů naznačuje, že měšťané se nejvíce uplatnili v pekařském, řeznickém a soukenickém cechu, domkáři v krejčovském a tkalcovském cechu a předměšťané v cechu hrnčířském. Cechmistři, kteří byli v Hlučíně nejspíše voleni všemi příslušníky korporace a poté potvrzováni vrchností, se podíleli také na městské správě, a to v drtivé většině ve funkcích konšelů a radních. Jen výjimečně se pak objevovali ve významném úřadě rychtáře či purkmistra.
Důležitým mezníkem ve vývoji města se stal rok 1742, kdy se stalo součástí Pruska. Ačkoliv pruský zábor přeťal obchodní cestu z Opavy do Krakova, pokračoval Hlučín v úspěšném ekonomickém vývoji. Ve srovnání s jinými poddanskými městy, která připadla Prusku, byl společně s Bavorovem zařazen do kvalitativně nejvyšší skupiny tzv. akcízových měst. V rámci hlubčického okresu se koncem 18. století řadil v řemeslné produkci na čelné místo hned za Hlubčice a po rozšíření tržních práv (1743 Fridrich II. propůjčil městu právo konání tří dobytčích trhů) plnil díky výhodné poloze úlohu význačného obchodního střediska.
Torzovitost pramenů bohužel nedovoluje blíže rekonstruovat vývoj konkrétních hlučínských cechů. Výjimkou nejsou ani pekaři. Počátky jejich sdružení sahají k poslednímu lednovému dnu roku 1628 (Kyas a Wanderburg uvádějí mylné datum 1625). Před Václava Bruntálského z Vrbna tehdy předstoupili tři hlučínští mistři, totiž Martin Hoyš, Václav Nohalčik a Martin Křechký s prosbou o udělení artikulí s tím, že "...cechmistři a mistři téhož řemesla pekařského...v městě Ostravě...je do cechu a bratrství svého...připustiti chtějí..." Ze slov listiny jednoznačně vyplývá, že ostravský cech požadoval, aby jejich kolegové měli svůj vlastní vnitřní řád. Jistá míra autonomie byla neznámo kdy vystřídána úplným osamostatněním. V mladších pramenech totiž pekařský cech v Hlučíně figuruje jako svébytná korporace a o nějakém sepětí s ostravskou organizací již neslyšíme.
Protože struktura všech řemeslnických řádů byla shodná, není nutné dopodrobna rozebírat jednotlivé články statut z roku 1628. Stručně připomeneme jen některé z nich. Pekaři měli např. zajištěn monopol na prodej žemlí a koláčů o jarmarcích a týdenních trzích (necechovní domácí a cizí mohli v tomto čase prodávat jen chleba), mistři se měli snažit zabezpečit hojnost pšeničného a žitného chleba a v době jeho nedostatku jim bylo vyhrazeno přednostní právo k nákupu obilí, nesměli péci malé bochníky, výuka učňů byla stanovena na dva roky, nabytí mistrovství bylo vázáno mj. na získání měšťanského práva a samozřejmě nechyběla ustanovení týkající se organizace života v cechovním společenství (určení pravidel pro schůze, určení příspěvků, nucená účast na pohřbech a bohoslužbách apod.). Z pokut profitoval cech, farář a město. Zabavené pečivo mělo být odevzdáváno špitálu.
Dne 8. září 1676 potvrdil a rozšířil výše zmíněné artikuly Rudolf z Gašína, a to na žádost mistrů Melchiora Gulla, Michaela Králíčka, Andrease Hansla a Václava Gočka. Úvodní nařízení se týkala vstupu do cechu (předložení mistrovského kusu, nebo uhrazení finančního poplatku) a učedníků (mohli se učit pouze pekařskému a ne současně druhému řemeslu), další ustanovení pak byla zaměřena především proti volnému pečení mimo cech. Tzv. volníci (výrobci, kteří provozovali řemeslo mimo pekařský cech) mohli prodávat chléb pouze v den týdenního trhu, tedy v pátek, a o jarmarcích (využít mohli jen jeden stánek), za což byli povinni odvést poplatek do cechovní truhlice. Bochníky volníků musely být větší než cechovní a jejich cena měla překračovat částku českého groše. Prodej mouky v Hlučíně byl vyhrazen jen cechovním pekařům. I pro ně však platil zákaz nabízet chleba během týdne na vesnicích. Pokuty měly být odevzdávány cechu, kostelu, městu a vrchnosti. Konfiskovaný chléb dával rychtář opět špitálu. V roce 1723 si cech nechal listinu vidimovat od purkmistrů a rady města Hlučína (nešlo o potvrzení a polepšení privilegií, jak uvádí I. Korbelářová).
Do života organizace hlučínských pekařů můžeme letmo nahlédnout také díky cechovní knize, jež obsahuje mj. několik usnesení z let 1695 - 1716, která se týkala zejména zajištění rovných podmínek obživy pro všechny řemeslníky. Zápis z roku 1695 ukazuje, že mistry stále trápila konkurence volníků obchodujících i mimo vyhrazené dny. Problémy existovaly ovšem i uvnitř samotné korporace, když mistři pekli i v týdnu, který byl vyhrazen jinému pekaři. V této souvislosti pak bylo dohodnuto, že mistr, jenž "...nemá pořádky...", může "...v den volnice..." prodávat chléb pouze v domě nebo před ním. Nemocným, kteří byli na řadě s pečením, bylo v roce 1701 umožněno, aby "svůj týden" přenechali za poplatek jinému výrobci. Rozhodnutí z roku 1710 se pak týkalo zejména úpravy prodeje v době výročních trhů, kdy každý řemeslník mohl zboží nabízet jen na třech stolech, a to na rynku, v domě a jatkách. Výslovně byl zakázán prodej na dalším stole u jatek. Ovšem v případě, že by "...mistrův přibylo a místa v jatkách pro své zboží neměli, tym bude volno na stole při jatkách takové vyložiti..." Chléb se nesměl zpeněžovat po krajících. O posvíceních mohli pekaři nabízet své výrobky jen v rozsahu hlučínské farnosti a pouze prostřednictvím čeledína, nebo směli pečivo prodat překupníkovi. Již následujícího roku však porušil toto nařízení Jan Koček (Goček), který poslal své zboží na jarmark do Dolního Benešova. V roce 1716 si mistři vyjasnili podmínky ohledně pečení preclíků v postním čase.
V roce 1738 rozhodl hlučínský magistrát, aby mistři přes týden neobchodovali v domech, ale pouze před radnicí. Neděle měla být vyhrazena náboženským povinnostem. Opět byl vysloven zákaz rozkrajovat chléb, který se mohl prodávat "...jedině za dva český a výše..." Zároveň byl soutěži otevřen jarmark, na kterém mohl každý svobodně prodávat chléb, housky, koláče i mouku, a to bez jakéhokoliv omezení ze strany cechu. Uhrazen musel být jen poplatek do obecní pokladny.
Jména pekařských mistrů nám dovolují poznat zejména výše uvedená privilegia, cechovní kniha a Protokol zpráv purkmistrovských. Uvedeme jen ty osoby, které stály v čele korporace. Úřad cechmistra zastával velmi pravděpodobně Martin Hoyš, jenž je zaznamenán na prvním místě v řadě mistrů v listině z roku 1628. V dokumentu z roku 1676 figuruje v popředí Melchior Gull, který zcela bezpečně vedl cech v devadesátých letech 17. věku. V první polovině 18. století se ve funkci cechmistra připomínají Mikuláš Basel, Jiří Basel, Jan Goček, Simon Valeček a Bartoš Piechula (Piechulek). V letech 1737 - 1741 a v roce 1747 řídili sdružení dva cechmistři.
Někteří pekařští mistři se uplatnili v úřadech městské správy. K nejvýznamnějším řemeslnickým rodinám v Hlučíně patřili Baselovi. Mikuláš Basel zasedal v městské radě v letech 1696 - 1698 jako mladší purkmistr. Jeho syna Jiřího registrujeme ve funkci konšela (1714 - 1715), kontribučního kasíře (1715 - 1716), radního (1721), rychtáře (1729 - 1732, 1734 - 1735) a mladšího purkmistra (1724 - 1725). V roce 1716 dokonce dosáhl hodnosti nejvyšší, když se stal starším purkmistrem (v tomtéž roce byl zvolen za rektora hlučínského bratrstva sv. Andělů Strážců). V rodinné tradici pokračoval i Jiřího syn Valentin. Také on byl pekařským mistrem a současně působil jako konšel (1741 - 1745). Pro město pracovali rovněž výše připomenutí cechmistři Goček (konšel, radní, špitální hospodář, sadný) a Piechula (špitální hospodář) nebo třeba mistr Andris Skřidlo (konšel, radní, kontribuční kasíř, špitální hospodář, sadný).
Vše nasvědčuje tomu, že pekařský cech zanikl kolem poloviny 18. století. Seznamy obnovených cechmistrovských úřadů evidují sdružení naposledy v roce 1747. Následující soupisy (první z roku 1754) se týkají již jen sedmi zbylých cechů. Konec existence korporace můžeme tedy položit mezi léta 1747 - 1754. S tím korespondují slova hlučínské kroniky - "...okolo polovice předešleho /tj. 18./ stoleti ten cech byl přestal."
S postupem industrializace se cechy stávaly brzdou rozvoje výroby. Vláda ve Vídni však přistoupila k velkému omezení cechovnictví až v roce 1731, kdy vydala generální cechovní patent. Roku 1739 pak byly vyhlášeny generální cechovní artikule, které sjednotily cechovní předpisy. Od konce 18. století cechy ztratily zcela na významu. V Prusku, tzn. i v Hlučíně, došlo k jejich zrušení ve prospěch živnostenské svobody zásluhou reforem kancléře Hardenberga v letech 1810 - 1811 (tzv. průmyslový zákon ze dne 2. 11. 1810 a zákon ze dne 7. 9. 1811). Dále fungovala jen řemeslnická společenstva. Mezi těmi hlučínskými se objevují i pekaři. Cechovní tradice však měla ve společenstvech silné kořeny, což dokumentuje i fakt, že název "cech" se ještě dlouho z pramenů nevytrácí.

II. Vývoj a dějiny archivního fondu

Fond vznikl z činnosti pekařského cechu v Hlučíně.
O uložení cechovních písemností lze jen spekulovat. Patrně se však uchovávaly v truhlici u cechovních představených. Někdy po zániku pekařského cechu musely být předány městské správě, protože v roce 1953 je převzal Okresní archiv v Hlučíně společně s městskou registraturou, která byla v roce 1960 odevzdána Okresnímu archivu v Opavě, Otická 15 a v roce 1980 převezena do nového depozitáře archivu - Opava, Lidická 2a. Teprve v souvislosti s pořádáním fondu Archiv města Hlučín došlo dne 9. srpna 1985 k vyčlenění písemností pekařského cechu a založení nového fondu (č. př. 37/85).

III. Archivní charakteristika archivního fondu

Písemnosti fondu se dochovaly z let 1628 - 1747, a to částečně ve špatném fyzickém stavu (archiválie jsou křehké, lámavé a poškozeny prachem). Fond je mezerovitý. Obsahuje listiny, úřední knihu a spis v českém jazyce. Listiny náleží do let 1628 - 1723, úřední kniha do let 1695 - 1747 a spis do roku 1731.
Členění inventáře podle platných metodických návodů pro zpracování archivního materiálu vypadá následovně:
I. Listiny
II. Úřední knihy
III. Spisový materiál - 1. Spisy
Při pořádání nebyla provedena žádná vnitřní skartace. Vzhledem k malému rozsahu fondu a přehlednosti jeho zpracování nebyly vyhotoveny rejstříky. Fond o rozsahu 0,22 bm tvoří 5 inventárních a 5 evidenčních jednotek, a to 3 listiny, 1 úřední kniha a 1 karton.

IV. Stručný rozbor obsahu archivního fondu

Písemnosti fondu Cech pekařů Hlučín poskytují jen velmi kusé informace k dějinám cechu. Z dochovaného materiálu lze upozornit na artikule z let 1628 a 1676 a cechovní knihu z let 1695 - 1747, která obsahuje seznamy přijatých mistrů a učňů a cechovní usnesení.
Doplňující informace k historii cechu je nutno čerpat ve Státním okresním archivu Opava ve fondu Archiv města Hlučín 1303 - 1945 (1952) a v Zemském archivu v Opavě ve fondu Hejtmanský úřad knížectví opavsko - krnovského, Opava 1507 - 1784.

V. Záznam o uspořádání archivního fondu a sestavení pomůcky

Fond uspořádal, inventář sestavil a úvodem opatřil Mgr. Marek Skupien ve Státním okresním archivu Opava v roce 2009.






Seznam základních pramenů a literatury

1. Prameny

Státní okresní archiv Opava, fondy:
Archiv města Hlučín 1303 - 1945 (1952).
Cech pekařů Hlučín 1628 - 1747.

Zemský archiv v Opavě, fondy:
Hejtmanský úřad knížectví opavsko - krnovského, Opava 1507 - 1784.

2. Literatura

Janáček, J. Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu. Praha 1963.
Kaluza, J. Innungsbuch der Bäcker von Hultschin aus dem Jahre 1695. In: Oberschlesisches Jahrbuch für Heimatgeschichte und Volkskunde I., Neisse - Neuland, 1924, s. 72 - 74.
Korbelářová, I. K postavení poddanských měst na Opavsku a Krnovsku po třicetileté válce. Slezský sborník, 1995, roč. 93, č. 4, s. 272 - 292.
Korbelářová, I. Ke společenskému původu členů městské správy a představitelů cechů v Hlučíně v první polovině 18. století. I. Městské správní úřady a jejich personální obsazení. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1993, roč. 42, č. 3, s. 277 - 280. II. Řemesla, cechy a cechmistři. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1994, roč. 43, č. 1, s. 86 - 92. III. Protokol zpráv purkmistrovských města Hlučína 1714 - 1762. (Renovace městských rad a rychtářských úřadů a dále cechmistrů, špitálních hospodářů a sadních). Časopis Slezského zemského muzea - B, 1995, roč. 44, č. 2, s. 177 - 189.
Korbelářová, I. Města Opavského knížectví v době rozdělení Slezska. Časopis Slezského zemského muzea - B, 1993, roč. 42, č. 2, s. 117 - 123.
Korbelářová, I. Poddanská města Opavského a Krnovského knížectví v letech 1648 - 1740. Ekonomické a sociální aspekty vývoje měst. Opava 1999.
Kuča, K. Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku II., H - Kole. Praha 1997.
Kyas, K. Hlučínské paměti. Vyškov 1926.
Mendl, B. Počátky našich cechů. Český časopis historický, 1927, roč. 33, s. 1 - 20 a 307 - 346.
Prasek, V. Historická topografie země Opavské. Vlastivěda slezská II. Opava 1889.
700 let města Hlučína. Hlučín 1956.
Wanderburg, U. Historie města Hlučína I. - II. Hlučín 1991 (I. díl s.d.).
Weltzel, A. Besiedlungen des nördlich der Oppa gelegenen Landes I. Leobschütz 1890.
Winter, Z. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha 1906.








































Název fondu: Cech pekařů Hlučín

Značka fondu: C - pekařů Hlučín

Časové rozmezí: 1628 - 1747

Počet evidenčních jednotek: 5 (3 listiny, 1 úřední kniha, 1 karton)
Počet inventárních jednotek: 5

Rozsah v bm: 0,22

Stav ke dni: 17. 4. 2009

Fond zpracoval: Mgr. Marek Skupien

Pomůcku sestavil: Mgr. Marek Skupien

Počet stran: 12

Inventář schválila: PhDr. Marta Medková (č.j. SOkA-Op/162/2009)